Vítr se vrací

Přisámbůh — to mi nedělejte! Když vidím, že si do svého poznámkového sešitu píšete římskou pětku dřív, než byste ode mne byl uslyšel jedno jedinké slovíčko, musím vás podezřívat, že se mnou máte nějaké záměry a chcete mne namočit do věci, kterou si vlastně tvoříte bez mého vědomí a na vlastní pěst.

Už jednou jsem vám říkal, že mi to připadá, jako byste si jen tak — levou rukou a halabala — dělal z mých nesouvislých vzpomínek jakési samostatné kapitoly. Pro pánajána! Co vlastně zamýšlíte?

Když člověk škudlí a skládá grošík ke groši, může se stát boháčem, to věřím. Ale vy pořádáte všecko, co vám tu povídám, do jakýchsi přihrádek, skládáte kapitoly jednu ke druhé a myslíte si, že se stanete spisovatelem. Bože chraň! na takový lep vám ani za nic nesednu, protože vidím, že tento bláznivý záměr vnukla vám jakási ctižádost a hříšná pýcha, která — jak lidová moudrost říká — předchází pád. Mně se s vámi padat nechce.

Mohlo by se vám, pravda, stát, že jednoho krásného dne, až budeme hotovi s celou touto historií, podaří se vám nachytat nějakého nešťastného nakladatele, který bude ochoten vydat vám vaše dílo a omráčit jím svět.

Umíte si představit ten cirkus? Mám dojem, že na světě jsou ještě lidé, kteří literatuře dobře rozumějí, a ti si pak to vaše literární nedochůdče dokonale prolistují, zobracejí a rozeberou tak, že si pomočí plenky, peřinku i povijan. Já jsem se, pravda, v životě málo staral o romány, často mi stačil na celý rok jen kalendář, ale tolik rozumu mám, abych si dovedl představit, že knížka se dělá docela jináč, než tak, jak ji chcete slepit vy.

Ti páni, co vám ji v Bratislavě podle všech pravidel rozcupují na cimpr-campr, budou se ptát: Kde to ten člověk (jako vy!) sebral? Kdo mu takové voloviny nakukal? A kdo mu poradil, aby to tak jednoduše a bez smyslu nacpal do kapitol jako brynzu do soudků? A protože vy mne ani trochu nešanujete a ve svých řádcích uvádíte bez obalu moje jméno (při čemž mám odůvodněnou obavu, že jste odhodlán přidat ke knize poznámku o tom, kdo vám to všecko vyprávěl), samozřejmě si řeknou: Nu, pravda, to ten lesní Gondáš…! Několik hodin myslivecké latiny!

A tu vám musím po pravdě říci: to nechci.

Proto dřív než začnu dále vyprávět, musíte mi dát závazný slib, že mých vzpomínek použijete jen při sestavování obecní kroniky. Kdybyste však tvrdošíjně lpěl na hříšné představě, že vás čeká bůhvíjaká literární sláva, kdybyste se nakonec rozhodl vydat všecko knižně, pak vás zaklínám při všem, co je vám svaté, abyste mé jméno všude vynechal a nikde mne ani náznakem nevzpomněl. Neboť já — bez ohledu na to, jak si kdokoliv jiný stele a líhá — žil jsem vždy skromně, ale čestně a ostudu jsem ma sebe nepřivolával. A přes to, že žiji stranou, že žiji v černé dolině, kam ani slunko pořádně nedohlédne, na Bratislavu se jednou podívat chci, slyšíte, a nechci tam být nikomu pro smích.

Tak — ruku na to!

A teď, pokud jde o vás, můžete se stavět třeba na hlavu.

Jdeme dále.

Byl jsem velmi zvědav, jak se Šimonovi cesta vydaří, avšak dřív než on, přišla k nám na dolinu jeho žena Mara. Přihrnula se jen tak, jakoby nic, a myslila si, že zakryje pravý cíl své cesty, když si s sebou donese konev na jahody. Jenže mne nikdo tak lehko neoklame, na mne si nikdo nepřijde s takovýmhle jednoduchým trikem a musela by to být čertovsky mazaná duše, která by mne chtěla převést v bačkorách přes vodu.

Zašla k nám do kuchyně a hned oznamovala, že se jde podívat jen na malou Náďu, a jestli jsme všichni zdrávi; já však už dávno uhádl, že ji trápí docela jiná starost. Žertem jsem se jí zeptal:

„A kde máš Šimona?“

Avšak vzápětí jsem svého žertu litoval, neboť při mých slovech se Mara chytila stolu, spolkla slinu a srdce musela mít až kdesi v hrdle.

„A což vy… Vždyť on mi řekl…“ Nebyla schopna souvislého slova. Musel jsem ji uklidnit:

„Neboj se, Maro, dobře mu je. Chodí po revíru místo mne a počítá srnčí…“

Byl to nesmysl; to může dělat jen zrána anebo zvečera, přes den se mu srnčí neukáže.

„Mně je tak těžko, když je Šimon pryč z domu,“ povídala Mara. „Bojím se o něho… Po lesích chodí teď všelijací lidé…“

„A hele, sama jdeš na jahody,“ zasmál jsem se. Nechal jsem ženy, ať si ještě poklepou, a vyšel jsem za dělníky.

Cestou jsem myslel na Maru a její strach, který neuměla ani sama sobě vysvětlit, tak jako si obyčejně neumíme vysvětlit své pocity a konání, jež vyrůstají z vlastního pudu anebo pověrčivosti.

Mara byla přesvědčena, že jen když je Šimon doma, nemusí se o něho bát a má ho v bezpečí. Nevím, nebyl jsem se ještě podívat na jejich nový dům, ale dám si kdykoliv ruku odseknout, není-li pravda, že mají do štítu vbité hřeby pro štěstí, které koval cikán, a na štítě tři lískové pruty, aby dům chránily od neštěstí, neboť prý Panna Maria se též pod lískou ukrývala.

Skutečnou příčinu strachu vyzradila mi však moje žena, když jsem se vrátil domů. Nebylo to tak, jak jsem si myslel a nemělo to co dělat ani s cikánovými hřebíky, ani s lískou. Vy, který jste se dal na psaní naší kroniky, musíte vědět, že kromě toho, co naši lidé činí z příkazu rozumu pudové sebezáchovy, mnohé jejich konání řídí se pravěkými zvyky a pověrami, které jsou mnohem mocnější, než byste si snad myslel.

Bude vám pravděpodobně za těžko pochopit, co vám teď povím.

Když se Mara vdávala, udělala to, co dávno před ní udělalo tisíce dívek o svatebním dnu: hodila do studně uzamčený zámek — a tak se rozloučila s panenstvím, neboť dobře je mít kupu dětí. Dobře je mít kupu dětí, dobré je však užít mladosti a milování bez obav a starostí, říkaly si nevěsty, a proto dřív než zámek do studně hodily, ovinuly jej několikrát divokým chmelem. A na to, vidíte, Mara docela zapomněla. Neovinula zámek ani jednou, hodila jej do studně a už je v tom… už neužije bezstarostného milování, už v ní klíčí nový život a už se v ní probouzí strach.

„Mara se bojí, aby se Šimonovi něco zlého nepřihodilo, když jsou teď takové nejisté časy,“ vysvětlovala mi žena. „Její matka ztratila muže, když byly děti docela maličké a nakonec se nad nimi utrápila… Nedivím se Maře.“

Kdopak by se jí divil? Kdopak by chtěl svolávat na její hlavu neštěstí?

Podlehl jsem sám jakýmsi výčitkám svědomí a začal jsem se obviňovat z neodpovědnosti a nerozvážnosti. Snad by se byl přece našel někdo jiný, kdo by byl býval stejně spolehlivý a ochotně zašel do Jasenských Holí…

Ale — už se nedalo na věci nic měnit.

Na druhý den k večeru se Šimon šťastně vrátil na dolinu. Byl zarostlý a unavený, ale oči mu zářily jako blaženému děcku. A ačkoliv práce už končila a chlapi se chystali pustit plné vagóny dolů dolinou, zašel přímo do skladu zjistit si, kolik za ty tři dny ubylo. Tam, mezi metry jsme se setkali.

„Byl jsi už s Bezákem?“ ptal jsem se ho.

„Ne. Zítra půjdu,“ odpověděl.

Přesvědčil jsem ho, že bude nejvhodnější jít k němu hned, za večera, za tmy, a ráno se vrátit.

„A nezapomeň se zastavit u Mary,“ pravil jsem mu důvěrně, aby druzí neslyšeli, „má o tebe strach… Na křtiny nás pozveš?“

„Jak to víš?“ otevřel na mne oči dokořán, „byla snad tady?“

Neodpověděl jsem mu, jen jsem se zasmál, plácl ho po zádech a postrčil k vagonům, kterým už uvolnili brzdy.

Šimon byl od té doby veselý a čilý, pracoval jako ďas a všecka tíha s něho spadla. Byl jsem přesvědčen, že už nepostával doma za noci u okna, už nebyl rozpolcen a netápal mezi dvěma přáními, aniž volil jedno nebo druhé.

I na druhý týden dal se s mužskými do práce, jako by se nic nebylo stalo, k večeru přišel však za mnou a povídal:

„V noci jdu zas.“

„Bezák o tom ví?“ vyzvídal jsem, a on odpověděl:

„On mne posílá.“

Nedalo se nic dělat, musel jsem si zas vymýšlet nějakou výmluvu, kterou bych mohl odbýt každého, koho by byla zbytečně znepokojovala Šimonova nepřítomnost. Že se mne na něho hned druhý den ptal lesní rada, to mne nedovedlo vyšinout z rovnováhy: telefonem můžeš každého oklamat jakýmkoliv výmyslem, nevidí-li, jak se při tom vrtíš a červenáš. Kromě toho jsem si uvědomoval, co nám Bezák už dávno naznačoval: náš rada vidí prý do mnohých našich věcí a i když se jich přímo nezúčastňuje, umí mlčet.

Horší bylo, když mne znovu překvapila Mara. Ať už to byla planá předtucha, která bývá kmotřenkou hloupé žárlivosti, či snad jí někdo náhodou vyzradil, že Šimon není tu — jednoduše přišla, tentokrát bez výmluvy, ale i bez konve a ptala se mne se slzami v očích:

„Kde je?… Povězte, za kterou běhá…“

„Maro!“ obořil jsem se na ni, „což jsi ztratila všechen rozum? Což si Šimon takového něco od tebe zasluhuje? Vždyť ty ani nevíš, jak tě má rád… Má, zkrátka, práci. Je šikovný jako málokdo, šel tedy tam, kam nemohu každého poslat. Poslali ho na Muráňskou stranu. Neboj se… zítra se vrátí.“

Tak se mi podařilo ji uklidnit.

Ačkoliv se mi už po druhé klam podařil, nechtělo se mi více přemýšlet, co říci Maře, kdyby přišla znova. Ba — v jedné chvíli jsem už vážně zapochyboval o tom, že moje volba byla správná, když jsem Bezákovi navrhl Šimona za spojku. Měl jsem tehdy na mysli jen jeho osobu, chtěl jsem posloužit naší společné věci a ani ve snu by mě nebylo napadlo, že by se z toho mohlo vyklubat drama žárlivosti.

Protože to byla věc celkem ošidná, rozhodl jsem se ponechat na Bezákovi a Šimonovi, aby ji vyřešili; oni sami ať si vymyslí nejvhodnější způsob, jak napravit Maře hlavu a vyhnat ze srdce pochybnosti. Já se do toho už nechtěl plést.

Mne, jak můžete tušit, trápily tenkrát jiné starosti. Vždyť kromě těch chvil, co jsem se musel zabývat Šimonem a Marou, chodil jsem zachmuřený, nemluvný a neustále jsem čekal na pokyn, na který mne Bezák nedávno připravil. Byl jsem trochu nedočkavý a trochu jsem zase trnul, neboť jsem si neuměl dost jasně představit, jakým způsobem a zdali se mi vůbec podaří splnit, co se ode mne očekává.

Jednoho dne to konečně přišlo. Objevil se u mne Adam Pančík.

„Uspořádáš zase sbírku?“ ptal jsem se.

„Přijímám všecko a kdykoliv, můžeš už napřed odkládat,“ pravil. „Půjčíš mi lopatu a krumpáč?“

„Načpak?“

„Ech, musím vykopat v lese nějakou díru. Později uvidíš.“

Viděl jsem, že nemá chuť moc hovořit, dal jsem mu nářadí a doprovodil ho přes zahradu k lesu. Teprve potom, když přeskočil potok a vykročil už po svahu, trhl sebou, obrátil se ke mně a řekl:

„Abych nezapomněl… zdola ti vzkazují, že máš dnes večer čekanou na Smutném… A tuhle ještě psaní!“

Když jsem se pro dopis nakláněl přes potok, nechybělo mnoho, abych do něho spadl. Taková se mne tenkrát zmocnila závrať!

Adam nečekal, až otevřu list, a dal se vzhůru do svahu. Roztrhl sem obálku a četl: „Dnes večer čekaná na Smutném.“

„Ach! Kontrola ústního hesla,“ pomyslel jsem si.

Ještě dnes cítím, jak mi tehda tváře polila krev, jak mi hučelo v uších a jak se mi trochu třásly ruce, když jsem přisedl k potoku a hledal v kapsách zápalky. Spálil jsem ten dopis a popel pustil po vodě.

V podvečer jsem byl přichystán na cestu. Moje žena se nemohla vynadivit, proč dělám takové přípravy a ukládám do batohu zásoby, které by stačily jednomu chlapovi na týden. Mohl jsem se na Rozku vždycky spolehnout, v jakémkoliv nebezpečí i těžké chvíli stála by mi věrně po boku, to jsem věděl. A přece — nikdy jsem nepovažoval za nutné zjevovat jí tajnosti dřív, než přišel jejich čas, dokud docela nedozrály. Proto i tentokrát, ačkoliv se ani slůvkem na nic neptala, uspokojil jsem její zvědavost pouze poznámkou:

„Jdu do lesa a doufám, že se zítra vrátím. Víš, Rozko… naší povinností je aspoň pomáhat,“ a přitom jsem ukázal na plný batoh, do kterého jsem uložil pecen chleba, bok slaniny, cigarety, sůl a trošku cukru.

Když jsem vyšel z domu, ve dveřích stál už Adam Pančík a povídal:

„Nářadí jsem dal do kůlny…“

Vyprovodil mne na cestu. Když však viděl, že se dávám dolů údolím, přidržel mne za rukáv a pravil:

„Kudypak?… Číhanou máš na Smutném!“

„Ech… vyškrabu se tam s opačné strany.“

Potom se podíval na mou kulovnici a ptal se:

„Chodí tam srnec?“

„Kanec se tam ukazuje, pěkný kousek,“ lžu Adamovi přímo do očí, „jakýsi vrtošivý samotář…“

Z Pančíkovych otázek jsem uhádl, že nemá ani tušení o tom, kam jdu a co tam mám dělat. Měl jsem z toho radost, neboť jsem v tom vycítil zkušenou ruku Bezákovu, který nás pověřoval samostatnými úkoly a nezatěžoval svědomí jednoho vědomím o tajné činnosti druhého. A nebyl to nakonec už ani Bezák sám, vždyť i on jednal z příkazu jiných, které případně ani neznal, jak se konečně ukázalo; a tak jsme se pěkně jeden za druhým stávali články řetězu, který obepínal celý náš kraj.

Kdepak bych si byl loňského roku pomyslel, že Adama, kterého jsem předtím vždycky považoval za věrného panského poskoka, potkám při prvém bunkru! Kdepak bych si ještě před měsícem byl pomyslel, že Šimon, který se sice o politiku nikdy nestaral, ale zato se dříve vždycky naparoval při tancovačkách jako pořadatel, se ujme nakonec důležité a nebezpečné úlohy spojky! A mohl jsem snad vědět, jaké myšlenky nosí pod čelem moji dřevorubci, mohl jsem snad vědět, o čem snívají chlapci, když odpočívají v noci v baráku? Lesy nás naučily mlčet — a tak jsme mlčeli.

Nevím, zdali jste už byl někdy na Podveporské louce, třebaže teď, když se chystáme na takovou odpovědnou práci, jako je sestavení obecní kroniky, měl byste se na ta místa podívat. Je to pěkný kus cesty od naší myslivny — když se na příklad s Velkého Blata díváte v tu stranu, kde se nad celým krajem hrbí Vepor jako štětinatý hřbet bagouna, můžete si lehko odhadnout, kolik skal, břehů a potůčků nutno přeskákat.

Zkrátka, začalo se už šeřit, když jsem nedaleko Podveporské louky usedl na kmen vedle stezky a trochu odpočíval.

Vtom zaslechl jsem za sebou kroky a když jsem se lépe podíval, poznal jsem, že se sem přihrnul i Robo Liščiak.

Cože?… Ano! Ten, co je v národním výboru.

Ne, nedívejte se na mne tak, jako byste si myslel, že vás chci vodit za nos. Robo Liščiak vykonal v té době, kterou chcete na věčné časy zaznamenat, mnoho dobrých věcí a dnes zas jezdí po naší lesní dráze s mašinkou, tak jako s ní jezdil před povstáním, žádný úřad si nevyběhal, ani tři národní správcovství, tak jako někteří bezohlední mizerové, co si dnes žádají odměnu za to, že je v nějaké zastrčené kolibě náhodou žraly vši.

Roba Liščiaka ani nijak nepřekvapilo, když na mne narazil v lese.

Povídal:

„Bezák mne poslal na Podveporskou louku. A tak jsem se ohlásil marod.“

„Aha, pravděpodobně je třeba, aby nás tam bylo víc,“ pomyslel jsem si a přitom jsem si všiml, že i Robo vleče na hřbetě nabitý batoh.

Nu, nebudu vás dále napínat, jednoduše řeknu, že jsme za chvíli došli na Podveporskou louku a tam jsme se setkali ještě s třemi lidmi. Bylo to už za šera, ba, bylo to už skoro za tmy, na obloze vyskočilo plno hvězd. Byli to naši — či nebyli to naši, přišli, jak jsme se mezi řečí dozvěděli, od klenovské strany a my jsme je osobně neznali. Nebylo však nic lehčího, nežli seznámit se s nimi za těchto okolností, za kterých jsme všichni jednou nohou vstupovali do nebe a druhou do pekla.

„Konečně tedy přijdou…“ povzdychl si jeden z těch nových známých.

„Jsou hlášeni, tak jistě přijdou,“ přisvědčil druhý, ale to všecko bylo spíše kvůli nám, abychom si uvědomili, s kým máme co dělat a že právě oni, kamarádi s klenovské strany, ovládají ten zázrak, kterým se dorozumívají přes hranice států a přes kdejaké fronty.

My, co se tak touláme jen po těchto lesích, zvykli jsme být mlčelivější. Snad proto, aby si nemysleli, že jsme jen ledajací truhlíci, anebo i proto, aby neztratili důvěru k nám, poznamenal nakonec Liščiak:

„Měli by přijít. Noc je jasná.“

Ale jak se mezi námi objeví, to si určitě neuměl představit nikdo z nás, o tom jsem byl přesvědčen.

Leželi jsme v trávě a odhadovali, že půlnoc je už nedaleko, cvrčci jako pomatení hudli nám přímo do ucha, avšak my — to bylo zvláštní — neuvědomovali jsme si vůbec jejich muziku, neboť jsme se celou svou bytostí ponořili a zaposlouchali do vesmírného ticha, vždyť jen odtud mohlo přijít, nač jsme čekali.

Inu — nevím, jestli jsem vás minule přece jen nezakřikl víc, než jste si zasloužil. Uvědomuji si totiž, že jste se měl právě teď odvážit spustit mi stavidla řeči, když jsem se dal zbytečně unášet vlastním slovem. Co má kronika společného s hvězdičkami? A kdo by ji měl kazit nepravděpodobnou podrobností, že cvrčci se rozhodli hrát jakémusi hajnému akorát do ucha?

Nebudu se už opájet vlastním slovem, ani se nezamiluji do krásně vypilovaných vět. Povím vám to jednoduše takto: Čekali jsme a dočkali jsme se. Vám není nic do toho, jaký pocit a jaké rozechvění nás ovládlo, když jsme zaslechli z dálky hukot letadla. Pro vás, domnívám se, je nejdůležitější fakt, že letadlo se opravdu počalo snášet a kroužit nad námi a v jedné chvíli se z něho cosi vysypalo. Nevím, zda se nám to jen tak zdálo, či jsme viděli dobře: Nejprve to byly jakési nejasné, temné body, nad nimi však objevily se po chvilce malé bílé obláčky. V tom okamžiku jako by se to bylo všecko zastavilo. Avšak to bylo jen zdání. Obláčky, roztroušené po obloze, se pomalu snášely dolů; tečky, které byly pod nimi zavěšeny, se prodlužovaly a dostávaly určitější obrysy. Věru, byli to oni!

Vyskočili jsme a chtěli jsme jim běžet naproti. V noční tmě, protkané jen zářením hvězd, těžko bylo odhadnout vzdálenosti, těžko bylo určovat, kde spadnou.

A vskutku, ani jeden z nich nespadl blízko nás. Viděli jsme jen nejasně, jak se dotkli země, viděli jsme, jak jedni vleže, jiní zase v běhu anebo vkleče snažili se přitáhnout ten vadnoucí bílý obláček, aby se mohli od něho odpoutat.

V tom okamžiku, když jsme jim vyšli v ústrety, sběhli se už i oni do hloučku a kráčeli k nám. Můžete si představit, jak jsme je vítali! Můžete si představit, jak jsme je objímali a tiskli si ruce! Víte, jsem tvrdý chlap a ošlehaly mne všelijaké větry, ale nestydím se přiznat se vám, že jsem měl v očích slzy.

Vtom ten, který se nám na prvý pohled zdál být velitelem této odvážné skupiny parašutistů, přistoupil ke mně, dobře si mne změřil od hlavy až k patě a potom řekl:

„Ty… Gondáš!“

Nechtěl jsem věřit svému sluchu. Jak je to možné? Lidé, kterých jsem jakživ neviděl, lidé, kteří s ruské strany přeletěli k nám a před chvílí se dotkli po prvé slovenské země, vyslovují mé jméno…

Vtom mi opět napadlo, co bylo právě takto před rokem, vzpomněl jsem si na své ruské inženýry a nadporučíka Pavla, kteří skončili plánování těchto míst a vrátili se dozajista šťastně na svou stranu. Vrátili se s mapami a pravděpodobně i se seznamem lidí, na které se bude možno spolehnout…

Mohu vám říci, že jsem dávno nepocítil takovou radost jako tentokrát. Ale to do kroniky nedávejte!

Při tom vzájemném vítání a seznamování, když jsme se — podle všech pravidel slušnosti — jeden druhému představovali, stala se jedna roztomilá, současně však příznačná věc, která nás i trochu rozveselila.

„Kozlov!“ představil se jeden z partyzánů.

„Kozlov!“ říká druhý.

„Kozlov!“ opakuje třetí.

Nevím proč, ale musel jsem se tomu smát a současně jsem je začal podezřívat, že opravdu žertují. Tím spíše, když se za Kozlova prohlásil ještě i čtvrtý a pátý!

Oni se sice smáli též, všech patnáct se otevřeně řehnilo už jenom proto, že nečekané překvapení muselo nám, hádám, pěkně zkřivit hubu. Potom nás však docela vážně ujistili, že pět Kozlovů — to není žádný žert, těchto pět Kozlovů že je pět rodných bratří, kteří si vyžádali, aby mohli sloužit v jednom útvaru.

Všimněte si právě toho, co označuji za příznačné: vybrali si tu nejnebezpečnější službu. A prosím vás, abyste nezapomněl tento případ zaznamenat, ale i příslušně rozšířit, neboť se bojím, že jsem byl teď ke konci příliš stručný.

Ubytovali jsme naše milé partyzány v úbočí Vepra, v tom bunkru, který už loni sloužil jejich prvním předchůdcům. Byl, pravda, těsný pro tolik lidí, zato bylo léto, tráva měkká a noci teplé…

A tak jsme je tedy konečně měli…

Zanedlouho bylo už slyšet řeči o chlapcích, kteří se vytráceli z domu a šli do lesů…