Vítr se vrací

Jednoho červencového dne — bylo to roku 1943 — vydal jsem se na obchůzku do lesa. Nestaral jsem se ani dost málo o to, u které jedle v údolí Kaliskách zdvihl můj pes zadní nohu, bylo mi lhostejné, že mi na polaně, kterou nazýváme Malé Blato, přeběhl přes cestu zajíc. Mám jich v revíru tak málo, že to nestojí ani za řeč, a proto žádný ušák mě nemůže nikdy svést od cíle, který jsem si určil. A nedal jsem se zdržet ani klepáním datla, který se přilípl k vykotlanému javoru a vysekával do něho díru až k samé dřeni — spěchal jsem lesem, kde to páchlo loňským listím a zavánělo hřiby, abych se dostal co nejdříve na Velké Blato.

Nevím, koluje-li ve vašich žilách aspoň kapka zelené krve, ani nevím, zdali se vůbec o naše věci zajímáte. Musil byste pochopit můj neklid, jenž se mne zmocnil, když jsem přišel na Velké Blato a viděl, jak je mokřina obrácená na ruby, jak je trávník rozrytý rypáky divokých sviní, jak jsou rozhryzány dužnaté kořeny kapradí nebo cibulky vstavačů. Pozoroval jsem stopy jejich kopýtek, představoval jsem si, jak hnětly mazlavé bláto svalnatýma nožkama, slyšel jsem v duchu mlaskání a chrochtání těch družných černých ďáblů.

Měl tedy pravdu Caban ze sousední polany, když si mně minule stěžoval, že mu černá zpřevracela brambořiště, měl pravdu, už jsou tu a přeměřují vrchy i doliny křížem krážem.

Toho dne, o němž tu mluvím, slunko připékalo bez milosti a ovzduší se chvělo i v stínu stromů. Uchýlil jsem se pod obrovský buk, kde z bukvic a loňského listí dere se ke světlu houština podrostu a mladých jedliček z náletu, chtěl jsem si odpočinout a potěšit se pohledem na krásný svět. Nestačil jsem však dosednout do mechu, když najednou můj pes zavětří, potom svěsí hlavu a hybaj! — běží podél lesa. Jdu za ním. Po několika krocích se zastavil, hlavou rozhrnuje borůvčí, čmuchá, frká a nakonec ježí srst. Jak by nefrkal, jak by neježil srst, když objevil ošklivý zločin? Na potrhaném hnízdě černala se krev zabitých jeřábků a zdupaná zem dosud páchla divočinou.

Skláním se nad vypleněným hnízdem, zjišťuji stopy nenasytného kance, jenž se teď po takových hodech vyvaluje někde v bažině, osnuji plán, jak se mu dostat na kobylku a jsem tím rozjímáním zcela zaujat.

Vtom slyším hlas.

„Dobrý den!“

„Dobrý den, jářku, dobrý den!“ a měřím si chlapíka, kterého jsem jakživ neviděl, od hlavy až k patě. Stáli jsme mlčky a hltali se očima, zatím co můj pes vrčel a čekal na pokyn, aby mohl cizince roznést v zubech.

„Krásný den!“ povídá ten člověk.

„Krásný…“ opakuji po něm.

Můžete si představit, byla to nepříjemná hra. I kdyby ze sebe nebyl vydal ani hlásku, hned jsem se dovtípil, že ten člověk nepřišel ke mně jenom s pozdravením a že má za lubem něco zcela jiného. Ostatně i on brzy nabyl přesvědčení, že je chlapů nedůstojné dlouho se očichávat a začal vykládat karty. Tehdy mi ještě ani na mysl nepřišlo, že jsou to karty tak vysoké hry.

„Orel padne,“ praví ten člověk.

Jméno ruského města, které jsem slyšel nesčetněkrát v rozhlase, vypadlo mi zcela z paměti: pohleděl jsem mimoděk na vysoké nebe — nebylo tam nic, a to, co právě zakřičelo nad údolím pod námi, nebyl orel, nýbrž káně.

Cizinec však pokračoval:

„Padne i Charkov, utečou z Kyjeva, vyženou je z Ruska… utíkají a Rusové je bijí, dokud je nepobijí… I naše chlapce bijí…“

Tu jsem si vzpomněl na starou Pôbišku, která dostala zprávu o hrdinské smrti svého syna, viděl jsem ji, jak se minulé neděle v kostele zlomila, padla na kolena a naříkala: „Bože milostivý… ani vlastního hrobu nemá… ani kříže…“

„Jenže naši chlapci mají rozum v hrsti. Přebíhají,“ dokončoval svou řeč.

„Však už je na čase!“ vyhrklo ze mne to, co jsem dávno cítil. A to rozhodlo.

Přistoupil ke mně ještě blíže, nachýlil se až k mému uchu a hlasem, který podbarvovalo jakési vášnivé tajemství, zašeptal:

„Pane lesní, musím se vám přiznat… chodím za vámi jako stín už několik dní. Vyptával jsem se nenápadně lidí a všichni, ať už dřevorubci, formani anebo sedláci ze samot, souhlasně tvrdí: Dobrý člověk. Proto dovolte, abych se vám, spoléhaje na výpovědi lidí a na vlastní instinkt, představil: Jsem Pavel, nadporučík nové československé armády a…“

Polkl jsem slinu a utajil malé překvapení. Ostatně — viděl jsem hrot šídla, jak se klube z pytle, dříve, než se vyklubalo celé. Ještě dřív, než se mi přiznal, věděl jsem, že nechodí ani na houby, ani neobírá maliní, a vzpomněl jsem si přitom na úřední pokyny, jak si máme počínat a co podnikat, kdykoliv potkáme v lese podezřelého člověka, který dává spíše přednost houštinám a zbojnickým stezičkám než veřejným cestám.

Časy byly všelijaké, páni vsadili na špatnou kartu, fronty se pohybovaly opačným směrem a lidí se zmocňoval nepokoj.

„Domnívám se tedy, že je zbytečné, abyste slyšel ještě z mých úst, že se jmenuji Gondáš,“ pravím a podávám mu ruku. „A ubezpečuji vás, že výlet do mého revíru může vám, jenž se zřejmě skrýváte, být jenom k prospěchu, neboť do něho kromě Boha nikdo nedohlédne a já, pokud nehoukám na pasáky, co mi pouštějí jalovinu do škody, chodím a mlčím.“

Tu nadporučík Pavel řekl:

„Kdybych o vás nevěděl víc, než si myslíte, nikdy bych vás nebyl oslovil. Neboť náš cíl je nebezpečný a cesta, která nás k němu vede, visí nad propastí. Nejsem tu sám.“

Hrome! To mi ještě chybělo, myslím si, avšak současně cítím, že se jaksi dobrovolně podřizuji jeho vůli a zvědavosti, která se mě zmocňuje.

Vedl mne hlouběji do lesa. Každý z nás byl zahalen vlastním mlčením, které nemohl narušit ani šum stromů, ani přelet ptáka, ba ani křik formanů, kteří s protějších srázů sváželi dřevo do údolí a pokřikovali na svoje volky.

Tam, kde končí bučina a roste starý jedlový les, kryti mohutným vývratem, leželi v jehličí a mechu Pavlovi společníci.

Ani jsem nemusel slyšet jejich řeč, nebylo třeba, abych zkoumal jejich oblečení ani osobní doklady: na prvý pohled jsem uhádl, že jsou to cizinci, náš kabát a širák že na nich sedí jako květ chrpy na dubě, a třebaže se mi představili jako Bordáč, Chaloupka a Treskoň, mohl jsem vzít jed na to, že dokumenty mají falešné.

Nadporučík Pavel sám uspokojil mou zvědavost, kterou jsem ostatně nijak neprojevoval, a svěřil mi, že provází tyto tři ruské inženýry-parašutisty, kteří byli nedávno shozeni nad Muráňskou planinou, aby teď zplánovali naše okolí a zakreslili do map, čeho třeba.

Hřál mne dobrý pocit, že se za takovýchto mimořádných okolností setkávám s těmi, o nichž hovořil celý svět, s těmi, kteří v našich představách vyrůstali do nadskutečných rozměrů a kterým kdokoliv z nás byl ochoten připisovat vlastnosti bájeslovných postav. Objímal jsem je nadšeným pohledem, a jen moje nemotornost, tuším, zavinila, že jsem se jim nepoklonil.

Ten, který měl být Treskoň, se postaral, abych se vrátil na pevnou zemi.

„Tabak jesť?“ zeptal se mne. „Davaj zakuriť!“

Tím mne celého popletl, takže jsem kabelu s proviantem otevřel dřív nežli měšec s tabákem. Přijali vděčně to i ono, za chlebem a masem se jen zaprášilo, z čehož jsem poznal, na jak tenkém vlákénku visí blahobyt těchto odvážlivců.

Když si každý z nich rozdrobil v dlani špetku tabáku, pravil nadporučík Pavel:

„Vidíte, že nikdo nemá práva blednout závistí nad naším postavením. Jde o to, budete-li od nynějška ochoten provázet nás po lesích, zdali se nad námi smilujete a dáte nám jist a zdali nám pomůžete vybudovat si ve vašem revíru bezpečné úkryty na místech, vhodných pro naši práci. Doba, kterou potřebujeme, nebude delší dvou týdnů.“

„Dva týdny? Jsem vám k službám!“

Spadl mi kámen se srdce, nastěhovala se do něho bláznivá radost, neboť jsem se původně domníval, že známost s těmito lidmi mimo zákon donutí mne držet od nynějška žhavé želízko v čertovské výhni. Držet je tam až do nešťastného konce svého života, který jsem již již předvídal.

Když jsme vyšli z lesa, na Velkém Blatě ležel už soumrak. Ponechal jsem pole černým kancům a sviním, ať si na něm dále nekřesťansky řádí, a jen co jsme došli k lesovně, volal jsem na ženu, která právě hnala krávy do dvora: „Rozko, honem podoj, vedu ti hosty!“