Vítr se vrací

Ach, kdybychom mohli poslední dny povstání přeskočit! Kdybychom mohli vymazat tyto chvíle z proudu času, nepozastavovat se a nepřipomínat si je! Kdybychom mohli složit hlavu do dlaní a spát, tak jako spí kořeny, hlízy a cibulky rostlin od jeseně do nového jara!

Až dosud vyprávěl jsem vám příhody, které ani v nejmenším nedávaly tušit to, co přišlo potom. Proto se nedivte, že nemám ani za mák chuti pokračovat. Všecko, co od nynějška uslyšíte, bude poznamenáno zlou předtuchou, i když se nejodvážnější z nás nevím jak namáhali, aby ji zahnali a rozptýlili.

Je to marné, když už jsem na sebe vzal tento těžký kříž, musím jej nést až do konce. Vím, budu se snažit o to, abychom se co nejrycheji přenesli přes nejkrutější časy, ale nechtěl bych, abyste toto mé úsilí pokládal za zbabělost. Bylo by to od vás nespravedlivé. Můžete si myslet, že ani ve vzpomínce nechci znovu prožívat bolest, kterou jsme tenkrát všichni prožívali, můžete si myslet cokoliv jiného — jen si moji nechuť nevysvětlujte zbabělostí. Bůhví, zbabělí jsme nebyli ani tenkrát, to ještě poznáte.

Tím spíše nemáme příčiny k malomyslnosti teď, když víme, že po ukřižování nastalo slavné vzkříšení.

Tak či onak, ty smutné říjnové dny nemůžeme ani vymazat, ani zaspat, a proto poslouchejte, co vám o nich povím.

Už jsem vám vyprávěl o tom, jak se ženy zúčastnily opevňovacích prací, už jste slyšel, jak pomáhala dokonce i Pôbiška a Sihelčíkova Mara. Pôbiška, to je přirozené, nezameškala doma nic, takhle si dokonce něco vydělala, ale Mara, na které ležela starost o celé hospodářství, ukázala skutečnou obětavost. Och, doma by byla našla práce víc než dost, byla by se měla kde otáčet. Od té doby, co poznala ono tajemství, co poznala, že kromě ohniště a vařečky jsou ještě jiné věci, jimž Šimon skládal svoji daň, byla jako vyměněná.

Její Šimon — to jsem vám, zdá se, zapomněl připomenout — ten se tenkrát ze salaše už nevrátil. Darmo se Mara snažila získat pro něho pušku, darmo čekávala za těch nocí, nezaklepe-li na okno a nepřijde se aspoň rozloučit. Šimon nezaklepal, nepřišel, ale bez pušky nezůstal, o tom byla Mara přesvědčena. Ať jsem ji potkával, ať jsem s ní mluvil anebo ji jakkoliv často pozoroval, nikdy jsem si neuměl vysvětlit, kde se v ní brala ta síla, rozvaha a vyrovnanost. Pravděpodobně pramenila z lásky, pravděpodobně Šimon, i když o něm nevěděla, žil v ní a určoval její myšlenky, řeč i konání. Vždyť jste už minule slyšel — pracovala dobrovolně, nechtěla nic a představovala si, jak by ji Šimon huboval, kdyby byla přijala třeba jen groš za práci.

U nás v dolině bylo tenkrát mrtvo. Nad několika lidmi, kteří přišli do práce, jsem si hlavu nelámal, oni si už sami práci našli. Nespoléhal jsem se na telefon ani na rozhlas, chodíval jsem co nejčastěji dolů do obce, neboť dědina žila, dědina měla co chvíli nové zprávy, dědina se měnila každým dnem. A tu musím bez ohledu na vaše výlučně kronikářské zájmy pochválit svoji milou ženu, která mi nikdy nevyčítala, že ji nechávám o samotě a zanedbávám povinnosti vůči rodině. Moje Rozka dobře ví, že chlap by nebyl chlapem, kdyby seděl na zápecí, právě když u sousedů hoří koudel.

Věru, chodíval jsem často do dědiny a s docela klidným svědomím mohu říci, že mne tam nepudila pouhá zvědavost. Betonoval jsem opevnění jako každý, účastnil jsem se porad národního výboru, rokoval jsem s lesním personálem o rozličných úlohách, na něž bylo třeba se připravit, a věru, neušlo mi nic ani z toho, co se dálo na pile, ani z ruchu, v němž žili naši úzkokolejkáři.

Ach, právě tito zamaštění čerti měli tenkráte plno práce. To bylo dřeva, to bylo kamení a štěrku, co museli dovážet do pavlovských krytů a k Fludričkám! To bylo cementu a všelijakých tento…

Jožo Debnár, ten se mohl roztrhat. Ne snad proto, že by se byla splnila předpověď toho výrostka, který v den voleb už už viděl Debnárovu mašinku, jak se řítí přímo k Bratislavě, nýbrž proto, že našeho milého topiče jste mohli vidět všude, kde ho bylo třeba. A třebaže mu členství v národním výboru a v rozličných komisích zabíralo tolik času, že by se byl mohl klidně rozloučit se svou službou, ne, Jožo Debnár neopustil svou mašinku. S nechutí a s velkou nedůvěrou svěřoval ji do cizích rukou, kdykoliv musel třeba jen na den vynechat službu.

Vím o tom, neboť jednou ráno, když jsem šel okolo výhřevny do práce, stal jsem se bezděky svědkem rozhovoru, na který nezapomenu do smrti.

Na výjezdové koleji, v otevřené bráně stála jedna z těch čtyř lokomotiv, které tenkrát pila měla, po ní lezl Jožo Debnár a s kýmsi mluvil.

„Musíš dobře dbát o mou mašinku, jináč… já nevím,“ říkal Debnár svému zástupci. „Dbej, aby písty šly vždycky lehce. Oleje máš dost, nic nešetři!“

„No jo!“ broukal mládenec, jako by dával Jožkovi najevo, že zbytečně mluví.

Ale Debnár, myslím, ani neslyšel a vedl dále svou:

„A ohniště… Slyšíš? Ohniště třeba mít vždy v pořádku. Oheň, to je hlavní věc…“

Stál jsem mezi bukovými sáhovicemi a poslouchal rozhovor. A tu vidím, že Jožo Debnár vzal jakýsi hadr a počal čistit vnější nápis, jímž se mašinka pyšnila. Při tom říkal:

„Hele, ani na tohle nikdy nezapomínej…“

„Ech, copak je mi do maďarského nápisu,“ zasmál se mládenec.

Musím se přiznat, že do tehdejšího dne jsem si té parády nikdy nevšiml. Toho rána, o němž mluvím, jsem si konečně nápis podrobně přečetl:

„Říkáš, co je nám po maďarském nápisu,“ rozčilil se náš milý topič, „a já ti zas povím… ať maďarský nebo tatarský, všecko jedno. Hlavní věc… mosaz je to, slyšíš? A ta se musí třpytit.“

Takhle, hleďte, ležela mašinka Debnárovi na srdci, takhle dbal, aby byla v pořádku a aby šla jako po másle i tenkrát, když měl jiné povinnosti.

Na opevňovacích pracích bylo živo jako vždy. Zařadil jsem se tam, kde ručně míchali beton, neboť tato práce musí jít hopem a zmorduje i chlapa, který se nikdy práce nebál. A já, protože mi nebylo možno přicházet každý den, chtěl jsem se aspoň tu a tam přičinit.

Už druhý týden mořili se lidé pracemi, už druhý týden běhali po kotníky v blátě a mokli. Jen honem, honem, aby to bylo hotové!

Pofukoval studený vítr, bylo zima. Chválabohu, že přišli i cikáni. Ta černá chasa založila alespoň ohně, když už jí práce padala z rukou. Zato jejich brebentění nemělo konce a přehlušovalo téměř všecko, co časem utrousili ostatní lidé, skoupí na slovo.

„Každý den čekám, kdy se doma zjeví náš Ďuro,“ povídal mi starý Drabant, když jsme už po třetí přehodili hromadu betonu. „Kampak by šel, jestli je, nedej Bože, sevřou se všech stran? Vidíte přece, co se děje…“

„Nerad bych předbíhal událostem, které si už dnes můžeme na prstech spočítat,“ řekl jsem Drabantovi, „nerad bych vám předem kazil radost, ale myslím, že Ďuro ani pak domů nepůjde. Je odkázán na svůj partyzánský oddíl a musí se podřizovat rozkazům. Pochybuji, že by ty naše chlapce poslali domů… Švábům do chřtánu.“

„A vy myslíte, že Němci…“

Drabant ani nedokončil svoji otázku, tak se polekal.

Kál jsem se za svoji malověrnou řeč a snažil jsem se napravit, co jsem tak nepromyšleně pokazil, když jsem docela zapomněl na povinnost udržovat ducha odporu, dokud to šlo.

„I když mají převahu, i když mají dostatek moderních zbraní,“ odpověděl jsem Drabantovi, „musíme věřit, že se sem Němci nedostanou.“

Pravda, těžko bylo přesvědčovat člověka, kterému jste nejprve zašili do duše pochybnost. Provinil jsem se, na mou duši, velmi jsem se provinil. Ale jak napravit chybu?

Lidé nebyli lehkověrní, naučili se přemýšlet a drželi rozum v hrsti. Poslouchali rozhlas, četli zprávy z fronty v novinách, lapali řeči, jež se rodily a mřely jako jepice, ale to všecko bylo poznamenáno takovou neurčitostí, že to budilo spíše skleslost nežli odhodlání.

Ale nesmíte si myslet, že skleslost byla zjevem všeobecným. Bylo možné pozorovat ji jen u jednotlivců, kteří nikdy nevynikali nějakým vyhraněným přesvědčením a měli vrozenou náchylnost vidět všecko černější, než to ve skutečnosti bylo. Většina našich občanů byla jiná. Naše lidi, okřesané těžkým životem a dávno ostřílené v politických zápasech, o nichž se podnes s pýchou mluvívá, ty nemohla ani ubít, ani podlomit žádná bolest, žádná zlá zpráva. Viděli, pravda, věci jasně. Viděli, co nastává. Ale bát se? Předem utíkat? Ach, kdo to kdy slyšel?

Toho dne přišel z města Bezák, aby si zjistil postup opevňovacích prací.

„Tak a tak,“ ukazoval mu nadporučík Zvara všecko, co se dosud vykonalo, „doufám, že budeme brzy hotovi. Jen kdyby to zatracené počasí…“

Bezák, ten znal svoje lidi, hned viděl, co potřebují. Povídal:

„Čtete noviny a víte všechno tak dobře jako já. Víte tedy i to, že se asi před týdnem probila Rudá armáda konečně přes Karpaty a vstoupila na slovenskou půdu…“

„Četli jsme to,“ volali lidé, kterým zřejmě v tom blátě a mizerné robotě bylo třeba dobrého slova, „četli jsme to a už je čekáme…“

Do oživlé naděje ozval se osamocený hlas:

„Říkáte před týdnem? Hm… tak už by tu měli být… Přece na motorech…“

„Ach, co ty víš, jak to dnes ve válce chodí,“ připletl se do řeči soused, „nebyli jsme tam, nevíme nic…“

„Můj milý, nynější válka, to není procházka,“ začal poučovat třetí, „jedou sice na motorech, ale máš tu miny, zákopy a všelijaké překážky… Nač bychom to tu potom stavěli, kdyby tento…“

„To se ví,“ přiložil polínko i Dežo Slámka, „to se lehko řekne: motor, tank… Vždyť i letadlu, hele, všelicos se přitrefí. Jako nedávno v Krtičné.“

„Věru,“ přihlásila se i tetka Trčkovic, „byla jsem tam. Měli slavný pohřeb…“

A už se dostali k té smutné události, která se stala na nouzovém letišti v Krtičné. Sovětské letadlo naletělo při prudkém přistávání na nerovný terén, na kopec hlíny a katastrofa byla hotová. Větší část posádky uhořela. Kdo jen trochu mohl, šel od nás do města na ten pohřeb a jsem si jist, že na něj bude vzpomínat nejen tetka Trčkovic.

Tehdy Lexo Bezák využil tohoto zvratu v řeči a vrátil se tam, kde původně začal. Vrátil se ke své úloze. Aby se slabí měli o koho opírat, on musel stát. Aby jiné neovládly pochybnosti, on musel být pln víry a odhodlání. Aby mohl čelit nesmyslným pověstem, musel umět všecko rozumně vyložit. Jen si poslechněte, s jakým odborným výkladem situace se tenkrát vytasil!

„Lidičky, je nám třeba jenom trpělivosti,“ povídal, „neboť teď, abyste věděli, se všecko změnilo. Nedívejme se pouze do toho hrnce, ve kterém se vaří naše kašička. Pohleďme, co se děje okolo nás…“

A začal vyprávět o tom, že Rudá armáda rozdrtila německé divise v Rumunsku, teď půjde vzhůru po Tise a bude obkličovat Němce v Karpatech. My, kteří bojujeme v týle, musíme vynaložit všecky síly, abychom zavřeli kruh okolo nich.

Bezák nezakrýval, že je to pro nás těžká úloha; vždyť Němci si dobře uvědomovali význam Slovenska, zvrat, který přineslo povstání, proto se na nás vrhli a my jsme se spoléhali na pomoc od východu.

„Pravda, pomoc přicházela,“ vysvětloval Bezák, „ale nám, kteří jsme viděli svoje organisační nedostatky, svoje většinou nezkušené vojáky, se tato pomoc nejednou zdála malá. Byli bychom chtěli, aby nám celý svět utíkal na pomoc. Proč? Inu proto, že nás tlačí bota. Proto, že jsme ztratili Turiec, Liptov, Oravu… Proto, že při velkém hrdinství a obětavosti jsme pozorovali tu a tam i malomyslnost a desorganisaci, zkrátka měli jsme nemalé těžkosti a starosti. A tyto naše vlastní starosti nás tak zaujaly, že jsme nevěděli, co se děje na světovém bojišti… ztratili jsme s očí ty obrovské prostory, nástupy a ústupy armád, velká vítězství a velké porážky… Ach, nesmíme sami sebe podceňovat! Dostalo se nám cti bojovat spolu s ostatními za pravdu a právo proti násilí, lži a křivdě. I kdybychom se boje museli dočasně vzdát, nevadí. Válku, přisámbohu, vyhrajeme! Je to tak. Ať nám to poví nadporučík Zvara.“

Žel, nadporučíku Zvarovi nebylo do řečnění. Viděl jen to svoje mraveniště, viděl zákopy a kulometná hnízda, viděl vysoké hromady materiálu, beton a štěrk.

Co chvíli se díval do plánů, vydával rozkazy a pokyny, a byl-li mrzutý a chvilkami klel tak, aby ho nikdo neslyšel, tedy jen proto, že nechtěl asi veřejně vyslovit, co si myslel.

A on si myslel: Marnost nad marnost… Nestihneme to!

Ale jako voják věděl, co to znamená podpírat lidi v slabé chvíli. Proto přisvědčil:

„Tak. Válku vyhrajeme. A řeknu vám… třebaže naši chlapci ustupují před přesilou, třebaže se my patláme tady v blátě a budujeme opevnění, do nichž — kdož ví? — skočí nám možná i Švábi, ani tehdy není náš boj marný. Jsme zapojeni do velkého zápasu, ve kterém se rozhoduje i o naší svobodě — a já, na mou duši, nechci ani v nejmenším zvelišovat, řeknu-li, že my tady, na tomhle kousku slovenské země, bojujeme zase za svobodu celého světa…“

Nu, bylo dobře ujasnit si takto věci. Bylo dobře zvědnout zrak od krumpáče a lopaty a podívat se trochu do té obrovské mlýnice, v níž se dozajista mlel i náš osud.

Jenže tenkrát se stalo, co se nemělo stát.

Zatím co Zvarova poslední slova zvonila ještě lidem v uších, přiběhl k Fludričkám Valer Urban, provázený žandárem Melicharem, a hybaj rovnou k Bezákovi.

Pravda, lidé tušili hned, že se stalo něco neobyčejného. Neušlo jim, že je Urban trochu rozčilen, viděli, jak rozhazuje rukama, jak odůvodňuje, jak s čímsi souhlasí a cosi odmítá a popadla je, samozřejmě, kapitální zvědavost. Zmlkli a natáhli uši.

„Co je?“ ptali se.

„Co by bylo? Nic,“ rozhodl se odpovědět Bezák, když viděl, že Valer vzbudil nevítaný rozruch a neklid. „Stalo se jen to, co se dalo dávno čekat. Nařídili evakuaci Banské Bystrice, to je všechno.“

Schválně to řekl tak, jako by šlo o výlet do přírody anebo o jednoduchý podpis na lejstru.

Jenže evakuace, to připomíná všechny zprávy, které kdysi přinesla do dědiny příštipkářova dcera Zuza, evakuace, to znamená, že zanedlouho tam budou vybuchovat bomby, bude se střílet, bude smrdět střelný prach a rozeřve se kanonáda. V jediném okamžiku připomněli si lidé všecko, vystihli nebezpečí a kdosi z nich vyjekl:

„Ejha!… už jsou tedy blízko…“

„Aby tě husa kopla!“ povídal mu na to starý Fukas a velmi se rozhněval. „Nejspíš pustíš do kalhot. Hele, já si zas myslím: ať blízko nebo daleko… už se nedá nic jiného dělat. Utíkat nebudeme.“

A já vám povím, že starý Fukas měl na to právo, aby se takhle vyslovil. Pochopil to i Valer Urban, když docela vhodně poznamenal:

„To je aspoň řeč! Podívejme… komu se nic neděje, kdo dosud nic a nikoho neztratil, ten má už teď srdce plné pochyb a úzkosti. Ten, co už po tři roky neviděl syna, do kterého vkládal majetek a celou svou naději, je zmužilý a neuhýbá.“

Všichni jsme tenkrát hleděli s úctou na Fukase, všichni jsme velebili Urbana, že ho v pravý čas tak veřejně vyznamenal, a naše radost vzrostla tím více, když se Fukas ohlásil:

„Stále mívám sny, že Tonka brzy uvidím. Doslechli jsme se, že je tu, říká se, že ho kdosi kdesi zahlédl, tak nevím… Hádám, že se už přece ozve, jestliže se vrátil.“

Ach, kdyby byl jen tušil, jak je jejich Tonko blízko! Kdyby byl tušil, že se jeho naděje splní dříve, než se odvažoval doufat!

Nic nevěděl. Nic nemohl tušit. Kdepak my, v naší dědině, v tomhle kotli mezi vrchy, v tomhle zapomenutém koutě, kde lišky dávají dobrou noc, kde jeleni v říjnu vytrubují večerní hodiny na místě ponocného!

Chystali jsme se do boje — a mezitím boj se pomalu končil, mluvili jsme o útoku — a zatím se naši chlapci stahovali do výhodnějších obranných posic. Bombardování? Slyšeli jsme o tom. Dělostřelecká příprava? Ach ano, bublalo to odkudsi z dálky. Jenže u nás, chválabohu, jsme nic takového nezažili, přes naši dědinu nepřešel ani jeden pluk, ani jeden voják se tu nepozdržel tak dlouho, co by si jen šňůrku od bagančete zavázal.

Proto, domnívám se, snadno pochopíte, proč musím tak těžce zápasit a vyhrabávat ze své paměti vzpomínky, které by nám daly aspoň přibližnou představu o tom, jak jsme tu žili v té době, když jinde třaskaly výstřely a tekla krev. Já zas, na mou věru, vám ani trošku nezávidím, když si představím, jak se doma mučíte, máte-li z těchto drobečků sestavit kroniku, kterou by jednou naše děti a děti našich dětí čítaly se zatajeným dechem, tak jako se kroniky obyčejně čítávají.

Inu, přeskočme tedy dva tři dny, které následovaly bez jakýchkoliv událostí, přistupme přímo a bez okolků k 20. říjnu, k tomu dni, kdy jako zázrakem začalo zas probleskovat slunko a mračna se protrhla.

Tenkrát se naše obec obrátila vzhůru nohama, tenkrát se jí rozproudila zase krev, tenkrát mohla když už ne vidět, alespoň na vlastní uši slyšet, co je válka a jak to vlastně všecko vypadá…

Abych vás dlouho nemučil, povím přímo: přišli k nám do dědiny vojáci. Nebyl jsem tenkrát tady, neviděl jsem je, a kdyby vám šlo o jejich počet, musíte se spokojit zjištěním, že jich byly dvě tři roty. Ale to je údaj zcela nepřesný, neboť stále přicházely nové čety.

Toho dne — pamatuji se — nemohl jsem se na lesní správě nikoho dovolat. Kdepak! Neměli čas! Kdosi mi oznámil jen tak na půl slova, co se stalo, potom položil sluchátko a basta. Všichni se shlukli okolo vojska, starali se, aby těm chlapcům bylo dobře, aby si odpočinuli, nehladověli, a kdo z občanů jim nemohl být nijak na prospěch, ten dozajista alespoň vděčně poslouchal a divil se. Od Janka Krajči, který tam přirozeně nechyběl, dozvěděl jsem se teprve druhého dne, jaké neuvěřitelné historie vyprávěli naši bojovníci. Pravda, opakovat vám je nemohu, mnohé mi už dávno vypadly z paměti a za ty, co tam zůstaly, nechci brát nijakou odpovědnost.

Cože? Ptáte se, jaké to bylo vojsko? Můj milý pane, všelijaké. Byli tam chlapci od rozličných zbraní, byli pěšáci i kulometné čety, automatčíci i malý technický oddíl, jak jsem slyšel. Stáhli se k nám, aby prý zabezpečili cestu na Lučenec, neboť věru i od jihu hrnuli se k nám Němci a také pan Szálasi nemeškal ani okamžik, i on nás chtěl přežehnat svým novým šípovým křížem…

Ale proč bychom se měli právě teď míchat do vysoké politiky? Skloňme se raději nad svoji malou šachovnici a vzpomeňme si na to, co dělali naši pěšáci.

Byli prý udřeni, zlí a nevrlí, jejich pláště prý páchly dýmem požárů, tu a tam přischl znak krve, a o blátě, jímž byli zacákáni, ani nemluvím. Ach Bože, zdá se to neuvěřitelné, ale tito chlapci roznášeli ještě i kulturu!

Přinesli i film, jmenoval se „Naděje“, a sotva se setmělo, chystala se celá dědina na neobvyklé představení. Můžete si myslet, jaký to vzbudilo rozruch! Po tolika letech všelijakých limonád zas jeden poctivý ruský film.

Tomu nemohl odolat ani starý Fukas. Přišel prý domů, nestačil ani dveře zavřít a už překvapil ženu návrhem:

„No tak, stará, vezmi si vlňák a honem pojď!“

Pravda, jeho žena neměla ani tušení o tom, co se v obci děje, a když se dozvěděla, kam ji pan manžel zve, odmítla.

„Nejdu,“ odsekla, „ne a ne. Ty dobře víš, proč. Chceš-li, jdi si sám.“

Chuděrka, myslela neustále na svého syna Tonka, kterého už přes tři roky neviděla, o kterém už dávno nevěděli a který, kdožpak ví, jestli někde… Ani za nic nebyla by vzala na sebe takový hřích. Dívat se na obrázky? To tak! Raději se pomodlí.

Ach, neměl raději ani Fukas chodit! Neměl se dát zlákat divadlem, co bývá jen zpola pravdivé a zpola vymyšlené, neměl vyhledávat zábavné obrázky, když se mohl dočkat mnohem větší radosti!

Neboť hle — když lidé v napěchovaném sále byli v nejlepším, když se vžili do filmu, plakali, tleskali, anebo zas ani nedýchali, právě v té době ubíral se tmou a blátem k Medvedovu Tono Fukas, ztracený syn. Byl poručík, měl těch hvězd trochu málo, ale co byly všecky distinkce proti bohatství, jímž ho obdařil život! Když jsem se druhého dne dověděl o jeho návratu, představoval jsem si docela jasně, jak to všecko asi bylo. Viděl jsem v duchu, jak odbočuje se silnice, jak přechází přes potok a vstupuje do sadu, jak přichází až k zahrádce, k tomu plotu, který býval v červnu vždycky jako krví postříkán, neboť na něm kvetly turecké fazole. A potom už jen položit ruku na kliku, překročit práh a vstoupit do jizby…

Ach, to bylo překvapení pro truchlící matku! Ach, to bylo dojemné přivítání! Objímání, polibky a slzy a potom zas slzy, polibky a objímání. Byla na to, chudinka, sama, nikdo jí nepomáhal snášet takovou radost, a proto, jak už to bývá, když chtěla Tonkovi nabídnout mléko a chléb, v roztržitosti běhala jenom po světnici a nenašla dveře ke komoře. Vždyť to znáte.

Věru, musím litovat, že jsem tam tenkrát nebyl, neboť právě příhoda stvořená k tomu, aby mocně zapůsobila na srdce a cit budoucích čtenářů vaší kroniky, nám bez očitého svědectví zpola uniká. Musíme se spokojit zjištěním, že i starý Fukas, když se v dobré náladě vrátil v noci domů, div že se prý nesvalil, když spatřil navrátivšího se syna; a chceme-li alespoň zhruba načrtnout podivné cesty osudu, které má Tóno za sebou, musíme pouze zopakovat, co jsme druhého dne slyšeli od jeho otce. Neboť poručík Fukas nepřišel tenkrát domů nadobro, přišel se jen na chvíli ukázat rodičům a hned zas spěchal ke své rotě.

Chcete snad vědět, jak to s ním bylo?

Když začala tahle hrozná válka, Tonko studoval. Nevím, co z něho chtěli staří mít, zdali faráře anebo učitele. Ať už si o něm spřádali jakékoliv sny, vystřelilo jim to naopak, neboť Tonko musel nakonec k asentu, a protože byl udělaný a pevný chlapec, vojenským pánům se zalíbil. A bylo po studiích. Narukoval, sloužil, potom se ti naši zhavranělí páni vrhli na Sovětský svaz a poslali chlapce na Ukrajinu bojovat. Chlapci měli, hádám, dobýt Moskvy, měli překročit Volhu, přenést se přes Kavkaz a vybojovat pro Němce petrolej, ale oni většinou hýbali rozumem a hledali způsob, jak vyklouznout z pasti. Přebíhali na ruskou stranu. I Tonko jednoho dne přeběhl, ale ne proto, aby měl od vojny pokoj, ne proto, aby si zabezpečil zajateckou skývu a misku prosné kaše. Vstoupil do československé armády, neboť nebyl ohloupen a věděl, kde je pravda. Stal se parašutistou, vznášel se do výše a seskakoval dolů a myslím, že nebudu dalek pravdy, řeknu-li, že se za těch krkolomných cviků už už viděl někde nad naším Horehroním, už už si představoval, jak padá na voňavé pastviny před bačovu kolibu na Obrubovanci anebo někde níže Zákluk.

Jenže se mu ten sen nesplnil. Bez ohledu na zvláštní výcvik převezli ho za povstání na Slovensko obvyklým vojenským pořádkem, přišel jako velitel jednotky II. československé brigády a bojoval, jak jsem viděl, pokud se dalo.

„Bože můj, ani jsme ho nepoznávali,“ zakončoval tenkrát Fukas zprávu o svém synovi. „To by nikdo nevěřil, jak se může člověk změnit. Má jakousi jinou, ostřejší krev…“

„Určitě,“ potvrdil mu předseda Urban. „Se syrovátkou v žilách by se k nám neprobili, to je jasné. Copak je to žert? Takové stovky kilometrů… a stále v ohni…“

Protože sem Tono Fukas zaskočil jenom na chvíli a nedopřál nám ani příležitosti, abychom si s ním mohli pohovořit, dovolme mu, aby plnil dále svoji úlohu a obraťme list. Jestli nezapomenu, dá Bůh, že se s ním později ještě setkáme.

Teď věru nevím, zdali příchod vojska anebo jen ruský film způsobil, že nálada v obci, v poslední době tak trochu rozklížená, se očividně zlepšila. I když to vojsko krvácelo už z nejedné rány, i když je poznamenala nejedna jizva, i když nad ním visel stín velkých ztrát, bylo ještě stále zmužilé a ochotné vyhledávat nové boje. Nedivme se tedy, že odhodlání chlapců nadchlo všecky lidi v obci.

Kdyby jen vojsko! Kdyby jen ti chlapci, co narukovali pod prapory podle rozkazu SNR, anebo ti, co se sem dostali z Ruska! Musím poznamenat, že tenkrát, když se zajišťovala cesta na Lučenec, stáhly se sem některé partyzánské oddíly, a to byli, Bůh je svědek, chlapci jako břitva.

Když jsem se o tom dověděl, nemohl jsem přemoci svoji zvědavost, chtěl jsem vědět, zdali se k nám nevrátili naši známí z Podverporské louky, a rozběhl jsem se do obce. Bylo už k večeru, když jsem docházel k prvním chalupám, počasí už zase mizerné a tma se valila z dolin ke Hronu. Tu a tam zablikalo světlo v oknech, jinak bylo všecko jako vymeteno, liduprázdno.

Vtom jsem slyšel kroky, kdosi kráčel proti mně. Byl to chlap. Pozdravili jsme se, pravda, dobrý večer. Ale když jsem se na něho ostřeji zahleděl, zdál se mi jaksi známý, a i ten hlas…

„Ach, aby tě… Šimone!“

Už je to tak, byl to on. I jeho oddíl se sem stáhl a Sihelčík — jakpak jinak — se rozběhl za svými, aby mohl obejmout matku a potěšit se s Marou.

„Drží se moje žena dobře?“ ptal se.

„Můžeš mít radost,“ ujistil jsem našeho milého partyzána. „Uvidíš…“

Jenže bojové jednotky nezůstaly u nás dlouho. Sotva zabezpečily cestu a vykonaly potřebné přípravy, tu máš — už dostaly zas nový rozkaz a táhly pěkně rychle z dědiny.

Copak je do Lučence! Copak do silnic vedoucích k jihu!

Bystrica! Bystrica je ohrožena!

A proto hybaj! — všecko k Banské Bystrici!

Už jsme viděli, že je zle. Už jsme dostali zprávy, že Němci lámou frontu v našem týle, už postoupili k Červené Skále, už i my můžeme čekat, že vtrhnou do naší doliny, jen co přijdou k městu.

Ta noc na 25. říjen byla věru rušná. Byl jsem při tom, když zasedal — tentokrát tajně — národní výbor, slyšel jsem tedy na vlastní uši, když Valer Urban povídal:

„Nevylučuji, že sem zanedlouho přijdou Němci. Vojsko se stáhlo k Banské Bystrici a vlastními silami se neubráníme. Proto je nutno udělat hned přípravy. Musíme ukrýt zbraně, při čemž nepochybuji, že jich budeme ještě potřebovat. Nám, kteří jsme v obci nesli odpovědnost, jde teď o hlavu. Musíme tento… zmizet.“

Třebaže se tyto otázky začaly přetřásat, bylo to celkem krátké zasedání.

Robo Liščiak povídal Debnárovi:

„Jdi, Jožo, jdi a vytop mašinku!“

Potom se ozval Valer Urban:

„Zítra si každý uchystejte, čeho třeba, něco na sebe a něco na zub a vzhůru — do hor. Do senných bud a na samoty.“

„Kdo by nás zrazoval?“ řekl Jožo Debnár. „Mně se odejít nechce.“

Potom šel roztopit mašinku.

Ne, té noci, o níž mluvím, neměl čas dobře mazat písty, ba ani na třpytivý nápis si nevzpomněl. Oheň. To bylo hlavní. Oheň a pára, aby se to co nejdřív rozběhlo.

Mezitím Robo Liščiak se svými milicionáři snášel na vagon celý arsenál. Byla těch zbraní, chválabohu, pěkná hromádka, ukázalo se, že i když naše stráže nemusely nikoho zastřelit, měli jsme je dobře vyzbrojené…

„Pusť páru!“ rozkázal Liščiak, když chlapci uložili poslední pušku a munici.

Jožo Debnár pustil páru do píšťaly.

Ostrý hvizd podávala si úbočí a vrchy, ostrý hvizd potácel se od chalupy k chalupě a budil ze sna spáče. Mnozí se zajisté vytrhli ze spánku, stáhli si s hlavy peřinu a poslouchali, mnozí tušili, že je zle, velmi zle, když v tuhle neobvyklou noční hodinu lokomotiva píská.

Dovolíte-li, abych připojil bezvýznamnou poznámku, mně osobně bylo, jako když na bojišti skládají zbraně a slyší signál: Odtroubeno!

Nasedli a jeli. My, co jsme zůstali, jsme jim kývali na pozdrav, a tu se Jožo Debnár vyklonil z lokomotivy, usmíval se a volal:

„Nebojte se, vydržíme!“

To bylo v noci. Vyvezli zbraně nahoru dolinou Vydrovo, složili je v Podtajchové a ráno už zas, jako by nic nebylo bývalo, mašinka stála ve výhřevně a chlapi se rozcházeli po domech.

„A teď… do úkrytů!“

Tento rozkaz, který platil pro všecky, neplatil však pro Debnára. Ne, on neměl naspěch, nemohl se nijak rozloučit se svým strojem, který tolik připomínal mlýnek na kávu a sotva zhltl snídani, už zas byl na něm, už přikládal do ohně a čistil páky, už čekal, kdy připnou vagony a zapískají k odjezdu.

Místo Liščiaka nastoupil na stroj Rosík, Hančin otec. Copak jemu se přece nic nemůže stát, dbal vždy jen o svoji službu a nezapletl se do žádných tento… ne jako Liščiak, co šel na všecko přímo se sekerou.

Tehdy, když už už měli pustit páru, kde se vzali, tu se vzali, přišli k nim tři mládenci. Jožo poznal na první pohled, co jsou to za kvítka, byli ozbrojeni a jeden měl dokonce automat.

„Svezte nás do Hronce!“ žádali, „vezměte nás na stroj!“

Už podle přízvuku bylo zřejmo, že jsou to Rusové.

„Sedněte si na vagón! Tam je dost místa.“

Avšak oni nic nedali na Rosíkova slova, naskákali na stroj a krčili se do kouta.

Ach Bože, kdyby byli všichni věděli, co je v Hronci čeká! Stroj ještě ani nevjel do stanice, ještě klopýtal o výhybky, když tu Jožo Debnár vidí, že stanice je plná jakýchsi šedivých uniforem.

„Propánajána!“ vykřikl, „vždyť jsou to Němci!“

Partyzáni vyskákali z jedoucího stroje a hybaj napříč přes koleje. Jenže Němci je zahlédli. Zahlédli je — a také napříč přes koleje za nimi.

Rosík s Debnárem slyšeli střelbu. Co se tam dálo, nevěděli. Neviděli, jak jeden z partyzánů padá, nemohli vidět, jak střílí z automatu po Němcích, aby kryl aspoň útěk svých kamarádů, když už sám běžet nemůže. Co bylo platno, že ti dva utekli, když život toho třetího vzápětí hasl! Němci k němu doběhli, zpřevraceli ho a hledali papíry, ale copak, i když žádných papírů neměl, bylo jasné, co je to za ptáka, bylo jasné, jaké zboží (kromě dřeva) sváží se z dolin do Hronce.

„Herunter! Dolů se stroje!“ zazněl rozkaz.

Ach, škoda, přeškoda, už se nedalo utíkat, už je obklopili se všech stran, řvali, cloumali jimi a bili, už je postavili ke zdi a připravili si pušky.

Podle zpráv, které jsme potom získali od Hrončanů, Debnár a Rosík se drželi statečně. Přiznám se, slzy mi vběhly do očí, když jsem si představil ten neočekávaný krátký konec, když jsem si uvědomil, jak padli bez viny, a především, když jsem si vzpomněl na Jožu Debnára, jak ještě této noci s úsměvem volal: „Vydržíme!“

Téhož dne byl už Lexo Bezák mezi námi. Měl nejvyšší čas, Švábi se valili k městu dvěma směry, od Tisovce i od Červené Skaly, a věru pověst, která je předcházela, nemohla ani v nejmenším nadchnout nikoho, kdo se jim nesměl dostat do pazourů.

A kdyby byli dostali Bezáka, na tom by si byli smlsli!

„Kdože vyhodil most?“ ptali se ho známí, „snad už Němci? Ach, škoda, přeškoda takového krásného mostu! Jakpak se teď dostaneme do města…“

„Partyzáni ho vyhodili,“ odpověděl Bezák, „jinak bychom měli už dnes Němce tady. Neboj se, postavíme si nový, ještě krásnější…“

Už dnes bychom je měli tady… To byla věru krutá slova! Takováhle slova, to je marné, dovedla lidmi zatřást.

„Nesmysl! A což nemají jiné cesty?“

„Uvidíme!“ odsekl Bezák a šel domů. Vždyť, Bože můj, on Němce vyčkávat nemohl! V tuto chvíli, co ztrácel čas planými řečmi, dozajista se už roztahovali ve městě.

K nám přišli druhého dne. Pravda, přes most nemohli, jeho oblouky ležely ve vodě a zatarasily řeku, přišli oklikou, přišli s té strany, odkud je nikdo nečekal.

Dostali se k nám od Hronce.

Možná, že to byli ti, co včera zastřelili naše první kamarády, snad to byli jiní, kteří teprve bažili po naší krvi. V každém případě nám je byl čert dlužen!

Nebyl jsem svědkem příchodu prvních Němců do obce, to jenom Janko Krejča se mi ozval telefonem:

„Už jsou tu! Čekej posla!“

Musíme se tedy oba dva spolehnout na svoji fantasii a představovat si ty šedé uniformy, jak se rozběhly po obci, musíme se vmýšlet do pocitu našich občanů, kteří okny vyhlíželi drzouny, co pro nic za nic vtrhli do dědiny a začali bohapustě vyvádět. Můžeme si myslet, naši měli malou dušičku, věděli, s těmihle nejsou žádné žerty, stačí říci dvě tři slova křivě a už tě vedou, už ti provrtají hlavu kulkou. Je nutno držet rozum v hrsti, je třeba se ovládat a vyjít s nimi v dobrém, ale ta jejich skřípavá řeč… Čert aby se v ní vyznal! Strkají si prst do huby, naznačují, že chtějí jíst, a když jim nabídneš chléb se sýrem, začnou kdákat jako slepice anebo chrochtat jako prase. Stále mají chuť na vejce, slaninu. Sýr jim, přisámbohu, nevoněl…

Kdo mohl, utekl z dědiny. Měli jste vidět ty přeplněné senné boudy, měli jste vidět jizby na samotách, jak byly nabité! Co měly dělat ženy vojáků, v co měly doufat nevinné dětičky? Snad v milosrdenství Němců? V jejich lásku a spravedlnost?

Představte si, mnozí přitáhli až k nám, ačkoliv naší odlehlé dolině bylo určeno jiné poslání.

„Lidičky,“ mluvil jsem k nim, „co tu chcete? Domníváte se, že jste našli nejvhodnější místo? Zítra — pozítří vás budou trápit obavy, že vaše hovádka doma nemá kdo opatřit… a budete se trousit domů. I když Švábům nevěřím a nemám je rád, o váš život, o tom jsem přesvědčen, ukládat vám nebudou…

Stačilo připomenout jim jejich majetky — a hle, mnozí se navraceli blíže k dědině, roztrousili se po bližších samotách, odkud mohli za noci lehčeji seběhnout k opuštěnému domu, kde zůstali většinou staří.

„A co my?“ zeptal se mne tenkrát starý Drabant tváří v tvář.

Inu, pravda, Drabant, ten měl na to plné právo, tomu Ďuro zavěsil smyčku na krk. Ale nebyl sám, přišla s ním nevěsta s děckem, co byla provdána za Ďurova staršího bratra, který narukoval.

„Vy, Drabante,“ povídám po chvilce rozmýšlení, „zůstaňte tady. Ale vás…“

„Musí tu zůstat!“ přiskočila na pomoc své vdané sestře Katka Strelcovic. „Nemůže být doma, bojí se. Kdyby ji Němci, nedej Bůh, vzali na výslech…“

Až pak, když jsem si připomenul onen den, kdy Katka Strelcovic s Hankou, Ďurkovou milou, donesly pro partyzány zásoby, uvědomil jsem si, že nad celou touto rodinou visí nebezpečí, kdyby se někdo v obci odvážil zrádcovat.

„Skryjte se tedy do Vrbcovy boudy na Pomyváči,“ poradil jsem Katce. „A pověz o tom hospodáři!“

„Já nezůstanu,“ odpovědělo děvče, „vrátím se domů.“

Takto, pokud to šlo, usadil jsem, kde koho bylo třeba, a naši dolinku jsem zachoval především pro ty, jejichž život visel na vlásku. Tak jsme se s Bezákem domluvili.

Pozoruji můj milý, že jste nějak neklidný. Hle, snažím se načrtnout před vámi podstatné znaky oněch dní, kdy se zdálo, že všechno bude marné, ale vidím, že vaše pozornost ochabla a vaše myšlenky se rozutekly. Ba, občas dokonce zíváte.

Zdá se vám snad moje vyprávění nudné? Čekal jste, že blízký konec povstání vám přinese sensační rozuzlení jednotlivých událostí a dojemné naplnění lidských osudů?

Propánajána! Nepíšete román!

Otevřete oči a uši, vzmužte se ještě na chvilečku, hned bude konec.

Zatím co se Drabant s několika našimi soudruhy dali do práce, kterou Bezák nařídil, zatím co po obou svazích naší dolinky kopali malé úkryty pro partyzány, kteří zůstali snad roztraceni po horách, čekal jsem slíbeného posla.

Dočkal jsem se teprv třetího dne, když banskobystrická vysílačka už dávno umlkla, když jsme se už jen přes Bratislavu dozvěděli, že Bystrica padla, že povstalecké bandy jsou rozprášeny a že se vracíme k starému pořádku. Dočkal jsem se posla, o jakém se mi ani nesnilo.

Za noci, sotva ztichl štěkot psů, slyšel jsem lehoučké zaklepání na okno.

Přistoupil jsem k oknu a rozžal baterku.

„Zhasni!“ naznačil mi pohybem ruky chlap, co stál venku.

Byl to — Šimon Sihelčík!

„Tebe posílá Janko Krajča? Ty jsi ten posel?“ zeptal jsem se Šimona, když už byl uvnitř.

„On nepřijde… posel. Víš, co se stalo v obci?“

A začal vyprávět:

„Nikdy jsem nevěřil, že by se u nás našel zrádce… Ale jak to, když přišli Němci k nám, na horní konec, že se hned ptali po Zemkovi? Copak měl forman s námi společného? Pravda, slyšel jsem, že vždycky, když byly přesuny vojsk, převážel partyzány; ale v boji nebyl. Zemko se to dověděl o chvilečku dřív, než přišli k němu do dvora Němci — a do bot! Oni za ním. Nastala střelba, jeden Němec vběhl svému kamarádu akorát do rány… a to je, samozřejmě, ještě více rozběsnilo. Nakonec dostali i Zemka…“

„Tak už i Zemko!“ pomyslel jsem si a bylo mi líto formana, který si v lesích často prozpěvoval a koníčky měl vždycky jako srnky.

Ale marně jsem hledal v Šimonově odpovědi souvislost s tím, co mi měl vyzradit o poslovi. Jako by to byl Šimon vycítil.

„Němci postavili stráže a zakázali lidem vycházet z obce. Tehdy už byl posel na cestě k vám, Janko Latkovic, manipulant z lesní správy,“ pokračoval Sihelčík. „Šel si krokem, jako služebně, nesl všelijaké výkazy a úřední formuláře… přece manipulant, ale před Šalingem na něho začali se strany volat Němci a křičeli: „Halt!“ Ale, to víte, on, nezkušený, víc nepotřeboval, pomyslel si asi na svou úlohu, přestal se tvářit služebně a hybaj začal kličkovat. Tak ho tam postřelili, darebáci…“

Krev se ve mně vzbouřila. Viděl jsem — nebudou s nimi žádné žerty.

„A žije?“ ptal jsem se nedočkavě.

„Chválabohu, žije. Má to lehké, poranili mu ruku. Z toho se raz dva vylíže.“

„Co budeš dělat ty?“ zajímal jsem se.

„Nevytruboval jsem do světa, kde jsem byl za povstání,“ odpověděl Šimon. „Budu si počínat tak, aby si lidé mysleli, že jsem se vrátil k své práci. Jen Němcům musím uhýbat s očí.“