Vítr se vrací

Když už jsem takový všemocný, že si mohu podle libosti vyvolávat vzpomínky na příhody a lidi, kteří jsou mému srdci zvlášť blízcí, dovolte mi, abych teď postavil na scénu našeho starého známého, Adama Pančíka, který nám zajisté promine, že jsme na něho v poslední době trochu pozapomněli.

Třebaže nám na čas zmizel s očí, nepohltilo ho žádné propadliště, byl pouze ve stínu jako obvykle, tichý, nenápadný. Byl tu a dělal to, co vždy.

Tenkrát, když bylo zřejmé, že se povstání schyluje ke konci, tenkrát, když trubač, obrazně řečeno, si už už olizoval rty, přikládal k nim trubku a chystal se odtroubit, přišel za mnou Adam Pančík a tak, jako kdyby šlo jen o špetku tabáku, mi povídal:

„Jdi na Blata! Volají tě.“

„Kdo?“

„Uvidíš!“

Jak jste mne teď slyšel, tohle byl celý náš rozhovor.

Nedalo se nic dělat, musel jsem jít. Věděl jsem, že Pančík nikdy neztratí zbytečného slova, a že i za tím, co jen tak skoupě naznačí, skrývá se nemalá věc.

Můžete si představit moje překvapení, když jsem v nejbližší dolince za naší myslivnou, v Kaliskách, narazil na ruskou vojenskou stráž, která mne doprovodila až k lesu na Velké Blato, kde byl celý vojenský tábor.

„Odkud jste přišli?“ zeptal jsem se stráže.

„Michal Illarionovič ti poví, bude-li třeba.“

„Kdo?“

„Podplukovník Šukajev.“

Tato odpověď mi byla nápadná ze dvou příčin: stráž nevyzradila nic bez vědomí svého velitele, který byl zajisté velmi přísný; ale přitom tento prostý voják bez jakékoliv ztrnulosti v hlase nazýval ho Michailem Illarionovičem.

„Šukajev je asi drží v tuhé disciplině,“ pomyslel jsem si, „ale má, jak vidět, i jejich lásku.“

Stráž mne vedla k lovecké boudě, před níž stál podsaditý člověk ostrého pohledu. Ukázalo se, že je to sám podplukovník. A tu se mi stalo znova to, co už jednou naplnilo moje srdce radostí, když jsme v červnu vítali na Podveportské louce první vzácné hosty.

Šukajev řekl:

„Vítejte, soudruhu Gondáši!“

Zas mi bylo, jako by se mi z velké dálky a z dávno minulého času ozýval nadporučík Pavel se svými ruskými inženýry…

„Dřív než vám řeknu, kdo jsme a odkud jsme přišli, domluvme se o tom, co je nejdůležitější,“ pokračoval velitel. „Podívejte se kolem sebe. Mraveniště, že? Je nás ke dvěma tisícům… a další přicházejí. Oddíly pěší i na koních. Víte, co to znamená?“

„Rekněte, co mám pro vás vykonat,“ odpověděl jsem.

„Zařídit zásobování,“ pravil Šukajev. „Povstání končí. Nebude frontových bojů. Vyčkáme tady v lesích dalších rozkazů.“

Odstřihoval řeč jako kousky papírové pásky, odsekával ji, jako kovář odsekává kousky žhavé obruče, a každá věta, zdánlivě šedivá a chladná, tajila v sobě prudký oheň.

Co mi bylo platno posuzovat jeho řeč! Ach, ach, ach! — překrásnou úlohou jste mne pověřili, podplukovníku! Domníváte se snad, že jste svůj partyzánský tábor rozbil na břehu Genezaretského jezera, chcete se rouhat a přirovnávat mne k Synu Božímu, který by vaše tisícové zástupy nasytil pěti bochníky a dvěma rybičkami?

„Nebojte se toho, soudruhu Gondáši,“ chlácholil mě Šukajev. „Moji chlapci jsou ostří. Pomohou si často sami. Přešli jsme tisíce kilometrů lesy. Hladem nikdo nezemřel.

Hleděl jsem do vyhublých tváří, jež nás obklopovaly a v kterých hořely jenom ohníčky očí, a myslel jsem na úžasné pochody, útrapy, zimu a hlad, jež je bez výjimky poznamenaly. Byly to tváře ruské, byly i asijské, širokých lícních kostí i šikmého pohledu, ale slyšel jsem i slovenský hovor, což mne překvapilo.

„To jsou ti, co se na východě nedali odzbrojit a zajmout. Utekli do hor a přidali se k nám. Z počátku to bylo pro ně tvrdé. Teď už přivykli. Hej!… Ty tam! Odhoď ten klacek! Ale hned!“

Chcete vědět, na koho to křičel? Na jakéhosi vyuzeného Tatara. Chlap trhal uzdou a vyhrožoval klackem koni, který mu zřejmě nechtěl postát. Sotva uslyšel velitelův hlas, pustil klacek z ruky a napřímil se jako svíce. Potom začal z rozpačitosti rozčesávat kobyle hřívu. Zřejmě tuhá disciplina.

Vtom šel okolo nás mládenec, tvář zamotanou do špinavého hadru, oči kalné.

„Pojď sem!“ vyzval ho Šukajev.

Sám odhrnul hadr. Pod ním se ukázal obrovský vřed. Bezmála jako pěst.

„Jdi k felčarovi, ale hned. Dá ti mast a obvaz. Už je ti lépe?“ a pleskl chlapce po zádech.

„Už je to dobré,“ procedil s bolestí mezi zuby.

Takhle tedy — při prvním setkání s podplukovníkem Šukajevem — jsem poznával jeho vliv na mužstvo, které s ním přišlo z Ukrajiny, přes Karpaty a od Muráňské planiny až k nám, jak jsem se později dověděl. Byl to, jedním slovem, velitel, jakého hned tak nenajdeš. Jeho přísnost a spravedlnost, odvahu, rozhodnost a předvídavost, starostlivost a lásku k lidem — všecky tyto vlastnosti jsem měl jako na dlani, kdykoliv mi chlapci vyprávěli příhody, prožité v bojích a na pochodu s Michailem Illarionovičem.

Ale vraťme se k úloze, kterou mi s takovou důvěrou vložil na bedra milý podplukovník. Kdyby jí byl poctil jiného, vsaďme se, že by byli museli vyhrabávat kořínky a koně s vpadlými boky by ohryzávali kůru mladých buků. Za to vám ručím, i když vás nechci nijak urazit.

Chleba, maso, tuk! A oves, seno!

Pravda, tady šlo především o lidi.

„Podplukovníku!“ pravím a dívám se mu přímo do očí, „Bůh je jen jeden, já jsem jen člověk a zázraků nečiním. Hned teď půjdu k mlynáři, v něhož jedině doufám. Uvidíme, je-li štěstí na naší straně.“

Šukajev přimhouřil oči a těmi uzoučkými štěrbinkami se na mne ostře zadíval.

„O jakém štěstí to mluvíte?“ ptal se. „Tady přece nejde o loterii. Tady jde o životy lidí. Ať mlynář ukáže, ví-li, co je povinnost.“

Přešel jsem tedy předěl Velkého Blata a kráčel dolů svahem, jenž se sklání do doliny, které říkáme Kaličnô. V dálce přede mnou bělaly se zdi mlýna v Ráztočném.

Mlynář byl, chválabohu, doma.

„Tak a tak,“ povídám mu, „přišli k nám hosté. Přišli k nám hosté a je jich mnoho. Chtěli by jíst. Dáte?“

Mlynář strčil palec za opasek, postrčil čapku do týla a bez váhání odpověděl:

„Aby ne! To se ví, že dám. Kolik kilo potřebujete? Mluvte!“

Rozřehtal jsem se nahlas. Smíchy jsem div nepukl. Mlynář se na mne díval, kroutil hlavou a čekal, co odpovím.

„Hned vám to prozradím,“ začal jsem opatrně, „ale podržte se stolu. Kolik kilogramů máte na mysli vy, tolik metrických centů potřebujeme my!“

Tehdy mlynář zase stáhl čapku do čela a zahučel:

„Prosím vás! Chcete mě snad obalamutit? Chcete mi snad namluvit, že se u vás utábořila celá armáda?“

„Teda, abyste věděl,“ chytil jsem se jeho slov, „věřte, že do celé armády mnoho nechybí!“

Když jsem mu potom dopodrobna vyložil, jaké mračno lidí se stáhlo na naše kopce, otevřelo se dokořán nejen jeho srdce, ale i mlýnice. Ach Bože, to bylo nějakých pytlů, co se od té doby vyvezlo do hor! To bylo mouky! A třebaže Rusové, jak jsem se tenkrát dověděl, velmi rádi pohankovou kaši, musím poznamenat, že nikdy nepohrdli ani kroupami.

Ne, neptejte se, jakou víru vyznává, do které partaje vstoupil a jakou legitimaci nosí teď; poznamenejte si všecko pečlivě a dejte ve své kronice čestné místo mlynáři z Ráztočného, který se tenkrát zachoval jako obětavý a dobrý člověk.

Měli bychom se teď zabývat otázkou, proč došel Šukajev se svými oddíly k nám a dále se nepouštěl? Vždyť je to jasné! Útrapy a překážky, které se jim stavěly v cestu, jakou ostatně málokdo překonal, zdržely je natolik, že přišli už na konec povstání, a proto do frontových bojů nezasáhli.

Věděli, že povstání se už udržet nemůže, dočkali se i rozkazu, určeného především povstaleckým vojákům, který zněl: Rozchod — a do hor!

Dočkali se i toho smutného dne 27. října, kdy Němci obsadili Banskou Bystrici, dočkali se i toho dalšího dne, kdy naši zhavranělí mocipáni na témž náměstí, kde ještě včera tekla slovenská krev za svobodu, slavili potlačení boje, řečnili a vyznamenávali otrokáře…

Věděli o všem. Ale nerozcházeli se. Zůstávali pohromadě v horách. Neměli věru kam jít.

Ale podívejme se do dědiny a potom do samot, kam utekli lidé před Němci. Nemusíme ani chodit nahoru dolů silnicí a pozorovat, co dělá vojsko a co zas naši milí občané, nám stačí zaskočit za Katkou Strelcovic, ona nám sama poví, co a jak.

Katka Strelcovic, třebaže srdcem u svého milého, rozumem byla tady a viděla všecko. Byla všude a nikde, jen Němce nespouštěla s očí. Zdálo se jí, že nejsou tak hrozní. Pravda, zchladili si krev, zastřelili formana a tak tak, že i Janka Latkovic neposlali ze Šalingu rovnou na onen svět; ale když viděli, že se v obci nic podezřelého neděje, když viděli, že lidé sedí doma a nehýbají se, nasadili si jakousi lidštější masku a především dbali o své bachory.

Bylo jich málo, bylo jich věru málo. Stavěli sice stráže, ale tak řídce, že každý, kdo se jen trošku vyznal v okolí a nepopletl si uličky ve vlastní osadě, mohl přijít domů na zvědy anebo zajít z obce za svými do hor.

A Katka, ta věru znala okolí. Byla už dvakrát u nás v dolině, vyhledala starého Drabanta, který ryl úbočí lesa, zašla na Pomyváč za sestrou a našla ji ve Vrbcově boudě hořce plakat.

„Neplač, Verunko,“ potěšila ji, „seber chlapce a přijď zítra domů. Nic se ti nestane.“

„Lukáš se ještě nevrátil?“

„Dočkáš se ho doma. Jistě přijde,“ ujišťovala ji Katka. „Někteří se už vrátili.“

A tak jako Katčina sestra osmělovalo se a přicházelo domů mnoho z těch, co utekli do lesů ne pro účast na povstání, ale z prostého strachu před Němci. Přicházeli s holýma rukama jako žebráci. Ale měl jste vidět ty sruby a boudy na polankách! Ukryté obilí, slaninu a sádlo! Šaty, plátno a přízi. Měl jste vidět zakopané poklady!

Lesy byly i tak plny všelijakého národa. Věru, poslechl jsem svou dobrou ženu, která mě prosila, abych nechodil v téhle době na noční obchůzku, a poslechl jsem ji ochotně, neboť nikdo nenosí rád svoji kůži na trh. Chodíval jsem do lesa pouze za dne, a třebaže jsem se už tenkrát dobře naučil rozpoznávat partyzány, skrývající se civily anebo vojáky, kteří se vraceli z fronty domů, viděl jsem, že mezi lidmi, jež jsem potkával, bylo dost i takových pocestných, kteří budili nedůvěru a za něž bych nebyl dal ani zlámaný groš. Válka, to se ví, uvolnila mravy. Chlap, který zvlčil a probíjel se světem na vlastní pěst, nedbal ani v nejmenším Božích přikázání a pro teplý plášť nebo dobré baganče dovedl zamordovat člověka a ani ho za to nepronásledovaly výčitky svědomí. To jsem věděl.

A teď řekněte: jestliže válečné časy jsou tak truchlivé, že zabít člověka přestává být hříchem, co jsem měl dělat, když jsem za večera anebo po ránu uslyšel výstřely, které platily mým nevinným a němým chráněncům? Jakých zákonů měl jsem se dovolávat, když za vývratem anebo u potůčku nalézal jsem vyvržené útroby kanců a srnců, koho jsem měl ztrestat, když každý nosil svobodně zbraň?

V těchto smutných časech svědčil o mém mysliveckém řemesle jenom širák s pírkem, zelený límec a kulovnice, ale lesy nebyly už moje, zákon a pořádek v nich převrátil se vzhůru nohama.

Hlad, milý pane, to byl zákon. Hlad a zima.

Ba ani těch několik Němců, co byli už bezmála týden v obci, se neodvažovalo chodit do lesů. Patrolovali po dědině, podnikali opatrné výpravy do dolin, ale drželi se bezpečných silnic a do hor se neodvažovali. Zkrátka, věděli, proč sem přišli, ale chodili okolo své úlohy jako kocour okolo horké kaše. Měli se, mrchy, rádi.

Setkal jsem se s nimi, věru, i já na svých pochůzkách a oni, zřejmě vzhledem k mým služebním odznakům, měli mě za svého. Ach, služebnické dušičky! Ach, mozky, rozdělené na přihrádky, ubohý svět, vybudovaný na žebříku hodností a na bezduché disciplině! Mysleli si, že i já mám ve zvyku pálit čertovi svíčku.

„Nix partyzán?“ ptá se mne ten, co měl jaksi nejvíce šňůrek a odznaků na kabátě. „Nix partyzán?“ a ukazoval k lesům.

„U nás jsou dobří chlapi,“ povídám a směji se mu do očí, „jeden jako druhý…“

To jsem mu řekl a pomyslel jsem si: tu máš, ty moulo, vyber si z toho, co chceš!

Vtom kdesi daleko zazněl výstřel. Švábi trochu zbledli a strhli pušky. Ten, co je vedl, ukázal v tu stranu a s výrazem soudce, který mne usvědčuje ze lži, znova řekl:

„Partyzán!“

„Kdepak partyzán. Můj kolega. Zastřelil asi sovu.“

Řekl jsem, co mi slina na jazyk přinesla, pověsil jsem jim sovu na nos, ačkoliv byl den, a měl jsem ukrutnou radost z jejich hloupé pýchy, bohorovnosti a přece bezmocnosti v kraji, kde se museli cítit jako holub pod jestřábím hnízdem.

Tak jsme se rozešli a víc jsem je neviděl.

Opustili nás s prvním sněhem, který napadl trochu brzy, odešli z obce okolo Všech svatých a odvlekli na čtyřicet ubožáků, které se jim podařilo přistihnout a lapit na veřejných cestách. Byli to vojáci, co se po povstání rozprchli po lesích, anebo ti, co předčasně opustili svoje pluky, aby zachránili svou kůži. Byli to ti, jimž byly adresovány letáčky se slibem svobodného přechodu německými strážemi, ti, které domov lákal přes jakékoliv třasovisko.

Umíte si představit náladu, která padla na lidi o Všech svatých. Ticho, beznaděj, smutek, mír. Ohníčky svíček, slzy a žal. Jsou pohromy, s nimiž jsme se už smířili, ale jsou i takové, které se před námi nijak nezavírají a do nichž bychom se i sami rádi uložili.

Na našem hřbitově přibylo několik rovů. Forman Zemko našel tu svoje místo, převezli sem i Rosíka a Jožu Debnára z Hronce, a pláč, který zazníval nad místem jejich posledního odpočinku, myšlenky, které nás nad jejich hroby ovládaly, to všecko bylo poznamenáno čímsi novým, neobvyklým.

Lidé přicházeli, postáli a zamysleli se, mnohý pokýval hlavou a uronil:

„Ach, ach… kdyby ne tento, mohli tu být…“

„Věru, kdyby nebylo Němců…“

„A co zlého udělali?“

I v povzdechu i v otázce bylo zrnečko výčitky, zrnečko hněvu a zrnečko vzdoru.

Tyto truchlivé dny položily na srdce staré Pôbišky těžký kámen. Motala se po hřbitově, obcházela hroby, na tom i na onom rozdrobila hrudku a udělala křížek, ale ach, k hrobu svého syna si kleknout nemohla.

Pozoroval jsem ji a viděl jsem, jak chodila bez ducha, jak se podlamovala a poplakávala do šátku, jak přebíhala sem a tam a klidu nenacházela.

Zastavil jsem se u ní, když se sklonila nad jedním starým hrobem, před jedním rezavým křížkem, na kterém se dá jen s námahou rozluštit nápis.

„Potěš vás Pán Bůh, tetičko!“ řekl jsem.

A tu ona zdvihla ke mně uplakané oči a začala hořekovat:

„Co je to platné… všecky svoje mám na tomhle svatém poli… i tuhle, mého nebohého muže vlastní děda…“

Pro pláč ani dokončit nemohla. Pohleděl jsem na křížek, na jeho bronzový nápis a četl jsem:

„Jen syn mi leží zahrabaný… a já nevím kde… ani křížku nemá, ani svíčičku mu nikdo nezažehne…“

„To nevíte, tetičko,“ utěšoval jsem ji, „ve světě se vždycky najdou dobří lidé…“

Vidíte, takové to bylo o Všech svatých. Smutnější než kdy jindy.

Jen co Němci odešli, rozjasnily se lidem trošku tváře. I Drabant, když s ostatními chlapy vykopal několik děr v úbočí lesa, odešel do dědiny a zůstal už doma, ba i Sihelčík spal zas konečně u své Mary a každého dne zajel k nám do doliny se zprávami. Nevím, jakým způsobem toho docílil, ale měl spojení s Bezákem — a jednoho dne přišel od něho s rozkazem, abychom vybudovali nedaleko naší myslivny v úbočí Vepra pořádný bunkr. Rozkaz byl rozkaz, pustili jsme se do práce, Šimon, Adam, já a dva naši, a protože nechci předbíhat, povím jen tolik, že jsme bunkr dokončili v prvních prosincových dnech. Byl prostorný, byl vyložen dřevem, měl pryčny pro šest lidí, stolek, kamínka, dvířka, ba — nedaleko jsme vykopali i zásobárnu!

Byl, jaký byl. Ale byl tak dobrý, že by v něm mohl sám král nocovat.

Ale ještě nebyl začátek prosince. Ještě se musíme vrátit o měsíc nazpět, do těch nejhorších dní po povstání, kdy ani obyvatelstvo, ani rozběhnuté vojsko se nedovedlo dosti vzpamatovat z utržené rány, kdy jsme všichni chodili se svěšenými hlavami a ti, co bloudili po horách, mysleli s hrůzou na nastávající zimu.

Vmyslete se, můj milý, do jejich situace! Představte si, že byste se ode dneška nemohl vrátit do své vytopené světničky, kde si za těchto zimních večerů vaříváte čaj a čerstvý chléb mažete husím sádlem, představte si, že byste ode dneška neměl kousek střechy nad hlavou. Slyšte, jak duje studený vítr, všimněte si, jak zmítá mokrým sněhem, pohleďte, jak se v tomhle nečase otřásají okenní rámy — a pomyslete si, že byste se v takovéhle plískanici měl krčit v nějaké díře, pod závětrnou stěnou skaliska anebo jen pod stromem! Na dovršení všeho by vlhké roští nehořelo, zápalky by se vám rozmočily, mrzl byste a ve vašich útrobách by hlodal ukrutný hlad. Příjemná představa, že?

Proto naše podzemní vedení pouštělo mezi lidi výzvy:

Nedejte těm v horách zahynout!

Možná, že to bylo i zbytečné. Možná, že i tak by byli lidé vynášeli do hor čeho třeba, šatstvo, chléb, zásoby i kořalku, vždyť tam byli nešťastníci, nad nimiž se kromě Boha a dobrého lidského srdce neměl kdo smilovat.

Partyzáni, chlapi, kteří vsadili všecko na jedinou kartu, ani příliš nečekali na smilování a na křesťanskou lásku. Měli svoje právo. Oni museli žít!

Tenkrát, když první Němci opustili obec, scházeli chlapci s hor do dědiny — a tu zas bylo všecko tak, jako bývalo, lidé zas pozapomněli na to, že je konec povstání, že v městě za kopcem a všude kolem jsou Němci, že mohou znova přijít a znova bude střelba, pláč a strach…

Tak se i stalo. Hned vám o tom povím.

Liščiak, který si dobře uvědomoval, že si (kromě Bezáka) smočil prsty v nebezpečném podniku víc než kdokoliv jiný, nedal se lehkověrně uchlácholit odchodem Němců a zůstal se ženou a maličkým Jurkou v Podtajchové dolině ještě několik dní. O nic jim nešlo, Bože můj, měli se dobře! Lovecká bouda lesního rady připomínala salon a třebaže nebyla o nic méně nabitá než sousední koliba pro lesní dělníky, měli tam pec! Měli lampu i svíčky! A uvědomíte-li si, že nejeden kanec doplatil životem na život všech těchto lesních hostí, pak lehko pochopíte, jak se to stalo, že ve svém vyhnanství dokonce ztloustli.

Jenže Liščiak, to se ví, nemohl zůstat dlouho v nečinnosti. Ještě do nedávna odpovídal za pořádek v obci, do nedávna měl právo rozhodovat nad osudem každého, kdo by chtěl podkopávat tento… revoluční zákony, a hele, teď se měl povalovat v boudě, tloustnout a čekat? Ne, tak hluboko klesnout nemohl náš milý velitel milice! Byla by to hanba.

Jednoho večera, když spojka znova hlásila, že v obci o Němcích není ani slechu, že se nic nebezpečného neděje, ba že se tam znova ukázali nějací ruští partyzáni, sotva vytáhli Němci z dědiny paty, ztratil Liščiak všecku trpělivost, vzal ženu, Jurku a všecky svoje poklady a hybaj — vrátil se za noci domů.

Co měli dělat, když byla noc? Schovali se pod peřinu a spali. A tak ani Robo se už nevydal nikam na výzvědy, oddal se spánku a ani výstražný sen mu nezjevil, že si pro svůj návrat vybrali právě ten nejnevhodnější okamžik.

Co říkáte? Ptáte se, co se stalo? Ach, jen na mne nepospíchejte, povím vám to pěkně po pořádku.

Druhého dne, dříve než se rozednívalo, zaskočil Liščiak do školy. Chtěl po delším čase odloučení od světa slyšet zas poctivý rozhlas a zprávy, chtěl vědět, co se děje za humny slovenského státu, který Němci obnovili.

Bůhví, jak se to stalo, že nevěděl nic, co se v obci děje! Že neslyšel ani ozvěnu motorů, že nezpozoroval ani neklid, šum a poplašné zvuky! Ani na mysl mu nepřišlo, že by právě v této chvíli mohli přicházet do obce Němci.

Jen co se postavili s učitelem k přijímači, jen co se chystali zapnout proud a vyladit stanici, otevřely se dveře a do jizby vstoupil německý důstojník. Pane Bože, to byla nečekaná návštěva! V Liščiakovi, to se ví, pořádně hrklo. Bylo by v něm hrklo ještě víc, kdyby byl věděl, co se dálo od včerejška v konsumu, kdyby byl tušil, do jaké kaše se dostal.

Tenkrát, když se náš velitel milice rozhodl opustit Podtajchovou dolinu a vrátit se domů, přihnali se z hor na horní konec Šukajevci na koních. Byl jich prý pěkný chumel a počínali si tak, jako by byli přesvědčeni, že Němci zmizeli nejen z naší obce, ale že v celém světě už po nich není ani památky.

„Dejte nám mouku, chleba! Maso a sádlo! A jestli se našly nějaké zbraně…“

Pravda, našlo se všelicos. I zásob snesli lidé co hrdlo ráčí. Jen kdo to všecko dopraví vzhůru na Kýčeru? Mužských bylo třeba…

Krčmářku málo potěšila tato návštěva. Inu, nedivme se jí, každý z těch chlapů byl jako hromotluk, jen řekl slovo a bylo to, jako když střelí, a oni věru hlomozili a křičeli tak, že jí až v uších zaléhalo. A nejhorší už bylo, když se dožadovali pálenky.

„Davaj! Davaj!“ naléhali na ni, „zítra musíme oslavit svátek Říjnové revoluce! No ne? Vždyť přece… je sedmého listopadu…“

Ach, copak jí bylo do sedmého listopadu! Krčmářka se úzkostlivě dívala, jak ti chlapi řádí v její polici a pod pultem, jak vybírají láhve jednu po druhé, jak obracejí čtvrťáky vzhůru dnem a po každé připíjejí:

„Za Stalina!“

„Za vlast!“

„Za vítězství!“

Ne, neměla žádnou radost z peněz, kterými ji zahrnuli. Peníze byly a bohdá zas budou, ale, hele, tenhle černý, tenhle chlap s vousisky, kterými by mohl koně práskat, ten se jí venkoncem nelíbil. Bůh ví, z jakých dalekých krajů ho válečná vichřice přinesla, Bůh ví, jaký obyčej a mrav panuje u nich doma.

Byl opilý, byl divoký a po nějaké příjemnosti a po roztomilosti ani zdání.

Nakonec, když zpozorovali, že už je hustá tma, že se pod nimi zem houpá a do sedel je příliš vysoko, ten černý, Uzbek, rozhodl, že budou v konsumu nocovat a pokračovat ve svých radovánkách. Můžete si myslet, jakou radost měla krčmářka!

Nebudu dále vyprávět o tom, jak jim míjel večer, jak prožili noc a jak se dočkali rána. Řeknu jen tolik, že když se rozednívalo, zopakovali svoje přípitky a zdravice a chystali se sedat na koně. Vtom, propánajána, přijíždělo naproti nim auto, obsazené třemi šedivými uniformami.

Ach, aby vás! Němčouři! Němci!

Dřív než se ostatní vzpamatovali, než skočili ke koním a rozprchli se kam který, ten černý namířil na auto automat a spustil celou dávku. Udělal to právě v tom okamžiku, když se za ním chtěli krýt a bránit se.

Dva hned padli a rozloučili se s tímto světem. Když partyzáni viděli, že i ten třetí Němec se pěkně složil na zem, nestarali se už o nic, sedli na koně a hybaj — do Páleničného.

Nestačili ještě odklusat ani na okraj doliny, když třetí Němec, raněný do ramene, sebral se se země a rozběhl se k obci. Ale stačilo mu pouze několik kroků, neboť za prvním autem už už přijíždělo druhé, třetí a další. Když Němci viděli, co se stalo, rozvzteklili se, přidali plyn a hybaj za Šukajevci.

„Rozptýlit se! Každý svou cestou na Kýčeru!“ takovéhle heslo si dali ti, co chtěli původně v klidu oslavit státní svátek.

Už měli Němce v patách. Už se za nimi zachumelilo jako z šedivého mračna, už se ozvala střelba a kulky fičely nad hlavou. Rozběhli se tedy na všecky strany a odpovídali z pušek jen tak nazdařbůh, pro obveselení srdce.

Jenom ten černý, ten Uzbek z asijské krajiny, se nechtěl jen tak docela lehce smířit. Nabral to napříč přes vodu a dostal se až k protější dolince, k Šalingu, kde jsou porosty a hustý mladý les. Tu mu vstoupila do hlavy horká krev i jeho bojovnická sláva, na hrudi se mu zahoupaly metály a on se rozhodl, že bude sám čelit nepřátelské přesile. Můžeme být jisti, že se bil jako lev, neboť si vypil a měl rozum trošku zakalený.

Ze způsobu, jakým vám tohle všecko vyprávím, byste se mohl lehko domnívat, že jsem byl při tom, když Šukajevci v konsumu řádili, anebo když v poli bojovali. Ne, nebyl jsem tenkrát v obci a proto všecko, co jsem o tom jenom slyšel, jsem si musel trošku doplnit vlastní fantasií. Tuhle příhodu jsem vám vyprávěl proto, abych mohl navázat na to, co vzápětí následovalo.

Toho rána totiž, 7. listopadu, přišel k nám do myslivny sám podplukovník Šukajev, aby se mnou domluvil výpravu k tisovské železnici, kterou chtěli přerušit. Ještě jsme se nedostali k vlastní věci, když se v předsíni ozval telefon. Pane Bože, to byla zpráva!

„Před slabou hodinkou vtrhli do obce Němci,“ oznamoval Janko Krajča. „Tanky i auta. Na horním konci už byla přestřelka. Zdá se, že bude zle. Proto pozor!“

Když se to dověděl Šukajev, zamyslel se a potom řekl:

„Je nutno vědět podrobnosti. Odkud přišli, kam směřují a kolik jich je. Je třeba poslat někoho na zvědy.“

Tenkrát Janko Latkovic, který seděl u nás v jizbě, vstal a přihlásil se:

„Podplukovníku! Já půjdu!“

„Proč právě ty? Jsi raněn…“ řekl mu Šukajev a hleděl na Jankovu obvázanou ruku, která dosud visela na pásce.

„To nic není!“ vypjal se Janko, shodil pásku a začal si strhávat obvaz. „Už je to dobré. Mohu jít?“

„Když mermomocí chceš, jdi… Ty se aspoň vyznáš,“ souhlasil nakonec Šukajev. „Jen si dobře všimni, kolik jich je, jaké mají zbraně, zůstanou-li jako posádka a vůbec…“

A tak milý Janko běžel do obce na zvědy.

I když jsou nám dostatečně jasné příčiny, které ho pudily, aby na sebe vzal tuto úlohu, i když jsme v posledních dnech nejednou slyšeli, jak se zapřísahal, že se pomstí Němcům za své zranění, přece jen — neměl se tak prudce rozhodovat, ne, neměl tam chodit.

Neboť hle, neměl ani nejmenšího tušení o událostech, které se přihodily na horním konci, o průběhu přestřelky, při níž Němci rozprášili Šukajevce, nejméně věděl už o tom, že jest na světě jakýsi vousatý Uzbek, který si umínil bojovat právě nedaleko proti přesile Švábů, jedním slovem: o tom všem nevěděl nic a vyběhl ze záhybu cesty k Šalingu právě tehdy, když rozvášnění Němci začali nejlépe pálit po milém Uzbekovi. Teprv tenkrát zaslechl střelbu. Začal kličkovat, chtěl se dostat k nejbližší houštině, ale bylo pozdě. Němci ho hned zahlédli a soustředili na něho palbu.

Ubohý Janko! Bylo mu už asi osudem určeno, že v těchto místech, kde byl po prvé zraněn, právě v Šalingu a nikde jinde, musí se rozloučit se světem a vypustit svoji nevinnou duši. Ale jak! Myslíte si, že kule, které ho srazily k zemi, ho zasáhly smrtelně? Kdepak! Ani zdaleka ne! To oni, surovci, ho ubili k smrti proto, že jim, hádám, nechtěl nic vyzradit.

Ovšem činnost Němců, kterým muselo být jasno, že se lesy hemží partyzány a povstalci, se neomezila jen na tenhle maličký výlet. Hned druhého dne — nevím, jestli už postupovali podle přesných map anebo je někdo upozornil — vydaly se nevelké patroly do okolních dolin a hor, a tak se stalo, že jedna z nich došla už k večeru na Kýčeru.

Co bylo — jak bylo, budu vám vyprávět tak, jak jsem slyšel od souseda Kováče, který měl na Kýčeře chalupu i seník. Byl očitým svědkem všeho, co se tam semlelo, zeptejte se ho a uvidíte, držel-li jsem se dostatečně pravdy.

Ty sruby i senné boudy byly roztraceny po celé Kýčeře tak, že kdyby se sousedé byli chtěli domluvit, museli na sebe pořádně zahoukat. Nebyl-li jste tam dosud, jděte se v ta místa podívat a tehdy se současně přesvědčíte, že prvé spáleniště, na které narazíte, jdete-li z dědiny vzhůru stezkou, je právě Kováčovo.

Toho podvečera, o němž mluvím, seděl Kováč na lavici u dveří a s velkým zájmem poslouchal, co mu vypráví jeden partyzán o včerejším boji v obci. Ptáte se, nebyl-li to ten Uzbek? Ba věru, jak jste to uhádl? Právě on to byl, přiklusal na Kýčeru sám a sám po poledni a teď se smál, křičel a rozhazoval rukama, aby svou zprávu podal co nejnázorněji. Seděl stranou, seděl docela vtlačen do kouta a automat měl položený vedle sebe na lavici.

Kováčova žena pekla v síni chléb. A teď si představte, že právě v tom okamžiku, když otevřela pec a po celé jizbě zavanula vůně božího daru, rozletěly se zvenčí dveře a do síně vstoupili dva Němci s puškami v rukou.

To se ví, Kováčka div nepadla, div nepustila lucernu z ruky, div nevyjekla a nezačala hlasitě naříkat.

Dveře do jizby byly sice otevřeny, ale v jizbě bylo šero a chlapi zatajili dech. Šváb nahlédl ze síně dovnitř, a když zpozoroval u dveří Kováče, opakoval otázku, které se u nás každé dítě smálo:

„Nix partyzán?“

Nebyl si, hádám, jist, proto do jizby nestrčil ani nos.

Kováč hodil letmý pohled na Uzbeka. Zatím co mu tento divoch dával znamení, aby dal zápornou odpověď, natahoval současně ruku po zbrani a odjišťoval automat.

„Nix partyzán,“ odvětil tedy Kováč pevným hlasem.

Ještě ani nedozněla jeho slova a Uzbek vyskočil jako blesk od stolu rovnou proti Němcům.

„Nestřílejte! Kameraden!“ křičel, aby je popletl. Současně vyrazil nejbližšímu levou rukou pušku, v pravé držel automat a potom začal po obou pálit.

Na mou duši, počínal si jako ďábel. Prvnímu prostřelil ruku a druhého zranil na hlavě. Všichni tři se řítili ven a tam nastala divoká střelba. Byla to asi střelba nazdařbůh, většina kulek vypálila mimo, neboť večer už pokročil a Kýčeru zahalovala hustá tma.

Kováčům jako by byl hrom udeřil do chalupy. To nebyl žert, můj milý. To, co se stalo, nebyl žert.

„Ženo, je zle!“ řekl Kováč. „Buď odsud všichni odejdeme nebo nás postřílejí!“

Ale to víte ženský vrtoch! Kováčka si postavila hlavu. Začala vyvádět:

„Ani za svět mě odsud nedostaneš! Ne a ne! Ale víš co? Dělejme, jako že vůbec o ničem nevíme…“

Když venku střelba ztichla, sběhlo se z okolních chalup ke Kováčům několik sousedů.

„Nevím o ničem,“ vymlouval se Kováč, „jen jsem slyšel, že nablízku stříleli.“

Druhého dne, když z opatrnosti vysedával hned u jednoho a hned zas u druhého souseda, přišel na Kýčeru trestný oddíl Němců, mezi nimi i ten, kterému Uzbek vyrazil pušku z ruky. Kováče chytili u sousedů.

„On je to,“ potvrdil Němec s poraněnou rukou. „U něho se to stalo.“

Vidíte, teď byl už Kováč v nebezpečné pasti. Vyslýchali ho a šli na něho bez milosti, zhurta.

„Kde jsou partyzáni?“

Tady už neplatily žádné výmluvy, po včerejší příhodě musel Kováč říci pravdu.

„Utekli do hor!“ řekl a přitom rozhodil rukama kolem, jako by chtěl doložit: Hledejte si je!

„Do hor? Říkáš, že do hor?“ rozkřikl se velitel oddílu. „Všichni jste partyzáni! Jináč byste byli v dědině!“

Hned nastalo boží dopuštění. Vyhnali všecky chlapy se ženami i s dětmi z jizeb a shromáždili je na úbočí Kýčery. Postavili kulomet…

Můžete si představit, byla to pro ně těžká chvíle. V duchu se už viděli před nebeskou branou. Tu však přichází k veliteli jeden z těch, jež Němci zverbovali po cizích krajích — slyšel jsem, že to prý byl jakýsi Slovinec — a snaží se ho přesvědčit, že u nich v Jugoslávii má mnoho hospodářů svoje jizby po kopcích a tak dále.

Inu, nevím, zdali se jen dobře vyspal, anebo měl opravdu v sobě kousek lidského citu, velitel se dal obměkčit, ale jen na polovic.

„Spalte to všecko!“ a učinil pohyb, jako by byl chtěl chalupy i senné boudy smést rukou.

Teď už můžete vědět, co následovalo. V každém chlapovi hrklo, ženy padly na kolena a děti se rozplakaly. Všecko bylo marné. Němci se rozběhli po Kýčeře a vzápětí dřevěná stavení vzplála a hořela jako svíce.

To bylo pláče! To bylo hořekování a kvílení! Ach, ach, ach! Šatstvo i zásoby shořely na prach a popel, bezpečnost pobytu na Kýčeře rozvál vítr spolu s dýmem. Partyzáni mohli za mrazivých nocí vzpomínat…

Toho dne, když vypálili Kýčeru, navštívila jiná německá patrola myslivny v Šalingu. Bylo to právě tehdy, když podplukovník Šukajev u nás marně vyčkával návratu Janka Latkovic, bylo to tehdy, když jeho stráže, rozestavené od Velkého Blata přes Vepor a Kýčeru, co chvíli podávaly zprávy o přestřelkách nebo o požárech senných bud a kolib.

„Vypalují partyzánům všecka přístřeší, to je zřejmé,“ řekl Šukajev. „Budou na nás dorážet a přibližovat se stále blíže. Musím udržet jednotky v celosti. Musím se vyhýbat ztrátám. Ještě jednou si s nimi rozdáme karty. Potom odejdeme…“