Vítr se vrací

Když jsem vám posledně vyprávěl o tom, jak se lidé po odchodu Němců radovali, jak narostl hřebínek i těm, pro něž to bylo dosud trochu nebezpečné, bylo vám divné, proč se mezi nimi neukázal i Lexo Bezák. Vždyť Liščiakův bezpečnostní sbor, zatím neozbrojený, už zas bděl nad každým pohybem v obci, měl oči všude a nebyl by dovolil nic, co by mohlo ohrozit kohokoliv z našich lidí.

Bezák nepřicházel ne proto, že by se byl bál. Neukazoval se veřejnosti proto, že dosud nepřišel jeho čas.

Vždyť on — abych tak řekl — pro naši širší veřejnost už vlastně neexistoval.

Co? Vy se smějete? Hned vám to povím!

Nemusím vás ani jediným slovem přesvědčovat o tom, že po povstání u nás kapitálně přituhovalo zvláště Bezákovi. Páni na úřadech ho měli plné zuby už dávno, tím spíše by se jim bylo hodilo, kdyby mu mohli připsat na vrub všecko, co se u nás přihodilo za povstání. Sám Bezák si to uvědomoval nejlépe.

Proto tenkrát, když povstání končilo a lidé horempádem utíkali do lesů a na vzdálené samoty, zajistil Bezák rodinu v jedné odlehlé chalupě a řekl své ženě:

„Ať ti o mně přinesou jakékoliv zlé zprávy, nikomu nevěř. Vrátím se.“

Potom se s nimi rozloučil a zmizel, jako by se nad ním byla zem slehla.

Brzy potom šeptali si lidé po dědině:

„Němci chytili Bezáka kdesi u Bystrice a zabili ho. Už je po něm…“

To se ví, soucitné babky nemeškaly a šly za Bezákovou ženou, aby ji potěšily v tom velkém žalu.

„Pán Bůh vás potěš, dušičko drahá,“ říkaly a rozplývaly se v pláči, „Pán Bůh vás potěš… a jemu dej lehké odpočinutí…“

Ale Bezákova žena — kdo to kdy viděl! — neuronila ani jediné slzičky.

Mezi dělníky na pile, mezi dřevorubci a formany, kteří Bezáka nejlépe znali, se povídalo něco docela jiného.

„To tak! Bezák že by se byl dal nachytat od Němců? Nesmysl! Do Ruska odletěl… Dám si hlavu odseknout, jestli to není pravda…“

Představte si ten podfuk! Zprávu o odletu roznášel nejusilovněji Adam Pančík, ten, co dobře věděl, že Bezák se skrývá v dolině ve Vydrovém. Vždyť mu dělal spojku.

Obě tyto úmyslné pověsti, ať už kterékoliv z nich lidé věřili, zametly po Bezákovi stopy jako vánice.

„Už je na pravdě Boží,“ říkali jedni.

„Vrátí se s Rudou armádou,“ tvrdili jiní. Potom se na něho trošku pozapomnělo.

Jen několik nás, to se ví, se nedalo zmást ničím. Věděli jsme svoje. Na každém rozhodnutí, které v té době v obci padlo, na každém podniku jsme vycítili Bezákův předběžný souhlas.

Jednoho dne dověděl se Lexo od vojáků, kteří přicházeli s této strany Polany, že jsou tam tři soudruzi, kteří se chtějí stůj co stůj dostat do naší obce a — mluvit s Bezákem.

„Viděli jste je? Jak vypadají?“ ptal se.

„Jak vypadají? Tak a tak,“ začali vojáci. „Jeden má vysoké čelo a řídké zuby, druhý je už šedivý jako holub a ten třetí, nejmladší, ten má pěknou bradku, co mu narostla v lese…“

Když mu je ještě podrobněji popsali, Bezák uvěřil, že to není žádná nástraha. Byl přesvědčen, že se z nich vyklubou dobří známí, kteří zasluhují pomoci.

„Ten s bradkou, to nevím, kdo by mohl být,“ povídal Bezák Valerovi Urbanovi, který s ním bydlel v bunkru, „ale ať mne hrom zabije, nejsou-li ti prví Bazalík a Čaban! Pošlu pro ně. Přestěhujem se s nimi do nového bunkru pod Vepor, ať se s námi Gondáš potrápí…“

Adam Pančík pro ně poslal Šimona a Liščiaka.

„Přiveďte je za večera. Bude třeba je přestrojit.“

Poslové svou úlohu splnili a nenápadně předvedli ty lidi Bezákovi.

A na mou duši, byli to oni! Byl to Bazalík a byl to Čaban, každý zvlášť se vrátil z Ruska a za povstání dělal svou práci.

Ačkoliv jsem při tom nebyl, v duchu vidím, jak se objali. To víte, staří spolubojovníci! Schůze a stávky. Konference… Toho nejmladšího s bradkou Bezák neznal, ale když viděl, že má za ušima a zabývá se vědeckými otázkami, rozkázal ho dovést do bezpečného domu, kde by si mohl psát své knížky do té doby, dokud ho nevyruší nová kanonáda.

Prosinec, to už je takový čas, který lidé tráví na besedách a ženy chodí na přástky. Tahle společenská věc měla odjakživa svoje praktické kořeny, tím spíše za války, kdy bylo petroleje opravdu málo a Kavkazu dobýt se nám nepodařilo. Takhle při jedné lampě se sešlo půl osady.

Toho večera, když Sihelčík s Liščiakem vedli ty tři vzácné hosty do dědiny, byla Strmeňova světnice nabita lidmi. Měl jsem tenkrát v obci co dělat, sháněl jsem formany; a třebaže jsem věděl, že Strmeňovi zůstal jen jeden volek a o koních že dosud pouze snívá, takže formančit nemůže, čert to vem, zašel jsem k nim na chvíli.

O ženách, co předly na vřeténko, nemluvím, zato dívky u svých kolovratů nevěděly, mají-li se dívat na mládence nebo slinit nitku. Neboť hele! — jeden z nich se už už chystal na jakési bláznovství, už omotal konec skolíčku koudelí a namočil ve vodě, už přistoupil jako pan farář s kropáčem k prvnímu děvčeti a říkal:

Vidíte, začala hra „na rehotky“! Která dívka zadržela smích, bylo dobře, která se zasmála, té prsk! — prsk! do tváře i za živůtek. Ach, jak se smáli! Jak se řehtali!

Byli právě v nejlepším, když v předsíni vrzly dveře. Strmeň vyšel z jizby, v síni s někým mluvil, potom se vrátil a pozval mne do komory.

„Tady ho máš,“ povídal mi tam Liščiak a ukázal na člověka, jemuž seděla na vysokém čele jemná čupřinka, „z vyššího rozkazu se máš o něho postarat. Jde do toho nového bunkru.“

To se ví, trápila mne ukrutná zvědavost, byl bych chtěl vědět, s kým mám tu čest, neboť z toho, jak mě s ním Liščiak seznámil, zmíniv se o vyšším rozkazu, jsem mohl vytušit, že tady nejde o žádného tuctového tohoto…

Ten člověk na první pohled uhádl, co se ve mně děje, a aby mne uchlácholil, řekl:

„Měl jsem v životě už tisíc falešných jmen. Moje nynější jméno, chceš-li, je Koželuh. Pomáhám vydělávat kůži s Němců… Jsi spokojen?“

„Přisámbůh! To není jen tak ledakdo,“ pomyslel jsem si, „má vtip a drží rozum v hrsti. Proto jsem mu s tím větší ochotou pomáhal natáhnout Strmeňovy kalhoty a obléci starou halenu.“

Ach, měli jste ho vidět! Když si narazil širák na hlavu, když už byl v plné parádě, vypadal jako strašák v zelí!

Právě tehdy vběhl do komory malý Miško, ten můj vodní pytlák, ten vzorný příklad, vyhlášený po celé dědině. Když si protřel ospalá očka, když viděl chlapa, jenž vypadal jako pobuda, zdála se mu jeho tvář jakási známá, chytil otce za ruku a vyjekl:

„Jaj! Jožko Kociak!“

A zůstal před ním stát s otevřenými ústy.

„Kdo je to, ten Jožko Kociak?“ ptal se podařený host. Strmeň pleskl Mišku přes papulu a rozkřikl se na něho:

„Budeš zticha!… ty nezbedníče!“

Velmi se styděl za synkovu prostomyslnost a za svět se nechtěl dát přinutit, aby vyzradil, koho měl Miško na mysli.

Vzal jsem tedy tu úlohu na sebe a řekl jsem:

„Jožko Kociaka zná celý náš kraj. Je to tulák a pobuda, staří lidé s ním mají útrpnost, dospělí ho neberou vážně a smělejší drobotina po něm hází kamení.“

„To je báječné!“ vykřikl náš milý host, „takovou masku akorát potřebuji! Pojď sem!“

Přitáhl Mišku k sobě, zobjímal ho a vtiskl mu do ruky pětikorunu.

Pak jsme se vydali z dědiny k nám.

Jistě se dovedete upamatovat na to, o čem jsem se vám minule zmínil. Svého času jsme dostali pokyn — to se ví, tušil jsem hned tenkrát, že vyšel od Bezáka — abychom vhodně upravili známý bunkr na úbočí Vepra; postarali jsme se o to bez meškání.

Ukázalo se, že předvídavost je dobrá vlastnost. Přisámbůh, nemohlo být lepšího úkrytu! Kdybyste v těch místech bloudil po celý den, vsaďme se, že byste jej nenašel. A jestli tenkrát, předloni, když jsem tam vedl své ruské inženýry, bylo možno přirovnat ho ke komnatě, teď, když jsme bunkr rozšířili, byl to hotový palác.

Ptáte se, kdo tam tedy bydlel?

Nehledě na to, že se sem z Vydrova přestěhovali Bezák se svým bratrem Vladem a Valer Urban, utábořili se tu po dlouhém strádání a mnohých nebezpečenstvích i naši dva známí soudruzi, Bazalík a Čaban.

Ach, to byly časy! To se jim to žilo! Že venku vál severák a řádila metelice? Vždyť měli pěkný sporáček a dřeva kolik chtěli! Že se jim někdy zachtělo zelnice a kousku šunky? Bože můj, co by kamenem dohodil a ostatní doběhl, měli naši myslivnu, kuchyni, v níž moje Rozka tvořila takové divy! Mohli mít všecko, čeho se jim zachtělo, ale oni, kdykoliv přišli k nám, hrnuli se především vždycky k přijimači:

„Vylaď nám Moskvu,“ křičeli, „a když to nepůjde, spokojíme se třeba i s tamtěmi…“

Pravda, nesmíte si myslet, že se starali jen o zelnou polévku, šunku a zahraniční rozhlas. To věru ne. Od toho dne, co obsadili nový bunkr, běhaly spojky sem a tam, neboť Adam Pančík už sám na všecko nestačil, kdepak.

Protože se situace pro Němce stále zhoršovala, bylo ve vojsku nemálo těch, jimž se vojna přejedla. Hledali způsob, jak shodit se sebe nepříjemný chomout, který každým dnem více dřel.

Našlo se pár zverbovaných vlasovců, kteří se nakonec přece zastyděli, ale byli to především někteří uvědomější Maďaři, co ukazovali Němcům paty a přidružovali se k našim partyzánům.

Náš politický štáb v bunkru měl práce víc než dost.

Přicházel jsem k nim téměř každý den a viděl jsem, jak se lopotili, jak prodebatovávali směrnice, vymýšleli nejpřesvědčivější důvody a hesla a sestavovali letáky. Maďarské, ruské, slovenské… ba i do německých se pustili, neboť Bazalík prošel půl světa a ze všech řečí něco pochytil.

Tu a tam se tu zjevoval Šimon Sihelčík, dostal koncepty letáků a zas zmizel v lese.

„Dej pozor, aby tě nechytili!“ kladli mu přitom vždycky na srdce.

Nestaral jsem se, kam chodí. Ani slůvkem nedal jsem najevo svou přirozenou zvědavost. Až když jsem jednou potkal Šimona na Velkém Blatě, na tom svahu, kde se otvírá dolina Kaličnô. Sám, myslím, uznal, že by bylo hloupé neříci ani slova, když bylo zřejmo, že nepřišel za kanci. Tenkrát mi naznačil:

„Tyhle samoty,“ ukázal rukou na Klenovské vrchy, „to je dobrá věc. U nás to napíšou a tam to rozmnoží.“

Kde a kdo rozhazuje letáky mezi vojáky, to už zas ani on nevěděl. Ale tam za Klenovskými vrchy byly posádky hustší, tam už se přibližovala fronta, a proto odtud přicházelo nejvíc zběhů.

Jednoho dne, když přišel Sihelčík, oblekl se Bazalík zas do toho slavnostního úboru a řekl:

„Pojď, ukážeš mi, kde jsou Vlčí jámy.“

Věděl jsem, co ho tam táhne, ve Vlčích jamách měl být Sadilenkův partyzánský štáb. Bylo to daleko a měl jsem obavy, aby nenarazili na nějakou německou patrolu.

„Neradím ti to, soudruhu,“ zrazoval jsem ho. „Pošli k Sadilenkovi spojku…“

Zpozoroval jsem, že se cítil trošku dotčen mými přílišnými obavami, ale já jsem to říkal z čistého srdce, měl jsem strach o něho, ne o sebe!

Nakonec se přemohl, usmál se a pravil:

„Prosím tě… čeho by se měl Jožko Kociak bát? V nejhorším případě mne… chlapci ukamenují! Můj milý, mám za sebou mnohem nebezpečnější cesty…“

Sotva to vyslovil, zahořely mu v očích šibalské ohníčky, jako kdyby se byl rozpomenul na něco velmi veselého. A na mou duši!

Bazalík — natolik jsme ho už znali — neobyčejně rád vyprávěl, a protože za svého života, jenž byl vlastně životem revolucionáře z povolání, zakusil mnoho dobrodružných příhod, mohl mluvit od rána do noci a měl jich vždycky stovky po ruce.

„Jednou, bylo to už za války,“ začal z ničeho nic vyprávět, „mě poslali z Moskvy na Slovensko. Taková cesta, to nebyla lehká věc. Dostal jsem se tenkrát pod Varšavu a dost. U sta hromů, myslím si…“

A Bazalík vykládal živě rukama a líčil první i druhý nezdařený pokus, plný nebezpečí, ale připomněl i vážnost úlohy, jež ho nutila hledat způsob přechodu stůj co stůj.

„Teprv při třetím se mi podařilo překročit Karpaty. Dostal jsem se do první pohraniční obce pod poloninami, ale všude bylo plno žandárů a vojenských stráží. Na cestách kontroly, ve vlacích kontroly… je zle! Na štěstí měl být v okresním městě jarmark. „Půjdeš tam s krávou!“ řekl místní soudruh, na něhož jsem se tenkrát spoléhal, „převlečeš se do mých šatů.“ A tak se také stalo. Nevím, jak mi slušela huculská halena a beranice, v kapse jsem měl dobytčí pas, na řetízku krávu a tak jsem se protloukl až na okresní tržiště, kde už mne čekal majitel hovádka, převlečený do mého obleku. Přijel vlakem, bylo to pro něho lehčí. Zašli jsme do krčmy a v kůlně jsme se zas převlekli. Můj milý, člověk musí být, pravda, opatrný, ale přitom se nikdy nesmí bát… Pojďme!“

Kývl na Šimona a dal se doprovodit do Vlčích jam.

Tam byl Sadilenko, tam měli i vysílačku, tam se domluvili s Kyjevem i s Moskvou, tam byli zapojeni na hlavní velitelství všech partyzánských sil! Víte, co to znamenalo?

Vrátil se druhého dne a stále si notoval jakousi písničku. Zdálo se, že se v něm teprve rodila.

„Letáky? Dobře. Směrnice? Dobře,“ povídal, „ale lidé rádi zpívají. Dejte jim novou písničku.“

„To je ono!“ ozval se Valer Urban. „Vidíte, to jsme měli už dávno…“

Dali hlavy dohromady a pilovali verše a rýmy.

Cože, vy jste tu píseň ještě neslyšel? No, pravda, sedáváte večer doma, opravujete domácí úlohy žáků a rozčilujete se nad ypsilony. To škodí žlučníku. Ale kdybyste tu a tam zašel mezi lidi, vypil s nimi skleničku vína a poslechl si, z čeho se radují a čím se trápí, to by vám dozajista prospělo. Ručím vám za to, že byste znal i tu píseň, protože naši chlapci ji často zpívají.

Já z ní znám tak říkajíc jenom zlomky. Jakpak to jen začná? Aha, takhle:

Ejha — už jsem v koncích! Rozko moje, nevíš dále? Pokud se pamatuji, je tam jakási dojemná historie o slovenském mládenci, který zahynul v Německu v krutém otroctví k žalosti rodičů, ale do veršů vám ji už ani za nic nedám. Naši novopečení básníci jí zapůsobili hluboce na cit lidu, dozajista proto, aby mohli píseň zakončit bojovnou výzvou:

Těžko říci, zasloužila-li se tato píseň o pozdvižení odbojné nálady víc než Němci sami. Ale jisté je, že se roznesla po širém okolí. A pokud se ozývala v našem bunkru, notovali si ji nejen její bezprostřední tvůrci (což by bylo jaksi přirozené) a nejen Bezák, ale často i soudruh Čaban, který měl věru málo důvodů k zpěvu.

Prosím vás, do šedesátky neměl daleko, byl sivý jako holub. Kdyby jen věk! Kdyby jen šedivá hlava! Soudruh Čaban byl nemocen. Jeho kosti prochladly za nepohody v lesích, ohlásilo se mu loupání, zhubl v těle i v tváři, z níž vystoupil jeho nos jako mohutná skoba. Vzpomínal si na předešlé roky emigrace, na zoufalou obranu Moskvy, zimu a hlad, ale to všecko bylo docela jiné… Němce tam nepustili. A tady, hleďte — vlastní lidé se zaprodali Němcům, vlastní lidé jim pomáhají mordovat každého, kdo smýšlí jinak…

„Když jsem se zúčastnil Všeslovanského kongresu v Moskvě,“ vzpomínal často soudruh Čaban, „nemyslel jsem si, že se u nás najde taková havěť…“

Měl na mysli všecky hrůzy, jimiž válka postihla náš lid, bezcitnost Němců, řádění gardistů, požáry, popravy, masové hroby a co všecko ještě. On, Čaban, rolník, jenž každého jara vycházel do polí, aby oral a sil, otřásal se odporem nad běsněním, které znamenalo pouze ničení, zkázu a smrt.

„Proč se divíš?“ řekl mu jednoho dne Bazalík, když na to znova přišla řeč. „Každý má svou představu o právu, i když to často bývá lež a bezpráví… Podle toho také jedná. V Turci, můj milý, jsem byl svědkem příhody, na kterou si často vzpomínám.“

Nemeškal a hned začal vypravovat.

„Do chalupy, v níž byl velitel Popov se svým štábem, přivedli německého místního učitele na výslech. Popov je spravedlivý, mírný člověk a nenávidí každého, kdo používá násilí vůči bezbranným. Tak začal i s tímhle učitelem… pěkně, krásně, třebaže věděl, že učitel jako zuřivý nacista toho měl hodně na svědomí. Jenže učitel byl jako beran. Tvrdohlavý, urputný a pravdu nepřiznal. Popov se nedal vyvést z rovnováhy, ale když viděl, že takhle marně ztrácí drahocenný čas, vyšel s poslední břitkou otázkou: „Schvalujete, co Hitler dělal?“ A představte si tu drzost, učitel odpověděl: „Ano, bylo to správné.“ Tu se už Popov neovládl, vyskočil jako divý, popadl dokumenty obžalovaného, mrštil mu je do tváře a křičel: „Ty lumpe jeden! Ty schvaluješ, že mi zabili ženu? Ty schvaluješ, že mému čtyřletému dítěti rozbili hlavu o zeď? Ty schvaluješ, že bombardovali naše města a spálili naše dědiny? Ty…“ Potom beze slova ukázal ke dveřím. Všichni jsme věděli, co to znamená. Za chvíli jsme slyšeli výstřel.“

Tohle vyprávěl Bazalík.

Doufám, že se mi podařilo opakovat vám příhodu tak, jak jsme ji od něho slyšeli. Nevěřil byste, kolik takových příkladů, jimiž zpestřoval svou řeč, nosil v hlavě!

Vzpomínám si… jednou večer jsme seděli v bunkru a rozebírali jsme čerstvé zprávy, které jsem jim přinesl. Pokud se pamatuji, šlo tenkrát o to, jak se zachovat, kdyby — nedej Bože — se Němci hrnuli přes naši obec.

Zdá se vám, že jsme se zabývali zbytečnými úvahami? Domníváte se, že bylo ještě dost času řešit takové otázky? Oh ne! Ujišťuji vás, od té doby, co se byl Bazalík představit Sadilenkovi ve Vlčích jamách, měli jsme docela spolehlivé zprávy. V obyvatelích našeho bunkru nebylo ani za lot lehkovážnosti. Načpak by jim byla?

A přece jsme už už viděli, jak se přes hory prodírají drobné průzkumné patroly, jak se za nimi trousí větší roje a nakonec hlavní síly, které bychom tady, po pravdě řečeno, nebyli rádi vítali.

Byli jsme docela zaujati těmito vzrušujícími představami, když najednou zaslechneme venku praskot roští a tlumené kroky.

Nevím, jak komu, ale mně pod vlivem předcházejících úvah napadlo pořekadlo: Řeč o vlku — a vlk za humny!

Bezděky jsme všichni sáhli po zbrani.

Vtom se otevřela dvířka a do bunkru strčil nos Šimon Sihelčík.

„Jste doma?“ ptal se.

„Aby tě čert vzal!“ odpověděl jsem mu sám za sebe, „už jsem myslel, že to jsou Němci!“

„Láry fáry,“ Šimon na to, „tenhle úkryt nikdo tak lehko nenajde. Bůh ví… v noci i já sem zatraceně těžko trefím.“

„Nevěř tomu,“ odporoval Bazalík, „člověk nikdy neví. Vzpomínám si na takový případ…“

Aha, vidíte? Bazalík už zas nabral ze své studničky. Všichni jsme ztichli a čekali, co řekne.

„Jednou, bylo to na začátku povstání, jsem šel s několika kamarády partyzány lesem. K večeru jsme došli k jakési odlehlé boudě a chtěli jsme tam přenocovat. Nevěděli jsme, je-li to dost bezpečný úkryt, a třebaže jsme cestou k boudě nepotkali ani človíčka, jenom malé děvčátko, co páslo nablízku krávy, přece jsme udělali přípravy pro případ, že by nás Němci napadli, a rozdělili jsme si úlohy: ten by použil automatu, onen by byl v záloze s ručním granátem, třetí by opatrně otvíral dveře se sekerou v ruce… Potom jsme se uložili ke spánku. A ačkoliv jsme toho přece nečekali, opravdu nás v noci probudilo bouchání na dveře. Nikdo z nás neřekl ani slova. Potichu jsme vyklouzli z pelechů. Chopili jsme se zbraní. Ten třetí jde se sekerou ke dveřím. „Kdo je?“ Nikdo neodpovídá, jen nové bouchání na dveře. Opatrně, pomaloučku otvírá dveře, sekeru nad hlavou, my ostatní jsme byli připraveni k obraně. A tu, hle! ve škvíře dveří se objevila tvář ustarané ženy. „Proboha, jak jste se sem dostala?“ ptáme se jí, „co od nás chcete?“ „Co bych chtěla! Dcerka přihnala večer krávy a povídala mi o vás. Hned jsem věděla, kdo jste. A tak jsem vám přinesla pecen chleba a kousek sýra… budou, povídám, dozajista hladoví…“ Složila svoje dary a potom zas tiše se ztratila do hluboké noci.“

Bazalík se odmlčel, ale potom, aby zapojil své vyprávění na Šimonova slova, řekl:

„Proto říkám… člověk nikdy neví, kdo ho kdy pozoruje… Opatrnosti nikdy nezbývá.“

Jenže Šimon, abyste věděl, nepřišel si do bunkru pro takováhle ponaučení. Přišel za svou prací. Proto se zeptal rovnou:

„Hotovo?“

„Hotovo!“

Dostal papíry, dostal koncepty, dostal všecko, čeho třeba, a odešel, aby ještě před svítáním dorazil do klenovských samot.

„Dej pozor!“ volali za ním naši.

Uvědomovali si, že cesty nejsou tak docela bezpečné a že německé posádky, umístěné po celém kraji, vysílají do lesů drobné patroly.

Ale Šimon to věděl. Kromě zahraničních rozhlasových zpráv, po nichž bažil každý z nás, byly tu i zvěsti z města. Zprostředkoval nám je vedoucí notář, který patrně proto, že dovedl nedávno tak dobře napájet a hostit Němce v obci, získal si jejich důvěru a dověděl se od nich zprávy, které si oni svěřovali pouze šeptem.

Armády se zmocňovala nervosita. Nedivme se. Byla už dva roky na ústupu, dva roky se motala po cizích krajích se záškodníky v týle a na to, aby si vypočítala možnosti slibovaného vítězství, jí stačily prsty jedné ruky. Sen, jenž se před dvěma roky u Stalingradu a na Kavkaze zdál být na dosah ruky, se rozplýval. Byli zlí a vzteklí a mnozí neurvalci hořeli proto pomstou. Nemilovali výslechy a soudy. Stačilo přiblížit se jim na dostřel… a bylo to.

Ale někteří — a byli to ponejvíce příslušníci maďarských částí a zklamaní vlasovci — neviděli nakonec žádné štěstí v tom, aby nadále šíleli spolu s Němci a spojovali s nimi svůj osud. Opouštěli tajně své oddíly a pouštěli se do lesů nazdařbůh. Neříkám, že by všecky vedla přitom nějaká neosobní myšlenka, nechci vás přesvědčovat o tom, že raději volili boj a svobodu než přisluhování otrokářům. Dozajista mezi nimi bylo mnoho takových, kteří mysleli jenom na sebe a nezastavili se ani před případným zbojnictvím.

Na tohle myslel i nadporučík Zvara, který s nimi navazoval příležitostná spojení, na toto nezapomínal ani náš milý poručík Tono Fukas, když ty zběhy organisoval a přiděloval jim úlohy. Opatrnost, pane, opatrnost byla tu docela na místě.

Proto se nedivte ani vy, řeknu-li vám, že obyvatelé našeho bunkru se nakonec rozhodli, třebaže byl jejich úkryt zcela nenápadný, stavět stráže.

To se ví, nebylo to nic příjemného. Noci zpřetrhané a každý, kdo se potom ukládal na pryčnu, proklínal sníh, mráz a metelici.

Víte, co to znamená stát za noci v lese sám a sám? Víte, jaké myšlenky přicházejí tehdy na mysl? A jaké pocity člověka ovládají? Krucinál, na to nemá každý nervy!

Jednou, když byl takový čas, že by člověk ani psa ven nevyhnal, když les hučel a vítr v něm hvízdal jako v pekelných varhanách, vrátil se Valer Urban do bunkru, svlekl kožich, hodil ho na pryčnu a řekl:

„Hrom do toho! Venku se dozajista rozběsnila veporská banda! No… poslouchejte!“

To se ví, vytrhl je ze spánku. A to jen proto, že na něho dolehla jakási tíseň a potřeboval se ujistit, že není v téhle nepohodě sám a sám.

Bezák se sice obrátil na druhý bok a spal dále, neboť zmínka o veporské bandě ho nedovedla nijak vzrušit, věděl, nač Valer myslí, ale Bazalík, který byl kdykoliv ochoten poslouchat zajímavé řeči, zdvihl se z pelechu a ptal se:

„Jakáže banda? Co je to?“

Starého Čabana trápilo loupání, ten i tak nemohl spát. Proto Valer Urban nedal na pokročilou noční dobu, přiložil do ohně a začal vyprávět:

„To vám je taková pověst… o našem Vepru. V jeho tajemných útrobách bydlí celá banda duchů, a to jsou prý duchové vznešených pánů z Gemeru, kteří tady kdysi lovili jeleny, při kartách se nepohodli a tahle docela nevýznamná hádka je přivedla k nové střelbě. Jenže teď už nestříleli na jeleny, stříleli jeden do druhého, a jak se to stalo nebo nestalo, nakonec všichni leželi bradou vzhůru. Jako chlapec jsem slyšel babičku nejednou vyprávět o tom, že za nepohody vyběhne celá banda z Vepru a po jeho úbočích a na polanách dělá divy. Ba ještě i dnes bude se vám nejeden stařeček Pánem Bohem zaklínat, že tuhle bandu viděl, ještě dnes vám bude dokazovat, že slyšel býka bučet a dudáka hrát, zatím co jakási holčice při tom tancovala s useknutou hlavou pod paží. A právě tohle je jejich doba! Prý před půlnocí vycházejí z Vepru, na Tlstém javoru sesednou s černého býka a odpočívají. Býk zatím tancuje a skáče po srázech podle pekelné muziky. Jednou to bručí a bečí jako dudy, jednou se to ozývá tence jako na píšťalách. Bože chraň, aby do toho člověk strkal zvědavě nos! Říká se, že by ho býk roznesl na rozích. Jenom tenkrát se mu nic nestane, má-li v opasku hlavu z hada… Jen poslouchejte!… No tak, poslouchejte…“

Urban skončil, ztichl a zdvihl ukazovák. Opravdu, té noci jako kdyby se byli všichni čerti ženili.

„Hlavu z hada?“ řekl prý tenkrát Bazalík. „Škoda, v zimě hada nenajdu. Příště si zavěsím na opasek aspoň ruční granát…“

Vyprávěli mi o tom, když jsem druhého dne přišel za nimi. Smáli se tomu. To se ví. Ale byl jsem přesvědčen, že Urban, vkořeněný do tohoto našeho kraje, měl při takové nepohodě pod Veprem docela jiné pocity a dojmy než tamti, ačkoliv ani on už dávno nebyl přístupný babským pověrám.

Jedna z hlavních úloh, jíž se tenkrát naši političtí pracovníci zabývali, byla organisace zásobování všech partyzánů, povstaleckých vojáků a zběhů, kteří se k nim přidávali. Kdyby byli všichni bývali aspoň zdraví! Měl jste vidět ty rány! Měl jste vidět jejich omrzlé nohy a ruce!

A ty nemoci! Věru, mnoho z nich se dostalo do situace, kterou jim nikdo nemusel závidět.

Tak jako na příklad Fjodor. Můj milý pane, s Fjodorem bylo velmi zle.

Ptáte se proč? To je jasné.

„Takhle roztříštěnou kost jsem ještě nikdy neviděl,“ povídal prý doktor. Napravil nohu, dal ji do sádry, ale sádrování se nepodařilo. Museli stáhnout holeň do želez. To víte, pohrávat si s takovou zřízenou nohou, prohlížet ji, čistit, obvazovat, překládat… to aby sám čert vydržel. A kdyby to byly bývaly jen ty střelné rány! Nohy, ruka a hlava! Ale Fjodor, jak jsem se už zmínil, ležel celý týden na Obrubovanci ve sněhu, a třebaže si krvácející nohy zamotal do pláště, pomohlo mu to málo. Mráz mu dodal.

Nedivme se chlapcům, kteří, když ho tenkrát našli, mu rozdělali v kolibě ohníček. Třebaže víme, že to neměli dělat, udělali to v dobrém úmyslu. Přáli mu dobré. Chtěli ho zachránit.

Ale ach — jaké to bylo potom utrpení! Rány, ba celé omrzlé nohy hnisaly, maso hnilo a rozkládalo se. Fjodora mučily bolesti, nemohl se pohnout a ležel bezmocně na posteli. Křičel, byl nervosní, byl strašně zlý.

Ubohá Beta! Vzala na sebe těžký kříž. Odkud se v ní bralo tolik síly? A odkud ta svatá trpělivost? Vždyť člověk, i když tak těžce zmrzačený jako Fjodor, má i svoje lidské potřeby! Dotýkala se ho něžně a s láskou, přenášela ho, pomáhala mu, avšak Fjodor právě tehdy, neovládaje své bolesti, měl pro ni jen nadávky, proklínal Betu, proklínal celý svět a řádil zle, velmi zle.

Jednou, když doktor zas přišel prohlédnout Fjodorovy hnijící rány, sepjala Beta před ním ruce:

„Pane doktore, proboha vás prosím, pomozte mu!“

Doktor zpozoroval, že i Beta je na konci svých sil. Věděl, že na Fjodorovu záchranu vynaložila už všecko, co při své chudobě měla, věděl, že pod nešťastníkem se rozpadává poslední slamník, poslední prostěradlo že je zakrvaveno a zničeno hnisem, věděl, že Beta už nemá, do čeho by převlíkla peřinu.

„Udělám, co se dá,“ řekl. „Musím ho operovat.“

Uřezal mu sedm prstů na nohou.

Bylo to zlé, na mou duši, bylo to zlé. A řezal rány, řezal všecko, co už k ničemu nebylo, Fjodor se bránil, bil a proklínal je. Potom se mu ulehčilo.

Když mu bylo lépe, když už s ním byla řeč, sedávala u něho za soumraku Beta a zapřádala rozhovor.

„Ty, Fjodore, jsi velký zlostník a nevděčník,“ říkávala mu často. „Odejdeš domů a na nás zapomeneš…“

Fjodor byl z Krasnodaru. Kubaňský kozák. Už dávno neviděl svůj kraj. Ale za nocí, kdy bolest mu nedávala spát, často se tam v duchu vracel. Vracel se tam od nás, z hlubokých lesů a strmých kopců, kde se po úbočích plazí políčka s ovsem, vracel se do rodných rovin, to víte, tehdy mu asi bývalo tak, jako kdyby se znova narodil.

„U nás na Kubani,“ říkával prý nepřítomným hlasem, „u nás roste pšenice… hotové rákosí. I s koněm se v ní ztratíš… U nás je dobře.“

A Beta pozorovala — Fjodor už není tady, Fjodor je už kdesi v Krasnodaru a obchází svá pole…

Ale byly to jen sny. Vždyť Fjodor, ubožák, žil zatím jen duchem, zatím co jeho bezvládné tělo leželo na posteli jako docela cizí věc.

Jednou byli všichni chvíli pryč z domu. Když se potom Beta vrátila do jizby, našla Fjodora ležet na zemi.

„Ježíši Kriste! Co se stalo?“ a přiskočila k němu.

Neodpověděl jí ani jediným slovíčkem. Ba ani tehdy, když už ho uložila a urovnala pod hlavou podušky, neodvážil se přiznat, že využil jejich nepřítomnosti a zkusil postavit se na nohy… Zřejmě se styděl. Styděl se za svoji nemohoucnost a dusil v sobě hněv i bolest.

„Ach, kdepak! Fjodor si ještě počká, než bude chodit,“ uvědomovala si přitom Beta.

Dávno předtím, začátkem prosince, tenkrát, když Němci odvlekli mladého notáře, potkal jsem Betu náhodou v obci. Začal jsem se jí vyptávat na to a ono, ale pozoroval jsem, že je jaksi zneklidněna.

Povídala:

„Jestli ti Švábi začnou k nám zas chodit…“

To se ví, myslela přitom na Fjodora.

„Doufejme, že vám dají pokoj,“ řekl jsem, třebaže jsem věděl, že je to planá útěcha.

„O sebe se nebojím. O Fjodora,“ odvětila. „Vždyť by ho zabili! Ale já…“

Odmlčela se na chvíli a já jsem čekal. Tušil jsem, že nedokončila, že hledá jen nejvhodnější způsob, jak se vyjádřit.

„… já si to už všecko promyslela. Kdyby tak přišli, kdyby se vrhli na náš dům, kdyby vtrhli do jizby a našli na posteli Fjodora, řekla bych jim: „To je můj muž!“ — A lehla bych si k němu pod peřinu… Možná, že by nevěřili, možná, že by chtěli, aby jim odpovídal na otázky, kdožpak ví, jestli by mu přitom nehrozili automatem, čerti… A tehdy, jako že je Bůh nade mnou, bych jim řekla: „Dejte mu pokoj! Vždyť je němý!“ Vidíte, všecko mám promyšleno.“

Nevím, jaký ďábel mi tenkrát našeptal, abych Betě podryl její plán a zasil jí do srdce pochybnosti. Dosud se za to stydím, že jsem řekl:

„A kdyby vám nevěřili? Kdyby odhodili peřinu a viděli Fjodorovy rány? Co potom?“

„Co potom?“ opakovala moji otázku. „No… pak bychom…“

Ukázalo se, že Beta přece nebyla připravena na všecky možnosti.

Na štěstí Němci do naší dědiny opravdu nepřicházeli. Pravděpodobně je trápily vážnější starosti.

Zatím pomalu nastával vánoční čas.