Vítr se vrací

Teprve teď, když píšete tu římskou trojku, jsem zpozoroval, že všecko, co vám tu vykládám, snažíte se uspořádat do jednotlivých kapitol, ačkoliv jsem vás hned z počátku upozornil na to, že má řeč bude skákat jako voda po kamení. Také vidím, že vraštíte čelo a rukou děláte pohyb, jako byste odháněl mouchu, kdykoliv slyšíte věci, které — jak se mylně domníváte — neměly s válkou a povstáním nic společného. A tu vám musím říci, že si nemohu pomoci, vidím lidi tak, jak jsou, a tu dobu tak, jak byla. I když vím, že to nebyla hra, při níž se hází peníz, aby padl orel nebo hlava, přece je nutno povědět, že události byly proměnlivé, kdo byl dnes nahoře, zítra mohl být dole a každý v tom hrál svou úlohu, ať už střílel s našimi anebo do našich, ať už vzdychal anebo se smál. Byli i tací, co se nestarali o nic, co úmyslně nebo z nevědomosti obraceli se k celé věci zády, ale ani oni nemohli uniknout dosahu toho, co platilo pro každého, a proto se může stát, že i oni se budou plandat okolo mých vzpomínek. Nu — buďme milosrdní a dopřejme i jim místečka na slunci.

A teď, když hodlám přejít k událostem z roku 1944, vidím, že byste chtěl ve své kronikářské horlivosti slyšet i z mých úst o tom, kde a jak se ustavila tajná Slovenská národní rada, co dělali generálové a kde se to vlastně všecko upeklo.

Ať bylo kde bylo, v naší obci to nebylo, a proto vám bohužel mohu posloužit jenom tím, co jsem sám dělal, co jsem od druhých slyšel a čeho jsem byl svědkem.

Odpusťte, že začínám hned takovou bezvýznamnou příhodou:

Jednou — bylo to asi v polovině dubna — zazvonil mi doma telefon. Je to velká výhoda, že všechny myslivny našeho obvodu mají spojení s lesní správou, a jeho význam byl tím závažnější, že se telefonické rozhovory neomezovaly jen na úřední záležitosti. Několik nás, co jsme byli už déle zapleteni do věcí, které byly neslučitelné s jednáním oddaného a všech předpisů dbalého zaměstnance, mohlo si tak oznámit všelicos, jen když jsme to uměli obalit do nenápadného hávu.

„Zvu tě v neděli na zbojnickou pečínku,“ poznávám trošku změněný hlas Janka Krajčů z lesní správy, který, jak jsem věděl, měl už delší čas styky s Bezákem. „Přijď do Vydrova, do údolí, přesně v poledne… nejlépe s celou rodinou…“

Trochu mě to překvapilo. Pravda, počasí bylo pěkné a zdálo se, že vydrží, ale přece jen byl teprve duben, travička sotva začala rašit a v lesích, v jamách a stržích ležely dosud spousty sněhu. Společenské radovánky v přírodě zdály se mi být předčasné.

Naše Naděžda začala právě motat nožkama, dělala teprv první krůčky do světa a houževnatě se držela máminy sukně; bylo nemožné, abychom se tohoto podniku zúčastnili všichni, vydal jsem se do dědiny sám.

Slunko pěkně svítilo, v příkopě při cestě zářilo na tisíce zlatých podbělů a u potoka i u každé mokřiny kvetly blatouchy. Bylo tu, jedním slovem, jaro a v srdci radost.

Když jsem došel k Šopíku, k tomu rozcestí, odkud se dá přejít přes vrchy do sousedního údolí, viděl jsem v dálce na cestě jakousi babku. Najednou vidím, že se v rychlé chůzi zarazila, ruce přitiskla k srdci, potom se pokřižovala a rozběhla se splašeným krokem dále.

Trvalo tu tuším ještě nějakou minutu, než jsme se setkali a než jsem poznal, že je to tetka Trčkovic zpod háje. Viděl jsem, že je bledá, bez kapky krve v tváři a mohl jsem si představit, že se jí srdce zmítá až kdesi v hrdle.

„Copak je vám, tetko,“ ptám se soucitně, „jste bílá jako stěna a nohy se vám, řekl bych, třesou. Co se vám přihodilo?“

Popadala dech, rozhodila rukama a ukázala dolů cestou:

„Tamhle, sám vidíte… had!…“ řekla. „Ať nás Pán Bůh chrání ode všeho zlého!“

Kratičce zaplakala a rozběhla se dále svou cestou.

Tam pod rozcestím, kde se chytila za srdce a pokřižovala, našel jsem uprostřed cesty hada. Byla to užovka, přeťatá v půli, užovka s krásnými půlměsíci za hlavou, slunko ji vábilo a ona vylezla ze země dřív, než bylo Jiřího.

Teprv teď se mi rozbřesklo, pochopil jsem, proč tetka Trčkovic zůstala na tomto místě jako bleskem zasažená. Napadla mi pověra, která dosud žije v našem lidu, že ten, kdo z jara uvidí první zabitého hada, dožije se v tomto roce velkého smutku a žalu.

Bůh s vámi, tetko, pomyslil jsem si v duchu a zrychlil jsem krok, neboť slunko stálo už velmi vysoko.

Chvátal jsem nahoru Vydrovou, když v obci vyzváněli poledne. Nemusel jsem ani dlouho jít, mám chválabohu nohy jako švihadla a srdce v pořádku. Tam, kde se údolí ponejprv dělí, kde s levé strany přiskakuje první postranní potůček a kde se nad strmým břehem zelená malý palouček, spatřil jsem je dřív, než na mne zahvízdli.

Byl tam Lexo Bezák s celou rodinou, Janko Krajča ze správy, Robo Liščiak a Jožo Debnár, co pracují na naší lesní železnici, brzy za mnou přišel ještě Dežo Slámka se ženou, bez něhož by se nikdy žádná zábava nevydařila. Kdepak — bez řezníka!

„A kdepak máš maso?“ přivítali ho milí přátelé, z čehož jsem poznal, že to nebyl žádný klam a že první jarní výlet berou docela vážně.

„Tamhle!…“ ukázal dolů k silnici, „chlapec je veze. I pivo…“

Skutečně, po malé chvíli se zdola z údolí ozval hrkot Slámkovy káry.

„Jsme všichni, které jsi volal?“ ptal se Bezák Janka Krajčů.

„Ještě Trčka… Matouš Trčka by měl přijít…“

V duchu se mi mihla zlomená postava tetky Trčkové, její ruka, co chtěla utišit tlukot srdce, její tvář, bílá jako plachta na bělidle. Matouš byl její syn.

Robo Liščiak na to řekl:

„Škoda, že jsme pozvali Matouše.“

„Zbytečně se to dověděl…“ připojil se k němu Jožo Debnár, „… třebaže…“

Zřejmě si nebyli Trčkou jisti.

Tu Lexo Bezák povstal s pařezu a pravil:

„Když nepřišel… už nepřijde. Ale že by zradil — to zas nezradí. Zvali jsme ho pro jeho poctivost… ačkoliv s námi nikdy… tento… veřejně nepracoval. Ten se nám neztratí.“

Znovu jsem viděl v této chvíli Matoušovu matku — a byl jsem Bezákovi v duchu vděčný za jeho slova.

„A teď hybaj!… na dřevo,“ vyzval nás Lexo.

Když jsme byli všichni v lese, povídal:

„Soudruzi, je čas připravit se na všecko. Náš revoluční výbor musí napnout všecky síly… přitáhnout k práci každého, kdo vidí jen trošku dál než na špičku nosu… Za chvíli sem přijdou druzí. Nebuďte jak sršni… ty staré způsoby nejsou k ničemu. Naší hlavní úlohou je boj proti německému fašismu… proti jeho pomocníkům… a vítáme každého, kdo nám v něm chce pomáhat…“

Takto jsme si domluvili rozličné podrobnosti dřív, než přišel lékař, učitel, správce pily, četník, předseda dramatického kroužku, notář a ještě jiní. Mezitím jsme nanosili dřeva celou haldu. Oheň byl pořádný.

Nemělo by smysl, abyste si poznamenával, kdo krájel slaninu, kdo cibuli a kdo zas napichoval na ocelové rožně všecky ty dobroty, které, dostatečně opečené na žhavém uhlí, nazýváme zbojnickou pečínkou. Stačí, když vám povím, že jsme se na přípravách této lahůdky účastnili svorně všichni, což mělo být, zdá se, příkladem naší spolupráce v nejbližší budoucnosti, jak si to Bezák představoval. Opradu, nikdo z nás nebyl sršatý.

Nikomu, ani snad místnímu četníku nemohlo být nápadné, proč právě my (kteří jsme byli vlastně kváskem národního revolučního výboru) jsme přišli dřív nežli oni. Bezák měl dobrou náladu a snažil se přenést ji na ostatní, aby v nikom neožila ani jiskřička podezření.

„Vidíte, velevážení,“ oslovil příchozí, „dřeva jsme nanosili dost. Budeme opékat nejen zbojnickou, ale k večeru i kolena a hřbety. Nezapomínejme, že je teprve duben.“

„Nu… pročpak jste tedy nepočkali do května?“ praví předseda dramatického kroužku, považovaný za šprýmaře. „Ještě jsem neslyšel ani kukačku zakukat… a vám, hleďme, zachtělo se už zbojnické!“

„Kdoví, kdo ji bude v létě péci,“ utrousil jen tak mimochodem správce pily.

Ale učitel chytil se jeho slov a také si smočil:

„Právě!… a bude-li nám potom chutnat.“

Zdálo se mi, jako by byl přes správcovu tvář přeletěl stín. Myslel si snad, že by bylo bývalo nejlépe mlčet, že by bylo nejlépe neprojevovat ani náznak obavy, která se zmocňovala každého, kdo v hospodářském podnikání cítil pod sebou třasovisko nepokojných a bouřlivých dob.

Jenže hráz byla protržena a všichni mohli cítit, že v tomto závětří mohou sejmout masky, pokud je nosili, a slova že mohou odhalovat, ne zakrývat své pocity a myšlenky.

„Povídá se, že v lesích se skrývají banditi…“ ozval se s úsměškem notář. „Terorisují obyvatelstvo… dejme si tedy pozor!“

„Nebojte se,“ chlácholil ho četník, „máme přísné rozkazy a zaručujeme bezpečnost. U nás je čistý vzduch.“

„Leda snad nějaký nedočkavý desertér anebo ztřeštěný mládenec, který si myslí, že už je konec války… V městě se však říká, že i Rusové se skrývají po lesích. Vyrabovali prý jednoho krčmáře,“ usmíval se bezvýrazně učitel. „Nu… doba je už taková. Zašli jsme, jedním slovem, do slepé uličky…“

„A musíme hledat novou cestu,“ vyslovil nyní Bezák to, co se učitel bál dokončit. „Dali jsme se veštvat do pračky… a teprv teď, když jsme v té mele vespod, dostávají rozum i ti, co se dříve dali zmást.“

Četník, jako by Bezákovu výtku bral na sebe, řekl:

„Kdo může za to, co ti páni upekli? Na příklad u nás… Poručí ti: služ! — tak sloužíš, rozkaz je rozkaz, aby do nich…“

Tu, pokud se pamatuji, Janko Krajča vstal, odešel dva tři kroky k lesu a tam spíše pro sebe zahučel:

„Člověk není mašina, páni moji… Musí mít svědomí.“

„Nu, každý statečný Slovák dnes ví, kde ho bota tlačí,“ poznamenal notář.

„A ty druhé naučíme,“ vyhrklo z Roba Liščiaka tak prudce, že to i Bezákem trhlo.

Dosud se pamatuji, jak se všichni rázem zachmuřili.

Správce pily, jako každý hospodářský činitel, nemohl připustit nic, co znamená hromobití, a proto začal jako prosebník:

„Ať už přijde cokoliv, pánové (a všichni cítíme, že něco musí přijít!), jen žádné těžké otřesy, politické výkyvy, krev… Hlavní věc, abychom z toho vyklouzli se zdravou kůží.“

I když mnozí z nich mluvili s lehkou ironií, bylo těžko uhádnout její stupeň i hranice a nám všem se zdálo, že dosud ani jeden z nich nedošel tam, kde se musí rozhodovat na život a na smrt.

Proto snad Jožo Debnár, snažící se zakrýt osten výsměchu mírným hlasem, odpovídal správci:

„Nejlepší by bylo požádat nynější vládu a naše ochránce, aby laskavě… tento… že bychom to chtěli jináč…“

Tu jsme se všichni zasmáli.

„Když na to přijde, každý bude vědět, co dělat,“ znova opakoval a rozvíjel notářovo přesvědčení učitel, jako kdyby byl chtěl zakončit debatu.

Avšak Bezák si nedal vzít poslední slovo:

„Nevěřte tomu. Ne každý… Věru ne…“

Doktor, který mezitím otáčel rožněm, vzkřikl:

„Zbojnická je hotova!“

V tom okamžiku Dežo Slámka vrhl se pod jedličky k sudu a volal:

„Pozor! Narážím!“

A tak nastalo to, co vždycky: hostina byla náramná, chladné pivo zalévalo šťavnatou pečínku, kdo právě nekrkal, utíral si mastnou bradu a všichni vespolek jsme chválili Bezáka za jeho vnuknutí.

Při návratu roztrousili jsme se po cestě. Dohonil jsem Bezáka právě ve chvíli, kdy domlouval Liščiakovi pro jeho prudkost. Avšak Robo byl nespokojen s výsledkem schůzky:

„Vždyť ani nevědí, čí jsou,“ dokazoval Lexovi.

„Naopak,“ přesvědčoval ho Bezák, „vědí to velmi dobře. A při tvých slovech si to ještě lépe uvědomili. Vědí co chtějí, budou vždy sledovat své zájmy, ale — nebudou je moci uskutečnit dřív, dokud nezvítězíme v hlavní věci. Proto nám musí pomoci.“

Robo byl tvrdý a nedal se tak lehko:

„Zbytečně jsme se jim prozradili…“

„Neboj se… Vždyť i oni toho mají už plné zuby… Mají své želízko v ohni, to víme. Tady u nás, v okolí, všude. Tak jako i my. Rozhodující je, že na to máme všichni jenom jednu výheň.“

Za takového rozhovoru jsme se vrátili do obce.

Vám jako kronikáři samozřejmě nejde o to, kdo odnesl z doliny rožně, sklenice a prázdný soudek, a když se na vás dívám, zdá se mi, že jste vůbec projevil malý zájem o to, jak jsem se snažil podat vám průběh této schůzky. Pokládal jsem za nutné vyprávět vám o tom, protože takové schůzky se opakovaly ještě několikrát a my, kteří jsme jasně věděli, co chceme (neboť jsme svou činnost opřeli o základnu širší, nežli je soukromý zájem a přání), přišli jsme si přitom vždycky na své.

Ať tak či onak — večer jsme se shodli na tom, že tato prvá, byť i zdánlivě předčasná vycházka rozhodně měla svůj význam a že nejbližší události již samy budou působit na mysli a rozhodování těch, kteří dosud neumějí vyslovit svoje jednoznačné ano nebo ne.

Nic jsem nedbal na to, že mne v obci při skleničce zastihla noc. Vracel jsem se sám a sám do své doliny, měsíc svítil a v duši mi bylo lehko. Přemýšlel jsem o různých věcech, co se mi motaly pod čelem, přišli mi na mysl ti tři ruští inženýři, kteří již téměř před rokem daleko od své vlasti strkali hlavy do smyčky, potom jsem zas viděl v duchu starou Pôbišku, která s nikým nic nemá a přece musela ztratit syna, myslel jsem na svoje dnešní společníky, kteří se mají celkem dobře a přece cítí, že jim cosi podemílá kořeny… Té noci jsem si tím jasněji uvědomoval, jak se svět otřásá, jak to v něm burácí a jak se jen stéblu trávy podobá člověk, který nemyslí na nic nebo jen na sebe.

Když jsem byl už blízko rozcestí, kde jsem před poledním potkal tetku Trčkovic, uslyšel jsem, jak si na vedlejší cestě kdosi prozpěvuje. Chlapský hlas, nasáklý pálenkou a přerušovaný škytáním, přeskakoval jako ptáček s jedle na smrček:

Byl jsem zvědav, kdo si takto dodal kuráže na cestu přes lesy, kdo si tak osmělil srdce a zpívá. Postavil jsem se za veliký jilm na pokraji cesty a čekal.

začal si chlap notovat novou, když už docházel ke mně. Poznal jsem hned, že se vrací odkudsi ze svatby, je to přece píseň, kterou zpívá kmotra nevěstě, a jemu dojista zní dosud v uchu.

„Sem s koláčem!“ vystoupil jsem proti němu jako zbojník.

Viděl jsem jak v chlapovi hrklo, a ačkoliv mu strach bohapustě zkřivil papulu, poznal jsem ho na prvý pohled.

„Chval každý duch Hos… Ech, to jste vy, pane lesní, aby vás… Ale postrašil jste mne!“ povídá Remešík — příštipkář, a protože se mu tak odlehčilo, začal se řehtat a hned měl plno řečí.

„Jdu ze křtin, víme? Křtili jsme takového klučíka… a tak teda, víme…?“

„Jděte s pánem bohem domů, sousede,“ povídal jsem mu, když jsem viděl, jak se mu plete jazyk, „a nezmylte si cestu. Jdete ze křtin a zpíváte samé svatební… kdopak to kdy viděl?“

„Na písničce nezáleží, víme… zpívat se má, když jde člověk nocí, o tom jste neslyšel?“ rozřečnil se příštipkář.

„To aby se mu smrt vyhnula. Znáte snad Tangroše z Bystrice… ten se jednou vracel za noci domů, víme… tma byla jako v rohu, a jak tak šel, srazil se se smrtí. Tu to náramně rozhněvalo, víme, vyťala mu pořádný pohlavek a povídá: „Až půjdeš po druhé v noci domů, tak si zpívej nebo aspoň pískej, abych tě slyšela!“ Od té doby, víme, má Tangroš ten černý flek na tváři…“

„A toho vy se bojíte?“ ptal jsem se ho.

Tu Remešík ztišil hlas, přistoupil docela blízko ke mně a řekl:

„Věru, toho… A potom ještě prosím Boha, aby nás, víme, uchránil od války. I když jsem jen mizerný příštipkář a hloupý člověk, vidím, co se děje… Jakási tíha na mne dolehla, víme, jako by… Slyšel jste, všichni lidé bez výjimky říkají: Zle je, válka nás zahubí. A je to tak! Hele, kde už stojí fronta… při Karpatech, víme…“

„Inu, sbohem, sousede, dobrou noc, a nebojte se ani fleku, ani fronty, ničeho,“ řekl jsem mu na rozloučenou.

A tak jsem se v pozdní noci vrátil domů a ještě tehdy, když už jsem ležel a pokoušel se usnout, nemohl jsem se zbavit dojmu, že cítím odkudsi zhloubi, až ze samého nitra, otřesy země, slyším temný hukot a vidím černé mračno, které se zavěsilo nad světem jako devátá z egyptských ran.

Nevím, zdali si z toho, co jsem vám vyprávěl, vyberete něco pro svoje kronikářské poznámky. Vždyť kronika — pokud se o té věci mohu vyslovit — má být zaznamenáváním suchých fakt a událostí tak, jak se staly, takže vaše ani moje názory, pocity a dojmy nemají tam vlastně místa. Právě tak nebude tu, jak jsem se už zmínil, důležité, kdo opékal zbojnickou pečínku a kdo nakladl oheň, kam šla tetka Trčkovic a odkud se potácel příštipkář.

Jestliže jsem rozvlekl své vypravování do určitých podrobností, stalo se to proto, že nezávazná maličkost připomene nám někdy důležitou věc, tak jako hlt vína připomíná sklep, kde jsou plné sudy. Chtěl jsem vám jen naznačit, jak rozliční lidé dávno před povstáním cítili, že se něco stane, a třebaže si to přáli, jak byli přitom rozháraní, nejistí a nerozhodní, jiní zas nevědomí, ubozí a ustrašení, a že jen nemnozí věděli přesně, co chtějí, jako Lexo Bezák.

Jen, prosím vás, nezapomeňte tam napsat toto:

Jako hlava i chvost rostou z jednoho těla, tak z válečné pohromy a představy neštěstí vyrůstal odpor i strach, mezi nimiž byla velmi pohyblivá hranice.

Či myslíte, že ani tohle do kroniky nepatří?