Vítr se vrací

Daleko od nás, na jiných místech, ba i v jiných státech vedla se vysoká politika kolem toho, co se u nás dálo. Pravda, nijak mne nepřinutíte, abych se jí jakkoliv dotýkal. Viděl jste, že jsem se ani jen slovem nezmínil o tom, co dělala Slovenská národní rada, nepřipomínal jsem vám její rozličná nařízení, nedotýkal jsem se jejích usnesení. Nepřipomínal jsem vám politické skupiny, zúčastněné na povstání, z kterých — docela přirozeně — měla naše strana, jako představitelka odporu, od samého počátku války největší váhu; nač by vám to bylo, kdybych měl poukazovat na to, že mnozí z těch, co tenkrát podpisovali všelijaké dohody a závazky, jednali pod tlakem událostí a otázkou věrnosti si při tom nelámali hlavu?

Stejně tak se mi nechce vypočítávat, jaké delegace našich politických činitelů přeletovaly ze státu do státu, tím méně můžete ode mne slyšet, co tam dělaly a na čem se dohodly. Co jsme my o tom věděli? Zhola nic. Vždyť letadla, která už po několik měsíců přeletovala nad našimi hlavami, převážela a shazovala něco docela jiného než diplomaty.

Zkrátka my, co se stále trmácíme, pracujeme a bijeme tady dole, na té černé zemi, jsme prožívali tyto těžké časy svým způsobem. Nestarali jsme se o vysokou politiku, ani jí u nás nebylo.

Byli jsme tu jen my, prostí lidé, a dělali jsme jen to, co jsme dělat museli. Dnes, když se na to díváme z jistého odstupu, zdají se být mnohé činy hrdinstvím, mnohé zas nemají daleko do směšnosti a jiné dokonce jako by stály na hranici zbabělosti. Nechť to budoucnost rozsoudí. Jinak to, hádám, ani nemohlo být, člověk je křehká nádoba a často si neuvědomuje ani sám sebe, kdepak ještě svoje skutky!

Pokud může určovat svoje jednání, jsem nakloněn věřit tomu, že člověk může při plném vědomí vykonat spíše zbabělý skutek nežli hrdinský čin. Myslím si, že někteří lidé se stávají hrdiny často docela podvědomě; kdyby byli při plném vědomí, zježily by se jim vlasy a někteří by před činem jistě zaváhali.

Promiňte mi, že jsem se věnoval téhle kratičké úvaze a neskočil přímo doprostřed událostí, které se u nás v té době dály. Chtěl jsem vám pouze znova zdůraznit, že si představuji vaši kroniku jako jednoduchý přehled toho, co se dálo v naší obci, zpracovaný našimi skromnými silami. Historické podání celého povstání i jeho politické a nevím ještě jaké zhodnocení ponecháme na starost jiným. Proč bychom se měli drápat do výšek, jichž tak jako tak nikdy nedosáhneme? Zůstaňme jen pěkně doma u svých.

Dřív než vám povím, že jsme se museli rozloučit se Šukajevci, chci vám vyprávět o tom, jací byli rozvážní.

Bylo to už skoro v polovici listopadu, když jsem dostal z nejbližší dolní myslivny telefonickou zprávu:

„V této chvíli odešla od nás silná německá patrola a směřuje k vám. Pozor!“

Byl u nás právě podplukovník Šukajev se svým štábem, mnoho jeho chlapců se ohřívalo v dělnických barácích; v prostých bunkrech a děrách, které v úbočích Staré doliny vykopal Drabant a naši lidé, krčili se partyzáni a vojáci z nejrozmanitějších skupin, skleslí vývojem událostí, nepodnikali nic a jenom vyčkávali.

Když Šukajev uslyšel onu zprávu, zamyslel se a potom řekl pobočníkovi:

„Ihned uvědom všecky o mém rozkazu: Opustit baráky, odejít z bunkrů a stáhnout se hlouběji do lesa. Nedat se německou střelbou vyprovokovat.“

„Děkuji, podplukovníku!“ řekl jsem mu, když pobočník odešel, neboť mi byl jasný smysl jeho rozkazu.

„Mohli bychom na jejich střelbu odpovídat střelbou, mohli bychom je zadávit jedna radost,“ pravil Šukajev.

„Nesmysl. Dnes nebo zítra by vypálili myslivnu, baráky a všecky okolní boudy. Co bychom z toho měli? Co ti, kteří přijdou po nás? Nic.“

Vyšel na verandu a chvíli pozoroval, jak se lidé hemží.

„Hlouběji do lesa!“ volal. „Hlouběji!“

Netrvalo dlouho a už jsme slyšeli první výstřely. Současně daleko před námi v záhybu cesty se ukázali první Němci.

„Zůstanete tady… na verandě?“ ptal jsem se Šukajeva.

Pozoroval Němce dalekohledem a řekl:

„Mám čas…“

Když už byli Švábi pohromadě, začali střílet na všecky strany jako vzteklí. Stříleli z pušek i z automatů a několikanásobná ozvěna jejich výstřelů zaplnila celou dolinu. Ojedinělé kulky zabloudily až k nám. Zdálo se mi, že tohle jejich počínání má buď osmělit jejich srdce, stísněná osamoceností, anebo vyprovokovat partyzány, jež hledali.

Zatajil jsem dech.

Teď skutečně šlo o to, aby některý neukázněný blázínek se nedal zvábit a nestřílel. Nebyl bych se tomu divil ani za mák — stáli každému z nás krásně na mušce!

Ach, kdyby byli Němci věděli, kolik nás je! Ach, kdyby byli tušili, kolik párů očí na nich visí! Kolik prudkých chlapů tiskne zbraň a v duchu kleje na Šukajeva! Bylo by bývalo stačilo, aby podplukovník mrkl jen jedním okem — a všichni Němci mohli rázem ležet bradou vzhůru! Ale dolina mlčela, dolina nevydala ani hlásku a zdálo se, že je bez života.

Proč by byli měli jít dále? Nebylo třeba. Obrátili se a dali se zpět k dolině.

Ale nemyslete si, že takhle skončila u nás výprava každého německého oddílu! Kdepak! Vždyť důvody, které vedly Šukajeva k takové rozvaze, nebylo třeba uplatňovat všude. Docházelo okolo nás k bojům i výpadům, jednou měli naši chlapi vrch a jindy zas Němci, jako na příklad při té velké střelbě na Obrubovanci, která se strhla právě v té době.

Zatím co se Šukajev připravoval na odchod k Muráni, zatím co některé jeho oddíly zneklidňovaly Němce na Polhoře, vyhodily most a přerušily trať u Tisovce, partyzáni, kteří se potulovali po jiných blízkých kopcích a dolinách v našem okolí, se pravděpodobně domnívali, že lesy dostatečně zaručují jejich bezpečnost, a pověsili ostražitost na hřebík. To se jim velmi vymstilo.

Němci podnikli velkou výpravu na Obrubovanec, na ta místa, kde jindy se popásají ovečky po kopcích a bača kraluje na své salaši, napadli partyzány a věru, musím říci, že se na nich tentokrát nepěkně vymstili.

Zpráva o tomto boji se rozletěla po dědině. Jakpak by ne? Vždyť Němci se vrátili z výpravy sebevědomí, chvástali se a naparovali jako výrostci u muziky.

Tenkrát nás po dlouhém čase zas zavolal náš lesní rada na disposici.

„Nezůstávej nikde a vrať se brzy!“ povídala mi moje milá žena. Rodily se v ní, to se ví, určité obavy.

Ale já jsem šel s klidným srdcem a byl jsem ukrutně zvědav na všecko, co budou vyprávět moji kolegové. Vždyť okolo samot a mysliven, do nichž každý z nás zalezl jako jezevec, se všelicos mlelo.

A opravdu, sotva jsem se pozdravil se všemi, ptal se mne Kolár, soused z nejbližší myslivny:

„Nepřišli Němci minulý týden od Chlpavic k vám? Poslal jsem je oklikou, aby chlapci měli čas se skrýt. Dostal jsi přece zprávu…“

„Dostal,“ povídám, „ale nepřišli.“

„Ale že jich bylo!“ pokračoval Kolár. „Byli byste měli hostí! Přijeli na obrněných autech a hned se ptali, co je tam u vás. Nic, povídám, tam byste partyzány marně hledali. Jděte na Chlpavice, tam jsou dřevěné boudy… Tak se dali oklamat a šli. Ale sotva zmizeli, musel jsem rychle převést přes dolinu Petra Iljiče, který šel jako spojka do štábu a právě té noci u nás spal, a potom zatelefonovat vašim, aby si vyslali stráže.“

„Vidíš, jakou mám výhodu,“ smál jsem se, „k nám se Švábi bojí. U nás končí svět.“

„Druhého dne,“ vypráví Kolár dále, „přišli znova. Akorát na noc. A rovnou povídali: „Uvidíme, jestli sem nechodí partyzáni přenocovat.“ Na mou duši, tenkrát nám bylo horko. Opravdu nevím, byla-li to jen náhoda, anebo na tom spočíval prst Boží… ačkoliv přicházeli partyzáni každý den, téhle noci na štěstí nepřišli. Byli bychom, přisámbůh, na to doplatili!“

Každý z těch našich zelenokabátníků měl svoje za sebou, za každým, jak zřejmo, pásli Němci a v osamocených myslivnách se usalašovali, kdykoliv chtěli. Nebudu se šťourat ve své slabé paměti a vzpomínat si na drobné příhody, ale to, co nám tenkrát vyprávěl pan Richter, polesný z doliny, kde — jak jsem věděl od Liščiaka — se skrýval Bezák s několika našimi, to stojí dozajista za zmínku.

Sotva přišli Němci do obce, obsadili i Richtrovu myslivnu a všecko, co k ní patřilo. Byla jich pěkná hromádka. Zřídili si tam hlavní stan a velitelství, na dvoře měli minomet a hned také začali střílet. Tak chtěli oklamat partyzány a donutit je, aby se stáhli do sousední doliny, kterou sami hustě obsadili. Měli to, mizerové, dobře vypočítáno, neboť jak jsem vám už minule připomněl, podařilo se jim povraždit nejvíc lidí právě v těchto místech. Až půjdete někdy okolo Sihličky, Tlstého javoru nebo Pusté, strhněte širák a jděte se skloněnou hlavou. Tam jsou hroby našich mučedníků.

Abych se vrátil k panu Richtrovi a dal mu slovo. Pan Richter vyprávěl.

„Jednoho dne si mne zavolal velitel do jizby a ptal se mne, kde je kota ta a ta. Tu jsem si všiml, že tam má zajatce, chlapíka v koženém kabátě; podle pleti, očí a smolných vlasů jsem usuzoval, že je Asiat. Když jsem se vrátil do kuchyně, ptal jsem se na něho stráže. „Komisař je to,“ povídal Němec. Pak se na mne zamračil a poučil mě: „Nemáte práva ptát se. Nebuďte zvědavý.“ Zanedlouho odvedli dva vojáci komisaře do lesa. Slyšel jsem výstřel. Po chvíli se vrátili a jeden z nich měl oblečený partyzánův kožák…“

Tahle poznámka nás nijak nepřekvapila. Copak je to — jeden kožený kabát, stáhnutý s mrtvého! Bylo přece jasné, že tahle válka měla sloužit Němcům k tomu, aby mohli vyrabovat celý svět.

„Ještě téhož večera,“ pokračoval potom pan Richter, „přivedli z hor dvě ženy. Domníval jsem se, že k nim budou milosrdnější, věřil jsem, že se pan velitel zachová jako důstojník. Kdepak! Nebyl ani trošku rytířem a neukázal ani za mák šlechetnosti. Tu první rozkázal zastřelit hned a druhou k ránu… Vidíte, takovéhle jemné hosty mám,“ dokončil tehdy pan Richter šeptem.

Pan lesní rada nám dal několik pokynů, vyslechl naše hlášení a skončil poradu. — Na takovou chvilku nás měl proč volat! — pomyslel jsem si, ale když jsem už vážil tak dlouhou cestu, rozhodl jsem se využít času a nahlédnout do školy.

Škola byla ještě tenkrát plná zajatců, které postupně odváželi neznámo kam, anebo mordovali.

„Jakpak se vám rozrůstá blízké příbuzenstvo?“ pokusil jsem se načít rozhovor žertem. „Objevil jste zas nové švagry?“

Netušil jsem, že tyto lehké řeči budou docela nemístné.

„Právě před chvílí tu byl Matouš Trčka,“ povídal správce školy. „Na horním konci zastřelili Němci dva naše chlapce…“

„A pořád přivádějí nové a nové…“ poznamenala jeho žena.

„Jakpak by ne,“ povídám, „mnozí lidé v lesích už jsou slabí jako mouchy. Nedivme se. Hlad, zima a mráz, sníh i mokro… to každý nevydrží.“

Ale dřív než mi mohli vysvětlit, o které místní chlapy jde, kteří padli do rukou Němců, rozletěly se dveře a do kuchyně vběhl jakýsi divný chlapík. Nikdy se už, myslím, nedovím, byla-li to více náhoda anebo spíše podvědomá a šílená odvaha, která rozhodla o tom, že se mu podařilo dostat se bez školníkova doprovodu až do kuchyně.

„Smilujte se! Zachraňte mne!“ sepjal ruce a klekl uprostřed jizby. „Jen rychle! Za pět minut už může být pozdě…“

Šoupli ho pod postel a zatarasili kufry.

„Co se stalo?“ ptal se potom učitel. „Kdo jste?“

„Člověk se všemi nevýhodami,“ šeptal za kufry. „Jsem Čech, partyzán… a kromě toho ještě žid. Pohleďte na dvůr… moje kamarády už asi vedou. Bylo nás šest.“

Skutečně, na dvoře byl jakýsi mimořádný ruch, vyvedli nějaké lidi, vyvolávali jména, nemohli se dopočítat, nevycházelo jim to. Nakonec velitel skupiny mávl rukou a nařídil odchod. To bylo jasné, byl to odchod na věčnost.

„Co mám s vámi dělat?“ ptala se paní učitelová. „Do čeho vás převléci? Tuhle, podívejte se, jediné zbývající kalhoty. Určitě vám nepůjdou…“

„Chtěl jsem se dostal k Vránskovým,“ bylo slyšet hlas zpod postele. „Syn je pozdravuje. Měli mi dát jeho šaty…“

Na štěstí, jako by to bylo domluveno, mihl se v podvečer po dvoře Vránskových mladší syn.

„Pojď sem, Tonko!“ pozvali ho do kuchyně. „A svlékni zimník. Odvedeš tohohle hosta domů.“

„Ne,“ rozhodl chlapec jinak. „Půjdu domů sám, obleču si dva zimníky a vrátím se.“

Vidíte ho, kujóna? Ten měl filipa. A tak to také udělal. Večer, když už se dost setmělo a stráž zašla na druhý konec dvora, vyšli jsme všichni před bránu na silnici. S námi vyšel i ten, co měl všecky nevýhody na své straně, ten, co byl pro nás beze jména a o němž jsme věděli pouze tolik, že je — ohrožený člověk.

Rozpomenul jsem se na svou ženu, na její obavy, kterým pochopitelně i ona podléhala, když se okolo nás dály tak hrozné věci, rozpomenul jsem se na svou drahou dcerušku, která — což jsem za to mohl? — svého tatíčka vůbec neužila, a vydal jsem se na cestu k domovu.

Kde se vzal, tu se vzal, od jednoho plotu se odlepil Adam Pančík a připojil se ke mně.

„Co je nového?“ ptal jsem se rovnou, neboť Pančík nikdy nechodil jen tak s prázdnou kapsou.

„Víme, proč jsou tady Němci,“ povídal. „Čekají, že jim jejich kamarádi s druhé strany Polany naženou naše vojáky a partyzány rovnou do náručí… Proto ty patroly po všech dolinách.“

„Blázni! Myslí si, že naši lidé půjdou v houfu,“ zasmál jsem se. „Ať tedy čekají.“

Doprovodil mne ještě kus cesty, ale když viděl, že z nejbližší osady se vrací do obce doktor, otočil se a beze slova mne opustil.

A tak jsem se s doktorem setkal sám.

„Odkudpak, odkud?“ začínal jsem řeč, ačkoliv jsem byl pevně přesvědčen, že jde od Drabantových. Od té doby, co se raněný Lukáš dovlekl k otcovskému prahu, neměl jsem o něm žádných zpráv a doufal jsem, že doktor sám od sebe uspokojí mou zvědavost.

Ale lékař pohodil hlavou směrem k osadě a jen tak na půl slova odpověděl:

„To víte… listopad. Na staré lidi přišlo mizerné počasí…“

Třebaže mi tedy cvakly zuby naprázdno, třebaže jsem se nedověděl nic o Lukášovi, zda se mu podaří vylízat se z těžkých ran, měl jsem radost, že doktor umí tak dokonale mlčet i tehdy, když by právě nemusel.

Byl už večer, když jsem docházel k naší myslivně.

V tichu a ve tmě, která může skrývat sterá nebezpečenství pro člověka, uvědomoval jsem si znova, tak jako vždy, co pro mne znamená ten dům, kde mne čeká moje dobrá žena, kde od rána do večera švitoří moje dceruška, kde praská roští a hoří buková polena, kde svítí lampa… kde mi je, zkrátka, dobře jako nikde jinde na světě.

Tentokrát jsem měl příležitost obejmout svoji Rozku dřív, než jsem očekával. Stála před vrátky, zachumlaná do vlňáku, a chvěla se zimou. Trochu mne to znepokojilo.

„Co tu děláš?“

„Už dávno tě čekám,“ povídala. „Pojď rychle domů… Ale rychle!“

„Stalo se snad něco?“ blesklo mi hlavou, ale na otázku jsem se nezmohl. Přišla mi na mysl naše Naděžda, to neklidné děvčátko, jež se stále vrtělo tuhle támhle a do všeho strkalo svůj zvědavý nosík, popadly mne obavy a vrazil jsem dvěma skoky do domu.

Chválabohu, Naděždě se nic nestalo! Už v předsíni jsem slyšel její radostný výskot a smích, a když jsem otevřel kuchyňské dveře, div že jsem nepadl.

Propánajána! Komupak se to vlastně vrtí na kolenou?

Vždyť je to — nemýlím-li se — nejstarší Kozlov!

Na mou duši, byl to Ivan Kozlov, a ten druhý, co lechtal Naděždu po žebírkách, takže jen tak tak chytala dech, to byl Ďurko Drabant.

Ach, můžete si myslet! To bylo setkání! To bylo otázek bez odpovědí! Vysypal jsem ze sebe všecko najednou, jak to bývá, když se obavy a strach neočekávaně změní ve velkou radost.

„Ivane! Ďurko! Ach, vy moji…“ křičel jsem a objímal je oba dva najednou. „Vrátili jste se nám zdrávi?“

„Zdrávi,“ odpověděl Kozlov. „Ba, je nás ještě víc než dříve…“

„A kde?“

„Na Velkém Blatě,“ řekl Ďurko. „V boudě.“

„No, tak mi povězte, kudy jste chodili,“ neuměl jsem zkrotit svou zvědavost, ačkoliv jsem si vzápětí uvědomoval zbytečnost i šířku otázky.

„Těžko povídat,“ odbyl mne Ďurko tak, jako kdyby měl za sebou už stovky bojů a tisíce kilometrů. „Byli jsme každou chvíli jinde, hned tu a hned zas tam…“

Sotva jsem se zdržel smíchu. Ach, jaký hrdina! Vzpomněl jsem si na tu červnovou noc, kdy jsme s Rozkou nesli na Velké Blato zásoby pro naše parašutisty, a co nám vyprávěl Kozlov o tom, jak našli Ďurka spícího pod jedlí. Je to dávno? Ba, ani půl roku! Byl tenkrát bezmocný jako brouček a dnes, hele, měl už na bradě tu a tam chlup, nepištěl, jeho hlas dostal barvu a jeho pohled neuhýbal. Byl už chlap.

Ivan na něho pohlédl, jako by chtěl říci: „No, no, Ďurko, nechvástej se!“ ale nechal toho a na moji otázku odpověděl: „Přišli jsme od Polany. Němci nás vykouřili…“

„A tihle v dědině vás čekají!“ řekl jsem to, co mi před večerem hlásil Adam Pančík. „Těší se, že jim všichni vběhnete do smyčky!“

„Jen ať čekají,“ smál se Ďurko, zatím co Kozlov rozvažoval svoji odpověď:

„Koho dostali, toho dostali. Pobili jich mnoho, to je pravda. Ale tihle vaši se mohou sbalit. Už jim, myslím, dohráli.“

A opravdu! Tato jeho slova se potvrdila dřív, než jsme se odvážili doufat.

Čtvrtého dne po velké bitce na Obrubovanci a po všech událostech, jež potom následovaly, po hromadných popravách partyzánů a nemilosrdném hubení cikánského plemene, překvapil mne Janko Krajča zprávou, kterou poslal po zvláštním poslovi:

„Včera odjely z obce tanky a auta. Dnes odcházejí pěší jednotky.“

„Kterým směrem?“ ptal jsem se chlapce.

„Jedni do města a druzí přes Šopík… Říkají, že zas přijdou.“

Vyptával jsem se na náladu v obci, na všecko, co mohlo zajímat Kozlovův partyzánský oddíl na Velkém Blatě i chlapce v bunkrech, a tak jsem se dověděl, že lidé, sotva první Němci vytáhli paty z dědiny, se rozběhli do dolin a po lesích zachraňovat raněné a sbírat zbraně…

Ach, můj milý pane! Mohl bych vám hned teď vzpomenout, co jsem bez meškání podnikal, jakou radostnou zprávu jsem poslal starému Drabantovi a co jsem vzkázal do boudy na Velkém Blatě, ale ne, nechci zatěžovat vaše poznámky podrobnostmi, jež jsou samozřejmé. Tím spíše ne, neboť jsem se konečně dostal k události, jež se přihodila právě po odchodu Němců a která mě hluboce dojímá, kdykoliv na ni pomyslím.

Ne, nebyl jsem jejím očitým svědkem, člověka, jehož se týká, jsem nikdy v životě neviděl, ale můžete se zeptat kteréhokoliv děcka, každé vám poví, jak to s ním bylo.

Poslouchejte tedy.

Jak jsem už vyprávěl, rozběhli se lidé po odchodu Němců do lesů. Mohu vás ujistit, nebyla to žádná radostná procházka, vždyť už jste slyšel, že bylo mizerné počasí a zima přišla dřív než jindy. Deště a plískanice vystřídal sníh, v jamách a na polanách leželo ho věru dost a studený vítr vál jako zběsilý. Vysoko v horách se ti zdálo, že na světě je jenom sníh a mráz. Sníh, mráz a metelice. Co je to všecko pro naše lidi! Nedbali toho. Zašli až k Tlstému javoru a na Sihlu, pochovávali zabité a vyhledávali raněné, jež snášeli dolů do dědiny a ukrývali v chalupách. Našli jich, hádám, na čtyřicet. To byste si měl poznamenat.

To se ví, chlapci, ti byli nejčilejší. A protože toužili především po tom, aby našli aspoň armádní pistoli, když už ne automat, odvažovali se na taková místa, jež dospělí lidé dosud neprohledali, a tak se stalo, že narazili na Fjodora.

Našli ho na úbočí Obrubovance při vyhaslém ohníčku, ale zdálo se jim, že je mrtev. Když se podívali blíže, zpozorovali, že žije. Byl zubožen, košili měl na prsou rozedranou, nohy zamotané do vojenského pláště, v ruce držel kotlík se sněhovou vodou. Třásla jím zimnice a byl hladový. Ale jak se dostal pod ten buk? Ačkoliv vítr a metelice zahladily podivnou cestu ve sněhu, kterou vykonal, mohu vám už teď opakovat, nač se sám Fjodor rozpomenul, když se nakonec dostal do tepla a probral z mrákot.

V té velké bitvě na Obrubovanci mu zranili ruku a prostřelili obě nohy. Slovem, byl rozstřílený jako síto, nemohl vstát, nemohl se pohnout, ležel ve sněhu a krvácel. Mnozí byli na tom tak jako on. Němci chodili od jednoho k druhému a dobíjeli je ranou do hlavy. Bůh ví, jaká náhoda tomu chtěla, anebo se snad Němci pohnula ruka — přistoupil k Fjodorovi, vystřelil a kule sklouzla. Němci, hádám, stačilo, když viděl Fjodorovu hlavu v krvi.

Takhle tam Fjodor ležel ve sněhu a ztrácel síly. Čekal.

Chvilkami, když se probral z bezvědomí, pokusil se vstát. Ach, kdepak! Nešlo to. Obrátil se na břicho, lokty prolamoval sněhovou kůru, posouval se dopředu a těžce za sebou vlekl raněné nohy.

Ptáte se, jak dlouho to mohl vydržet? Na mou věru, každý druhý by byl dávno zdechl, ale Fjodor byl mladý a chtělo se mu žít. Vydržel to skoro týden, skoro týden se vlekl po břiše do dolíku pod bukem, chvílemi omdléval a chvílemi se probouzel, aby znova zápasil o život, ale tehdy, když ho našli, byl už opravdu na konci svých sil.

Byl podvečer, do osady ho už odnést nemohli. Odnesli Fjodora do nejbližší koliby, nakrmili ho aspoň chlebem a teprv druhého dne ho snesli na koni do doliny.

„Kdopak se ho ujme?“ zeptali se, když ho složili uprostřed osady.

Doufám, že jste už byl v těch místech, a proto si dovedete dobře představit těch několik chalup, seskupených okolo potůčku a obklopených lesem tak, že se jim smrkové haluze tlačí téměř do oken.

Lidé, kteří vyšli z chalup, krčili rameny.

„Já bych si ho třeba i vzal,“ povídá jeden, „ale mám už tři zdravé…“

„To je právě to!“ druhý na to. „Kdyby aspoň mohl chodit… Mohou se tu natrefit Němci a co potom? Postřílejí nás všecky.“

„Věru, zdravý skočí do lesa a je to. Ale tenhle?“

Zdá se vám možná, že projevili neochotu. Jste nakloněn vidět v jejich slovech bezcitnost. Omyl, pane! Je třeba vidět lidi takové, jací jsou, ne takové, jakými bychom si je přáli mít, a jestliže mnozí plným právem říkali, že už ukrývají dva tři partyzány, jiní zas při pohledu na bezvládného Fjodora projevovali oprávněnou bázlivost, to je jasné. Vzít si na starost Fjodora, to nebyla lehká věc!

Leč tu se stalo, co nikdo nečekal.

Ze zástupu lidí se ozval hlas:

„Já se o něho postarám…“

Všichni se ohlédli. Kdo se toho odvážil? V kom se probudil nejživější soucit a láska?

Byla to Beta. Beta Jarabčanová.

„Jakže?… Ty?“ ptali se překvapeni.

Trochu je to zahanbilo. Ale jsem přesvědčen, že i vy byste jí byl položil tuto otázku, protože byli-li všichni obyvatelé téhle osady chudí, byla Beta, přisámbůh, ze všech nejchudší.

Až roztají sněhy a oschnou cestičky, jděte se tam někdy podívat. Navštivte Betu Jarabčanovou, její dům má číslo 1288. Uvidíte, že je to domeček malý, stará chaloupka, protáhnete se síní a už jste v jizbičce, kde se věru nesmíte příliš otáčet. V jednom koutě pec, v druhém stůl a lavice, třetí kout zabírá tkalcovský stav a ve čtvrtém je postel. Jediná postel v celém domě, pane.

V téhle chaloupce žila Beta Jarabčanová (a žije tam dosud, neodešla-li za výdělkem někam do kraje), žila tam se svou stařičkou matkou a osmiletým synkem, živou vzpomínkou na svou někdejší lásku.

Až to všecko na vlastní oči uvidíte, budete si umět představit, jak to bylo, když Beta vběhla do jizby a narychlo začala upravovat tu jedinou postel.

„Co je zas?“ divila se nahluchlá matka.

A Beta musela dobře zakřičet, aby matka pochopila, oč jde. Aby pochopila, že kromě dvou zdravých, kteří přespávali nahoře na seně, budou mít v domě ještě tohohle zmrzačeného nešťastníka.

Chlapci přenesli Fjodora do jizby a uložili na postel. Umyli mu hlavu z krve, ošetřili ruku a obnažili rány na nohou. U sta hromů! Jedna holenní kost byla roztříštěna. A když ho vyzuli, viděli, že má prsty docela omrzlé. Můžete si pomyslet, jak byl ubohý. Byl bezvládný a musel ležet jako Lazar.

Uvažovala o tom Beta Jarabčanka? Viděla aspoň v duchu těžký kříž, který na sebe vzala? Kdepak! Je to žena živé víry a dovede milovat bližního v neštěstí víc než sebe samu.

Když jsem se s ní brzy setkal, nemohl jsem jí nabídnout nic kromě zasloužené chvály. Bránila se a povídala: „Proč mne chválíte! Vždyť je to křesťanská povinnost!“

„Vím. Ale ti, co se u nás nejvíc žehnají křížem, hlásají nenávist a pomáhají Němcům mordovat naše vlastní lidi,“ řekl jsem jí. „Vy člověka milujete. Jim jde o moc nad člověkem.“

Nevím, pochopila-li to, zdálo se mi tenkrát, že není přístupna takovýmhle úvahám. Běžela do konsumu nakoupit to, co se nevykládalo veřejně na pult, nějaké dobroty pro Fjodora, měla namířeno k Slámkovům, kde doufala, že dostane slaninu a kousek masa, a ať se motala kdekoliv, ať mluvila s kýmkoliv, byla všemi myšlenkami u toho svého ubožáka.

„Ach, kdybyste ho jen viděl!“ spínala ruce. „Kdybyste viděl ty jeho rány! Ani se nepohne, leží a křičí. Jakživa jsem neslyšela člověka takhle křičet…“

„Nikdo jiný se nenašel, kdo by si ho byl vzal?“ ptal jsem se jí, ale ona hned odporovala:

„Nedám ho! Nedám! Sama se o něho postarám!“

Znal jsem její chaloupku a dovedl jsem si představit, jak jsou stěsnáni, jak si prostírají kožich na lavici, anebo přespávají na peci.

„Děláte velkou věc,“ povídal jsem jí na rozloučenou. „Máte zlaté srdce a jste samá láska…“

„Ale jděte, jděte! Někdo se o něho musí postarat,“ bránila se a už zas utíkala dále.

Ale vraťme se k starému Drabantovi.

To víte, teď, když se doma trápil nad zmrzačeným Lukášem, nepotřeboval nic víc než slyšet o Ďurkovi. Vykonal všecko, co jsem mu vzkázal, vyhledal doma synkovu fotografii, zaopatřil legitimaci na cizí jméno, jež jsem mu poradil, a už hned běžel obejmout svého nejmladšího.

Takhle jsem je našel u nás doma, když jsem se vrátil z obce. Spočíval na Ďurkovi nejšťastnějším pohledem, zvláště když slyšel od Kozlova kusé zprávy o tom, kde všude byli, co tam dělali a jak si kdy Ďurko počínal.

„Chvála Bohu! Chvála Bohu!“ opakoval stále, „aspoň ty se mi zachráníš… Tu máš! Vezmi si to!“

Ale Ďurko pohrdavě odhodil legitimaci na stůl. Povídal:

„A co vy si myslíte, táto? Nač je to všecko? Myslíte si, že teď zalezu jako jezevec do díry?“

Kozlov se usmíval, bavila ho směšná divokost tohohle štěněte, ale starý Drabant zůstal jako opařený. Musel jsem mu přiskočit na pomoc.

„Otec má pravdu,“ povídám Ďurkovi. „Můžeš se skrývat i tady… a kdyby Němci ještě přišli, bude ti dobrá i tahle legitimace. Ďura Drabanta by zabili, Matěje Kordíka by neměli proč… Ber!“

Ale Ďurko se nedal nikým přemluvit.

„Nikde se nebudu skrývat. Mám svůj oddíl… a složil jsem přísahu,“ povídal.

Hele, jen se na něj podívejte, jak mu partyzánština vnikla až do morku kostí. Ach Ďuro! Byl bych ho radostí zlíbal, tak byl zlatý!

Druhého dne, sotva se rozednilo, táhla celá skupina partyzánů s Ivanem Kozlovem v čele do dědiny. Měli jste to vidět! To bylo slávy! A třebaže některé lidi dosud děsil strach z Němců, třebaže vzduch dosud páchl jejich zločiny, třebaže ti násilníci byli jenom za kopcem, v městě, mohli kdykoliv znova vpadnout do obce, nálada se — to musím říci — docela změnila. Jakpak by ne? Vždyť po ulici se už docela veřejně procházeli naši známí, Šimon Sihelčík se vítal s Ďurkou, Robo Liščiak si vybíral nové chlapce do svého miličního sboru, Tonko Fukas sem zašel se svými z brigády, ukázal se i nadporučík Zvara, jenž začal navazovat tajné styky s neklidnými Maďary, a byl by sem dozajista zašel i Bezák a Valer Urban, kdyby byli měli čas na radovánky. Jejich hlavy tížila však velká starost.

Cože? Jaká starost?

Jen pomalu, pomalu! Vždyť já se k ní vrátím.

Teď mi jde jen o to, abyste získal jasný obraz těchto dní.

Němci, to se ví, nemohli připustit, abychom se těšili z toho, že odešli nadobro a že je už nikdy víc neuvidíme. Jak jsem se zmínil, byli jen za kopcem, v městě, a abychom se snad z jejich odchodu příliš neradovali, vysílali k nám na ukázku své moci malé patroly. A tak se stávalo, že lidé, které by byli Švábi jindy věšeli na první vrbě, partyzáni, příslušníci brigády anebo naši političtí pracovníci — pozorovali z oken chalup a humen patrolu, jak si pyšně vykračuje po silnici.

Rád byste věděl, co ty patroly dělaly? Nic. Němci vždycky navštívili obecní dům, kde mladý notář vyráběl falešné papíry pro každého, kdo je potřeboval, vždycky zašli do některé chalupy a kupovali slaninu a vejce.

„Dejte jim, dejte,“ říkávali ti, co se po chalupách skrývali, „vždyť už vás dlouho vyžírat nebudou.“

„Nemyslete si, že se takhle chovají ze samé lásky k nám,“ povídal tenkrát Adam Pančík. „Hle, Rusové pomalu postupují a oni se bojí. V městě se cítí jistější. Kdybychom je měli tady, bylo by hůře. Proto jim dejte, ať se zadáví!“

A na mou duši, byli bychom si je takhle ještě nějaký čas kupovali, kdyby si to nebyli sami pokazili. Jednoho dne, právě začínal prosinec, přijeli sem Němci nákladním autem a rovnou před obecní dům. Lidé vyhlíželi z oken a ptali se: „Co to zas bude?“

Ach, u sta hromů! Ba věru bylo!

Vyvedli z kanceláře mladého notáře, posadili ho do auta a pryč s ním, do města.

„My ti ukážeme, jak se falšují papíry!“ povídal prý najednou velitel a cloumal jím nemilosrdně.

Kdybych nedbal na jakous takous souvislost při svém vyprávění, řekl bych hned, že milý pan notář, kterého vláčeli po kriminálech a hladili bejkovcem, jim nakonec při transportu utekl a vrátil se k nám, až když už jsme měli válku za sebou. Ale mezitím se stalo ještě tolik věcí, že musím — nechci-li všecko zpřeházet a postavit na hlavu — zamlčet tuhle drobnou událost a přejít hned k tomu, co následovalo.

Pravda, lidí se tahle věc dotkla.

„Škoda ho!“ litovali jedni.

„Dnes jeho… zítra koho?“ ptali se jiní.

„Dokud se spokojili vejci a slaninou, bylo dobře,“ řekl Matouš Trčka. „Ale lidi nedáme!“

Ať už měl rozum z druhé ruky anebo na to přišel sám, bylo to velké slovo od Matouše Trčky, který vždy vynikal mírností a rozvahou.

A právě tohle jeho slovo rozhodlo.

„Zatarasme jim cesty!“ vykřikl kdosi.

Tahle rada se všem zalíbila.

„Záseky! Záseky!“ křičeli.

Ach, jen si nemyslete, že si naši lidé počínali jako blázni! Nemyslete si, že o takovýchhle vážných věcech rozhodoval kdo chtěl, anebo každý na svou pěst! Ani nápad!

I když partyzáni nebyli právě v obci, měli jsme s nimi stále spojení; a jestliže i Bezák se svými nejbližšími ve Vydrově věděl vždycky dopodrobna, co se stalo v dědině, s naší strany nedálo se tam obyčejně nic, k čemu by nebyl dal předem svolení a pokyny.

Brzy potom začali lidé opravdu dělat záseky na některých přístupech do obce.

Můžete si představit, co to znamenalo.

Bylo to, jako bychom byli sami vyhlásili válku Němcům.