Vítr se vrací

Moje vyprávění se schyluje, chválabohu, ke konci. Ještě dva tři večery mě potrápíte a potom už dost, potom si budete moci sednout do své světničky, připravit si papír a otevřít lahvičku s inkoustem. Doufám, že se při spisování své kroniky budete držet věrně poznámek, které jste si do nynějška dělal, nepokřivíte pravdu a na moji hlavu nepřivoláte ani hanbu, ani opovržení.

O jedno vás žádám: pište to tak, aby každý viděl, jaké bylo smýšlení lidu, jenž povstal, zdůrazněte, které síly to byly, jež mu ukázaly pravdu, jaké myšlenky a tužby živily jeho odvahu a nepoddajnost.

Ne, nemusíte se obávat případného hněvu některých dnešních veličin, jenž se jich zmocní, až zjistí, že jste jim nevěnoval výjimečnou pozornost ve svém spise. Ti, co se tu skrývali a nezištně pracovali pro věc celého národa, jistě nejsou marniví a nedbají osobní slávy. Ti, co mezi nás přišli, aby mohli později obhajovat užší zájmy a nedbat o celek, jistě nezasluhují zvláštní oslavy! Co je nám do nich? Ať se hněvají! Ať si sami mezi sebou rozdělují pochvaly a metály…

Nám jde o věc a ne o osoby. Nám jde o to, aby se naše děti a vnoučata jednou v téhle kronice dočtly, jaké utrpení připravili jejich rodičům ti, kteří konec konců mysleli jen na sebe a ve své nenávisti proti všeobecnému pokroku se spojovali třeba i s čertem. A potom o to, aby kronika připomínala našim potomkům, co jsme museli prožívat a kolik obětovat, abychom odvrátili neštěstí a vyhnuli se zkáze národa. Doufejme, že takovéhle ponaučení jim nikdy nebude na škodu.

Teď abychom se však vrátili k tomu předvánočnímu času. A tu vám musím říci, že dosud nebylo, myslím, tak neklidných vánočních svátků, co naše obec stojí, jako tenkrát, když končil rok 1944. Co bylo platno našim ženským, že se mohly prací přetrhat, že uklidily celý dům, vymetly kamna, napekly čeho třeba a připravily si už klobásy do zelné polévky? Co bylo platno děvčatům, že si naškrobila rukávce a vyžehlila sukně, aby se pěkně vlnily kolem nohou?

Chlapi a mládenci jako kdyby byli ztratili hlavu. Neboť hle, právě tenkrát, když kromě několika nás na něho téměř všichni zapomněli, přišel do obce jako by nic Bezák. Přišel docela veřejně a každý ho mohl vidět. Ti, co kdysi uvěřili, že ho zabili Němci, nedovedli překvapením ani pořádně zavřít ústa. Ti ostatní říkali:

„Vrátil se… To znamená, že i Rusové už jsou za humny!“

„Věru, zanedlouho je tu máme!“

Bezák, to se ví, nepřišel jen tak. Nepřišel navštívit rodinu a tlachat s lidmi. Přišel z bunkru, kde měli přesné zprávy o situaci, kde prodebatovali každou možnost zvratu a uvážili každou podrobnost, kde, abych tak řekl, věděli všecko, jak se co stane, a dělali už předem potřebné přípravy.

Zavolal si především Liščiaka.

„Vybral jsi nové chlapce?“

„Tak, jak jsi mi nařídil,“ odvětil mu Liščiak. „Dvě družstva. Samí mladí chlapci. Takoví, co umějí zacházet se zbraní.“

„Jsou už vyzbrojeni?“

„Jak který,“ odpověděl zas Liščiak, „to víš, každý si vybral v lesích nějakou tu bouchačku.“

Bezák mávl rukou:

„Ech, co tam našli! Abys věděl: tahle milice musí být jako oheň! Ještě dnes převezeme zbraně z Vydrova… Co zbude, uložíme u Pančíka.“

Ach, můžete si myslet, jaké nastaly časy! Tady už nešlo jen o milicionáře. Tady už každý, kdo nebyl ochoten oddávat se slepému osudu, věděl, co má dělat. Jestliže ženy upozorňovaly na stáje, kůlny a stodoly, mnoho chlapů bručelo pod vousy: „Dejte nám s tím pokoj!“ Už zas chodili nahoru dolů, už zas se scházeli po domech anebo v krčmě, už zas měl každý plno rozumu a dával ho zdarma. A když se vrátili domů, vytahovali zbraně z tajných skrýší a čistili je.

Pravda, byl jsem zvědav na ohlas, který vzbudí v obci Bezákův návrat, a vydal jsem se do dědiny.

„Vidím, že už tě zas pálí zem pod nohama,“ povídala mi žena, která předvánoční prací nevěděla, kde jí hlava stojí. „Aspoň kdybys přinesl nějaké koření, skořici a tymián!“

„Tím lépe!“ povídám. „Nebude mne trápit svědomí, že tě opouštím v nejhorší práci a že se jdu toulat jen tak bez cíle.“

Cestou jsem si opakoval její příkaz a sotva jsem došel na horní konec dědiny, zašel jsem do Cútova krámu.

Kramář, to jsem věděl, mě měl rád jako pes kočku od té doby, co jsme ho přistihli u Dobríčky. Teď se mu zdálo, že mi to může oplatit.

„Ach, milý pane lesní,“ začal sladkým hlasem, „věru, přišel jste v nepravý čas. Koření, skořici a tymián? To všecko kdysi bývalo… dokud byl u nás klid a řádný dovoz. Ale teď? Kdo by nám co dal? A kdo by nám mohl věřit?“

„Nepřišel jsem si kupovat váš politický rozum,“ odsekl jsem mu trochu vztekle, „tím méně zaujatost, kterou se ani nesnažíte zakrývat. Zajímal jsem se o věci, které jste slyšel. Nemáte?“

„Nemáme,“ odpověděl. „Po válce, dá Bůh, až po válce… A tento… co jste říkal…“

Nečekal jsem už na jeho ospravedlnění. Odešel jsem z jeho krámu, kde po celý život seděl jako pavouk a spřádal pochybné předivo, a když jsem si venku nabral mrazivého vzduchu, bylo mi, jako kdybych byl přišel na nový svět.

Před četnickou stanicí stály saně. Zdálo se mi, že jsou naloženy chvojím, ale když jsem viděl, že Liščiak s několika mládenci vytahuje z chvojí podlouhlé balíky, obalené pytlovinou, pochopil jsem, oč jde.

„Převážíme z Vydrova zbraně,“ řekl mi, „a do večera je svěřujeme žandárům. To víš… Melichar se už vrátil…“

„Všecky zbraně?“ zeptal jsem se.

Pohlédl na mne úkosem, jako by mi chtěl nahlédnout do svědomí, ale udělal to spíše ze zvyku. Vůči mně nemusel pociťovat žádnou nedůvěru. Proto hned řekl:

„Kulomety ne. Chci je mít po ruce. A proto všecko večer přeneseme…“

Dřív než jsem šel dále, vzpomněl jsem si ještě na jednu věc. Zeptal jsem se ho:

„Slyšels?… Partyzáni, co bydlí na Boldišce, už zase přerušili trať Němcům…“

„Víme o tom,“ odvětil. „To je dobré. Znemožňovat jim přísun… a ztěžovat ústup. Ať jich Rusové co nejvíc pobijí.“

Když jsem přišel k Pančíkům, nebyl Adam ve světnici.

„Je někde u chléva,“ řekla žena. „Mám ho zavolat?“

Nebylo třeba. Šel jsem za ním sám. A tu jsem přistihl mezi složenými sáhovicemi dva prcky, dva nadějné syny Adama Pančíka. Ukazovali mi tím směrem, kde byl chlév, byli docela zaujati jakýmsi pozorováním. Zastavil jsem se a skryl se právě v tom okamžiku, když starší, jemuž nebylo ani šest let, se obrátil k mladšímu a docela vážně mu pohrozil:

„Ty, člověče… dej si pozor, abys něco nevyžvanil…!“

Slyšet ten hlas znamenalo puknout smíchy. Jak byl přísný! Jak rozvážný! Určitě je otec předtím zahnal na pec. Ale oni ukájeli svou zvědavost alespoň z tajné skrýše.

Tak tedy chcete vědět, co dělal jejich otec?

Přehodil hnojiště a po straně kopal jámu. Nevelkou jámu, úzkou, podlouhlou, takovou, že jsem nemusel ani příliš přemýšlet, k čemu bude. Vzpomněl jsem si na rozhovor, který jsem měl před chvílí s Liščiakem, jeho poznámku, že večer zbraně přenesou — a byl jsem doma.

„V zimě je dost těžko kopat jámu, že?“ řekl jsem Pančíkovi a neprojevil jsem přitom ani náznak zvědavosti. „Zem je příliš tvrdá…“

„Proto kopu u hnojiště… není to nejhorší,“ odpověděl.

Vidíte, ani on se nezmínil jediným slůvkem.

Mezi prací se mne ptal:

„Proč jsi sem přišel?“

„Pro hloupost,“ povídám, „na mou duši, Adame, pro hloupost. Moje žena potřebovala tymián…“

Pohlédl na mne zdola, potom se rozesmál a začal kopat znova.

Vy byste teď, myslím, chtěl, abych vám podal podrobný obraz vánoc, chtěl byste vědět, jak slavili svátky naši lidé v obci a jak partyzáni v lesích. Toho se ode mne věru nedočkáte.

Domníváte-li se, že je to důležité pro vaši práci, doporučuji vám jiné prameny. Kromě toho musíte pobídnout vlastní fantasii, ať se i ona zúčastní na tomto díle. Já považuji za důležitější vyprávět vám o rozhodnutí, jež padlo toho dne před svátky — to bylo vlastně to zřídlo, z kterého potom pramenily všecky naše další činy.

Jestliže mojí ženě šlo o všelijaké koření, já, to se ví, sledoval docela jiné cíle. Chtěl jsem přinést do bunkru zprávy o ohlasu, jejž vyvolal v obci Bezákův návrat, chtěl jsem jim povědět, na čem se chlapi v krčmě dohodli, protože, abyste věděl, na večerní hodinu tenkrát svolali schůzi.

Když jsem tam přišel, byl už výčep plný. Bezák, to musím říci, nechtěl lidem nic vnucovat. Protože šlo o otázku, která měla vojenský ráz, zavolal poručíka Fukase a jeho několik brigádníků, ba po jeho boku seděl i neznámý člověk, člen partyzánského štábu, jak se potom ukázalo, také se svými. A že tu nechyběl Robo Liščiak a jeho věrní, o tom nemusím ani mluvit. Zkrátka, všecky veřejně ozbrojené síly — protože chlapi, kteří nepatřili k žádnému útvaru, skrývali svoje zbraně tajně po hambálcích.

„Občané, soudruzi,“ začal Bezák svou řeč, „stojíme dnes před vážným rozhodnutím. Fronta se přibližuje k nám. Nevíme ještě, kdy to bude, ale musíme se připravit. Víme-li, jak se vedlo dědinám, které Němci prohlásili za partyzánské obce, víme-li, jak s nimi naložili, když tam na ně někdo třeba jen jednou vystřelil, ptáme se vás: chcete pustit ustupující Šváby do dědiny a vydat ji na pospas jejich libovůli? Nikdo z nás nepochybuje, že vědí i o našich ozbrojených silách, a ať nikoho nemýlí, že nás teď nechávají na pokoji… nebojte se, našli by si svůj čas. Kdo z nás může dávat jakékoliv záruky, že se tu za ústupu Němců nestrhne boj? Krucinál, vždyť se známe… myslím, že by nás všecky svrběla dlaň. Už jen radostí, že vzápětí za Němci jdou Rusové, nejeden z nás by si s chutí vystřelil. Ale potom — kdož ví — asi by nám bylo běda… Popravy, spáleniště… a co jiného. Byli bychom žebráci.“

„Co tedy dělat?“ ptali se chlapi.

„Zatarasit všecky cesty okolo nás,“ radil Tono Fukas, „nadělat záseky křížem krážem. Tak se k nám aspoň s těžkými zbraněmi nedostanou.“

„Není to tak docela jednoduché,“ zapochyboval kdosi. „Určitě sem budou vysílat patroly…“

„Tuhle starost přenechte nám,“ mávl rukou velitel partyzánů. „Jde jen o to, jak se rozhodnete. Pustit… anebo nepustit?“

Nebyla to ani tak příliš těžká rada. Všichni poznali nedávno laskavost Němců. Kdopak by se jim byl chtěl dostat do pazourů? Kdopak by byl chtěl vidět svůj dům obrácený v dým a popel? Prosím vás! Naši lidé nebyli blázni!

Nemusím vám tedy patrně ani říkat, jak se rozhodli. Bylo to přirozené.

Od tohoto dne, jen co přešly hlavní svátky, chodili naši chlapi zatarasovat všecky přístupy k obci. Ej, byly to už docela jiné a veselejší časy než nedávno, když se tady roztahovali ti čerti. Teď, hele, chodili družně s partyzány, poráželi obrovské smrky přes cestu, prohlíželi opevnění vybudovaná před příchodem Němců, předháněli se v práci, nedbali mrazu a brodili se sněhem, kterého bylo po pás.

Kluci nestačili ani dozpívat tříkrálovou koledu — a už to bylo hotové, už jsme byli svět sami pro sebe, už jsme měli, abych tak řekl, svou vlastní republiku s revoluční vládou. Ba, kdyby Liščiak se svým bezpečnostním sborem nebyl plnil úkoly, které mívá na starosti ministerstvo vnitra, mohl být směle ministrem našich úzkokolejných železnic! Vidíte, nebyli jsme my lecjaká žebrota…

Abychom nepodléhali klamným představám, že stačí uzavřít cesty a všecko bude dobré, stalo se, co se ostatně dalo očekávat.

Asi v polovici ledna vyslali k nám Němci z města malou patrolu. Jenže tady se osvědčila předvídavost partyzánů. Patrolu, v níž záseky budily nemalou zvědavost, pěkně hbitě zajali a odvedli k štábu. Neptejte se, co tam s nimi dělali. Dozajista by se našlo nějaké vysvětlení, proč jsme o těchto lidech nikdy víc neslyšeli.

Zanedlouho se totéž přihodilo druhé patrole.

To se ví, tyhle případy nezůstaly utajeny. Nikdo je ostatně nezatajoval. Lidé to viděli docela jasně:

„Nedá se nic jiného dělat,“ říkali. „Nechceme-li pustit Němce k nám, nesmíme dovolit ani jedné patrole, aby se od nás vrátila se zprávami.“

Řeknu-li vám, že se našli i lidé, kteří takové počínání odsuzovali, nebude vám těžké uhádnout, kdo měl odlišné názory. Byl to kramář Cút, byl to Hamaj, který se ani teď do Bratislavy nevrátil, byli to ještě dva tři patolízači, kteří se scházeli za večerů u karet a říkali:

„Lidé se pominuli rozumem. Kdo to jakživ slyšel, zatarasovat cesty okolo celé obce? Leda blázen by mohl pomýšlet na odpor proti takové přesile…“

„Bojím se, že to bude zkáza naší dědiny!“ tvrdil stále Cút. „Kdepak být chytřejší než Němci!“

„Jak my k tomu přijdeme?“ rozčilovali se.

Ptáte se, odkud mám tyhle zprávy? Je vám divné, jak mohu opakovat jejich řeči slovo od slova, když jsem s nimi neseděl a nemastil mariáš? Bože můj, to je jasné! Nehledě na to, že nejen zdi, ale i Liščiakovi chlapci měli uši, nesmíte zapomínat, že tito pánové sami pouštěli mezi lidi pověsti. Šlo jim o to, aby v lidech vzrostla nedůvěra, aby podlomili jejich odhodlání a znepokojili jejich mysl.

Třebaže to dělali tajně a s velkou potměšilostí, rozhodl se Bezák klepnout je přes prsty. Svolal členy národního výboru, vyložil jim své mínění a řekl:

„Je nutné dát těm lidem na vědomí, že vidíme až na dno jejich černé duše. Je nutno otevřeně říci, že jim nevěříme a že si s nimi v blízké budoucnosti nebudeme hrát. Ať vědí, co je čeká.“

Ach, tenhle návrh byl přijat s velkým nadšením.

A tak se stalo, že Cútovi, rychtáři Šimčíkovi, Hamajovi, Dobríčce a ještě několika rozeslali přípisy, které se ani za mák nepodobaly milostným dopisům. Co v nich bylo? Počkejte, hned vám to povím.

„Rudá armáda je přede dveřmi,“ psali jim docela slušnou formou, „den účtování se blíží. Nepomýšlejte na zradu! Jestli se někdo z vás pohne, je s ním konec. Smrt fašismu! Ať žije svoboda!“

To se ví, statečným adresátům spadla dušička do kalhot. Zalezli za pec a neodvážili se ani špetnout. Ba našli se dva, kteří vyhledali Roba Liščiaka, sepjali před ním ruce a bědovali:

„Prosím vás… copak máte proti nám? Čím jsme se vám provinili? Což nejsme všichni jedné krve?“

A velitel milice jim prý řekl:

„Není krev jako krev. Vám se trošku pokazila.“

Pohrozil jim šibenicí a pekelným ohněm a potom je poslal domů.

Po téhle výstraze nastal v obci klid, dědina byla oddělena od ostatního světa a zasypal ji vysoký sníh.

Zdálo se, že o nás nikdo neví, zdálo se, že na nás všichni zapomněli a že se v tichosti dočkáme slavného dne, na který každý z nás čekal.

Ach Bože, bylo to jen klamné zdání!

Co bylo platno, že v obci šlo všecko svým pořádkem, že po ulicích chodili milicionáři, že Tono Fukas stavěl do osad vojenské stráže, když Němcům v městě nedalo spát, proč se už několik dní nevracejí jejich patroly?

Jednoho dne, bylo to právě 21. ledna, jako kdyby byl do naší obce udeřil z čista jasna hrom. Jste učitel, a proto si, myslím, budete umět představit, co vám teď řeknu.

Strmeňův Miško, ten vzorný školáček, o kterém už byla nejednou řeč, vrtěl se doma po všech koutech a nenacházel klidu.

„Aby tě… Proč nepíšeš svou úlohu?“ křikl na něho otec, „hybaj a nepřekážej mi!“

Miško stáhl uši a odešel k oknu, kde měl rozložený sešit s domácí úlohou. Zmocňovala se ho hrůza ze sloupce početních příkladů, které měl řešit, stále házel očkem k peci a díval se, jak otec mastí konopný motouz a opravuje volské popruhy.

Po chvíli vykročil otec z jizby a ještě od dveří povídal:

„Jdu k sousedům za mámou. Abys tady nedarebačil!… Až se vrátím, ukážeš mi hotovou úlohu.“

Co vám mám dále vyprávět? Znáte přece taková neviňátka. Miško stál u okna, čechral si zježené vlásky, slinil tužku a snažil se vniknout do hlubokého tajemství počtů, ale nic z toho nevycházelo. Před očima mu tancovaly nemožné příklady:

35 + 17 =

47 + 26 =

54 + 38 =

Ale prosím vás — Miško byl sotva osmiletý špunt, v těchhle dobách děti ve škole mnoho zameškaly a teď hrrr! paní učitelka chtěla, aby najednou shltly všecku moudrost.

Zatím měli chlapci docela jiné starosti. Ne, nemluvím o bohatství jejich kapes, nemluvím o provazech, kudlách, hřebíkách a klíčích, z nichž stříleli! Myslím na to, nač mysleli tenkrát oni: na partyzány a na vojenská dobrodružství. Což neměli každodenně před očima stráže, které Tono Fukas posílal z Medvědova do obce, což si neprohlédli maďarské zběhy, co utíkali od Němců a přidávali se k brigádě?

Hle, vždyť i tenkrát, když Miško mučil svou střapatou hlavičku sčítáním, pokukoval chvilkami na silnici, kde před budovou lesní správy se procházel sem tam voják na stráži. Ach, jak toužil přiblížit se k němu, dotknout se pušky, zeptat se na to a ono… Ale kdepak! Voják byl Maďar, Miško ho už znal, byl Maďar a s Maďarem se nedomluvíš. Nezbývalo nic jiného, než se pustit znova do příkladů.

Dvacet sedm a třicet je padesát sedm, padesát sedm a osm je… je…

Hrom do toho! Akorát, když se Miško už už přiblížil k cíli, napadlo mu podívat se z okna ven. Propánajána! Co se to stalo? Kde je Maďar?

Miško přitiskl k oknu tvář, až se mu nosík na skle docela rozpleskl, dívá se, vidí: nějací chlapi obstoupili Maďara se všech stran, škubou jím a cloumají nemilosrdně a podle počínání těch neurvalců se zdá, že to s ním skončí prašpatně. Můžete si myslet, bylo jich deset na jednoho, byli ozbrojeni až po zuby, a třebaže měli své šedé uniformy v pořádku, Maďarovu by byli rozpárali třeba i s jeho břichem.

Není divu, že Miško přestal myslet na počty. Není divu, že v něm pořádně hrklo. Ale nikdo nikdy nevysvětlí, a tím méně on, kde nabral ten rozum a jak se to stalo, že tenkrát, když se na ulici strhl už povyk, křik a hluk, vyběhl jako myška z domu, propletl se uličkou mezi chalupami a hybaj — z osady k lesu.

Ptáte se, kam běžel? Bože můj, to je jasné! Proklouzl k okraji lesa, brodil se hlubokým sněhem a potom, když ho už Němci nemohli zahlédnout, seběhl dolů po cestě. Sněhu bylo nad kolena, místy ho bylo po pás, sníh se mu nabíral horem do papučí, ale Miško běžel, běžel, jako by se byl pomátl, utíkal do osady, kde byli po chalupách vojáci a partyzáni.

Byl to spíše strach, co se bude doma dít, než co jiného, strach, který mu nedal vydechnout. A tak Miško rozhrnoval před sebou sypký sníh, přeskakoval závěje, byl už docela zadýchán, a když chvílemi padal do studeného pápeří, zmítal se v něm zoufale jako postřelený ptáček.

Ale zas vstal! Vstal a běžel!

Ještě nikdy neutíkal s takovým chvatem. A přece ještě nikdy se mu nezdála tahle známá cesta tak nekonečná. Chudinka! Už ztratil všecky síly. Dále už nemohl. Bože, kdy uvidí první chalupu?

No tak — ještě chvilku! Ještě pár kroků!

A tak znovu poskočil, znovu padl do sněhu, znovu vstal a běžel dále, ale tehdy, když zahlédl první chalupu u cesty, byl už docela vysílen, rozhodil ruce, nožky se mu podlomily a Miško se svalil do kluzké koleje uprostřed cesty.

Na štěstí byli hned v té první chalupě partyzáni a měli i okna stráž. Když viděli, co se na silnici stalo, vyběhli z chalupy a utíkali k Miškovi.

„Co je, chlapče? Co je?“ ptali se všichni najednou a stavěli ubožátko na nohy. „Proč jsi přišel?“

Museli čekat, než Miško nabral dechu. Pak z něho vyletělo:

„Němci jsou v dědině!… Zajali Maďara!“

Potom ho už opustily všecky síly. Rozplakal se.

O tom, co následovalo, nemusím příliš mluvit. Odnesli chlapce do chalupy a v minutě zarlamovali celou osadu. To se to jimi zachumelilo! Partyzáni, Maďaři, vojáci z brigády, ba i někteří sedláci popadli zbraň a hybaj do dědiny. Přišli včas, na mou duši, přišli právě včas. Našli Němce před krčmou v hloučku a napadli je z boku. Trach! Bez dlouhého rozmýšlení jim poslali pěkné pozdravení.

Bác! První Němec vyhodil ruce nad hlavu a sesypal se na zem. Za ním druhý a třetí. Tihle tři už nevstali. Zato ostatních sedm se rozběhlo s křikem jako slepice a ukrývali se v příkopech podle cesty.

Ech, Němčouři! Kdyby se až do vnitřku země prokousali a kopcem hlíny zakryli, nic by jim to nebylo bývalo platné. Byli v pasti.

„Ruce vzhůru!“ vzkřikli partyzáni.

A tak se vzdali. Prodloužili si život o několik minut, dokud nad nimi v štábu nevynesli ortel.

To se ví, bylo to ještě něco jiného než zvědavost, co nutilo Šváby nahlédnout do naší kuchyně. Tyhle lednové dni byly pro ně velmi zlé. Ruský nápor je tlačil do Rimavské doliny, zatlačil je k Muráni, ale copak! I když tam přišli, i když se pomíchali s posádkami v týlu fronty, všichni tam přece zůstat nemohli. Odráželi ruské útoky a přitom se stahovali pomalu nazpět, hledali nová městečka a dědiny pro své dočasné ubytování. Beznadějnost odporu budila v nich krutost a hněv. Ruský oheň s čelné strany, partyzánské výpady v týle, mráz, metrový sníh a kopce, lesy, které nemají konce… byla to věru nemilá věc, prokletý ústup ze slávy. Byli v pěkné kaši.

A tak se stalo, že si vzpomněli i na naši obec a chtěli do ní umístit posádku. Bylo to brzy nato, co Miško Strmeň vykonal svůj hrdinský čin, poslali k nám patrolu šesti mužů s druhé strany, od Polhory, aby u nás zařídila ubytování 160 chlapů a 90 koní.

Ohó! Byli bychom se dostali do pěkné bryndy, až by jim nějaký strašpytel vyzradil, jak se tu pravidelně zacházelo s jejich kamarády! Ti by nás byli roztancovali!

Na štěstí Liščiak dobře věděl, proč si do ozbrojené milice vybral samé chlapce, kteří kromě zbraní a kromě nebezpečí milovali ještě i hru.

Byli to chlapci mazaní, měli výcvik a někteří i frontové zkušenosti, měli horké hlavy a musím říci, že se odvažovali bláznovství, takže nad mnohými z nich rodiče lomili rukama. Ale Liščiak byl spokojen a při vší disciplině měl porozumění i pro husarské kousky svého mužstva.

Nevím, nebyl jsem v obci, když se to právě stalo, neviděl jsem na vlastní oči, jak se té patrole vedlo. Přišel jsem tam o několik minut později, takže jsem ještě jasně zaslechl výstřely, když už nechci lhát, že jsem ucítil střelný prach.

Bezák mne totiž poslal na zvědy — a já přišel k hotovému.

„Dej pozor, abys jim nevběhl do rány!“ řekl mi tenkrát. Věděl, že se fronta i její týl pohybuje, věděl, že Němci budou nakukovat do obcí, kde by se mohli zahřát a nakrmit koně.

A na mou duši! Jen co jsem sběhl k dolní myslivně, narazil jsem na kolegu. Povídá:

„Slyšels, že přes Šopík právě přišli Němci? Jdou do dědiny.“

„Zatelefonuj mé Rozce,“ pravím mu, ale vtom jsem si vzpomněl, že telefon už asi dva dny nefunguje a že ho určitě někdo pokazil.

Šel jsem dále. Všude sníh a sníh, lesy byly tiché a ani ptáček se v nich nehnul, ani ptáček se v nich neozval. Čistou pláň protínaly jenom šňůrky liščích stop, a kdykoliv se potok stáčel pod les, mohl jsi pozorovat cestičku, po níž přicházelo srnčí pít.

Můj soused měl pravdu. Sotva jsem došel k Šopíku, zpozoroval jsem, že sníh je udupán okovanými holínkami Němců. Bezděky mi napadlo, že tady to bylo, co tetka Trčkovic našla prvního zabitého hada, tady to bylo, co se podnapilý příštipkář vracel ze křtin… Ach, kdepak je to jaro! Kde je ten dubnový den! Oba se tenkrát křižovali ve velkém strachu z toho, co jenom podvědomě tušili, a teď, hele, měli jsme to tu, měli jsme za sebou povstání a boje, útrapy a krev, a co před sebou, to nikdo neví.

Tak jen rychle! Rychle za nimi!

Kousek pod Šopíkem jsem zjistil příčinu, proč jsem se nemohl dovolat Janka Krajči. Od sloupu k sloupu hodný kus cesty byly strhány telefonní dráty.

„Mizerové! Aby jim ruka zčernala!“ pomyslel jsem si a přidal jsem do kroku.

A už jsem je zahlédl! Už se v dálce přede mnou na rovné cestě mihly jakési černé tečky. Byli to oni!

Pospíšil jsem si za nimi a zbystřil jsem zrak i sluch, neboť jsem chtěl vidět a slyšet, odkud a kdy se ozve první výstřel. Dalo se přece předpokládat, že Liščiak rozeslal stráže i na horní konec a do samot, aby k nám nemohla vniknout ani myš.

Ale to překvapení! Přešli okolo první osady, nic, už jsou na horním konci dědiny, prohlížejí kostel a školu, nic, už z dálky vidím, jak táhnou po silnici k těm místům, kde jejich kamarádi vypálili nedávno cikánské koliby — a nic. Hrom aby do toho! Kde je Liščiakův miliční sbor? Nechce se mi věřit, že by ti chlapci za bílého dne spali, a bylo už venkoncem nemožné, že by byli ztratili smysl pro povinnost a oddali se hře v karty…

Leč právě tehdy, když se mi Němci v ohybu cesty ztratili s očí a když jsem už velmi těžko ovládal svůj neklid, zpozoroval jsem, že se daleko přede mnou mezi chalupami mihly jakési postavy. Od chalupy k chalupě, od uličky k uličce, mezi ploty od stromu ke stromu — až se shlukly dohromady a kráčely dolů silnicí.

Šibalové! Do jista chtěli pustit Němce do obce, dovolit jim, aby se naposled omámali vědomím moci a slávy!

Pak se to stalo. Z dálky jsem zaslechl výstřely. Ale nikdo na ně neodpovídal.

Co je?

Myslím, že byste ztratil trpělivost, kdybych vám měl podrobně vyprávět, jak se to všecko sběhlo. Ať už chtěli Šváby nejdřív vyplašit, ať už je chtěli vyprovokovat k přímému boji — nevím. Zdálo se, že tenhle špás vypálil chlapcům naopak, neboť ani jeden z Němců nekrvácel a všichni se rozprchli kam který. Prosím vás! Byli ve výhodě! S jedné strany silnice pila, plná dřeva a prken, s druhé strany samé chalupy. Měli se kde skrýt.

Proč je, blázni, nepolechtali v širém poli?

Na štěstí dva z Liščiakova sboru, co měli službu právě za pilou, věděli hned, že se na silnici nestřílí jen tak pro nic za nic, a rozběhli se přes skladiště na pomoc. Byla mizerná cesta, v hlubokém sněhu bez prošlapaných cestiček, motali se vpravo a zas vlevo mezi složenými deskami a tu, hle — najednou vidí, že dva Němci v úzké uličce se snaží vecpat své hlavy pod klády.

Skočili po nich. Bác! Bác! — a vyrazili jim pušky z ruky. Hybaj s námi! Na silnici!

Vyvedli je s rukama vzhůru před pilu právě tehdy, když jsem přicházel k našim strážím.

„Špatně jste si to vypočítali,“ domlouval kamarádům ten, co byl záložním kaprálem, „tady máte dva, ale kde jsou ti ostatní?“

„Vždyť my je najdeme!“ řekli chlapci a rozběhli se mezi chalupy.

Pravda, nebylo to tak docela prosté. Kdož ví, za kterým rohem a za kterou kůlnou se Němci ukryli? Stačilo motat se mezi chalupami — a mohli tě pořádně poškrábat kulkou za uchem.

Na štěstí tihle Němci neměli v sobě mnoho horké krve. Nedbali o zájmy vlasti — dozajista mysleli jen na svoji bezpečnost a na svůj bídný život.

Strachy se jim svraštily zadky. Mysleli si, že jim bude lépe držet se pohromadě. Všichni čtyři skočili do Urikova domu, ze síně po schůdkách rovnou na půdu a ani se hospodáři neohlásili.

Za chvíli nahlédl do chalupy jeden z našich.

„Neskryli se tu Němci?“ ptal se starého Urika. „Neviděl jste je?“

„Ne, nikdo tu není,“ řekl sedlák hlasitě, aby to tamti nahoře slyšeli. Kdožví, možná, že některý z nich rozumí slovensky, pomyslel si.

Pozval si ho však do jizby a tam mu šeptal:

„Jsou tu! Vytrať se z domu a řekni aspoň čtyřem partyzánům, aby přišli docela potichu k nám. Ať nespěchají. Ať dobrou půlhodinku čekají, než přejde rozruch.“

Tak se i stalo.

Když byli partyzáni v domě a poschovávali se po koutech, když bylo na ulici ticho a neozývaly se žádné hlasy, vystoupil Urik k Němcům a řekl jim:

„Pojďte dolů, kamarádi. Už je dobře.“

Naslouchali, bylo opravdu ticho, ale dolů se jim příliš nechtělo. Byli opatrní.

„Pojďte, dám vám teplého mléka,“ přemlouval je.

„Was ist das… teple mleka?“ ptali se.

A tu Urik přisedl k zemi, zabučel jako kráva, rukama potahoval neviditelné cecíky a cedil přes zuby: crrr… crrr, jako když mléko crčí do dojačky.

Sešli tedy všichni čtyři do síně. Chlapi se na ně vyřítili se všech stran. Co s nimi dále bylo, nemusím vám vyprávět. To víte, vzal si je na starost poručík Fukas, byl tu i ruský poručík s mužstvem, ba tímto případem začínal u nás svoji činnost i kapitán Beniač, který se právě k ránu přebrodil se skupinou vojáků od Polany až k nám. Byl to, věřte mi, hřmotný chlapík a bylo mu po chuti vyřádit se. Však o něm ještě bude řeč.

Téhož dne v podvečerních hodinách přišli od Polhory na zvědy ještě tři Němci. Nedostali se dál než na horní konec. Jeden vypustil duši hned, ostatní ho následovali po krátkém výslechu.

Vidíte, můj milý pane, byl to rušný den. Měl jsem radost, že mohu přinést dobré zprávy našim do bunkru, měl jsem radost, že se dědina tak statečně drží.

Na zpáteční cestě jsem se zastavil u Pančíka. Přišli tam všichni, kteří měli do věci co mluvit, byl tam velitel ruských partyzánů, i Fukas, i Beniač, přišel i Liščiak a klobásník Slámka, ba nakonec se tu objevil i nadporučík Zvara, který nás překvapil roztomilou zprávou.

„Dobře jste se drželi, slyšel jsem,“ řekl jako mimochodem. „Ale ani já jsem nezahálel. Přišel jsem do Podbrezové k svému známému krčmáři a on mi povídá: ,Člověče, přicházíš včas! Němci chytili našeho důstojníka a teď ho mají vést do města na výslech. Eskortu svěřili maďarským důstojníkem — můžeš-li, vlož se do toho! Ještě jsou tu, ještě jsou v mé jizbě!‘ Nebylo třeba mi říkat více. Přitočil jsem se k nim a povídám: ,Vezměte mne s sebou, kamarádi, máme stejnou cestu!‘ To se ví: Maďaři! Ačkoliv jim Němci vyhrožovali, že na jejich případnou zradu by doplatila celá rodina, kašlali na to a mysleli na zadní kolečka, byli důstojníci a měli rádi guláš, víno a cikánskou muziku. Vzali mne s sebou… a tak se stalo, že jsme minuli město a přišli jsme k nám, do Medvědova. Zachránil jsem našeho člověka — a pokud jde o ty maďarské századoše, zpátky jsem je nepustil, ať si žijí v klidu, ať se dočkají guláše a ať si ještě aspoň jednou v životě zakřepčí čardáš…“

„To je výborné,“ chválili jsme Zvaru, „to se vám podařilo.“

A kapitán Beniač, rozradostněný příhodami, jejichž účastníkem se stal hned v první den pobytu u nás, plácal se do kolen a hostil nás i sebe slivovicí.

Křičel:

„To jsou věci!… Přisámbůh, dostali jsme se na dobré místo… Víte vy, kamarádi, co všecko jsme my pod Polanou zažili?“

Pančík přijal Beniačova slova s jistou nedůvěrou. Zdálo se mu, že by kapitánovi slušelo víc vážnosti a méně řečí. Proto řekl:

„Víme… Máme tu víc lidí od Polany.“

Adam, jak víme, byl už takový. Ani za nic by neřekl zbytečného slova a mlčení si vážil víc než nejlepšího žertu.

Kapitána Beniače velmi překvapila jeho příkrost. Jakpak by ne? Byl z jihu, byl z těch krajů, kde veselost a živá řeč se rodí zároveň s Božím darem, a ani jeden z těch chlapců, které přivedl až od Trnavy do povstání, nebyl věru podle Adamova brda. Kapitán je měl rád, a třebaže s nimi nejednou padl do škaredé kaše, kde život visel jen na vlásku, staral se o ně otcovsky a dbal na bezpečnost. Rvát se s Němci? Kdykoliv! Ale vždycky jen z výhodného postavení.

„Sedněte si, lidi,“ povídal Adam Pančík, „je třeba se poradit…“

Vtom se k němu přitočila jeho žena a ptala se šeptem:

„Dlouho zůstanete?… Víš přece, máme dnes přástky!“

Adam nic, jen svraštil zlostně tvář a odehnal otázku rukou jako mouchu.

Na štěstí se všecko dobře vyřešilo. Hosté se nestačili ani posadit, když do jizby vkročil Šimon Sihelčík s Marou.

„Jdu od vás, shora,“ řekl, když mne spatřil, „byl jsem v bunkru. Podal jsem zprávu o tom, co se dnes stalo…“

Teprv tehdy jsem si uvědomil, že Šimon byl mezi muži, kteří chytali Němce v Urikově domě… Vidíte, pospíšil si!

„Řekni, co naši? Vzkázali něco?“

Šimon si byl vědom vážnosti rozkazů, které přinášel.

Ještě dnes v duchu vidím, jak si nás všecky prohlédl, jak vytáhl šátek a mohutně zatroubil, dřív než začal:

„Pár kilometrů před Tisovcem už jsou Rusové. Německá fronta je v pohybu. Švábi se budou odtamtud tlačit do našich lesů. Víte, co to znamená. Děj se co děj nesmíme je pustit do obce, jináč je s námi konec… po všem, co jsme jim tu nadrobili. A tak vám naši vzkazují… Vojenské velení ať ve všech dolinách určí nejvýhodnější bojové postavení pro naši obranu,“ a přitom pohlédl na poručíka Fukase. — „Liščiakovi a Pančíkovi nařizují, aby hned převezli munici z lesů do obce. Milice ať je v pohotovosti… a spojky aby rychle fungovaly. Kromě toho je třeba dát telefon bez meškání do pořádku. V celé obci… a ve všech dolinách. To je všecko.“

I kdyby Šimon byl volil pro svoji úsečnou zprávu okrouhlejší slova, nebylo by to bývalo nic platno. Už to bylo tady, už jsme v tom vězeli až po uši, o tom jsme byli všichni přesvědčeni.

„Naše porada je tedy zbytečná,“ přerušil ticho Adam Pančík. „Víme, co se má dělat…“

Mezitím přicházely ženy s vřeteny, rozkládaly se po lavicích a dýchaly si do dlaní.

„Hu! Takovou zimu jsme už dávno neměli,“ řekla jedna ze sousedek.

„A já stále jen myslím na ty lidi venku,“ zašeptala stará Pôbiška a potom si utřela nos do zástěry. „Chudáček můj synáček už to má za sebou…“

Kde se vzal, tu se vzal, do jizby přišel i Remešík se svou Zuzou.

„Lidičky… co se to jen bude dít?“ povídal. „Bůh ví, že na to ještě doplatíme…“

Pančíka to rozhněvalo:

„Čím byste na to měl doplácet? Hele, svini jste snědl a o váš život nikdo usilovat nebude…“

„Všichni jste se zbláznili,“ ozvala se tetka Trčkovic. „I můj Matouš, aby ho… V rukování jsem mu tak tak zabránila a on, představte si, přitáhl dnes do chalupy celý kulomet!“

Když jsme vyšli od Pančíka, zeptal jsem se Liščiaka:

„Tys mu ho dal?“

„To tak! Měl ho dozajista v kůlně,“ usmíval se Liščiak.

„Kulomet… To je jeho vášeň.“

Toho večera jsem kráčel domů sám a sám a myslel jsem na rozličné věci. Především jsem myslel na rozkazy, které přinesl Sihelčík z bunkru, na úlohy, jimiž byli jednotliví lidé pověřeni, a bál jsem se, aby mi Bezák neurčil službu, která by mne nebyla uspokojila. V podvědomí jsem tušil, že nastávají rozhodné chvíle, a chtěl jsem být při tom, kdyby mělo dojít k boji, chtěl jsem si zchladit krev, kdyby měl přijít parný den.

Opravdu! Moje obavy byly oprávněny.

Abych si znova nemusel nacpávat fajfku, odložme rozhovor o tom, co následovalo, až na zítřejší den.

Kdožpak ví, možná, že to bude předposlední večer, který věnujeme společné práci. Potom se s tím už budete trápit sám.