Vítr se vrací

Musím vám říci, že lesník — to je divný patron. Chodí celé dny a noci po lesích, kudy obyčejní lidé nikdy nechodí, vidí, co oni nevidí, slyší, co oni neslyší.

Proč bych to tajil — i já jsem takový. Když jsem na obchůzce, nedržím se žádných cest, určuji si směr jako holub jakýmsi šestým smyslem, vidím spát zajíce v jeho pekáči tam, kde jiný sotva rozpozná práchnivý pařez a kdybyste mě postavili na palouček se zavázanýma očima, povím vám docela bezpečně, odkud se ozývá sýkorka, odkud zas čermák, číž nebo černohlávek, zatím co jiný bude mluvit o prostém švitoření.

Bože chraň, abyste si myslel, že se chci chválit a vynášet. Myslím však, že kdybyste mne v lese tajně pozoroval, viděl byste, co ani já sám o sobě nevím. Pravděpodobně byste musel zpozorovat, že mi oči lezou navrch hlavy a uši bych měl tuším zahrocené jako zahradní rýč.

Tak, jak říkám, chodil jsem po lese vždycky. Vždyť jsem se v lese narodil, v lese jsem rostl, v lese jsem se od malička učil rozpoznávat každý zvuk i šelest. (Zato první auto jsem slyšel zatroubit, když jsem šel k asentu.)

Když žijete takto úzce srostlý s přírodou, poznáváte nakonec, že v ní každý živočich, rostlina, kámen, barva, vůně i zvuk tvoří jakousi dokonalou jednotu. Halekání pastýře, štěkot lišky nebo křik dravce nemůže tuto jednotu porušit — zato hukot letadla, výstřel z pušky nebo skřípot formanského vozu ji umí dokonale rozpoltit; neboť chlapec, liška i dravec byli na tento svět stvořeni, kdežto letadlo, puška nebo vůz byly pro tento svět vymyšleny. Mezi nimi je velká přehrada.

Nastaly však časy, že jedno od druhého tak docela oddělit už nelze, jedno s druhým se proplétá, a tu i takový divoch jako já je mimovolně nucen pozorovat a obeznamovat se s tím, co je sice mimo přírodu, co je však dílem lidských rukou a rozumu.

Vidím, že se na mne jaksi divně díváte, jako byste se domníval, že mi přeskočilo kolečko, neboť si neumíte uspořádat v hlavě příčiny, které mne vedou k tomu, abych před vámi spřádal takovéhle úvahy. Hned vám povím, proč to všecko. Jednak proto, že jste se — jak jsem vám už víckrát zdůraznil — pro kronikářský materiál obrátil na špatnou adresu, a za druhé proto, že jako nemotorný vypravěč neumím třídit zrno od plev a napovídám toho víc, než potřebujete. Teprv teď vidím, že jsem mohl začít přímo takhle:

Koncem máje — to jsme měli za sebou už několik úspěšných gulášových partií, při kterých se naši partneři postupně vybarvovali i osvědčovali — zastavil mne jednou na cestě Lexo Bezák a povídal:

„Tak se mi zdá, že tvé hrušky už dozrávají a brzy budou padat.“

Ačkoliv jsem dobře věděl, že Bezák si zvykl podávat své myšlenky v podivných hádankových skrývačkách, z tohoto jeho nejnovějšího rébusu jsem byl hotový ťulpas. Vytřeštil jsem na něho oči a čekal, co řekne dále.

„Proč na mne tak civíš?“ rozhněval se, bouchl mne do prsou a potom se rozesmál, „což nerozumíš? Přijdou! Už brzy přijdou! S nebe spadnou… někde v tvém polesí, kde jsi loni vodil svoje inženýry.“

Teprv teď jsem jasně pochopil, že mluví o ruských partyzánech-parašutistech, a zmocnila se mne bláznivá radost z představy, že se blíží rozhodnutí a brzy bude konec válečného utrpení, které se každému poctivému člověku příčilo. Cítil jsem, že — je-li toto všecko pravda, co Bezák nadhodil — co nejdřív nadejde doba, kdy se budeme muset postavit tváří v tvář všemu, co jsme nenáviděli, co jsme stokrát prokleli a z čeho jsme byli často zcela zoufalí jen proto, že jsme se s tím nemohli dosud chytit do křížku.

„Lidi pořád mluví o partyzánech,“ poznamenal jsem. „Vyleze chlap z vysokého žita, ještě si kalhoty drží v hrsti… a když ho nikdo nepozná, hned řekne, že je to partyzán. Pravda, potuluje se teď všelijakého národa dost a dost… ne, já jsem se s pořádným partyzánem dosud nesetkal, tak nevím.“

„Kdo za to může, že žiješ jako medvěd ve své dolině a kromě dřevorubců, formanů a děvčat, co plejí v školce, nevidíš za uherský měsíc ani živé duše,“ pravil Bezák. „I když ses s nimi do teďka nesetkal, jsou tu, chodí po okolí, už i v našem okresu se usalašili a dělají svou práci. Musíme se s nimi spojit.“

„Tak přece je to pravda!“ pomyslel jsem si, připomenuv si řeči, které včera večer vedli chlapci na baráku: o ohních, co prý plápolají po celé noci na horách, o ozbrojených chlapech, co navštěvují salaše a bohatě se odměňují za berany, o jednom rychtáři, kdesi od muráňské strany, kterého napadli v jeho vlastní krčmě a odvlekli do lesů, neboť nadržoval pánům.

„A co budem dělat?“ ptal jsem se, „jak se s nimi spojíme? Kde je budeme hledat?“

Teprv dnes si dovedu uvědomit pohrdavost pohledu, jímž mne tehdy změřil Bezák. Byl zvyklý spíše na mou nemluvnost než na takovéhle hloupé otázky. Pravil:

„Pošleš ke mně smělého a spolehlivého chlapce… z těch, co se dobře vyznají v lese. Půjde se vzkazem do Jasenských Holí, k majorovi Jegorovovi. Uvažuj, koho poslat.“

S tím jsme se rozešli.

Od toho dne všímal jsem si ještě více lidí, kteří u mne v lese pracovali, chlapců, co spravovali cesty a jámy vystýlali haluzemi, ale když jsem za večerů vycházel na polanky nebo na paseky, kde začínali štěkat rozvášnění srnci, spíš než jim naslouchal jsem vzdálenému hukotu letadel, jež v tomto neklidném čase přeletovala nad naším krajem. Někdy to bylo, jako když bzučí čmelák ve velké výšce, jindy rachotila docela nízko, takže se mi zdálo, že vlny povětří rozechvívají i les i zem, ale — všechna se ozývala dobře známou mluvou německých a našich motorů.

A já jsem čekal jiný, odlišný zvuk, neboť jsem se dozvěděl od vojáků, kteří přicházeli na dovolené z ruské fronty, že sovětský stroj dá se od německého poznat na prvý poslech. Přijdou? Nepřijdou? Vysedával jsem na pokraji lesů, omámený vůní prvních jahod i kvetoucího maliní, nedával jsem se rušit ani dupotem srnců ročáků, kteří se pletli do řemesla starým bojovníkům s vidlatým parožím, byl jsem spíše bratrem sov a výrů, kteří ve velké výšce odposlouchávají každý zvuk a šelest nebo třeba jen záchvěv větru.

Jedné takovéhle noci, když jsem přemýšlel o úloze, kterou mi Bezák svěřil, rozhodl jsem se, že to může být jedině Ďuro Drabantův, kterého pošleme k majoru Jegorovovi do Jasenských Holí jako spojku.

Ďurka vy nemůžete znát, je teď na vojně. Mně se ten chlapec líbil, protože byl hbitý jako sýkorka, v lese se vyznal jako málokdo, ničeho se nebál a uměl mlčet právě tehdy, když se druzí rozpovídali a mleli páté přes deváté. Právě tak se zachoval, když chlapci — jak jsem se už zmínil — vyprávěli na baráku jánošíkovské bajky o partyzánech: Ďuro seděl na pryčně, hlavu opřenou v dlaních, neřekl nic a jen očima hltal ona slova, neboť každé plápolalo tajemným ohníčkem.

Brzy nato, když jsem se už rozhodl svěřit úlohu spojky Ďurovi a vyčkával jsem jen nejpříhodnější okamžik k rozhovoru, přišel ke mně chlapec sám. Bylo to v záhybu cesty nad naší hájovnou, kde jarní přívaly i formanské vozy nadělaly pořádné výmoly, které teď chlapci zaváželi. Ďuro — jak se mi zdálo — byl celý nesvůj, držel v ruce malinový prut a švihal se jím po lýtku. Zřejmě mu vrtalo cosi hlavou, co jen s největší námahou skrýval a tajil.

„Pane lesní,“ povídal chlapec konečně, „pustil byste mne na týden domů? Měl bych tam práci…“

Zatrachtilý kluk! Zatvářil se přitom tak vážně, jako by si byl jeho otec zaťal sekeru do nohy a matka ležela na smrtelné posteli; jako by všecka starost o hospodářství spočívala jen na něm. A zatím byl červen, jeden z nejlehčích měsíců v roce, kdy brambory bývají už zhruba okopané a na sena je ještě příliš brzo.

Avšak i u nás bylo práce tolik jako v máji sněhu, všeobecně se už cítily nejisté časy, a tak jsme po lese jen paběrkovali a práci hladili.

„Abych ti pravdu řekl,“ povídám chlapci, „přicházíš mi s tím nevhod. Ale konečně… jdi si, vem to hrom. Potom přijď.“

Měl jsem sto chutí naznačit mu úlohu, kterou ho chceme v nejbližších dnech pověřit, ale raději jsem se opanoval a neřekl jsem mu zatím ani slůvka. Chlapec se otočil, odběhl do záhybu cesty, popadl krumpáč a začal skopávat svah.

To bylo uprostřed týdne. Večer odešel.

Potom přišla sobota, chlapi si nachystali brašny, děvčata nůše, nasedli na naložené vagony a se zpěvem a výskáním — jak už to mají ve zvyku — spouštěli se po úzkokolejce dolů dolinou.

Proto v neděli bývá u nás jako po vymření.

Této neděle, o které mluvím, právě když jsem vzal Naděždu do náručí a odcházel s ní do zahrady ke včelínu, aby v kuchyni nepřekážela, ozval se telefon.

„Haló… Gondáš?“

Byl to náš starý, totiž… lesní rada. Poznal jsem ho po hlase.

„Poslyšte,“ praví trošku vzrušeným tónem, „co je s Ďurou Drabantovým? Je tu jeho otec a ptá se, zdali jste ho někam neposlal… všichni přišli včera domů, jen on se nevrátil.“

Měl jsem dojem, že až na druhém konci drátu muselo být slyšet, jak ve mně hrklo, ačkoliv jsem neměl žádné příčiny k znepokojení. Bylo to jednoduše proto, že jsem si okamžitě uvědomoval, jak se můj plán s Ďurou obrátil vniveč.

Kromě toho mi bylo divné, že se Drabant doptává touto cestou — kterýkoliv z Ďurových kamarádů mohl mu povědět, že jeho syn požádal uprostřed týdne o dovolenou. Kdyby však Ďuro pomáhal doma při práci, nebyl by ho otec hledal…

Bylo mi jasné: Ďuro je pryč. Něco se stalo.

„Ďuro není doma?“ ptal jsem se, samozřejmě docela zbytečně. „Ve středu mne žádal o dovolenou, že má doma práci. Pustil jsem ho.“

Slyšel jsem, jak se na druhém konci vzrušeně hovoří, jak se starý vyptává, slyšel jsem kroky i šustot papíru.

„Zkrátka… od středy o něm nevíte?“

„Nevím.“

Třebaže jsem v poslední době o Ďurovi často přemýšlel, od této chvíle měl jsem ho na mysli ustavičně. Tušil jsem, že tento chlapec, sám do sebe uzavřený a nemluvný, vykonal cosi na vlastní pěst: když jsem si v hlavě uspořádal různé podrobnosti, které se ho týkaly, když jsem si ho znova představil, jak sedí za večera v baráku na pryčně s očima dokořán otevřenýma a poslouchá, kde, co a jak provedli partyzáni, nakonec jsem si uvědomil, že je tu jediné možné vysvětlení, a ať mne šlak trefí, jestliže se mýlím: Ďuro zmizel k partyzánům do hor!

Hrom do toho!… a to právě tenkrát, když jsme ho nejvíc potřebovali…

Ale už se stalo, Ďuro byl pryč. Nezbývalo nic jiného, než přát si, aby se dal kteroukoliv jinou stranou, jen ne k Telgártu.

Chtěl byste vědět proč?

Myslím, že jste o tom slyšel. Všecky ty krásné lesy okolo Královy Hole, kde na každém desátém kroku zakopneš o černou, kde srnčí se prochází i za bílého dne a jeleni v říjnu troubí jako banda trombonistů, všechny ty krásné lesy a bohaté revíry darovali naši páni Ribbentropovi pro kratochvíli, aby se mu odvděčili za to, že se s ním tak dobře dohodli. Od té doby chodili po revírech i němečtí jágři, a běda tomu z našich lidí, kdo by se tu jen tak zbůhdarma motal po pasekách a mezi maliním. Zvláště tehdy, když slávu a vítězství německé armády už brala voda, když zajatci utíkali z táborů, partyzáni napadali vojenské transporty a naši chlapci se začali ztrácet do lesů, okolo Telgártu chodili jágři jako hlídací psi a pronásledovali každého, kdo by byl jen trošku podezřelý.

Proto jsem tehdy v neděli dnem i nocí myslel na Ďuru, proto jsem si tak přál, aby ho dobré vnuknutí vedlo všude jinde, jen ne na Telgárt, aby nepadl do rukou nejhoršímu ze všech, „Wildmeistrovi“ Vogelovi, který měl už tolik nevinných lidí na svědomí. Ten by byl Ďurovi zatopil!

Současně měl jsem druhou velkou starost: koho poslat místo Ďura do Jasenských Holí?

Do pondělka rána, když začínal nový týden, nevymyslel jsem nic a neměl jsem nic, jen velké bolesti hlavy. Když jsem uslyšel zahvízdat mašinku v ohbí doliny, vyšel jsem z myslivny a kráčel ke skladu, kde máme navrstvené klády v haldách anebo složené metry, abych přivítal lidi, rozveselil své srdce jejich živým křikem a vtipem a abych jim, až si složí zásoby jídla do baráků, mohl přidělit práci.

Mašinka zatlačila vozy mezi složené dřevo, naposled udělala: pf—pf!— a zastavila se. Chlapci i děvčata seskákali, rozběhli se po louce a hrnuli se o závod k barákům, jen starší chlapi ťukli do širáku na pozdrav, zapálili si a chvíli postáli, dívali se na oblaka a plivali do strouhy mezi řeřichu.

„Nu, pojďme,“ pravím po chvíli, „abychom byli hotovi s prací. Zanedlouho se mi rozběhnete po kopcích, půjdete na sena…“

Chlapi se tedy pohnuli. A vtom, když se ten jejich chumel roztrhl, zpozoroval jsem, že za nimi, na druhé straně trati mezi bukovými poleny sedí Adam Pančík. Trochu mne to překvapilo, že se sám neohlásil. Leč potom jsem si uvědomil, že Adam vždycky ví, kdy, co a jak dělat, a byl jsem přesvědčen, že za mnou přijde sám, až bude vhodná doba. Přišel zezadu, dvorem, sotva zpozoroval, že jsem zašel do domu.

„Lexo dnes přijde za tebou. Máš být doma.“

To bylo po prvé, co mi tykal. A činil to s úplnou samozřejmostí… Naposled jsme se viděli neúředně téměř před rokem, když se drápal vzhůru do kopce k tomu bunkru (nepočítám-li tu poznámku, kterou přede mnou utrousil, když jsme kdysi na podzim vyšli z kanceláře od lesního rady). Adam dobře vystihl: setkat se za takových okolností, jako jsme se my dva setkali, to sbližuje a zavazuje.

„Dobře. Budu doma,“ odpovídám.

Potom se mi Adam Pančík podíval přímo do očí, ale tak jaksi… Kdybych se třeba na hlavu postavil, neuměl bych vám slovy vyjádřit, jaký byl ten jeho pohled. Ostatně — vám jako kronikáři bude pravděpodobně čerta málo záležet na tom, jak se na mne Adam podíval dřív, než vyslovil svou žádost.

„Přišel jsem k tobě pro peníze,“ pravil a nepřestával se mi přitom dívat přímo do očí. „Dej, kolik můžeš. A nějaký kabát, kalhoty…“

Říkal to takovým tónem, že mi ani na mysl nepřišlo ptát se ho, nač to všecko. Beze slova (a bez vědomí své ženy) sbalil jsem mu nějaké věci. Svitlo mi teprve tehdy, když odcházel.

„My dva umíme mlčet, že?“ pravil.

A já mu beze slova stiskl ruku. Rázem mi bylo zcela jasné, kdo si natáhne mé kalhoty, kdo si obleče můj kabát a na jaký účel sbírá Adam peníze. Znovu se mne zmocnilo radostné vědomí, že se okolo nás, snad už v bezprostřední blízkosti, v těchto našich lesích a na polanách dějí tajemné věci, které se nám zjeví v nejkratší době. Neuměl jsem svou radost ani ovládat a ztrácel jsem trpělivost. Chodil jsem po domě, chytal jsem se všelijaké práce, při žádné jsem nevydržel. Nakonec jsem vzal do náručí Naděždu, která se pletla mámě v nohách, a vyšel jsem s ní do zahrady ke včelínu. Byl parný červnový den a včely neklidné, bláznivé.

U včelínu seděl manipulant Sihelčík.

„Co tu děláš?“ ptal jsem se ho, neboť měl být při nakládání dřeva. „Je ti snad špatně?“

Zdvihl pomalu oči vzhůru, kde ve velké výšce klidně plulo a křičelo káně, a potom jakoby jenom pro sebe povídal:

„Zle mi je… Dělat nemohu. Ztratil jsem chuť do práce. Nevím, co počít s rukama, nohy mne nechtějí nosit, a když mám myslet na práci — ech…!“

Posadil jsem Naděždu na trávník a čekal, co řekne Sihelčík dále. On však utrhl stéblo trávy, žvýkal jeho sladký konec a dlouho neřekl ničeho.

„Jdi tedy k lékaři…“ říkám.

Snad už se mu zdála moje poznámka hloupá nebo co, ušklíbl se a vycedil:

„K lékaři?… Hrome! Vím, kam bych měl jít. Vím, kde by mi bylo dobře. Jsou takoví, žijí si svobodně, jako čestní lidé… a já nakládám dřevo pro německé doly, abych mohl splatit dluh za nový dům. Šlak aby to trefil!“ a pln vzteku vyplivl stéblo daleko před sebe.

„A ty bys šel? Myslím… k nim…“

„Bodejť by ne! Samozřejmě bych šel. Táhne mne to k nim… Když pak v noci ležím a měsíc svítí do světnice, skočím často s postele a postavím se k oknu. Rozhlížím se po těch našich pasekách, po lesích a mlází a už jsem v duchu na těch cestičkách, přeskakuji potoky a drápu se do hor, tam, kde mají být oni… Každý kámen znám, každý kámen cítím téměř pod nohou a poslouchám, kde se co šustne… Potom se však náhodou ozve v jizbě praskot (neboť jsme teprve nedávno dokončili nový dům a dřevo dosud pracuje)… a to je, jako by mi někdo říkal: Co blázníš? Máš na novém domě dluh, máš povinnosti a tuhle, podívej se, po tvém boku Mara spí… horká, mladá… A já se odtáhnu od okna, tichounce si lehnu k Maře, kterou jsem si teprv před masopustem přivedl do nového domu… a je mi, jako by mne byl někdo ztloukl… To je ta má choroba. Copak tu zmůže nějaký lékař…“

Když se mi takto vyzpovídal, bylo mu lehčeji. Byl jsem rád, že mi důvěřoval a hned mi napadlo, že bychom se i my mohli spolehnout na něho.

„Vzmuž se, Šimone,“ pravím mu, „vzmuž se a nefantazíruj. To, cos mi teď povídal, nestojí za fajfku močky. Chtěl bys zmizet do lesů — a přitom toužíš objímat svou Maru. To nejde.“

Tehdy se Šimon chytil bezradně za hlavu a složil ji — jako by to byla docela cizí věc — na chumáček mateřídoušky. Potřásl jí a uronil:

„Tak já už nevím…“

Vtom okamžiku jsem se rozhodl a povídal jsem mu:

„Šimone, to, co teď uslyšíš, ať do tebe padne jako do hrobu. Půjdeš do lesů. Půjdeš k partyzánům, vyhledáš je — a hned se zase vrátíš. Sem, k nám… a k Maře. Souhlasíš?“

Jen co jsem dokončil, na našem dvoře se rozštěkali psi. K brance právě přicházel Lexo Bezák. Zahvízdal jsem naň, aby přišel za námi ke včelínu, neboť se mi zachtělo vyřešit už konečně otázku spojky do Jasenských Holí.

„Šimon půjde k Jegorovovi,“ oznámil jsem mu bez okolků, když si sedl mezi nás a pomazlil se s Naděždou. „Povíš mu sám, čeho třeba.“

Bezák se zahleděl Šimonovi do očí a dlouho mlčel, takže jsem si už myslel, že neschvaluje moje rozhodnutí a volbu považuje za nevhodnou. Počalo mne to mrzet tím spíše, když jsem viděl, jak potom ještě odtrhl list pupavy, na kterém sedělo sluníčko s černými tečkami, zdvihl je vzhůru a čekal, kdy odletí.

Teprve potom povídal Sihelčíkovi:

„Dobře. Večer přijď ke mně.“

Když Šimon odešel za mužskými, co nakládali dřevo, vyprávěl jsem Bezákovi o tom, jak mi selhal plán s Ďurou Drabantovým.

„Vím o tom. Četník Ďuru potkal, když šel do lesů…“

„Neřekne nic? Který to byl?“

„Melichar… velitel. Ten jich už viděl! Ne — ten neřekne nic. Je dobrý.“

Mezitím mi Naděžda usnula. Odnesl jsem ji domů a potom jsme si s Bezákem vyšli do lesa. Bylo mi jaksi lehko, myslím proto, že jsem uslyšel dobrou zprávu o Ďurovi, ale i proto, že se mi to tak nečekaně poštěstilo se Šimonem. Kromě toho byl tehdy takový zlatý den, ptačí havěť štěbetala a povykovala v každém keříčku a lesy i louky voněly, že byl člověk jako podnapilý.

Došli jsme na Malý Pomyváč, na tu utěšenou polanku, která vypadá jako boží dlaň, a natáhli jsme se pod buky u lesa. Pod námi, v úbočí polany, stojí senné boudy, a my slyšíme, jak tam sedlák jednu z nich pobíjí novým šindelem.

„Brzo se půjde na sena,“ povídal jsem tenkrát.

A skutečně, tráva voněla medem i hořkým mlékem; tráva, travička, sladký zázrak.

Bezák ji dlouho hryzal, zavíral přitom oči a o čemsi přemýšlel. Potom pravil:

„Dnes večer pošlu tedy Šimona tam… Doufám, že ho Mara nebude hledat do té doby, než se vrátí. Dám mu na to tři dny. Po tyto tři dny bude jako u tebe, rozumíš?… V pracovním výkaze… i jinak.“

S tím jsem samozřejmě souhlasil. Cesta Šimonova, to byla pro mne už odbytá záležitost. Mnohem víc mne znepokojovala zvědavost, proč přišel Bezák ke mně, co chce ode mne a je-li to natolik důležité, že neváhal napřed vypravit posla.

Mám dojem, že jste na to zvědav i vy, protože vidím, že jaksi podezřele mžouráte očima a chce se vám zívat, kdykoliv odbočím od věci a začnu si mimoděk vzpomínat, jak v té pohnuté době připalovalo slunko, jak štěbetali ptáčci a jak voněla tráva.

Mějte strpení, hned vám navážu potrhanou nit tkalcovským uzlíčkem a budu dále snovat svoje vyprávění.

Jednoduše — zeptal jsem se potom Bezáka přímo, pro co přišel a co ode mne chce.

„Doufám,“ odpověděl Bezák, „že máš paměť ještě v dobrém pořádku a nepotřebuješ si zaznamenávat věci, do kterých nikomu nic není. Proto teď napni uši a poslouchej. Zanedlouho, dnes ještě nevím jakým způsobem, dostaneš zprávu, že máš jít na čekanou na Smutné. To bude heslo, rozumíš? A bude znamenat, že…“

Vtom právě okolo nás šel pantáta Vrbec, ten, co opravoval střechu seníku; Lexo ho zastavil a prohodil s ním několik slov, takže teprve později mohl mi podrobně vysvětlit, co mám dělat, až uslyším heslo o čekané na Smutném.

Neuměl jsem zatajit radostné vzrušení:

„Už je to tak blízko?“

„Už je to hotová věc,“ přisvědčil. „Všecko domluveno a podepsáno…“

A tu, abych pravdu řekl, po prvé mi objasnil dopodrobna celou situaci, mluvil o jednotlivých partyzánských oddílech, o dohodách protifašistických politických skupin, o úloze armády v připravovaném povstání, o spojení se zahraničím…

Pravda, věděl jsem už všelicos z nejrozličnějších stran a pramenů, tušil jsem všelicos a sám jsem se i domýšlel určitých věcí, které se veřejně na trhu nikdy neprodávají. Ostatně byl jsem členem revolučního národního výboru už tehdy, když mnozí z těch, co se v dnešních výborech tak naparují, byli kolečky jedné nalomené osy a kupovali si rozum v Berlíně; takže jsem nebyl dnešní.

A přece — tím, co jsem až dosud sbíral po troškách, naplnil mi tehdy Bezák vrchovatý talíř a byla to pro mne hostina, na jakou věru každého nepovolají, to jsem si uvědomoval.

Byl jsem mu vděčný za tuto důvěru a odhodlával jsem se udělat všecko, co se mohlo v budoucnosti ode mne požadovat.

Prozatím jsem neměl žádné vážnější úlohy, než vyčkávat to heslo, za nímž bylo skryto velké tajemství…

Hleďme, můj milý… vy jste mi nějaký kujón! Hned se vám očka rozklížila, jen co vás polechtalo čarovné slůvko: Tajemství. Chtěl byste, hádám, abych vám je zjevil bez obalu, chtěl byste ode mne vylousknutý ořech. To by tak hrálo! Dnes vám už nic nepovím, mně, hele, vyhasla fajfka a vy, jak jsem zpozoroval, jste ukrutně ospalý.

Pojďme spat.