Vítr se vrací

Teď vidíte, že jsem měl pravdu, když jsem krotil vaši zvědavost a touhu po sensacích. Měl jsem pravdu, když jsem vás upozorňoval na to, že se u nás sice dály různé věci, příznačné pro život v obci frontou nedotčené, žádná z nich že však nebyla takového druhu, aby uspokojila vaše vznícené představy.

Hřmotný nástup frontových oddílů?

Bojové hurá anebo dokonce bubnová palba?

Transporty raněných, bolest a kvílení?

Ach, kdepak, kdepak! Nic takového u nás tenkrát nebylo. Až přijde čas, budu vám vypravovat i takové události, které se dotknou vašeho citu, i takové, které vám dozajista zježí vlasy na hlavě. Teď jenom držte svoji dychtivost na uzdě a nebodejte ji nijakými ostruhami. Dočkáte se.

Hukot německých letadel, to se ví, stále častěji rozechvíval naše hory, výzvědné lety byly na denním pořádku. Ba, ještě nedávno jsme slyšeli prudkou dělostřelbu od Královy Hole, když byly první boje o Telgart, když Němci polovinu obce rozstříleli, spálili a obrátili vniveč. Kdo tenkrát vyšel na kopce a podíval se v tu stranu, viděl na vlastní oči zář i dým a mohl si doplnit zprávy o řádění Němců, které po obci roznesla nešťastná Zuza, dcera příštipkářova.

Jednou, bylo to právě v polovině září a byla sobota, kdy se lidé ubírali z týdenní práce domů, přišel ke mně starý Chudík a povídal:

„Jestli se nevrátím v pondělí do práce, přijdu později.“

„A copak, copak?“

„Jdu do Bystrice… na sjezd.“

Tu jsem si vzpomněl na zprávy a pokyny, jichž bylo v novinách plno, a přiznám se vám, začal jsem Chudíkovi trochu závidět, že bude očitým svědkem události, významnější než všechno ostatní.

Nevím, pamatujete-li se na to ještě, a také nevím, jaký vztah máte k této věci. My všichni, kteří jsme už dávno pracovali v socialistickém hnutí, ať už to bylo v straně komunistické anebo sociálně demokratické, uvědomovali jsme si v těchto časech význam sjednocení obou stran, které se mělo uskutečnit 17. září.

Tenkrát, když dělníci, rolníci a vůbec každý pořádný člověk, jemuž se příčila nespravedlnost, násilí a podvod, dali se do boje proti společnému tento…, neviděli důvodu, který by je nadále přesvědčoval, že je výhodné dělit se na dvě strany.

Díval jsem se na starého Chudíka pln dobromyslné závisti a z očí mi přitom jistě vyzařovala radost.

„Jste delegován za sociální demokraty?“

Přisvědčil. Potom chvilku přemýšlel a povídal:

„Už dávno jsem na to myslel… Jsem starý chlap a vím, jak to ve světě chodilo. Když se nám páni chtěli dostat na kůži, rozdělili nás na několik stran… My jsme se žrali a oni s nás dřeli kůži…“

„Správně,“ přisvědčil jsem. „Teď už jim, hádám, cvaknou zuby naprázdno… A kdo jde z našich?“

„Urban a Liščiak.“

Do tohohle našeho kouta chodí noviny s velkým zpožděním, to je samozřejmé. Závisí to na našem úzkokolejném rychlíku, který zvláště v té době nic nedbal na jízdní řád a jezdil jen tu a tam.

Starý Chudík se vrátil do práce a přinesl mi celou haldu novin.

„Tak jakpak to tam bylo?“

Šel jsem na něho pln nedočkavosti, která se nakonec ukázala docela zbytečnou. Chudík jen mávl rukou kolem hlavy, jako by chtěl zdůrazňovat marnost každé otázky, a stále jen opakoval:

„To se nedá vypovědět… Ne, to se nedá ani vypovědět…“

A tak jsem se musel spolehnout na to, že noviny, v nichž se bude významná událost přetřásat, určitě nám vylíčí podrobnosti a nadšení, jakého nebýváme svědky příliš často, a že i Urban a Liščiak, jen co ochladnou a všechno se jim trochu urovná v hlavě, budou nám moci o sjezdu povědět víc, než mohl Chudík.

Jen kdyby ten čas tak rychle neutíkal! Kdyby bylo bývalo možno zastavit ho aspoň na chviličku a přistřihnout mu perutě, aby tak bláznivě neletěl a pozdržel se! Ale kdepak: čas — a zastavit se! Byl konec září, nadcházel říjen, a mračna, co bývají v létě jako mléčná pěna, úplně zešedivěla. Vítr už nedul se strnišť, lidé strniska obrátili, zem osiřela a lilo se a lilo. Kdykoliv přestalo pršet a větřík ovanul úbočí kopců, spěchali lidé do polí a vybírali brambory. Věru, byly to mizerné časy a jeseň, jakou jsme už dávno neměli.

Kdyby jen mizerné počasí! Kdyby jen deště! Na to jsme u nás navykli. K lesům, v kterých se po celý život tlučeme, patří v létě hrozitánské bouřky a v zimě metrové závěje, to je jasné.

Ale tu šlo o to, aby chlapi na frontách netrpěli, aby je nemučil déšť, aby neprostydli, aby jimi nelomcovala zimnice. A — jedním slovem — aby měli dobrou náladu.

Neboť když svítí slunko, rodí se v srdci radost, a když se s šedivé oblohy snáší déšť, padá s ním do srdce bezútěšnost!

Ale řekněte mi, z čeho se měli radovat?

Ačkoliv dávno prošel termín, který předpověděl chvástavý SS generál Höffle, když litoval, že tato veselá válka proti povstalcům potrvá jen dva týdny, přece nebylo mnoho zpráv, které by byly mohly potěšit srdce.

Ať sever, ať jih, ať západ anebo východ… všechno jedno, Švábi se k nám tlačili se všech stran, a i když s krvavými hlavami, přece z osvobozeného území odkrajovali kousek po kousku. Jedině Telgart — Telgart se držel, už ho měli zase naši, vykouřili Němce tak, že neměli čas ani gatě zapnout, a potom už jen čekali, kdy do údolí Hronu doběhne od Karpat prvý sovětský voják.

To bylo řečí! To bylo divokých zpráv a pověstí! Vždyť v novinách jsme četli už v polovině září, že Rudá armáda obsadila Bardejov a stojí jen pár kilometrů od Prešova. Byla to, hádám, těšínská jablíčka, byly to zprávy, jež měly pozvednout bojového ducha, neboť — aniž bych chtěl předbíhat události, které se mezitím sběhly v naší obci — musím říci, že na úřední zprávu o překročení našich hranic Rusy museli jsme čekat ještě velmi dlouho…

Vraťme se od Karpat do naší dědiny a nezatahujme do místní kroniky úvahy, které ostatně mohou být zcela falešné. Vraťme se domů — a já se pokusím vyprávět vám příhodu, příznačnou pro neklidné časy, která se u nás stala.

Nebudu bohužel mluvit o tom, co jsem viděl. Povím, co jsem jenom slyšel, neboť člověk nemůže být všudybylem. Spolehnu se na svoji paměť a doufám, že se mi do řeči nepřiplete nic, co by pravdivost této zprávy pokřivilo.

Bylo to už v prvé polovině října, když jednou v noci ze soboty na neděli se na horním konci dědiny strhla hádka a křik. Psi, kteří se jako na komando rozštěkali, vyrušili sice několik sousedů ze spánku, ale každý byl utrmácen od těžké práce, proto se raději obrátil na druhý bok a stáhl si peřinu přes hlavu.

A tak v osadě z počátku nikdo netušil, jaké hosty dostal tenkrát příštipkář Remešík. To jenom jemu bylo jaksi podezřelé, když slyšel dupot na zápraží, a když neznámí hosté začali neomaleně třískat do dveří, div že je nevylomili, tehdy už věděl, že je zle, věru zle. Vyskočil zpod duchny tak, jak byl, popošel ke dveřím, zatím co jeho žena zesinala leknutím a žehnala se svatým křížem.

„Kdo je?“ zeptal se příštipkář.

Snažil se, aby měl pevný hlas, je však nutno říci, že mu nebylo do smíchu.

„Otevři!“ zařval kdosi venku a znova ze všech sil bouchal pěstí do dveří.

„Kdo je?“ opakoval Remešík svoji otázku.

„Partyzáni!“ zněla odpověď. „Honem otevři!“

„Partyzáni?“ pomyslel si příštipkář, „ti že by přicházeli s takovým pozdravením? Ať mě Bůh ztrestá, dotknu-li se jejich cti, když řeknu, že jsou to spíše zbojníci…“

Ani netušil, jak se přiblížil pravdě.

A věru, ani by, hádám, nebyl otevřel, kdyby najednou nebyl uslyšel zoufalý prasečí kvikot. Ach, Ježíši! Ach, Bohorodičko! Opravdu zbojníci! Zatím co jedni si vzali na starost domovní dveře, druzí bez dovolení lezou si rovnou do chlívku.

Otevřel prudce dveře a chtěl běžet k chlívku, aby zachránil pašíka. Před ním však stáli tři chlapi jako zeď, zarostlí jako balvan mechem v lese, pistole zdvihli mu právě před oči a povídali:

„Kampak, starý, kampak?“

Když viděli Remešíka jen v košili a spodkách, když ho viděli, jak se celý chvěje a jak se mu třesou kolena, rozřehtali se na celé kolo a byli ještě drzejší.

„Jsme, abys věděl, přímo od štábu,“ povídal jeden z nich, „a přišli jsme si pro tvoje prase. Ať chceš nebo nechceš — vezmeme si ho. A ještě tento…“

Tenkrát, to se ví, takový hřmot, lomoz a křik probudil i příštipkářovu dceru Zuzku v komoře. Když slyšela, proč chlapi přišli, když viděla, že je zle, vyskočila oknem do zahrady a hybaj k sousedům. Udělala poplach, ale kdepak, sousedé neměli zbraní, a i když si mohli oči vykoukat, nenacházeli nic, s čím by se mohli beze strachu postavit proti zbojnickým pistolím.

Když Zuzka viděla jejich nerozhodnost, rozběhla se dolů do obce. Na štěstí nemusela běžet daleko. Bůh jí poslal do cesty skupinku milicionářů, s nimiž si vykračoval sám velitel.

Mezitím nastalo v domě příštipkářově boží dopuštění. Nastala mela, jaké nebylo rovno, ani když Zuzku vdávali.

„Pokud vím, partyzáni za všecko pořádně zaplatí,“ osmělil se prohlásit Remešík. „A vy, hele, takhle zhurta…“

„Když jde jen o to,“ rozřehtal se ten, co vystupoval v úloze náčelníka, „neboj se, i my ti řádně zaplatíme. Stáhni gatě, rychle! Dáme ti, kolik budeš chtít…“

Zatím co náčelník takto přesvědčoval příštipkáře o své štědrosti, druzí dva čerti skočili ke stolu, otevřeli zásuvku a přehrabávali se v papírech. I k posteli se hnali, přeházeli podušky a párali slamník. Ach, neměli ani trošku ohledu, neměli ani trošku slitování se starou ženou, která dosud seděla na posteli celá zlomená, třásla se leknutím a tichounce naříkala do peřiny.

„Kde máš peníze?“ začali dotírat na Remešíka a bohapustě jím cloumali. „Pověz, kde…“

Nestačili však dokončit svou otázku.

Najednou bylo slyšet, že se na dvoře cosi mele, a vtom se už otevřely dveře dokořán, do jizby skočil Robo Liščiak se svými a vzkřikl:

„Ruce vzhůru!“

Chlapi sice sáhli po pistolích, poznali, že je zle, a byli by se chtěli bránit, když však viděli přesilu a zvláště hlavně automatů, vzdali se.

Příštipkář radostí nevěděl, co by měl dřív dělat. Byl by se rád pomstil zbojníkům, měl sto chutí nafackovat jim a odplatit jim za návštěvu, současně však zmocnila se ho ukrutná zvědavost a chtěl vědět, proč svině nekvičí a jaký osud ji stihl.

Och, kéž by se byl raději opanoval! Neboť hle — když doběhl k chlívku a rozkoukal se v mlze a tmě, poznal, že zkáza byla dovršena. Ne, ne, tahle svině už nikdy neobživne, a ačkoliv zadkem ležela dosud v chlívku, předkem se vyvalila z dvířek a rypák měla pohroužený v krvavé kaluži…

Neštěstí Remešíka zcela podťalo. Vrhl se na svini, začal objímat teplé tělo, začal jí laskavě domlouvat jako malému děcku, vtom však slyšel nad sebou sousedův hlas:

„Můj milý, tu už nevzkřísíš… Připrav si koryto, rozporku, musíš ji pověsit a rozpárat…“

Když si příštipkář uvědomil tuto pravdu, jeho mysl se docela zakalila. Ba zdálo se, že nešťastník se pomátl na rozumu a vztekl. Rozběhl se ke kůlně, popadl jakési topůrko a hybaj! V jizbě už vůbec nevěděl, co dělá, pobíhal mezi svázanými zbojníky a začal je mlátit hlava nehlava, jen se z nich kouřilo.

Tu Robo Liščiak učinil velitelské gesto, zdvihl ruku a řekl:

„To není vaše věc, sousede… Neznáte předpisy.“

„Svině byla moje, víme,“ křičel zas Remešík, „a tak já bez předpisu…“

Znova se hnal na chlapy, ale zabránili mu v tom.

Potom vzali zbojníky na paškál. Ty tři, co se dobývali do domu a rabovali, i ty dva, co stačili zabít příštipkářovu svini.

„Rekněte, sousede, jak to bylo?“

„My jsme už spali, víme?“ začal od Adama, a byl by, myslím, vykládal i svoje sny, kdyby Liščiak měl trpělivost poslouchat.

„Jak se vám ohlásili? To chci vědět.“

„Inu… Pěstmi. Začali, víme, bouchat do dveří…“

Aby tě Bůh ztrestal, když jsi tak hloupý — pomyslel si asi Liščiak, nakvašený příštipkářovou prostodušností.

Musel opakovat svoji otázku jinak, aby jí Remešík porozuměl.

„Povídali, že jsou prý partyzáni, ale já, víme, jsem si pomyslel: Kampak na mne s takovým podfukem…“

Ukázalo se tedy, že noční hosté, kteří si záměrně vybrali nejkrajnější chalupu v osadě a byli rozhodnuti příštipkáře oloupit, chtěli dělat svoje hanebné kousky na vrub partyzánů; tak to činili mnozí členové band, co se potulovaly — jak se proslýchalo — po lesích a samotách.

Tady padla kosa na kámen. Špatně si to vypočítali. Přišli do obce, která neznala strachu, a narazili na milici, která měla nejlepší vůli zlomit jim vaz. To by bylo něco! To by byla paráda, kdyby pět neurvalců viselo na javorech u silnice, kdyby se tam houpali pro výstrahu a na postrach druhým!

Bylo by zbytečné připomínat, koho přitom nejvíce svrběla ruka. Jenže Liščiak, rozhněvaný až k nepříčetnosti, uvědomil si nakonec hranice své pravomoci, a ačkoliv trpce litoval, že nemůže vlastní rukou poslat bandity na onen svět, podrobil se předpisům.

A tak naše milice sbalila chlapy a dopravila je na četnickou stanici. Co s nimi dále dělali, nevím, ale podle zvyklostí v oné revoluční době a podle míry, jakou měřili kousky takových hrdlořezů, myslím, že nebudu dalek pravdy, řeknu-li, že ani jeden z těch chlapů už nedýchá…

I tak tahle příhoda donutila občany, aby byli ostražitější, a naši milici ověnčila všeobecným uznáním a slávou. Když se o tom druhého dne dověděl Bezák, který přišel uspořádat veřejnou schůzi a dát nové směrnice národnímu výboru, projevil velké uspokojení. Chválil duchapřítomnost nešťastné vdovy Zuzky a pochválil rozvahu, již naše milice uměla dobře spojit se svou rozhodností.

Nemohu připustit, abyste se mylně domníval, že jsme se stali v těchto vážných časech anděly. Že jsme docela zapomněli, nač jsou na světě krčmy, že jsme zapomněli čertit se anebo smát.

Bože chraň!

I této neděle, o které mluvím, využili jsme volné chvíle a poručili jsme si každý po skleničce piva. A protože všude, kam jste se obrátil, se mluvilo jen o zbojnících a o minulé noci, vzpomněl si Bezák na příhodu, o níž slyšel na sjezdu, a začal nám ji vyprávět.

Nechtěl bych, abyste ji pojal do své kroniky, tato událost se stala daleko od nás v horší mele, než jakou prožívala naše obec, a my s ní neměli nic společného. Bezák ji slyšel od soudruha, který se zúčastnil bojů na severu, a vyprávěl nám ji jen proto, abychom si učinili představu, co čeká mizeru, který by poškozoval dobré jméno partyzána. Na tom nic nezmění skutečnost, že s cikánem, o němž bude řeč, to nakonec dopadlo lépe než s nočními hosty starce příštipkáře.

Abychom si tedy trochu odpočinuli od své práce, abychom nabrali dechu, opusťme na chvilku svou obec a přenesme se kamsi za Martinské Hole, kde se to všecko sběhlo. Nepřimyslím si nic a prodám to tak, jak jsem koupil. Poslouchejte.

Jednoho dne, bylo to někdy na počátku povstání, když zuřily těžké boje u Strečna, Vrútek a okolo Martina, přišel do obce, na jejímž jméně, myslím, nezáleží, velký oddíl partyzánů i se štábem. Byla to obec většinou německá, a třebaže Bezákův přítel, který přišel se štábem, navázal okamžitě spojení s některými občany, jež znal už dávno z hnutí a kteří se až do příchodu oddílu skrývali v horách, chovali se partyzáni reservovaně a ostražitě. Jenže se mezi nimi našli někdy i lotři, kteří málo dbali cti a spíše mysleli na vlastní prospěch.

A tak netrvalo dlouho a k Bezákovu známému přisel jeden z těch místních soudruhů a důvěrně se ho ptal:

„Je to pravda, že na příkaz partyzánského štábu mají občané odevzdat z každé krávy po stovce?“

Bezákova známého, jemuž tenkrát říkali Cyril, otázka velmi překvapila. Na čele mu naběhly žíly. Rozhněval se, tušil ošklivou věc. Povídal:

„O stycích s civilním obyvatelstvem rozhoduji já. O takovém příkazu nic nevím. Pověz, kdo to byl a jak si počínal.“

Ukázalo se, že po obci chodili dva zlosynové, cikán-četař a jeden chlap bez šarže, zdůrazňovali svoji žádost bajonetem a pohodlně si cpali kapsy stokorunami. Domnívali se pravděpodobně, že ani jeden z Němců, jsou-li v takové pasti, se neodváží přijít na štáb se stížnostmi.

To se ví, cikánů nebylo mezi partyzány mnoho, a tak ptáčka lapli ráz dva. Přivedli ho do štábu. Na jeho neštěstí nebylo tu ani majora Popova, ani velitele štábu. Vyslýchal ho pobočník.

Můžete si představit, jak cikán strachy bledl. Zapřísahal se a lhal, až se mu od huby prášilo.

„Ach, ty darebáku, ach, ty jeden mizero, ty budeš ještě zapírat?“ rozkřikl se na něho pobočník, hněvem ztratil vládu nad sebou, neměl času vymýšlet si další roztomilá slovíčka a milého cikána bil a bil. Bil ho, dokud nebyl černější, než cikáni od přírody bývají.

Když se major Popov vrátil, představili mu toho mamlasa.

„Postupoval jsi nesprávně,“ řekl Popov pobočníkovi, „my lidi nebijeme. Dej mi svolat podvedené sedláky.“

Lidem se, pravda, tak moc nechtělo do takovéhle horké polévky, nedůvěřovali a trousili se jen tak jako sláma s fůry. Dlouho to trvalo, než je sehnali dohromady.

Pak vyšel major Popov na zápraží a řekl:

„Jste Němci. Jako Němci nevedli jste si správně a kuli jste pikle. I na vás padá vina za všecky válečné strasti, za všecko naše utrpení, za všecku naši krev. Ale ani tehdy nemohou partyzáni dopustit, aby před vámi kdokoliv svévolně špinil jejich čest. Nemáme soudy, nemáme kriminály, jsme bez ustání na nohou nebo v sedle. Proto za zločiny, podobné tomu, jímž se provinil tenhle četař, jest u nás jen jeden jediný trest: zastřelení.“

Po těchto slovech nastal mezi občany šum, pohlédli s úžasem na majora a některým se zželelo cikána. Nejsmělejší z nich promluvil:

„Ach, oželíme těch sto korun! Pročpak člověka hned střílet?“

Tu se jich major Popov zeptal:

„Jakpak byste ho vy potrestali?“

Tu jeden z těch několika Němců, co se tehda skrývali v lesích před SS a co se odedávna znali s Cyrilem, navrhl:

„Pošlete ho do první linie, dejte mu příležitost odpykat vinu.“

Tohle řešení se všem zalíbilo, a proto je přijali.

Potom začali vyplácet peníze poškozeným, ale co tomu řeknete: většina se jich zřekla. Věnovali to do pokladny štábu, i když těch několik stokorun padlo do ní jako kapka do moře… Tam, můj milý, byly prý miliony.

Když se občané rozešli, nařídil Popov celému oddílu nástup a vyhlásil:

„Už včera v obci, kde jsme leželi, našel se všivák, který v jednom domě ukradl jakési plátno na onuce. A hle, dnes tu máme pokus podvodného vymáhání peněz! Ze zásad, které partyzáni musí dodržovat, stojí zásada dobrého vztahu k civilnímu obyvatelstvu na jednom z nejpřednějších míst. To je vám známo. Kdo by jednal jinak, ohrozil by dobré jméno a čest partyzánského hnutí. Za takovou věc se s nikým babrat nebudem. Prohlašuji vám přímo, že každého, kdo by se ode dneška na cokoliv ulakomil, byť to byla třeba jenom jedna jediná zápalka, vlastní rukou zastřelím! Rozchod!“

To bylo všecko, co nám Bezák při pivě vyprávěl. Vzpomněl jsem si na tuhle příhodu jen proto, že je poučná a dávala nám nahlédnout do osudu, který pravděpodobně stihl příštipkářovy noční hosty. Ty určitě neposlali do přední linie, s těmi určitě udělali krátký konec, ale Bůh s nimi, my jsme se aspoň na chvilku vytrhli z práce, trošičku jsme si odpočinuli a teď můžeme s novými silami pokračovat. Ale kde a jakým uzlíčkem navázat nit?

Ale, co bychom se trápili! Začneme kdekoliv. Nechtěl jsem, abyste se domníval, že případ Strmeňův, který našel v lese zbraně, byl ojedinělý. Ach, ne! Uvědomte si, že tenkrát, když situace povstalců a partyzánů na frontách byla už značně kritická, když naše oddíly musely ustupovat před materiální i početní převahou Němců, pozorovali jsme stále častější přelety sovětských letadel, jež shazovala zásoby, munici a zbraně.

Pravda, shazovala je především do určitých středisk, přistávali s nimi na letišti Tři Duby i na jiných místech, avšak ani případy, že letadlo muselo shodit svůj náklad jen tak nazdařbůh, nebyly ojedinělé. Lidé chodili po lesích, potloukali se sem a tam a doufali, že se jim poštěstí. Byl by však blázen, kdo by se domníval, že s každým takovým nálezem naložili tak jako Strmeň. Vždyť už malé klouče v kolébce spíše sáhne po dřevěné flintě nežli po chrastítku, a každý chlap má raději pistoli než kousek dortu. A naši chlapi, ti jsou o to horší, že od malička rostou v lese, od malička jim srnci skáčou před nosem — od malička potkávali však v lesích nás, a tenkrát byl konec pytlácké vášni! Nemohli ji uspokojit, nemohli si zchladit krev. Puška s krátkou hlavní skrytá v trouchnivém kmeni? Prach a sekané olovo? Ach, bývalo!

Události, které se přihodily v době, o níž vyprávím, přinesly jim však nové možnosti. Vždyť celé kraje povstaly a sáhly po zbrani, z přestupku neoprávněného držení zbraní stala se skoro povinnost. Mohl jim v tom někdo bránit? Vždyť zbraně byly rozházeny po horách!

Ej, byly to časy! Kdybyste byl tenkrát chodil dům od domu, mohl jste vzít jed na to, že každý chlap měl z čeho střílet. Každý měl pušku, záviděl tomu, co našel automat, ale i ti s automatem nebyli by proti tomu, mít třeba i kanon. Tak je to omámilo.

Pravda, pásl jsem po nich dost a ponaučoval je, aby ukládali nalezené zbraně v obci, při čemž — mám-li se přiznat — jsem měl na mysli i bezpečnost vysoké, srnčí i černé zvěře ve svém revíru. A i když dali mnozí na má slova, i když se zásoby zbraní v zbrojnici rozrůstaly, stejně jsem věděl, že každý z nich je přitom ozbrojen po zuby, ba v jedné chalupě jsem na vlastní oči viděl, jak sušili plenky na trojnožce od kulometu…

Jednou, když jsem chodil po lese v těch místech, kde za večerů se už zase bili jeleni, neboť byl říjen, zachtělo se mi najít stopy jejich zápasů. Chodím a chodím, motám se na pokraji mýtiny a pořád pozoruji psa, který větřil a pobíhal křížem krážem. Právě když jsem se sehnul k starému pařezu, na němž vyrostly houby václavky (a ty já mám moc rád), zdvihl můj pes hlavu a krátce zaštěkal. Vidím — zvětřil člověka.

Mladý chlap si kráčel po stezičce, kterou dávno před ním šlapávaly jahodářky, jeho kalhoty byly rozedrané a stará halena na něm visela jako na tyčce. Na mou duši, pomyslel jsem si, tebe věru moc nekrmili, jsi jako souš.

Když mne zpozoroval, nechoval se tak, jak to dělává ten, kdo se s černým svědomím a úmysly straní lidí, naopak, zastavil se na cestičce, rozpřáhl ruce a vzkřikl vesele:

„Jste to opravdu vy? Lesní Gondáš…“

To ti ještě chybělo, aby tě každý tulák znal jménem, brumlám si pod vousy a scházím k němu dolů. A na mou pravdu, musel jsem přijít hezky blízko, abych poznal zdejšího rodáka, který, jak jsem myslel, sloužil tenkrát jako záložní důstojník v armádě.

„Je to možné?“ vyhrklo ze mne. „Nadporučík Zvara? Ach, aby vás… A kde máte distinkce? Kde máte zlaté šňůrečky a všelijaké tento… serepetičky?“

„Viděl jste už někdy hvězdy na haleně?“ řekl nadporučík Zvara. Nutil se přitom do smíchu, ale veselo mu nebylo.

„Proč opovrhujete řádnými cestami? Proč se vracíte domů? A proč v takovémhle přestrojení?“ ptal jsem se Zvary.

„Bylo by mi těžko odpovědět vám na všecko a pěkně podrobně,“ řekl nadporučík. „Jdu od Dukly, proklouzl jsem německým obklíčením a od té chvíle směřuji nejkratší cestou k vám. Na východě jsou pány Němci… a ti by věru nestrpěli, aby si povstalecký důstojník vykračoval v plné parádě po silnici, zatím co oni odzbrojují naše zajaté pluky a prohánějí vzbouřence po lesích. Proto budu do smrti vděčný sedláčkovi, jenž ochotně vyměnil svou starou halenu za důstojnický stejnokroj, a přeji mu, aby mu souhvězdí na jeho náramenících věštila štěstí!“

„Vy tedy, jestliže jsem vás dobře pochopil, chcete pokračovat v odboji,“ poznamenal jsem.

„Samozřejmě!“ řekl nadporučík Zvara. „Třebaže vím, že naše nynější vyhlídky jsou neutěšené, třebaže vím, že se Němci nakonec na nás vrhnou se vší převahou a silou, musíme pokračovat v boji, i když naše naděje na spojení s Rudou armádou selhaly.“

„Opravdu, tisknou nás se všech stran,“ projevil jsem před ním obavy, které mě tajně trápily. „Němců je jako much… a mají nejlepší zbraně. Jak dlouho můžeme vzdorovat?“

Nadporučík Zvara mlčel dobrou chvíli, jako by se rozpomínal na všecko, co viděl a zažil, když se probíjel od Karpat až k nám. Potom řekl:

„Museli proti nám postavit sedm divisí. Museli zasadit do boje dělostřelectvo, tanky i letectvo. Naše síla však není ani v počtu, ani ve zbrani. Naše síla je v duchu. V bojovém odhodlání. I kdyby nás přemohli, nebude konec.“

Doprovázel jsem ho k dědině přes lesy. Svečeřívalo se a začalo mrholit.

„Hle, včera v tuhle dobu, když se mi zázrakem podařilo proplést se německou linií, přecházel jsem pod Královu Holu,“ začal vyprávět nadporučík Zvara. „Vtom zahvízdlo nad mou hlavou několik kulek. Lehl jsem a myslím si: Namoutě, nová fronta? Volal jsem, aby nestříleli, a pomalu jsem se přibližoval k prvním chalupám. Řeknu vám, není to ani trochu příjemný pocit, když se dostanete do palebného pásma a musíte kráčet přímo proti ústím hlavní, z nichž vlastní lidé střílejí proti vám. Byli to chlapci z telgartského úseku, jež poslali do dědiny na oddech. Ti se doslechli, že Němci nastoupili do útoku a roztrhli frontu. Bez rozkazu obsadili okraj dědiny. Za nimi, vidím, lehl stařec s granátem v ruce a vedle něho výrostek s pásy nábojů. ,Ať se jen Němci ukážou,‘ říkali vespolek. ,Nebudou napájet koně z našeho Hronu!‘ Když jsem je viděl v této dobrovolné záloze, uvědomil jsem si to, co jsem vám povídal před chvílí. Náš lid se nedá přemoci.“

To bylo zhruba všechno, co mi Zvara vyprávěl, než jsme se dostali na polní cestu.

Neznám vaše názory, pokud jde o vojenské věci. Mohl byste lehko podlehnout dojmu, že nadporučík Zvara se nezachoval příliš statečně, jestliže po přechodu bojové linie nezůstal u našich frontových oddílů. A přece byste mu křivdil. Ne, to nebyl žert, prodírat se horami od Dukly až po naše kraje, hladovět, pochodovat a skrývat se před Němci. Byl, na mou věru, zbědovaný, byl oblečen do hadrů, potřeboval den dva odpočinku a musel se dát do pořádku. Slyšel jsem, že jeho matka, když přišel za tmy domů, nechtěla svým očím věřit, nechtěla se k němu znát, plakala. Pokoušely se o ni mrákoty. Třetího dne, jen co byl zase chlapík, hlásil se nadporučík Zvara k další službě a dostal dobré zařazení.

Přišel včas, přišel jako na zavolanou.

Když Němci viděli, že telgartská závora je téměř nepřekročitelná, začali se k nám tlačit s opačných stran. Nedbali obětí, nedbali krve, dostávali se, byť i se zakrvavenými hlavami, stále blíže a blíže. Bylo třeba stavět opevnění.

A hleďme, právě když naši nejvíc potřebovali odborníky, přišel nadporučík Zvara, zákopník. To se ví, hned ho pověřili dozorem nad opevňovacími pracemi.

Abyste věděl, u nás, v obci, která byla nejvíc vzdálena od všech bojových akcí a důležitých cest, začali budovat opevnění až v poslední chvíli. Ale ta obětavost! A to nadšení! Myslíte, že bylo třeba mobilisačních vyhlášek? Domníváte se, že národní výbor musel vydat nařízení? Kdepak! I když vylepili takovéhle výzvy, i když se tahle věc přetřásala na veřejné schůzi, k chvále našeho občanstva nutno říci, že by mu tenkrát bylo stačilo jenom jediné slovo.

„Proč o tom tolik mluvit?“ křičeli lidé na předsedu, když jim oznamoval rozhodnutí. „Jen co nejdřív do toho, dokud je čas! Jdeme všichni! Jdeme dobrovolně!“

Ale ach! Tehdy jako na potvoru přišel psí čas. Obloha byla jako ovčí rouno a déšť se lil a lil. Víte vy, co je to za práci, když vám hrouda zůstane viset na krumpáči, víte vy, jak těžká je lopata, oblepená blátem?

Lidé se trápili v tomhle dešti a v tomhle blátě, kopali protitankové zákopy, budovali železobetonové bunkry pro kulometná hnízda, vozili štěrk, ručně míchali beton, hemžili se na tom mraveništi a věru, i když zmokli jako slepice, měli většinou dobrou náladu a neochabovali na mysli.

Neumíte si představit, jak se jich dotklo, když přišel předseda Urban a ptal se, kdo z nich žádá mzdu.

„Nechceme,“ odpověděli téměř všichni.

A Mara, která přímo závodila v práci, spíše pro sebe utrousila:

„To by mi Šimon dal!“

Tak to bylo na pavlovském úseku i ve Fludričkách nad cikánskou osadou, tak to bylo všude, kde se betonovaly protitankové zákopy anebo kryty pro kulometná hnízda. Jen rychle! A neochabovat!

„A letiště už bude hotové?“ ozval se nedůvěřivý hlas, „kdoví, komu bude sloužit… Což nevidíte tu přesilu? Naši ustupují…“

„Ech, to jsou plané řeči!“ zarazil Slámka malomyslného souseda. „Musíme vynaložit všecky síly. Až do konce.“

„Jen kdyby všichni,“ poznamenala stará Pôbiška, která ku podivu také přišla pomáhat. „Hele, já, stará osoba…“

„To je pravda,“ připojily se k ní ostatní ženy, „nikdo by neměl chybět…“

„Řekněte přímo…“ vyzval jsem je tenkrát, i když jsem je nijak nepodezříval, že by se svými poznámkami chtěly dotýkat právě mne. Vždyť já — to bylo jasné — jsem nemohl denně přicházet z takové dálky.

„Tak dobře, povíme to rovnou,“ zaštěbetaly rozzlobené ženy. „Podívejte se na pana Hamaje! Ten, Bůh je svědek, lituje, že ho tu zastihlo povstání, a teď hledí, aby se do ničeho nenamočil. Pravda, minule dělal půl dne, dopoledne ukazoval puchýře… a od té doby nepřišel.“

„A Cút? Kdopak jste tu viděl Cúta?“ ptal se starý Drabant. „Ta kramářská duše dělá jen to, z čeho může mít nějaký prospěch.“

„Ach, věru, Cút!“ vzpomněli si i ostatní. „Ten se tu dosud neukázal…“

Když nastával večer, ubíral jsem se domů. Na horním konci jsem potkal Liščiaka. Kráčel se svou patrolou vzhůru dědinou. Ach, toho bláta! Ach, té husté mlhy a vody! Věru, nikdo jim nemusel závidět jejich dobrovolnou službu ani pravomoc a ani zbraně.

„Slyšel jsem stížnosti na určité lidi,“ říkám těm chlapcům, „slyšel jsem, že mnozí nedbají veřejného zájmu. Poctiví občané dřou do úpadu, zatím co někteří mizerové se jen tak povalují. Co to má znamenat?“

„Neboj se,“ odpověděl mi Liščiak, „uši máme i my. Víme dobře o těch ptáčcích, a potkáváš-li nás teď v těchto místech, tedy jen proto, že se chceme pokusit načechrat jim trochu chocholku. Půjdeš s námi?“

Byl jsem sice unaven, a kdyby mne byli hodili do příkopu, byl bych i tam usnul, ale práce, na niž se chystala Liščiakova skupina, slibovala zábavu, jakou ani jeden ospalec nemůže vyvážit tím nejkrásnějším snem.

V krámě, do něhož jsme vešli, nás přivítala Cútka.

„Aj, to jsou k nám hosti! Co byste si přáli, pánové?“

„Od vás nic, milá paní,“ povídal za nás za všecky Robo Liščiak a přitom si pohrával s řemínkem od armádní pistole. „Chtěli jsme vidět vašeho muže tváří v tvář.“

V Cútce to hrklo.

„Stalo se něco? Udělal něco, co by byl neměl dělat?“ a zkřížila ruce na prsou.

„Naopak! Přišli jsme proto, že neudělal to, co měl dělat. Kde je? Kde se skrývá?“

„Věřte mi nebo nevěřte, sama nevím,“ odpověděla Cútka a zdálo se, že nic netají, zdálo se, že mluví pravdu. „Od oběda nebyl doma. Šel dozajista někam za obchodem…“

Nedalo se nic dělat, odešli jsme z krámu. Tma zatím zhoustla, ale bláto zřídlo, neboť nepřestávalo drobně poprchávat.

„Ach, lišák mazaný! Vidíte ho?“ klel velitel milice. „Cítí, že nám trošku přituhuje, ví, že Němci přicházejí stále blíže, proto mu znova narůstá hřeben.“

„Když si pomyslím, že do práce přišla i taková Pôbiška,“ povídal jsem chlapům, „zatím co jiná, mladší, myslí jen na svůj podolek a na klevety, hned bych…“

Liščiak mi nedopřál ani dokončit.

„Neboj se,“ řekl, „však už jdeme k té, kterou, jak se mi zdá, máš na mysli…“

A tak jsme po chvilce vtrhli k Dobričce do chalupy.

Ach, přál bych vám vidět to překvapení, když jsme tam našli veselou vdovu i s kramářem. Přál bych vám vidět, jak vyvalili oči na pistole a automaty.

„Ježíši Kriste!“ vyskočila Dobrička od stolu a začala bědovat.

Kramář, třebaže mu leknutím klesla brada, dobrou chvíli nemohl ze sebe dostat ani slova. Potom, aby nevypadal tak docela hloupě, se zeptal:

„Hledáte mne, pánové?“

Liščiak odpověděl:

„I vás, i tuhle sousedku. Hledali jsme vás už několik dní, hledali jsme vás tam, kde je dnes možno najít každého poctivého člověka, tam, kde od svítání do tmy pracují obětaví občané, kteří nenarukovali, ale i tací, co pro stáří anebo zas pro svůj skoro dětský věk by dělat ani nemuseli. Máte-li nějaké svědomí, čím se ospravedlníte?“

„Mám daleko,“ začala se hloupě vymlouvat překupnice, „odpusťte, to je na mne daleko…“

Cút, aby napravil dojem z této nesmyslné výmluvy, kterou by mohla tím spíše uplatňovat stará Pôbiška, rozmyslel si věc docela jinak. Povídal:

„Uznávám, pánové, že v těchto těžkých časech musí každý přispívat hřivnou. Jedni dělají to, jiní dělají zas ono. Mohu vás ubezpečit, že nám, paní Dobričce a mně, nezbývá ani minutka volného času a že ho vyčerpáváme jen v obecném zájmu, aby nevázlo zásobování…“

Podívejme se! Takhle se vykrucuje!

Liščiaka to velmi rozhněvalo. Rozkřikl se:

„Ach, k čertu s vašimi šňůrkami do botek! Nevytahujte se se svým feniklem! Jaká to drzost domnívat se, že bychom pomřeli bez vašeho krámu. Sedlák, který pro nás dobývá chléb a pěstuje dobytek, anebo Slámka, který poráží prasata a nabíjí klobásy, mají větší zásluhy o řádné zásobování než vy se svými knoflíčky — a pracují. Přišli sami a pracují.“

Pravda, po těchto slovech zůstal párek jako opařený, Liščiak jim nedal ani vydechnout a dodal:

„Nejde mi o to, jestli jste se tu sešli proto, abyste řešili zásobovací otázky anebo proto, abyste se cumlali, do toho mi nic není. Ale vidím vám, moji milí, až do duše. A musím vám říci, že vaše duše je černá. Při přenášení anebo vážení zboží roztrousíte víc klevet a lží nežli mouky a jáhel. Nenávidíte nás, a my to víme. Ale každý člověk musí časem skládat účty. To mějte na paměti!“

Všichni jsme zpozorovali, že Liščiak skončil rozhovor a nemíní se dále zabývat ani kramářem, ani Dobričkou. Vyšli jsme z domu, a ačkoliv nás obklopila černá mlha, bylo nám mnohem příjemněji potmě, než abychom se byli měli dále dívat na takové štěnice…