Vítr se vrací

Sotva jsem podal toto falešné hlášení, padla na mne nesnesitelná tíha a hrůza z možných následků. Neměl jsem dost jasnou představu o průběhu bojů pod Kerašovým, stále mi zvonila v hlavě ona poplašná zpráva, že je zle a že kapitán nařídil ústup.

Nevěděl jsem, že pomoc přišla v pravý čas, nevěděl jsem, že boj je úspěšný.

Považuji-li za nutné vrátit se ještě k tomu bláznivému večeru, dělám to jen proto, abych vám dokreslil zoufalý stav Němců.

To víte, nechtělo se jim vzhůru strání na Repiska. Byl večer, na sníh se položil šedý stín, vrch před nimi splýval v jedinou nakloněnou plochu, v níž se oko nevyznalo. Jednou se svezli po kolenou dolů, jednou padli do jámy, jednou narazili na starý pařez a museli ho obcházet. A protože je znepokojovala střelba odzadu, museli za toho těžkého pochodu i odpovídat. Ne, to nebylo pro lidi. Ba, to nebylo ani pro nadlidi.

Ještě jednou zkusili štěstí. Ještě jednou se shlukli dohromady a zaútočili, aby si probili cestu.

Darmo. Zůstala jim jediná naděje: přes Repiska do doliny Brôtovo a tudy k obci. Zůstala jim noc, hluboký sníh a strašný mráz. A zůstali jim naši v zádech.

Neměli ani jediné výhody na své straně. Ani ta noc, která nastávala, nebyla jim na prospěch. Měsíc se vykutálel nad les a házel jasné světlo na svahy Repisek i na stezky, které prošlapali ve vysokém sněhu, na smrt unaveni.

Každý z nich byl jako tečka na papíře. Dovedete si představit lákavější cíl?

Najednou se Šimon odtrhl od ostatních a přeběhl k mrtvým Němcům na loučce.

„Automat se mi hodí!“ pomyslel si nahlas. „Německý automat není špatný!“

Chodil mezi mrtvým vojskem, tak jako navykl chodívat po mýtině mezi podťatými smrky, a jeho duše se nedotkla ani lidská hrůza, ani lidský žal.

Několik chlapců se rozběhlo za ním. Překračovali schoulená těla, obraceli je naznak, roztahovali jim ruce, zmrzlé a obalené chumáči sněhu — a jak uslyšeli bolestný sykot a sten, trhli ramenem a šli dále.

Stydím se přiznat, kam vedla některé chamtivost. To víte. Němci měli dobrou výstroj. Podšité pláště! Řemeny a holínky! Těch se jim zachtělo.

Ne, neměli to dělat. Byli neopatrní. Což neslyšeli lidi sténat? Neslyšeli vzdechy raněných? Mohli si představit, že nejeden z těch Němců, kteří dohasínali na břehu potoka nebo v závěji, se probere z předsmrtných mrákot a v posledním vzplanutí nenávisti bude ještě pomýšlet na pomstu.

„Vraťte se!“ vzkřikl poručík Fukas. „Hned se vraťte!“

Potom se chvíli radil s Nikolajem Radovem. Shromáždili všecky bojovníky a určili stráže.

„Vy zůstanete tady. Tady těch si nevšímejte,“ pohodil hlavou k padlým Němcům. „My zajistíme dědinu se strany Brôtova…“

Ke cti kapitána Beniače je nutno říci, že i on uvážil situaci shodně s nimi. Našli ho na horním konci dědiny v plné činnosti. Zvěst o těžkých bojích, kterou lidem přinášel, mu pomáhala vzbouřit mysli chlapů.

„Lidičky, do zbraně! Kdo má nějakou bouchačku, všichni sem!“

Vysílal bojovníky na stráně a k lesům. Bože, to byla noc! To byla střelba! Neboť tehdy, když naši obránci přišli z hlavního bojiště a přinesli zprávy o vítězství, tehdy, když každý viděl, že kromě dvou raněných se všichni vrátili živí a zdraví, nebylo příčiny, aby kdokoliv podléhal rozpakům. Vyhrabávali zbraně z přístěnků a z kůlen, vyhrabávali je ze země a přidávali se.

„Zajistit Brôtovo! K horám! K horám!“ křičel Liščiak.

„Nemá někdo nějaký doušek?“ ohlíželi se promrzlí chlapi. „Ženy, vařte aspoň čaj!“

A potom znova utíkali na ten lidský lov. Znova do těch nebezpečných strání, do tišiny, kterou propichovaly ojedinělé výstřely, do sněhu a mrazu!

Půlnoc byla nedaleko, když Němci, zoufalstvím zuřiví, se rozhodli zaútočit na dolinu Brôtovo. Chtěli si probít cestu do obce! Pod střechy! K peci!

Ach, ach, ach! Už se jim zdálo, že mají vítězství v hrsti, neboť je nikdo nezastavoval. Už se, myslím, domnívali, že hlavní síly našich obránců zůstaly pod Kerašovým. Už si mysleli, že tam pijí, veselí se a oslavují svoje úspěchy. Neuvědomovali si, že naši znají svůj terén lépe než oni a že se nenarodili ani včera ani dnes.

Můžete si představit, s jakou radostí se valili dolů strání! Jak se v duchu už už rozvalovali po slámě, vařili kávu a otvírali konservy!

Och, škaredě se zklamali.

Naši je připustili na nejúčinnější dostřel a potom spustili pekelnou palbu.

„Bijte je! Bijte je!“

Ještě dnes, když si na to pomyslím, běží mi po zádech mráz tak jako tenkrát, když mi o tom Liščiak vyprávěl. Jako kdybych tam byl býval, slyším rachot kulometů, salvy z pušek, rámus, povely, výkřiky a skřeky.

Nezbývalo jim — jen ustoupit, stáhnout se nazpět a ukrývat se v lesích. Nezbývalo jim — jen dovolávat se pomoci. Zahnat s myslí všecko, po čem toužili, obvazovat si rány a dále mrznout. Ba, zdalipak některému z nich napadlo, jaké šílenství je válka? Pochybuji. Vždyť oni sami museli být šílení…

Opakuji znova: O tom, co se onoho večera pod Kerašovým i v dědině dálo, jsem nic nevěděl. Po falešné a neodpovědné zprávě, kterou jsem tak lehkomyslně pustil do světa, mi nic jiného nezbývalo než cesta na Chlpavice. Byl jsem jistě směšný, neboť jsem byl odhodlán přemluvit třeba jen dva tři ruské bratry, aby utíkali do dědiny aspoň se ukázat. Nezakrývám, že kromě morálního účinku, který jsem tomu mínil připisovat, viděl jsem v tom jedinou možnou záchranu své osobní pověsti, kterou jsem vlastním nerozumem ohrozil.

Dokud jsem stoupal na lyžích proti svahu, abych se co nejdříve dostal na Chlpavice k našim strážím, nezdálo se mi nic lehčího, než přemluvit Rusy k cestě do dědiny. Ale jen jsem došel na Malý Pomyváč, zastavili mne naši:

„Stůj!“

Bylo to zbytečné, vždyť za té měsíčné noci mě mohli poznat z daleka.

Ohlásil jsem se na heslo a hned se ptám:

„Kde jsou? Kde jsou?“

„Přecházejí k Polhoře!“ odpověděli chlapci.

„Propánajána! Vy jste je nezadrželi? Vždyť je potřebujeme k nám…!“

„Koho?… Němce? My mluvíme o Němcích…“ smáli se nakonec.

Vidíte, byl jsem z toho celý blázen.

Byla už noc, když jsme se dočkali prvních rozvědek Rudé armády. Můžete si myslet, jak nám bylo. Ještě ani pořádně nevyšli z lesa, ještě se ani nerozhlédli po sněhové pláni, už jsme k nim sklouzali na lyžích a rozpínali náruče:

„Soudruzi! Bratři!“

Ach, jak jsme si to jen představovali. Neměli čas projevovat dojetí, nebyli připraveni ani na výlevy našich citů.

„Zdrávstvujtě!“ odpověděli. „No… jak u vás? Všecko v pořádku?“

I když nám některý padl do náruče, cítili jsme, že v ní hledá spíše oporu než objetí. Úsměvy? Žerty? Slzy štěstí? Čerta starého! Byli zmučeni a vysíleni. Padali do sněhu jako klády, balili se do plášťů a zavírali oči. Jiní se vraceli k lesu, lámali drobné roští a kladli aspoň malé ohníčky. Jen trošku se zahřát! Jen chvilečku spát!

Později ukázal se mezi nimi starší seržán. Ale i on, sotva došel na návrší, hodil pod buk koženou torbu, sedl si na ni a složil hlavu do dlaní.

Nedalo mi to pokoje.

„Postupujete dále za Němci?“ ptám se ho.

Zdvihl maličko hlavu, pootevřel jedno oko, ale na odpověď se nezmohl.

„K nám!“ křičím na něho, „k nám musíte jít! U nás se bojuje!“

„Počkej na komandanta,“ utrousil a hlava mu klesla znovu do dlaní.

„A kdy přijde?“

Byl jsem zoufalý.

Představoval jsem si, že teď už Němci jistě vtrhli do dědiny, v duchu jsem viděl popravy našich lidí, drancování a požáry.

Mezitím přicházely nové a nové části.

Znovu je vítáme, znovu se motáme od jednoho k druhému a stále jen s jedinou otázkou:

„Kde je komandant? Musíme mluvit s hlavním komandantem!“

Všichni házeli rukou za sebe:

„Nevíme… Přijde…“

A svalili se hned do sněhu.

Na mou duši, to už bylo nad mé síly. Přelétl jsem s Chlpavic přes Pomyváč a dolů! Domů!

„Telefonovali nové zprávy?“

Nic. Z dědiny nepřišlo žádné hlášení.

Teď, když se zdálo, že všecky moje výpočty selhaly, nezbývalo nic jiného, než spolehnout se na vyšší autority.

„Ženo má, přistav na čaj!… Jdu zatím do bunkru.“

Jenže toho dne se mi jako na potvoru nic nedařilo. Nemyslím na to, že cesta ke krytu byla zlá, ani na to, že mi lyže spíše překážely než pomáhaly: mám na mysli překvapení, které se mne zmocnilo, když jsem našel bunkr prázdný!

„Kampak šli?“ dumám. „Jistě do dědiny! Ale kudy? Vždyť cestou k bunkru jsem nezpozoroval žádné čerstvé stopy!“

Ach, tu to máme! Už jsem je objevil! Nešli podél stráně a kolem naší myslivny, volili nejkratší směr, sestoupili strmým svahem dolů a přímo přes potok. Zřejmě měli nakvap a neměli čas se ohlásit.

Nešťastníci! Vybrali si nejhorší cestu. Konečně — Bezák, Urban, Bazalík, o ty by nešlo, byli železného zdraví, třebaže měli svá léta. Ale Čaban! Starý Čaban s nemilosrdným loupáním! Ten si asi dal!

Rozmrzelý vracel jsem se domů a proklínal jsem celý svět. To všecko Bezák! Kdyby nebylo jeho rozkazu, mohl jsem od oběda střílet do Němců a zchlazovat si žáhu. Oni, naši političtí pracovníci, mohli zas přemluvit Rusy a donutit je, aby změnili směr.

Zůstalo to zas jen na mé ubohé hlavě. Aby to šlak trefil! Kdypak přijde ten komandant?

Byla už půlnoc, na Chlpavicích byl už celý tábor vojska, když se tam konečně dostal hlavní velitel.

Moje bláznivé představy, zaviněné nedostatečnými zprávami z obce, způsobily, že jsem se k němu rozběhl celý podrážděný.

„Soudruh komandant?“ vzpřímil jsem se před ním, aby naši chlapci viděli, že jsem učinil všecko, co bylo v mých silách. „Prosím vás… ve jménu revolučního národního výboru…“

A už jsem to ze sebe sypal.

Vidíte, přivlastnil jsem si bezpečný štít. Skryl jsem se za firmu, která měla dobrý zvuk.

Ale ach! Moje podrážděnost byla věru nemístná.

Zřejmě jsem mu křivdil. Viděl jsem, že mne poslouchá jen na půl ucha — víc sil mu nezbývalo. Ani on nebyl o nic méně vyčerpán než ti, kteří se podobali lesu, vyvrácenému vichřicí.

„Žádáte pomoc?“ řekl potom tak, jako kdyby odkrajoval slovo za slovem, a přitom se rozhlédl po té lidské seči. „Musíte čekat… Nedošli by ani s kopce dolů.“

A tak jsem čekal s nimi za oné mrazivé noci a s netrpělivostí jsem počítal minuty. Sníh vrzal a mráz pálil. Bože, Bože, jak je to možné, že ti lidé tenkrát nezmrzli?

K ránu, když se měsíc už sesmekl stranou, povyskakovali na zdřevěnělé nohy, dupali a začali se zahřívat.

„Vzhůru! Pochod!“ zavelel komandant a ukázal směr.

Ach, byl bych ho zobjímal! Byl bych ho zlíbal! Víte, jaký směr? Nařídil jít z Chlpavic dolů — našim na pomoc!

Teď už jsem byl zbaven povinnosti, k níž mne Bezák tak bezcitně donutil. Už jsme se nemuseli obávat, že by nás Němci mohli s této strany napadnout, už byl konec nebezpečí a strachu. Naší dolinou, v které se až dosud skrývali partyzáni, pochodovaly oddíly Rudé armády!

Bylo už ráno, když jsem s nimi došel na horní konec obce. A kohopak tu vidím? Hele ho! I Janko Krajča, ten nejvytrvalejší telefonista na lesní správě s radostí složil sluchátko a popadl pušku. No ovšem! Zatím co jedni pořádali hon na Němce po stráních a v lesích, jiní konali pořádkovou službu v obci. Bylo toho třeba. Vždyť takový blázinec lidé nezažili, co naše obec stojí.

Pravda, bylo toho třeba, dokud jsme nepřišli. Ale potom — nač pořádková služba? Kdo mohl bránit, kdo mohl určovat stupeň radosti? Kdo mohl nařídit lidem: tohle smíš a tohle ne? Konečně měli před sebou ty, o nichž dosud slýchali se zatajeným dechem, na vlastní oči je viděli, vlastníma rukama je objímali, vlastními ústy je líbali!

„Vítejte nám, bratři! Vítejte!“ Ale hlas jim štěstím i dojetím selhával a mnozí si utírali oči hřbetem ruky. Najednou jsme uslyšeli plačtivý výkřik, až to srdce rozrývalo. To tetička Trčková se podlomila v kolenou, tloukla se do hlavy a naříkala:

„Ach, proč jste nepřišli dřív… proč!“

Všichni jsme věděli, odkud ten žal. Jen já jsem věděl víc než kdokoliv jiný. Darmo tetka děkovala koncem roku Bohu, že jí dopřál milosti a nedovolil, aby na ni dolehl velký zármutek. Neštěstí, které jí bylo tak či tak souzeno, se pouze opozdilo o celý měsíc…

Copak bylo neštěstí tetičky Trčkovic proti radosti nás všech! Chvíle, jaké jsme prožívali, nepřicházejí nikdy bez obětí. Ba jsem nakloněn věřit tomu, že jenom oběti mohou podtrhnout jejich velikost a zdůraznit jejich slávu.

K dovršení všeho objevil se tu náš politický štáb. Hlásili se veliteli, informovali ho o stavu v obci a hned s ním byli jedna ruka, jako kdyby ho byli už dávno znali. To víte, Bazalík, ten prošel Rusko křížem krážem! Anebo Čaban… člen Všeslovanského výboru!

„Neříkali jsme to už dávno?“ vychloubali se někteří chlapi. „Jestli se soudruh Bezák ještě jednou vrátí, přijde jenom s Rudou armádou!“

Valer Urban cítil, že tomuto historickému okamžiku je třeba dát úřední pečeť a vážnost. Vyčkal vhodné chvíle a oslovil vzácné hosty:

„Drazí soudruzi, dovolte mi, abych vás přivítal jménem revolučního národního výboru a jménem všech našich občanů… i těch, kteří ještě tamhle střílejí po Němcích… a abych vás poprosil…“

Musím říci, že na tuhle mimořádnou řeč myslel už dávno. Kolikrát si představoval tenhle okamžik, když ležel za bouřlivých nocí v bunkru, kolikrát si spřádal slovo za slovem nit řeči, která se mu teď tak potrhala! Jak by ne! Měl tenkrát představy, které se neshodovaly s dnešní skutečností, měl na mysli veřejné shromáždění, slavnostní projevy, básničky žáků, zpěv a cikánskou hudbu.

A hleďme! Všecky jeho představy se obrátily vniveč, nebylo žádných projevů, ani básniček, ani cikánské bandy, jen se strání a od lesů se rozléhala veselá střelba.

„Potom, soudruhu. Až potom!“ přeťal mu velitel řeč. „Nejdřív musíme pobít Šváby…“

Bez meškání určil a rozdělil bojové skupiny a poslal je na pomoc našim. Přál bych vám teď slyšet, jak ožila střelba! Jak doléhal až k nám radostný pokřik! Ach, teď už bylo každému jasno: Němci se k nám nedostanou!

Nikdy se nemá zapomínat na lidovou moudrost. Nikdy není třeba křičet hop! — dokud nepřeskočíš.

Před chvílí jsem se vám zmínil, že po nezdařeném útoku na Brôtovo nezbývalo už Němcům sil a museli se dovolávat pomoci. Ptáte se jak? Bože můj! Vždyť tak početný oddíl bývá vyzbrojen vším, co potřebuje. Měli svůj velitelský štáb, jejich zpravodajská služba měla přece všelijaké tento… jak se to jmenuje… aparáty. Věděli, že nedaleko v městě je německá posádka, podali jí zprávu. Žádali o pomoc.

Dobře, že medvědovská brigáda i Liščiak stavěli stráže i směrem k městu! Dobře, že byli předvídaví!

Neboť hle! — sotva se slunko vyškrábalo výše, sotva se chlapci trošku vzpamatovali po včerejší krvavé neděli a divoké noci, s úbočí, na kterém stáli, jim napadlo pohlédnout dolů silnicí. U sta hromů! Je to pravda anebo se jim něco zdá? Tam, kde se silnice už docela rozplývala v sněhové pláni, objevil se velký chumáč lidí. Avšak čím déle tam stáli, tím jasněji viděli, že to není chumáč, v jakém jsou lidé zvyklí hrnout se na svatbu anebo z pouti, ba že to není ani procesí, které by kráčelo jen tak halabala.

Můj milý pane, bylo to vojsko! Od minuty k minutě bylo jasnější, že postupuje v pevných řadách a že kráčí s jistým chvatem.

„Ej, chlapci, na mou duši, už jsme v bryndě!“ vykřikl jeden z našich strážců. „Když stisknou naši obec se dvou stran… nevydržíme.“

„Nežvaň,“ zakřikli bo ostatní. „Radši se dívej, kolik jich je…“

No, odhadli to na pěkný počet. Byla jich dobrá setnina.

Můžete si představit, jak v nich hrklo.

„Rychle do dědiny! Rychle!“

Ale copak! Mohli se namáhat nevím jak, bylo to všecko málo platné. Vždyť celá obec byla vzhůru nohama! Tady nešlo jen o to, doběhnout až doprostřed dědiny a podat zprávu, tady bylo třeba stáhnout se strání lidi, kteří zatlačovali Němce do lesů. Bylo třeba zorganisovat je a rozdělit, polovinu jich poslat na dolní konec, neboť od nynějška nastával boj na dvě fronty!

Říkáte: To je otázka organisace a velení. Och, jak se mýlíte! Tady to byla především otázka času. Neboť hle, zatím co se naše stráže stáhly k první osadě a vyslaly posla do dědiny s touto poplašnou zprávou, byli už Němci v našem obvodu. Znáte přece katastr naší obce a musí vám být jasné, že obě strany — jak posel, tak i německé vojsko — musely překonat přibližně stejnou vzdálenost.

Co zbývalo našim strážím? Co měli dělat Liščiakovi milicionáři? Bylo jich osm, pane. Všech dohromady — osm.

Odporovat takové přesile? To by bylo znamenalo sebevraždu.

„Osadu Krám bránit nemůžeme,“ řekl záložní kaprál, který se už jednou vyznamenal na pile. „Musíme jim dopřát aspoň jedno sousto… dá Bůh, že se jím nakonec udáví.“

Vyžádali si posilu z Medvědova, vzkázali tam, aby přišel, kdo má ruce, nohy a jakoukoliv zbraň, aby bez meškání přišli, jestliže tam ještě zůstali nějací partyzáni, vojáci z brigády, milicionáři a třeba i Maďaři. To bylo jediné, co stačili vykonat. Potom se stáhli za osadu a všech osm lehlo k zemi. Kryl je vysoký násep silniční křižovatky.

A už tu byli Němci! Přihnali se po staré cestě a vnikli do osady a nikdo proti nim ani jedinkrát nevystřelil. Představte si jen, jak je to rozveselilo! Představte si jen, jak je to po pochodu vzpružilo! Dozajista očekávali salvu zpředu, střelbu ze zálohy a kdoví co ještě. Očekávali těžký boj.

A ono, hele, docela nic!

Pravda, nespletlo je to ani za mák. Byli si dobře vědomi, kam přišli. Měli přece zprávy!

Rozběhli se po chalupách a začali vyvádět. Dobře bylo tam, kde našli muže v domě. Kde byla žena sama s dětmi, tam řádili jako diví.

„…Kde máš muže?“ doráželi na ni. „Ha, kde ho máš? Víme, partyzán!“

Prohledali celý dům, párali slamníky, hledali zbraně. Co mělo pro ně nějakou cenu, pobrali. Rabovali, můj milý, rabovali jako tatarská horda a plačící ženy a děti jim byly jen pro smích. Bylo jim lehko, nikdo jim neodporoval. Měli volnou ruku, a proto dávali lidem ponaučení.

Našich osm milicionářů leželo zatím pod silnicí. Můžete si myslet, jak jim bylo. Jak je svrběly dlaně. Tak rádi by si byli vystřelili, tak rádi by oznámili Němcům, že jsou tu. Ale darmo by je byli podráždili. I tak byli jako vosy.

Abych nenapínal vaši zvědavost, řeknu vám prostě, že v Medvědově se sehnal přece jakýs takýs počet ozbrojených chlapů. Ale přišli opatrně, rozložili se po návrší nad osadou a kryli se na pokraji lesa. Čekali.

Bůh ví, co si mysleli ti nadutí Němci! Domnívali se asi, že kolo štěstí se znova obrátilo a že už zas nastává vítězný pochod do krajin, které ztratili. Že budou znova rabovat a vraždit. A že jim budou na cestu svítit požáry. Nedovedu si to ani jináč vysvětlit. Kdyby je nebyla ovládla takováhle domýšlivost — řekněte: kde potom máme hledat příčinu, která je vedla k tomu, aby zapálili kanceláře lesní správy? Nebo snad tušili, že se tam držela telefonická služba a spojení s partyzány? Anebo jim to někdo vyzradil? Ne, nevěřím.

Tak či onak — budova hořela a naši se dívali na černý dým, který stoupal a převaloval se nad sousedními chalupami. Slyšeli povyk, slyšeli ojedinělé výkřiky žen, slyšeli vřískot přestrašených dětí.

Vtom napadlo jednomu z nich pohlédnout k obci. Koho to vidí? Podél potoka poskakuje jakýsi chlap v hlubokém sněhu. Od vrby k vrbě, od olše k olši — vždy skok a skok. Zřejmě se kryl, aby ho Němci nezpozorovali. Byl to Strmeň. Už zas měl krátkou karabinu, cítil se jako někdejší milicionář a běžel zachraňovat svou osadu. Přilehl k našim pod silnici a omráčil je zprávou:

„Dál ani krok! Rusové jsou tu! Přijdou!“

„Už by tu měli být… Podívej!“

Kaprál ukázal doprostřed dědiny, kde z dýmu vyšlehly právě jasné plameny.

„Chvála Bohu, že je bezvětří… A hele, co dělají ty mrchy! Kam se chystají?“

Tam, kde se chalupy rozestoupily a bylo vidět otevřenou cestu, nastupovali Němci do řad. Chystali se na pochod, aby mohli i v ostatních osadách naší obce řádit, aby se mohli roztahovat a dokazovat lidem, že jsou dosud pány světa…

Naši chlapci si je vzali na mušku.

„Palte!“

A už to bylo. Už se sypaly kulky od silnice. Němci, překvapeni neočekávanou střelbou, se rozprskli na všecky strany. Přikrčili se po domech a stříleli z oken nazdařbůh. Ach, nastala náramná mela, neboť brzy poznali, že jsou napadeni ne pouze s jedné strany. Kulky hvízdaly nejen se silnice, ale i se stráně nad osadou a od lesíků, zkrátka mohli být zasaženi právě tak do čela jako do zátylku. To i ti z Medvědova dali jim o sobě vědět…

Čím méně bylo našich, tím byli smělejší. Přeskakovali od lesa k příkopům, přebíhali k náspům lesní železnice a dostávali se stále blíž a blíž k chalupám, v kterých se zabarikádovali Němci.

A úřadovny lesní správy hořely jako svíce.

Škoda, že vám nemohu říci ani slova o tom, nač myslel a co prožíval náš milý hrdina Miško Strmeň. Jistě se tenkrát nezabýval početní úlohou. Spíše vzpomínal na otce, který byl v boji. Kdyby byl tušil, co se právě děje ve škole, jistě by si byl na ni aspoň tentokrát vzpomněl. Proč? Hned vám to povím.

Toho dne právě ve škole čekali, že se jim otelí kráva. Bůh ví, proč si vybrala takový nevhodný termín. Nedalo se nic dělat, kráva ležela jako bez vlády, chvílemi se zas zmítala a žalostně bučela.

„Jdi se podívat, co dělá,“ povídala paní.

To se ví, takový okamžik se nesmí promeškat. Pan učitel vyběhl tedy na dvůr a — rovnou před tři německé automaty!

Propánajána! To bylo nadělení! Učitel docela zapomněl na krávu, přistoupil k důstojníkovi, udělal přátelskou tvář (představte si — při tomhle boji na život a na smrt!) a v duchu sháněl pár německých slovíček.

„Ich… bin… Oberlehrer… stellt sich vor!“

Když slušnost, no tak slušnost, pomyslel si asi důstojník, srazil paty, zdvihl ruku na pozdrav a představil se:

„Forstmeister Herman Köck.“

Pravda, ani nejjemnější kultura nemohla mu zhnusit jednání, které potom začali. Prohledali celý byt, rozbili okna, vylomili skříně a vlezli do každého kouta. Hledali partyzány. Za chvíli vtrhli do učebny a do vybitých oken postavili kulomety.

Jistě si pomyslíte, jaký je to divný zvyk a způsob, takhle pouštět do jizeb čerstvý vzduch. Ale jim nešlo o větrání, Bože chraň! To byla ostražitost. Chtěli vědět, co se děje venku.

Ale to si dali!

Neboť, hle — najednou veškerý zmatek, povyk a pekelná palba zanikla v hromovém křiku:

„Hurá! Vpirjód!… Hurá-á-á!“

Příčinu vám nemusím podrobně vysvětlovat. Na bojiště dorazily první čety Rudé armády a bez jakéhokoliv úvodu a vítání udeřily přímo. A teď to začalo.

Už se nikdo neohlížel na sebe, už nikdo nedbal na svou bezpečnost. Už i ti, co dosud seděli doma, jako na příklad truhlář Maruš, chytili nějakou zbraň a pouštěli se do boje.

Ach, truhlář Maruš! Netušil, co ho čeká! Viděli jsme ho, jak běží ze svého domu k železničnímu náspu, ale zpozorovali jsme i toho Švába, co se přikrčil mezi ploty a mířil na truhláře. Vzali jsme si ho na mušku. Ale bylo pozdě. Předběhl nás nejvýš o vteřinu. Vystřelil… a trefil dobře. Ale i on se opozdil za Marušem nejvýš o vteřinu v cestě na onen svět.

Říkám: bojovná vášeň omámila kdekoho. Tady už neplatila jenom střelná zbraň, ani mladá léta a vysloužená vojančina. Už do toho šli i starci, ženy, ba i kluci. A se sekerami, pane!

Dům od domu se valila tahle lavina. Marně se Němci ukrývali po jizbách, na půdách a ve sklepích. Marně se domnívali, že uniknou zkáze. Bránit se? Na to věru už ani moc nemysleli. Jestliže na něco spoléhali, tedy jistě spíš na zázrak a na Boží smilování, než na zbraně.

Jaký by to musel být Bůh, aby po všem, co zlého ve světě napáchali, neodvrátil od nich svou tvář?

Museli být potrestáni!

A tak je lidé napadali přímo v chalupách a v sklepních skrýších. Ach, když si vzpomenu na tu střelbu! Když si vzpomenu na ten nářek a nelidské skřeky! Zdálo se, že mezi námi není ani jednoho, co by nebyl ztratil zdravý rozum.

Dodnes v duchu vidím, jak od domu, kde naši zaskočili Němce, utíkaly rozvášněné ženy k sousední chalupě a volaly:

„I tady jsou Švábi!… Pojďte honem! Bijte je!… Pobijte je do jednoho!“

A těhotná Mara, třebaže se jí už těžko chodilo, pletla se mezi nimi a křičela:

„Šimone!… Šimone, semhle!“

A nikdy nezapomenu na Štefana, drobného, nedomrlého chlapce, kterému bylo tenkrát sotva osmnáct. Představte si — sám vyslídil v jedné chalupě hlouček Němců, vlezl oknem dovnitř i s automatem a vykouřil je do síně, kde je chlapi dobili k smrti.

Říkám, byli jsme všichni jako bez rozumu. Vždyť ani já sám nevím, co jsem tenkrát dělal. Pud sebezáchovy a vášeň zastřely naše smysly, jako pach krve zastírá smysly dravce. Bože můj! Což jste to už někdy viděl? Přiběhl k nám Jožo, takový klouček, co právě nedávno vychodil školu, pletl se chlapům u nohou a prosil:

„Proboha, nechte mne také jednoho zastřelit!…“

Dnes, to se ví, se stydí. Dnes se k tomu nepřizná.

Bylo už poledne, když Rusové doběhli ke škole. Ach, nemějte obav, že Herman Köck nařídil pálit z kulometů proti nim. Kdepak! Měl se rád. Zatím co učitelova rodina utíkala do sklepa, Němci vzali rozum do hrsti a pryč! — do dvora, za včelín a přes ploty. Jenže už pozdě…

„Ještě i tady! Ve sklepě jsou Švábové!“

„Hoďte tam granát!“ radili lidé.

To víte, jak to tam v nich hrklo. Učitel vyběhl na dvůr a křičel:

„Mějte rozum! Ve sklepě není ani jednoho Němce, Všecko naši… Civilové.“

Když se trošku uklidnil, když se rozhlédl po dvoře, zpozoroval, že u plotu leží Herman Köck, schoulený do klubka. Už se nehýbal. Forstmeister!… Už tedy nebude chodit po německých doubravách, pomyslel si, už nebude pěstovat borové lesíčky. Odpočine si pod lesy, jaké předtím nikdy neviděl.

Boj pomalu dohasínal. Už nebylo ani za kým běžet, ani na koho střílet. Ti, co utekli, se jistě nechtěli vracet. Bylo i několik zajatců, vesničané obklopili jejich malou skupinku, obrátili je tváří k spáleništi a proklínali je:

„Vy darebáci! Zlosynové a ničemové! Podívejte se, co jste tu natropili…“

Ptáte se, co bylo s ostatními? Vím, zapamatoval jste si, že byla Němců asi setnina. No — čtvrtina jich zcela dodýchala. Zapadli do příkopu, leželi nataženi okolo domů i na silnici, skončili svůj život na loučce a u řeky. A pokud jde o ty, kteří byli smrtelně raněni — ne, raději se mne ani neptejte. Sám na to nerad vzpomínám.

V lidském životě bývají okamžiky, kdy se v člověku najednou probudí bestie. Můžete být dobrý, můžete být tichý a bázlivý, můžete žít pokorně a podle Božích přikázání — a hle! v jedné jediné chvíli se to v něm všecko zlomí. Dobrota srdce se utopí v jedu, v bázlivosti se rodí ukrutnost a křesťanská láska k bližnímu se promění mihnutím oka v zuřivou nenávist. To všecko strach, pane, sobecký strach o vlastní dobro. Statečný, smělý člověk, který nemyslí pouze na sebe, nikdy nepřekročí hranice lidské důstojnosti.

Myslím na otřásající výjevy, které se udály po boji, když nebezpečí už dávno pominulo. Dodnes vidím dvě ženy, jak běží po silnici, na sáňkách vlekou těžce raněného Němce. Hodily ho na ně jako kus dřeva, jen tak halabala, takže jeho roztažené ruce i nohy rozhrnovaly sníh a zkrvavená hlava nadskakovala v ledové koleji jako míč.

„Kampak ho vlečete?“ ptali se lidé.

„Do štábu!“ křičí babka. „Vřeštěl mi pod oknem… kdo by to poslouchal? Ještě by mne v noci strašilo…“

A už zas utíkaly dál jako furie.

Potom jim zkřížil cestu starý cikán. Přeskočil příkop a sběhl pod silnici, kde v hluboké závěji dokonával raněný Šváb.

„Ty svině!“ řval cikán, „možná, žes to byl akorát ty, cos mi kolibu zapálil!“

A bác! bác! Mlátil ubožáka po hlavě.

Čekal byste, že se ženy budou křižovat a prosit cikána, aby se nad nešťastníkem smiloval. Ale kdepak! V té chvíli v nich nebylo soucitu ani za mák. Ještě ho povzbuzovaly:

„Jen do něj!“

„Joj!… Ale jaké má pěkné holínky…!“

Vidíte, čeho si především povšimly.

Tak jako předtím boj, i toto běsnění nakonec pomalu utichlo. Lidé, vášní ohluchlí a osleplí, začali si postupně uvědomovat, že tyto smysly neztratili docela. Začali vnímat! Viděli a slyšeli…!

Zchladili si, jak se říká, žáhu a začínalo jim být jasné, že už je po boji a nastávají bezpečné časy. Že už je klid. Konec válečných hrůz! Mír!

Teprve teď viděli, nač ještě před chvílí nebylo času. Slyšeli, co předtím zaniklo v ryku boje.

Vatované kabáty! Pláště! Hvězdy na čapkách! Ruský hovor! Bože — to tedy jsou ti Rudoarmějci!

„Teď nás už Němci nevypálí!“ bylo slyšet hlasy.

„To věru ne! Ani chlapy neodvlečou…“

Mám vám snad vyprávět, jak lidé teprv tehdy, když si tohle všecko uvědomovali, objímali ty prosté chlapce a vousaté mužíky, jak je líbali a provolávali jim slávu? Bylo by to zbytečné.

Já, třebaže jsem se zbraní srostl, jsem najednou pocítil, že pušku, z které jsem ještě před chvílí střílel, bych už mohl s lehkým srdcem odhodit jako nepotřebnou věc. Jakpak by potom nebyl tenhle pocit ovládl ty, co sáhli po zbrani pouze v případě krajního nebezpečí? Pro nás už skončila válka! Pro nás začíná mír! Slyšíte?

Po dlouhém čase jsem si svobodně a zhluboka vydechl.

Stál jsem stranou, díval jsem se na tohle lidské mraveniště a bylo mi, jako kdybych se měl s někým loučit. Doslovně tak. Začínalo mi být jasné, že všecko, co jsme po dlouhé měsíce prožívali, se překotilo do minulosti a že vcházíme do nových, docela odlišných časů.

Od nynějška, kdykoliv půjdu do lesa na obchůzku, najdu pod úbočím Vepru bunkr prázdný. Už tam nebude ani Bezák, ani Urban, ani Čaban, ani Bezák, už nebudou sestavovat výzvy a letáky, už nebudou navazovat spojení a organisovat podzemní práci, už si nebudou zpívat svou vlastní píseň. Už k nim nebude chodit Šimon pro koncepty, aby je odnesl na Klenovské vrchy, neboť — hle — zpozoroval jsem, že Šimon pomýšlí už zas na to, aby se připojil k Rudé armádě a táhl dál přes Moravu na Prahu… Ba ani Adam Pančík už nebude dělat spojku. Zdálo se mi, že od nynějška vždycky, kdykoliv přijde s úředním hlášením anebo pokynem, budu mít dojem, že přináší nějaký tajný rozkaz podle domluveného hesla… Viděl jsem Liščiaka, byl dosud obklopen svými milicionáři, ale věděl jsem, že po dvou třech týdnech, až u nás v záhybu doliny zapíská mašinka, bude to už zase on, co mi stiskne ruku, odpojí vagony a bude se vracet dolů k pile… A Ďura Drabant? Tomu jsem se nedivil, že si dosud pohrával se svým automatem, jemu se vojančina zalíbila, ale starý Drabant, jeho otec, ten už jistě myslel zas na to, jak půjde s pilou a sekerou do lesa, kde ještě nedávno kopal kryty. A hle, stál tam i náš Slámka, klobásník. Místo podivných balíků a kdejakých zbraní bude od nynějška vozit zase růžová prasátka, místo pušky bude nabíjet střeva k naší velké radosti… Mezi Rudoarmějci se motal chumáč kluků. To se ví, nechyběl tam ani Miško Strmeň… Až zasklí okna ve škole, pomyslel jsem si, bude se Miško už zas vrtět nad svými úlohami. Rozběhne-li se někdy do Medvědova za kmotřičkou, bude si vzpomínat… Zato jeho otec odložil pušku, sotva skončil boj. Stál mezi sousedy a možná, že už pomýšlel na to, jak získat volka do páru.

Zdálo se, jako kdyby se nad námi skutečně rozlomil čas. Nikdo neměl chuti poslouchat příštipkáře Remešíka a svinskou historku, která byla jeho nejmocnějším válečným zážitkem. Jestliže lidé mluvili o něčem vážném, tedy o tom, co zažili po ty dva dny. Jestliže o něčem vážně přemýšleli, tedy o tom, co bude.

Proto, myslím, poručík Tono Fukas řekl:

„Naše raněné a nemocné je třeba převézt z osad do dědiny… A mrtvé důstojně pochováme…“

Tehdy jsem náhodou zpozoroval, že starý Chudík, sjezdový delegát, si vytřel pěstí z oka slzu. Kdožví, možná, že teprv teď, když si připomenul smrt lidí, které znal, Rosíka i topiče Joži Debnára, smrt formana Zemka, Janka Latkovic, popravu oněch dvou našich mladých partyzánů, smrt dřevorubce Matouše Trčky, truhláře Maruše a všech ostatních, co tu padli, uvědomil si, jakou vysokou cenou musela být zaplacena radost, kterou si tenkrát odnášel z Bystrice…

Byli tam téměř všichni, o nichž jsem vám vyprávěl, ale byli už jiní, než jak jste je mohl poznat z mých slov. Měli se k Rudoarmějcům jako ke svým nejmilejším a mohl jste chvíli vidět, jak se přátelsky objímali a jak si leželi v náručí hned s nimi a hned zas s partyzány. Ale ať byla jejich radost jakkoliv velká, stejně každý, když už přešlo nejhorší hromobití, pomýšlel na to, co bude dělat zítra. Objímali je, pravda, z vděčnosti. A přece málokdo z našich lidí věděl tak dobře jako já, co měli za sebou tihle ruští chlapci. Vzpomínal jsem na tu červnovou noc, když jsme očekávali na Podveporské louce první ruské partyzány. Můj Bože, co všecko od toho června překonalo pět bratří Kozlovů se svou družinou! Kde všude záškodničili a kolik Němců potloukli… A pak jsem zas viděl ty Rudoarmějce, jak se v noci dovlekli na Chlpavice, jak sotva nohama pletli a za strašného mrazu padali do sněhu, aby si trošku odpočinuli. Odkud přišli? Přes kolik řek, přes kolik lesů a kopců… a kolik jejich kamarádů muselo padnout, aby oni mohli přijít a zachránit nás?

Říkám: Byli tam téměř všichni naši. Ale někdo chyběl. Někdo přece jen chyběl.

Ne, nemyslím na ty, co s námi ještě před povstáním souhlasili, spřádali svoje plány a pochutnávali si na zbojnické pečínce. Ty jsem tam dokonce viděl. Byli sice za povstání opatrní, málo jsme o nich slyšeli, ba o některých vůbec nic, ale jejich svědomí nebylo zatíženo žádným hříchem, neměli se čeho bát.

Nemyslím ani na bývalého rychtáře Šimčíka, ani na kramáře Cúta, ani na Dobríčku, ani na Hamaje, ani na kohokoliv jiného z těch patolízalů. I když se Šimčík, jak jsme viděli, nakonec docela stáhl a nepálil si v politice prsty, přece sám dobře cítil, že mezi nás nepatří. A tamti! Krucinál! Měli se nám ukázat! Těm bychom byli řekli svoje!

Kdopak tam tedy chyběl?

Inu — Beta Jarabčanová!

Věděla dobře, co se děje v obci, o tom nepochybujte. Když naši nakonec rozháněli Němce po stráních a zatlačovali je do lesů, ozývala se střelba i okolo jejich vystrčené osady. Kdo mohl ručit za to, až boj ztichne a naši se vrátí do dědiny, že Němci, unavení a promrzlí, nebudou nahlížet do chalup? Toho se bála! Bála se o Fjodora.

A měla pravdu. Jistě něco tušila.

Když se už všichni v dědině ukonejšili nadějemi, že jsou Němci nadobro rozprášeni a ničeho se neodváží, najednou byli tu. Ne, nepřišli už jako dobyvatelé a s pomstou, byli zoufalí a bezmocní a chtělo se jim pouze spát. Přišli do osady, na niž jako by sám Pán Bůh zapomněl, tři přišli i do Betiny chaloupky a bez dlouhých řečí se rozložili po zemi. Nestarali se ani za mák o člověka, který ležel na té jediné posteli. Fjodor mohl být klidný.

Jenže Fjodor — to víte! Strašně ho svrběla dlaň. Po všech ranách a útrapách, které mu Němci způsobili, mohl by se konečně třem z nich odměnit. Kdyby se aspoň mohl lépe hýbat! Kdyby se mohl postavit na nohy!

Díval se na ty nevinné spáče a šeptal Betě:

„Vezmi jim automat!“

Ale Beta na jeho řeči nedala. Tiskla se k Fjodorovi, tišila jeho hněv. Její srdce i tak kormoutilo neblahé tušení.

Nebyly to obavy, že by snad Němci Fjodora zastřelili. Kdepak! Ne. Vždyť k ránu, když do osady vtrhli Rudoarmějci s partyzány, sama vykřikla na ty Šváby: „Utíkejte!“ a sama, vlastní silou je vystrčila ze dveří. Věděla, že tak rozespalí padnou našim akorát do rány.

Musím vám vyzradit, že ji sužovalo docela jiné trápení. Ještě toho večera po skončení bojů v obci vrátil se soused Kmoško do osady a řekl Betě:

„Raněné a nemocné budou svážet do obce…“

Bože milostivý! Už to bylo tu! Už se tedy přiblížila ta chvíle, které se v poslední době tak velice bála. Proto jsme ji neviděli dole v dědině. Jakpak by byla mohla odbíhat od Fjodora? Jakpak by byla mohla postávat s lidmi a radovat se z konce války? Zatím co se druzí smáli a veselili, jí přinášel konec války velký žal.

Sám Fjodor nejednou vzpomínal:

„Až přijdou naši, odvezou mne…“

Ach, ani netušil, jak ji ta slova zraňovala! Což nepozoroval, že Beta dělá, co mu jen na očích vidí? Byl snad slepý? Měl všecko, všecko pro něho obětovala. A mohl zůstat tady. Avšak on, kdykoliv se bolesti utišily, ležel jako dítě, usmíval se a vzpomínal: „U nás v Krasnodaru…“

Teď to tedy přišlo.

Před chalupou zastavily sáně a do jizby vkročili Rusové.

„Zdrávstvujtě!… Zdrávstvuj továrišč Fjodor!“

Nebyl jsem při tom, ale dám si ruku odseknout, jestliže slzy nezalily Betě oči.

„Půjdeš do Tisovce… a potom domů,“ povídali. „Ale že ti dali, ti Germáni…“

Co vám mám dál vyprávět? Nastávalo to nejhorší. Museli se rozloučit.

„Sbohem, Beto. A děkuji ti!“ řekl Fjodor. „Nikdy na tebe nezapomenu…“

Ubohá! Představovala si všecko docela jinač. A odhodlávám-li se možná proti vašemu očekávání zakončit tímto případem svoji úlohu, musím nakonec poznamenat, že jestli někdo nikdy, nikdy nezapomene, bude to Beta Jarabčanová.

Tak hleďme — skončili jsme. Teď jde o to, abyste sedl ke stolku a dal se do práce. Ne, nezávidím vám ani v nejmenším trápení, které vám nastává. Oč by vám bylo lehčí uspořádat tyto příhody, kdybyste si přitom mohl vymyslet několik hrdinů! Oč poutavější by bylo čtení, kdybyste je mohl sem tam protkat nějakou milostnou zápletkou!

Přiznejte se, že jste to měl původně v úmyslu!

Už tenkrát, když jste si do libovolně zvolených záhlaví vpisoval římské číslice, dával jsem vám výstrahu, neboť jsem tušil, že máte něco za lubem. Domníval jste se snad, že se dám nakonec strhnout vlastní fantasií, že si kromě toho, co se tu skutečně stalo, vymyslím i neskutečné hrdiny, které byste si pak mohl vláčet nebem i peklem a nutit je, aby se rozvzdychali v milostném mámení.

Láry-fáry! Udělal jsem vám čáru přes rozpočet. Podařilo se mi zdusit tu trošku obrazotvornosti, která snad ve mně je, a vyprávět všecko věcně, podle pravdy. Kladu vám na srdce, abyste se i vy přidržoval takovéhoto záměru. Pište kroniku — a basta! Nepište nic méně a nic více.

Nedejte se přitom ovlivňovat žádnými tento… Ani láskou, ani nenávistí. Ani zlobou, ani soucitem.

Hrome! Teď mi napadá, co vám musím ještě říci.

Hned toho jara po skončení bojů šel jsem jednou dolů dědinou. Na dolním konci obce, tam, kde byly ty velké boje, natrefil jsem cestáře. Čistil příkopy, neboť jarní přívaly je zanesly bahnem a pískem.

„Člověk najde po těch příkopech všelicos,“ řekl, když jsem se u něho zastavil. „Podívejte se!“

Přitom vyňal z kapsy rozmočenou náprsní peněženku s německými markami a rozličnými dokumenty. I rodinná fotografie tam byla, mladý voják v uniformě, s jedné strany matka a s druhé otec.

A cestář povídá: „Dívám se, dívám… a tak si myslím: docela milí lidé. Ten starý, to je učiněná dobrota! A jeho žena!… Nemají tušení, kde leží jejich syn…“

A ještě všelicos tam nažvanil.

„Jen se nerozbrečte,“ povídám cestáři. „Najednou vám jich bude líto! Pokud se pamatuji, i vy jste tenkrát měl pušku v ruce. Kdožví… možná, že jste ho právě vy zastřelil! Soudíte podle tváře a říkáte: dobří lidé. To se ví, škoda člověka. Každého dobrého člověka je škoda. Jenže někdy vůbec nerozhoduje, je-li člověk osobně dobrý. Jde o to, zapojí-li se vždycky do dobré věci. Tenhle mládenec s umrlčí lebkou na čepici mohl být stokrát dobrý, to — třebaže nerad — připouštím, ale přišel sem s nimi se všemi! A co tu dělali, to víte…“

Uznávám, trochu jsem se rozzlobil. To ale nebylo ještě všecko. Ještě jsem měl zažít nepříjemné překvapení o kousek výše, u cesty, kde cikáni po boji zahrabali mrtvé Němce. Je to, pravda, místo vcelku neutěšené, trávu, která na nich roste, spásají krávy. Ale copak! Vždyť oni sami připravili milionům lidí takový odpočinek!

Tam na tom místě jsem potkal babku. Nemusím připomínat její jméno. Představte si: byla to ta, co onoho památného lednového dne tak nemilosrdně vláčela raněného Němce na sáňkách! Ta, co cikána, který jiného nešťastníka dobíjel kůlem, povzbuzovala: „Jen do něj!“

Tahle babka stála tam nad tím hromadným hrobem a hleděla úzkostlivě na šedivá mračna, z kterých se už zas chystalo na déšť.

„Máme to mizerné jaro, co?“ oslovil jsem ji. „Mokro…“

A ona řekla:

„To všecko ti Němci… Kříže nemají…“

Bude vám snad divné, proč na to vzpomínám.

Chci, abyste se příliš nezabýval takovýmihle lidmi. Třebaže si i oni omočili v naší věci prsty, přece neměli žádného vlivu na události, které se sběhly tak, jak jsem vám vyprávěl. Pletli se v chaosu našeho úsilí a bojů, a jestliže někteří i vystřelili proti Němcům, tedy jen proto, že chtěli chránit své chalupy, statek a všelicos jiného… Anebo že se chěli pomstít za osobní křivdy. Jejich vášnivost a hněv měly kořeny nehluboké. Po dvou třech měsících už nad Němci plakali…

To nejde: dnes tak — a zítra onak. Jednou žít s člověkem v zarytém nepřátelství — a po druhé za něho orodovat. Jednou se někoho zříci — a po druhé mu poskytovat přístřeší. Dnes bít — a zítra litovat.

Když biji musím vědět proč.

Proto vám říkám: Až budete spisovat svou kroniku, dbejte na to, aby bylo slyšet především ty, co věděli, proč se bijí. Ne ti, co se přizpůsobovali situaci, nýbrž ti, co ji sami tvořili, musí být na prvém místě. Nevynášejte do oblak činy, které vyrůstaly z osobní pomsty! Obranu osobních zájmů nepovyšujte na hrdinství! Skloňte se k těm, kteří nebili Němce a jejich pomocníky jako zbojníky, ale bili v nich to, nač se dali zlákat, násilí, vražednost, paličství, pustošení a krádež, všecko to, čím se jako celek provinili.

Na výstrahu těm, kteří by chtěli jít stejnou cestou!

Na paměť těm, keří přijdou po nás!

A Bůh vám pomáhej!