Vítr se vrací

Včera jsem se vám zmínil, jaké obavy se mne zmocňovaly, když jsem se oné lednové noci vracel k Bezákovi se zprávami. A na mou duši… moje tušení mě ani za mák nezklamalo.

„Jak si to představuješ?“ zakřikl mne tenkrát, „copak můžeš vědět, kterou cestu si Němci zvolí? Kdožví, nepůjdou-li právě tudyhle! Třebaže vím, že jsi dobrý střelec a srazíš všecko, co si vezmeš na mušku, neboj se, bez tebe se v dědině obejdou. Doma budeš… u telefonu.“

Je to tedy jeho vina, že to, co vám teď začnu vyprávět, nemohu označit za očité svědectví. Ale tyhle události jsou u nás tak známé, že každý, na koho byste se obrátil, vám může dosvědčit pravdivost mého podání.

Každý vám řekne, jak byly rušné následující dva dny. Rozkazy, které vydalo naše politické vedení, se splnily do písmenka. Tóno Fukas i kapitán Beniač obhlédli si znova všechny přístupy k obci a určili místa nejvýhodnějšího odporu, při čemž jim dobře pomáhal i partyzánský poručík Nikolaj Radov, který sem přitáhl se svým oddílem od Sadilenkova štábu. Pravda, tenkrát jsem ani netušil, kdo je v jeho oddílu.

Liščiak a Adam Pančík dopravili poslední zásoby munice z lesů. Řeknu vám, byl to zázrak, že ji našli v těch skrýších a jamách, které zasypal metrový sníh!

A milice! Jestliže tenkrát, za povstání, zkoumala papíry pocestných a přitom stačila postrašit ještě i Dobríčku, v těchto dnech, na mou věru, měla perné chvilky. Myslíte, že ti chlapci mohli složit hlavu do dlaní a zdřímnout? Kdepak! Ani na minutku! Dnem i nocí chodily patroly po celé obci a spojky běhaly k strážím u obranných posic.

Ani oprava telefonického vedení nebyla docela lehká věc. Sešněrovat celou dědinu drátem, to se nedalo udělat ráz dva. Jen se zeptejte mého kolegy Kolára, jaká to byla práce! To neznamenalo spojit jen dvě lesní správy s ústředím, bylo třeba zapojit všecky doliny a všecky myslivny! Dělal na tom dva dny od úsvitu do soumraku, až třetího dne, bylo to 28. ledna, se vrátil před polednem domů, dal signál a poslouchal. Volal ústředí, volal lesní správu, volal jednotlivé myslivny — chválabohu, telefon fungoval zcela bezpečně. Ba musel se dokonce smát, když se na jeho signál ozval lesní Demko z Páleničného nejistým hlasem:

„Co je? Snad už nejdou?“ Odpověděl mu: „Co by chodili! Zkouším telefon…“

Třebaže lesní měl příležitost přesvědčit se, že lidí se uz zas zmocnil neklid, třebaže viděl, jak ženy a děti balí zásoby a chystají se běžet do úkrytu, nedovedl si vysvětlit, proč právě Demko by byl měl podléhat takovýmto pocitům a nervositě.

Kdožví? Já sám nevěřím na babské řeči. Ale poznal jsem, že člověka někdy ovládne podvědomé tušení něčeho, co se má zakrátko splnit.

Abyste měl jasnější obraz o tom, co se dále stalo, povím vám, jak to bylo u Demků. Jeho švakr, paní lesní bratr, skrýval se tam před Němci, aby ho případně nevzali do Říše. V potvrzení o počtu rodinných příslušníků ho nevedli a byl by mohl představovat hlavu rodiny jenom tehdy, když Demko odešel do lesa. Zkrátka musel být ostražitý a v noci spávat na zaječí kůžce, musel mít oči všude a v případě nebezpečí musel se dovést ztratit jako pára.

V té chvíli, když Demko ujistil Kolára, že telefon je v pořádku, odešel mládenec do přední jizby. Nezáleží snad už na tom, co tam hledal. Dozajista to ani nenašel. Napadlo mu totiž podívat se z okna k dolině — a tu, hle, najednou vidí, že k myslivně se brodí, povstávají a zas škobrtají v hlubokém sněhu jakési postavy. Třebaže byly dosud daleko, takže nedovedl zjistit, kdo jsou, co jsou, zdálo se mu, že se jim na ramenou ježily zbraně.

Skočil z jizby do kuchyně:

„Němci jdou!“

A potom přelétl přes ohradu do hustého smrčí.

Demko vběhl do jizby, vzal dalekohled a na mou duši! — byli to oni. Počítá: dva — čtyři šest… Potom odhadl celý houf jen tak od oka, skočil do síně k telefonu a hlásil na lesní správu:

„Padesát Němců jde dolů Páleničnou dolinou!“

Náš telefon, jak jste už mohl zpozorovat, to je báječné zařízení. Jen co otočíte kličkou — už vám to cinká v každé myslivně po všech dolinách. Tady nesmíte mít žádných tajností. Namlouvat si pěkné děvče? Anebo někoho pomlouvat? Bože chraň! Mohou to odposlouchat nejen na lesní správě, ale — všichni lesníci anebo jejich ženy. Mluvím pravdu, Rozko?

Můžete si tedy představit, jaké pobouření vyvolalo Demkovo hlášení. Rozkazy se sypaly na všechny strany. A spojky! Spojky na lyžích! Lesní správa na dolním konci volala partyzány z Medvědova do zbraně. Lesní správa na horním konci vzkazovala obráncům do Páleničného: „Připravte se! Němci jdou!“ A — to se ví — celá dědina byla na nohou.

Mezitím naše obrana, která dosud o ničem nevěděla, pobíhala ve sněhu sem a tam. Ach, ubožáci! Stáli tam od rána. Mráz pálil a do večera bylo ještě daleko.

Když jim nejbližší spojka přinesla zprávu o Němcích, krev se jim rozproudila. „Chválabohu, aspoň se trošku zahřejeme!“ A rozběhli se do stráně k palebným krytům.

Cože? Ach tak! Domníváte se, že tam byly bezpečné zákopy, chráněná hnízda a železobeton. Propánajána! Jak si to představujete? Nic takového tam nebylo.

Jen co přejde zima a ztvrdnou cesty, jděte se podívat k Páleničné dolině, jděte si prohlédnout to skalnaté návrší, plné balvanů a mohutných vývratů, které vyběhlo z pravého úbočí doliny až k cestě jako bohatý prs. Říkáme mu Kerašove — a je to právě to místo, kde se poručík Fukas rozhodl vzdorovat jakékoliv přesile. A plným právem! Až tam přijdete, vystupte i vy vzhůru po stráni, přikrčte se za kterýmkoliv skaliskem a pomyslete si, že máte v ruce pušku anebo automat. Pod vámi bude cesta a potok, před vámi otevřená dolina s rovinkou jako dlaň. Budete-li mít třeba jen za mák obrazotvornosti, představte si, že proti vám pochoduje houf nepřátel. Krucinál! Budete je mít do jednoho v hrsti!

Bude vám současně jasné, proč naši obránci nepodlehli ani na okamžik obavám, že si nebudou umět poradit s padesáti Němci. Kdepak! Bylo by bývalo stačilo, aby každý z nich dvakrát vystřelil a mohli jít klidně domů.

„Padesát Švábů?“ smál se Šimon Sihelčík. „S těmi si lehko poradíme!“

Jenže tehdy přiběhla spojka z nejbližší myslivny a řekla:

„Demko hlásí dalších padesát Němců!“

Hrom do toho! To už bylo horší.

Šimon se ohlíží kolem sebe, odhaduje, kdo za kterým balvanem anebo vývratem leží, přešlapuje s nohy na nohu a šeptem počítá: jeden, dva, tři… pět… osm… dvanáct… Ach Bože, Bože, bylo to žalostné! Bylo jich málo.

Kdopak to tam vlastně na té stráni stál?

Inu, především naši známí: Šimon, Adam Pančík, Dežo Slámka, dřevorubec Rázga a dva tři chlapci z Liščiakovy družiny. Bylo tu pár ruských partyzánů s kterými přišel poručík Fukas, a potom tu byl kapitán Beniač se svou skupinkou, nepřevyšují počet dvanácti mužů. Co to bylo? Nic. Ať se Šimon namáhal jakkoliv, v nejlepším případě jich mohl napočítat ke třiceti. A Němců, hele, valila se stovka!

Poručík Fukas máchl rukou proti dolině, jako by chtěl nějakým čarodějným pohybem setřít všecky Němce se světa a neříkal nic. Zato kapitána Beniače se dotkla zpráva nemile. Přelétl zrakem všecky své chlapce, rozpomenuv se na útrapy a nebezpečí, jež společně překonali, a nemusel ani příliš uvažovat, aby pochopil, že teď posadil svoje svěřence do horké kaše.

Usmál se na ně, aby je povzbudil, a potom jim řekl: „Chlapci moji, jestliže z toho všichni šťastně vylezeme, bude to zázrak… Jen se mi dobře kryjte!“

Můžete si myslet, jak se Fukasovi nebo Šimonovi znelíbila takováhle řeč! Zdálo se jim, že Beniač je bázlivec, zdálo se jim, že chce zachraňovat především život. Bože můj! Jaká to byla hodnota — lidský život, když tuhle přece jde o celou dědinu?

Dnes, když o tom přemýšlím, vidím, že obě strany, jak naši, tak i Beniač, měly svoji pravdu. Naši chlapci byli odhodláni položit třeba i životy, jen aby Němcům pořádně namleli, jen aby zachránili svoje rodiny, svoje domovy a celou obec. Avšak kapitán Beniač byl odpovědný za celou skupinu mladých lidí. Viděl už za války tolik spálenišť! Hořící dům zhasne a nakonec se postaví nový. Ale připrav lehkomyslně člověka o život — a už ho nikdy na nohy nepostavíš.

Kdožví, snad to byly dvě podoby jedné jediné pravdy, tak jako na každé minci bývá orel i hlava.

Dřív než bych mohl dále vyprávět, co prožívali naši obránci, musíme odskočit ještě na okamžik k Demkům.

Jak to tam bylo? To víte, paní lesní byla celá vylekaná. Bála se o svého manžela, bála se o svého synáčka a konečně bála se trochu i o sebe. Jak by ne? Taková hromada Němců se valila k myslivně! V duchu už viděla, jak budou vyvádět.

Lesní Demko stál v přední jizbě a pozoroval vojsko. Padesát? Sto? Ach, vždyť je jich víc! Ještě chvíli postál u okna, počítal, počítal, potom znova skočil k telefonu a křičel:

„Hlásím dalších padesát…!“

To bylo všecko, co mohl dělat. Vyběhl na verandu, popadl tyčku a strhl telefonní dráty, neboť k vratům už už přicházeli první Němci.

Měl, jak se říká, alibi.

Avšak co to pomohlo, že stačil hlásit příchod půl druhé stovky Švábů, když jich přišlo ještě nejméně dvakrát tolik! Zakrátko černala se jimi celá dolina.

Není třeba říkat, kolik se jich nahrnulo do myslivny, kolik sněhu tam nanosili, jak se ohřívali, kolik čaje vypili a nač se vyptávali. To byli jen jednotlivci, zato venku jich mrzlo na pět set. Byli zmoženi těžkým pochodem lesy, byli zmoženi a sotva stáli na nohou. Mrzutost naplnila jejich mysl a oni toužili přijít co nejdřív do dědiny.

„Daleko do obce?“ ptali se.

„Slabé dvě hodinky,“ odpověděl Demko.

A tak se zas hnuli dolů dolinou. Zřejmě chtěli přijít ještě před večerem k teplé peci.

Vraťme se teď k našim odvážlivcům. Můžeme je tak směle nazvat, neboť, hle, kdo se jednou odhodlá vzdorovat nejméně trojnásobné přesile, ten věru nemá ani zaječí srdce, ani zaječí běhy. Přitom pod Kerašovým nebyl mráz o nic menší než v dolině, kudy táhli Němci. Jak se říká — mrzlo, jen to praštělo, pohnul jsi rukou a zdálo se ti, že vzduch se tříští a sype jako rozbité sklo.

Naši chlapi se ohlíželi dolů k obci. Přijde pomoc? Hrome! Už by tu měli být!

A tu přichází spojka po třetí a po třetí hlásí padesát Němců…

„Šlak aby to trefil! To je mnoho!“

Dnes by se vám už, myslím, nepřiznal, komu uklouzla tato poznámka přes zmrzlé rty. Byl to též jediný hlas, který vyjádřil pocity všech obránců.

Poručík Fukas kroutí hlavou a mlčí.

Kapitán Beniač kroutí hlavou a mlčí.

Všichni chlapi mlčí. Čas se vleče.

Najednou jeden z nich povídá:

„Někdo jde.“

Ohlédli se dolů dolinou. Daleko za nimi, tak daleko, že člověka nerozeznáš, hluboko sněhovou kolejí se brodí chlap.

Čekali hodnou chvíli.

„To bude jistě spojka z obce,“ říká Rázga.

„Nesmysl! Nač by potom byl telefon?“

A tu kdosi, co měl nejbystřejší zrak, překvapil všecky:

„Vždyť je to Matouš! Matouš Trčka!“

„Na mou duši!“

Zanedlouho už ho jasně poznávali všichni. A Matouš pospíchal, nohy se mu smekaly, chvílemi běžel a chvílemi zas postával, ne, v takovémhle čase to nebyl ani výlet, ani příjemná procházka.

„Hleďte, hleďte! Co to nese?“

„Jistě kulomet!“

Opravdu, za chvíli tu byl Matouš i se svou zbraní. A už hledal nejvhodnější postavení, už zalehl do dolíku pod husté smrčí, už podepřel kulomet a připravil si náboje. Potom pohlédl na poručíka Fukase:

„Je to tak dobře?“

„Dobře, Matouši, dobře,“ souhlasil Fukas.

Můžete si myslet, co se snažil vložit do svého hlasu. Pevnost a důvěru. Ani stín pochybnosti, ani náznak obavy před pětinásobnou přesilou! Vidíte, musím udávat jenom počet, o kterém věděli. Kdyby byli měli představu o přesile, která se proti nim valila, kdožví, tehdy by byl možná i Fukas zakolísal.

Přešla ještě dobrá půlhodinka, než se na cestě, vedoucí od obce, zachumelilo lidmi.

Kdosi vzkřikl:

„Už jdou!“

Všichni pohlédli v tu stranu.

„Chvála Bohu!“

Byly to asi dvoje sáně, za nimi hlouček lidí, pospíchali, ale copak. V tomto okamžiku už měli být tady!

Neboť, hle, v téže chvíli se ozval přidušený hlas.

„Němci!“

Ach, nebylo tedy času pozorovat blížící se pomoc, už nebylo času odpočítávat minuty. Všichni se ještě naposled zavrtěli na svém místě, přiložili líce k pažbě a od nynějška už jen hltali očima prostor před sebou, který se plnil německým vojskem.

Kdožví, nač tenkrát ti naši chlapci mysleli. Chce se mi skoro věřit, že nemysleli na nic. O čem by rozvažovali? Viděli, že Němci lezou sotva noha nohu mine, viděli, že jsou zubožení, unavení a nemají už žádné síly. Viděli, že postupují jako stroj, který už hrká z posledních sil. Ale současně viděli, že jich je mnoho.

„Připravte se k boji!“ řekl Beniač.

Zbytečně. Vždyť byli připraveni.

„Nestřílet, dokud nedám povel!“

To už ano! Rozkaz poručíka Fukase měl přece smysl. Ať přijdou Němci až před samé hlavně! Ať se jim všichni ukážou, kolik jich je!

Ti první už byli téměř na dosah ruky. A kolik jich postupovalo za nimi! Hle, zaplnili už celou dolinu a ze zatáčky ještě stále přicházeli noví. Bože, Bože, kolikpak je to praporů?

Což snad usnul poručík Fukas? Byl už nejvyšší čas, aby se něco začlo.

A tu — nevím, jestli se někdo z našich neopatrně pohnul anebo dokonce přeběhl od stromu ke stromu — ozval se první výstřel. Vyšel z německé pušky.

„Palte!“

Matičko Boží! To byl rozkaz! Vystřelili najednou ze všech pušek. A už viděli, jak se Němci rozdrobili, jak ucouvli a zakolísali. Jakpak by ne? Takového něco! Právě tenkrát, když se sem dovlekli z posledních sil a když už už cítili ve vzduchu dým smolných polen a teplo selských pecí…

Kolik jich padlo do sněhu tváří dolů! Kolik se jich zvrátilo naznak! Kolik raněných se svalilo do závějí a rozmetávalo je ve smrtelném zápasu!

Ačkoliv bylo docela přirozené, že v prvním okamžiku podlehli překvapení, nesmíme si myslet, že zůstali stát jako smolné sloupy a nebránili se. Naopak! Byli přece už v tolika bojích! Byli to chlapi ostřílení a míra jejich zuřivosti rostla stále úměrně s množstvím ušlechtilé krve, kterou jejich kamarádi v nepřátelské krajině ztratili. Můžete si myslet: zatím co se jedni starali o raněné, druzí sáhli po zbrani, mihnutím oka zhodnotili bojiště a hledali výhodné bojové posice. Rozprchli se po louce, kryli se v sněhových jamách, jednotlivci přilehli k potoku a posunovali se směrem toku. Mizerové! Už jim zpívali andělíčci — a oni ještě mysleli na obchvat!

Ale boj zuřil. Naši byli ve výhodě a pálili jako zběsilí. Pálili po těch, co byli před nimi na cestě, pálili po těch, co se rozutekli po louce, brali si na mušku ty, co se drápali vzhůru úbočím na Repiska a ukrývali se za zasněženými pařezy. Ojojoj! Ale leželo jich všude kolem! A toho křiku, nářku! A té krve!

Naši po nich stříleli celými salvami. A Matouš Trčka vyměnil už druhý pás, zabíral kulometem celou dolinku a kosil je obloukem skoro tak, jako když v červenci kosíval trávu kdesi v Záklukách. Jenže tenkrát zpívaly hrabačky svoje písně — a tady výstřely, křik a kvílení…

„Aby to šlak trefil!“

To vykřikl dřevorubec Rázga v okamžiku, když mu selhala puška. Vzepřel se o lokty, přiklekl a už už chtěl vytrhnout závěr, když najednou prásk! Německá kulka zasáhla pažbu. A už měl pušku ve dví. Chvála Bohu, že pažba! Mohly to být útroby.

Vtom — jak říkají očití svědci — z kulometného hnízda se ozval slabý výkřik. To Matouše šlehla nepřátelská kulka do nohy. Divíte se, jak je to možné? Ptáte se odkud? S boku, pane! Některý z těch Švábů, co se táhli protějším úbočím, zpozoroval Matoušovu pekelnou střelbu a vzal si ho na mušku. Avšak Matouš nedbal takové maličkosti. Pokládal ji za výstrahu a bez meškání stáčel kulomet v tu stranu. Ale ach! Bylo pozdě. Bylo už příliš pozdě, neboť vzápětí mu druhá kulka proletěla ústy a vyšla zátylkem.

Ubohý Matouš! Klesl do sněhu a ztratil vědomí.

Jeho kulomet — jediný, který tam do té chvíle měli — oněměl. Hned bylo znát, že je střelba řidší.

Kapitán Beniač pohlédl vzhůru dolinou. Němců jako much! A stále přicházejí další a další. Rozpomenul se na počet, který hlásil lesní Demko, zkušeným okem odhadl skutečný stav. Bylo mu jasné: tady byl zřejmý omyl. Pět set — to ano! Při nejmenším pět set! Pět set proti třiceti…

Jediným pohledem objal své chlapce. Měl je hodit Švábům do chřtánu? Při takovémhle poměru sil zdálo se mu nemožné, aby je rozbili a zastavili jejich postup. Prosím vás! — bez kulometu!

„Ústup! Stáhněte se zpátky!“ nařídil svým chlapcům. „Vzhůru strání!“

Na okamžik nastal zmatek. Někteří z těch, co mu byli nablízku, drápali se za ním na návrší. Avšak ti, co byli pod přímým vlivem Fukasovy zuřivosti, dali se strhnout jeho odvahou. A nebyl to jenom poručík Fukas, jenž dělal divy. Vždyť i Sihelčíkova, Pančíkova, Slámkova, ba pušky všech obránců rachotily bez přestání jako mlátičky.

„Do nich! Jen do nich!“ křičel Šimon.

„Ať se nažerou slovenských halušek!“

„Kdo z vás umí s kulometem?“ ohlížel se Rázga po kamarádech.

„Ber!“ odvětil ruský partyzán a hodil mu svoji pušku. Potom sklouzl do jámy a přilehl k Matoušovu kulometu. Vidíte — vzkypěla v nich přímo dravčí krev.

Ne, neměl se kapitán Beniač přenáhlit! Neměl brát v úvahu pouze suchý počet! Tady šlo o něco víc než o poměr lidských sil, ba nerozhodoval tu ani počet zbraní. Srdce! Vůle! Odvaha!

Opravdu, neměl se přenáhlit. Neboť, hle, vzápětí nato, kdy dosáhl návrší a zmizel s několika vojáky v lese, došla našim obráncům pomoc. Přiběhl Liščiak s celým miličním sborem, přišli i vojáci z brigády, ale především objevil se tu i poručík Nikolaj Radov s celým oddílem ruských partyzánů, mezi kterými — ani byste nevěřili — byli Kozlovovi chlapci, ba i Ďurko Drabant. Bůhví, odkud se tu vzali!

Ani se příliš neptali na velitele. Když se dověděli, co se před minutou stalo, vykřikl Liščiak:

„Neustoupit! Střílí se vesele dál!“

A už také zasazovali kulomety do boje.

To se ví, teď to vypadalo jinak. Němci byli v dokonalé pasti. A třebaže se dosud pokoušeli proniknout, nedařilo se jim to. Kolik jich už vypustilo duši! Kolik jich leželo s těžkými ranami ve sněhu a mrzlo, kolik se jich potácelo po loučce, padalo do závějí a hledalo úkryt! Bylo jim zřejmé: tudy neprojdou.

Nadcházel večer, z černých lesů padala na dolinu tma. Měli tu zůstat? Vždyť by zmrzli! Měli čekat? Ne, prosím vás! Byli bez sil, byli už na smrt vyčerpáni a ukrutně se jim chtělo spát. Jen co nejdřív pod střechu, jen co nejdřív k peci!

„Hrome! Ten mi ale dal!“ zasykl jeden z ruských partyzánů. Byl to Kozlov, ten mladší, Petr; dostal střelu do ramene. Ne, rána nebyla zlá, jen mrazu se bál.

„Odvezte naše raněné,“ nařídil poručík Fukas, „na sáně s nimi!“

Ach, Matouš! S Matoušem to bylo o mnoho horší. Zdálo se, že za tu dobu, co zuřil boj, pomalu vykrvácel. Ne, nebyla to pravda. Když ho kladli na saně, měl tělo teplé. Jeho srdce bilo.

Takto se Matouš vracel z boje. Neviděl, oči měl zavřeny, necítil a jeho duch se zatoulal do jiného světa i času.

Takhle ho vezli dolů dědinou. Bylo už šero, lidé postávali okolo cesty, strhávali širáky a ptali se, kdo je to.

„Ještě žije!“ křičel Kozlov. „A vy… co?“

Och, ale doktor! Ten byl jiného mínění. Stiskl Matoušovi ruku v zápěstí a potom ji bezradně pustil dolů. Přiložil sluchátko k jeho srdci a zaposlouchal se… Bije? Nebije? Ne, nepodařilo se mu zachytit ani nejslabší tlukot srdce. Matouš dobojoval.

Vraťme se ještě na okamžik na bojiště, musíme si zjistit, co dělali Němci.

Němci, to se ví, uhádli, že po příchodu našich posil už nemají žádnou naději na průlom a dolů cestou že se nikdy nedostanou. Protože zpátky nemohli, rozptýlili se na Repiska, na to holé a strmé úbočí, které měli po levé ruce, a zřejmě směřovali k dolině, které říkáme Brôtovo. Jistě vyčetli z mapy, že odtamtud mohou se pustit přímo doprostřed dědiny.

Ti si ale dali! Můžete si představit starou mýtinu, zasypanou metrovým sněhem, pustou a holou, kde nezůstal ani jediný strom. Ubožáci, vybrali si neschůdnou cestu, ale byla to jediná možnost, jak ujít z dostřelu…

No, hleďte, tohle všecko, co jsem vám vyprávěl, jste mohl téměř slovo od slova slyšet od kteréhokoliv občana v dědině. V každé chalupě si už nesčetněkrát opakovali příhody tohoto památného dne, a domnívám se, že za dvě za tři léta to budou děti už umět nazpaměť.

Avšak dříve než uzavru události tohoto dne i večera, nemohu nevzpomenout, co se dálo u nás. Pravda, nesmíte mne podezřívat, že míním zdůrazňovat svoje zásluhy anebo že se chci dokonale vychloubat. Mohl jste se už, myslím, přesvědčit, že v mé nátuře není ani stínu ctižádosti a že jsem často dával slovo jiným tam, kde jsem ani nemusel stát docela v pozadí.

Můžete mi věřit, že jsem se dost styděl sedět doma u telefonu. V době, kdy se moji kamarádi bili tváří v tvář s Němci, musel jsem plnit takovou směšnou úlohu!

Chudáček naše Naděžda! Ve své dětské nevědomosti neměla ani tušení o neštěstí, které nás ohrožovalo. Neměl si s ní kdo hrát, hrála si tedy sama, batolila se po světnici, tahala kočku za ocas, shodila se stolu popelník a vyváděla mnoho takových věcí, za které si nakonec vysloužila bití. To se ví, spustila ukrutný nářek a moje mizerná nálada se tím dovršila.

A to právě tehdy, když mi telefonovali z lesní správy, že pod Kerašovým byl dán rozkaz k ústupu.

„Ježíši Kriste… já se zblázním!“ křičel jsem na svoji Rozku. „Dej ji přece spát!“

Zpráva o ústupu zasáhla mne jako blesk. To není možné! To by byl konec! Ach, to by byla strašná noc!

Vyskočil jsem na verandu a chtěl jsem si připínat lyže, třebaže bylo docela nesmyslné tohle počínání bez cíle a proti Bezákovu rozkazu.

Vtom doběhla k vratům partyzánská spojka. Byl to jeden z chlapců, co drželi stráž na Pomyváči, na Chlpavicích a okolo Machniarky. Ukázalo se, že Bezák dobře uvažoval, když je tam určoval. Vždyť Němci, vyhnaní Rusy z Tisovce, mohli přes tato sedla lehce vniknout do naší doliny.

Ani neshodil lyže, ani neotevřel vrátka. S cesty zakřičel:

„Němci! Němci přecházejí na Polhoru!“

Nešli tedy, chválabohu, k nám.

Avšak po této dobré zprávě jsem si uvědomil strašnou věc: jestliže Němci táhnou na Polhoru, půjdou jejich pronásledovatelé za nimi a minou nás, půjdou okolo právě v okamžiku, kdy je u nás boj, pochybnost o vítězství a ústup!

„Hybaj zpátky!“ vykřikl jsem na chlapce, „rychle zpátky! Jen co se objeví první ruské stráže, zadržte je! Zadržte je stůj co stůj!“

Bůhví, jak ve mně mohla vzniknout tahle myšlenka. Bůhví, odkud se ve mně vzala sebedůvěra, že se mi podaří změnit směr pochodu ruských partyzánů. Ach, nezdaří-li se mi můj úmysl, kolik obětí, kolik neštěstí, jaká vina padne na moji hlavu!

Vzápětí jsem skočil k telefonu.

„Haló! Lesní správa? Hned podejte zprávu: Vydržet! Vydržet! Rusové jsou tady! Rudá armáda jde na pomoc!“