ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dolina, dolina, čože mi je po nej!
Cesta zarúbaná k frajerecte mojej.

Nie tak zarúbaná, ale je zaťatá,
moja frajerečka u Turka zajatá.

Počkajme, šuhajci,
kým príde Sobiesky,
kým príde Sobiesky
tam cez ten vrch Sliezsky.

Tam cez ten vrch Sliezsky,
zpoza Bielej hory,
zpoza Bielej hory,
na červenom koni.

Na červenom koni
so zlatým kantárom,
so zlatým kantárom,
na pomoc husárom.

Na pomoc husárom,
Viedni, cisárovi,
ten bude bojuvať
naproti Turkovi.

V šírom poli strom zelený,
po ním leží tábor celý,
jedon poľský, druhý český,
a ten tretí kráľ uherský.

Už sa pohybuje more,
už náš tábor vstáva hore,
hraj, muzika, hraj vesele,
že náš tábor puojde smele.

Belehrad, Belehrad, turecké pomezí,^[29]
nejednej mamičky synáček tam leží.
Který dorúbaný, který dostrílaný,
který nebožátko s koňma pošlapaný.

Pod Belehradom stojí vraný kuoň,
a na tom koni,
všecek ranený, sedí milý muoj.

Chceš, milá, vedieť, jaká vojna zlá?
Jak zo mňa teče,
tak z koňa teče voda krvavá.

Chceš, milá, vedieť, jaký obed muoj?
Pečeňa konská,
voda dunajská, to je obed muoj.

Chceš, milá, vedieť, jaký pohreb muoj?
V tom šírom poli,
v temnom údolí kopajú mi dom.

Chceš, milá, vedieť, jakí zvonári?
Guľa a strela,
šable a delá, bubny s trúbami.

Ožina, ožina, zelená ožina,^[31]
veď už oženila Protivková syna.

Veď ho neženila s brezňanskou Mariškou,
ale ho ženila s vojenskou šabličkou.

Mariška mu plače, že mu hudci hrajú,
a Mariška kvíli, že ho zoťať majú.

Pozriže ty, Marka, na moju bielu tvár,
veď ma už nevidíš, puojdem na Belehrad.

Belehrad, Belehrad, to peknuo mestečko,
po ňom sa prechodí to moje srdiečko.

Varujte sa, chlapci, tej tureckej vojny,
ja som zverboval, nič mi je nie k voli.

Keď som sa zverboval v Senici na placi,^[33]
bol som šuhaj švárny, vzali ma od krásy.

Tá moja mamička nič na to nedbala,
na mojej posteli tri dni nariekala:

Narodil sa Janko v nešťastnú hodinu,
veru ťa, Janíčko, na vojne zabijú.

Turci ťa zabijú, kone ťa roznosia,
poteče krev z teba ako z trávy rosa.

Jaj, veru poteče, a to v krátkom času,
ach, škoda, preškoda o tú tvoju krásu!

V uherskej krajine veľká šturma stojí,
vojsko sa chystuje k tureckému boji.

Vojsko sa chystuje aj execíruje,
brúsi svoje šable ku krvavej vojne.

Čože je vojakom, ktorí sú skušení,
málo sa strachujú, že idú do vojny.

Ale my, čože my, my mladší šuhaji,
my sme neskušení, jíť musíme i my.

Akože puojdeme, akože budeme,
akože našu vlasť milú zabudneme?

Akože zabudnúť tú našu slobodu?
Však sme ju mávali sťa v Dunaji vodu.

Akože zabudnúť sobotňajšie noci?
Nikde ťa nepustia, musíš stáť na placi!^[35]

Ach, akože budú naše biedne uši
hrmot diel počúvať, keď nás aj ohluší?

Akože už budú naše biedne ruky
na pekných flintičkách trhati kohútky?

Zostaň tedy zdravá, má milá, premilá,
už nás rozlučuje tá nešťastná vojna.

Veď som sa ja ufau, že ťa ja dostanem,
ale mesto teba dali mi pantalier.

Zostaňže ty zdravá, má milá ružička,
už ja sotva kedy uzriem tvoje líčka.

Ktoré som bozkával vo dne, také v noci,
neviem, kto ich bude na budúce noci.

Zostaň aj ty zdravá, má drahá mamička,
čo si mňa chovala hnedky od malička.

Keď som sa ti ja mal dobrým odmeňovať,
mamička staričká, tu ťa musím nechať!

Zostaň aj ty zdravá, ty moja rodina,
súsedia, priatelia, i celá dedina.

Nebudem pechúrom,^[36] lež budem husárom,
lietajúc ako vták na koníčku čiernom.

Nezomrem na zemi, ja zomrem na koni,
keď s koňa poletím, šabľa mi zazvoní!

Šabľa mi zazvoní aj bubon medený,
keď sa moja duša od tela oddelí.

Tým pajtášom verným, kterí by v tú chvíli
naproti Turkovi se mnou bojovali,

poviem: buďte zdraví, vy krajané živí,
ja som dobojoval, bojujteže i vy!

Herská Katarina^[38]
skrze Potemkina^[39]
začala boj nový
naproti Turkovi.

K té vojne pozvala,
na pomoc volala
kamarata svého,
Jozefa druhého.^[40]

On jej službu skázal,^[41]
vojsku jíť rozkázal.
Vojsko sa šikuje,
dolu mašíruje.

Prišel do Zemlína,^[42]
čo tam za novina?
Násyp kopati dal,
Turkúm Šabac^[43] odňal.

Na vše strany hledel,
svým strážným povedel:
Jakže pozor dáte?
Turek je v Banáte!^[44]

Do Banátu prišel,
Turka v horách našel:
Dolu, milý brachu,
dám ti šabli, prachu!

Jozef s vojskem stojí
vždy hotový k boji,
částka pak se brání,
v díre veteráni.

I Turci tam stáli,
jak hrušky padali,
nemohli jíť dále
pre naše vatrále.^[45]

Pricházela zima,
stál se mezi nima
rozbroj Aziatú,
ušli ven z Banátu.

Ej, postoj, vezíri,^[46]
s trojíma rytíri,
dám vám gulu jednu,
že vám líca zblednú.

Potom Hadík^[47] vúdce
prišel k vojsku prudce,
pro nemoc zas odšel,
a Turek neprišel.

Krajinko Moldava,
Koburk^[48] je tvá sláva,
Chocím^[49] také Jasy,^[50]
od dobyl v té časy.

Otec vojska Laudon^[51]
nedal snadno pardon,
Dubinu a Novy
odňal on Turkovi.

O Berbír se snažil,
tak Turkúm zapražil,
že pevnost nechali
a paty pobrali.

Po tom strašnom šturci^[52]
prišli znovu Turci
hojne do Banátu,
Klerfi^[53] dobil je tu.

Též Koburk procítil
a Turkúm posvítil
dvakrát, jako čteme,
ven z Olaskej zeme.

Pri Fokšane^[54] pálil,
a Turkú preč vzdálil,
pri Rimníku^[55] více
porazil tisíce.

Suvarov^[56] s Koburkem
vítezil nad Turkem,
vezíre vyhnali,
tábory mu vzali!

Laudon strašne hrmí
na Belehrad strmý,
vypral Turka venku,
hral mu strunu tenkú.

Tak Koburka štestí
bude boje vésti,
zmužilost Laudona,
ta vojnu dokoná.

Rem.
Víte-li, príteli,
co sme teď slyšeli
velmi památného
od vojska našeho?

Sedl.
Nic nevím, co jest to?
Spíše vaše mesto
zví co o novine,
jako my v dedine.

A my se, verte mi,
nestaráme velmi,
co by památného
bylo kde nového.

My se jen staráme
o to, co kde máme
doma neb na poli,
o kone, o voly;

o kozy, o kravy,
o ovce, o bravy,
o telce, o junce,
o déšť a o slunce.

Rem.
I my se sic málo
o to, co se stalo
kdy na kterém míste,
staráme zajisté.

Každý pri své dílne
delá s svými pilne
a nejvíc nového
jsú jarmarky jeho.

Ale práve tudy,
když máme své búdy
neb šatry na rinku,
slýcháme novinku.

Když kupci ubozí
nemají penezí,
aspoň nových vecí
rozprávejí všecci.

My pak netržíce
rádi sme velice,
že jen v ty hodiny
slyšíme noviny.

Sedl.
Odpusťte, že vám v reč
vpadnem, neb mám jít preč,
povezte príteli,
což ste tam slyšeli?

Rem.
Koburk,^[58] slavný vúdce,
jenž zbil Turka prudce,
i Francúza pálil,
od vojska se vzdálil.

Sedl.
Od vojska se vzdálil?
Kdožpak vám to pravil?
To by vpravde byla
novina truchlivá.

Rem.
Ovšem se rozlúčil
a vojsko poručil
Bohu a Klerfemu,^[59]
vúdci císarskému.

Sedl.
Klerfemu? I to jest
vojska sláva a čest.
A proč Koburk slavný,
vítez mocný, dávný,

pročže se odebral
a s vojskem rozžehnal?
Miláčkem byv stále
jak vojska, tak krále.

O nem v jedné herské
písničce vojenské
čtel sem verše tyto,
snad víte i vy to?

Že Koburk procítil,
a Turkúm posvítil
dvakrát, jako čteme,
ven z Olaské zeme.

Rem.
I já též o tom vím
a k tomu ríci smím,
že nižáden rovný
nebyl Koburkovi.

Francúzi povstali,
Niderlandy^[60] vzali,
než když Koburk prišel,
Francúz odtud vyšel.

Zbil jej pri Nervinde,^[61]
a když odtud jinde
k Famaru^[62] utíkal,
i tam ho privítal.

Byl ubezpečený
tam v jednom ležení,
kteréž císarové
již od dávna slove.

Ale i tam gulka
víteze Koburka
Francúza prášila,
nad ním zvítezila.

Potom do svých hradú,
po svém častém pádu,
Francúz strachem jatý,
pobral rychle paty.

Než Koburk priskočil,
jej z Kondé^[63] vystrčil,
a po tomto bále
šel zas s vojskem dále.

Vtom hrad Valencien,^[64]
z najpevnejších jeden,
po nedlúhé pútce
dostal v svoje ruce.

Též Kesnoa^[65] kdesi
i také Landresy,^[66]
dva presilné hrady
bez mnohé porady.

Sedl.
Koburk tedy dosti
vlastní zmužilosti
dokázal na sobe,
pročpak v této dobe

hrdina takový
vdečný císarovi,
vojska svého hlava,
službu zanechává?

Rem.
Nemúže již více
zemdlen jsa velice,
však i vy to víte,
když mnoho robíte,

a to ve dne, v noci,
všemožnou svou mocí,
když v zime i v léte,
sem tam se pletete,

že tam ustáváte,
domú jít žádáte,
všecek unavený,
nekdy do umdlení.

Sedl.
Tak mne často bylo,
vetší pak jest dílo
vojnu dlúho vésti,
s prospechem a se ctí.

Již tedy znám jiste,
že Koburk na míste
proto nezústává,
že velmi ustává.

A hoden jest svého
pokoje milého,
neb učinil více
nad mnoha tisíce.

Ty pak, vúdce nový
armády královy,
jsa vždy šťastný v boji,
pomoz nám k pokoji.