Vítr se vrací

S vámi, abych se slušně vyjádřil, je těžká spolupráce. Zdá se mi, že neustále ztrácíte se zřetele hlavní podstatu své úlohy, kterou byste nejraději rozšířil do vzdálenějších oblastí a do takových rozměrů, na které — promiňte — ani vaše, ani moje síly nestačí. Nemusíte se za to na mne čertit. Kdykoliv se na vás podívám, mohu číst z vašich očí nedočkavou otázku:

A co se dálo v Banské Bystrici?

Jako byste byl zapomněl, co jsem vám už minule řekl. Nebyl jsem tam. Nevím.

Bez ohledu na to, že už lidové pořekadlo radí ševci, aby se držel svého kopyta, zůstaňme při svém původním předsevzetí a všímejte si Bystrice jen potud, pokud bylo slyšet její ozvěnu i v naší samotě.

To, co jsme se dovídali z novin o nařízeních Slovenské národní rady, o opatřeních, která dělala jednotlivá povereníctva a jiné úřady, můžete se i vy dočíst v novinách, které určitě zůstaly někde zachovány. Najdete v nich články, z nichž trčela potlačovaná beznaděj jako sláma z vrabčího hnízda. Bylo mnoho věcí, které potěšovaly srdce, dávaly sílu a násobily odvahu, byly však i věci, které budily hněv nebo zarmucovaly. Teď, když už je všecko, chválabohu, za námi, můžeme přenechat tyto záležitosti historikům, ať se pokusí stvořit celkový obraz oněch dní. My se vrátíme ke své úloze. A budeme skromní.

Pro mne, jenž tratil denně čas posloucháním zahraničního rozhlasu a ničil si nervy, když byl příjem plný poruch, nastaly teď zlaté časy. Svobodný slovenský vysilač jsme měli téměř pod nosem a jeho zvuk byl tak mocný, že hlasatelovy zprávy mohli poslouchat i dělníci tamhle v baráku. Ještě dnes, když si vzpomenu na ty programy, vybavují se mi melodie písní a verše básníků. A ještě i dnes zatínám pěsti jako tehda, když jsem uslyšel onu zprávu, že bratislavská vláda povolala na Slovensko Němce, aby potlačili povstání. Ejhle, ti mizerové: proti vlastním lidem! Ech, škoda o tom mluvit…

Tolik bylo těch událostí, které se na nás sesypaly, že jsem — přiznám se ke své hanbě — docela zapomněl na naše partyzány. Bylo to, tak se mi zdá, teprve třetího dne povstání, tenkrát, když už vzplanuly prudké boje u Žiliny, Vrútek, za Popradem, ba i u Telgartu, co jsem si vzpomněl na ty naše chlapce na Velkém Blatě a pod Veprem.

Odtáhli do boje, to jsem předpokládal. A tu se mne zmocnila neodolatelná touha podívat se aspoň na ta místa, kde se skrývali, vybavit si znova jejich podoby a všecko, co s nimi souviselo.

„Hrom do toho! Určitě odnesli klíč od boudy!“

Hle, takováto hloupá myšlenka mi přišla na rozum, když už jsem byl na půl cesty k Velkému Blatu! Jako by nebyli měli jiné starosti.

Samozřejmě, bouda byla zamčená. Avšak najednou mi napadlo, podívat se nad dveře a hle — tam v štěrbině mezi dvěma trámy byl uložen klíč!

Vešel jsem dovnitř, otevřel okenice a podíval se po světnici. Chlapci měli zřejmě naspěch, nasvědčovala tomu roztroušená sláma a kusy papíru, rozházené po zemi.

Na stole objevil jsem malý lísteček, připíchnutý hřebíkem. Čtu řádky narychlo nadrápané:

„Sláva Bohu! Jdeme zas do boje. Jinač by nám byly kosti zkřehly. Smrt fašistům! Ať žije svoboda!

I. G. Kozlov.“

Můj milý Ivan Gerasimovič! Znova ho v duchu vidím, jako za onoho večera, kdy se k nám snesli na Podveporskou louku, znova cítím v dlani jeho pevnou ruku, která přivykla spíše pažbě automatu než přátelskému stisku. Znova ho vidím s jeho čtyřmi bratry, kteří nedbali překážek, útrap a šli úporně za vytyčeným cílem, cítím jeho jistotu za onoho podvečera, když Dežo Slámka přinesl první zvěst o nepokojích, jak odcházel z krčmy s důstojností vládce a řekl nám: „Na shledanou!“

Ba, opravdu na shledanou? — dolehla na mysl těžká otázka. Takové dálky přešli, tolik nebezpečenství překonali a teď, kdy jejich domov už dávno svobodně dýchá, jdou a bijí se.

Tehdy jsem pochopil: to není pomsta za to, co sami vytrpěli. To je něco víc.

Kráčel jsem pomalu krajem lesa a ani na okamžik jsem nepodlehl zvyklostem, jež provázejí v takovém případě lesního. Paznýhtky černé zvěře v blátě? Kopýtka srnce u pramene? Ach, to mě nezajímalo! Mohl jsem myslet na všecko jiné, jen ne na to. Nemyslel jsem však na nic.

Nedaleko Podveporské louky jsem narazil na chlapa. Zočil jsem ho odzadu, jenže mi ho zakrýval smrkový podrost; byl skloněn a jeho pohyby naznačovaly, že něco páře.

„Pytlák!“ byla moje první myšlenka. A hned jsem se skryl za buk, abych mohl lépe pozorovat, čím se zabývá. To víte, pušku jsem odjistil a měl ji u nohy.

I když jsem si uvědomoval, že doba, která nastala, je nejméně příznivá lesní zvěři, která trpí a kterou hubí za každé vojny, přece jsem byl odhodlán nemilosrdně ztrestat každého, kdo by mi složil srnce z pytlácké zvůle. Bude dost těch, co snědí partyzáni…

Když byl nejlépe zabrán do práce, přiblížil jsem se k němu o několik kroků. A tu — i když jsem tomu těžko uvěřil — poznal jsem chlapa. Byl to Strmeň.

„Ech, ty darebáku!“ pomyslel jsem si, a v duchu se mi vybavil onen den, kdy chlapci na silnici čekali na auto a on si přišel jen tak na podívanou. — Že tvého Mišku svrbí zadek, tomu rozumím, ale jestli i tebe, tak ti zasolím…

Namířil jsem na něho pušku a vykřikl:

„Strmeni!“

Otočil ke mně tvář tak prudce, div neupadl. Potom vyskočil, rozhodil rukama a otevřel ústa, ale nedostal z nich ani slova.

Stačilo mi několik skoků a už jsem byl u něho. Můžete si představit moje překvapení, když místo srnce, místo divokého kance objevil jsem na zemi velký balík, obalený nepromokavou látkou a vedle něho splasklý padák. Něco takového, nemýlím-li se, spadlo tenkrát i s našimi parašutisty. Vzpomněl jsem si na nedávné přelety sovětských letadel, na zprávy o shazovaných zbraních — a už jsem byl doma, už jsem byl přesvědčen, že nacházím vysvětlení, proč právě tady, u Podveporské louky, objevuji tento poklad. Vedle tohoto záhadného nálezu ležel obyčejný konopný pytel.

„To je vaše?“ ptal jsem se stroze, neboť jsem v této věci tušil víc než náhodu. „Nuže, otevřte ten pytel!“

Ač se mu nechtělo, rozvázal jej beze slova.

Podíval jsem se dovnitř a hele! — byly v něm konservy a nějaké balíčky. Byly to zřejmě vojenské dávky.

„Odkud to máte, Strmeni?“ ptal jsem se rozzlobeně, „kde jste to našel?“

Strmeň byl v rozpacích a nechtělo se mu s pravdou ven. Když však poznal, že nestrpím žádných vytáček, mávl rukou tím směrem, kde byl bunkr, a lhostejně broukl:

„Tamhle… náhodou…“

„Náhodou?“ rozčertil jsem se na chlapa, který ze sebe dělal neviňátko, „říkáte, že náhodou? Aby do vás sto hromů! Chtěl byste mi namluvit, že i tenhle pytel jste doma popadl čirou náhodou, chtěl byste, abych vám uvěřil, že to byla jen náhoda, která vedla vaše kroky k partyzánskému bunkru? Ach ne, můj milý! Povím vám, jak se říká, docela po lopatě: šel jste rabovat!“

Přešlápl na místě a chtěl se bránit.

„Ticho, sousede,“ pravím, „marně hledáte výmluvy. Marně byste se namáhal. A co jste chtěl s tímhle?“

Podíval se na podlouhlý balík, s kterým se byl před chvílí trápil, a v bezradnosti mlčel. Zřejmě nevěděl, co v něm je.

A tu mi napadlo, že nastala nejlepší příležitost vynést nad Strmeněm ortel.

„Opakuji vám: šel jste rabovat. Musím vám zdůraznit, že časy, které teď nastaly, se s takovýmihle chamtivci nemazlí. Chcete-li, aby vám to prošlo hladce, musíte se postarat, aby tento balík, v kterém jsou zbraně, dostala ještě dnes naše milice.“

„Sám jej neodtáhnu,“ řekl pokorně Strmeň. „Je těžký.“

Rozpáral jsem balík. Bylo mi, jako bych odhaloval velké tajemství.

„Jak chcete,“ říkám. „Můžete zbraně poodnášet na dvakrát. Bůh vás chraň, něco odhodit! Jen co se vrátím domů, podám hlášení.“

Když jsem přišel domů, oznámila mi žena:

„Bystrici není slyšet…“

Telefonoval jsem na lesní správu, a tu jsem uslyšel nešťastnou zvěst, že Němci bombardovali Bystrici a poškodili vysílačku. Hrom aby do nich…! rozzlobil jsem se. Už zase budeme vysedávat u aparátu a vztekat se, už zase budeme narovnávat dráty a přehazovat baterky, abychom se dozvěděli aspoň útržky zpráv, které vysílají z dálky naši spojenci…

Janko Krajča přijal moje hlášení o zbraních a oznamoval mi:

„Dvě naše divise na východě selhaly. Povídá se, že velitelský sbor… A už je Němci odzbrojují.“

„A sakra — to je zle,“ pomyslel jsem si. Vzpomněl jsem si na to, co mi nedávno připomínal Bezák o úloze těchto našich vojsk, která se měla v prvých dnech povstání probít k Rudé armádě a otevřít jí cestu přes Karpaty.

„To znamená… zrada?“ zeptal jsem se.

„Ať už zrada nebo jen nerozhodnost, nevím,“ odpověděl Janko. „Nejhorší je, že teď tam stojí proti Rusům ne naši, ale Němci.“

Brzy nato mne volali dolů do dědiny. Tušil jsem, oč jde. Chtěli mě přibrat do národního výboru, neboť Bezáka zvolili za předsedu ONV a naši potřebovali náhradu.

„Proč právě mne,“ bránil jsem se, „vyberte si takového, který by byl kdykoliv po ruce.“

Inu, uznali mi to. Nebylo možno přicházet na zasedání z takové dálky, zvláště když se schůze konaly téměř každodenně.

Na zasedání, jehož jsem se tehdy zúčastnil, referoval Robo Liščiak o činnosti své milice. A věru bylo to, mohu říci, zajímavé.

„Přes naši obec nepřejde bez našeho vědomí ani myš,“ povídal. „Každému tento… co by chtěl jen tak bez cíle přecházet s místa na místo, podíváme se do papírů i do duše. Chtěl bych proto, abyste mi dali plnou moc…“

„Rozumím ti,“ skočil mu do řeči Valer Urban, „chtěl bys jim naměřit odměnu vlastní rukou, chtěl bys je poučit a přitom jim pořádně naložit. Právě nám poslali pokyny z okresu… potom si je prostuduješ. O plné moci nemůže být ani řeči. Na to jsou, abys věděl, četníci… tedy národní bezpečnost. Co jste dělali dále?“

„Dále jsme dělali různé věci… v rámci revolučního pořádku,“ pokračoval Robo Liščiak, rozzlobený tím, že se má podřizovat četníkům.

„Na příklad: navštívili jsme několik tento… co byli vždycky proti nám, a řekli jsme jim svoje. Řekli jsme jim, aby se neopovážili zdvihnout hlavu, jinak že je ráz dva postavíme ke zdi.“

„Vidíš, zase bez plné moci,“ poznamenal Valer Urban. „Nepřisvojujte si práv, kterých vám nikdo nedal.“

„Nedal! Nedal!“ rozhořčil se velitel milice. „Máme se s nimi snad mazlit? Podívej se, co se děje pod Žilinou, u Vrútek i tuhle v Telgartě, co dělají Němci s našimi na východě… a my bychom měli pracovat v rukavičkách? Víš ty, jaká havěť se tady teď potlouká? Kdejací zaprodanci, špioni, gardisti a povaleči… Víš ty, koho máš v osadě? Nevíš!“

Po Urbanově tváři přeletěl stín. Samozřejmě, vždyť Liščiak, jak vidět, ho podezřívá z nedostatku bdělosti.

„Koho?“ zeptal se prudce.

„Víš, kdo je to Hamaj? Někdejšího podrychtáře zeť. Vidíš, byl u tchána na dovolené a tu ho zastihlo povstání. Rád by se vrátil do úřadu do Bratislavy, ale bojí se projít frontou. Bojí se, aby při přechodu nedostal naši kulku odzadu nebo německou odpředu. To se ví, přihlásil se v městě do služby, ale jen proto, aby dostával plat. Sedí doma a spekuluje, jak vyváznout se zdravou kůží. Pověz… co dělat s takovou štěnicí?“

„Počkáme,“ odvětil Valer bez zlosti a vážně, „vždyť on se vybarví.“

„Ach, láry fáry!“ rozohnil se tenkrát Robo Lišciak, „takového se dobrá barva nechytá. I kdyby se ho nějaká barva chytala, vždycky bude jen strakatý…“

Dnes, když máme povstání za sebou a dobře to dopadlo, když máme odstup od těch závratných dní a máme určité zkušenosti, mohu vám říci, že Liščiakova nedůvěra byla oprávněná. Jeho chlapci nespouštěli tenkrát s Hamaje oči. Viděli, jak se kroutí a otáčí hned nalevo a hned zase napravo, slyšeli jeho řeči, v kterých jsi vždycky mohl najít ano i ne. Ba, v těch nejhorších dobách, kdy se zdálo, že všecko se už obrátilo vniveč, začal se osvědčovat jako všichni mudrlanti: „Vždyť jsem už dávno říkal…“ a podobně. Zato dnes, jak slyším, se v Bratislavě velmi roztahuje, jeho hrdinské činy nesnesou přirovnání, je přednostou jakéhosi oddělení, za zásluhy má být dále povýšen, a ačkoliv umí leda víno pít, získal tam prý tři německé vinohrady…

Nechci však předbíhat ani odbočovat od věci. Nechci zpřeházet události, naopak, usiluji o to, aby se mi dařilo vybavovat si je v paměti tak, jak skutečně následovaly. Proto vidím, že se musím vrátit k činnosti národního výboru, která vám může dát nejlepší představu o tom, jak se u nás žilo za povstání.

Je třeba říci, že Liščiakova milice se ve své práci nestrhala. Jestliže jednou z hlavních úloh milice bylo udělat pořádek s těmi, co by chtěli u nás nadále živit fašistického ducha, naši chlapci si mohli chodit po obci a pískat. U nás, kde všecka pole jsou na svazích a všecky lesy na srázech, měli lidé odedávna stejně těžký život, a proto bylo málo těch, kteří by se od většiny odlišovali v myšlení a politickém nazírání. Proto ani před povstáním jich nebylo mnoho. Gardisti? Ba, měli jsme jich několik. Dali se zapsat a potom je to omrzelo. Zarytí fašisti? Ach, tady nešlo o přesvědčení, byla to spíše ziskuchtivost, která u nás sváděla jednotlivce, aby využívali možností.

Proto na rozdíl od jiných obcí měli naši milicionáři lehkou práci s likvidováním fašistického ducha, jak se říkalo. Tento duch vyprchal. Ztratil se jako kafr.

Jednoho dne, když jsem zašel do mýtiny za děvčaty, přistoupila ke mně Hanka Rosíkovic a ptala se mě zcela potichu, nevím-li, kde je Ďuro.

„Odešel s partyzány, to je jisté,“ říkám. „Šli bojovat.“

„K Telgartu?“

„Možná i k Telgartu,“ odvětil jsem Haně, „odtud tam měli nejblíž. Nevím.“

Zpozoroval jsem, že Hana trochu pobledla.

„Neboj se o něho…“

„Slyšela jsem, že Telgart už obsadili Němci,“ vyprávěla, a hlas se jí přitom chvěl, „naši se prý museli stáhnout a hodně jich padlo…“

Byl jsem zvědav, odkud má ty pravdivé zprávy, a ptal jsem se:

„Jak to víš? Kdo ti to řekl?“

„Zuza Remešíkovic, co byla vdaná v Telgartě. Němci jí zabili muže a ona s chlapcem utekla… V těchto dnech přišla domů.“

Druhého dne, bylo to v neděli, konala se v obci veřejná schůze a tehdy jsem poznal i Zuzu, příštipkářovu dceru.

Schůze se konala, jak je u nás zvykem, po kostele před obecním domem.

„Pomodlili jsme se právě za svoje milé, co odešli do boje,“ hovořil Bezák, „ale to nestačí. Nebylo by křesťanské spoléhat se na lásku Boží a složit ruce do klína. Všichni jim musíme pomáhat, všichni musíme jednat tak, aby naši chlapci v boji poznali, že stojíme za nimi. Je nutno dobře je zásobovat, aby nehladověli, je nutno dávat všecko, co potřebuje fronta, je nutno ujmout se těch, co museli utíkat… žen, dětí, starců… a podělit se s nimi… Mějme na paměti, že my, jichž se fronta bezprostředně nedotkla, jsme povinni podpořit své spoluobčany, kteří poznali německé okupanty zblízka. Tuhle máte mezi sebou Zuzu, ať vám poví…“

Tu se všichni podívali tam, kde stála Zuza, celá v černém, všem byl zjevný smutek, v němž byla pohroužena, všichni věděli, že Zuza raději desetkrát polkne slzy, než by ze sebe vydala jediné slovo.

Na štěstí tu byl její otec, Remešík — příštipkář, který, i když není podnapilý, pro slovo daleko nejde. Teď měl, chválabohu, příležitost ukázat se!

„Lidičky, bylo to zlé,“ začal divoce rozkládat rukama, „Němci jsou, víme, čerti. Vtrhli do dědiny… a už tekla krev. Uviděli chlapa — zabili ho. Jak uviděli babu — po ní! A potom rabovali, víme? Všecko vyrabovali. Ať nás Pán Bůh chrání před Němci… Heleďte, naše Zuzka, ta by vám to, víme, mohla říci…“

Ach, měli dát Zuzce pokoj. Zuzka nemohla říci nic, Zuzka stála pohroužena do sebe a tichounce poplakávala do šátečku.

Jak by ne? Či snad neštěstí, které ji postihlo, bylo malé? Její muž, co dělal s chlapy na trati, padl v prvém boji. V jejich chalupě — jestli neshořela — se teď rozvalují Němčouři, drancují dům a ze sýpky vynášejí obilí. A Belanu, tu dobrou krávu, jistě zařežou…

Takovéto představy — byl jsem si jist — strašily tenkrát Zuzku, když stála mezi lidmi tak sama samotinká.

„Z toho si můžeme vyvodit jedno poučení,“ vystoupil potom Valer Urban. „Nesmíme dopustit, aby našim mužům na frontách něco chybělo. Nesmíme dopustit, aby se trápili, že doma si neumíte bez nich poradit… že zůstáváte bez pomoci, že hospodářství hyne. Jedni druhým musíme pomáhat. A tu vám chci oznámit, že národní výbor se rozhodl veřejně pochválit dva žáky, Maťu Bučka a Mišu Strmeně, kteří sami přišli na to, co je dnes nejdůležitější…“

A hle, už vystrčili dva chlapce na balkon obecního domu, aby se každý podíval na ty dva výtečníky, kteří měli být vzorem celé dědině, jenže zatím nikdo nevěděl o hrdinských činech, které měli mít za sebou.

Chlapci byli zapýřeni až po uši a šilhali po sobě. Nejsem dalek pravdy, řeknu-li, že by se byli nejraději otočili a zmizeli za dveřmi, protože když taková nemehla postaví před pár set lidí, je jim, jako by je přivázal na pranýř, i když slyší chválu.

Musím vám říci, že tato příhoda nejvíce překvapila právě mne. Stačilo mi podívat se na ty dva rozjívence, na jejich zděšený pohled a rozcuchané pačesy — a už jsem si nemohl pomoci, už jsem je viděl, jak toho dne, kdy se mělo jít do kasáren pro zbraně, využili svobody, vysoukali kalhoty a hybaj za pstruhy do Hronu.

Tak tedy honem, kde je ten, kdo by nám vypověděl všecko od a až do zet? Chtěli jsme ho slyšet.

A tu vystoupil ředitel školy, poplácal oba chlapce po zádech a začal:

„Nejlepším výchovným prostředkem je dobrý příklad… a tito žáci nám jej dali…“

Nemohu vám opakovat jeho slova tak, jak je přednesl. Vy, kteří ve škole neustále řečníte, osvojili jste si hladké obraty a dovedete svoji přednášku proplétat příslovími a ponaučeními, na něž naše řečnická pohotovost, ani náš rozum nestačí. Povím vám jen podstatu ředitelovy řeči a všecky květnaté obraty a tretky nechám tak.

Tak tedy, ti chlapci — co oni si nevymysleli!

Přišli prý jednoho dne k paní učitelce a žádali o dovolení, aby mohli zůstat doma.

„Tvůj otec narukoval, vím,“ povídala prý učitelka Maťovi Bučkovi, „tebe pustím na den — na dva. Ale u vás, Miško, se doma nic nezměnilo a vaši se vždycky obešli bez tvé pomoci.“

Druhého dne neukázal se ve škole ani Maťo, ani Miško. To se ví, i když zamkne stolek a vypustí drobotinu z třídy, pořádný učitel nepřestává být učitelem a dobré chování svých svěřenců má vždycky na paměti. Copak tedy udělala milá paní učitelka? Nic jiného, než že šla přímo k Bučkům a ptala se, kde je Maťko.

„Odešel ráno do školy a ještě se nevrátil,“ povídala Maťova babička.

Podívejme se ptáčka, pomyslila si učitelka a rozběhla se tam, kde bydlí Strmeňovi. Nestačila tam však dojít, když tu po silnici jede proti ní fůra naložená ovsem, na fůře sedí Miško Strmeňů jako král, vedle spřežení si vykračuje Maťko Bučko a práská bičem. Za fůrou šla ženská s děckem v šátku.

Můžete si myslet: sotva zahlédli učitelku, v chlapcích pořádně hrklo. Miško honem zaryl hlavu mezi snopy a Maťo se schoval za volský zadek, div že se nezapletl mezi brdce.

Vtom zahlédla učitelku selka, běží jí naproti a povídá:

„Ach, dušičko moje dobrá, jak vám mám poděkovat? I když nejsou chlapci tolik schopni k takové práci, při níž se dospělý musí pořádně otáčet, přece mi dobře pomohli. Děkuji vám, že jste mně je poslala. Můj muž narukoval… zůstala jsem sama s děckem. A oves na poli…“

Paní učitelka zůstala jako bleskem omráčená. Nebyla schopna dostat ze sebe jediného slova. Uvědomovala si, že chlapci na ni přišli s podvodem. Poznávala, že oklamali i selku. A viděla, že i chlapci si uvědomují svoji vinu, Miško v ovse sotva dýchal a Maťko se nechal radši šlehat volským ocasem po hlavě, jen aby nebyl učitelce na očích.

A dále? Copak se mohlo dít dále? Rozešli se v klidu a učitelka zašla do školy, aby se s ředitelem poradila. Kolik hlav, tolik rozumu, říká se, a tak se i tady ukázalo! Zatím co učitelku mrzely prostředky, jichž chlapci použili, ředitel nade vše hodnotil cíl, který měli na mysli.

„Ti kloučci vlastně zahanbili nás,“ povídal nakonec. „Kdybychom byli přišli sami s podnětem, nemuseli vyhledávat lež a podvod. I když schvaluji, aby byli poučeni o nevhodnosti a mravní škodlivosti cesty, kterou si zvolili, přece považuji za potřebné čin obou chlapců zveřejnit a pochválit…“

A tak se stalo, že si národní výbor osvojil návrh ředitele školy. Vystrčili chlapce na balkon a kladli je za vzor dospělým.

Kluci, jak jsem už povídal, klopili oči a nejraději by se byli propadli do země. Jak by ne? Vůbec si neuměli uvědomit smysl celé té slávy, proč stovky lidí by na ně měly hledět jako na apoštoly nového života…

Nemohl jsem si pomoci — kolem jejich střapatých hlav nepozoroval jsem žádné svatozáře. Já — a to musím ke své hanbě přiznat — jsem je pořád viděl v Hroně, jak chytají pstruhy…

Kdybyste si však nevím jak lámal hlavu, nikdy neuhádnete pravé důsledky, jež vyvolala tato sláva. Představte si! Ještě téhož večera objevil se v obecním domě soused Strmeň, položil předsedovi na stůl poloprázdný pytel a řekl:

„Darebák, náš Miško… zahanbil otce. Nezbývá mi, než kát se. Rozděl to podle svého nejlepšího svědomí.“

„Co je to?“ ptal se Valer Urban.

„Konservy.“

„Odkud je máš?“

„Gondáš ví. Gondáš ti řekne…“ vymkl se Strmeň a obrátil se ke dveřím.

U dveří prý znovu zaváhal, otočil se a hlasem provinilce, který odčinil svůj hřích, řekl:

„Tak jsem si myslel, kdyby Robo Liščiak potřeboval chlapa k milici… že bych tento…“

Valer Urban mohl spadnout se židle. Co se s tím člověkem stalo? Věděl dobře, kde Strmeň nabral konservy, hlásil jsem mu tenkrát, co se v lese dálo, nemusel se už dále vyptávat. Když viděl nepochopitelnou změnu, jež se se Strmeněm stala, když viděl, jak chlap přímo prahne po rozhřešení, kývl hlavou a řekl:

„K milici? Dobře. Řeknu mu… Budeme o tom uvažovat.“