Vítr se vrací

U sta hromů — kdo vám to napískal, abyste přišel právě ke mně? Já že bych měl psát pro obecní kroniku o tom, co se tu dálo? Nenávidím inkoust a ruce mi, přisámbohu, svírá křeč, jakmile vidím pero.

Myslíte si, že jste ve škole a vymýšlíte si čertovské úlohy. Všichni vrabci na našich střechách už čimčarují, že nutíte žáky, aby vám podrobně popsali, co všechno dělá kohout, když kokrhá. Chcete, aby si všimli, jak se na okamžik zvrtne a přisedne, jak skloní hlavu k zemi, potřese hřebenem, potom se vzpřímí, natáhne krk, otevře zobák, zavře oči a nazpaměť zazpívá…

Vsaďme se, že při nejbližší hodině slohu budete trápit své žáky a žádat od nich, aby vám přesně od a až do zet popsali, jak si otec váže kravatu. Nechci předbíhat událostem, nechci už předem vidět krev, jíž naběhnou vám tváře, až vám některý prosťáček odpoví, že jeho táta má jen jedinou hotovou kravatu, kterou vždycky zastrčí pod kaučukový límec. Ať tak či onak, bude to vaše práce, vymámit z těch našich rozjívenců přesné pozorování, jak se to začíná, který konec se provléká a který utahuje.

Na takovéhle otázky možno odpovědět, to bych uměl, vždyť kohouta vidím na smetišti a kravatu si vážu vlastníma rukama, ale hněv lidu, to není zděšený pokřik ptáka a uzel kravaty se nijak nepodobá smyčce šibenice.

Povstání?

Připusťme, že při nepochopitelné obrazotvornosti obecního kronikáře jeví se nám nyní, když už dozněly výstřely a zmizel strach, jako krásně uvázaná kravata, nad kterou se vypíná hrdě a sebevědomě tvář lidu…

Ale pochopte, hrom do toho, já jsem tu kravatu nevázal, já se mezi tím vším jen motal a v nejlepším případě jsem ji držel jen za ten tenký konec.

Okolnosti tomu chtěly, že jsem byl zapleten do věcí, které neměly za mák co dělat ani s mou puškou, ani s mým psem. Zato můj revír se změnil od základu:

Tam, kde předtím srnci, štěkaly potom automaty a kde se mýtiny zardívaly jahodami, zasychala lidská krev.

Leč všecko, co vím, jsou jen cáry. Třísky, jež odletěly, když se kácel les.

Který čert vás tedy poštval, abyste mne potrápil? Ani za nic mne nedonutíte, abych čmáral brkem po papíře jako školák. Je mi dost proti srsti, když mám zapisovat kubaturu kmenů a odpracované dny dřevorubců, a dozajista bych se minul rozumem, kdybych se jen na okamžik poddal vašemu naléhání.

Ostatně — kronikářem jste vy (a každý v obci také vidí, jak z této prebendy tučníte).

Chcete-li, budu vám vypravovat, co třeba, a vy zapisujte. Nemusíte se ani bát, že by vám inkoust nestačil. Bude toho málo a nebude to mít pravděpodobně ani hlavy, ani paty. Bude to, jako když pustíte kozla do zahrady. Zpřeházeno páté přes deváté.

To už je vaše věc.

*

A teď věru nevím, s kterého konce bych začal. Podívejte se — vy byste chtěl slyšet pěkně po pořádku, kdo byl prvý, kdo se k němu přidal, co ti lidé dělali, a jak se to všechno rozrůstalo, vy byste chtěl prostě vědět, z jakého masa byla navařena polévka. A tu vám musím říci, že to vlastně nebylo tak docela jednoduché, nebylo to ráz — dva. Spojovalo se tu mnoho rozličných sil a působilo tu mnoho okolností, jichž obyčejný smrtelník jako já nikdy nemohl postřehnout. Proto, kdybyste se i krví potil, nepodaří se vám zapsat do kroniky události, jichž každý z nás byl účastníkem i svědkem, přesně tak, jak se sběhly. Neboť: zatím co si někteří vysekávali nové dírky na opasku, jiní si utírali mastné brady hřbetem ruky, zatím co jeden před Němcem utíkal, druhý do něho střílel, a často to dělali na vlastní pěst, třebaže o sobě ani nevěděli.

Abyste však při svém záslužném díle nedošel na mizinu, abyste do kroniky přece mohl aspoň něco napsat, vynasnažím se vzpomenout si na všecko, co zůstalo v mé paměti do té chvíle, dokud mi — nedej Bože — nevyhasne fajfka.

Poslouchejte.