Vítr se vrací

Podívejme se! Už jsme se dostali zas k nové kapitole! Už jsme se přehoupli přes ten den, který rozhodl o dalších osudech naší obce, a věru, musím se přiznat, že jsem se toho trošku bál. Obával jsem se, zda se mi podaří vybavit si po čase všecko dost věrně a pochyboval jsem nemálo o své paměti, která — jak se sám brzy přesvědčíte — od té doby značně zeslábla. Nemám, oč bych se mohl opřít, nedělal jsem si poznámek, které by mi dnes byly k dobré pomoci. Snuji příběhy, jako pavouk snuje svoji pavučinu, avšak nedokonalost mé paměti je na vině, že moje vlastní vzpomínky poletují přede mnou často jako potrhaná vlákénka babího léta, za kterým marně utíkáš…

Proto, hádám, budete škaredě zklamán, jestli jste si představoval, že od toho 25. srpna, od slavného rukování, půjdou události bezhlavě vpřed a pěkně skokem. Prosím vás — kdo by tu byl měl skákat? Kdo se měl přičiňovat o to, aby se od nynějška každý den okotil a dal nám nové místní překvapení? Vždyť jste už slyšel, že po odchodu dobrovolníků a vojáků zůstala obec jako vymetená. Byla jako stodola po výmlatě, promiňte mi, že nenacházím tak narychlo lepšího přirovnání.

Druhého dne po odchodu chlapců, jen co si každý z nás protřel oči po kratičkém spánku, se ukázalo, kdo tu vlastně zůstal: několik dělníků na pile, někteří z těch, co chodívali do dolin dělat se dřevem nebo formančit, trochu železničního personálu a potom už jen starší hospodáři. A — přirozeně — ženy.

Z očí vám teď čtu otázku, kterou se neodvažujete vyslovit. Chtěl byste vědět, podle jakých pravidel se dělaly výjimky, proč jedni šli a druzí zůstávali doma. Ach, jen žádné podezřívání z protekce! Takového hříchu by se mohl skutečně dopustit jen ten, kdo nebyl tenkrát při tom, kdo na vlastní oči neviděl to nadšení a nedočkavost. Chtěli jsme tehda skoro všichni jít, slyšíte? — tak jako se bez ohledu na ženu a děti hlásil Matouš Trčka. A byli bychom také šli do chlapa všichni, kdyby Bezák nebyl uplatňoval svou rozvahu, kdyby nebyl předvídal všecko, co třeba dále zabezpečit a dělat, jedním slovem: kdyby nebyl věděl, kam koho postavit a jaké povinnosti mu určit.

Ten den 26. srpna si dobře poznamenejte. Toho dne občané svěřili — jak se obvykle říká — vládu věcí svých do nových rukou.

Co na tom, že v zástupu lidí, který se hned shlukoval a hned zase drobil před obecním domem, převládaly bílé šátky žen? Co na tom, že chlapů bylo, jako by jimi jen trochu posolil?

Dodnes vidím docela jasně, jak si kráčelo těch šest s Bezákem v čele, Valer Urban, ten z pily, co nechyběl ani při jedné stávce ani v hnutí, Adam Pančík, Robo Liščiak, Dežo Slámka, Jožo Debnár a starý Kročka s horního konce, ten, co zmobilisoval bezmála půl dědiny.

Lidé jim ustupovali s cesty, usmívali se, potahovali je za rukávy.

„A co vaše mašinka… osiřela?“ ptal se starý pensista Liščiaka a Debnára, když je viděl kráčet spolu. Inu, pravda, strojvůdce a topič… oba od jednoho stroje!

Zatím co Liščiak s Debnárem potřásli hlavou a zasmáli se, kterýsi rošťák vykřikl odpověď:

„Osiřela?… Kdepak! Uvidíte, ta bude teď jezdit až tamhle, do Bratislavy. Přímé spojení…“

To bylo smíchu! To bylo řehotu! Vidíte, takovouhle náladu měli tehdy naši lidé v obci.

Za Bezákem a jeho věrnými se nahrnulo do kanceláře plno lidí. Nechci se ani o kapánek dělat lepší než oni, vždyť často ani já si nedělám násilí a nepotlačuji svou zvědavost tam, kde se mi zazdá být na místě. Díky tomu, mohu vám dnes jakž takž vylíčit, jak to bylo, když se u nás měnila vláda, a jestli při tom tekla krev.

Ej — ha! To to s vámi trhlo! Teď vidím, co ode mne nejvíc očekáváte. Sensace! Příběhy, při nichž naskakuje po těle husí kůže!

V tom případě byste čekal marně. Nic takového se nepřihodilo.

Přišli jsme prostě do místnosti a tam nás už vítal rychtář Šimčík. Jeho zrak naplňovala částečně lhostejnost, částečně bezradnost a částečně i uspokojení nad tím, jak se věci vyvinuly. Dovedl jsem z toho vyčíst dokonce i kus radosti, podložené vědomím, že od nynějška už žádný kramářský lakomec, žádný vládní patolízal a příživníček nepřijde mu připomínat povinnosti, které by se za takovýchto bouřlivých časů nedobře vyplácely.

„Vidím, že se časy změnily,“ řekl rychtář, „vidím, že kolo dějin se obrátilo, jak se říká v knihách. Nemám nic proti tomu, ani nechci mít, každý mě zná jako člověka, který byl ne kolečkem, ale spíše zrnkem v mlýnské stolici a vždycky se podřizoval vůli Boží…“

Jeho mírnost a tichý hlas byly by nás docela zmátly. Bezák se rychle vzpamatoval a vmísil se rychtáři do řeči:

„I tohle je v knihách psáno: Hlas lidu třeba považovat za hlas Boží. Jestliže se hlas lidu dožaduje změny na místě, které zastáváte, je zřejmé, že bude také v souhlasu s Boží vůlí, odevzdáte-li nám razítko a všechny tento…“

„Ach, nikdy jsem se nedržel světské moci, ani jsem nebažil po výsadách. Jen co vám odevzdám všecko, co ode mne žádáte, spadne mi těžký kámen se srdce, neboť vy sami nejlépe víte, že způsob, jak jsem svoje úřední povinnosti plnil i neplnil, jak jsem všelicos viděl i neviděl, vedl mě spíše k šibenici než na veselici.“

Takto odpověděl rychtář. Zachoval se docela rozumně. Napovažoval ani za nutné poděkovat občanstvu za důvěru, odevzdal úřední razítko do Bezákových rukou a požádal notáře, aby otevřel knihy a předložil účty.

Notář, to už byl jiný člověk, toho jsme znali. Ten už dávno předtím viděl, jak se točí svět, a při našich společných zábavách v lese hltal vlastizrádné poznámky i úvahy se stejnou chutí, jako opékanou slaninu a řízky pečínky.

Proto mohl Bezák říci:

„Dobře. Knihy a účty prohlédneme, až bude čas. Teď jde o to, aby každý u nás věděl, že od dnešního dne přebírá šest členů místního národního výboru správu obce a za předsedu že se navrhuje soudruh Valer Urban.“

S tímto oznámením a s tímto návrhem vyšel potom Bezák na balkon obecního domu. To se ví, všichni souhlasili.

A už bylo slyšet výkřiky:

„Ať žije národní výbor!“

„No, tak se nám ukažte!“

„Chceme slyšet Valera Urbana!“

Bylo těžké všem šesti vejít se na balkon. Vystrčili tam Valera, sami se jen tak rozpačitě motali u dveří, usmívali se a kývali na lidi, kteří jim ještě stále provolávali slávu.

„Valere, řekni něco,“ vyzval nového předsedu Dežo Slámka.

Doufám, že znáte Valera Urbana. Nežije už u nás v obci, stal se od té doby sekretářem a myslím, že si dobře počíná ve své odpovědné práci. Zná svět, prodělal všecko od píky, a proto není jeho zvykem plácat páté přes deváté.

Nebylo mu však pomoci, tentokrát musel mluvit chtě nechtě.

A tu Valer — jako dnes to vidím — vytáhl z kapsy šátek, mohutně zatroubil a potom povídal:

„Soudruzi, občané! Ve velmi těžké a vážné době přebíráme odpovědnost do svých rukou. Každý z nás vidí, kam bychom došli, kdybychom otevřeně nevystoupili proti vládě. Co nám radila tato vláda? Poslouchat Němce. Co však dělají Němci? Roztahují se u nás jako na svém. Plení naše lesy, využívají naše doly… ožebračují nás… za jejich zájmy teče krev našich synů… Rdousí Rusy, Čechy, Srby, Poláky… jedním slovem — všecky slovanské národy. A co jsme my? Ptám se vás, pocházíme snad my od čertovy mateře?“

„Tak! Pravdu říká!“ ozývaly se hlasy.

„Ať žijí Rusové!“

„Dále, Valere!“ volali chlapi.

„Vláda nám radila: ‚Buďte zticha, vám do druhých nic není, co kdo s nimi dělá, buďte rádi, že se máte dobře.‘ U sta hromů, to jsou křesťanské zásady? K čertu s politikou plného střeva! To je politika těch, kteří nad národní čest, nad svobodu pracujícího lidu a spravedlivý řád kladou vždy svůj bachor a měšec s grošíky… Zrazují raději slovanského bratra!“

Otvírali jsme ústa dokořán. Kde se to v něm vzalo? Takto Valer ještě nikdy neřečnil.

„Soudruzi! Rudá armáda stojí několik kroků od našich hranic. Čest slovenského národa si žádá, abychom… proti vůli kdejakých břichopásků…“

Už nedokončil. Jeho slova zanikla v nadšeném křiku lidí.

„Sláva Rudé armádě!“

„Bijte Šváby!“

„Skončit válku!… Ať žije svoboda!“

Pane Bože! To se to změnilo. Hle, ještě před chvilkou stál tam rychtář Šimčík, a už ho není, ještě před chvilkou platilo jeho razítko, a už neplatí. A tenkrát, pamatuji se, mi napadlo, že by razítko mohlo být uloženo v budoucím museu, které by se mělo založit, jako upomínka na ty časy, kdy klam a zrada jednotlivců uplatňovaly se mocnějším způsobem než pravda a svoboda lidu.

Byl by však na omylu, kdo by si myslel, že tímto dnem nastala doba nekonečného řečnění. Po Valerovi nevystoupil už ani druhý, ani třetí, a vůbec žádný ze šesti členů výboru, neboť to, co nakonec řekl ještě Lexo Bezák, mělo už docela jiný ráz.

Kdepak — slovíčka! Kdepak — parádní věty!

Bezák povídal:

„Hlavní věc teďka — zachovávat pořádek. Ať nikdo neblázní, ať nikdo nedělá výtržnosti. Kdo by chtěl hlavou prorazit zeď, rozbije si hlavu. Ode dneška zřizujeme v obci milici. Ať každý dbá jejích příkazů. To, co se bude od teďka dělat, je pro nás a ne proti nám. Konec řečí. Jdeme do práce.“

Hned nato dal se národní výbor do díla. A musím vám říci, už při prvním jeho kroku nás mile překvapil duch nových časů.

„Kampak utíkáte?“ rozkřikl se Bezák na lidi, kteří se počali narychlo vytrácet z kanceláře. „Chci, abyste zůstali tady. Chci, abyste se novému výboru podívali do karet. Chci, abyste mohli každému, kdo se sem už nevejde, objasnit všecko, co ho zajímá, o čem pochybuje. Naše zasedání a naše jednání jsou veřejná. Neskrýváme se před nikým, naše pravda je vaší pravdou. Zůstaňte tu.“

„Tak je to dobře!… Tak to má být!“ bylo slyšet hlasy. „Kdo mluví pravdu a spravedlivě jedná, nemusí se věru nikoho bát.“

Vy, jak vidím, pokládal byste teď za nutné vědět, o čem rokoval národní výbor na tomto svém prvém zasedání a vůbec… jaké body byly na programu. Musím se tedy odvolat na to, co jsem vám už jednou připomněl o své paměti a požádat vás, abyste se pokusil vyhledat v úředním archivu příslušný zápis. Ten vám dojista dokreslí obraz zasedání mnohem podrobněji než kterýkoliv z jeho účastníků. Já sám mohu vám říci jenom tolik, že kromě rozhodnutí sepsat zásoby a zajistit řádné zásobování šlo především o to, jak zorganisovat a jakou pravomocí pověřit místní ozbrojenou milici.

Co říkáte? Kolik mužů? Bylo jich dobrých dvacet, mladých i starších, tak jak si je po dobré úvaze vybral Robo Liščiak, ustanovený velitel. A zbraně! Zbraně! To se ví, bylo něco zbraní, jak víme, u našeho milého řezníka, avšak dvacet chlapů, to je pěkná hromádka a zbraní skutečně nebylo dost.

Tu zasáhl předseda Urban.

„Prosím vás, pište,“ řekl notáři a bez meškání začal diktovat: „Personálu našich dvou lesních správ! Místní národní výbor vás vyzývá, abyste všecky své přebytečné zbraně, bez kterých se při výkonu služby můžete obejít, zapůjčili nově utvořené milici za účelem jejího řádného vyzbrojení…“ — a tak dále.

Podíval se přitom na mne, neboť jsem stál docela blízko, a zeptal se:

„Je to dobře? Nebudou reptat naši lesáci?“

„Nebudou,“ potřásl jsem hlavou.

Co jsem měl na to jiného říci? Samozřejmě, nejkrásnější zbraně jim nedáme, to jsem věděl hned. Ty dvojky s pěkným ornamentem, ty lehké kulovnice, co mají hlaveň dvakrát točenou, moderní závěr a pojistky, spolehlivé nade všecko pomyšlení — to tedy ne! Dát takovou pušku, to je, jako by ses měl jednou provždy rozloučit i se svými lesy, ba, to je, jako by ses měl vlastní rukou utratit.

Manlicherku z předminulé války, anebo starší brokovnici, proč ne? Ať si milicionáři pohrají. Ať se pyšní odznaky své moci, ať vzbuzují strach, ať střílejí nad hlavou potměšilci, který by se ještě i teď chtěl vymykat pořádku a obcházet zákon…, myslel jsem si.

Když výbor začal uvažovat o tom, jak podpořit rodiny dobrovolníků, i o tom, jak zajistit řádnou práci v hospodářství, zkrátka, když se chtěl přičinit o to, aby nikdo netrpěl, ukázalo se, že tuto otázku budou řešit s námahou a že si nad ní dlouho posedí.

Tu mi napadlo, že jsem už třetí den z domu, že jsem se Rozce ani slovem neozval, že se pořád pletu do věcí, o kterých vlastně rozhodují druzí, a že, chci-li být spravedlivý, je to ode mne nepěkné.

Rozběhl jsem se domů, hlavu přeplněnou událostmi posledních dní. Bylo to ráno? Bylo to v podvečer? Byl slunný den nebo se po obloze honily mraky? Ach, co na tom záleží? Jedním slovem, byl den, jaké bývají koncem srpna, s polí se ještě sváželo a na loukách u vody narůstala otava, plná pcháčů. Nebudu si vybavovat další podrobnosti, nechci se nutit do úlohy básníka, vždyť ani vaše kronika nebude básnické dílo, proč bychom se tedy nadouvali?

Když jsem docházel k hornímu konci, tam, kde za vodou pod Pustým krčí se cikánská osada, odbočil jsem se silnice na cestu. Už tehda, za toho slavného rukování bylo mi divné, kde zůstali všichni naši cikáni, vždyť jindy, ať se v naší obci cokoliv nepředvídaného dálo, byla ta černá havěť vždycky první na místě, jako na komando.

Stará cikánka Pavlína, ta, kterou dozajista dobře znáte, seděla tehdy před svou kolibou a přikládala na oheň. Tvář má poďobanou a kůži dokonale vyuzenou, pačesy jako vraní hnízdo a očka jako uhlíky.

Těmato očkama mě propichovala od té chvíle, co zpozorovala, že jsem odbočil na cestu, ačkoliv se snažila budit ve mně zdání, že si hledí jen své práce. Mor na tebe, ty čarodějnice — myslel jsem si — mě tak lehko nepodvedeš! A přece, dost dobře to zahrála. Trhla sebou, jakoby překvapena mým příchodem a předstírala jakousi cudnost, když zpozorovala, že má košili bohapustě rozhalenou právě na ňadrech.

„Kdepak máte svého Mora?“ vyptávám se Pavlíny, „kampak se skryli všichni vaši chlapi? Kde jde o tanec, kde jde o muziku nebo o něco na zub, tam jste první, to vím. Ale co se připaluje, co žhne, co páchne nebezpečím větším než při krádeži slepic, toho se straníte. Kde jsou?“

Pavlína se ani trošku netřásla, i když jsem dále hromoval až Bůh brání. Nehnula se, mlčela, byla jako kámen, bez života. Potom, právě tak jako z jádra kamene, jako z útrob země, vyšel z ní hlas:

„Naši chlapci odešli do práce.“

A dost.

„Hrom do toho! A kam? Pokud vím, celé léto jste se opalovali na slunci, najednou máte napilno!“

„Kde jsou?“ opakovala moji otázku docela lenivě, jen aby získala čas. Potom mávla rukou kamsi tam, odkud slunko vychází, směrem k Muráni, a ledabyle řekla:

„Tamhle! Práce se jim naskytuje…“

Mezitím přiběhly cikánky z jiných kolib, upravovaly si děravé sukničky a přidržovaly hadříky na ňadrech, aby nebyly tak docela holé, shlukly se dohromady a nejprve chvíli poslouchaly, proč se zlobím.

„Ach, aby vás ďas spral!“ povídám, „vy čertice! Vy dobře víte, oč jde… A bojíte se o své chlapy. Ukryly jste si je, co?“

Tu se stará Pavlína podívala na mne zpod obočí, potom začala živě rozkládat rukama a ujišťovala mne:

„Jakpak bychom nevěděli? Všichni víme, co se děje… I naši půjdou, jen co se vrátí. A Jano… což jste ho neviděl? Jano, ten už šel…“

Sotva to vyslovila, přiskočila ke mně mladá cikánka Katarina, oči plné slz, a začala hořekovat:

„Můj Jano!… Bože můj, copak s ním jen bude!… Ach, jestli se mi nevrátí…“

Viděl jsem, jak se nutí do pláče.

Bez ohledu na to, jestli mě teď moje žena poslouchá, musím vám říci: Katarina, ta byla opravdu krásná. Střapatá hlava jako černé slunce, oči, že byste hlubších nenašel, rukama, které by jí mohla každá kněžna závidět, přidržovala si špinavou košilku, zpod níž se draly pevné prsy jako dva zvonce. Ach, darmo mluvit!

„Jano… tvůj muž? Jak se jmenuje?“

„Inu, Jano,“ odpovídá Katka, „Jano Havran-Gondík. Od včerejška jsem ho neviděla. Lidé říkají, že šel s ostatními…“

Vytírala si pěstí oči a žalostně fňukala.

Tu jsem si počal uvědomovat, co mi v tom včerejším zmatku jaksi uniklo: opravdu, mezi mládenci jsem viděl mladého cikána Harvana-Gondíka, myslel jsem si však, že přišel jen ze zvědavosti, kterou se vyznačuje tahle černá chasa.

„Byl vojákem?“ ptal jsem se Katariny.

„Ne.“

„Tak šel k partyzánům.“

„Bože můj, Bože můj,“ naříkala Katka.

„Neplač, Katarino, můžeš být pyšná,“ řekl jsem jí částečně z přesvědčení, částečně pro útěchu. „Všichni vaši se poschovávali, všichni mají plné kalhoty, všichni jsou baby… jen tvůj Jano je chlap. Nic ty se o něho neboj.“

Tu se na mne Katarina zavěsila, jako bych já mohl rozhodovat o životě a smrti jejího Jana, podívala se mi zhluboka do očí a řekla:

„Jen aby se mi vrátil!… Jen aby se mi opravdu vrátil…“

„A co jen bude s námi!… S námi co bude!“ zanaříkaly cikánky všechny najednou, jako by na ně padla jakási těžká předtucha.

Měl jsem plné uši jejich štěbetání a křiku, jejich chraplavý hlas se ozývá, jako když sypeš hliněné střepy na smetiště, však to znáte. Opustil jsem ty černé vlasatice a zabočil jsem zase k silnici.

Hned na prvním kroku zkřížila mi cestu Dobríčka.

„Ej… ha! Pane lesní, copak to vidím? Vy, s odpuštěním, za černými?“

Měl jsem sto chutí popadnout ji za pačesy a vykrákat, měl jsem sto chutí stisknout jí hrdélko, z kterého vycházely takové štiplavé poznámky.

„I když vaše oči dobře viděly,“ odpověděl jsem hubaté překupnici, „musím zdůraznit, že vaše představy klíčí v čertové zahrádce. Pozoruji, že mne podezříváte z nepěkných věcí, na které sama patrně bez přestání myslíte.“

Dobríčka stáhla koutky úst do drobounkých vrásek, složila ruce křížem přes prsa a pokusila se vypadat jako světice.

„Kdepak já,“ ohradila se proti mojí výtce, „kdepak já… v mém věku…“

„V svém věku obracíte oči k nebesům, myšlenkami se však postrkujete k peklu. Bože chraň, nestarám se o cizí věci, ale povídá se o vás všelicos…“

Tu máš, ty ježibabo, pomyslel jsem si, kéž by se ti od teďka jazyk zauzlil!

Rozzlobený vykročil jsem dále a Dobríčku jsem nechal stát uprostřed cesty.

Ani bych vám tuto příhodu nevyprávěl — copak je nám do takové drbny! Možná, že vy ji ani neznáte, bydlí sama v chalupě se svým vdovským smutkem, který si nasazuje na obličej jako masku. Vajíčka? Máslo? Jahody a hřiby? Ach, pravda, tohle všecko ona kupuje a nosí do města, ba říká se, že zprostředkuje obchody i s Cútem. Jenže — podívejte se na její dosud hladkou tvář, jamky na lících a podbradek, všimněte si její kypré, ale šikovné postavy a očí, v nichž nevyhasla žádost! To, přisámbohu, není z malin ani z borůvek! To není z grošů, které si vydělala na vajíčkách! Povídá se o ní, že se jí dobře daří ne snad proto, že by její obchodnický důvtip byl věhlasný; srdce — říkají — má tak široké, že se v něm můžete obrátit s žebřiňákem.

Nezatáhl jsem ji do svého vyprávění pro její podbradek, ani pro chtivé oči veselé vdovy, nýbrž proto, že se s ní zanedlouho setkáme v příhodě, která by se bez ní nikdy nebyla stala. Zatím jí dopřejme, aby se mohla věnovat svým radovánkám…

Bral jsem se vzhůru dolinou a bylo mi, jako bych kráčel přímo do ráje. Nevím, jestli jste už někdy poznal podobný pocit. Domnívám se, že jenom lidé, kteří žijí v nějakém zastrčeném koutě přírody, kde k nim důvěrnou řečí promlouvá každý strom, skála i pramen, lidé, kteří podle stopy poznají zvěř, podle zpěvu ptáka a podle slunka čas, prožívají nevyslovitelnou radost, když se vracejí domů, kde nebyli třeba jen dva tři dny. Ne, vy to nepochopíte, vy jste si zvykl na svoji ulici, školu, světnici, papír, inkoust a myslíte si, že věci rozumíte, napíšete-li: Příroda je krásná. Ech, řeknu vám přímo, to nestojí za nic. Pro mne jsou to jen třesky plesky. Když mi však na smrku se sedřenou kůrou zjistíte, že to byl právě jelen, co si tam třel paroží, když mi už na břehu potoka řeknete, pod kterým kamenem nebo na konci kterého proudu musí sedět pstruh, když mi v neznámých lesích přesně určíte, na kterém místě musí růst hřiby, kde obyčejné holubinky a kde zas klouzky, pak už ano, pak už budu věřit, že příroda není pro vás prázdným slovem. To už budu vědět, že chodíte do lesa jako k svatému přijímání.

S takovým pocitem vracel jsem se tenkrát domů. Ach, to byl vzdoušek! Zeleň! Slunko! Vánek!

„Kde ses tak dlouho toulal?“ ptala se mne žena, „proč ses ani slovem neohlásil?“

A přitom to nebyla výčitka. Moje Rozka ví, že člověka potkávají v životě rozličné náhody, pletou se do cesty a zabírají čas. Zvláště tehdy, když se stala svědkyní podivných událostí, které očividně předznamenávaly příchod nových časů, bylo jí jasné, že musí trpělivě vyčkávat mých návratů z cest, které se protínají křížem krážem.

„Všecko ti povím, Rozko moje, jen mi dej něco jíst!“

Přisámbůh, hladový jsem byl jako vlk, ale najíst jsem se věru nemohl. To víte, Náďa! Dva dny otce neviděla… a tak si mě pěkně vypůjčila. Sedla si mi na klín, prohlížela si mě se všech stran a sotva jsem vložil kus chleba do úst, už mne potahovala za vousy, štípala mne do tváře a vší mocí mě chtěla hubičkovat. Potom se svezla dolů a táhla mne za ruku k peci.

„Tata! Poď! Tata! Poď! Č-č…!“

Pod pecí, kde bývají složeny třísky na podpal, dřímala dvě koťátka. Chtě nechtě musel jsem si k nim s Náďou na chvilku sednout.

„Byl tu Šimon? A co lidé v baráku?“ vyptával jsem se Rozky. Teprve tenkrát jsem si uvědomil, jak jsem pustil všecky starosti k vodě.

„Šimona jsem neviděla. A v baráku je jenom pár lidí… No tak, jak je tam dole? Ani telefonem jsem se nemohla dovolat…“

„Jakpak ses mohla dovolat?“ odpověděl jsem. „Vždyť celá dědina je vzhůru nohama. Říká se, že nás obsadí Němci… a tak už chlapi předem rukují. Dobrovolně.“

„A ty?“ zatajila Rozka dech.

„Chtěl jsem jít i já… Bezák mi to vymluvil. Budou mě prý potřebovat tady… v dolině.“

Nechtělo se mi o této věci mnoho vyprávět. Zdálo se mi, že je jaksi nečestné zůstávat doma, když druzí dobrovolně opouštějí své rodiny, mohl jsem se však stavět proti Bezákovu rozhodnutí?

„Partyzánů, tak se mi zdá, přibývá,“ poznamenala žena. „Někteří se přestěhovali od Vepra na Blato. Včera večer byli tady. Potom se dali napříč lesy… prý do práce. I Ďuro byl s nimi.“

Aha, pálí je dobré bydlo, pomyslel jsem si. Určitě táhnou k trati. Pořád bylo slyšet o tom, jak partyzáni napadají německé vojenské transporty, poškozují železnice, znemožňují dodávky válečného materiálu.

„Tak už i naši?“ zeptal jsem se spíše sám sebe. „Skoro moc daleko. A špatné cesty…“

„Přes lesy je to všude stejné,“ řekla Rozka. „Ďurko se vyzná.“

Po těch dnech, které jsem prožíval v rozruchu a napětí, působil na mne klid a ticho domova jako lék. Přešel jsem ke skladu zjistit, kolik dřeva poslali dolů k pile, vyběhl jsem na starou mýtinu ke školce, kde byly řádky pěkně vypleté a okopané, prohlédl jsem si opravený můstek přes potok a nakonec jsem zaskočil do baráku.

Na pryčnách odpočívalo jen několik chlapů, děvčata připravovala večeři.

„Tedy rukují,“ uvažoval starý Kmoško a díval se do stropu. „Říkáte… šlo hodně chlapů?“

„Hodně. A myslím, ještě půjdou.“

„Ej, kdybych mohl shodit s plecí aspoň deset roků, šel bych i já. I když mě to kdysi zmrzačilo a hnát mi křivě srostl, šel bych.“

„Špatně by se vám tancovalo, Kmoško,“ zažertoval jsem. „Ostatně, při téhle muzice si bude moci každý najít svoje místo.“

Toho večera jsem už Rozčinu zvědavost uspokojit nedokázal. Sotva jsem ulehl, únava sklapla mi víčka a spal jsem, díky Bohu, jako zabitý.

Druhého dne jsem si uvědomil, že jsem už dávno neslyšel zahraniční zprávy. Haló — volá Londýn… Haló, haló, hovoří Moskva! Ach, můj Bože, už jsem byl v tom! Už zase jsem hlídal minuty, už zas jsem proháněl vlny a zesiloval zvuk, už zas jsem se čertil a přehazoval baterky, když v aparátu škvrčelo nebo hvízdalo.

Pořád ještě se nechtěli na západě rozkývat. Pořád ještě stáli Rusové v předpolí Karpat a celý svět v úžase očekával, co podniknou.

A hle! — už měli v zahraničí čerstvé zprávy o tom, co se děje u nás, už hlásili nepokoje pod Tatrami, v Turci i na Pohroní, oznamovali výsledky partyzánských akcí i přesuny vojsk, pohotovost německých zbraní na hranicích a varovali před zradou.

„Účtujte se zrádcovským režimem! Připravujte místní národní výbory!“ ozývalo se z amplionu.

No, to jsme tedy už všecko měli. I nepokoje, i odpor vrchnosti, na vládu jsme se vykašlali, národní výbor už veřejně zasedal a partyzáni i ti naši chodí za svými věcmi, jak jsem vyrozuměl z Rozčiny řeči.

Všecko už šlo — aspoň u nás, svým pořádkem. Jen ještě cosi chybělo, to jsme všichni cítili, nějaký vítr, který by rozdmychal a spojil osamocené ohníčky, nějaký signál, nějaké úřední vybubnování. Těžko říci, co to tenkrát mělo být. Jednoduše: předběhli jsme svoje tento… a potom jsme neměli trpělivost vyčkávat, kdy nás dohoní.

Dva dny jsem se doma takto mučil, dva dny jsem od přijímače téměř nevstal, jen jsem pořád volal Janka Krajču na lesní správě, aby mne nezapomněl informovat o všem, co se děje. Jenže telefon často zvonil naprázdno, vždyť ani Janko Krajča tehdy vlastně nevěděl, má-li být v úřadě nebo dole v obci, a tak jsem byl v této své osamocenosti stále netrpělivější a nervosnější jako starý pes.

Přešly dva dny — a já cítil, že musím znova mezi lidi. Tenkrát jsem si vzpomněl na výzvu národního výboru, vybral jsem ze svých zbraní starší kulovnici, šikovnou pušku, předělanou z vojenské karabiny, a na přívažek rozhodl jsem se přidat ještě pistoli pořádného kalibru, takže taková kule mohla každému nespokojenci nebo Švábovi pořádně rozčechrat střeva. Byly to dobré zbraně, ale ať to čert vezme, myslel jsem si; ať máme milici, která se může směle postavit!

Bylo už pozdě večer, ba byla už tma, Náďa dávno spala a my jsme s Rozkou seděli v kuchyni u stolu. Vyňal jsem z pušky závěr, rozebral jej a mastil každou součástku poctivě jako rekrut, i hlaveň jsem čistil šňůrou, takže byla bez poskvrny. A rozebral jsem i pistoli, prohlédl pera a přezkoušel pojistku, i zásobník byl v pořádku a všecko dobře fungovalo.

To bylo, jestli se dobře pamatuji, v neděli. Na druhý den ráno jsem se připravil na cestu, přes ramena dvě pušky a na opasku onen malý kanón, z něhož bylo hrůza vystřelit. Čekal jsem jen na mašinku, ačkoliv jsem nebyl tak docela jist, že přijdou lidé do práce.

Najednou se ozvali na dvoře psi. Podle jejich divokého štěkotu a podle toho, jak se svíjeli na řetězu, dala se čekat nezvyklá návštěva. Proč bych měl dráždit vaši trpělivost? Řeknu vám rovnou, byl to starší Kozlov se svými dvěma druhy, přišli jako vítr a měli naspěch.

„Víš, co se stalo dneska k ránu v Martině?“ křičel Ivan.

Pravda, nevěděli jsme nic. Ale on, ačkoliv musel pozorovat naši zvědavost, nepovažoval za nutné vyprávět hned podrobněji nejnovější zvěst a nejdřív křičel:

„Abys věděl… to je signál! Nic jiného se už nedá dělat.“

Teprv potom, když povolil přetlak v jeho mysli, začal souvisle vyprávět o přepadení německé vojenské misse, která cestovala z Budapešti do Berlína. I kdyby nebyl býval vzrušen událostí, jejíž rozhodující význam okamžitě pochopil, nebyl by nám mohl vyprávět žádné podrobnosti, neboť věděl jen to, co slyšel v krátkém hlášení z partyzánského štábu.

Říká se, moudrému napověz, a já, i když se věru nechci chválit a dělat moudrým, musím vám říci, že i tato kusá zvěst nám stačila, abychom si uměli představit, jak se to v Martině semlelo.

Viděli jsme v duchu docela jasně ty německé nadutce, kteří měli ve svém zvláštním vagonu pro vlastní bezpečnost i kulomety, automaty, pistole a granáty. Přitom nebyli nic jiného, než ubohé bezbranné loutky. K čemu jim byla jejich honosná zbroj, nač jejich všemocnost a pýcha? Martinští železničáři zastavili vlak a nepustili dále. Co mohli Němci dělat? Uchýlili se do staniční kanceláře, kde jim v přítomnosti partyzánského velitele Surkova, převlečeného do železničářské uniformy, namluvili, že trať je přerušena akcí ruských záškodníků, ačkoliv na tom nebylo ani zbla pravdy.

Byla to, na mou duši, vysoká hra. Šlo o to, nevzbudit nedůvěru. Šlo o to, dostat Němce nenápadně do kasáren. Šlo o to, zařídit věci tak, aby i partyzáni si přitom přišli na své.

Ach ano, v kasárnách byli jako v pasti, to je jasné! A když chtěli dostat spojení s vojenskou missí v Bratislavě, tu jim zas jakýsi drzý nadporučík tvrdil, že partyzáni přerušili i telefonické spoje. Čert aby putoval takovou zemí, kde nevládne německá přesnost a bezvadný pořádek!

Ale ach, kdyby byli věděli ti páni, před nimiž se zdánlivě třásl celý svět, co dělal onen drzý nadporučík v noci, zatím co oni odpočívali na kasárenských kavalcích! Viděli jsme ho v duchu, jak jde za velitelem partyzánského štábu do Sklabiny, jak tam jde se svým plukovníkem. Avšak teprve dnes, kdy jsou už známy všecky podrobnosti, víme, o čem se tehdy na štábu mluvilo.

„Hlavní věc, vyřešit všecko v tichosti,“ žádal opatrný plukovník, „vojenské velitelství podzemního hnutí potřebuje ještě několik dní na přípravy.“

„To jsou řeči!“ rozčiloval se velitel partyzánského štábu. „Do kdy chcete držet ty pány v tichosti! Bez výmluvy: buď nám je zítra ráno přivedete odzbrojené do štábu, nebo si tam s nimi sami poradíte…“

Dnes, kdy tyto zprávy čteme, uvědomujeme si, že jeho odpověď znamenala současně rozsudek nad těmi, jež ani jedna z jejich nespočetných obětí nevyrušovala z klidného spánku. Zatím co oni spali, bylo všecko domluveno. Ach, ten nadporučík! Shromáždil okolo sebe na čtyřicet nejspolehlivějších automatčíků a dohodl se s nimi: Chlapci, tak a tak…

Bývají věci, které si dovedeme těžko představit, jiné si zas představujeme docela jasně. Tehdy, když nám Ivan Kozlov vyprávěl, co věděl, měli jsme všecko jako na dlani.

Pod slibem, že je převezou zpátky do Budapešti, vyvedli ráno vojenské hodnostáře na kasárenský dvůr, kde zatím už pilně cvičil oddíl automatčíků. A tu se vyklubalo šídlo z pytle.

„Ruce vzhůru!“ rozkřikl se drzý nadporučík na Němce. Řekl jim to německy, aby rozuměli.

To se ví, to bylo trošku mnoho na esesáckou čest, sáhli po zbrani a někteří vystřelili. Na jejich straně pýcha, u našich nenávist: čtyřicet automatů spustilo pekelnou palbu… a dílo bylo dokonáno.

Bylo to dílo, které se nedalo utajit, to jsme přiznávali.

„Proto ti říkám,“ opakoval Ivan, „to je signál!“

Jen co to vyslovil, ozval se v mém bytě telefon.

„Kdo je? Janko Krajča?… Ano!… Co říkáš? Slovenská národní rada?… Povstání?… Chválabohu, konečně!“

Ani kdybyste mi zlatem platil, nemohu vám vyjádřit pocity, které nás všecky v tom okamžiku ovládly. Nač by vám to bylo? Vám zajisté stačí zjištění, že tímto dnem 29. srpna 1944 bylo vyhlášeno ozbrojené povstání; přitom můžete zdůraznit, že pro nás tato výzva byla jen nejvyšším potvrzením skutečnosti, kterou jsme prožívali už několik dní předtím.