Vítr se vrací

Nerad bych ubližoval nadporučíku Pavlovi tvrzením, že si oddychl, když sem mu slíbil starat se o ty tři Rusy. Měl dozajista ještě i jiné zájmy a jeho úkoly nekryly se tak docela s revírem, kde tlejí vývraty a mlčí třasoviska.

Objevoval se mezi námi často, přinášel rozličné dobroty a tabák, nemluvě nikdy o tom odkud, a potom zase zmizel, aniž se komukoliv z nás svěřil s cílem své cesty.

Zatím Rusové pracovali blízko nás, přicházeli do myslivny na noc anebo zůstali na Velkém Blatě v lovecké boudě. Je to vysoko a nepamatuji, že by se tam kdy byl objevil nějaký horlivý četník. Tu a tam zatoulá se sem z cizího revíru srnec, zaštěká, aby odstrašil každého, kdo by mu chtěl škodit, a zase odběhne, takže Velké Blato zůstává nadále vyhrazeno jenom černé zvěři, která se v něm rýpe a válí až hanba.

Té zimy, kdy se Němcům u Stalingradu zkrátil dech a oni před ním stáli se zkrvavenou hlavou, narodila se nám dceruška; a protože se šeptalo o těžké porážce, protože se veřejně mluvilo o tom, jak vrtkavé je štěstí na válečném poli, podlehl jsem i já radostnému očekávání, že válka brzy skončí, že svitnou nové časy, a dohodli jsme se se ženou, že na památku této všeobecné naděje dáme děťátku jméno Naděžda.

Tenkrát, když k nám přišli ti tajemní ruští hosté, bylo jí půl roku a kromě křiku a pláče neuměla nic, jen usnout u prsu a špinit plenky. Často jsem si myslil, že křičí a pláče víc než třeba a snažil jsem se bavit ji tak, aby na tyto nepěkné způsoby zapomněla. Ale nedařilo se mi to, nemám vlohy pro výchovu takových nemluvňátek a kromě toho se zřídka kdy holívám, takže jsem ji nemohl umlčet ani polibkem.

Naši hosté, ti to ku podivu uměli! Jeden před ní tancoval, druhý zpíval a přitom tleskal jejíma buclatýma ručičkama, třetí si ji posadil obkročmo na ramena, skákal s ní po kuchyni a stále stejně vyvolával:

„Dáďa: hup! Náďa: hup!“

A Náďa se smála, div se nezadusila.

Tento třetí to s ní uměl nejlépe. Jednou si ji posadil na kolena a začal jí vyprávět:

„A já mám zase synka, jmenuje se Sáša… jenže už nemá mamičku… Mamičku mu Němci zabili…“

A Náďa se dívá, poslouchá, jako kdyby rozuměla a je tiše jako myška.

Jednoho dne přišel za nimi zase nadporučík Pavel, ani si nesedl, měl napilno:

„Vezměte si věci, jdeme.“

Bylo to směšné, říkat: Vezměte si věci! — říkat to lidem, kteří neměli nic, kteří kromě svých lidských radostí a bolestí nesli ještě těžký kříž nadosobního úkolu, jejž museli splnit, tak jako poštovní holub.

Šel jsem s nimi, vždyť moje povinnost ještě neskončila a oni mi dosud nepodali ruku na rozloučenou.

Nadporučík nás vedl až na úbočí Vepru, dostali jsme se na místo, kde za obrovským vývratem zpozoroval jsem otvor, zakrytý chvojím a roštím.

Jen nezkušený člověk, člověk z kraje, anebo nějaký městský frajer dal by se oklamat tvrzením, že to je přirozený brloh — mě v této věci nikdo nemůže vodit za nos. Neuniklo mi, že mezi jehličím jsou zbytky čerstvých pilin, že kdosi nedostatečně přikryl hlínou třísky a že na rozryté zemi okolo vývratu jsou jasně vidět lidské stopy.

Na štěstí se nikdo ani nenamáhal budit v nás představy, že brloh obývá medvěd. Nadporučík se bez jediného slova sehnul a po kolenou lezl do díry. Vecpali jsme se tam za ním a hle! — bylo to jako v pohádce, jako když krásná víla švihne proutkem a před vámi se otevře zázračná jeskyně: v strmém úbočí vykopal kdosi prostrannou komůrku, kde bylo možno stát, kde byly dva široké kavalce nad sebou, stolek, sedátka i maličký sporák, všecko, čím se musí spokojit člověk, který nesmí obrůstat sádlem.

„Překrásná komnata!“ pravil jeden z Rusů a s obdivem prohlížel prkenný strop a trámce. Ale nadporučík potřásl záporně hlavou, ukázal ke vchodu a začal se rozčilovat:

„Komnata? Veřejný dům, otevřený po celý den i noc! Pročpak dali ke vchodu veřeje, když bez dvířek sem může vběhnout kromě myší i liška, medvěd, a co horšího, každý zvědavý pobuda, který baží po jidášském groši…“

„Kdo by sem chodil kromě těch zvířat, o kterých jste právě mluvil?“ vmísil jsem se do řeči. „Ručím vám za to, že pánové nebudou mít nezvaných hostí, kteří by chtěli nahlédnout do jejich tajemné kuchyně. A potom — pokud jde o ty dveře — nezapomínejte, že je měsíc červenec…“

„Vím, že je léto,“ odporoval mi nadporučík Pavel, „po létě však přicházejí mizerné časy. Kdožpak ví, nač bude tento bunkr ještě dobrý? Dveří je třeba!“

Dopřál jsem mu tedy tuto příležitost zlobit se. Moji mysl mnohem více zaujala záhada, kdo vykopal a vybudoval tento skromný příbytek pro lidi, jejichž život byl, jak se zdá, věčným tancem pod šibenicí. Byla to záležitost příliš delikátní, než aby ji mohl uskutečnit kdokoliv; rozhodně to však nebyl člověk, který místo poctivého pozdravu zdvíhá pravou ruku nebo neumí aspoň držet jazyk za zuby, to mi bylo jasné.

Zatím co jsem se snažil rozluštit tuto hádanku, zpozoroval jsem, že můj pes začíná projevovat nepokoj, staví slechy a vrčí. Podíval jsem se dolů s kopce a vidím, že se nahoru k nám drápe chlap. Vlekl na hřbetě něco těžkého, takže byl sehnutý a vypadalo to, jako kdyby beran útočil na kopec.

Nechci napínat vaši trpělivost podrobnostmi, pro které tak jako tak nebude místa ve vaší kronice — je jisté, že jsem za tu dobu několikrát musel změnit své dohady, než jsem bezpečně poznal, že chlap, který se mezitím přiblížil na nějakých třicet kroků, je Adam Pančík, a že to, co v potu tváře přivlekl na svém hřbetě, se podobá dvířkám.

Víte, kterého Pančíka myslím. Je to ten, co je všude a nikde, člověk na pohled nepatrný, který, kdyby se dal i na zboj, nevzbudí v četníkovi podezření a který je na naší lesní správě dobře zapsán, neboť bez něho se žádná práce ani žádná věc nevydaří.

Když jsme se spolu u toho brlohu potkali, neřekli jsme si ani jediného slova. Pohlédl jsem na něho, jako bych mu chtěl říci:

„Adame, i ty?“ a v jeho pohledu jsem mohl číst tutéž otázku. A nevím, možná, že jsme se na sebe i usmáli, jak by zajisté udělali dva lidé, kdyby zpozorovali, že si smočili prsty v témž talíři.

Hned nato jsem se rozloučil se svými chráněnci a vrátil jsem se domů.

Od toho dne chodil jsem za nimi pod Vepor, ale oni, přeletaví ptáci, měli práci i na Fabově Holi a zajímali se i o Tisovský Díl, takže mne žena zřídka kdy vídala a nejednou trnula představou, že ležím někde s prostřelenou hlavou.

Jednoho dne mi stiskli ruku a rozloučili se. Bylo to tam, kde jsme se po prvé setkali, na Velkém Blatě, tam, kde se toto sedlo sklání do údolí Kaličnô a kde se z dálky bělají klenovské domy. Dovolte, abych vám připomenul, že chcete-li psát kroniku tohoto kraje z těch dob, musíte na vlastní oči vidět, jak se nad tou kotlinou vypíná modravý Sinec, který má po jednom boku Ostrou a po druhém Oltárnô.

V tu stranu se dali moji přátelé.

*

Netrvalo to dlouho, přišel podzim, vítr se honil s mokrým listím a za večerů na pokraji mýtin vytrubovali paroháči.

Náš lesní rada, který nás pozval na disposici, jak my říkáme, vykládal nám plán těžby na ten rok, při němž se nám ježily vlasy hrůzou. Věděli jsme: Němci chtějí s nás sedřít kůži, vyssát nás do morku kostí a proto nařizují kácet naše lesy bez milosti, aby nikdo nemohl říkat, že nás ochraňují zadarmo.

„A nakonec jsem nucen upozornit vás znovu na povinnost, kterou vám ukládají státní bezpečnostní orgány v případě, že se ve vašich revírech vyskytnou podezřelé osoby, které…“

A tak dále a tak dále. To už tu bylo, tuto písničku jsme slyšeli zpívat při každé disposici, od té doby, co se vahadlo války převážilo a Němci začali vítězit čelem vzad.

Když jsme vyšli z kanceláře, přitočil se ke mně nenápadně Adam Pančík, který se motal po dvoře, jako by něco hledal, a procedil jen tak mezi zuby:

„Slyšel jsem oknem, co pan rada… Každý mluví jináč. Na příklad Bezák, když se vrátil po třech dnech z města, kde ho vyslýchali, povídal: ,Dali mi tam, potvory, okusit marmelády, kterou se naučili dělat v Německu, ale každý slovenský žaludek ji nestráví. A tak kdo ji nesnese, musí jít na jahody…‘“

Nemusím vám tuším vysvětlovat, kdo je to Bezák, i když jste u nás teprv od konce války a neměl jste s ním nikdy nic společného. Jen to vám povím, že již dávno před válkou, od samého mládí měl prsty v každé stávce a v každém hnutí našich dělníků, při kterém četníkům hořívala koudel, a kdyby se nové panstvo nebylo bálo ohně, bylo by Bezákovi dávno zatopilo.

Když jsem se tehdy vracel z disposice domů, musel jsem stále myslit na to, co mi Adam říkal. Bez větru se ani lísteček nepohne, slyšel jsem někde takové pořekadlo, a jestliže jsem si znovu vzpomněl na své tři ruské hosty, bylo to v souvislosti s tím, nač nás neustále upozorňovaly úřady, avšak i s Bezákovými jahodami, na něž je třeba jít — do lesa.

To by bylo všecko, nač se pamatuji z roku 1943, a vy si to pro kroniku přesejte, jak chcete. Protože to, jak mne bolelo srdce, když jsme museli té zimy pro německé doly a továrny kácet lesy, které mohly ještě dlouho růst, anebo: jak jsem hromoval, když se mi vybil akumulátor a já dva tři dny nevěděl, co z cizího rozhlasu věděli kromě mne všichni, to tuším zaznamenávat nebudete.

Ten rok jednoduše skončil tím, že napadlo spousta sněhu, nastaly vánoce a děti zpívaly koledy.