Vítr se vrací

Když se Šukajev rozhodl rozdat si ještě jednou s Němci karty, tenkrát, hádám, ani netušil, jaká příležitost se mu naskytne. Jednoho z následujících dní — prominete mi, doufám, nepovím-li vám už přesné datum — když Šukajev seděl v kuchyni a hrál si s malou Náďou, která si ho nesmírně oblíbila, oklepal Adam Pančík před prahem bláto s holínek a vkročil do dveří.

„Nesu vám zprávu, podplukovníku!“ povídal.

„Poslouchám,“ odvětil velitel, ještě stručnější v řeči než Adam.

„V Polhoře, tuhle za kopcem, je na osm set Němců. V obci je pokoj, proto se cítí bezpečni. Mají zbraně a mnoho zásob. Domnívám se… bylo by třeba je polechtat.“

Podplukovník si poslední poznámky ani nepovšiml, ale zvěst o polhorské posádce přijal velmi rád.

„Děkuji ti za zprávu, soudruhu. Budu o ní uvažovat. Zásoby potřebujeme.“

To bylo všecko, co řekl.

I když bylo zřejmé, že Pančíka zná, ukázalo se, že nebyl zvyklý skočit komukoliv na návnadu nebo lehkověrně odhalovat svoje záměry dřív, než dozrály…

Sotva Pančík odešel, zavolal k sobě Šukajev Náďu a houpal ji na kolenou. Náďa se smála, tleskala ručkama a cítila se na pokraji nebe, ale podplukovník přitom myslel na jiné věci. Za chvíli řekl:

„Nastávají nám tvrdé časy. Platí zas jiné peníze… zásob ubývá. A je třeba vydržet. Poslal jsem výzvu do obce.“

Bylo zřejmé, že ho trápí velké starosti. Jakpak by ne? Nebyl to žert, odpovídat za tolik lidí.

Brzy nato podnikli svou slavnou výpravu proti polhorské posádce. Vplížili se tam za večera, zneškodnili stráže a potom hrrr! Napadli Němce přímo v obci. Ti je ale vykouřili z pelechů! Ti jim ale načechrali chocholky! Celou noc se bojovalo, celou noc se ozývaly výstřely a mnozí z těch Švábů, co přitom padli za vlast, se věru museli hlásit svatému Petrovi v podvlíkačkách. Oddíl Šukajevců se potom k ránu stáhl s bohatou kořistí na Fabovu Holu a na Chlpavice, stáhl se do lesů a na kopce, kde byli v bezpečí, ale ach — kolikpak takovýchhle výprav mohli podnikat? Aby se mohli udržet pohromadě, aby nemuseli rozdrobit anebo zbytečně promarnit svoje síly v kraji, který nepřátelé hustě obsadili, museli se odstěhovat na místa, kde by na ně nikdo nedorážel a kde by oni byli jedinými pány. Dělat výpady, přerušovat dopravní spoje, znemožňovat zásobování Němců tam, kde se přibližovala fronta — a potom zas nazpět do bezpečných hor, kde mohli kralovat jen oni a orel nad nimi.

„Pěkně jste nám pomáhal,“ řekl mi zanedlouho podplukovník Šukajev, „staral jste se o nás a radil nám bezpečné chodníčky. Děkuji vám za všecko. Zítra se rozloučíme a vy nás doprovodíte k Muráni.

„Škoda,“ pomyslel jsem si, „osud jim zrovna moc nepřál. Prodělali mnoho a trmáceli se přes hory a doly až k nám, ale přišli pozdě a krev si nezchladili. Přiklusali od Muráňské planiny a chtěli se tam zas vrátit. Nu, co naplat, jejich cesty byly někdy přímé, jindy zas křivolaké, ale podplukovník Šukajev věděl, co je třeba dělat. Škoda, přeškoda!“

Tenkrát, když mi velitel oznámil své rozhodnutí, přišel k nám docela nečekaně Strmeň, Miškův otec. To jsme už stáli s odcházejícím Šukajevem na zápraží a Náďa, kterou držel v náručí, se probírala v jeho bradce. Viděli jsme, jak Strmeň před domem zastavil volky, seskočil s vozíku a vykročil přímo k nám.

Třebaže viděl Šukajeva po prvé v životě, hned poznal, s kým má co dělat, a oslovil ho:

„Nesu vám psaní, podplukovníku.“

Šukajev otevřel dopis, přelétl zrakem řádky a řekl:

„Hloupost! Proč psaní? Co kdyby tě s ním byli chytili? Hlavní věc, žes nám dodal jednoho volka.“

Potom se obrátil k svému pobočníku:

„Napiš mu potvrzenku.“

Pravda, řekl to rusky, a i když má ruština pro tento pojem docela odlišný výraz od našeho, Strmeň hned pochopil, oč jde. Podíval se na velitele, na pobočníka a potom na mne, ale jeho pohled byl nejistý a poletoval jako motýl. Zřejmě očekával jinou odměnu.

„Potvrzenku si nech tady v myslivně,“ radil mu Šukajev, když už lístek podepsal. „Přijde čas, vezmeš si ji a potom dostaneš svoje. Zastavily tě německé stráže?“

„Ne. Stály opodál. Proklouzl jsem. Ale tuhle potvrzenku…“

Ach, hrom aby do něho! Už zase se v něm probouzelo staré lakomství? Vidíte, byl nespokojen.

I když ho vlastní dítě zahanbilo tak, že se nakonec dobrovolně hlásil do milice a sloužil věrně, i když se podrobil Liščiakovu rozkazu a vydal se do lesa zdánlivě pro dřevo, jen aby mohl odevzdat partyzánům vola, nedovedl potlačit svou přirozenost a utajit zklamání nad papírkem, který měl představovat neobvyklou smlouvu o koupi a prodeji.

Věděl jsem hned, oč mu jde! O peníze? Ani bych neřekl, že to byly především peníze, po kterých bažil. Spíš ho ovládla jakási lítost. Žal a pověrčivý strach. Vždyť — jakpak to bývalo jindy, když prodával kus dobytka ze dvora? Vytrhl trochu srsti, aby to kupec nezpozoroval, a pustil ji na zem, aby si neprodal štěstí. Když už tiskl peníze za hovádko v hrsti, zahřál je vlastním dechem, aby se nerozletěly. A když potom pili v krčmě litkup, naklonil vždycky skleničku a odlil několik kapek a obětoval tajemným silám, aby nedopouštěly žádné pohromy a zkázu na jeho hospodářství… Tak to dělával otec i děd. A třeba říci, že do nynějška vždycky dobře pochodili a neštěstí se jim vyhýbalo.

Až tentokrát! Hle, aby oklamal Němce, vyšel s dvěma volky do doliny a jednoho dal partyzánům. Ani chlup z něho nevytrhl, ani haléře nedostal a byl by věru blázen, aby zahříval dechem počmáranou cedulku, za kterou — jak sám podplukovník říká — se může viset na šibenici. Litkup? Kdežpak! O litkupu nemohlo být ani řeči.

Tak tu to máme! Odtud ta lítost i strach. Pochopil, že nastaly podivné časy, které zvrátily staré zvyky a mrav a nikomu neuměly předem říci, co ho čeká.

„Naložte si vozík dřevem,“ řekl jsem při odchodu, „jen tak, kvůli Němcům…“

„Dole pod cestou naložím,“ zavrčel.

Vypřáhl volka a odevzdal ho stráži. Potom se s námi rozloučil a vracel se domů.

Prosím vás, můj milý, abyste z tohoto případu nevyvozoval nějaký falešný závěr, který by mohl porušit pravdivou skutečnost ve vaší kronice. Ať už byly pocity, s nimiž naši lidé dodávali partyzánům zásoby, jakékoliv, je třeba, abyste vysoko vyzdvihl jejich obětavost. Což to byl žert živit téměř celou armádu? Což to byl žert odcházet před nosem Němců do lesa se dvěma hovádky a vracet se jen s jedním? Řeknu vám, že i v těch chlapech, kteří neváhali zamotat si tvář a převléci se do ženských šatů, jen aby mohli lehčeji proklouznout s nůší mezi strážemi, byla při všem hrdinství dost malá dušička.

Nedivme se tomu, nelomme rukama nad chybami prostého člověka, který dovedl dělat smělé věci. Je dobrý. Je krásný. Vraťme se teď k těm prokletým Švábům a potom i k vlasovcům, kteří se většinou dali z nevědomosti poplést propagandou a kydali do vlastního hnízda. Bylo jich dost, žel, bylo jich dost.

Co dělali?

Chodili denně do dolin a prošťourávali lesy. Čistili okolí. Někoho chytili, někoho ne, odstřelovali lidi jako vyplašené koroptve a tyto hony je rozvášnily natolik, že bezcitně zabíjeli i úplná neviňátka. Bože, to bylo mrtvol u Tlstého javoru! To bylo obětí na cestě k lomu!

Měl štěstí, koho v lese chytili a dovedli do dědiny. Měl štěstí, neboť mu zůstávala jiskérka naděje na záchranu. Ale často se stalo, že naši divocí hosté byli unaveni a nechtělo se jim s nikým párat. Sebrali lidi, pochytali vojáky, vracející se od svých útvarů klidně domů, vojáky, kteří se prokazovali Tisovým letáčkem, podle něhož byl zaručen svobodný návrat a dobré zacházení — a tu máš! Nevedli je do dědiny na výslech, nehráli si s nimi. „Všichni jste zrádci!“ říkali. „Všichni jste partyzáni!“

A podle toho s nimi hned na místě naložili.

V těchto dnech museli jsme si i my zaopatřit dokumenty a potvrzení o počtu členů naší domácnosti. Vydal jsem se tedy dolů do obce k notáři.

Jen co jsem vstoupil do kanceláře, viděl jsem, jak se časy změnily. Tam, kde ještě nedávno sedával Valer Urban, tam, kde sedávali členové našeho revolučního národního výboru, rozvalovali se Němci. Ej, Bůh je můj svědek, to byly výjevy! Velkomožné panstvo bylo v ráži, napájelo se slivovicí a počínalo si nepěkně. Koukám, kohopak to právě obracejí? Kohopak berou právě na výslech? Ach, vždyť to byli naši dobří známí, byli to Drabant, Remešík a Strmeň!

„Vy máte syna partyzána!“ zařval Němec na Ďurova otce. „Kde je? Kde ho skrýváte?“

Drabant zůstal klidný a odpověděl:

„Můj syn odešel už před povstáním kamsi do kraje. Naskytla se mu tam robota. Kde je, nevím. Pošta nechodí.“

„Ríká pravdu,“ potvrdil notář. „Ďuro odešel dávno před povstáním…“

Tehdy Němec píchl ukazováčkem před sebe, jako by chtěl nabodnout Strmeně, a zaútočil:

„Kde máte zbraně? Byl jste v milici!“

Naplnil si skleničku a vypil jedním douškem.

„Zbraně?… Já… a v milici? Ale vždyť…“

Pravda, která se skrývala v tomto obvinění, přivedla Strmeně trochu z rovnováhy.

Notář mu přiskočil na pomoc:

„Mohu vás ujistit… tady je omyl. Je to jeden z nejklidnějších občanů… Budete si přát ještě skleničku?“

Nečekal ani na souhlas a nalil všem Němcům, ať se napijí, ať se jim rozum zastře, ať mají pořádného draka pod čepicí!

Němec, ten hlavní, se zas pohroužil do papírů a potom div že Remešíka neomráčil:

„Vy jste zásoboval partyzány!“

Pravda, Remešík zůstal jako bez sebe. Takového něco! Kdo jim to napovídal?

„Co vás to napadá… partyzáni! Banditi, víme? Přišli a zapíchli svini. Jenže je chytila, víme, naše…“

Trouba! Nechybělo mnoho a byl by začal vyprávět o naší milici. Duchapřítomný notář mu zarazil řeč:

„Banditi se vloupali do domu. Sousedé je zahnali. Svině zůstala… o tom se může každý snadno přesvědčit.“

„To se ví!“ rozpovídal se znova Remešík, „šunky, krkovička a bůčky jsou dosud naloženy v soli. Po neděli, víme, budu udit…“

„Nu, dobře to s nimi dopadlo a pustili všecky tři, nenašli na nich poskvrny. Němec se hrabal ve svých papírech, kroutil nad nimi hlavou, jako by se divil, kdo mohl naši obec tak očernit. Přisámbůh! Vezmi na výslech koho chceš — samý anděl. V nejhorším případě prostoduchý občan, svedený propagandou…

Ale teď vidím, že jsem zapomněl připomenout, kdo stál kromě notáře v kanceláři jako hodnověrný svědek. Domníváte se, že bývalý rychtář Šimčík? Kdepak, kdepak! Ten — i kdyby ho žena byla na kolenou prosila — nadobro pohrdl honorem a světskou slávou. Ale byl tu kramář Cút, ta liška podšitá, a bylo mu souzeno, aby představoval nejklidnější a nejrozvážnější živel v obci. Jenže on od té doby, co se to okolo všecko mlelo, neměl chuť vystavovat se na podiv světu a dávat záruky za něco, co se může dnes — zítra překotit vzhůru nohama. Za německý pořádek, vykoupený mrtvolami nevinných lidí po lesích, si nechtěl věru pálit prsty. Že by se v něm bylo začalo probouzet svědomí? Čerta starého! Myslel jen na sebe, a proto byl opatrný.

Právě tehdy, když mne volal přidělený notář, aby mi vystavil potřebné dokumenty, otevřely se dveře dokořán a dva němečtí vojáci postrčili do jizby Roba Liščiaka. Na mou duši, bylo zle, musím se přiznat, že i ve mně hrklo.

„Liščiak?“ změřil si ho velitel ostrým pohledem a nahlédl letmo do papírů. „Cos dělal za povstání?“

Doslovně tak, jak říkám. Tykal mu, všivák. Pravděpodobně byl přesvědčen, že chytili největšího tento…

„Co jsem dělal?“ zopakoval Liščiak jeho otázku docela klidným hlasem. „To, co vždycky. Doma jsem byl a jezdil jsem s mašinkou.“

Němec se rozkřikl:

„Lžeš! Mám přesné zprávy, žes organisoval…“

Ale, ale, ten náš notář! Ten se vybarvil! Naplnil Němcům znova skleničky, nalil i sobě a právě v nejlepším přetrhl veliteli řeč:

„Poslužte si! Na zdraví!… A pokud jde o toho tady… o Liščiaka, dotažte se nejvážnějšího svědka, prosím. Pan Cút zajisté nemá žádné příčiny zakrývat a tajit nějaké svinstvo, ať tedy potvrdí, čí je to zásluha, že nikoho v obci nezabili ani neoloupili, ať poví, kdo organisoval naše nejváženější občany do jakéhosi bezpečnostního sboru, který vskutku bděl nad pořádkem tak, že se nikomu ani vlas na hlavě nezkřivil.“

Doufám, že se mi podařilo vylíčit aspoň zhruba způsob, jakým notář obhajoval Liščiaka. Mluvil — jak sám vidíte — jako starý advokát. Šlo mu především o to, aby kramář Cút Liščiaka nenamočil.

Ale kramář, jak jsem už řekl, byl v té době velmi rozpačitý, věděl, že prožíváme pohnuté časy na sklonku války, kdy jistotu vystřídá nejistota a jednu vládu druhá vláda, tak jako po zimě přichází jaro a po noci den. Dnes jsou tu Němci — zítra bůhvíkdo.

„Pravda je to,“ řekl trochu přiškrceným hlasem, „byl pořádek a nikomu se nic nestalo.“

„Na zdraví!“ zdvihl svou skleničku notář.

„Na zdraví!“ připíjeli Němci.

Velitel mávl rukou, jako by odháněl komára, a řekl Liščiakovi:

„Můžete jít.“

Potvora, už mu vykal.

Stál jsem u podnotáře a čekal na ty svoje věci. Na výkaz o počtu osob v naší myslivně.

„No… jsem tam já, žena a děcko,“ povídám.

„Máte tam ještě manipulanta, že?“ povídal notář a pohlédl k vedlejšímu stolu.

Nejdřív jsem si myslel, že se mýlí. Až potom jsem pochopil. Ovšemže! Nás by mohl zapsat i deset, často jsme měli partyzánů plnou jizbu.

„Vidíte, byl bych docela zapomněl na Matěje,“ řekl jsem. „Čtyři jsme…“

„Jal se jmenuje?“

„Matěj! Bože můj, jakpak…“ a hledám v duchu nějaké vhodné příjmení. „Ano, jmenuje se Matěj Kordík.“

Mladý notář vepsal tam tedy čtvrtou, neexistující osobu, podal mi potvrzení a povídal:

„Příležitostně vystavíme i jemu legitimaci.“

Byl milý, na mou duši, byl neobyčejně milý a nebál se. Pod nosem Němců dělal věci, na které mohl kdykoliv těžce doplatit. Jak pomáhal lidem, přesvědčil jsem se hned potom, když mi podal hotové papíry, neboť právě tehdy přišel do kanceláře správce školy s jakýmsi neznámým chlapíkem. A hybaj, rovnou k mladému notáři:

„Tak a tak,“ povídá učitel, „vrátil se mi švagr. Potřebuje občanskou legitimaci.“

Chlapík vypadal, jako by se byl teprv včera vylíhl z divokých vajec, mžoural očima a byl trochu nejistý. Ať jsem se jakkoliv prohraboval ve své paměti, nedovedl jsem se na něho rozpomenout a nakonec jsem byl přesvědčen, že toho člověka u nás v obci nikdy nikdo neviděl.

Mladý notář si netrápil hlavu žádnými úvahami.

„Jak se jmenujete?“ ptal se chlapíka.

„Milan Frolko,“ pospíšil si s odpovědí správce školy a položil na stůl čerstvou fotografii.

„Milan Frolko, narozen tam a tam, úředník berní správy…“

Chlapík ani zobák neotevřel, mlčel.

Mezitím přinesla paní notářka zákusky a ptala se manžela:

„Nezanedbáváš pány?“

„Račte si posloužit, pánové!“ pobízel je notář, „račte si posloužit! A na zdraví!“

Němčouři už byli opiti a sotva koukali.

Když byla legitimace hotová (a musím říci, že je mladý notář pekl jako pekař žemle), vyšli jsme společně před obecní dům. Tehdy jsem se rozhodl vyzkoušet učitele:

„Zdá se, že máte rozvětvenou rodinu,“ povídám.

„Mám tolik příbuzenstva,“ odpověděl mi, „že bych z něho mohl už dnes postavit batalion. Každým dnem jich přibývá. A zvláštní… samí chlapi,“ zubil se mi přímo do očí.

Ukázalo se, že chlapík, který se právě před chvilkou znova narodil jako Milan Frolko, je český student-partyzán, kterého včera Němci chytili v horách a dovedli s ostatními zajatci do školy. Divíte se, jak se mu podařilo proklouznout ze školní budovy do správcova bytu? To nebyl, abych tak řekl, žádný zázrak. Jestliže páni důstojníci v obecním domě neutíkali od pohárku, tím spíše stráže ve škole se nevzpíraly láhvi kořalky, a opojení, jež zastíralo jejich rozum, způsobilo, že ztratili ostražitost, tak velmi potřebnou při úkolu, který jim byl svěřen.

Tak se stalo, že student, kterého jako partyzána a Čecha čekala jistá smrt, proklouzl spolu se školníkem do správcova bytu.

„Zachraňte mne! Pomozte!“ zaprosil.

A tak, jak jste viděl, vstoupil do rodiny. Za noci ho potom vyvedli do odlehlé osady, do Medveďova, tam bylo vojáků a partyzánů jako máku, ba tam se skrývali i naši žandáři.

Ještě nebyla noc. Ještě ho nevedli do osady. V té chvíli, o níž vyprávím, šel s námi teprv do školy a opakoval si stále svoje jméno: Milan Frolko. Milan Frolko.

Musím vám říci, že jak vaše třída, v níž teď učíte, tak i všecky ostatní byly tenkrát plné nešťastníků, schytaných po lesích. Ještě dnes mi běží po zádech mráz, když si vzpomenu na ty ubožáky. Byli zmučeni útrapami dlouhých pochodů, byli vyhublí, zbiti a mnohým seděla v očích smrt.

Myslíte, že se Němci o ně starali? Myslíte, že jim dáváli chléb a vařili pro ně guláš? To tak! Nedali jim nic, zahnali je prostě do tříd a na dvoře postavili stráže. To bylo všecko. Třebaže jimi lomcovala zlost, třebaže se pomstili za zradu a počínali si jako v obsazené krajině, je nutno říci, že některým se už válka přejedla, někteří opovrhli slibovaným vítězstvím, toužili už jen po domově a byli ve službě lhostejní.

Není nic lehčího než uhádnout takovéhle nálady a slabé stránky stráží.

„Dnes je u brány Wolfgang,“ řekla paní učitelová, když jsme zašli do bytu. „Zas se zachrání pár lidí… A vy se do večera skryjte na půdě, vy… jak se vám říká?“

„Milan Frolko, Slovák jako řípa,“ smál se mladý Čech.

Kdybych se nevím jak namáhal, nikdy se mi nepodaří podat vám podrobný obraz toho, co naši lidé dělali pro záchranu nešťastníků. Nebyl to věru žádný žert, vždyť Němci jich nahnali do školy celé stovky! Z každé chalupy v obci se kouřilo jako před Božím hodem, v každé chalupě se o sto šest vařilo, smažilo a peklo. Nosili chleba a koláčů na celé koše, nosili polévky plná vědra.

Kdyby jen polévka! Kdyby jen koláče a chléb! Tady se dály ještě i jiné věci!

Právě tehdy, když jsem vyhlížel oknem, přicházeli do školního dvora Šimon a Mara. Nesli obrovský koš.

Znenadání se zastavili u stráže, a zatím co se jiní lidé trousili se zásobami do školy, odkryl Šimon s koše šátek a nabídl Wolfgangovi koláče. Byl s ním jedna ruka, poplácával ho po zádech jako důvěrný kamarád.

„Teď něco uvidíte,“ řekla paní učitelová.

Její manžel k tomu poznamenal:

„Chtěl bych se zaručit vlastní hlavou za to, že pod koláči, které pekla Mara, je na dně koše ještě cosi víc. Vsaďme se, že je tam Šimonova stará beranice, kalhoty a halena!“

To se ví, byl jsem velmi zvědav, jak Šimonova návštěva ve škole skončí. A abych vás dlouho nenapínal, řeknu rovnou: skončila nad očekávání dobře.

Nejdřív vyšel ze školy Šimon. Zastavil se znova u stráže, znova cosi vyprávěl a vysvětloval rukama, ale to všecko jen proto, aby se mohli smát, aby se mohli chechtat a mít dobrou náladu.

Mezitím vycházeli na dvůr další lidé.

„Podívejte, podívejte!“ vykřikl najednou správce školy. „Podívejte se na Maru, jak si ho vede!“

Skutečně! Člověk, co pomáhal Maře nést koš a proklouzl s ní šikovně branou, nebyl zřejmě zdejší.

To všecko udělala ta beranice! To všecko ty Šimonovy kalhoty a halena! To všecko Šimon, který neustále hučel do Wolfganga, zatím co druhého strážce napájela školnice silným čajem. Proč by ne! Vždyť byla nemilosrdná zima!

Takhle, abyste věděl, zachraňovali naši lidé partyzány a důstojníky brigády, kteří byli nejvíce ohroženi, takhle je kradli Němcům přímo zpod šibenice.

„S každým se nemůžeš dohovořit,“ řekla potom paní učitelová, když už i Šimon zmizel ze dvora. „Jsou tři velitelé stráží, prvý dobrý, druhý ujde, ale ten třetí…, nepřejte si vidět, co dokáže. Jmenuje se Müller… ten s rozseknutou tváří. To je bestie!“

Ale správce školy byl jiného mínění. Řekl vážně:

„Co vlastně víme o tom, který bydlí u nás? Málo. Takřka nic. A ty říkáš, že je dobrý. Dělá se dobrým, ale to jen proto, že jim hoří koudel. Jmenuje se Kornel Lischka, má řeznictví v Bratislavě, otec je Čech a matka Vídeňačka. Sestra se hlásí za Němku, bratr lékař za Čecha, a tenhle Kornel se přihlásil do SS jen proto, aby — jak se říká — zachránil svůj podnik od krachu. Je, jak zřejmo, hnusný kramář. Nechci ani vědět, kolik nevinných lidí umučil a zabil, dokud ještě šli Němci kupředu.

„Ať už je dobrý nebo podplácí osud,“ povídala učitelová, „nevím. Vidí však všecko, co se ve škole děje, a mlčí. Či snad je to malá věc, co se tu včera stalo? Řekněte!“

A začala vyprávět příhodu, kterou byste mohl v kronice zaznamenat. Čert je vem… Myslím Němce. Zapalme i jim maličkou svíčičku!

Co se tedy stalo?

Němci chytili člověka a zavřeli ho s ostatními ve škole. Školník se mezi nimi pořád potloukal, a tu mu ten člověk povídal:

„Je zle, kamaráde! Jsem spojka… a jestli mne hned nezachráníte, ještě dnes mne odstřelí.“

Školník se chytil stolu, nadzvedl ho a řekl:

„Pomozte mi!“

A už ho spolu nesli z budovy a přes dvůr do správcova bytu. Stráže se chvěly zimou, proklínaly déšť a krčily se do všelijakých koutů. Služba? Ach, dejte pokoj! Hleděli si spíše pálenky a byli opilí.

„Tady máte jednoho… je třeba s ním něco udělat,“ řekl školník, když se dostali do kuchyně. „Je třeba ho převléci a zaopatřit mu nějaké papíry.“

Vzali jsme ho tedy do jizby a zkoušeli mu šaty.

„Do dvou dní musím být v Bratislavě,“ řekl, „víc se mne neptejte. Jenže… k sakru, v těchhle kalhotách neprojdu!“

Podali mu tedy jiné. Ale ach! Právě tehdy, když se převlékal, když v košili a v spodkách přešlapoval s nohy na nohu, otevřely se dveře a do jizby vstoupil SS Kornel Lischka. A protože bylo na posteli a na stoličkách poházeno plno šatstva, stačil mu, to se ví, jeden pohled, aby byl doma.

„Ehm… jaká bohatá garderoba!“ povídal. „Jdete snad hrát divadlo?“

V nich, to se ví, nebyl by se krve dořezal. Kdyby byl Lischka měl v sobě jen o špetku méně ziskuchtivosti, mohli na to, na mou duši, pořádně doplatit. Jenže ten, o kterého tu vlastně šlo, se nenarodil teprv včera, znal lidi a hned viděl, s kým má co dělat. Zkrátka, vsadil všecko na jednu kartu.

„Za takovýchhle okolností by bylo zbytečné hrát divadlo,“ řekl. „Pokud jsem slyšel, ráčíte být z Bratislavy, a proto dovolte, abych se k vám hlásil jako rodák. Pozítří musím být v našem krásném městě, kdyby… kdyby to mělo stát nevím co!“

Na mou duši, viděl Lischku po prvé v životě a dovolil si k němu hodně. Takhle se zřejmě rozhodují lidé, kterým visí život na vlásku.

Lischka, pomyslete si, neztratil docela smysl pro povinnost. Měl určité představy o své odpovědnosti. Řeč o odměně se mu, pravda, zalíbila, a proto řekl:

„Když se jim nepodaří oběsit tebe, oběsí mne. Nevím, kdo z nás dvou si více cení svého života.“

Vidíte, z jeho odpovědi vystrkovala růžky průhledná diplomacie.

„O tom se spolu lehce domluvíme,“ odpověděl mu onen člověk. „Ach, naše Bratislava…“

„Inu, budeš tedy se mnou spát,“ rozhodl se nakonec velitel stráží.

Tak se i stalo. K ránu ho vyvedl z obce a možná, že by s ním byl docela rád šel až do Bratislavy. Proč ne? Byli i tací, co se jim válka zhnusila. Byli i tací, co měli strach z jejího konce.

To bylo všecko, co jsem se dověděl od paní učitelové.

I kdybyste se rozhodl zaznamenat to ve své kronice, jsem přesvědčen, že takováhle maličká příhoda nevychýlí váhy a nepřeváží misku, na níž se nakupila německá zvěrstva a řádění. Nic jim to nepomůže.

Rozloučil jsem se se známými a vyšel na ulici, neboť byl čas pomýšlet na návrat.

Sotva jsem se dostal nad školu, otřásl mým vědomím obraz, který mi nikdy nevymizí z paměti.

Po blátivé silnici v studeném větru a plískanici hnali němečtí vojáci zástup potulných cikánů. To víte, cikáni! Žalostno bylo na ně pohledět. Byli oblečeni jen tak halabala, ženy měly sukničky děravé a chlapům lezly zadky z gatí. Matky byly ověšeny dětmi, nesly je v plachtách na hřbetě anebo v náručí, ale ta cikánčata, co se už udržela na nožkách, pletla se rodičům mezi nohama, cupitala v blátě a plakala. Některá měla aspoň košilku, ale kolik jich bylo docela holých!

Řeknu vám, pohled cikánských očí, ten je jiný nežli náš. Přichází jaksi z jiného světa, o němž už ani oni sami nevědí. V očích těchto cikánů, které blízká fronta zahnala do drápů Němců, bylo něco docela jiného než ohlas dalekého světa a neznámého původu. Byl v nich úžas i strach, byla v nich hrůza z toho, co přijde, ba byla v nich i krev, neboť Němci, jak jsem na první pohled poznal, si s ubožáky nehráli a mydlili je pažbou hlava nehlava.

Krev na tváři, krev na rukou, krev prosakovala košilemi, krev, slzy, nářek a zoufalství. Spínali ruce, proboha prosili, ale stačilo, aby někdo z nich zůstal pozadu a nedržel krok, bác — už ji měl. A už se válel v blátě.

Ubožáci, padli do rukou toho nejhoršího, padli do rukou tomu ďáblovi se šrámem na tváři, Müllerovi, který, jak nám paní učitelová vyprávěla, neměl lidského citu ani co za nehet vejde.

Ach, to byl kat! Šel se skupinou svých pacholků, švihal plačící dětičky karabáčem a přitom, pokud to jeho zjizvená tlama dovolovala, se spokojeně usmíval.

Měl jsem sto chutí se do něho pustit. Možná, že by bylo bývalo správné aspoň mu domluvit a pokárat ho. Dodnes lituji, že jsem v sobě nenašel tolik síly. Do smrti se budu stydět za to, že jsem jim ustoupil z cesty a díval se za nimi, jak vedou nešťastníky dolů dědinou.

„Pán Bůh jim buď milostiv!“ pomyslel jsem si, když je do školy nezahnali.

Byl už večer, byla už tma, když jsem zaklepal u Drabantů. Nedivte se, prosím vás, že neznám přímou cestu domů a že i tehdy, když to bylo nejméně bezpečné, nosili mne čerti bůhví kudy. Jsem přece zvyklý na noční pochůzky, jsem zvyklý na křivolaké stezičky, a pokud šlo tenkrát o německé stráže, nemusel jsem se bát, papíry jsem měl v pořádku.

„Dobrý večer přeji,“ povídal jsem, když mi otevřeli, „copak stále děláte, lidičky?“

Nedělali nic, odpočívali, jen stará Drabantka vytahovala právě poslední bochníky z pece.

„Napekla jsem trochu chleba… pro ty naše lidi ve škole,“ odpověděla po chvíli. „Pán Bůh ví, že mi nad nimi srdce usedá, když si pomyslím…“

Když jsem byl mezi nimi, když i na mne padalo ticho, jež naplňovalo celý dům, docela jsem zapomněl, proč jsem vlastně přišel. A což jsem měl vůbec nějaký cíl?

„Nemáte dosud žádných zpráv?“ ptal jsem se, hádám, jen proto, aby bylo slyšet nějaký hlas. A tu se ukázalo, že každý z nich je zahloubán do svých vlastních myšlenek.

„O Lukášovi?“ trhla sebou nevěsta jako ze sna.

„O našem Ďurkovi?“ ozval se Drabant jako z dálky.

A stará Drabantka, na niž zřejmě doléhaly všecky bolesti stejnou mírou, si povzdechla:

„Bože, kdy už to skončí!“

Co jsem měl dělat? Musel jsem je utěšovat. Bez ohledu na tíseň, která se mne zmocňovala od chvíle, co jsem viděl smutný průvod cikánů, hledal jsem taková slova, z nichž by mohli načerpat trochu důvěry a naděje.

„A konec přichází nezadržitelně,“ řekl jsem. „Utrpení, které nás postihuje, nás sice připravuje o trpělivost, takže mnozí z nás upadají v zoufalství a ztrácejí naději. Německá fronta se drobí a válka pomalu chcípá, to mi věřte. Brzy bude konec.“

Seděli jsme kolem stolu, a přece každý ve svém vlastním světě, a každý ten svět měl k druhému tak daleko jako hvězda k hvězdě.

„Ani slechu o něm…“ vzpomněl si zas Drabant na Ďurka.

„Skoro všichni se už vrátili,“ zašeptala nevěsta Veronka, „jen ten můj Lukáš…“

„Nebojte se o ně, lidičky,“ povídám, „Ďuro je pod ochranou Kozlova a ten mu nedá zahynout. A pokud jde o Lukáše… kdo ví, jestli se neprobil na druhou stranu? Vsaďme se, že se vrátí s Rusy!“

Ještě ani pořádně nedozněl můj hlas, když se najednou ozvalo slabé zabouchání na venkovní dveře. Bylo tak slaboučké, že bychom si jej nebyli ani povšimli, nebýt Veronky. Jako by ji bylo proniklo zvláštní vnuknutí — vyskočila, vzpřímila se a celá jako by ztrnula v soustředěném očekávání.

A znova: buch! — buch! — buch!

Teprv tehdy vyšel starý Drabant do síně a otevřel dveře. Rozletěly se před ním dokořán, neboť na nich celou vahou spočíval chlap, který se mu potom svalil k nohám.

„Ježíši Kriste!“ vykřikl Drabant. „Co je? Co se stalo?“

Na mou duši… vždyť to byl Lukáš!

Rázem jsme k němu všichni přiskočili, ale on ležel bez vlády a bolestně sténal. Můžete si myslet, co dělaly ženy. Verona se vrhla na muže, objímala ho a z hrdla jí vycházelo zoufalé vytí, stará Drabantka začala běhat z kouta do kouta, chytala se za hlavu a vůbec nevěděla, co dělá.

„Neblázněte!“ zasykl Drabant přidušeně. „Ticho!“

Odnesli jsme Lukáše do jizby a uložili na postel. Byl raněn, byl zřejmě těžce raněn, vojenská blůza na pravém boku byla nasáklá krví, a zdálo se, že i levé rameno mělo pořádný zásah.

„Lukáši!… Řekni aspoň slovo! Lukáši!“ naříkala jeho mladá žena, ale Lukáš se ani hláskem neozval, neboť ležel v hlubokém bezvědomí. Jakpak by ne? Byl na konci svých sil a dozajista ztratil mnoho krve.

Dělali jsme s ním, co se dalo. Dělali jsme to, co se obvykle dělává v takovémhle případě, stáhli jsme s něho všecko a vymývali rány na holém těle.

Ach, čerti! Ti ho zřídili! Bylo jasné, kdo ho měl na svědomí. I když neotevřel očí ani úst, aby nám to mohl aspoň naznačit, věděli jsme, že Němci, kteří kašlou na všelijaké záruky bezpečného návratu, jež byly dány vojsku, pořádají hony na lidi a postřelili i Lukáše. Ba, v Lukášově blůze jsme našli opravdu ten známý letáček… Byl prostřelen, byl slepen krví, byla to, na mou duši, pěkná záruka.

Ale ta síla! Kde se v něm brala? Jak se dostal z lesa do osady? Pravděpodobně se vlekl vleže úbočími, drápal rukama zem a hryzal dřevo, aby ztlumil vlastní bolest, zalíhal do brázd a skrýval se v křoviskách na mezích, jen aby ho nenašli. Krucinál, s takovými ranami a po takové cestě by byl každý jiný dozajista dávno zahynul!

Když jsme chtěli přenést Lukáše do komory, přišel znenadání Matouš Trčka.

„Jdu z obce a vidím, že ještě svítíte,“ povídal.

Neměl, přirozeně, ani tušení, co se stalo. Když viděl Lukášovy těžké rány, potřásl hlavou a řekl:

„Tady si sami neporadíte. Jdu pro doktora!“

„Nechoď, Matouši! Pro Boha živého, o Lukášovi nesmí nikdo vědět!“

Ale Trčka nedbal na žádné protesty.

Když odešel, musel jsem je uklidnit.

„Nebojte se, Matouš ví, co dělá. Ani on, ani doktor vás nezradí. Myslíte si, že jenom Lukáš je na tom zle? Měli byste vidět, kolik je raněných anebo omrzlých… Lidé je skrývají po chalupách a na Krupce je celý lazaret. Řeknu vám… doktorovi všecka chvála…“

Večer se už převážil k noci, když jsem od nich odcházel, ale mračna se trhala jako kry na řece a mezi nimi plaval měsíc. Dul ostrý vítr. A třebaže cesty v dolinách byly blátivé, s vrcholků i s úbočí nesešel ani první sníh a už se hlásily nové vánice.

Po horách zaznívala střelba. Mizerové! Nedali pokoj. A když jsem stanul a když jsem se ohlédl, zpozoroval jsem nad vrcholky slaboučkou záři ohně. Zdálo se mi, že je to za osadou, již nazýváme Jergov. Netušil jsem, že právě tam, na místě, kterému říkají Repčula, dokončil právě Müller, ta bestie s rozťatou tváří, svůj ortel nad cikány.

Jakpak bych to byl mohl tušit? Vždyť jsem se nerozešel s rozumem a nevztekl jsem se, nepovýšil jsem surovost na zákon a srdce jsem neměl pusté a bezcitné jako oni, že bych si dovedl jenom z dálky představit řádění, jehož byli schopni.

Ještě dnes, po dvou letech, se mne zmocňuje úžas i hněv, když si připomenu, co jsme o tom druhého dne slyšeli. Jednali jménem spravedlnosti? Šlo tu snad o vinu a trest? Ach, kdepak! To jen proto, že měli oči černé a ne světlé, že měli vlasy jako smola a ne jako sláma, proto, že žili jako ptactvo nebeské a nesežrali germánský liniár, museli nešťastní cikáni podstoupit strašnou smrt. Nebyla o nic lehčí pro chlapy, které postříleli, než pro ženy a kučeravá cikáňata; zahnali je do koliby, kterou polili benzinem a zapálili…

Ponechávám vaší vůli, chcete-li si představovat hrůzu, šílený křik a všecko, co se tam pravděpodobně dálo. Jen ode mne to, prosím vás, nežádejte, vidíte, že se ještě dnes chvěji při vzpomínce na německou kulturu…

Když jsme už u těch cikánů, dovolte mi, abych jimi zakončil dnešní vyprávění. Neboť hle — kdykoliv jdu domů a dostanu se pod Pustý, vždycky mám po levé ruce naši cikánskou osadu. Tak i té noci, když jsem se vracel okolo začouzených kolib, rozpomenul jsem se na smutný průvod jejich toulavých bratří a potom zas na starou cikánku Pavlínu, na krásnou Katarínu, na jejího Janka, zda se už vrátil… na všecko.

Osada spala, cikánská osada tvrdě spala.

Ach, kdyby se jim bylo aspoň ve snu zjevilo, co se právě dálo nad Jergovem! Kdyby je nějaký živý sen upozornil, aby byli ostražitější!

Neměli tušení o zlobě světa, byli navyklí platit za úsměv úsměvem a ne za úder ranou.

Že v obci běsní nějaký Müller? O to se nestarali. Raději hryzli kůžku se slaniny a pekli brambory. To se jim vymstilo.

Nemýlím-li se — hned druhého třetího dne k nám přišli tři vojáci. Jeden byl Němec a dva vlasovci, byli veselí, žertovali a napájeli cikány pálenkou. Když už byli řádně rozkuráženi, šli na ně s podfukem.

„Tak a tak,“ říkali cikánům, „utekli jsme od vojska a míříme k partyzánům. Mohli byste nám poradit cestu?“

To se ví, cikáni byli na vahách: věřit — anebo nevěřit? Když vojáci nalili třetí, čtvrtou a další skleničku, rozvázaly se jim jazyky, začali plácat páté přes deváté a vyprávět, nač se jich nikdo vůbec ani neptal.

„Poradit cestu? Nic lehčího! Jděte do hor… tam je jich všude plno.“

„A mezi vámi nejsou partyzáni?“ Němci na to.

„Jakpak by ne!“ naparovali se podnapilí cikáni. „Jenže se ještě nevrátili…“

K večeru, když se setmělo, vojáci odešli.

Cikáni se rozlezli do svých kolib a spali. Strašný sen nestrašil jejich střapaté hlavy, byli podroušeni a spali jako dřevo.

V noci je přepadli Němci. Vtrhli do osady jako velká voda, vyhnali milou černou havěť z pelechů a zahnali všecky do jedné koliby, k níž postavili stráž.

A už začala osada hořet se dvou stran. Ach Bože, Kriste! Smilujte se, páni! Nenechte nás zahynout!

Kdožví, zda se vůbec někdy vysvětlí zázrak, který se tenkrát stal. Ať už strážce očarovaly Kataríniny oči nebo se v něm — promiňte — ozvalo lidské svědomí, nevím: strážce jednoduše otevřel kolibu, pustil cikány bosé, v tenkých košilích do mokrého sněhu a přitom jim střílel nad hlavou, dokud se nerozutíkali po kopcích.

Slyšel jste vyprávění o požáru a lehce, doufám, uvěříte, že stará osada shořela na prach a popel. Jdete-li dnes kolem bývalého spáleniště a vidíte, jak svítí sruby nových cikánských kolib, nechť vás to přesvědčí o tom, že u nás nepociťujeme nenávist a vůbec nám nevadí, že cikáni mají černé oči a kučeravé hlavy.