Vítr se vrací

Vyběhli jsme z krčmy jako velká voda. Jako velká voda, co se řítí do tmy. Nastával večer, a to bylo dobře, neboť jsme měli mysli rozpálené a v každém z nás šlehal plamen, to je jasné, člověk by musel být dřevo, aby to s ním nepohnulo.

„Propánajána… a teď bych měl jít domů?“ povídám si.

To tak! Vyskočil jsem se Slámkou na kozlík a hybaj! k němu.

Bydlí, jak víte, nedaleko lesní správy, jen co kamenem dohodíš a ostatní doběhneš, a mne v té chvíli ovládlo přesvědčení, že domů nesmím, beze mne že by se to nevyřídilo, že tento… zůstanu tady a basta. Rozce zatelefonuji.

Slámkově kobylce stačilo udělat dva tři skoky, aby dostihla Cútova krámu.

Hele ho, kramáře! Právě zavíral. Dozajista spočítal tržbu, bankovky odnesl do tajné skrýše, grošíky v pultě zajistil na dva západy a teď spouští plechovou roletu s vítězným třeskem jen proto, aby si každý uvědomil, že končí lopotný den a Bůh dopřává zaslouženého odpočinku spravedlivým.

Měl jste však vidět jeho lišácké oči! Měl jste vidět, jak se třásl jeho podbradek! Mohl si, lakomec, myslet cokoliv o své spravedlnosti, každý v obci věděl, proč má krám nabitý zbožím, a věru, ani jeho synovi, který arisoval v městě velký obchod, nikdo nezáviděl takovéhle boží požehnání.

I když věděl, že lidé všelijak posuzují jeho činy, snažil se odzbrojovat je přátelským úsměvem a sladkými řečmi, a to i tehdy, když byly nejméně vhodné. Tak i tentokrát:

„Podle kvikotu poznávám, že vezete prasátka,“ křičel za Slámkou.

Slámka se obrátil na kozlíku a odpověděl:

„Ba, vezu zprávy, které vám nakonec budou tak příjemné jako těmhle prasatům zabijačka!“

Kobylka běžela dále, takže jsme neměli příležitost přesvědčit se, jak Slámkova odpověď ťala kramáře. Sper ho ďas! Ať sní, co si navařil! Neboť čas se rozpoltil, i svět se rozpoltil a rozdělil lidi do dvou táborů. Mohl jsem si na prstech spočítat, že kramář přijde mezi hříšníky a řekněme Slámka mezi spravedlivé.

V tomto přesvědčení utvrdil mne následující okamžik. Sotva kobylka zabočila do dvora, sotva byla prasata zahnána do chlívku, můj milý řezník se vrátil ke káře, vyhrabal zpod slámy podlouhlý balík, obalený plachtou, a s námahou si jej hodil přes rameno.

„Uf! Jsou ale těžké…“ řekl.

Jakpak by ne? Ukázalo se, že je to deset vojenských pušek, pěkných, novoučkých, bez kazu, nad nimiž, můžete si myslet, moje lesácké srdce zaplesalo.

I když jsem si byl jist, že určitě budou chybět v městě v kasárnech, přece jsem se Slámky optal, odkud je sehnal.

„Ani ti nepovím,“ začal se vykrucovat, „Janko, Bezákův bratr mi je naložil na káru. Prodal mu je voják. Když chceš, můžeš dostat cokoliv… i kanon…“

Ne, kanon jsem nepotřeboval, ani ponorku. Napadlo mi, že Rozka doma bezpochyby trne, co je se mnou, a běžel jsem na lesní správu, abych ji aspoň na dálku uklidnil.

Představte si teď Janka Krajču! Byl už večer, a on dosud seděl v kanceláři nad lejstry, vrtal se v cifrách a chvilkami i v nose, což mne přesvědčilo, že jeho práce tak velmi nespěchá. V takovéto době čert vem všecky statistiky.

„Potkal jsi v obci Bezáka?“ ptal se mne, a potom, když se dozvěděl, že se Lexo dosud nevrátil, pokračoval: „Čekám od něho zprávu…“

„Měl by být tady…“ poznamenal jsem.

„Ví, kdy má přijít,“ řekl tenkrát Janko. „Myslíš, že je to teď lehká věc, běhat po silnicích a jezdit vlakem? Ještě se najdou mizerové, co věrně slouží… Ve městě je samá prohlídka…“

Což o to, má pravdu, když se to tak vezme, pomyslel jsem si. Těžko prásknout do bot, když tě dopadne ruka zákona, třeba nevímjak zpuchřelého. Máme ještě pár mameluků, kteří nedovedou krotit svoji zběsilost, berou na sebe těžké hříchy a ani se jim při tom nehne svědomí. Jejich minuty jsou spočítány. A Bezák, ten dozajista nezmešká!

Mohli bychom docela klidně přeskočit noc, o níž je řeč, mohli bychom přeskočit i den, který po ní následoval. Neměli jsme vědomost o tom, co dělá Adam Pančík, a proto se nám zdálo, jako kdyby všecky události zmíraly a přestaly se vyvíjet. Kdybychom byli se Slámkou tušili, že Adam chodí od domu k domu a připravuje mobilisaci (podívejte se, zas na svou pěst), byli bychom ho přemluvili, aby nebláznil a čekal na rozkazy. I když se nakonec, jak uvidíme, ukázalo, že jeho práce byla věci na prospěch, nebyli bychom mohli souhlasit s jeho samovolným počínáním, to je jisté.

Zatím co Janko Krajča nadále zůstal u telefonu a dožadoval se aspoň zpráv ze všech hájoven, rozhodli jsme se s řezníkem, že okusíme vody z jiného pramene.

Čert ví, kdo nám to napískal! Co jsme měli co hledat u rychtáře? Byl bezradný a bezmocný. Nedovedl v této době myslet na nic, kolena se mu podlamovala a v noci ne a ne spát. Začínal litovat, že jeho funkce není celá ztělesněna v úředním razítku. Byl by ji s radostí hodil do Hronu. Byl by nad ní zlomil rychtářskou hůl a přežehnal se svatým křížem, aby se znova mohl stát pantátou Šimčíkem, který přes svoje souvratě a nad rohy svých volků kašlával na celý svět a o politiku se nestaral. Kdysi oral, sil a svážel, byl tedy, jak se říká, v rolnické straně, ale tu máš! — jednoho dne se páni tam nahoře spojili, vypili litkup a z něho byl… luďák. Přišli k němu známí, nutili mu do ruky rychtářské žezlo, a když se velmi zdráhal, skočila do toho žena Filoména: Ber, ber, ber, budu rychtářkou!

Teď je zle. Už dávno oželel všechny kliky háky, kterými podepisoval úřední lejstra, už dávno zavíral oči před tím, co se v obci dálo, už dávno trnul strachy a umíral, i když to ani nebyla vůle Hospodinova.

„Teď je zle a bude, tuším, ještě hůř, jen co dojdeme se Slámkou před dům,“ pomyslel jsem si tehda; jen co nahlédneme oknem dovnitř, je-li rychtář doma. Zeptáme se ho potom přímo, co je a co on na to, zeptáme se ho, jaká jsou nejnovější nařízení a kdo by si chtěl ještě pálit křídla. Takto jsme byli rozhodnuti.

Nemyslete si však, že se náš úmysl splnil. Ne všecko, co si člověk umíní, stává se skutkem. Ať už nás k tomu měla tma anebo opatrnost, abychom postupovali beze slova a kočičím krokem, jedno je jisté: přišli jsme pod okno nikým nepozorováni a stali se svědky, jichž nikdo nevolal.

Ach, ten kramář Cút! Ta liška podšitá! Hledíme dovnitř a vidíme ho, jak se rozčiluje a píchá ukazovákem do stolu. Přistupujeme blíže. O čem mluví?

„Kde jsou četníci?“ sípal kramář a zrak měl plný bázlivosti i zloby, „kde jsou a co dělá Garda? Zdá se, že se všichni vyvlékají z povinnosti jako ze starého kabátu a bojím se, že i tvoje přísaha zůstala jen a jen na papíře…“

„Co ode mne chceš?“ chytil se rychtář za hlavu, „co chceš a z čeho mne obviňuješ?“

„Obviňuji tě z lhostejnosti, která má svůj původ ve strachu,“ odvětil mu kramář. „Cožpak nevidíš, co se u nás děje? Povinná úcta je ve psí, lidé se veřejně posmívají vrchnosti a bojím se, že se dokonce tajně vyzbrojují. Pověz, kde je právo? Pověz, kde je bezpečnost poctivých lidí? Jsi přece rychtář!“

„A co děláš v té věci ty?“ zeptal se Šimčík.

Páni moji, to byla otázka! Ta ťala do živého! Kramář sepjal ruce, zavrtěl se a začal se vytáčet:

„Cožpak já… Co mohu já… Což se to dá? Jsem živnostník a… Kdepak já! Ty jsi rychtář.“

Tak tak, že jsme v sobě zdusili smích, zatím co v rychtářovi vzkypěl hněv:

„Ach, aby tě čert vzal! Ty jen tak nepřímo, co? Ty jen tak, aby nikdo nepozoroval, odkud vítr duje. Nechceš si nikoho na sebe poštvat, aby to nepoškodilo tvou kasu… Dám ti to svoje proklaté rychtářství! Vem si je… I já chci mít od lidí pokoj… ať si dělají co chtějí…“

A už jsme viděli, jak vyprovází kramáře ke dveřím, viděli jsme jeho zoufalství i hněv, a když jsme si všimli hosta, zdálo se nám, že svěsil nos až na zem.

Odešli jsme od okna a zůstali na cestě stát. Ne, nijak se nám nechtělo skrývat se před Cútem a ani jsme neodvrátili tvář, když šel kolem. Poznal nás a v tom okamžiku změnil barvu, zašvindloval si jako falešný hráč.

„Představte si, předepsali mi daně a mně se to nezdá… Tak jsem se byl zeptat…“

Tu v řezníkovi vzkypěla nenávist i odpor k té přetvářce, která skrz naskrz pronikla falešného kramáře a řekl:

„Ech, můj pane, vy jste mi nějaká liška podšitá. Kdybyste aspoň nelhal. I když přiznávám, že od nás nebylo pěkné, krčit se pod oknem, náhoda tomu chtěla, stalo se a my jsme slyšeli, proč jste sem přišel. A třebaže ve vaší řeči o dani nepadlo ani slovo, svou daň zaplatíte.“

Kramář přešlápl na místě a popadal dech. Vidíme: chtěl by se vykroutit, vymyká se jako ryba z ruky a hledá způsob, jak uniknout z pasti.

„Jako že je Bůh nade mnou… Já vám nerozumím…“

Byl bych raději viděl plaza před sebou a chtělo se mi dávit. Přitáhl jsem si kramáře za knoflík.

„Aj, aj, sousede,“ říkám mu, „znovu jste potvrdil lidovou moudrost, že ze psa nebude nikdy slanina, ani z vlka skopovina. Jděte domů a dá-li vám vaše černé svědomí usnout, spěte.“

A on šel.

Jak jsem se už zmínil: nebýt této ošklivé příhody, která nám dala nahlédnout do propasti zaprodané duše, která si cení groše a nedbá vlastní cti, nebýt Pančíkova svévolného rozhodnutí a ještě několika bezvýznamností, jež nestojí ani za zmínku, byli bychom mohli tuto noc přeskočit bez výčitky svědomí, že jsme snad porušili souvislost svého vyprávění. Jsem odhodlán přeskočit i den, chudý na události tak, že jsem se rozhodl vrátit se domů a vyčkávat telefonické zprávy Janka Krajči. Neboť kromě toho, že se už někteří chlapi dali od Adama zverbovat, že si opravovali bagančata, vyměnili košili a položili do kožené torby chléb a oštěpek, neudálo se toho dne v obci nic, co by nemohlo chybět ve vaší kronice.

Mávněme tedy rukou nad tímto dnem a přikročme přímo k tomu následujícímu, co byl v kalendáři označen jako 25. srpen 1944.

A jestliže to, co jsem vám až dosud vyprávěl, poslouchal jste často jen tak na půl ucha, jestliže jste přičítal malou váhu podrobnostem, které jsem nemohl obejít, prosím vás, abyste od nynějška bděl nad každým slovem a nepodléhal dřímotám, které by sice posloužily vašemu zdraví, ale významu, který má mít v budoucnosti vaše dílo, způsobily by velikou újmu.

Poslouchejte tedy dobře, co se stalo.

Toho dne 25. srpna, když jsem se vrátil znovu mezi lidi, bylo už v obci všecko vzhůru nohama. Pochopitelně! Z místa přinesli zprávu, že v kasárnách krátce po půlnoci byl vyhlášen bojový poplach, platný pro všecky posádky na Slovensku. Jak to? Proti komu? — ptali se lidé, což jsou Rusové už tak blízko?

Čerta starého! Tohle byla už docela jiná písnička. Tato kaše se připálila v německém kotli. Představte si dvě divise Švábů na moravsko-slezské hranici, dvě divise oděné v železo a pomstychtivost, divise, které mají ztrestat zrádce hákového kříže. Rumunsko kapitulovalo. Maďarsko bylo v ohni. A Slovensko? Ach, ani se neptejte!

Až sem do odlehlé obce jako by zaléhal šum našich chvátajících posádek, třesk zbraní a signály trubačů. Museli být krásní. Museli být rozlícení. Museli být takoví, jaké jsme si je představovali ve vlastním hněvu a odhodlání.

Ale copak nám je do města. Město je daleko. A dědina má své starosti, své zájmy a své události. Má svoje chlapy, kteří chtějí bojovat. Škoda, přeškoda, že jste je neviděli! Jejich zloba dostupovala nebes a jejich odvaha, tutlaná po celé roky, hraničila s bláznovstvím, neboť kromě toho, že byli žádostiví zbraní, chtěli rdousit Němce a domácí zrádce holýma rukama.

Abyste si udělal představu, jaká mela byla v celé obci, poznamenávám jen tak na okraj své řeči, že někteří nezbední kluci využili rozruchu, zašli do řeky a chytali pstruhy přímo uprostřed dědiny! Jen si pomyslete — jaká to smělost! Jaká to smělost u nás, kde je lesní správa a kde co chvíli mihne se okolo vody zelený širák zdobený slučím brčkem.

Když jsem je viděl ve vodě, jak ohmatávají balvany a strkají ruce pod kořeny olší, to se ví, spustil jsem kapitální křik a častoval jsem je hromobitím. A chlapci vzali do zaječích!

„Počkej, Miško!“ volal jsem za tím jediným, kterého jsem poznal, „povím to tátovi!“

Neměl jsem času přemýšlet o účinnějších výchovných prostředcích a spokojil jsem se touto jalovou hrozbou. Jen co nejdřív dostat se na konec vesnice! Co nejdřív tam, kde už stáli dobrovolníci plni netrpělivosti, dobrovolníci ozdobeni kvítím, obklopeni starci, ženami a dětmi. Nečekejte ode mne, abych vám je vyjmenoval. Byl to výsledek Adamovy práce z minulé noci. Získal mnohé, jichž jsme ani pořádně neznali, neboť považoval za přirozené, že ti, co už mají místo ve vaší kronice, budou plnit svoji povinnost.

Prvý, kterého jsem v tom chumlu natrefil, byl právě Miškův otec, Strmeň. Stál trochu stranou lidí, jenom okouněl a zvědavost mu rozevřela hubu.

„Co je, sousede? Váš Miško, hele, dělá už revoluci v Hroně… a vy?“

„Cožpak o mne,“ řekl jen tak ledabyle Strmeň. „Ať ňás Pán Bůh chrání ode všeho zlého… A jestli Mišku tento… svrbí zadek, tak dostane.“

Vtom se ozval ze zatáčky cesty rachot motocyklu. Přál bych vám vidět, jak to každým z nás trhlo! Kdo je to?

Byl to, chválabohu, ten, koho jste už od předminulé noci čekali, ten, bez jehož souhlasu jsme se nechtěli do ničeho pouštět.

Byl to Lexo Bezák.

Motocykl zastavil těsně před zástupem.

A teď — jak bych vám, jenž jste při tom nebyl, vylíčil tu chvíli?

Ať už Bezák, když viděl chlapy seřazené a přichystané na cestu, považoval za nutné zdůraznit slavnostnost tohoto historického okamžiku, nebo si myslel, že je ještě vždycky dost času, nevím: seskočil zkrátka s motorky, rozhodil obě ruce a dal se do řečnění:

„Soudruzi! Občané a občanky! Den svobody, na kterou jsme tak dlouho čekali, konečně nastává…“

Ach, dej nám pokoj s řečněním! Zasypali ho květy, obložili ho kyticemi a nadšeně křičeli:

„Ať žije svoboda!“

„Ať žije soudruh Bezák!“

„Sláva…!“

„Veď nás! Vzhůru do boje!“

Tu Bezák podškrtl rukou jejich výkřiky, jako se ukončují položky v účtu, a řekl:

„Vím, soudruzi, vím. Není třeba řečí. Hle, oč nyní jde…“

Všem bylo jasné, oč jde. Křičeli:

„Honem do kasáren!“

„Zbraně! Zbraně!“

„Rekvirovat auta!“

„A co si myslíte, snad ne pěšky…“

Sám Pán Bůh ví, jak se sem připletla stará Pôbiška. Běhala okolo dobrovolníků, potahovala je za rukávy a zanaříkala:

„Ach, děti moje… Copak nás jen čeká! Jaj-jaj, můj Maťko, dítě nešťastné…“

„Neplačte tetko, my i za něho… i za vás…“ řekl jí jeden z chlapců.

Najednou kde se vzala — tu se vzala, přiběhla spojka z města.

„Co je s vámi? Jste připraveni?“

Ach, aby tě cholera! Vždyť je to známý! Vždyť je to mlynář! Nestačil si ani utřít moučný prach pod nosem, nestačil si vyprášit svoji čapku a hele ho, už běhal po okrese a dával lidi dohromady. Byl jsem přesvědčen, že při této motanici zapomněl vypustit náhon a jeho mlýn že klape naprázdno.

„Pošlete nám auta,“ křičeli chlapi, „chceme k partyzánům!“

Bylo by, myslím, zbytečné, rozpomínat se na všecky podrobnosti. I když vím, že by vám na jejich pozadí všecko ještě jasněji vyniklo, při svém vyprávění nepovažuji za moudré, brzdit běh událostí. I tak bylo dost příhod, které musí kronikář zaznamenat.

Viděl jsem, že se Bezák radil s mlynářem a s Adamem Pančíkem, viděl jsem, jak znova obkročil svůj motocykl a přitom řekl:

„Čekejte ještě chvíli, lidičky…“

A už se za ním jen zaprášilo. Jel do města.

Když se vrátil, sletěli jsme se k němu všichni jako mouchy. Můžete si představit naši zvědavost. Můžete si představit nedočkavost dobrovolníků, kteří se domnívali, že stačí postavit se na silnici do řady a bude všecko v pořádku.

Poslyšte tedy, s čím Bezák přišel:

„Trpělivost, soudruzi!“ pravil. „Pošlou nám z města autobus. A abyste věděli, kdo kam, bude to takto…“

Začali je třídit. Můžete si myslet, někteří byli zklamáni. Každý chtěl jen k partyzánům, každý byl ochoten jít s těmi čaroději do ohně a přihřívat si srdce na jejich velké slávě. A zatím, hele, Bezák mluví takto: Vojáci od dvaceti do čtyřiceti — vpravo! Chlapci do dvaceti a starší nevojáci — vlevo!

Vtom, jak je tak trhali na dvě skupiny, vidím, že k nám chvátá Matěj Trčka. Ach, Matouš. To byl správný chlap. Co si ten umínil, vykonal.

Hle, už se dostal k Bezákovi, už slyším, jak se ho ptá:

„Kam se mám zařadit?“

„Mezi vojáky, Matouši… támhle!“ křičí kdosi a ukazuje vpravo.

„Kdepak. Volali ho na super a pustili ho, což nevíš?“ volá druhý.

Ale Matouš, zamračený a vážný, se začal bránit:

„To je toho… na super. Výcvik přece mám…“

Chvála Bohu, že se do sebe pustili. Chvála Bohu, že se nemohli hned dohodnout. Neboť dřív než skončili svou zbytečnou hádku, dřív než Bezák mohl vyslovit své rozhodnutí, už před ním stála tetka Trčkovic, která běžela Matoušovi v patách, už se mu zavěsila na rameno, už odtáhla syna stranou a říká:

„Nepustím ho… Má ženu a děti! Nedám ho!“

Matouš, to se ví, koukal jako hrom do putny. Taková hanba! Copak tihle nemají ženy? Copak tihle nemají děti? A jdou, přisámbohu, půjdu se bít právě za ty ženy a děti, aby jim bylo lépe…

„Co vám to napadlo, mámo?“ domlouval jí Matouš, a věru, neříkal to žádným sladkým hlasem.

Tetka Trčkovic zdvihla však ukazovák, jako by se chtěla opřít o mocnější síly, než je síla mateřské lásky, a pohrozila synovi:

„Nepřivolávej na nás neštěstí, Matouši.“

Moje oči, to je samozřejmé, visely na Bezákovi. Co řekne? Jak rozhodne? Začal jsem litovat, že před tolika lidmi nemohu k němu přistoupit, nemohu mu v krátkosti a beze svědků objasnit příčinu tetčina strachu, nemohu mu narychlo vypovědět, co víme jen my dva, tetka Trčkovic a já.

Ach, jaký nesmysl! A jaké bláznovství!

Kdopak by si myslel na mrtvého hada, kdopak by si vzpomínal na hloupou pověru v době, když se rozkymácel celý svět! Teď, tak či onak, záleželo na Bezákovi, co řekne.

A Bezák, snad už proto, že se přitom díval do tetčiných ustrašených očí, řekl Matoušovi:

„Tady zůstaneš, Matouši, Bude tě tu třeba.“

Pán Bůh zaplať za šalamounské rozhodnutí, pomyslel jsem si tehda.

Myslíte, že se Matouš zdráhal? Myslíte, že se bránil a Bezáka přemlouval?

Kdepak!

Odstoupil a nezařadil se ani vpravo, ani vlevo.

Jsem nakloněn věřit tomu, že v jeho podvědomí žila už tehdy předtucha úloh, které ho v budoucnosti očekávaly.

Vraťme se však a navažme nitku, kterou nám tetka Trčkovic tak znenadání přetrhla. Vraťme se k našim chlapcům.

Prosím vás, byla to trapná situace. Chlapci se chystali do boje — a auto nejde a nejde!

„Slíbili, že pošlou, tak pošlou,“ uklidňoval je Bezák. „Co myslíte… že jen my sami? Přisámbůh — vždyť při nejmenším celý okres…“

„Přijdeme pozdě!“ ozvali se někteří.

„Pojďme pěšky!“

Vtom, sotva padla tato slova, slyšeli jsme mezi chalupami hřmot motoru. Na mou duši, bylo to krásné pětitunové auto. Vracelo se přes obec k městu.

To se ví, nepustili jsme je dále. Šofér se bránil:

„Nevidíte? Mám plné auto!“

„Nežvaň!“ přiskočil k němu Adam Pančík. „Chceš-li, naházíme ti ty tvoje pytlíčky do příkopu… Anebo jsi teprv teď spadl s nebe? Nevíš, co se děje?“

A už někteří naskákali dovnitř! Už si sedli na pytle a bedny ti, co se nemohli dočkat, co by se nedali ukonejšit ledajakou flintičkou nebo bajonetem. Chlapci, určení do partyzánských oddílů, ti musí mít granáty a automaty!

A teď — hajdy do kasáren!

„A buďte sbohem, chlapci!“ loučili jsme se s nimi.

Tu se však stalo, co nikdo z nás nečekal. Sotva motor zabral, sotva se auto pohnulo o dva tři metry, vidíme — jakási žena běží za ním, drží se postranní desky, snaží se vydrápat na vůz a křičí:

„Počkejte přece! Počkejte-e-e…! Vezměte mě do kasáre-e-e-n!“

Pane na nebesích! To bylo překvapení! Vždyť je to Mara, Šimonova žena, ta, co se tolik strachovala o svého muže!

Odpadla od auta a kecla do prachu, sebrala se se země a teď tu stála před lidmi, kteří byli v rozpacích a nevěděli, mají-li se smát nebo ji litovat.

Přišel k ní Bezák a zeptal se:

„Co je s tebou, Maro? Chtěla jsi snad narukovat?“

Ona však neměla náladu odpovídat na vtip vtipem. Ji trápilo (jak jsem mohl konečně já nejlépe pochopit), že se nebude moci Šimonovi zavděčit způsobem, který považovala za nejvhodnější.

Rozčilení nedalo jí souvisle vypovídat. Z jejích slov jsme vyrozuměli, že Šimon není doma, že je už dva dny kdesi na salaši — a Mara se obává, že vůbec neví o tom, co se děje, Mara se bojí, že Šimon přijde s křížkem po funuse.

„Musím mu obstarat pušku… a všecko ostatní,“ praví. „Jakpak by to vypadalo? Všichni budou mít, čeho třeba, a on nic…? Zlobil by se.“

„Neboj se, Maro,“ uklidňoval ji Bezák, „nic se ty neboj. I pro Šimona se puška najde. A možná, že i automat.“

Tak si to teď představte. Představte si jen, jaké jsou ty naše ženy. Nechci mluvit o tetce Trčkovic, jí, samozřejmě, se není možno divit. Ale Mara, která teprve nedávno hynula strachy, když se Šimon nevrátil na noc domů, Mara, která neměla nejmenšího tušení o cíli jeho cest a podezřívala ho bůhví z čeho… najednou tato Mara ví docela bezpečně, co bude Šimon dělat, až se vrátí, a sama chce pro něho vybrat zbraň…“

Kam se poděly její někdejší obavy? Kam zmizel strach? Kam hrůzné představy?

Popošel jsem k Maře, když stála stranou lidí, a řekl jsem jí:

„Je to pěkné od tebe, Mařko… Šimon bude mít radost, až se to dozví…“

Nevím, jestli jí to bylo tak vhod anebo jestli se chtěla ospravedlnit za všecko, co ji kdysi stavělo přede mnou do takového divného světla — zašeptala tak, aby to nikdo neslyšel:

„Já už vím všecko… o Šimonovi. Co dělal, kudy chodil… všecko. Mohl jste mi už tenkrát říci…“

Ach, aby tě! Vidíte ji? Mohl jsem jí, povídá, už tenkrát říci. Hele, najednou se dělá taková smělá, uvědomělá. Najednou neví ani zbla o tom, jak pro nic za nic umírala strachy, neví nic o tom, proč zatloukli cigánské podkováky, ani o tom, proč nad hálku vetkli tři lískové proutky… O Šimonovi všecko ví a chce pro něho vybrat dobrou flintu.

Co na to teď řeknete? Čert aby se v nich vyznal!

Teď však vidím, že jsem se dostal do slepé uličky. Kdybych vám měl všecko takto dopodrobna vyprávět, nedostali bychom se ani o krok dále. Zamotali bychom se do naší místní historie, hledali bychom hrášky v pytli hrachu a unikly by nám mnohé věci z těch, které měly svou váhu. Pro stromy neviděli bychom les.

Z toho, co jste až dosud slyšel, mohl jste pozorovat, že jsme stáli na silnici až do večera a že nás tam úplně zastihla noc. I když byste se ve skutečnosti málo odchýlil od pravdy, přece tomu nebylo docela tak.

Bezák si nic nedělal z toho, že z města neposílali auta. Nedočkavost dobrovolníků, kteří se už už viděli ověšeni granáty a vyzbrojeni až po zuby, dovedl krotit rozvážným slovem a řídit všecko tak, aby i rozum i cit i dobrá vůle se mohly uplatnit.

„Bojím se, že tu vystojíme jámu,“ povídal. „Bojím se, že jsme si vybrali nejméně vhodné místo, a radím vám vrátit se do obce. Myslím si, že ještě mnozí z těch, co umějí zacházet se zbraní a podléhají vojenským zákonům, nemají tušení o tom, co se děje. Je třeba provést mobilisaci i v nejodlehlejších samotách naší obce. Hajdy — do toho! I v obci nás, dá Bůh, s autem najdou. A kdopak by nám tu vařil večeři?“

Nu, tak co — nedalo se nic dělat. Vraceli jsme se pomalu do dědiny. Zdálo se mi, že mnohým bylo tak, jako když je z čista jasná pokropí déšť.

„Vypadá to špatně,“ bylo slyšet zklamané hlasy, „ještě jsme nezačali a už jdeme domů.“

Ach, Bože můj, jací byli nedočkaví! My starší museli jsme vynaložit všecku výřečnost, abychom je přesvědčili, že časy, které nastávají, ani trochu se nepodobají svatbě, třebaže tanec, jak se dá čekat, bude přitom náramný.

„Tuto záležitost pečou na velkém omeletníku,“ ochlazoval jsem hlasy dobrovolníků, „my jsme jen taková bublinka omastku, co vyskočila a škvíří se na pokraji. U nás se to už připálilo, zatím co jinde teprve začínají smažit. Nezmeškáme.“

A je třeba říci, že jsme nezmeškali. Naopak, ještě za večera se rozběhli chlapci po samotách a osadách, ještě za večera roznesli všude svá poselství, heslo a výzvu do zbraně, takže k ránu, když nám z města poslali autobus, bylo zmobilisováno chlapů jako máku. Jak by ne! Vždyť jen z horního konce přivedl jich starý Kročka na šedesát.

Byli mladí a byli staří. Byli zdraví a byli i křiví. To víte, u nás každého druhého dřevo v lese pohladilo a trošku pochroumalo.

Bezák je znova začal třídit. Už stáli znova ve dvou skupinách. Znova na něho upřeli svůj zrak, znova čekali, co poví.

Teď už Bezák nepovažoval za nutné řečnit a ztrácet čas. Řekl:

„Soudruzi! Přátelé! Vy, kteří odcházíte k partyzánům, budete od nynějška podrobeni jejich zákonům. Jsou to zákony nepsané. Ale jsou to zákony tvrdé. Dobře se s nimi obeznamte. Dobře se jimi řiďte… Prvá skupina — nasedat! A na brzkou shledanou!“

Ba ani s vojáky nedělal už žádnou parádu. Ty nebylo třeba poučovat, to byli samí staří mazáci, ti, jen co naberou do sebe kasárenský vzduch, už budou vědět, co a jak.

„A když budou nadávat, že nás tolik nevolali…?“

„Zkrátka řeknete, že vám skončila dovolená,“ poradil jim Bezák.

„Tak. Rozlučte se. Nasedat!“

Ach, to byla mobilisace! To bylo rukování! Bez slz a bez křiku… a nikdo nelomil rukama, nikdo se nechvěl ani nepadal do mrákot. Tady šlo zřejmě o něco víc než poslušnost vůči vrchnostenským zákonům a nařízením, tuto záležitost, na mou duši, nevymysleli si páni, tato věc běžela sama svou cestou bez bubnu a bez úředních vyhlášek.

A tak se stalo, že když skončil zmíněný den 25. srpna, když noc přecházela do nového dne a hvězdy zbledly, rozloučili jsme se s ostatními dobrovolníky a vojáky.

Najednou zůstala obec jako vymetená.