Vítr se vrací

Červenec rychle míjel…

Ach, nebuďte netrpělivý, můj milý, už se dočkáte. Čekejte ještě malou chvilku, tak jako my jsme čekávali za těch splašených dní, když se pod lidmi otřásala zem, kdy je skličovaly osobní starosti i všeobecný strach, když každý cítil, že se z dosavadního divadelního diváka musí stát hercem, neboť z hlediště stávalo se jeviště, a kdy každý musel si vybrat a rozhodnout se pro určitou úlohu v tomto dramatu.

Náš svět, tichý podhorský hrkáč, měnil se rychle v čertův mlýn a každý už už slyšel ďábelský rámus, lomoz, hluk a místo mouky cítil střelný prach.

Ne, nemyslete si, nebylo to tak lehké rozhodnout se, zda nosit vlastní žito do čertova mlýna, anebo odrazit vodu v jeho náhonu. Lidé neradi dávají svou kůži na buben a v neštěstí dopřávají sluchu i věrolomnému hazardérovi, nerozlišujíce pravdu od lži, a často raději volí lež, jen když je sladká.

Na to se právě spoléhali ti, kteří tehda, když ruská vojska bila Němce až v karpatském předpolí a tlačila se k Dukle, ještě vždy mátli národ nejstrašnějšími lžemi a do poslední chvíle křičeli: „Zůstaneme věrni Říši! Cesta zpět je nemožná…“

Lidé, kteří po tu dobu, pokud tento světový požár plápolal v dálce, starali se ponejvíce o své věci a nad neštěstím druhých projevovali jen soucit, najednou chodili, jako by je byl někdo přetáhl kyjem. A ačkoliv nad nimi dosud neprohořel strop a ani jeden trám nepraštil je po hlavě, přece jen cítili, že dnes — zítra může usednout na jejich krov červený kohout války. A toho se báli.

Začalo jim svítat v hlavách. Byli zapřaženi do cizí káry a jařmo, které na ně hospodář vložil, tlačilo. Co vám mám o tom dlouho povídat? Když už cítili, že tu káru z bláta nevytáhnou, začali pomalu uvažovat, je-li lépe zahynout v cizím zápřahu — anebo na svobodě. A to bývá pro formana vždy zlé.

Chtěl bych tedy, abyste jim i vy dopřál času na rozmyšlenou. Nechoďte na ně zhurta. Raději seďte a trpělivě poslouchejte, snad se mi podaří vyprávět to tak, abyste si přitom přišel na své.

Jak jsem vám už řekl, měli jsme pod Veprem oddíl partyzánů a museli jsme se starat, aby nezemřeli. Pravda, kdyby na to přišlo, nemuseli se spoléhat jen na nás, poznal jsem, že nespadli s nebe sami a třebaže od nás vděčně přijali čerstvý chléb a slaninu, měli i oni své zásoby, měli zbraně a co je hlavní — byli spojeni se světem.

Když nadešlo nejbližší pondělí, čekal jsem ráno, jak je mým zvykem, lidi do práce. Tentokrát přišel i Adam Pančík a já hned tušil, že ne nadarmo. Neseděl na vagonu mezi lidmi, byl na lokomotivě vedle Roba Liščiaka a kýval na mne; jenže v pondělí, to bývá velký frmol, lidé běží nejdřív do baráků uložit si zásoby jídla, honí se, žertují a křičí — a teprve potom jim mohu přidělovat práci.

Adam se stroje nesestoupil. Čekal na mne. Když jsem k němu přikročil, zastoupila mi cestu dvě děvčata, Hana Rosíkovic a Katka Strelcovic. Obě dvě se jen prohýbaly pod těžkými nůšemi.

„Na copak vám bude tolik jídla?“

Zdvihly ke mně oči a povídaly:

„To neneseme vám. Vy snad už víte…“

„Od koho je to?“

„Od našich…“

Byl jsem v prvním okamžiku na pochybách, mám-li se takhle lacino vyzradit. Nechtěl jsem se jen tak, pro nic za nic, vydat na pospas jazýčkům, které — jak víme — mívají naše děvčata dobře nabroušené; nechtěl jsem však být ani zbytečně podezřívavý a rychle jsem shledával ve své paměti důvody, které by mi mohly tuto událost vysvětlit.

Konečně jsem na to, jak se mi zdálo, přišel.

„Ďurko se už vrátil?“ ptal jsem se Katky, která byla sestřenicí Ďura Drabantovic.

„Ne. Oni si… oni si doma myslí, jestli se náhodou neukáže u vás…“

„Ach tak!“ rozjasnilo se mi. Ale z opatrnosti jsem řekl: „Nepřijde-li domů, ke mně on nepřijde… A co ty, Hanko?“

Hanka, ta neříkala nic. Ta jen sklonila hlavu a líce jí podbarvil ruměnec.

Poslal jsem děvčata k nám do domu a šel jsem k Adamovi. Sestupoval právě se stroje a když jsme se setkali, ztlumil hlas a řekl:

„Pošli děvčata do školky, ať jdou plít a chlapce všecky někam do Skalisk… aby tu do oběda nikdo nebyl. Jen Šimon může zůstat…“

Udělal jsem, co mi nařídil, neboť jsem věděl, že nemá ve zvyku mluvit do větru a že musí mít pro to vážné důvody.

Ostatně nikomu nebylo podezřelé, že posílám všechny z doliny, neboť v Skaliskách byly cesty špatné, výmol na výmolu a můstky přes potok samá díra. Opravovat bylo třeba.

Když jsme zůstali o samotě, řekl Adam:

„Pomůžeš mi s municí.“

Pane Bože! Zas nové překvapení! Zdálo se mi, jako by neuměl nic jiného, než překvapovat, a znova se mi vnucoval dojem, že Adam poslední dobou chodí po samém žhavém železe.

Jak by ne! Kdo by ten dojem neměl? Či snad je to jen tak, sehnat odkudsi čtyři bedničky vojenských nábojů, naložit je na lokomotivu a přitáhnout je až k nám? Samozřejmě, ani Robo Liščiak nebyl o nic lepší, i on byl spoluvinníkem a teď se hihňal jako nějaký kluk, kterému se podařilo nějaké pestvo.

„Na to jsi tedy kopal v lese díru!“ třepal jsem Adamovi pěstí do čela.

„A co…?“ smál se Adam, „snad sis nemyslel, že si ji u mne objednala liška! Mám já, můj milý, s jinými kontracht. Vybudujeme si tu arsenál…“

Abych pravdu řekl, nepovažoval jsem to celkem za správné, ukrývat munici tak daleko od lidí, a řekl jsem:

„Jestliže se něco semele, stane se to u vás, v obci, ne tu. Kdo ti ji potom bude nosit?“

Adam se však tentokrát jaksi vytahoval:

„Neboj se, i v obci budeme mít dost patron. Zanedlouho jich bude jako plev.“

Nu, nevěděl jsem, odkud je Pančík s Liščiakem získali a nechtěl jsem jim sahat do svědomí. Proslýchalo se, že z kasáren se ztrácí to i ono, proslýchalo se, že mnozí důstojníci jako by oslepli a oněměli, říkalo se, že armáda je připravena… a kdo nebyl ťulpas, dovtípil se, proti komu.

Tenkrát, bylo to už počátkem srpna, došly k nám zvěsti, že na sousedním Horehroní vojáci kopou zákopy a připravují cvičení. Lidé se tam ušklíbají, vtipkují a říkají vojákům: „Tak dobře. Jen je dobře přivítejte… ty, co přijdou první.“ — „První přece přijdou Němci, když je Rusové tento…“ — vojáci vážně na to. Ale v téhle době stejně už každý rozuměl dobrému žertu.

A tak jsem si už nic nedělal z toho, že Adam vybudoval nad naší hájovnou muniční skladiště, kdoví, co přinese budoucnost, kdoví, nač nám bude jednou dobré…

Když jsem přišel domů na oběd, ukázala Rozka na plné nůše a ptala se:

„Co s tím budeš dělat?“

„Vyneseme to dnes v noci na Velké Blato. Půjdeš se mnou?“

To víte, každá žena je zvědavá a přímo ji to táhne tam, kde tuší něco neobyčejného.

Večer jsme zavolali z baráku Katku Strelcovic a svěřili jsme jí malou Náďu. A ať se jen nebojí, ať odváže s řetězu psa, klidně si lehne, my že se po půlnoci z čekané vrátíme.

Nabrali jsme věcí dobrou nůši a vyšli z domu. Měl jsem na dnešní noc domluvenou schůzku se dvěma Kozlovci, kteří si měli přijít pro zásoby do lovecké boudy na Velkém Blatě, a tak jsme šli docela najisto.

V lese mi Rozka řekla:

„I Hanka se bojí o Ďura. Má ho ráda…“

„Ach tak! Má ho ráda! Brzy, moc brzy začali… Kdoví, kde se dnes Ďuro potuluje. A kdopak ví, kde je mu konec…“

„Bože chraň!“ zašeptala Rozka. „Ty myslíš…“

„Nic nemyslím,“ povídám ženě, „zdá se mi však, že je chlapci těžko odejít dnes do lesů jen tak, nazdařbůh a shánět se po lidech, o kterých nic neví. Bojím se, že neměl předem nic smluveno a mám určité pochybnosti o tom, že by mu byl stačil prostý rozum na takové věci, i když vím, že je Ďuro v lesích jako doma.“

Za takovéhoto rozhovoru, ale i mlčky, stoupali jsme vzhůru dolinkou. Noc byla krásná. Noc byla lahodná, že bys ji byl vypil na jeden doušek. V duchu jsem viděl srnečka, jak stojí v maliní a zdvíhá hlavu, v duchu jsem viděl kance, jak přisedá kdesi u potoka mezi lopuchem a přestává mlaskat a tušil jsem i ostražitý neklid drobných dravců, kun a lasic, vyrušených zvukem našich kroků. A na Malém Blatě, když jsme složili věci a chvíli odpočívali, bylo nám jako v studni, do které napadá plno hvězd.

Už zase vidím, že si vytahujete kapesník a chystáte se zatroubit, abyste nenápadným způsobem přerušil moje třesky plesky. Vím, že se v této věci nikdy neshodneme. Jste inteligentní, žijete si mezi čtyřmi stěnami, přežvykujete papír a srkáte inkoust. Nikdy nepochopíte člověka, který užívá papíru především na to, aby si do něho zabalil kus šunky, kterému však, sotva vytáhne paty z domu, hlava přímo třeští z toho, jak je svět krásný…

Tak dobře, nebudu vás tím unavovat, řeknu rovnou, že jsme zaslechli jakési podezřelé zvuky, lidské hlasy a šum okolo boudy, sotva jsme vyšli z lesa na pokraj Velkého Blata.

Z opatrnosti jsme lehli k zemi. Rozka se trochu třásla a tiskla mi paži, když jsem strhl pušku a držel ji připravenu.

Za chvíli jsme se rozkoukali, jen co si oko navyklo. Můžete si představit naše pocity, když jsme místo dvou rozpoznali dohromady chlapů pět, z nichž, pokud mi to tma dovolovala zjistit, ani jeden nebyl Kozlov.

Dobývali se zřejmě do boudy.

Jestliže jste tam už někdy byl, musíte vědět, že bouda je vystavěna ne na rok, ani na dva, že to není ledajaký srub a dveře že pevně doléhají ke svým veřejím. Kromě toho klíče jsem měl já.

Snažili jsme se zaslechnout hlasy nezvaných hostí, abychom věděli, s kým budeme mít nakonec tu čest. Drmolili to tak hustě, že jsme z toho nezmoudřeli; jen tolik jsme postřehli, že to nejsou naši, a třebaže jsme na tu vzdálenost nerozuměli ani jedinému slovu, zdálo se nám, že rozeznáváme ruský přízvuk. To mi bylo vhod.

„Zůstaň tu ležet,“ řekl jsem ženě, „já půjdu k nim.“

I když vím, že mé rozhodnutí jí bylo proti mysli a že se o mne aspoň trochu bála, bylo mi od ní milé, že se mne nesnažila zadržet. Cítila dobře, že každá holubička musí pokorně přihlížet tomu, co si zamanul vyvádět holub. Moje Rozka, abyste věděl, je dobrá žena.

A tak jsem vstal, namířil jsem a vystřelil vysoko nad boudu. Přitom jsem dobře pozoroval všech pět chlapů. I když byla tma, prořídlá jen zářením hvězd, tolik jsem mohl poznat, že to s nimi pořádně trhlo a že potom zůstali jako zařezaní. Nepozoroval jsem, že by byl některý z nich sáhl po zbrani.

Pravděpodobně ani zbraní neměli.

Nabil jsem znovu svou kulovnici a vykročil proti nim.

„Nehýbejte se,“ pravím pomalu a schválně volím slova, která by jim byla aspoň trochu srozumitelná, „nehýbejte se a ruce vzhůru!“

Tři zdvihli ruce vzhůru, avšak dva skočili za boudu, aby se kryli, a proto jsem znova vystřelil.

Střelba, abyste věděl, ta mi vždycky osměluje srdce, střelba je mi chlebem a douškem vína, při střelbě bych dokázal třeba i zpívat.

Tentokrát musel jsem pohrdnout takovými příjemnými pocity, byl jsem samojediný proti pěti neznámým mamelukům, kteří — kdyby se jim zachtělo — mohli mi i holýma rukama načechrat frizuru a stisknout krček. A já bych jim byl velmi nerad dal příležitost, aby mohli ukázat mé ženě, jak to vypadá, když její muž se svalí bradou vzhůru a ztratí nadosmrti řeč.

Teď, když už zase bylo všech pět pohromadě, kráčel jsem proti nim docela směle. Ale nestačil jsem k nim dojít, když tu shora, s opačné strany, se znenadání ozvalo: Trrrrr!

Vzápětí jsem zpozoroval, jak jeden z těch pěti si pěstmi stiskl hlavu jako do kleští. Radostně vzkřikl:

„To… ruský automat!“

Všichni se otočili v tu stranu, odkud se ozvala řada výstřelů. A už jsme viděli tři temné stíny, jak prudce běží dolů úbočím. Člověk by nebyl stačil říci: popel! — a už tu byli, už mne dva Kozlovci objali a zeptali se:

„Živý? Zdravý? Kdo střílel?“

„Já sám…“

„A znáš tohoto?“ obrátil se pak ke mně Kozlov Ivan a postrčil mi před oči toho třetího, co přišel s nimi. Řekl to docela přísně, jako by byl na tom závisel jeho život nebo smrt.

Dívám se, dívám — ach, můj ty Bože! Jsem slepý… nebo mám na očích vlčí mhu? Vždyť je to Ďuro, namoutě, Ďuro Drabantův v celé své — abych tak řekl — partyzánské kráse!

„Ďurko!“ křičím a objímám ho, „ach, ty šelmo jedna, aby do tebe hrom bacil! Jsi to ty?“

Můžete si představit, nastala pěkná mela. Nebylo třeba volat Rozku, ta už přišla sama, když slyšela, s kým jsem se uvítal. Ale my jsme tu měli ještě těch pět mládenců, kteří přivandrovali z bůhvíjakých pekel a museli jsme se jim podívat na zuby.

Bratří Kozlovovi je vzali na paškál. Pokud jsem jejich prudké řeči rozuměl, byl to, přisámbůh, pořádný křížový výslech. Podávali si je, hned jednoho a hned zas druhého, narafičili otázky a teď: davaj! odpovídej! — jinač ti podle pravoslavné křesťanské lásky pěkně zatopíme.

Ukázalo se, že vůbec nebylo třeba jít na ně tak zhurta. Ukázalo se, že všech těchto pět ubožáků, kterým seděla v očích smrt, hladových a otrhaných až k pláči, konečně našlo, co hledali. Byli to tři ruští a jeden ukrajinský zajatec, kterým se podařilo uprchnout z německého tábora — ale s tím pátým, ať už Ivan Kozlov dělal co dělal, zaboha se nemohl domluvit.

Byl to Maďar, voják, zběh, a na toho byl teda Kozlov krátký. Srovnal jsem si narychlo v hlavě svoje maďarská slovíčka a tak jsme se i od něho dověděli, co jsme chtěli. Odtrhl se takřka doslova od šibenice, nechtělo se mu proti Rusům bojovat, po celé měsíce se skrýval a utíkal přes hory, doly a devatero řek, a s těmito — ukázal na své kamarády — přešel jich už také nemálo. Je dělník — chce bojovat proti pánům.

To se ví, kamarádi mu dosvědčili, že se po celou tu dobu dobře choval, a tak je Ivan Kozlov vzal všecky pod svoji ochranu.

Ale ten Ďuro, šibeničník vykutálený, ten nám udělal ukrutnou radost!

„Bdi nad ním a střež ho jako oko v hlavě!“ řekl jsem Ivanovi, „je to náš první partyzán!“

Vy byste však, jak vidím, rád věděl, jak se Ďuro vlastně dostal pod Vepor.

Nuže, povím vám jen to, co mi důvěrně vyprávěl mladší Kozlov, a nevidím příčiny, proč bych měl něco zamlčovat.

Pravda, Ďurko se nejprv vydal směrem k Jasenským Holím, o kterých se už dávno v baráku mluvilo, jenže tenkrát na něho, jak víme, narazil četník Melichar. Ďuro se do té doby čerta staral o to, je-li Melichar ve službě ras anebo ji koná jen tak lajdácky. Šel na to pudem, spíš jako divoká zvěř, které ohař zkřížil stopu; oklikou se vrátil a dal se opačnou stranou, při čemž ani za mák nepřemýšlel, co bude dnes a jak bude zítra. Dotud bylo dobře, dokud měl v kapse skývu chleba a kůrčičku ze slaniny. Jenže přišel den — jak by ne? — tornička se docela vyprázdnila a milý Ďuro se musel poručit Bohu. Můžete si myslet, bylo to s ním prašpatné. Lidem na oči přijít nechtěl, z malin, ostružin a borůvek se nedalo žít. Chudáček! Trápil ho hlad. Dokud byl ještě jakž takž při síle, bloumal po našich okolních lesích v pevné naději, že potká nějaké partyzány, motal se sem tam a tak se stalo, že zabrousil až pod Vepor.

Ubožátko! Neměl ani tušení o tom, že přišel právě v té době, kdy se tam usalašili naši noví hosté. Byl bych nakloněn věřit tomu, že je poslal sám Bůh, aby zachránili Ďurkovi život a spasili jeho nevinnou dušičku, kdybych nevěděl, že to bylo docela jinak. Chlapec byl zesláblý, byl jak pápěrka a kdekoliv usedl nebo se svalil na zem, spal a spal. Spal, jako by ho do vody hodil. A takto ho našel jednoho dne mladší Kozlov (zdá se, že mu říkají Petr), když vyšel na obchůzku, aby se obeznámil s okolím bunkru. Našel ho v jámě pod stromem, v objetí hrubých jedlových kořenů, spícího tak, jako spí malý zesláblý koloušek, když ho srna opustila.

Nakrmili ho, napojili a od nynějška, když už vědí, co je zač, dostane opasek i pušku. Za den za dva bude Ďuro vědět, jak se puška nabíjí a nač je na hlavni muška; jak rozebrat závěr a zas ho ráz — dva složit; zanedlouho se vycvičí, jak sestřelit třeba i letícího čmeláka. Zkrátka, bude vědět, na co sem vlastně přišel a jaká práce ho čeká.

Sláva Bohu, Ďuro se dostal, jak vidíte, do dobrých rukou, a to je hlavní. Proto by nemělo žádný význam, abych vám vyprávěl o tom, jak se těch pět desertérů vrhlo na zásoby, jak si mohli oči vykoukat nad takovými lahůdkami a jak si zase po dlouhém čase nacpali bachor, že sotva dýchali.

Domluvili jsme si nejbližší schůzku — vždyť zásob bylo u nás ještě aspoň nůše — a rozcházeli jsme se.

„Co vzkážeš Hance?“ zeptala se moje žena žertem Ďurka. „Chtěl bys ji vidět?“

Ďuro se na ni podíval jen tak úkosem. Potom se začervenal, vzdorovitě pohodil hlavou a zahučel:

„A nač?… Nemám jí co vzkazovat…“

Div jsem se smíchy nepopukal.

Hele, jaké neviňátko! Hele, jaké směšné kotě, co vhuplo do vojenských holínek! Dejme mu pokoj a nedrážděme je. Třebaže si už předem nakroutilo vousy, kterých dosud nemá, doufejme, že mu brzo narostou. Dá Bůh, že z něho něco bude.

Kdo byl nejvíce potěšen touto noční procházkou, to byla, to se ví, moje žena.

Otevřel se před ní svět plný tajemství. Byla od nynějška zapojena do věcí, které, jak tušila, byly příliš vážné, než aby mohly dráždit pouze přirozenou zvědavost. Tu třeba mít i kus odvahy i špetku odpovědnosti, to je jasné.

Mohl jsem si představit, co ji svrbělo na jazyku, když viděla druhého dne Hanku Rosíkovu i Katku Strelcovu, jak nastupují do práce. Abyste však věděl, jakou mám ženu, řeknu vám: nemrkla přitom ani jedním okem a ačkoliv si dovedla představit, jakou radost by mohla děvčatům udělat, držela jazyk za zuby, což bylo pro ni, přirozeně, velké utrpení.

Můj milý pane kronikáři, vy možná ze slušnosti nechcete dát najevo, že je vám trochu proti mysli, když před vámi vychvaluji svou ženu a vynáším ji do oblak. Ale já jsem přesvědčen, že je málo žen, které by uměly utajit takovouhle novinku a spolknout slinu, která ji už už přináší na jazyk.

Moje Rozka dokázala však ještě lépe svou rozvahu, když kteréhosi z následujících dní byla sama doma a vyrušil ji v práci telefon.

Telefonovali z lesní správy, byli to však četníci.

„Neviděli jste je? Povídá se, že směřovali do vaší doliny… Řekněte vašemu, aby prohlédl seníky a koliby. Jsou přísné rozkazy… Pozor!“

„Můj muž,“ řekla jim tehdy žena, „má plno práce a často ani neví, kde mu hlava stojí. On i bez vaší výzvy dává pozor na celý svůj revír, bez jeho vědomí nepřeběhne tu ani myš a mohu vás ujistit, že dělá všecko, co je třeba. Ne. Nikoho jsme tu neviděli.

Kdybych byl tehdy býval doma, domnívám se, že by mi četníci byli řekli víc. Byli by mi vyzradili podrobnosti, byli by mi však případně připomenuli i zostřené předpisy, které nám už dávno nařizovaly zadržet a dát zavřít každého, kdo se toulá bez cíle po lesích.

Hned nato — chcete-li přesně vědět: hned druhého dne — přišli k nám četníci sami. Prošli se mnou revír, prolezli seníky na polanách, ba, aby učinili zadost své úřední povinnosti, musel jsem jim otevřít i srub na Velkém Blatě.

Pane Bože! V těchto místech ještě nikdy nebyli. Každý byl vypasený jako krmník, a to víte, když je uniforma pěkně k tělu, řemen tuhle a řemen támhle, když je uniforma samé zlato, stříbro a drahé kamení, šlak aby trefil takovou turistiku! Funěli, jako když švec papuče plete.

Melichar, velitel stanice, omlouval svou zbytečnou svědomitost.

„To je služba, co? Jedna radost! Dostali jsme rozkaz… velmi přísný rozkaz. Celý svůj obvod musíme hned prošťourat, aby je…“

„A co se zas stalo?“ zeptal jsem se jen tak, jako bych to dělal spíš ze slušnosti.

„Zdá se mi, že je zle,“ odpověděl velitel tlumeným hlasem. „Zdá se, že to v hrnci už pořádně kypí. A nebude, myslím, zbytečné prozradit vám, co se na vyšších místech za zavřenými dveřmi povídá. V těchto dnech shodili u nás Rusové mnoho parašutistů.“

Nakonec dodal důvěrně a šeptem:

„Teda, to jenom tak, abyste věděl, co dělat…“

Nemohl jsem se zdržet smíchu.

„Ach, aby vás Lucifer! Když je tomu tak, mohu vás ubezpečit, vážený pane, že od nynějška nebude si přede mnou v lese nikdo jist a že každého dobrodruha nebo pobudu, který by třeba jen nos strčil do mého revíru, přímo těmato rukama zardousím!“

Téhož dne, pamatuji se jako by to dnes bylo — v sobotu večer 12. srpna měl jsem takovou klidnější chvilku. Moje žena právě uklidila světnici a teď, to se ví, ohřívala vodu, aby mohla Náďu vykoupat. Seděl jsem doma a hlídal to naše roztomilé poupátko, které prohánělo kočku po kuchyni a z rozpustilosti nevědělo co počít. Zabýval jsem se výchovou naší dcerušky do té doby, než zakukala kukačka na hodinách. Tu jsem odběhl do světnice a přisedl k té čarodějné bedničce, která nás spojovala se světem, takže jsme i v tom svém ztraceném koutě dobře věděli, kde se co děje. A jestliže tehdy mezi lidmi koloval vtip, že všichni ševci budou oběšeni, protože prodali Němcům špatná bagančata, která mají špičku vzadu a paty vpředu, věděli jsme, že je to jen humorné opisování skutečnosti, kterou zahraniční rozhlas podával jiným způsobem.

Zkrátka, věděli jsme všecko: neušlo nám ani jediné slovíčko o tom, kde bijí Rusové Němce, sledovali jsme podle map pohyby spojenců na západě, pozorovali jsme nervositu našich pánů a těšili se z rostoucího hněvu lidu, který se nechtěl udřít v cizích službách.

Nestačil jsem ještě pořádně ani vyladit, když se z aparátu ozval varovný hlas.

Cože? Stanné právo? Stanné právo na celém území Slovenska? Pročpak?

Nevím, pamatujete-li se na to dobře, ale bylo to doslovně řečeno takhle: — Pro zneškodnění zločineckých band… Stanné právo si vynutili shození parašutisté v některých okresech… —

Ach, můj Bože, tak je náš okres v tom!

A každého pověsí, každému vyvrtají dírku do hlavy, kdo se vzbouří, kdo bude vraždit a úmyslně zabíjet, každý, koho chytnou pro veřejné nebezpečné poškození cizího majetku, na vodních zařízeních, železnicích, telegrafech, telefonech, objektech báňských a co já vím, na čem ještě…

Ach, kdopak by si to mohl všecko pamatovat!

Je jisté, že vláda se holedbala ve vyhlášení stanného práva tvrzením, že poměry ve státě jsou úplně klidné a občanstvo plní své povinnosti svědomitě. A když jsem dále uslyšel výzvu, aby i obyvatelstvo pomáhalo vojenským bezpečnostním orgánům potírat záškodníky, trochu jsem se ušklíbal a trochu mne zas svrběla kůže.

Měl jsem radost, že jsme už došli tak daleko; kdybych však byl zpytoval svoje dosavadní hříchy, kdybych si byl chtěl spočítat ty, kterými ještě zhřeším, mohl jsem se s jistotou vidět na šibenici.

Současně jsem si vzpomněl na Ďurka, na naše shozené partyzány, co podléhali štábu majora Sadilenka, na těch pět zběhů, co půjdou dnes — zítra znovu do boje. Nezapomněl jsem ani na Adama, který se neslužebně toulá semhle támhle a provádí věci, při nichž by pokojnému občanu naskakovala husí kůže na těle; myslel jsem na Šimona Sihelčíka, jemuž ani deset párů volů nezabrání, aby nešel tam, kam ho Bezák pošle; i Robo Liščiak mi přišel na mysl, i ta dvě děvčata, Hanka a Katka, a byl jsem zvědav i na to, jak se teď Mara drží. Uvažoval jsem, zdali by bylo dost stromů před obecním domem, kdyby na nich měl revoluční národní výbor viset, anebo zdali by se zachtělo ještě jednou zbojnické pečínky všem, kteří si místo v tuku smáčeli prsty v tajném spiknutí.

Ach, moji milí žandáři! Ach, vážení pánové, kteří jste zapomněli na svěřená skladiště dřeva, na tabuli a křídu, na flaštičky a prášky, na matriky a statistiky, na jeviště, plechové hromobití a bengálský oheň, ach, páni, kteří jste zapomněli na boží přikázání: poslušnost vůči vrchnosti a svoje společenské postavení! Co na to řeknete, že máme stanné právo?

Takto jsem přemítal, když jsem zaslechl onu zprávu.

Vypravil ses v té době mezi lidi? Sedl sis v krčmě do kouta a poručil sis sklenku vína? Stoupl sis za večera pod okno baráku a otevřel uši?

Učinil-lis to, mohl jsi slyšet, komu nakonec budou psi na pohřební hostině výt.

Mluvilo se neustále o tom, že na Horehroní nepřestávají kopat zákopy. A už se nikdo neptal, proti komu, už každý věděl, že to proti Rusům, už každý věděl, že se to děje na rozkaz těch, co přisluhují Švábům, už každý věděl, že bude zle, velmi zle. Jen ještě každý doufal, že armáda, naši chlapci budou v těch zákopech bezpečně vědět, proč je pata tlačí.

Ale ach! Měl jste vidět to vosí hnízdo, když potom přišel ještě rozkaz do 20. srpna posekat všechno obilí, co dosud stálo nepokosené.

Kde jsou ti pánové? — ptali se rozhněvaní lidé — kdepak jsou? Ach, mor na ně! Oni jsou vinni, že nám zničí skromný kus chlebíčka za zelena. Oni nám přejí, abychom se trápili hladem. Nestačí jim, že zuří vojna venku, chtějí ji mít ještě i tady!

Ach, stálo za to vidět hněv lidí, vlasy se ti ježily, když jsi slyšel ty výkřiky a řeči. Už se nikdo neohlížel, kdo stojí za ním, už bylo pořádně horko německým jágrům v panských revírech a ničemným mamlasům ze státní policie, kteří ve své slepotě i nenávisti chtěli zachraňovat, co se už nijak zachránit nedalo.

Byla jedna řeč o tom, jak se tito patolízači vytahují, jak se mstí a posílají četné Slováky do žalářů. Jenže tehdy se stalo, na co lidé už dávno čekali. Tehdy se stalo, že uhodila „Wildmeistra“ Vogela poslední hodinka.

Říká-li se, že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, Jegorovovi partyzáni z Jasení obrátili toto pěkné pořekadlo docela naruby. Zkrátka: přišli za bílého dne, nejprve ptáčka Vogela chytili a teprv potom mu v horách pěkně zazpívali…

Pane na nebesích! To se to mlelo! Už člověk nestačil sledovat události, pomalu se už vůbec nevyznal, o čem lidé mluví. Stanné právo? Ach, dejte nám s ním svatý pokoj! Německé vítězství? Ach, nemalujte nám straku na vrbě!

Milý pane kronikáři, dosud jsem se od vás nedozvěděl, kde jste vy prožíval tyto bláznivé časy a byl-li jste i vy v takovém kole jako my. Tak nebo tak, musím vám říci, že se to neomezovalo jen na Horehroní, i my jsme tu v sousedství měli rušné chvilky a žádný z nás nemohl klidně spát.

Můžete si myslet, jak mne žralo, že naše hájovna je vystrčená tak daleko od obce a že se nemohu dívat přímo do hrnce, co se tam vaří. Co mi bylo platno, že Robo Liščiak dosud přicházel zrána se svým balkánským expresem a stačil mi říci dvě tři slova, co mi bylo platno, že i Adam se tu a tam ukázal u nás v dolině, když měl ve zvyku tajit svoje věci a v nejlepším případě říkal: „Čekej…“? A co mi bylo platno, že se mi někdy podařilo spojit se s Jankem Krajčou? Seděl na lesní správě a hučel mi něco do telefonu, ale já jsem vždycky pozoroval, jak si při každém svém slově uvědomuje, že i stěny mají uši…

Ne, neměl jsem pokojné chvilky, běhal jsem za svými chráněnci pod Vepor, odvedl jsem jich několik do boudy na Velké Blato, aby byli blíže, ale jednou, bylo to krátce po dvacátém srpnu, když mi už židle přímo hořela pod zadnicí, rozběhl jsem se dolů do obce, abych se dozvěděl, co je a co se děje. Byl jsem na všecko dobře připraven a byl bych se styděl přijít s křížkem po funuse.

Vy si, doufám, nemyslíte, že jsem nějaké neviňátko, a můžete směle pochybovat o tom, že se v hospodě zpěčuji a odvracím od skleničky. Zapadl jsem hned do té prvé, která mi stála v cestě, a tam jsem se dozvěděl, že v městě v kasárnách je živo, že vojáci, co odcházejí na cvičení, dostávají granáty i střelivo, naoko pár cvičných a ostatní ostré. A auta že jezdí sem a tam, benzin ze skladu že se ztrácí a každý vidí, že se něco chystá…

V druhé hospodě chlapi mudrovali.

„Ej, těm co přijdou první, těm bude horko!“

„Kdybys nepovídal! Naši nás jdou bránit proti bezbožníkům…“

„Nechtěl bych se dát zahrabat spolu s Němci. Matičko Boží, copak je neznáme?“

Dobře, že tato křížová cesta mužských měla jen tři zastavení. Při tom třetím bylo nás nejvíc.

Mluvilo se o tom i onom. Mluvilo se, jak se v krčmě mluvívá. O předsedovi Hlinkovy strany, který si obkládá hlavu studenými náčinky, o veliteli Hlinkovy gardy, který — dávno bez vojska — se zříká své funkce, o rychtáři, který v obci všecko vidí a mlčí jako pařez. Mluvilo se o kramáři Cútovi a o těch několika popletech, kterým od té doby, co chtěli hrát vysokou politiku, pěkně roztálo máslo na hlavě.

Ach, o čem všem se tu mluvilo!

Právě když jsem chtěl před lidmi věnovat patřičnou vzpomínku svému německému kolegovi, Wildmeisteru Vogelovi, otevřely se dveře a do krčmy vstoupili dva chlapi.

Přešel mi nejprve mráz po hřbetě a potom mi bylo horko. Je to skutečnost anebo mámení? Vidím anebo jenom sním? Ach, aby vás hrom bacil! Vždyť jsou to naši, opravdu, je to Ivan Kozlov a jeho bratr Petr! Hele, zalezli do kouta, poručili si každý po sklence a mžourali po lidech jako vejři. Mžourali, mlčeli a pili.

Protože jsem je nevyzradil pozdravem, zůstali pro nás cizinci. Proto i chlapi zmlkli a každý hleděl jako hrom do putny. Bylo mi to nepříjemné. Ani za celý svět jsem nechtěl dopustit, aby se ti dva mohli domnívat, že jsem jen o samotě, v lesích, v bezpečí hrdinou — a tam, kde bych měl co říci, pouštím do kalhot.

„Kdopak z vás má nohy křížem?“ vzkřikl jsem nad skloněnými hlavami, „pročpak jste najednou ztratili řeč? Bojíte se, že panstvo, co před minutkou poctilo tuto místnost svou návštěvou, přišlo sem snad se zlým úmyslem a s duší zatíženou už ne jedním hříchem? I když pevně věřím, kdyby si tito pánové chtěli sednout mezi nás, kdyby promluvili slovo a řekli, co jsou zač, že by vás přesvědčili o opaku — přece ani teď, třebaže to neudělali, nevidím příčiny, která by vás nutila tak zarytě mlčet.“

„Opatrnost je matka moudrosti,“ poznamenal tenkrát přítomný učitel Topol.

„Vím, že přísloví a pořekadla máte v malíčku,“ nezdržel jsem se smíchu, „vím, že je dáváte žákům přepisovat do krasopisných sešitů. Vy jste však přísloví o opatrnosti použil tak nevhodně, že byste za to — kdyby situace byla jiná — přece jen mohl přijít do Ilavy.“

Takto jsme se začali osmělovat. Chlapi už zdvihli oči ze země, vrtěli se na lavicích, tento ztratil slovo a onen zas dvě, a byl jsem přesvědčen, že zanedlouho bude zas každý jako otevřená kniha.

Stalo se to dřív, než jsem očekával.

Před okny totiž zahrčel vůz, a než jsme se stačili ohlédnout, než jsme stačili zjistit, že to není obyčejný vůz, ale řeznická kára, na které kvičela prasata, rozletěly se dveře dokořán a do hospody vběhl Dežo Slámka.

„Lidé boží, už je to tu!“ křičel jako pomatený, „už hoří, co nikdo neuhasí!“

Pravda, vyskočili jsme od stolů a shlukli se dohromady. Popadli jsme našeho milého jelítkáře se všech stran, neboť nám v té chvíli zůstal rozum stát a bylo nutno, aby nám podal zprávu rovnou po lopatě.

Křičeli jsme:

„Mluv!“

„Ale copak jste docela zhloupli?“ diví se Slámka a rozhazuje rukama, „vždyť vám říkám, už je to tu! Už to začíná. S Jasenských Holí už sešli partyzáni do dědin, už je lidé veřejně vítají a objímají, už půjdou s nimi… na život a na smrt. Dovedete si to představit?“

To se ví, na chvilku nám to pěkně otevřelo sanice a nemohli jsme ze sebe vydat ani hlásku. Později to byly jenom zlomky slov, která nám vázla v zadrhnutém hrdle. Potom jsme však všichni najednou začali řvát a provolávat slávu partyzánům.

Co se ale stalo?

V tom okamžiku se zdvihli oba tajemní hosté. Kráčeli proti nám. Myslel jsem si, že se naplnila chvíle, čekal jsem, že mi dají znamení, a měl jsem sto chutí uspořádat menší slavnost, která by byla musela — jak to dnes vidím — zaujmout ve vaší kronice místo nikoliv poslední.

Zpozoroval jsem, že si to nepřejí. Ustoupili jsme jim z cesty.

Odcházeli mlčky jako králové, naplnění starostmi před velkým bojem. Odcházeli a lidí se zmocňoval úžas, děs a obdiv.

Kozlovci došli ke dveřím a na prahu se prudce otočili. Lidé přestali dýchat. Lidé přestali žít. Co bude teď? Už jsme v kaši!

Avšak hle! — Petr odhaluje zuby a usmívá se. Usměje se i starší Ivan a povídá:

„Do svidanja!“

To bylo všecko. Zmizeli ve tmě, tak jako mizí okov ve studni a lidé stáli celí ztrnulí.

Na mou věru, to bylo překvapení! Něco takového se vždycky nepřitrefí. Takovéto příhody se vyskytují jen v pohádkách, kterým není každý nakloněn věřit, ale proto vás musím prosit v zájmu dětí, vnuků i pravnuků, kteří ve vaší kronice budou hledat zábavu i poučení, abyste tuto událost zpracoval bez příkras a věrohodně.

Ale tenkrát, když se chlapům vrátila krev do žil (a trvalo to, musím říci, pěknou chvíli), uvědomili si jakoby slova Písma svatého, uvědomili si, co se stalo, a začali křičet:

„To byli oni!“

„Byli s námi… a my jsme je nepoznali!“

„Ach!… Ach!… Ach!…“

Tu Slámka znova skočil doprostřed světnice, znova rozhodil rukama a křičel jako beze smyslů:

„Neříkal jsem vám? Už je to tu! Pojďme!“

„Tak, chlapi, do toho!“ ozval jsem se nakonec i já, „a Pán Bůh buď nám všem milostiv…“