Zlatý fond > Diela > Národnie spievanky 1 – Spevy historicky pamätné


E-mail (povinné):

Ján Kollár:
Národnie spievanky 1 – Spevy historicky pamätné

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Alena Kopányiová, Nina Dvorská, Daniela Kubíková, Ivana Hodošiová, Karol Šefranko, Katarína Maljarová, Simona Veselková, Martina Kališová, Martin Skakala.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 170 čitateľov

Prídavok staroslovenských historických spevov

[95]

„Chvalmež muže slavné a otce naše po rodích. Ti vyhledávali noty zpěváků a vypravovali písně sepsané.“ Jesus Sirach

„Já se velice na Zpievanky těším: neboť slovenské a rusinské písně národní se mi, mezi všemi slovanskými vždy nejvíce líbily.“ Václav Hanka

46. Stála bitka, stála…

[96]


Stála bitka, stála, za Štefana kráľa,
takej viac nebude, kým svet svetom bude.

Stála bitka, stála, v tej uhorskej zemi,
bili sa junáci, s pohanmi Slováci.

Bola bitka, bola, vyše Ostrihoma,
červená krú tiekla polovicou Hrona.

Červená krú tiekla k bielemu Dunaju,
tých kliatych pohanov kresťania rúbajú.

47. Michal Siládi a Václav Hadmázi (r. 1460)

[97]


O krásnej veci
spívat vám budu,
by ste poslyšeli;
čehož dobre vím,
že až posavád
to ste neslyšeli:
o krásnej panne
tureckého císáre,
že se podivíte.

Jednoho času
dva mladí páni
do vezení vpadli,
v Konštantinopoli[99]
tureckému císari
pod jeho moc prišli,
protož jich císar
kázal posaditi
do svojej temnice.

Ne velmi daleko
od císarského domu
ta temnice byla,
v kteréž ti dva páni
z uherskej zeme
byli ve vezení,
jejich sú jména:
Siládi Michal
a Hadmázi Václav.

Jednoho času
na svatého Ďura
spolu jsú sedeli
Siládi Michal,
Hadmázi Václav,
pres mrežku hledeli,
velmi prepeknú
a žalostivú
notu sobe hrali.

Velkým vzdycháním
a naríkáním
takto predpovídal:
O tejto chvíle
na rok už Búh dá,
budeš, Michal, doma
s otcem i s matkú,
i s paní sestrú
budeš hodovati.

Práve v tu chvíli
císarská panna
z okenka hledela,
na pekném paláci
v krásném okenku
jeho poslúchala;
jej pekná krása
pána Siládiho
srdce obveselila.

Císarská panna
skryte v tu chvíli
k temnici bežela,
presmutné srdce
pánu Siládimu
jest obveselila,
k ním prepeknú vec
císarská panna
tuto reč mluvila:

Já v krátkém čase
a v krátké chvíli
vás bych vypustila
z otcovej temnice,
z velikej núze
vás vyslobodila,
jen mi slib ruku,
ty slavný vítez,
na svoje víteztví.[100]

Čím to uslyšel
vítez Siládi
hned jej odpovedel:
Len mne vysloboď,
na čest, na víru,
na moje víteztví,
já tebe vezmu,
císarská panna,
za pravú manželku.

Císarská panna
hned s temničári[101]
tuto vec spravila,
jich o púlnoci
jednoho času
z temnice vyvedla,
císarská panna
šla mezi kone
a jim vybírala.

Císarská panna
po zlatej šabli
dala mladým pánom,
lovás[102] meštrovi[103]
s jeho lovásmi
hlavy postínali,
a osedlavše
tri hlavné kone
preč jsú pospíchali.

Pristrojivše se,
zlatohlav, šaty
krásné na se vzala,
císarskú pannu
hned posadili
na jedného koňa,
ostatnie (kone?)
hned postínali,
hnáty porúbali.

Císari tureckému
dvorané jeho
hned mu povedeli:
že mladí páni
z temnice ušli,
preč jsú pospíchali,
lovás meštrovi
s jeho lovásmi
hlavy postínali.

Tam na tricátku[104]
jich jsú uzreli,
hned se jich spýtali
tých mladých pánúv,
uherských vítezúv:
kam by pospíchali?
A oni rekli:
K Uherskej zemi
štestí pokúšeti.

Velmi na náhle
a velmi rychle
ten turecký císar
hnedky zavolal
svojich vojákúv
a svojich vítezúv,
aby tých pánúv,
dobrých junákúv
svázaných privedli.

Po nich jsú také
hnedky beželi
vajdové[105] turečtí,
jich jsou zháneli,
na nich volali,
aby se poddali.
Tí mladí páni,
dobrí jonáci,
málo na to dbali.

Pred tím pobehem[106]
anebo krikem
císarskú pannu
s koňa sadili,
a ju (uvedli)
do jednej sigoti,
nebo se báli,
aby nespadla,
(preč ju) odeslali.

Ti mladí páni
kopie meli,
s Turci se honili,
Siládi Michal,
Hadmázi Václav,
šablami zvrtali,
tých peti vajdúv,
ostatních Turkúv,
všeckých postínali.

Hned na úsvite
až do poledne
s Turky se honili
mladí jonáci,
uherští vítezi,
Turkúv sú premohli
svú brannú rukú
pres tureckou zem
smele sú projeli.

V hustej sigoti
ta krásná panna
velmi naríkala,
s velkú žalostí
a s velkým krikem
velmi litovala,
své krásné oči,
svú prepeknú tvár
velmi uplakala.

Zticha slovíčko
mluvila k sobe
ta prepekná panna:
Želím se sama,
ale víc vítezúv,
uherských jonákúv,
ti preukrutní,
nešťastní Turci
jich sú postínali.

Jestli ja umrem,
kam se podejem
v tomto pustém lese?
Kdo mne ochrání
nebo pochová
v nešťastnú hodinu?
Ptactvo nebeské,
zver preukrutná,
ta mne požríti má!

Tých mladých pánúv,
pekných junákúv,
uherských vítezúv
v nebezpečenství
a smrt ukrutnú
já sem jich uvedla,
ti preukrutní,
nešťastní Turci
jich sú postínali.

Múj Bože večný,
Pán všemohúcí,
rač mne uslyšeti!
I sama sebe,
i jejich duše
v ochranu porúčím,
tých mladých pánúv
jejich dušičkám
budiž milostiv sám.

Siládi Michal,
ten prepekný pán,
to všecko poslúchal;
jej naríkání
i jej vzdychání
všecko on poslúchal:
tu peknú pannu
císarskú dceru
za ruku ji pojal.

Hned bez meškání
Siládi Michal
na koňa ji vsadil,
s velkú radostí,
s velkú chytrostí,
preč sou pospíchali;
Siládi Michal,
Hadmázi Václav
šablami zvrtali.

Když přicházeli
k Uherskej zemi,
hnedky na chotárích,
Hadmázi Václav
hned Siládimu
počal jest mluviti:
Poďme se bíti
o krásnou pannu,
kdo si ji má vzíti?

Hned odpovedel
vítez Siládi
Hadmázi Václavu:
Múj milý bratre,
nech já ji vezmu,
však ty máš svú ženu;
poprejže ji mne,
nech já ji vezmu
za pravú manželku.

Hned promluvila
císarská panna
ke dvoma rytírúm:
Rozsekejte mne
na drobné kusy
s vašimi šablami;
nebo nesluší
takovým vítezúm
o mne se sekati.

Nic jest nemeškal
vítez Siládi,
šablu jest vytáhl,
hned se potkali,
harc učinili,
v sebe uderili;
vítez Siládi
Hadmázi Václavu
ruku uťal jemu.

Vtom jest Hadmázi
na kolena klekl:
Múj milý bratre,
odpusť mi vinu,
pro Boha te prosím,
Búh mne potrestal
pro mú nepravost,
pro mú nešlechetnost.

Nebo i ja… (chýba).

Proto, neb ja mam
peknu manželku
i dvuch (mla)dych synuv.
Zustaňže ty zdrav,
muj milý bratre,
(jdi) s Panem Bohem,
Búh vás požehnaj,
dobre se mejte,
..........
Dva mladí pani
tak se rozešli,
odpuštení (vzali).
(Vítez) Siladí
pojavše pannu,
s ní se jest sobašil
a (svazek manžel)sky
vedle poradku
dokonati račil.

Roku tisiciho
a petisteho
a šestdesateho,
po Svatem (Du)chu
ten první týden
do kroniky sepsal
jeden mladenec,
(k svej) veselosti
sobe prospevoval. Amen.

48. O bitke moháčskej čiže o porážke kráľa Ľudovíta II. (r. 1526)

[107]


Leta Páně tisícého
petisteho dvadcátého šestého
stalo se jest mnoho zlého
za krála Ludvíka mladého.

Pohané byli povstali,
škody veliké učinili,
mesta a zámky dobyli,
uherskou zemi hubili.

Král Ludvík věku mladého
neměl nedostatku žádného,
litoval jest velmi toho,
že Uhria nedbali na to.

Král obeslal své poddané,
věrné i také nevěrné,
žaloby jim čině velmi smutné,
na pokání velmi preukrutné.

Biskupové jsouc horliví,
i (králi) velmi hněvliví,
krále k tomu velmi ponukali,
aby do boje vytáhli.

K tomu jest král svou vúli dal
a radu s nimi dokonal,
s královnou se smutně rozžehnal,
do Prešporku ji odeslal.

Když Uhri do pole vytáhli,
na krála jsou málo dbali,
král tomu velmi odmlouval
a co mohol nejvíc zdržoval.

Aby Uhri nechvátali,
abychom nahoru pritáhli
Moravci, Poláci, Slezáci,
k tomu také z Rakous Nemci.

O to oni nic nedbali,
krála jsou k boji nutili,
pravíce, že mají moci dosti,
činím to králi k líbosti.

Když se k Turkúm priblížili,
divné noviny slyšeli:
Slyštež, páni, velmi pilně,
Turek leží velmi silne!

Čechové k Turkúm (snad Uhrúm?) mluvili
a na ně jsou volali,
Kutnur, pan Jakub Kyšperský
podkomoří, Buštěhradský.

Račtež, páni, poslouchati,
lidu nechejte čekati
pana Klastere (?) českého,
i lidu mnoho jiného.

Važte sobě pána svého,
krále našeho mladého,
ať bychom ho nezavedli,
všeho lidu neztratili.

Králi se to zalíbilo:
To chci vše, aby tak bylo!
Těžká, dobrá jest to rada,
neb bude nám s Turky svada.

Uhri se z toho rozhněvali,
radu svou králi poslali:
Králi, chtěj o tom věděti,
my na tom nechceme prestati.

Král nevěda co činiti,
muselo jim k vúli byti,
věda, že již nelze zbyti,
musí se k boji strojiti.

I zavolal na své smutně:
Podajte hem[108] i mušketu,[109]
Bože, rač mi býti stráží,
tak chci míti Uhri zradci.

Protož kažte zhúru trubiti
a já se sám chci potkati,
když (kdo) z nás bude zaditi,
budeme ho předkem bíti.

I vstal pán Jakub Kyšperský,
zavolal hlasem velikým:
Slyštež páni cizozemci,
vy Poláci také zdejší!

Vůli k tomu sme nedali,
abychom krále k boji nutili,
Uhri to jsou zpúsobili,
když svou zradu dokonali.

Starší (snad Cetrič) hajtman nad vojskem byl,
několikerou reč učinil,
ten houfy k boji šikoval,
král v tom houfy jestiť zeslal.

Mnozí se v tom nepotkali,
nazpátek jsou ustoupili,
vozy se mu prevrátily,
a spížu jim s vozov brali.

Cizozemci nic nedbali,
jako dobrí jsou dostáli,
na pohanú velmi hrešili,
aby se vždy s nimi bili.

A když jsou ten boj začali,
mezi pohany skočili,
o dělách nic nevěděli,
osy v nich z spic nadělali.

Hnedky ti jak sou (začali),
Uhri zpátkem ustoupili,
o krále péči neměli,
aby jej z boje vyvedli.

Král Ludvík ven z boje vyjel,
ani jeden jej neviděl,
Pán Búh ví, kam se jest poděl,
to by nejeden rád věděl.

K čemu lid Uhri privedli,
že jsou ho zde zmordovali;
pohané se radovali,
že jsou kresťanú premohli.

Husári zradu konali,
po cestách je mordovali,
kterí z boje utíkali,
aby hrdla zachovali.

Však na tom nebylo dosti,
za mnoho času pobrali,
statku[110] všelijakového,
z Ostrihoma to učinili.

Nemeli jsou na tom dosti,
že krále věci nechytivše (?)
zradne z sveta sprovodili,
jemu jsou věrni nebyli.

(Po)prosmež již Pána Krista,
ať jest brána naše jistá,
ukázaná k slávě věčné
a radosti neskonalé.

49. O zámku muránskom (r. 1549)

[111]


Muránský zámek v uherskej zemi
na vysokej skále jest postavený,
bílý svítí se mezi horami,
zdi, bašty, palácové pekně spravení.

Na němž prebýval Bazald[112] Matiáš
s svými bratrími i svými syny,
polkorab[113] jeho Ferenc s turbáky,[114]
též i se svými se všemi záškodníky.[115]

Radu jsou tam jednání mívali
a v horách mnohé lidi loupili,
mordovali, také zabíjeli
a na Murán zajímané často vodili.

Také loupežství mnohé činili,
pánov i zemanov nevolně bili,
žádného jsou oni nelitovali,
voly, krávy zajímali, na Murán honili.

Jezu Kriste, Pane milostivý!
Krik, plač, kvílení nebohých lidí,
verné volání od svojích ovcí,
uslyšel je Pán Búh ve dne i v noci.

Nezapomněl Pán Búh všemohoucí,
aby nedal z nebe žádné pomoci,
loupežníkú, mordárú trestati,
a tudy své verné k sláve prijíti.

Však to píše Izaiáš prorok
v tretím a tridcátém svém položení:
Ach, človeče hríšný, proč tak loupíš?
Však i sám tak potom loupen budeš.

I stala se vám rychlá novina,
poslal král Ferdinand svého hejtmana
gruofa Mikuláše z mesta Slona,
aby ho on potrestal, Slon, zlého syna.

Tritisíce Spanielov pod jeho moc dal,
feďverešúv,[116] husarov, branných junákov,
také několik uherských pánov,
aby oni potrestali těch zlých škodníkov.[117]

Ještě sou byli jiní protivníci
a v uherskej zemi prebývající,
kteríž králi nebyli poslušní,
ale se jemu vždy byli pristrojili.

Sika jest zámek také kaštěly,
nejprv Gymeš zámek sou obehnali,
a v blízkém času sou Gymeš dobyli,
a pod Hrušov zámek sou se hned strojili.

Neb se zajisté žádný neskryje,
na kohokoli pán Búh svou moc pošle,
na Hrušov, Sitnu i na Levice,
Čabrak[118] zámek i Murán má král v své ruce.

Král Ferdinand jest mocně prikázal,
aby gruof hajtman svou strelbu šikoval,
a hnedky Murán zámek obehnal,
Bazaldovi nižádné milosti nedal.

Ještě lid královský pod Muránem nebyl
a již Ferenc Bybek[119] s svými jest tam byl,
dva gantnáre[120] pod ním udělal,
harcování s Bazaldem každý den míval.

Lid královský když pod Muránem byl,
hnedky táborem ten zámek obtočil,
pán gruof Mikuláš tri krásné šatry
roztáhli sou již tam v širokém poli.

Bazald Matiáš svou ochranu hleděl,
a moc již královskú sám dobre věděl,
a predce se jest králi protivil,
kázal trúbit, bubnovat a z zámku stríleť.

Tomu se divili Španielové,
patríce na Murán k vysoké skale,
rozmlouvali tak sami řkouce k sobě:
Těžce my tento zámek zde dobudeme!

Ještě sme to nikdy neviděli,
jak sme koli mnoho v světě chodili,
jako Murán na vysoké skale;
nikdy ho od Bazalda žádný nevezme.

Rada neměla gruofa hajtmana,
poslal jest pro Jiríka Veneriusa
do Prešova, královského města,
pro uradníka, radce zámku Šariša.[121]

Aby z Šariše královská děla
pod Murán rychle šikována byla,
neb muránský zámek potrebí lámať,
Bazaldovy pomocníky zmordovať.

To Jirík Venerius hotov učiniti,
hned města z stolice kázal vyslati,
gruofovo slovo jim pověděl,
aby z Šariše děla pod Murán poslal.

Učiněno jest to v náhle jistě,
hned děla poslali z zámku Šariše,
skrz Spiš vezli do hranice,
srdce se Bazaldovo leklo velice.

Z Šariše děla pod Muránom,
ale Ferenc Bebek již s svými tam byl,
šance i koše hotové byly
a děla se k nim v noci pritočily.

Kvílení Bazalda Matiáše
s svými bratrími, svými škodníky;
však svúj Murán na vysoké hore!
Potom pomoci neměl v jeho potrebe.

Volajíc, kričíc na vysoké skale,
by mu milost dali z královskej vúle,
aby nestríleli, nelámali,
ale syny jeho i bratry ven vypustili.

Španielové jsou dobrí puškári,
děla nabíjali, v zámek strílali,
a z jednoho za druhým pustili,
vždy bašty padaly z velikej skaly.

Mocný zvuk a prask a dým veliký
jsou z děl vydávali v zámek muránský,
zdi se sypaly s vysokej skaly,
mnozí jsouce v strachu, ven vyskákali.

Španielé hardinskí, uherští drábi,
všickni se v neděli tam chystali,
v svitání k zámku šturmovali,
Bazaldových sou mnoho táborští zbili.

Kapitán gruof Mikuláš zarmúcen byl,
že jest ten první šturm[122] tak prudký ztratil,
kázal jest predce v zámek stríleti,
a k jinému šturmu[123] se šikovati.

Jaká smrt těžká každému človeku!
V púlnoci Matiáš spustil se z zámku,
sám tretí[124] šel až do Telgarta,[125]
tam ho zase došla jinakší psota.

Na svitání zase šturmovali,
v tom šturmování zámek dobyli,
kterých tam našli, tých polapali,
a hajtmanovi v ruce všech sou dali.

Búh všemohoucí sám to dopustil,
telgartský šoltys[126] Bazalda polapil,
jeho dva dráby šoltys jest zabil,
samého Bazalda na koně jest vsadil.

Ó ty neverný šoltysi telgartský,
nemels nad Bazaldem žádné lítosti,
svázal si jemu ruce i nohy,
mel jest Bazald od tebe veliké muky.

Slovem mluvil jest Bazald Matiáš:
Prosím tebe, živ mne, šoltys, na ten čas!
Zaplatím tobě, dámť já sto zlatých,
odnesiž mne odtud na zámek Lubluv.[127]

Veru tě neponesu do Lublova,
ale tě ponesu hned do tábora,
gruofovi hajtmanovi já tě v ruce dám,
a on mne obdaruje, já to dobre znám.

Když šoltys Bazalda hajtmanovi dal,
tak se na šoltysa velmi rozhněval,
dvesto zlatých jest jemu daroval,
a ještě k tomu velmi poděkoval.

V tretí den dal gruof všeckých stínati,
tak byl od vezňú plač veliký velmi.
Již Bazald Matiáš leží v hrobe,
a Němci na Muráni sou živi vesele.

Kdo tu píseň složil, ten sám prítomen byl,
na počátku veršúv své jméno položil.
A to se stalo léta Božího
tisícého petset čtyridcatého devatého.

50. Pieseň o sigetskom zámku (r. 1566)

[128]


O, Sigeti, Sigeti,[129]
múj zámku veselý,
múj zámku prepekný
— — — — — — — — —
— — — — — — — — —

Na tebe sem sluhoval,
dobrú vúli míval,
též s čistými junáky,
tovariši svými.
Mocný Bože milý!

Byla mi služba platěna
od pána hajtmana,
od samého hajtmana,
od samého pána,
od pána Zríniho.[130]

Když já na to pomyslím,
zaplakati musím
s velikú žalostí.
— — — — — — — — —
— — — — — — — — —

Svého milého pána,
pána Mikuláše,
Mikuláše Zriniho,
pána kresťanského,
zástupce silného.

Pyšný Soliman,[131] zradce,
lidu tureckého,
z pokolení zlostného,
srdce lestivého,
z rodu pohanského.

Záviděl jest Zrinimu
panství tak slavného,
myslel ve dne i v noci
Siget dobývati
a jeho zraditi.

Trikrát stotisíc lidu
velmi náhle sebral,
k tomu také trých bašúv[132]
z svej zemi jest vyňal,
do búje rozkázal.

Sedem begúv[133] velikých
a trých synúv vlastních
jeho se všeckým vojskem
i s jeho komonstvem
jíti sám rozkázal.

Napred jim jíti kázal,
aby vyzveděli
a z kterej strany Siget
dobývati měli,
lidu nehubili.

Dosti jsú mudrovali,
nikudy nemohli,
děla stočit nemohli,
aby donášely,
nebo bahna byly.

Osemsto vozov vlny
císar našikoval,
hned privesti rozkázal,
do bahna metat dal,
potom tak k šturmu hnal.

Ihned pettisíc lidu
velmi náhle sebral,
všem kričeti rozkázal,
ať by prudce bežal
a každý zavolal.

Tu pán Zrini Mikuláš
svojích napomínal,
aby se verně bránili
a v Boha dúfali,
sobě pomáhali.

Tak se pekně bránili,
tritisíc jich zbili,
dvetisíc se vrátilo,
spešně utíkalo,
do tábora vešlo.

Soliman se rozhněval,
Kapuš bašu pozval,
aby hned desettisíc
tam zase šikoval,
hned se strojit kázal.

K šturmu bežat kričali,
by jich prestrašili,
sigetští nic nedbali,
v oči jim pluvali,
mnoho jich pobili.

Tu pak Soliman zlostný
velmi se rozhněval,
synu svému rozkázal,
dvadcettisíc lidu
aby zas k šturmu hnal.

Tu též Zrini Mikuláš
svojích napomínal,
by každý pamatoval,
Turkom odporoval,
k puškárom nahlídal.

Tureckého císare
obdvú vlastních synúv
v tretím šturmu zabili,
Turci se vrátili,
mnozí z nich zhynuli.

Císar Soliman zlostný
svú šedivú bradu
trhal rukama svýma,
Sigot klnút počal,
synuv svých litoval.

Hnedky mesiari bašu
k sobe jest povolal,
neb byl príčina toho,
též i radú prední
pod Sigot tažení.

Rekel mu císar turecký:
Mnohos mi sliboval,
do tretího dne Sigot
že v mých rukách bude,
bez škody velikéj.

Do čtvrtého dne Sigot
jestli nedobudeš,
tvoju hlavu já zetnu,
tebe na kuol vztáhnu
pro tvú radu dobrú.

Tu hned k čtvrtému šturmu
Turkom jíti kázal,
tridcattisíc čtyristo,
dvúch begov k tomu dal,
by Sigot zámek vzal.

Naši z zámku hledeli,
tak se domnívali,
že všecek svet okolo
toho zámku leží,
tak byl tábor velký.

Co jich ve dne zhynulo,
to v noci pribudlo
dvakrát na to místo víc,
našich osemtisíc
bylo jest, ani víc.

Ze trech stran sú beželi,
k zámku šturmovali,
od nešporu celú noc
s našimi se bili,
naši ustávali.

Turkov mnoho zhynulo
a kresťanúv málo,
neb dvúch begúv zabili,
i syna tretího
Solimanového.

Hnedky v tú jistú chvíli
k šturmu jíti kázal,
opět tridcet tisícúv
tak tuze dobýval,
odpočinút nedal.

Pán Zrini se rozhněval,
nebo porozumel,
že se k pátému šturmu
hrozní Turci strojí,
a naši ustali.

Tu jim spočinút kázal,
a to jim povedal:
Moji milí rytíri!
Již se Turci strojí,
Búh naše doufání!

Hned s prudkostí velikou
k zámku šturmovali,
ze čtyr stran sú bránili,
naši jsú zústali,
Turkov mnoho zbili.

Vtom pak Turkov upadlo
víc než polovice,
srdce Solimanovo
leklo se velice,
chtel preč jíti zradce.

Ihned ďábel holomkov
svojich jest nastrojil
dvúch bašúv, řka: „Císari,
není to tvoja čest,
veliká hanba jest,

Abys mel odtáhnúti
od zámku Sigoti,
musí ho nám poddati,
pán Zrini zhynúti,
hlavu svú ztratiti.“

Ihned spočinút kázal,
verně napomínal,
tu již hrozil i prosil,
ať by dobývali,
smele se bránili.

K šestému šturmu hrozných
jančiarov[134] jest vybral,
a jich dvanácte tisíc
sám jich tam odeslal,
běžeti rozkázal.

Tu již jsú velkú zradci
škodu učinili,
a jich dosti upadlo,
petsto našich zbili,
zase se vrátili.

A pán Zrini Mikuláš
své neštestí poznal,
všech rytírov zavolal,
všecko jim daroval,
a sám horce plakal.

A řkúc: Moji rytíri
a verní junáci,
všecko sobe poberte,
len zmužilí buďte,
statečně bojujte.

Již se Turci ukrutní
opet na nás strojí,
o Bože všemohúcí,
obhajuj nás všeckých
nevolných synúv svých.

K sedmému šturmu Turci
když jsú uderili,
tak ukrutne stríleli,
našich mnoho zbili,
neb jančari byli.

Tu pán Zrini Mikuláš
od zradcov jest raněn,
hned s velikú bolestí
na ložu odnesen
do svého pokoje.

Tu již všickni sigotští
junáci plakali,
prední hajtman pán Ferenc
všeckých kojit počal,
a sám horce plakal.

Puškáre Jerolíma
verně napomínal,
aby napred na Boha
vždycky pamatoval,
ať by pilně strielal.

Ihned puškár Jerolím
dobré dělo nabil,
císarov šator zrušil,
kdež Soliman seděl,
hodoval, jedol, pil.

Právě v ten slúp prostrední,
jenž vprostredku stojí,
právě jej vpoly trafil,
Solimana zmámil,
až strach ho podmanil.

Hned ho vnáhle veliká
nemoc uchytila,
do tretího dne držala,
dušu jeho vzala,
ta vec byla tajná.

Dva bašové věděli
o tom, žádný jiný,
tri šturmy v té nemoci
jeho predce hnali.
Tak rozkazovali,

jak by byl císar živý,
tak jesti varili,
rozkazovali smele.
Tělo Solimanovo
leželo v balzamě.

Neb se v tom poradili
dva bašové tajně:
Máme-li smrt zjeviti,
čili zatajiti,
jak máme činiti?

Rekel jeden k druhému:
Jestli smrt zjevíme,
tu hnedky roztržitost[135]
mezi nami bude
a lid se rozejde.

I budeme tajiti
jakoby byl živý,
a lid se bude báti
a bude plniti
každé prikázaní.

A vtom jsú o púlnoci
špehárov[136] poslali,
jak se sigotší mají
aby vyzvedeli
a pilně nahliadli.

Špehári kdež již chceli,
všecko špehovali,
veliký oheň[137] v mestě
náramně viděli,
všecko jsú viděli.

Nebo naši junáci
sigotští plakali,
všecky statky pálili,
by jich Turci nemeli,
nic nelitovali.

Špehári se s radostí
k bašúm navrátili,
že se sigotští bojá,
a k smrti se strojá,
všecky statky páliá.

Hned s radostí velikú
k šturmu jest rozkázal,
opet čtrnácte tisíc
velmi tuze hnali,
by Siget dobyli.

Našich Búh posilňoval,
Turkov mnoho zbili,
neb sotva tretiá stránka
z nich se navrátilo,
do tábora vešlo.

K tomu našich v tom šturmu
zahynulo tisíc,
i hajtmana samého
ješte k tomu více
puškáre Jerolíma.

Puškáre Jerolíma
jeho jsú stratili,
zradcú jsú osadili,
hnojem děla nabíjal,
Turkom zprávu dával.

Turci již uvidouce
listy z zámku toho,
zradcu toho puškáre,
majíce vlastného,
srdce lestivého.

K devátému již šturmu
mnoho se jich hnalo,
osemdesáte tisíc,
lidu tak silného
jako hora bylo.

Naši již nebožátka
ustávali všecci,
a predce se bránili,
do zámku nedali,
tuze odpírali.

K dvanáctému již šturmu
našich mnoho zbili,
také na tri tisíce
již našich zústalo
rytírstva silného.

Ej, poslyštež, pánové,
co jsú učinili
naši všickni rytíri,
jenž manželky meli:
Hlavy jim stínali!

V hrobě pěkně schovali,
neb samy prosily,
aby se Turci hrozní
s nimi neprznili,
necizoložili.

Již víc rady nebylo,
dvúch žebrákúv starých
na bránu postavili,
klienoti (klenutí?) zrúcali,
prachem posypali.

Čtyriadvacet tuní
prachu vysypali,
na branách posypali,
po mestě trúsili,
slamu navrch stlali.

Když by se Turci hrnuli,
aby zapálili,
ne jich tuto dvatisíc,
než deset stotisíc,
a sami zústali.

Jeden rytír statečný,
jenž též manželku mel,
nedávno ji byl pojal,
ten velice plakal,
nebo ju miloval.

Hned svú šablu vytiahol,
chtěl jí hlavu sťati,
hrdla se mu chytila,
plakati počala
a takto mluvila:

Ach, múj milý panáčku
a manželu milý,
nepoškvrňuj svých rukou,
ale mne poslechni,
daj mne oholiti.

Vítězské mi šaty daj
a koňa osedlaj,
šablu ostrú pri boku
ať mám jako jiní
tovariši milí.

Brániti se já budem
a strielati budem,
tak mne žádný nepozná,
byť já byla žena,
než raděj družina.[138]

Turci již k čtrnáctému
šturmu se strojili,
na predzámek ta vyšli,
mnoho jich pobili,
tuze se bránili.

Když ta paní rozkošná
na koni seděla,
Turci zradci poznali,
o to se snažili,
chytiti ju chtěli.

Ona hned nemeškala,
šablu svú vytiahla,
sedmým Turkom hlavy sťala,
v prse prostrelená,
s koňa na zem padla.

Všecek tábor turecký
již k zámku se strojil,
s našimi se honili,
dosti práce meli
dokud všech pobili.

Od rána do polednia
s našimi se bili,
mnozí Turci již v zámku
jsú hospodárili
a druzí se bili.

Když pak našich pobili
již veselí byli,
že dvakráte stotisíc
pod nim sú stratili,
na to nepomněli.

Sklepy lámať počali,
Zriního hledali,
najíti ho nemohli
a dosti hledali,
všudy prohlídali.

Jančar jeden v tretí den
v novém sklepe viděl,
ihned lámati počal,
kdy ho tam uhlídal,
velmi se zradoval.

Zriního ležícího
pána kresťanského,
myslel co má činiti?
Má-li ho zjeviti,
čili zatajiti?

A potom hned svým bašom
oznámil všech jeho,
z pokojíka vlastního
predně vyvedli ho,
že každý poznal ho,

Když jsú ho uhlídali,
že se k smrti strojil,
jeho napomínali,
od něho odešli,
ostrú šablu vzali.

A hned s tou ostrou šablou
jeho hlavu sťali,
v octě ji uvarili,
v aksamet vložili,
na kopiju vstrkli.

Aby ji každý viděl
o to usiloval,
tak slavného rytíre,
jenž bojoval silně,
každý byl žádostiv.

Potom pak na tretí den
k císari poslali,
kresťanskému zjevili,
páni zvestovali,
že Siget dobyli.

Páni všickni sigetští,
jenž Zrinímu priali,
aj žalostne plakali,
jeho litovali,
rytírstva želeli.

O, puškári, puškári,
zradils svého pána,
hnojem děla nabíjal,
listys Turkom strielal,
a zpravu[139] s nimis mel.

Zaslúžil si odplatu,
hojné stríbla, zlata,
aby ho roztopili
a v hrdlo naliali,
do sytosti dali.

Co se potom i stalo,
že mu zaplatili,
stríbla, zlata ztopili
a v hrdlo naliali,
neb toho zasloužil.

Politujmež, kresťané,
zámku tak slavného,
také mesta tvrdého
a pána Zriního,
zástupce silného.

O, Bože všemohúcí,
jeho miléj duši
rač milostivý byti,
v lúno své prijati,
život večný dáti. Amen.

[140]


(Začiatok chýba.)
Tu pán Zríni Mikuláš
svojích (napomínal),
aby se každý pamatoval,
Turkom odporoval,
puškárom prihlídal.

Tureckého císare
a trích vlastních (synúv)
v tretím šturme zabili,
Turci se vrátili,
(mnozí) sú zhynuli.

Císar Soliman zlostný
svú šedivú (hlavu)
trhal rukama svýma,
Sigoti zaklínal
(a všeho) litoval.

Ihned jest Mechmet bašu
k sobe za(volat dal),
(jenž) toho nešťastného
byl príčina prední
pod Sigot tažení.

Rekl mu císar turecký:
Mnohos mi (sliboval),
Sigot do tretího dne,
že v mých rukách (bude)
(bez ško)dy veliké.

Do čtvrtého dne Sigot
jestli nedobudeš,
(tvú hl)avu já odetnu,
tebe na kuol vztáhnu
(za tvú radu) dobrú.

Ihned čtvrtému šturmu
pustiti (jest kázal),
čtyridcet tisíc i čtyriadvacet
begúv k (tomu pridal),
(by) Sigot silu vzal.

Naši ze zámku hleděli,
tak se do(mnívali),
(že) všecek svět okolo
toho zámku (stojí),
(tak byl) tábor velký.

(Co) jich ve dne ubylo,
to v noci pribylo,
(a dva)krát na to místo víc,
našich osemtisíc
bylo jest ani víc.

(Ze stran trec)h sú beželi,
k zámku šturmovali,
od neš(porúv) celú noc
s našimi se bili,
naši ustávali.

(Turkúv) mnoho zhynulo,
kresťanúv nemnoho,
neb dvú begúv zabili,
i syna tretího
Solimanového.

(Hnedky) v tu jistú chvíli
k šturmu hnáti kázal
pet a tricet tisícúv,
tak tuze dobýval,
(odpočinút) nedal.

(Tu se pa)n Zríni ulekl,
nebo porozumel,
že se k pátému šturmu
zlostní Turci strojí,
naši ust(upují).

(Tu jim) spočinút kázal,
nebo porozumel:
Mo(ji milí) rytíri,
již se Turci strojí,
Búh naše (dúfá)ní!

(Hnedky s) prudkostí velkú
k zámku šturmovali,
ze čtyr stran sú beželi,
naši (ustúpili),
mnozí sú zhynuli.
(Jeden list chýba.)

A řka, moji jonáci
a verní ry(tíri),
(zbroje) sobe poberte
a zmužilí buďte,
statečně se braňte.

Již se Turci ukrutní
opět na nás strojí,
(Bože) náš všemohúcí,
obhajuj nás všecky
(ubohé) kresťany.

Sedmým šturmem kdy uderili.
uk(rutne stre)lili,
našich mn(oho pobili),
neb Jančár(i byli)
(tu)ze sú stríleli.

Tu pán Zríni Mikuláš,
od zrádcúv (poraněn),
hned s velikú bol(estí)
(na ložu) odnesen,
(do své)ho pokoje.

Tu již všickni jonáci
sigotší (plakali),
predně hajtman pan Ferenc,
ten jich (kojit) počal,
a sám horce plakal.

Puškáre Jeronyma
verně napo(mínal),
aby predně na Boha
pamět vždycky svú měl
(a jen) pilně střílel.

Ihned puškár Jeronym
dobr(e delo nabil),
v císarov šator zmeril
kdež (Soliman sedel,)
vesel jedol, také pil.

(Prvé t)en slúp prostrední,
jenž vprostredku stojí,
práve vpoly uderil,
Solimana zmámil
(a) strach ho podmanil.

Hnedky ho velká nemoc
na zem uhodila,
do tretího dne držala,
jemu dušu vzala,
ta věc (byla) tajná.

(Jen) bašové v(edeli
o to)m, žádný jiný,
tri šturmy v tej (nemoci)
jeho predce hnali,
(a) rozkazovali.

(Jak) by byl císar (živý)
ještě sú pravili,
rozkazovali směle,
(telo) Solimanovo
leželo v bavlně.

(Neb) se v tom poradili
dva bašové tejne,
mají-li smrt zjeviti,
čili zatajiti,
co máme činiti?

(Rek)l jeden k druhému,
jestli smrt zjevíme,
ihnedky roztržitost
mezi námi bude,
a lid se rozejde.

I budeme tajiti,
jako by byl živý,
lidé se budú báti,
a budú plniti
každé prikázaní.

(Hned poto)m o púlnoci
špeháre poslali…
(Chýba.)

51. O Jágri a niektorých víťazoch (r. 1599)

[141]


Škoda se jest stala v téj Uherskéj zemi,
neb již pominulo rozkošné veselí.

Neb vítězský hejtman na zem jest poražen,
mlékem také medem tekoucí vzata zem.

Ej, zlatá koruna dolu s hlavy spadla,
a jich všeliká moc jest jich opustila.

Dokud tvá koruna na tvéj hlave byla,
dotud turecká moc tobě neškodila.

Na Moháčském poli,[142] kde Ludvík král[143] zhynul,
tedy tvá koruna na cizího prišla.

Ze dne na den horšie tvá zem spustatuje,
neb jako nesvoje Nemec ji varuje.

Promenilo se jest Uherské království,
že Budínský zámek není v našéj moci.

Kde Horní Belehrad?[144] kde Dolní Belehrad?[145]
kde Huňady, Matiáš, dobrý obrance náš?

Kde Temešvár[146] zámek? kde Sarvašský[147] zámek?
kde jest Gešte[148] zámek, také Ciry[149] zámek?

Kde Siget,[150] kde Pápa?[151] Besperín,[152] Palota[153]
kterí z Chorvatskéj zeme pomocníci byli.

Kde jest mocný Jáger[154] s svojimi vítězmi,
kterí proti Turkom často čatovali.[155]

Pod Budínem Suňog[156] mnoho Turkov zjímali,
proto se bašové turečtí hněvali.

Neb často bašové císare prosili,
aby on dobýval Jáger, zámek mocný.

V Konstantinopoli[157] bašom císar mluvil,
begom, také vajdom takto jest promluvil:

Já Jágerské mesto všecko porabujem,
a Jágerský zámek do gruntu vyhubím.

Zrabujem Košice, mesta i dědiny,
a tak se já spomstvím s svojími junáky.

Když to císar mluvil, přišel k němu husár,
jeden hlavný posel, takto mu promluvil:

Milostivý císari, račte poslyšati,
jakovú novinu chcem vám oznámiti:

Uhria, také Nemci Chotvan[158] sou dobyli,
a tvojích víťazov[159] všeckých postínali.

Jak to císar slyšal, velmi se ulekol,
uherskéj smelosti velmi se podivil.

Ihned se jest pohnul s bašmi, také s begmi,
aby on dobýval Jáger, zámek mocný.

K Jágerskému mestu když se približoval,
o tureckém príští[160] každý dobre veděl.

Veliký plač a krik v Jágerském mestě byl,
neb turecký baša len na tri míle byl.

Šiatory roztiahli po jágerském poli,
trúbou zatrúbili, hned ven uderili.

Jágerští vítězi hned ven uderili,
oni po vítězsku kopije lámali.

Hned najprvšú bitku císarskú zástavu
Uhria sou dostali, taraske[161] i děla.

Hnedky sou jej nesli na vysokú vežu,
na tu veselú baštu do veselého Jágra.

Z toho se rozhněval ten turecký císar,
hned jest k šturmu pustil tritisíce lidu.

Druhýkrát jest pustil čtyridcat tisícúv,
tretíkrát jest pustil padesát tisícúv.

Čtvrtýkrát jest pustil šedesát tisícúv,
po nevelkéj chvíli Jáger sou pustili.

Ti zradci jančiari co jsou učinili?
pod bašty jsou mnoho prachu podsypali.

Vtom se bašty hned sem i tam rozmetaly,
a našich hajtmanov mnoho jsou zranily.

Nejprv k němu išli bielí Šaračíni,[162]
naposledy išli bašové, begové.

Tam sou postínali jágerských vítězov,
lituj, pane, lituj, tu uherskú (chasu).

Jakožto dobytok, tak jich prodávali,
až mnohých vítězov smutně naríkali.

Někdo plače otca, a někdo matera,
někdo tovariša, někdo služebníka.

Do Budína mnoho husarov privedli,
z toho se bašové velmi radovali.

Po jágerském vzatí víc jiných zhynulo,
v Kerestovom poli mnoho jich zranili.

Žertei Mikuláš zahynul v téj bitce,
Jágerský též Andráš zahynul v téj bitce.

Vítěz Dory Michal uherský kapitán,
zahynul Vičei palanský[163] kapitán.

Toto nám zrobila veliká nestálost,
mezi Uhry, Němci veliká nesvornost.

Našu Uherskú zem když Turek rabuje,
horší jest na tebe, Němec spustatuje.

Když v tábore leží, v kostky, v karty hrají,
s husmi a sliepkami v dědinách čatují.

Nebojá sa lidé tak od bašov, begov,
jako od nemeckých požerných kuracníkov.

Slýchali sme dávno, že starodávní víťazi
na voziech vozili tié turecké hlavy.

Ale Nemci vozia kohúťacié hlavy,
husi, sliepky, prasce, k tomu i slaniny.

A v německých plundrách kohúti spívají,
tomu se divíme, že ven nelítají.

Pane Bože, dej nám lepší čas dožiti,
uherského krále v Budíně viděti.

Tuto píseň složil na Odoni[164] zámku
Komodický Ištván, onodský kapitán.

Uherská zem byla velmi spustatěla
od Turkov, od Němcov, také od Tatarov.

Roku tisícého k tomu petistého
devadesátého k tomu devátého.

Chvála tobe, Bože, na vysokém nebi,
chvála, požehnání v nebi bez prestání.

Amen ať se stane, všemohoucí Pane,
a tvého království všem se nám dostane. Amen.

52. Nové Zámky (r. 1663)

[165]


Kdo mi podá vody, hlavy méj smáčeti,
studnice slz truchlých bych mohl plakati,
Uherskú krajinu srdcem poželeti,
jej škodu velikú perem vypísati.

Napomínal nás Búh před tisíci léty,
když se písal šeststý šedesátý tretí,
prišel Turek, Tatar, neprítel ukrutný,
obsadil své vojsko pred Novými Zámky.

Kdy sme Pána Boha nechtěli se báti,
bližního jak sebe srdcem milovati,
vedle prikázání jeho nechodili,
slovo jeho svaté pod nohy tlačili.

V našéj miléj vlasti bezpečně bydlíce,
na žádné neštestí naše nespomnúce,
v rozkošech tělesných si oblibujíce,
lakomství a pýchu jen následujíce.

Když lid v vlasti našéj radosti čekaly,
po velikéj tvrzi[166] k žatve se chystali,
tehdy Turek, Tatar, velmi se šikuje,
pod Novými Zámky k polední harcuje.

Nic sú nemeškali, šiatre vystavili,
Nový Zámek vúkol oblíhat počali,
nevolným kresťanom spočinút nedali,
hned dne zítrejšího oblíhat počali.

Často z Nových Zámkú do pole hleděli,
by pomoc odněkud dočekati mohli;
než pohan ukrutný nespal ve dne, v noci,
chtějíce v tom zámku své bydlení míti.

Dosti se bránili, pilně bojovali,
zámek sedem týdnúv věrně sú držali,
jančarúv, Tatarúv mnoho sú pobili,
pred baštami jarek nimi naplnili.

Však pohan ukrutný nic jest neubýval,
než ve dne i v noci jak voda pribýval,
to vidúce, náš lid velmi se obával,
Pána Boha svého ku pomoci žádal.

Nevidúc nikudy kresťanskéj pomoci,
museli sú zámek pohanom poddati,
své milé príbytky s plačem zanechati,
s stríbrem, zlatem, šactvem rozlúčení vzíti.

Múky, také masa majíce v hojnosti,
vína výborného i jiného dosti,
nemohli vynesti, obruče sekali,
by jej radněj zeme, než pohané pili.

Polituj, náš Bože, zámku tak pekného,
bašty a slúp pěkný království našeho,
vítezúv chýrešných (též) i panóv mnoho,
kterí tam bydleli ku ochraně jeho.

Málo sú meškali, k Nitre pospíchali,
Frajšták[167] i Levice zase sú dostali,
Palank[168] zapálili, Gymeš[169] rozborili,
a odtud k Kungradu[170] děla svá pritáhli.

Města i dědiny s peknými kaštěli
mnoho jsú spálili, vniveč obrátili,
kdež jméno tvé svaté kresťané chválili,
tam lišky i zvery své bydlení mají.

Pokud Turek pohan té zámky dobíjal,
Tatar po krajine jak běsný pes behal,
naše milé dítky, peknú čelad lapal,
starých preukrutně bez lítosti sekal.

Neměl na tom dosti, že našu krajinu
splundroval[171] a spálil, šel jest na Moravu,
prihnal statku mnoho, ženského pohlaví,
nemel jest lítosti k nižadnému stavu.

Veliký plač a krik činili v tábore
nevolní kresťané, ležíce v šátore,
uschli od plakání jak kúra na dreve,
polituj nás, Bože z vysokého nebe.

Mnohých na povraze za sebou vodili,
kterých byť hovada Turkom prodávali,
nemali co jesti, chleba jim nedali,
místo chleba konské krvi jim dávali.

S peknými pannami svou vúli činili,
vdovám a sirotkám jsú nefolkovali,[172]
naše milé dítky na cestu metali,
mnohým bez lítosti hrdla odrezali.

Tu ptáctvo nebeské, tu zvírata polní
s těly mrtvých našich k vúli svéj se krmí,
nemúžme zvoniti, aby sme poctivě
nesli ku kostolu pochovat těla své.

Ano i té, které byly pochované,
v kostolích do sklepúv uctivě vložené,
pokoje nemely pri tých veci drahé,
které s nimi byly spolu pochované.

Sklepy otvírali, šaty s nich svlékali,
s velikým posmechem ven z mesta vodili,
některých pobili, na hrbu metali,
jiné pak od zlosti do vody metali.

Mnozí lidé, matky, velkú žalost měli,
když své milé dítky mordovat viděli,
větší lítost a plač v srdci svém nosili,
že jich mrtvé těla pokoje neměly.

Chrámy preozdobné nemohly obstáti,
musely i ony své skažení vzíti,
mnohé jsú zrušené a ohněm spálené,
některé od Turkúv také pošpatěné.

Není člověk v světě takého umění,
škodu vlasti našéj, mordy a pálení
vypsati by mohol, ani možné není,
nad kteroužto plače všeliké stvorení.

Tuto plágu[173] hroznú dopustil Búh na nás,
že my poznávati nechtěli sme v ten čas,
v kterém k nám chodíval, k pokání volal nás,
bychom jej poznali zhovíval dlúhý čas.

My príklady mnohé pred sebou sme měli,
jak Erdílskú zemi[174] Turci splundrovali,
vidúc skazu jejich, z toho se učili,
a z jejich neštěstí sobě príklad brali.

Již my, lidé nuzní, kterí sme zústali,
s strachem, smadem, hladem po horách túlali,
všeho jsúc zbaveni, nemáme obrany,
jak plevy od vetra všudy rozmetáni.

Spívání veselé, hudby, kratochvíle,
rychle se zmenily, jak pena na vodě,
zamlkly organy, neslyšíš muziku,
srdce v nás uvadlo pro žalost velikú.

Koruna prekrásná, kterou ozdobena
byla hlava naše, pod nohy nám spadla,
za slávu potupa na nás se zvalila,
jen by ješte větší od týchto nebyla.

O, Pane náš s nebe! myť prosíme tebe,
pomni na nás nyní v tuto smutnú chvíli,
ač sme prohřešili, patri na nás s nebe,
z téjto velkéj núze, pomoziž nám k sobě.

Oddaliž pohana, nedej víc trápiti,
pro vyvolené tvé rač pokoje dáti,
našu žalost velkú v radost obrátiti,
z téjto smrtedlnosti do večnéj radosti.

Tú písničku jeden, súc všeho zbavený,
premýšlel sám sobě v smutku postavený,
žádal svojéj vlasti zase navrácení,
sobě zde na zemi hríchú odpuštení.

53. O niektorých zámkoch, ktoré Turek vybojoval, zvlášte o Modrom Kameni, Divíne a Zvolene (r. 1576)

[175]


V šírém poli na Podolí
stojí Belhrad murovaný
— — — — — — — — —

Na nem sedí sám císari,
sám císari, sám vladári,
hej, turecký hospodári.

Pred ním stojá dva Turčané,[176]
dva Turčané, dva bašové,
na svých milých bedeliách.[177]

Zticha mluví sám císari,
sám císari, sám vladári,
hej, turecký hospodári:

Hajši,[178] hajši, hospodári!
Pustiže nás bojovati
do uherskéj dobréj zeme.

Zámky, města dobývati,
a co starých postínati,
mladú čelad privedeme.

Slovo mluví sám císari,
sám císari, sám vladári,
hej, turecký hospodári:

Nepustím vás bojovati,
mesta, zámke dobývati
do Uherskéj dobréj zeme.

Ta zema jest velmi dobrá,
ona cinze[179] dobré dává,
sama mi domú posílá.

Ač nás nepustíš (bojovati,
mesta, zámke dobývati
do Uherskéj dobréj zeme),

chceme tvú zem zrabovati,
tebe v ničem zanechati,
tvú Podolskú (zem) skaziti.

Slovo mluví sám císari,
sám císari, sám vladári,
hej, turecký hospodári:

Hajši, hajši, dva Turčané,
dva Turčané, dva bašové,
na svých milých bielých hradiech:

Již vás pustím bojovati,
mesta, zámke dobývati
do Uherskéj dobréj zeme.

Máte-li mi zem Podolskú
vniveč obrátiti, v moc svú,
dám vám odpoved laskavú.

Choďteže vy bojovati,
mesta, zámke dobývati
do Uherskéj dobréj zeme.

Ihned jsou tábor sebrali,
pod Mudrý Kamen[180] pritiahli,
Mudrý Kamen obsadili.

A když jsou podeň pritiahli,
do zámku strielat počali
a junákom tak mluvili:

O junáci, že junáci!
Račte zámku nám poddati
a nedajte ho lámati.

Dobrovolně ho poddajte
a lámati ho nedajte,
s hanbou z neho preč pújdete.

Junáci hned zavolali,
na Turky hlasem zakrikli,
k búji se pekně chystali:

My vám zámku nepoddáme,
ani vy ho nevezmete,
s hanbou od neho pújdete.

Dva Turčané nemeškali,
kusy[181] k šiancám[182] zastavili,
k zámku hned děla zatiahli.

Hned z menších kusov strielali,
aby múry obmekčili,
krásnu baštu jsou zlámali.

V múre hned dier nadělali,
a junáci jsou zasadli,
kudy Turci šturmovali.

Tak se s nimi potýkali,
Turkom do zámku nedali
a s nimi se silně bili.

Kdy sme nemeli pomoci,
premohli junákov Turci
tou svou zradcovskou pomocí.

Hnedky jsou jich povázali,
pred Mudrý Kamen vodili,
junákom hlavy stínali.

Mudrý Kamen Turci vzali,
junákov v něm osadili,
hned jsou pod Divín[183] pritáhli.

Na junákov zavolali,
aby jim Divín poddali
a lámati ho nedali.

A junáci zavolali,
na Turky hlasem zakrikli,
tak jim mluviti začali:

My vám zámku nepoddáme,
ani ho vy nevezmete,
s hanbou od neho pújdete.

Dva bašové nemeškali,
hnedky strílat rozkázali,
aby zámek dobývali.

Tak jsou na skalia strielali,
až zase gule padaly,
tomu se Turci divili.

Sedemsto razú strelili,
na jedno místo jsou bili,
to jsou Záhorci[184] čítali.

V ten čas nahore na rováš
Záhorci narezávali,
kolik jsou razov strelili.

Široký Franc co učinil?
Na Divíně hajtmanem[185] byl,
s zámku se jest dolu spustil.

Tak ho Turci hnedky jali,
pred dvúch bašov ho privedli,
mučiti ho hned kázali.

Tak jsou zradci ho mučili:
Povez jak máme strílati
a Divín zámek lámati?

A on k bašovi promluvil,
zjevně takto jest oznámil
a žalostive zaplakal:

Ač tudy strielat budete,
Divín zámek nevezmete,
s hanbou od něho pújdete.

Neb živú skalu strieláte,
s dolněj strany (děla) zatiahnite,
tak Divín zámek vezmete.

Dva Turčané nemeškali,
hnedky jsou jest rozkázali,
aby kusy tam zatiahli.

I hnedky jsou jest strielali,
krásnú baštu jsou lámali,
hnedky jsou múry obmakly.

Tak krásnú baštu zlámali,
až se múry hned sypaly,
k šturmu se Turci chystali.

Junáci když to zveděli,
na dierách Turkom zastali
a s nimi se potýkali.

Tak se s nimi prudce bili,
že mnoho Turkov pobili
a s nimi se silně bili.

Turci predce šturmovali,
junákom masláku[186] dali,
by smelého srdce byli.

Když to junáci viděli,
hned se rmoutiti počali,
však predce k šturmu beželi.

Jeden víťaz co učinil,
který z Víglaše poslán byl?
Mnoho Turkú svou rukou zbil.

Jméno jest měl Urban Škodný,
pacholek byl velmi silný,
nebyl jemu v zámku rovný.

Poslyštež jak byl učinil!
Do sklepu se jest zatvoril,
v tom sklepu se silně bránil.

Turci se k němu nahnali,
aby Škodného zabili,
a on se skryl mezi múry.

Turci k němu šturmovali,
na sklepe dvere zlámali,
na Škodného dobíjali.

Jináče k němu nemohli,
než po těliech ta hore šli,
kterí od něho zhynuli.

A on hned na dierách zastal,
Turkov mnohých pomordoval,
najvíc jančarov, Tatarov.

Potom když nemohol stačit,
musel sa fortiela chytit,
a takto musel učinit:

Hned jeden súdek rozvalil,
a prach z něho ven vysypal,
všudy po sklepe posypal.

Hnedky on hubu uchytil
a do prachu jest hned vložil,
velkú summu Turkov pobil.

Bašové nic nemeškali,
Turkom hnedky rozkázali,
by mu hlavu na kuol stiahli.

Když jsou Turci Divín vzali
a junákov vystínali,
pred Divín na plac vodili.

Tých sedemdesát junákov
pobili sedemsto Turkov,
najvíc jančarov, Tatarov.

Balaži Jánoš[187] se obrátil,
k zemi svou hlavu pochýlil,
a žalostive zaplakal:

Neželiem já mocného Divína,
ani Mudrého Kamena,
však že jest to božská rána!

Ale želiem svých junákov,
vybraných svojich pacholkov,
prepekných mých bojovníkov.

O, kdybych já jich teprv mal,
já bych na Turka bojoval,
svoje zámky zase pobral.

Turci svého špehára meli,
když jsou pod Zvolenom byli,
do uherského tábora poslali.

Všudy se zradce procházel,
pod Víglaš s nimi také šel,
a v tábore silně bežel.

Potom se k Turkom navrátil,
dvom bašom se jest ukázal,
a slovíčko jim promluvil:

Nečekajte vy zvolenských pánov,
neb jest tam výborných junákov,
po jednom vybraných pacholkov.

Drábúv, haviarúv, sedlákúv,
i také výborných Nemcúv,
Slovákúv, také Slezákúv.

Turci když to uslyšali,
pohotově koně meli,
aby potom utíkali.

Kdyby se byli ukázali,
uhorští páni pritiahli,
Búh vie, kde by Turci stáli.

Ale co naši učinili,
když najprv krik uslyšali,
žeby Turci dva zámky dobyli?

Hned jsou také utíkali,
a strelbu preč odvozili,
tak svá hrdla zachovali.

Jedného jsou tam nechali,
starého drába zústavili,
zámku pustýho nechali.

Aby on hned nic nemeškal,
dvere v zámku pozatváral
a strelbou na Turky strielal.

Neb mu byli zanechali,
strelbu také zústavili,
aby se Turci ulekli.

Slamenných mužúv nadělali,
do oblokov nastavali,
aby se oni ulekli.

Turci málo na to dbali,
prvním šturmom Somoš vzali,
a na něm se osadili.

Když jsou Turci Somoš vzali,
toho drába na kuol stiahli,
sami nad ním katom byli.

K císari se navrátili,
Uhorskú zem zrabovali,
mladú čeládku privedli:

Císariže náš, císari!
Najjasnější náš vladári,
dobrotivý hospodári!

Dekujeme tvéj Milosti,
žes nás pustil bojovati
do Uherskéj dobréj zeme.

Toť sme ti novinu prinesli,
tri zámky sme ti dobyli,
mladú čelad sme privedli.

Prijmiž to od nás, císari,
najjasnější náš vladári,
této od nás malé dary.

Císar jim z toho děkoval,
a velice se radoval,
a darom jich obdaroval.

O, Pane náš, náš veliký!
Uslyšiž svúj lid křesťanský,
zbaviž nás turecké moci.

Aby ten Turek ukrutný,
pohan, Tatar, Němci s nimi,
aby byli zahanbeni.

Rač ty, Bože, sám ríditi,
za nás mocně bojovati
a lid svúj nedaj hubiti.

Aby lid tvúj již sverený
a jsa tobe poručený,
brániže nás do skonání.

Jezu Kriste, Pane milý,
dej nám pokoj zde na zemi,
uveď nás, Bože, v své království. Amen.

54. Alžbeta Bátory v Čachticiach (r. 1610)

[188]


Brodil sa koň sivý podľa panské nivy,
na nem sedel Janko všecek žalostivý,
že mu jeho milú do Čachtic zaviedli,
na tom panském zámku v svetlici[189] zavreli.

Neplač, Janko, neplač, černojoký Janko,
nenariekaj veľmo, moj drahý šuhajko!
Pújdeme na zámek, kým započne svitať,
pújdeme ke grófki, budeme ju pýtat.

Jak bych ja neplakal, sivojoký Janko,
jak bych nenariekal, moj drahý šuhajko.
Javorina plače, aj Vršoček zlatý,
už sa moja milá vícej nenavrátí.

Neplač, Janko, neplač, černojoký Janko,
nebanuj poslúchnút, moj drahý šuhajko!
Pújdeme na zámek, otvoríme brány,
ani panský vartár[190] sa nám neobrání.

Jak bych ja neplakal, sivojoký Janko?
Jak bych nenariekal, moj drahý šuhajko!
Aj mesiaček plače, aj ty Hory bielé,
už je mojej milej není víc nažive.

Mňa koníček sivý do vojny ponese,
ale ma nikda víc domú nedonese.
A keď budú Turci Belgrad dobývati,
zabijem jančára, vezmem mu pás zlatý.

A keď budu Turci Budín dobývati,
zabijem ja bašu, vezmem paloš zlatý.
A keď budú Turci Vídňu dobývati,
zájmem jim zástavu, aj ten mesiac zlatý.

A keď budú Turci Nitru dobývati,
budem sa rúbati, až ma smrt zachvátí.
Rúbajte sa, chlapci, ja sa už nebudem,
ja vedľa méj milej v hrobe ležat budem.

55. O Tompierovi (r. 1620)

[191]


Pobožní křesťané, račte poslyšeti
noviny, které vám já budu spívati.

Zbouril dabel mníchy, školu jezovítskou,
chtěli vyhladiti víru evanjelíckou.

— — — — — — — — — — — — —
— — — — — — — — — — — — —

Tu na svého koně sedol Tompier zradce,
o svém zahynutí neveděl nakrátce.

Tisíc šestistého roku dvadcátého,
tu vzalo skonání tělo Tompiera zlého.

Pojav sebou tábor, chtěl Prešporek vzíti,
uhorskú korunu pod zradou dostati.

Obnechal tábora mezi vinicami,
také opatrený silnými vartami.

Dvadcat muškatierov[192] silných s sebou pojal,
upřímně se němu k zámku Prešporku hnal.

Uherští junáci z zámku se dívali,
puškárom statečně pilně prikázali.

Puškár strielal zradce, chtěl zradu konati,
— — — — — — — — — — — — —

Na Tompiera zlého všecko sa hybalo,
— — — — — — — — — — — — —

Uherští víťazi když sú to spatrili,
puškára — — — — — — — — —

Tu hned o zem padol, Němci utíkali,
uherští junáci k zámku pospíchali.

Od rána celý den Němci se honili,
v vinohradech, v horách mnoho lidu zbili.

Právě v devátý den svatého Michala
Tompierova hlava své skončení vzala.

Uherští junáci ven z zámku vypadli,
Tompierovo tělo mezi sebe vzali.

Vnáhle hlavu jeho s těla odrezali
a tělo za nohy do zámku sú vlekli.

Pánu Revaymu hlavu darovali
a pánu Palfymu též hu ukázali.

Když pán Palfy hlavu Tompiera uhlídal,
žalostive plakal, jeho jest litoval.

Potom kázal hlavu zas k tělu prišiti,
Tompierovmu tělu pohreb učiniti.

Nebyl hoden toho pohrebu slavného,
(nebo) Tompier páchal v svetě mnoho zlého.

O, jak o tom mnozí již neradi slyší
naši protivníci jezuiti mníši.

Dosti Tompier zlosti Moravě učinil
a Uherskú zemi zrabovati mínil.

S ďábly čary strojil, popálil krajiny,
že byl vítěz slavný, o tom šly noviny.

Než jeden uherský vítězský dobrý pán,
Rákovci Durík jménem prišel k Prešporku sám.

Od mostu zaskočil, počal Němcov biti,
z domu a z kvartíre naporád honiti.

Kozáci Tompierovi utíkat musili,
na cestách dost lidu dobrého pobili.

Ráčil milý pán Búh svú moc ukázati
a Tompiera zlého s sveta sprovoditi.

Pane Jezu Kriste, rač sám spomáhati,
uherskému králi dobré štěstí dati.

I s jeho junáky by mohol bojovati,
tu Uherskú zemi v pokoji držeti.

Amen, ať se stane, všemohoucí Pane,
a tvého království všem se nám dostane.

56. Myjava a kozáci (r. 1621)

[193]


Poslyšte, kresťané, noviny pravdivé,
co vám chci spívati i vypravovati.

O mordu, pálení dědiny Myjavy,
i o její škodě skrz Němce tyrany.

Velkú pověst měli v Uherském království,
majíce junákúv, také statku množství.

Častokrát vítězi ti Uhri a Němci,
pred těmi junáky museli utěcti.

Trojnásobné zbroje Myjavané měli,
ručnice a kosy, potom také cepy.

Když kozáci prišli, do Moravy vpadli,
hned jich Myjavané náhle privítali.

Hať sú učinili u Strážnice[194] města
kozáci junáci, kde byla silnica.

Od Strážnice města nedaleko hať ta
k Moravě ležící Rohatec jméno má.

Kde sú Myjavané kozákú pobili
a tam žilinského richtára odňali.

Mohli povědati ti zradci kozáci,
že sú Myjavané tak dobrí junáci.

Pán velikomožný Nádaždi[195] pán Pavel
sotva v svojém panství takých junákúv měl.

Jako Myjavané dědináci byli,
když sú na kozáky obrátili strely.

Nebyla krajina, než jedna dědina,
nediviž se tomu, že jest splundrována.

Mnohýkrát z tábora, když ležel u Broda,[196]
vojáci se ptali: Co jest ta Myjava?

Zámek nebo město? Že tak se protiví,
všeckému táboru na odpor se staví.

Hned kníže Krnovské[197] ze země své Čechov,
Slezákúv svých dobrých statečných vítězúv

po jednom vybraných poslalo Němcov svých,
chtělo se pomstiti, Myjavu zhladiti.

Hnedky na svitání radu sobe dali,
od Turéj dědiny, kde sú nocleh měli.

S velikým dost vojskem oni sú vytáhli,
aby tak Myjavu se všech stran oblehli.

A varta myjavská, jak jich uhlídala,
hnedky jest nazpátek k dědině bežala.

Všeckým Myjavanom, radě i richtárom
na vežu kázali, by se tam bránili.

Tak sú se bránili, Němcom odpírali,
za své milé statky raději zemreli.

Púlčtvrta tisíce bylo jich i více
okolo kostela, okolo kostnice.

A hned muškatýri strelbu svú pustili,
kostel co nějaký zámek dobývali.

Co k ňákému městu šest šturmú sú hnali,
ale Myjavané všeckým odolali.

Tak velmi stríleli, ze trech stran pálili,
že dve tuně prachu sú tam vystríleli.

Oni se bránili, Němcom odpírali
a ze svojich ručnic mnoho sú zabili.

Strelba ze všeckých stran byla jest veliká,
nebo Němci byli vybráni z daleka.

Taková tu bitka byla pri kostele,
od rána zpoledna byla jest toho dne.

Ze trech stran sú kostel ohněm zapálili,
aby Myjavanú z věže ven vyhnali.

Oni byli stálí, šindel odbíjali,
a tak jejich zlosti predce odpírali.

Pán Búh všemohoucí, jenž má vše v své moci,
ráčil jich chrániti a opatrovati.

Richtár té dědiny byl tu postrelený,
u dverí cinteru jest jisté znamení.

Však prvé než upad paměti dobré byl,
z své ještě ručnice jednoho prostrelil.

Po poli, v kostele, kterých sú pobili,
osob osemdesát tam jich načítali.

Hajtman pak tých Němcov jsúce ve své zbroji,
hlasem velkým volal, aby se poddali.

Ale hned v ty časy jeden ho prostrelil,
když proti veži stál, očima naň patril.

Nebylo vetšího, divu hroznějšího,
než kterých pobili, co v kostele byli.

Již jim velké muky v kostele dělali,
mučili, stínali, divně mordovali.

Němcov, kterých oni na vozy pobrali,
a do svého vojska naspátek odvezli.

Na deseti volích sotva odvézt mohli,
kterým sú Myjavci do pekla pomohli.

Potom všecky statky brali i dobytky,
naplnivše vozy sbehli sú se hnedky.

Zas sú zapálili, vniveč obrátili,
a co najhoršího, to sú jim činili.

Velký plač, kvílení učinily ženy,
když svojích manželúv našly zmordovaných.

Polituj se, Bože, Myjavanúm v núze,
neb jim žádný jiný, krom tě, nespomúže.

Ať v tomto údolí živi sú k tvé vúli,
a po téjto smrti, dej do ráje vjíti.

Tu kdež ty prebýváš s svým synem Ježíšem,
Pán Búh všemohoucí, dej nám dojíti všem.

Svatéj Kateríny[198] byl den znamenitý,
když se ta věc stala, vskutku vykonala.

Roku tisícého také šestistého
k tomu dvadcátého a počtu prvního.

57. Pieseň o biednej Uhorskej krajine (r. 1620 — 1637)

[199]


Každý kresťan račtež poslyšeti,
proč nás milý Búh hrozí trestati,
i metlu na nás prichystal,
tak aby lid bezbožný potrestal.

Abychom z hríchú pokání činili,
co sme proti Bohu provinili,
summu sme velkú povinni,
pokud s nami milostivě činí.

Búh se na nás rozhněval pro zlosti,
pro všech lidí sveta nepravosti,
zbúril vojny nepokoje,
k tomu v svetě rozličné rozbroje.

Jaké v svetě těžké mordování,
jaké velké krve prolévání
od počátku sveta nebylo,
k nám se hríšným všecko uvalilo.

O ach, Ferdinande, králi[200] milý!
Však sme ti v ničem vinni nebyli,
žes nás kázal mordovati,
starých, mladých naporád stínati.

Poslal si na nás hrozné tyrany,
Němce, Španiele i Balony,[201]
kterí jsú nic nelitovali,
všecko všudy naporád pálili.

Ještě sú na tom neměli dosti,
stínali, pálili v rychlosti,
měst, městeček nelitovali,
všecko všudy naporád pálili.

Politujtež, milí kresťané, mordu
v Uhrích také velikého pádu,
starých, mladých jsú stínali,
malé dietky na dvoje trhali.

Matky, matky, velkú žalost máte,
s svými syny nikdy se neshlídáte,
oni jsú pomordováni,
od německého lidu stínáni.

Och, není-liž to veliká ohava?
Ženy zvláčeli[202] také do naha,
ctné matrony poškvrnili,
poctivé panny pokoje nemely.

I mrtvé těla ven vykopávali
a jim také pokoje nedali,
zhúru nohama staveli,
ohavným vecem tak jsú se smáli.

Da[203] ani ti boží kostolové,
Bohu oddaní pekní chrámové
pred nimi se neobrali,
tak jsú chtiví všickni k tomu brání.

Když pritáhl i ten hrozný tyran,
Barfagi Feranc, tak jest jmenován,
hrozně s lidmi nakladali,
prachy lidem do ust jsú sypali.

Starých lidí nic nelitovali,
jazyky z ust jim vyrezávali,
na stěny je pribíjeli,
ohavným vecem se dívali.

Hamba o tom všecko vysloviti
a vúbec lidem pripomínati,
co ten bezbožný lid činí,
sluší již zamlčeti nyní.

Ach, ach, milá vlasti, zem Uhorská,
co jest to pokuta velmi těžká,
nebeská, že si nyní prišla,
mnohý schybí svého místa.

Ach, pohleď na to, milý kresťane,
co se ještě dále stane,
neprestaneme-li zlosti,
strach jest ještě vetších ukrutenství.

Za to všecko Boha požádajme,
v jeho ruce mocné se obraťme,
dítky, mládenci i starí,
obraťme se k jeho svatéj tváři.

Nebo to všecko upokojí Búh náš,
dá mír, pokoj, dá dobrá léta zas,
dá úrody, dobrá léta,
dá nám v svetě prodloužení života.

Amen, amen, Pane na vysosti,
svatý, svatý náš milý Ježíši,
vyvediž nás z tej žalosti,
potom pojmi do věčnéj radosti.

58. Spustošenie Uhorskej krajiny pod Turkami

[204]


Milí páni, slyšte, k spívání pozor mejte,
jak Uherská zeme spustatěla, pohleďte,
škodu velkú vzavše
máme dosti plače
všudy na každém míste.

Ach, jak veliký hněv Pán Búh jest vylil na nás,
svoju hroznú metlu račil dopustit na nás,
protož se ponížme,
k němu se obraťme,
takto všickni zvolajme:

Ty si Stvoritel, náš pane, tys večný král náš,
tys pred neprátelmi neomylný pane náš,
ty si náš ochrance,
i mocný obrance,
o, nad námi smiluj se.

Tebeť my vzýváme, samého vyznáváme
za krále i pána, i verného hetmana,
ty sám nás ochraňuj,
cesty naše spravuj,
církev svatú obhajuj.

Harcuje neprítel Turek, Tatár ukrutný
na nás na kresťany jako diabel rohatý,
my stále rmútíme,
plačlivě kričíme,
takto k tobe voláme:

Abba,[205] otče svatý, náš milý Stvoriteli,
jenž si nás vykúpil, Ježíši Spasiteli,
slíbils spomáhati
kdo bude volati,
tvéj pomoci žádati.

Ej, začež si se od nás smutných odvrátil,
proč si nás sirotky pod jich ruku zavrátil?
Obratiž k nám, pane,
oči tvé velebné,
pro milosrdenství tvé.

Uschla jest tvár naša tak jako pecná hlina,
z našeho líce krása velmi jest promeněna,
strachem srdce naše,
všecky smysly naše,
velmi promenily se.

Stíná Turek zlostný, morduje nemilostně,
starých pomorduje, mladých preč odvozuje,
panny poškvrňuje,
ženy nešanuje,
svú vúli provozuje.

Račiž pohlednúti, jak nás málo zústalo,
pri Evanjelium málo se zachylilo,
jedni k bohúm cizím,
druhí k Turkom zlostným
pro živnost se oddali.

O Pane náš milý, jestli nás v tuto chvíli
nebudeš brániti a za nás bojovati,
musíme preč jíti,
všecko opustiti,
tak životy brániti.

Škodlivý pak pohan, jestli on to dokáže,
tvých verných kresťanúv jestli odsud pobere,
kázaní tvých svatých,
z kazatelúv verných
nezústane žáden z nich.

Kterí i zústanú, jak se spravovat budú,
bez Evanjelium jako hovada budú,
a tí, kterí ujdú,
do cizích zem pújdú,
jak se spravovat budú?

O nerač dopustiť ten hrozný posmech na nás,
budú Turci mluvit, že si ty zavrhol nás,
že si jich zalíbil,
za svúj lid vyvolil,
nás pak že si oddělil.

Utíkáme se již pod tvú svatú ochranu,
rač ty sám pohanúv odvrátiti na stranu,
ať nás nemordují,
zemi neplundrují,
ze všech stran nesužují.

Ej, pakli nás ještě jednúc s nimi potresceš,
staniž se tvá vúle, tak jako sám míti chceš,
tak ty učiň s námi,
smiluj se nad námi,
dej nám své požehnání.

Co sme zhrešili, to nic není proti nám,
ale se to našlo proti prikázaním tvým,
protož nás sám káraj,
tresci, napomínaj,
neprítelovi nedaj.

Jak otec laskavý vezma prútek v své ruce,
tresce své dieťatko, tak jak on míti chce,
tak ty učiň s nami,
smiluj se nad nami,
odpusť nám naše viny.

Utočiště v tobe, naději svú skladáme,
ve Stvoriteli svém fundament zakladáme,
o, prosíme tebe,
privediž nás k sobe
do vysokého nebe.

S anjely bezpečně dej se radovat večně,
na tvú tvár patriti, tobe, králi, spívati:
Svatý, svatý, svatý,
večný, jasný, slavný,
… beránku boží.

59. Odchod Rákóciho

[206]


Keď sa ten Rákóci z Uherskej krajiny
odberal, odberal, odberal,

všeckie starie krpce už ta bol
posberal, posberal, posberal.

A predsa sa ešte na túto krajinu
obzeral, obzeral, obzeral.

60. Brandeburg

[207]


Strachujú se lidé,
že Brandeburg ide,[208]
v Čechách a v Morave
bude bitka práve.

Skaržá[209] se slzami
všecke české dámy,
píšú si do Vídna,
co je za novina?

Rozkazy vydává,
své vojsko svolává
královna uherská,
naša paní česká.[210]

Husaroch verbujú,
kone remundujú,[211]
trubia i bubnujú,
tak valedikujú.[212]

Vale,[213] pantatíčku!
Bozkám ti ručičku,
vale ti povedám
a zdravie ti žádám.

Plyvajú[214] ti líčka,
bolestná matička.
Neplač, nestrachuj se,
však ja prijdem zase.

V svém zdraví zústávej,
mne Bohu oddávej,
valete,[215] bratričky
aj i vy, sestričky.

Pán tatík, mamička,
bratri i sestrička,
račte mi odpustit
a nic zazlé nemít.

Odpusťte mi ten raz,
pre Boha pýtám vás,
neb mi order[216] prišel,
abych berzo[217] išel.

Ja do bitky idu,
nevím, či víc prijdu,
bo mne možú zlapit
anebo i zabit.

Jednak jich tam vítá,
když kulečky pusťá,
hlavy pudrované
neb frizirované.

Jednak jich tam chvatá,
hercega[218] neb grofa,
nich neplatí panstvo
anebo zemanstvo.

Ništ tam generalstvo
aneb kapitanstvo,
Brandeburg s delami,
uctí s kartačami.

Krik je na ulici,
že trubia koníci,[219]
znamení dávajú,
že se odbírajú.

I mne ten čas prišel,
aby sem len išel,
valete, mé milé,
uprímné prítelé.

Na koňa sedávám,
vám v lásce zústávám,
žádám vás videti
v mojem dobrém zdraví.

61. Brandeburg a generál Braum

[220]


Došla štestlivá novina,
že Brandeburg pobitý,
nestaraj se, moja milá,
neb sem ja nezabitý,
nebo sem štestlive vyšel,
již do domu jíti mám,
když dovolí general Braum,
veru ti vizitu[221] dám.

Nestaraj sa, mé srdečko,
ani sa ty neturbuj,
že kulečky na mne leťá
jak pčelách žadlavý[222] rój.
Nic ja se teho nelekám,
neb jest pán Búh pri mne múj,
kterého na pomoc volám,
aby sem skorší byl tvúj.

Ty mne v lásce zatrímávej,
i společne tu vernost,
len rozmysli v srdci tvojém,
jaká je to pekná cnost:
Lítám jak ptáček po svete,
na tebe nezabúvám,
neb si vždy v myšlénkách mojích,
mému Bohu prisahám.

Trebas ve dne, trebas v noci
slub budem zotrímávat,[223]
a na mé nehodné psaní
tvúj lístek očekávat.
Občerstvi srdce zemdlené,
a piš, či mne miluješ,
neb sem z lásky vyrúcený,
s tím mne neutrucuješ.

Dávám ti posled na známost,
že te ešte milujem,
ščírost,[224] vernost mého srdce
ku tebe zotrimujem,
když mne v lásce zotrímáváš,
milujem te stokrát víc,
neb sem z lásky vyrúcený,
i u mne neplatíš víc.

Odpověď:
Vzala sem tvúj list, múj milý,
na tým sa ty nestaraj,
žeby mé srdce zeprelo,[225]
to sa ty nenazdávaj,
že sem tebe psaním mojím
dosad neobčerstvila,
v tvých myšlenkách nezústávej,
že sem na te zabudla.

Na tým sa velmi radujem,
že si ty obránený
a že došly tvej milosti
starodávnéj prameny.
Proboval si Brandeburka,
že si v Čechách v bitce bol,
z bitky si šteslive vyšel
a na mne si nezabol.

Pýtaj si tehda slobodu,
budem te očekávat,
s kterú sem se zavázala,
tu milost[226] zotrímávat;
Pán Búh by ma velmi pobil,
kdybym na te zabudla,
na tu vernost, kterou sem ti
jedné razy slúbila.

Není má milost jak ruža,
aby ona zeprela,
aneb jak žeravý uhel,
aby te popálila.
Čudujem se, že te náhlo
zlé myšlenky porvaly,
ani sem se nenazdala,
že si ty tak zúfalý.

K Bohu tehda obrať srdce,
abys byl osvícený
a v téj našej starodávnej
známosti potverzený,
když prísahu zapoverhneš,
v tele budeš ranený,
a po smrti na tvéj duši
preukrutne káraný.

62. Červený rytier a Zburova dcéra

[227]


Plakaly breziny pri rece Morave,
keď nesli rytíra s šátečkem na hlave.
Hlava porúbaná, šátek skrvavený,
ktože ťa porúbal, moj milý, premilý?

Plakaly aj skaly na horách vysokých,
keď nesli rytíra na nosidlách zlatých.
Hlava porúbaná, šátek skrvavený,
ktože ťa porúbal, moj milý, premilý?

Plakalo aj nebe velohustým daščem,
keď nesli rytíra pod červeným pláščem.
Hlava porúbaná, šátek skrvavený,
ktože ťa porúbal, moj milý, premilý?

Na slúpu trihranném vrzá koruhvička,
za slúpem trihranným zelená rovnička;
na rovni zelenej dvaja koni vraní,
a na nich rytíri k boji prichystaní.

Bili sú sa, bili, z rána do polednu,
až z nich krev hrčala za Milicu jednu.
Bili sú sa, bili, z poledna k večeru,
až z nich krev hrčala za Zburovu dceru.

Odkažte, odkažte tej Zburovej dcere,
že si ju Červený rytír víc nebere,
že on už umírá s hlavú porúbanú,
nech mu aspoň pošle šátek na tu ranu.

Tu ti, moj premilý, tu ti šátek nesem,
ja pro tebe velký zármutek ponesem.
Hlava porúbaná, šátek skrvavený,
len ty neumíraj, moj milý, premilý.

63. Pieseň o Červenom Kameni a Červenom víťazovi

[228]


Posluchajte, lidé, co budu spívati
a co se jest stalo v Červeném Kamenci.

Na něm jest prebýval pán prevelmi slávný,
jemuž jméno bylo pán Víťaz Červený.

A on k tomu i mel svoju mladú kňahnu,[229]
která že jest byla prevelmi těhotna.

Vtom jest uherský král na vojnu zavolal,
Vítěze Červeného jménom ho jmenoval:

Ač doma zústaneš, na vojnu nepújdeš,
pod hrdlem, pod statkem od krále zahyneš.

A jak to uslyšal pán Červený Víťaz,
ano sa prevelmi zarmútil jest v ten čas.

Svojej mladej kniahni hrdla se jest chytil,
a v ten čas že jí hned slovíčko promluvil:

O, politujže to sám Bože s vysosti,
že tě musím nechať v tej tvojej úzkosti.

Ač doma zústanem, na vojnu nepújdem,
pod hrdlem, pod statkem od krále zahynem.

Jeho mladá paní když to uslyšela
a ona že horce plakati počala.

Slovo jej promluvil pán Víťaz Červený:
Porúčím na Boha to tvoje želení.

Jestli tě obdarí Pán Búh všemohoucí
synom nebo dcerou, hned mi lístok odpiši.

Taže ty s ním pošli mé milé pachola,
kdy mne také najde, nech mi (lístok) podá.

S kniahnou se rozžehnal, na vítězov zvolal,
aby jeden každý své koníčky sedlal.

Jak to uslyšali prepekní víťazi,
hned svoje koníky pekně osedlali.

A takže se sebral na vojnu tureckú
pán Víťaz Červený s svojimi víťazi.

Kdy jsú oni prišli k uherskému táboru,
a již silně leží v tej Tureckej zemi.

Nemnoho meškala jeho mladá paní,
a ona dvúch synov pekných porodila.

Ona sama písmo[230] dobré rozumela,
lístek napísala, za pánem poslala:

že jest porodila i dvúch mladých synúv,
aby ten dar prijal s velikú radostí.

Múj pane zmilený, jakovými jmény
by si mi odpísal, kážete krstiti?

Když jest ono prišlo k Novému Budínu,
tamže si hospodu[231] hledalo v tu dobu.

Hospodu si našlo u tej starej baby,
Vítěze Červeného u jeho macochy.

Hned ho spytovala, neb ona myslela,
jako by z tohoto sveta snésti mohla.

A pachole jej i slovo promluvilo,
neb ono o její zradě nevedělo.

Vtom malé pachole tvrdo jest usnulo,
na stúl s klobúčíkem lístok položilo.

Hned tá stará baba, jak to uviděla,
ona že jest lístok ukradmě vyňala.

Písmo rozumela, hned ho prečítala,
do peci jest vrhla, jiný napísala:

Že jest jeho paní dve štěnce zrodila,
o dvúch mladých synoch ona zatajila.

Jedno že jest mela prevelmi gubatuo[232]
a druhé jest tak velmi náremně holuo.

Toto porodila tato zradná hrdá,
jako se spravuješ, tak ti Búh pomáhá.

Ten když napísala falošný — — — — —
— — — — — místo prvnějšího položila.

Když malé pachole na svitání vstalo,
o zradnom lístočku ono nevedělo.

Pán Víťaz Červený do pole vyhliadol,
a tamže jest své milé pachole viděl.

Když jest k němu prišlo to malé pachole,
pekně se uklonilo, lístek mu podalo.

On ho hned otevrel, a doňho nahliadol,
v tom se jest čítání náremně ulekol.

To malé pachole na něm zmerkovalo,
rado by se ho spytalo, avšakže nesmelo.

Pán Víťaz Červený velmi se rozhněval,
to malé pachole po líci uderil.

Lístok prečítavše, do šablatašky[233] vložil,
a jiný napísat hnedky jest rozkázal:

S čím mně Búh obdaril, rád musím trpeti,
té dve moje štěnce rád musím snášeti.

To ti oznamujem: Pekně jich chovajte,
čím[234] se domov vrátím, (zemrít jim) nedajte.

Když lístek napísal, pacholeti podal,
pán Víťaz Červený velmi mu prikázal.

To malé pachole nic jest nemeškalo,
svého pána rozkaz velmi vyplnilo.

Když zas pricházelo k Novému Budínu,
u tej starej baby zas melo hospodu.

Ten malý lístoček za klobúkem melo,
na stúl položilo, tvrdo jest usnulo.

Hned tá stará baba ukradem vyňala,
ten malý lístoček zradně prečítala.

Do peci ho vrhla, jiný napísala,
a všecko fortelně[235] jiné vymyslela:

Aby její prse obe obrezali,
a obema po jednom do ust položili.

Potom by jich hnedky do bočky zabili
a tichým Dunajem ta (dolu) pustili.

Když baba ten fortiel do listu vpísala,
zase za klobúčok tam ho položila.

To malé pachole o tom nevedělo,
a hned ráno vstalo, tuze pospíchalo.

Když jest ono prišlo na Červený Kamen,
pekně se uklonilo, lístok jej podalo.

Ona hned s radostí lístok otevrela,
když čítat počala, horce zaplakala.

To hned uslyšali prepekní víťazi,
hned ji spytovali, proč tak horce plače?

Povídat nechtěla, než predce musela,
rkouc: Ó, svému pánu co sem učinila?

On na mne odkázal, by ste tieto štěnce,
tých dvúch mladých synov, do bočky zabili.

A mé bílé prse by ste obrezali
a obema po jednom do ust položili.

Aby ste jich také do Dunaje vrhli,
a múj milý život z děla vystrelili.

Jak to uslyšeli, velmi se ulekli,
Vítěze Červeného velmi se ho báli.

Dosti se radili, co mají činiti,
ten ukrutný rozkaz mají vyplniti?

Ač neučiníme, štráfáni[236] budeme,
a od svého pána hrdla potratíme.

A hned nemeškali tých dvúch mladých synov
na ruce pobrali, do bočky zabili.

A tej mladej panej prse obrezali
a obejúm po jednom do ust položili.

Pekněže sú oni dnu bočku zabili,
a žeby se oni v něj neutopili.

Tak jich oni nesli k tichému Dunaju,
tých dvúch mladých synov do Dunaju vrhli.

A tú mladú kniahnu velmi litovali,
vystrelit nechtěli, v skrytý sklep vložili.

Tamže ji ukradmě oni zachovali,
kým se pán nevrátil, pekně ji chovali.

Pán Víťaz Červený z vojny se navrátil
s svojimi víťazi na Červený Kamen.

Hned se on spytuje na svú milú paňú,
kde by ona byla se dvema štěňaty?

Jak to uslyšali prepekní víťazi:
Jako si rozkázal, tak sme učinili,

tvojej mladej panej velmi bílé prse
my sme obrezali, tebe sme posluchli.

A ta sme jich nesli k tichému Dunaji,
tak ukrutný rozkaz my sme vykonali.

Hned jak to uslyšal pán Červený Víťaz,
to malé pachole hned se on spytoval:

Povez(že) za pravdu, kde si nocovalo,
kdy si nám s tými listy posluhovalo?

Za pravdu ti poviem, moj milý, milený,
nocoval som v Budíně u tej starej baby.

Pán Víťaz Červený jak to on uslyšal,
hned tomu rozumel, že (to) matin fortiel.

Nic tomu nemeškal, do Budína bežal,
na svoju macochu právo tam vypýtal.

Právo odsúdilo na jeho macochu:
Po Novom Budíně po koni vláčiti.

Pánom zaděkoval, ta se domov vrátil,
na Červený Kamen zase se navrátil.

Pekně se prechodí, smutně, nevesele,
horce pláče, svú mladú paniu lituje.

Jeho mladá paní hned ho uslyšala,
hned se svému pánu tu v známost podala.

Jakž ji pán uslyšal, hned do sklepu bežal,
svoju mladú paniu (hnedky) na ruce vzal:

Již já málo stojím o té malé štěnce,
když sem tě jen našel pri tvojem životě.

Múj pane zmilený, nebyly to štěnce,
aleže sú byli dva mladí synové.

Však som jí zaplatil v tom Novom Budíně,
po koni vláčili tú moju macochu.

Ja se ti čudujem, že si nepoznala,
že nebylo vlastnou rukou mojou psáno.

Když jest zase bylo o některém čase,
Červený Víťaz šel s paňou na precházku.

Tam sú oni prišli k jednomu kláštoru,
a co jemu jméno k svatému Martinu.

U toho kláštera oni jsú zamrkli,[237]
ta dnu do něho šli, hospodu prosili.

A v něm jest prebýval aj ten svatý Martin,
hospodu jim hned dal, za stúl jich posadil.

Píti, jesti jim dal, dobrú vúli dělal,
Vítěze Červeného s paňou hned jest poznal.

Jeho mladá paní na to nehleděla,
na tých mladých synov pekně zazerala.

Slovko promluvila svatému Martinu:
Tito synové jsú od mého porodu.

V ustech oni meli moje bílé prse.
Jak to on uslyšal, všecko jej povedal:

Jest to spravedlivé, že moji rybári
na tichém Dunaji tam sú jich chytili.

Ke mně jich prinesli v jednej velkej bočki,
v ustech sme jim našli tvoje bílé prse.

Krstiti sem jich dal jedného Martinem,
a druhého sem dal tím svatým Jiríkem.

Svatý Martin rečem nechtěl jest veriti,
svoje bílé prsa musela ukázati.

Nic jest nemeškala, svoje bílé prse
pred svatým Martinem ona ukázala.

On jak to uviděl, že tých prs nemala,
hnedky tých dvúch mladých do ruky jej podal.

Velká radost byla otci i materi,
že sú jim vrácené ty stracené děti.

Jednoho mu oni predce poručili,
aby k liternímu umění se cvičil.

S druhým se navrátil na Červený Kamen,
predce oni rekli: Buď pán Búh pochválen.

Tak sú oni žili ve velkej radosti,
Pán Búh jim pomohl z tej velkej žalosti.

Když ste, milí páni, píseň preslyšeli,
aby ste se na mne nezapomenuli
a jeden též každý po penízi dali.

64. O svätom Jurajovi

[238]


Žádost mejte slyšeti, vy prátelé milí,
o tom božém rytíri, o svatém Jirí,
byl jest rodem z Kapadocie,[239]
odtud prišel do krajiny Syrie.[240]

Šel jest vedle jednoho mesta velikého,
kdežto bylo jezero jak more,
tam jest bydlel ten drak škaredý,
dýchajíc plamenem, moril lidí.

Mešťané se sebrali, na tom jsou zústali,
aby jeden každý z nich vydávali
na každý den ráno dve ovce,
tak drakovi hnev ukrocujíce.

Když pak ovec nemeli, mnozí jsou zhynuli,
brány, bašty, ani múry nedržaly,
když jest zlačnel ten drak škaredý,
ričel jako lev hubíce lidi.

Mesta toho král mešťanov k sobe jest povolal,
okem smutným na ne pohlídal,
žádostive rady od nich ptal,
kterak by jich ten drak nepohltal?

Stríbra, zlata meli dost, i velikú múdrost,
predce sobe nemohli s tím nic spomoct,
museli jsou voliti sobe
ovci a človeka, dávati to dvoje.

V náhlém času strávil jest to ten drak škaredý,
syny, dcery i jiné mnohé lidi,
též vlastní pannu dceru krále svého
popadli mešťané v hrade jeho.

Král ten pannu dceru svú velmi jest miloval,
by mu ji nebrali, mešťanúv žádal,
slibujíc púl království dáti,
by nezhynula panna náhlou smrtí.

Rada všecka k tomu privolit nechtela,
rkouc: Králi! Tvé jest vlastní vyrčení,
vydali sme syny, dcery své,
vydaj dcerku svú drakovi k snídání.

Král s královnou dcery své jest velmi plakal:
Beda mne, dcerko má — tak jest naríkal, —
jak jest na tebe ta smrt prišla?
Jenž si rod múj rozmnožiti mela!

Král se k lidu obrátil, jich srdečne prosil,
rka: Dejte den, neb nekterý týden,
bych mohl poplakat dcery své,
nenadalé její príhody zlé.

Lid se nad ním smiloval, osem dní jemu dal,
po osmi dnech aby jim dcerku vydal,
rkouc: Králi, rač svú dcerku dáti,
neb to nemúže jinak býti.

Král rekl k panne: Ponevadž mám vydat tebe,
rozlúčení poslední dávám tobe!
Objal ji milostive k sobe,
a rka: Již žehnej te Pán Búh s nebe!

Vtom kázal šatstvo, zlatohlav[241] jí prinesti,
a svú pannu bohate pristrojiti,
oblékli ji v to šatstvo drahé,
spomínajíc na syny, dcery své.

Vzavše pannu mešťané, z mesta ji vyvedli,
král s královnou ze zámku na ňu hledeli,
jak by ju ten drak mel požríti,
chtíce její skončení videti.

Svatý Jirí, muž mladý a rytír statečný,
mel jest lítost královnej panny,
kázal sobe koňa sedlati
a kopiju ostrú v ruce dati.

Vnáhle koňa osedlali, ostrú kopii dali,
vyšel ven z mesta na pole ku panne,
opatríce sobe místo prvé,
chtíc se bíti s tím drakem zajisté.

Panna k nemu mluvila a jeho prosila,
rka: Jiď preč, mládenče krásný, ode mne!
Veliká jest toho draka moc,
nemúžeš sobe ani mne spomoct.

Svatý Jirí počal vtom pannu namlúvati:
by pohanské víry chtela nechati,
a veriti v Syna božího,
slibujíc pomoc ve jménu jeho.

Hnedky panna pohanské víry opustila
a svatému Jirí mocne verila,
k Pánu Bohu plačíc vzdychala
a svú duši jemu poručila.

Vtom se ten drak pozdvihl jako veliký vuol,
a panna hnedky hlasem zavolala:
Bež, mládenče, rychle ode mne,
toť jest ten drak, který má požrít mne!

Svatý Jirí uhlídal draka škaredého,
rekl ku panne: Nebojím se já jeho!
Hnedky svatým krížem prežehnal se jest:
Pomoz, Kriste, pro tvú slávu i čest!

Ten drak škaredý na neho se oddal,
hned ho svatý Jirí svou kopijí prohnal,
udelal mu ranu velikú
a zavolal na tu pannu prepeknú:

Panno krásná, rač mi svého pásu podati,
neb již nemúže ten drak více vládnúti,
zavážiž mu to hrdlo hrozné,
tak obveselíš své prátely smutné.

Panna krásná s radostí pás jest odpásala
a svatému Jirí jest ho podala,
on hned zavázal hrdlo jeho
a panna ho vedla do mesta toho.

Svatý Jirí napred šiel a k lidu jest mluvil:
Chcete-li se pokrstiti, Krista veriti,
s boží pomocí zabijem jeho,
vytrhna meč, setnem hlavu jeho.

Král s královnou i s lidem v Krista uverili
a ve jméno jeho jsou se pokrstili,
svatý Jirí draku hlavu sťal
a vesele čest, chválu Bohu vzdal.

Potom kázal toho draka z mesta ven vyvezti,
tridcet párov volov melo co táhnúti,
ohnem prudkým jest ten drak spálen,
z toho buď Pan Búh nebeský pochválen.

Požehnal svatý Jirí krále, odtud se preč bral,
prikázal, by na chudé lidi pamatoval,
služeb božích aby pilen byl,
slovo boží poslúchal, kneze ctil.

Počet tech lidí, kterí v Krista uverili
a ve jménu jeho jsou se pokrstili,
bylo jest mužúv dvadcettisíc,
žen pak a detí bylo jest mnohem víc.

Svatý Jirí znamená Krista Spasitele
a drak satana, zlého neprítele,
panna církev svatú znamená,
která jest krví Kristovou vykúpena. Amen.

65. O Sibylle

[242]


Poslúchajte, páni milí,
o prorokyni Sibylli,[243]
co já vám budem spívati
a jej reči vykladati.

Co jest zdávna prorokovala,
když s králem Šalamunem[244] sedela,
všecko jest mu zvestovala,
co jest na hviezdach videla.

Nastanúť králi kresťané
a Židov málo zústane,
nebudúť míť krále jiného,
neb umučili Boha svého.

Nechtel tomu král veriti,
jal se Sibylly dále ptáti:
Povez mi, Sibyllo milá,
dokud bude kresťanská víra?

Staneť až do dne súdného
podle Zákona nového,
prijdeť na ni mnoho zlého,
opustili Boha svého.

A po čtrnácti sto letech
nastaneť jim král Jiríček,
za nehož pýcha povstane,
rozhnevá se sám Búh na ne.

Nastaneť vám rúcho dvorné,
kukly, čepce, vše potvorné,
ano nyní v tieto časy
sukne s dlúhými vocasy.

Pána Boha se nebojí,
mnohé ženy s rohy chodí,
na nich rezané suknice,
na nohách krátké strevice.

Co sedlák na pánu uvidí,
byť mel prodati pol statku,
chce takové šaty míti,
jak jich pány trátí (?).

Povedela Sibylla (dále),
budú mít Fridricha krále,
nad nej nebude vyššího,
ten dobudne hrobu toho.

Když bude tu krve skonání,
budúť na hviezdách znamení,
slunce svú krásu zmení,
to nám svedčí svaté čtení.

Pane Kriste, rač spomoci,
svet, také diabla premoci,
potom veselé skonání,
s tebou v nebi prebývání.



[95] V tomto prídavku sme spojili dva Kollárove „prídavky,“ a to:

1.

Přídavek. NZ I, 45 — 56:

a) Michal Siládi a Václav Hadmázi (1460),

b) Mikuláš Zrini při obleženiu Sigotě od Turků (1566). Zlomok.

Tento prídavok uviedol J. K. touto poznámkou, NZ I, 45: „Nasledujúce dve drahocenné, hoci necelé epické básne našiel dvojctihodný pan Emerich Lauček, evanj. kňaz na Píle v Malom Honte, vo väzbe jednej starej knihy. Napísané sú na šiestich, knihárskym lepom potrených, avšak dosť čitateľných listoch, miestami trochu obstrihaných, trochu poškodených, ktoré nám nálezca v origináli poslal. O, keby sa časom pošťastilo niekomu to, čo tu chýba, v bibliotékach alebo na pergamene kníh nájsť. Čo v zátvorkách stojí, je naše domnelé doplnenie.

2.

Přídavek staroslovenských historických zpěvů. NZ II, 401 — 458.

Tento prídavok avizoval J. Kollár už v „Návěští“ NZ I, nestránkovaný ostatný list. Pozri I. diel, str. XXX.

Okrem toho sa dotýka historických piesní aj v časti „Poznamenánia a pojednánia k II. dílu Zpievaniek“, NZ II, 459 a nasl. Pozri II. diel.

Dôvod, pre ktorý zaraďujeme oba prídavky do oddielu „Piesne historicky pamätné“, spočíva v tom, že J. K. mal v úmysle uverejniť všetky historické piesne v tomto oddiele. Ich zaradenie do II. dielu bolo podmienené okolnosťou, že vtedy, keď vydával I. diel, ešte o nich nevedel. Ale tituly piesní, o ktorých vedel, uverejnil v tomto oddiele. Pozri poznámku pod č. 16 tohto oddielu.

Z oboch prídavkov sme utvorili jeden celok, a to tak, že za základ sme vzali 2. prídavok, do ktorého sme vsunuli 1. prídavok takto: Variant piesne o Sigotskom zámku z 1. prídavku sme dali k úplnejšiemu variantu 2. prídavku a pieseň o Siládim a Hadmázim z 1. prídavku sme vložili za pieseň o Štefanovi kráľovi. Teda Kollárovo poradie:

1. prídavok:

Michal Siládi a Václav Hadmázi,
Mikuláš Zrini,

2. prídavok:

Bitka za Štefana kráľa,
O bitke moháčskej,
O zámku muránskom,
Pieseň o sigetskom zámku, atď.

sme nahradili poradím:

Bitka za Štefana kráľa,
Michal Siládi a Václav Hadmázi,
O bitke moháčskej,
O zámku muránskom.
Pieseň o sigetskom zámku (oba varianty).

V ďalšom sme zachovali verne poradie 2. prídavku.

[96] Bitva za Štěfana krála (r. 1000). Pieseň slovensko-moravská. Anna Kavková, Slovenka z Turčianskej stolice a Moravské národní písně od F. S (ušila), str. 115.

J. K., NZ II, 403: Pamätný tento počiatok a zlomok nepochybne dlhšej hrdinskej piesne spievajú Slovenky pri žatve a vinobraní v Budíne. My sme ho r. 1834 počuli z úst Anny Kavkovej z Turčianskej stolice. O niekoľko týdňov potom dostali sme z Moravy sbierku Moravských národných písní, sebranou F. S., vytlačenú v Brne u G. Traszlera roku 1835 (kde však rok chybne položený je, pretože v našich rukách už roku 1834 hotová sa nachádzala); nemálo sme sa zadivili, uvidiac tam medzi Zlomkami na str. 115, pod č. 191 d) počiatok tejto slovenskej piesne, len v posledných slovách niečo zmenený alebo radšej zmoravený takto:


Stála bitka, stála,
Za Štěpána kráľa,
Pobili se chlapci
V Kuklově na konci.

Mnohé moravské piesne sú hneď číre začiatky a zlomky zo slovenských piesní (napr. 103, 116, 122, 123, 146, 185, 191); hneď variácie alebo paródie (napr. 90, 156, 191, d. 145). V týchto moravských piesňach spomínajú sa slovenské mestá a rieky, napr. Pezinok (145), Trenčín (132), Šaštín (191, o), Košice (175), Dunaj (117, 153, 191, 1), čo dôkazom je, že pôvodná vlasť ich je Slovensko, odkiaľ cestou susedstva prišly na Moravu. Avšak pravda je i to, čo vraví Tablic v Poeziách I, VI: „Slováci uhorskí s Moravanmi, ktorýmžto za starodávna Váh a Ipeľ hranice boly, jednému kráľovi poddaní boli a za jeden a ten istý národ vždy sa považovali, ano i teraz, hoci starodávne hranice Moravy zúžené sú, za takých sa považovať majú.“ Čo sa samého obsahu tejto slovensko-moravskej piesne týka, kladieme tu na jeho objasnenie miesto z klasického dejepisca Palmu, Notitiae rerum Hungar., Pestini 1785, I, 186: „Cupa, šumoďský knieža, pojal bezbožný úmysel odstrániť mladého Štefana s otcovského trónu a po jeho usmrtení privlastniť si vládu. Plameň povstania sa preniesol do Ostrihoma. Sv. Štefan, prekročiac Dunaj, položil sa táborom v oblasti rieky Hrona, aby na bezpečnom mieste vyčkal dostatočnú vojenskú pomoc, ktorú maly doviesť kresťanské kniežatá a šľachta. A skutočne prišli vo veľkom počte najmä z horných krajov a od hraníc Moravy (Horniaci, Slováci a Moravania, J. K.), pretože obyvatelia týchto krajov boli už kresťanmi (porov. Cyril a Metod, J. K.), a tak vo veľkom počte a s veľkým oduševnením shrnuli sa na určené táborové miesto brániť zo všetkých síl sväté náboženstvo a svoje kresťanské knieža. Sv. Štefan dobyl význačné víťazstvo.“ Bonfin, Dec. 2. L. 1 nazýva túto bitku „dlhou a veľmi krutou“. Aj hlavní vodcovia Štefanovi v tejto bitke, Poznan a Konec (Concius), boli nepochybne alebo Slováci, alebo Česi, hoci Bonfin píše: „Hovorí sa, že to boli Nemci,“ ale uhorskí dejepisci často i Čechov a iných pokrstených Slovanov Nemcami nazývajú.

Ku záveru Kollárovej poznámky treba poznamenať, že obaja význační šľachtici z družiny kráľa Štefana sa menovali Poznan a Hont. Pochádzali zo slovenského územia, Poznan je slovanské meno. Hont nie je slovanské meno (týmto menom je pomenovaná Hontianska stolica).

V. Chaloupecký (Sborník FFUK I, 1922, č. 9. 238 — 239) a St. Souček, Domnělá píseň, 24 — 26 pokladajú pieseň „Stála bitka, stála“ za umelú. Zdá sa skôr, že tu ide v základe o ľudovú pieseň, do ktorej nejaký vzdelanec vmontoval historické a vlastenecké reminiscencie na šumoďskú vzburu a urobil z nej tak historickú pieseň. Na ľudový podklad piesne ukazuje údaj J. K., že túto pieseň (ide len o to, či presne tento text) „spievajú Slovenky pri žatve a vinobraní v Budíne“, ďalej moravský variant tejto piesne, citovaný J. Kollárom, a napokon okolnosť, že „Štefan kráľ“ bez presnej historickej súvislosti sa vyskytuje ešte dnes v slovenských ľudových piesňach. Porov. začiatok piesne, ktorú som zapísal r. 1947: Bou edon Štefan kráľ, tri peknie céri mau, Ťurek mu otpísau, žebi mu ednu dau“ (a ďalej ten istý motív ako v balade o mýtnikovi a jeho dcére, odovzdanej Turkovi za ženu). Na ľudový základ ukazuje konečne aj stavba verša. Souček, 1. c., nesprávne redukuje možnosti veršovej stavby na prízvučnosť a časomieru. Slovenská ľudová poézia nie je vôbec založená na slovnom prízvuku v poňatí Dobrovského. „Štefan kráľ“ bol totiž všobecne známy medzi ľudom (zo školského i kostolného prostredia) ako symbol uhorskej štátnosti. Preto jeho využitie v ľudových piesňach je ľahko pochopiteľné. Pravdaže, pieseň o Štefanovi kráľovi s historickými dátami a reminiscenciami na potlačenie šumoďskej vzbury je nepochybne veľmi mladá úprava.

[97] Michal Siládi a Václav Hadmázi. J. K., NZ II, 463 — 464: Pieseň o Siládim o Hadmázim sa nachádza aj v starom maďarskom a nemeckom preklade, tlačenom pod názvom „Magyar költöi régiségek, kiadta Toldy Ferenc 1828“. Tam sa nachádzajú aj posledné dve, nám chýbajúce strofy, ktoré pre úplnosť z maďarčiny a nemčiny preložené tu kladieme:

32
Nebo i pekných
mám dvúch synáčkúv
i dobrú manželku.
Proto mne Pán Búh
za moje hríchy
teď slušně potrestal.
Dobre se maj už
premilý bratre
a lenže mi odpusť!

33
Ti mladí páni
takto srdečně
se tu rozlúčili.
Siladi Michal
spolu s tou pannou
jaknáhle sú došli
oba, Siladi
s cisarskou pannou,
hned se sobášili.

Pod touto maďarskou baladou tlačená je ešte nasledujúca, od textu však oddelená, doslovne takto znejúca strofa:

Tisícého pětistého a nad sedemdesát psali pervého.
Jeden mladík utvoril ve svem sídle v zámku Semendrii
z veršů jednoho básníře, s truchlivým srdcem.

[97]

Z tohto prívesku vidieť, že tento maďarský prekladateľ urobil to podľa iného originálu; nepochybne nášho slovenského, čo ale on, možno pre národnú hrdosť, vyznať a menovať sa hanbil. Vydavateľ vraví tam v poznámke: „Jankovičov rukopis menuje ostatného výslovne Hajmási; Schönfeldský rukopis menuje ho Majmási.“ U nás sa menuje Hadmázi.

Maďarská literárna história drží sa názoru, že slovenský text je prekladom z maďarského originálu. Otázka originálu je, ako sa zdá, složitejšia, než predpokladá slovenská a maďarská literárna história. Najstarší zachovaný zápis tejto piesne je v Turolúckom kancionáli. Turolúcky kancionál opísal a maľoval r. 1684 Ján Liborčen. Posledné tri slohy, ktoré v Kollárovej predlohe chýbaly, preberáme z tohto kancionálu a doplňujeme nimi text J. K.

[9797] Semendria — 1. Szendrö, mesto a hrad v Boršodskej stolici, sev. od Miškolca, v Maďarsku, 2. Smeredevo, mesto a stará pevnosť v Juhoslávii pri vtoku Moravy do Dunaja.

[99] Konštantinopol — Carihrad, Istanbul

[100] vítezství — rytierstvo; rytierska, šľachtická česť

[101] temničár — dozorca väzňov

[102] lovás (maď.) — koniar

[103] lovásmešter (maď.) — vedúci koniarov

[104] tricátek — mýto

[105] vajda — turecký vyšší dôstojník; cigánsky vodca (I — 33)

[106] pobeh — jazdný útok

[107] O bitvě moháčské čili o porážce krále Ludvika II. (r. 1526). Z rukopisu dv. p. Štaigla o Mat. Holku, pozri Zpievaniek diel I., č. 11 (tu v poznámkach tohto oddielu po č. 16). J. K., NZ II, 407: Táto pieseň je na mnohých miestach porúchaná a chybná. Možno sa budúcne nájdením rozličných rukopisov opraví. Skladateľ jej zdá sa byť rodený Čech, čo ukazujú nielen slová české, Slovákom neznáme, napr. sloha 17, v 2. „hem“ — vizír, sloha 23, v 2. „dostáli“ — až do konca stáli, ale i celý spôsob reči. Zo slohy 26 sa dá súdiť, že táto pieseň hneď po bitke bola složená. Skladateľ naisto hovorí, „že král Bůh ví kam se jest poděl a že to by nejeden rád věděl“. A pretože vskutku telo kráľovo len po dvoch mesiacoch nájdené bolo, teda možno, že táto pieseň menej ako dva mesiace po bitke složená bola. — Hájek, český letopisec, takto o tom píše: „R. 1526 na deň sv. Jána hlavy sťatia udala sa bitka medzi cisárom tureckým a kráľom uhorským pri Moháči, a tu Uhri a Česi a Moravania, hoci sa statočne bránili, však takému množstvu nemohli sa obrániť. Kráľ Ľudovít, šľachetný mládenec, v tej bitke zahynul. Pritom mnohí výborní Česi zahynuli, totiž Jan Buštěhradský z Kolovrat, Štěpán Šlik z Holajče, Jakub Kyšperský z Vřesovíc, podkomorný, Henrich Kutnaur porkoláb karlštejnský, Hanuš Rachemberk a iní mnohí. Z Moravy potom Jan z Vickova a Zigmund Kropáč z Nevědomí, zo Sliezska tiež mnohí krásni a udatní mládenci tam zostali.

Pieseň vznikla najskôr roku 1526 (možno do dvoch mesiacov po udalosti ako sa domnieva J. K.) a najneskoršie pred rokom 1536, lebo v knihe Jána Silvána, Písně nové na sedm žalmů kajících a na jiné žalmy (vydanej roku 1571) pri piesni „Z hlubokosti volám k Tobě“ spomína sa takto: „Písnička tato zpíva se na tu notu jako o krále Ludvíka porážce, jakž tuto poznamenáno a jest složena léta 1536 v mých velikých těžkostech a protivenstvích.“

Podľa údajov Dr. R. Brtáňa je slovenský text odpisom tlače, v ktorej okrem tejto piesne je aj pieseň „Ach křesťané, znamenajte.“ Pred touto piesňou je vytlačený aj nápev. Spomínaná tlač vyšla v Prahe asi r. 1526.

[108] hem — prilba kryjúca celú hlavu

[109] mušketa — ťažká puška

[110] statky — majetky

[111] O zámku muránském (r. 1549). Mat. Holko, pozri Zpievaniek diel I., č. 13 (tu v poznámkach tohto oddielu po č. 16). J. K., NZ II, 411: Pozri o tejto piesni Tablicove Poezie, I, XII — XIII. — Paměti Jelšavské a Muranské od S. Tomášika, 68 — 77. — Strofa 2. v. 1. Bazald Matiáš, porov. Lad. Bartholomaeides, Memorabilia provinciae Csetnek, 75 — 76: „Zlomok starobylého rukopisu Václava Astronoma uchováva sa v knihe ktoréhosi obyvateľa štítnického. Poznámky sem sa vzťahujúce sú tieto: Muráň bol dobytý od Bazolda 1549.“ Iní ho menujú Matej Bašo z Čoltova. — Strofa 8, v. 3 Slona stojí tu miesto Salma. — Strofa 11, v. 1 Sika zámok možno chybne miesto Sitna v Hontianskej; Gymeš, zámok v Nitrianskej; Hrušov v Gemerskej stolici. Strofa l4, v. 2 Ferenc Bybek i Bebek, Bubek rečený. Meno skladateľa podľa strofy 38 na počiatku tohto rukopisu, žiaľ, nestojí.

Osobitnú štúdiu venoval tejto piesni St. Souček, Nejstarší datovaná česká historická píseň týkající se Slovenska a její původce, Bratislava I, 1927, 401 — 411. Podľa jeho názoru je pôvodcom neznámy slovenský šľachtic. Pieseň vznikla zanedlho po samej udalosti (r. 1549) a pochádza vraj od účastníka dobýjania zámku. Historická udalosť, ospievaná v tejto piesni, týka sa kráľovského zákroku proti svojvoľným a odbojným pánom Matiášovi Bazaldovi (maďarské pramene ho menujú Basó, odtiaľ bašovať) a Melicharovi Balassovi. Na tomto zákroku sa usniesol snem na jeseň r. 1548 a vykonal ho veliteľ kráľovského vojska Mikuláš Salm na jar r. 1549. Balassa utiekol do Sedmohradska, Bazald bol zajatý a s 15 druhmi sťatý.

J. Silván spomína vo svojej knižke Písně nové na sedm žalmů kajících… (1571) aj túto pieseň: „Píseň na první žalm kající svatého Davida, jenž jest v počtu žalmů VI, zpívá se pod tu notu jako o muránském zámku, jakž noty ukazují.“ Aj pri iných svojich piesňach odkazuje na tento nápev. Celkom sa v jeho knihe podľa jeho návodu môže až 11 piesní spievať na nápev piesne o muránskom zámku.

Na základe udania „Kdo tu píseň složil ten sám prítomen byl, na počátku veršův své jméno položil“ hľadalo sa meno autora. Št. Krčméry (SMS X, 1932, 1 — 38) nachádza meno Kapitán Jan Bosák“ (začína 29. slohou). Boris Bálent (Lit. hist. sborník V. 1948, 47 — 50) začína od začiatku a upravujúc začiatok druhej slohy dostáva meno „Martin Vitis“. K tomu istému výsledku prišiel už prv bez podrobnejšieho dokazovania Belo Klein Tesnoskalský (Slov. pohľady XLVIII, 1932, 154.

[112] Bazald čiže Basó Matiáš — slávny lúpežný rytier XVI. storočia. Zmocnil sa Muráňa ako poručník nezletilého Jakuba Tornallyayho.

[113] polkorab (nem.) — kastelán

[114] turbák — ľahko ozbrojený vojak; záškodník

[115] záškodník — lúpeživý vojak

[116] feďvereš (maď.) — ozbrojenec

[117] škodník — záškodník, lúpeživý vojak

[118] Čabrak — čabradský zámok v Honte

[119] Ferenc Bybek — Bebek František — zo starého uhorského rodu, páni z Muráňa, Krásnej Hôrky a Plešivca

[120] gantnár — hniezdo a ložisko pre umiestenie dela

[121] Šariš — hrad severne od Prešova

[122] šturm — útok

[123] šturma — poplach, nástup do boja

[124] sám tretí — len traja

[125] Telgart — obec v pohronskom Gemeri, dnes Švermovo (v r. 1953 — poz. ZF)

[126] šoltys — starosta

[127] Lubluv — Stará Ľubovňa, mesto v severnom Spiši

[128] Píseň o sigetském zámku (r. 1566). Pozri Zpievaniek diel I., str. 52 (v tomto vydaní sa príslušný zlomok podáva paralelne). J. K., NZ II, 421: I v slovenských krajoch, napr. v Prešporskej stolici, zachovala sa pamiatka tohto slávneho hrdinu. Porov. Belius, Notitia Hungariae novae II, 193 — 194: „Nagy Senquicsz je chorvátska osada, do ktorej pred rokom 1550 Nicolaus Benicsius, keď Turci Konstancu nájazdami sužovali, veľké množstvo ľudí odtiaľ priviedol. A hoci doteraz používajú chorvátsky jazyk, jednako sa veľmi šíri u nich slovenčina. Majú vinice na štyroch miestach. Jednu volajú Stará Gora, druhú Kozara, tretiu Zrinskou, Zrinska Gora, na pamäť Mikuláša Zrinského, korý bol kedysi Šenkvičanom v Chorvátsku pánom.“ Aj kôň Zriniho mal slovanské meno Pervan.

Túto pieseň uverejňuje J. K. dvakrát: Prvýkrát v I. diele Zpievaniek, 52 — 56, vo veľmi neúplnom zlomku a druhýkrát v II. diele, 411 — 421. Kladieme vedľa seba paralelne oba texty. Táto pieseň je zaznačená aj v Turolúckom kancionáli (odpísaný r. 1684).

[129] Siget, t. j. Szigetvár — mesto a býv. malá pevnosť západne od Pécsa v južnom Maďarsku

[130] Mikuláš Šubić zo Zrinie — chorvátsky bán (1518 — 1566), preslávil sa v protitureckých bojoch, najmä ako majster prepadových bojov. Trvalú slávu si získal obranou Sigetu r. 1566. Bránil s malou posádkou (2000 — 3000 mužov) malú pevnosť proti celému 100.000 vojsku sultána Solimana II. celý mesiac. Pri konečnom výpade bol ranený, zajatý a sťatý. Z jeho posádky bolo zajatých 5 mužov, Turkov padlo 20.000 — 30.000

[131] Soliman II., Veľký alebo Zákonodarca — sultán turecký (1495 — 1566). Veľký dobyvateľ, vojvodca a milovník umenia. R. 1526 porazil kráľa Ľudovíta II. pri Moháči. Umrel pri obliehaní Sigetu (5. IX.).

[132] baša — vysoký hodnostár turecký

[133] beg — vysoký dôstojník, hodnostár turecký

[134] jančiar — člen sultánovej stráže v starom Turecku

[135] roztržitosť — roztŕžka

[136] špehár — vyzvedač

[137] oheň — boj, útok

[138] družina — spolubojovník

[139] zprava — dohovor

[140] Píseň o Sigetském zámku — neúplný zlomok

[141] O Jágri a některých vítězích (r. 1599). Z rukopisu Mateja Holku.

[142] „Na moháčskom poli“ — bitka pri Moháči r. 1526

[143] Ludvík král — Ľudovít II., kráľ český a uhorský

[144] Horní Belehrad — asi Székesfehérvár (Stoličný Belehrad), mesto v Maďarsku, juhozápadne od Budapešti

[145] Dolní Belehrad — hlavné mesto Juhoslávie

[146] Temešvár — Timisoara, mesto v západnom Rumunsku

[147] Sarvaš — azda Sárvar v stolici Vas pri Blatenskom jazere

[148] Gešte — porušené meno, azda Gesztes v Gemeri alebo Geszt v Bihari

[149] Ciry — porušené meno, azda niektorá z osád s koreňom Csern vo východnom Maďarsku alebo v Gemeri

[150] Siget — pozri č. 50

[151] Pápa — mesto v severozápadnom Maďarsku

[152] Besperín — Veszprém, mesto v severozápadnom Maďarsku

[153] Palota — asi Palota-Vár v okrese veszprémskom v Maďarsku

[154] Jáger — Eger, mesto v severovýchodnom Maďarsku. Dobyl ho sultán Mohamed III. r. 1596

[155] čatovať (maď.) — bojovať

[156] Suňog — Szunyogh, jasenický zemanský a budatínsky grófsky rod

[157] Konstantinopol — Carihrad, Istanbul

[158] Chotvan — Hatvan, mesto v Maďarsku

[159] víťaz, vítez — rytier, vybraný bojovník, šľachtic

[160] príští, příští — príchod

[161] taraske — hrubšie tyče vpredu zaostrené a pobité železom (na lámanie múrov a brán); baran

[162] Šaračíni — Saracéni, stredoveké meno pre Arabov

[163] Palanka — mesto v severnej Juhoslávii na Dunaji

[164] Odon — azda Onod, mesto v okrese miškovskom v Maďarsku

[165] Nové Zámky (r. 1663). M. Holko. J. K., NZ II, 427: Nové Zámky, lat. Novum Castrum, maď. Uj-Vár. … Keď Turci r. 1663 pevnosť dobyli, bol veliteľom v nej Adam Forgách. — v. 11 „múky“ porov. Belii Notitiae IV, 362: „Keď Turci dobyli Nové Zámky, také ostaly v zámku zásoby nielen potravín, ale aj ostatnej výstroje vojenskej, ktorá by bola stačila na trojmesačné obliehanie. Ostalo bezpečne: 700 sudov obilia, 300 kadí vína, 100 balov plátna, 70.000 libier prachu, 800 strelných zbraní, gulí nekonečný počet.“ Ostatne porov. s touto piesňou Príhody Št. Pilárika, vydané od Tablica, kde sa na str. 41 o tomto vpáde Turkov píše.

[166] tvrza — bieda

[167] Frajšták — Hlohovec

[168] Palank — Drégelypalánk, pevnosť pri Ipoľských Šahách

[169] Gymeš — zámok v Nitrianskej

[170] Kungrad — azda Nógrád, mesto v severnom Maďarsku

[171] plundrovať — nivočiť, pustošiť

[172] folkovať (nem.) — povoľovať, odpúšťať

[173] plága — pliaga

[174] Erdílská zem — Sedmohradsko

[175] O některých zámkoch, které Turek vybojoval, zvláště o Modrom Kameni, Divíne a Zvolene (r. 1576). Mat. Holko, J. K., NZ II, 433: Modrý Kameň, hrad v Novohradskej stolici. … Vígľaš, zámok vo Zvolenskej stolici; Balaži, Balašovský rod dedičný na Modrom Kameni; Šomoš alebo Somoskő, hrad v Novohradskej stolici.

[176] Turčané — Turci

[177] bedelia (tur.) — kobyla

[178] hajši (tur.) — počuj!

[179] cinza (nem.) — daň, poplatok

[180] Mudrý Kamen — Modrý Kameň, hrad v Honte

[181] kus — delo

[182] šiance — zákopy

[183] Divín, zámok v Honte pri Lučenci

[184] Záhorce, dedina v Novohrade

[185] hajtman (nem.) — vojenský náčelník, vodca, veliteľ

[186] maslák — omamné jedlo, ktoré sa robí z gebule (menispermum coculus)

[187] Baláži János — Balassa J. z Ďarmôt a Modrého Kameňa, zo starého rodu uhorskej vysokej Šľachty, hontský a zvolenský veľký župan, r. 1555 bol kapitánom odbojnej šľachty a banských miest. r. 1574 bol strážcom koruny.

[188] Alžbeta Batorová v Čachticech (r. 1610). Podal Dan. Sloboda a Kodaj. J. K., NZ II, 434 — 437: Čachtice, prastarý, na vŕšku stojaci zámok s mestečkom, v Nitrianskej stolici, Slovákom pamätný a povestný menom a zločinmi Alžbety Báthory. Pre všeobecnejšiu známosť kladieme tu svedkov a pramene. Porov. Bel, Notitia Hungariae novae IV, 469: „Zámok Csejthe, slovensky Čachtice je položený na kopci. Jeho vínne pivnice zasluhujú obdiv, keby ich v poslednom storočí Alžbeta Báthory (nech je zlorečené jej meno!) svojím nevýslovne krvavým zločinom nebola urobila prekliatymi. Georgius Závodský v Denníku Juraja Thurzu, palatína kráľovstva uhorského, ktorému bol tajomníkom, onú smutnú vec podáva takto: „Asi koncom roku 1610, presvedčiac sa Jeho Palatínska Jasnosť podľa už predtým vykonaného pátrania o hrozných jatkách a katovskom trápení, ktoré Veľkomožná Pani Alžbeta Báthory, pozostalá vdova po Osvietenom a Veľkomožnom kedysi Pánu Županovi de Nádasd, neslýchaným a ukrutným spôsobom proti ženskému pohlaviu a proti svojim slúžkam od dlhého času sprevádzala a z nich skoro šesťsto vyvraždila; priberúc si spoľahlivých služobníkov, Osvietených a Veľkomožných Pánov Mikuláša Zrinského a Juraja Homonnayho, švagrov svrchurečenej pozostalej vdovy, a urodzeného Pána Megyeriho: túto Paniu na zámku, vystavenom v mestečku Čachtice, pri konaní zločinu prichytenú (jedno totiž vtedy tiež dievča po žalostnom bičovaní a pálení umrevšie našli). Jeho Najjasnejšia Vznešenosť z úradu a moci svojej Palatínskej na doživotné väzenie na hrade Čachtice odsúdil a odovzdal. Jána Ficka stratou hrdla, Helenu a Dorotu, spolupomocnice toľkých jatiek, poriadkom práva v meste Bytči úplne usvedčené a odsúdené na oheň, spravodlivo potrestať rozkázal dňa 7. januára r. 1612.“ Týmto slovám Závodského, očitého svedka, nech nikto opovážlivými rečami vieru neujíma. — Nedávny spisovateľ P. Ladislav Túróczi zaznamenal v diele Hungaria cum suis regibus, I, 189, že k tejto beštiálnosti ju priviedla túžba po väčšej kráse. Hovorí: „Žena, zabudnúc temer na Boha, bola celá zaujatá túžbou vydať sa. (Bel dodáva k tomu: Pochybujem, že by príčinou tejto uprílišnenej starostlivosti o pestovanie vlastnej krásy bola túžba po manželovi, mužovi počestnom. A jednako neodvažoval by som sa vidieť príčinu v nezákonnej láske, hoci ľahko by bolo z toho podozrievať zvrhlú ženu.) Teda, aby si získala krásu, venovala tomu všetku námahu a jednak si cez dni vždy inú a inú toaletu obliekala, jednak si vlasy skrúcala do rozmanitých účesov, raz tým, raz zasa oným spôsobom si rozčesávala pramene vlasov, zlatom ich prevliekala, drahokamami a diamantmi ozdobovala a ovešiavala. Raz si tiež sadla pred zrkadlo ako Venuša, ktorú maly slúžky ozdobiť: vrtely sa okolo nej ako v úli a každá sa starala o svoju povinnosť. Jedna rozčesávala vlasy čo možno najjemnejším, hrebeňom, iná ju postrekovala voňavým balzamom, iná sčesávala vlasy do kučeriek, iná podávala želiezko, ktorým sa vlasy upravovaly do vĺn. Pri tejto nadmiernej obsluhe slúžok neviem akou nešťastnou náhodou potiahla jedna trochu jej vlasy a dotkla sa Alžbetinho žalúdka máličko viac, ako vedela zniesť taká rozmaznaná pani. Tá ihneď udrela dievča po nose prudko vystretou päsťou. A hľa, vystrekla krv a šplechla na Paninu tvár. Keď ju tá uterákom sotrela, zdala sa jej tvár napodiv krajšia a skoro zázračne biela. Či je taká sila ľudskej krvi, alebo úskoky ľstivého zloducha si zahraly so ženskými očami! Nech je to akokoľvek, oná škvrna krvi, ach, beda! koľko napotom preliala krvi. Alžbeta, usilujúc sa o svoju krásu až do nepríčetnosti, keď to videla, začala rozmýšľať: Čo? Ak taká kvapka krvi dodá toľkú krásu, koľkú dosiahnem, ak sa ňou celá umyjem? Mojou hlavnou túžbou je páčiť sa mužom. Aby som im padla do očí, musím byť čím najkrajšia. Spôsob na to mi ukázal osud a Boh. Bola by som nerozumná, keby som to nepoužila. Dlho v sebe o tomto rozvažujúc, prišla konečne na myšlienku, že jedno dievča zo ženskej čeľade usmrtí a urobí sa jej krvou belšou. Preto si pribrala na pomoc starigu. Helenu a Dorotu (kde a ktoré tajomné zločiny sa dejú bez starých žien?), vyprávala im, čo sa stalo pred niekoľkými dňami, otvorila im svoju dušu, žiadala ich, aby jej boly nápomocné radou a pomocou, sľubovala im odmenu a večitú priazeň. Tie schválily pekelné zámery a veľmi schvaľovaly Panine úmysly, poskytly na ne prácu i um, aby vec nebola nápadná a aby sa naveky utajila. Ponajprv sa shodly, že najvhodnejšie miesto bude v pivniciach a vyžiadaly si od nich kľúče. Potom určily na zavraždenie dievča, ktorej krv by ako prvá pokropila paniu. Alžbeta mala medzi sluhami akéhosi Jána, ktorého od chlapectva vychovávala a Fickom menovala (toto meno označuje chlapca, — to platí pre maďarčinu, E. P.); toto meno mu ostalo, aj keď dospel. Tohto tiež ako veľmi verného zasvätila do tajomstva a rozkázala mu, aby pomáhal oným starenám, keďže bol ako muž silnejší. Ján rovnako tak ako oné dve strigy, sľúbil všetko a potvrdil to prísahou, aby si ešte viac zaslúžil priazeň svojej panej. A dostal svojmu slovu a čoskoro nič takého netušiacu slúžku, ktorej pani rozkázala ísť do tých prekliatych pivníc, napadol, ukrutne nožom prebodol a stareny pritom zachytávaly krv. Keď sa Alžbeta v tomto príšernom kúpeli okúpala, zdalo sa jej, že je opäť krajšia. Z túžby vznikol tento prvý zločin a učinil ju nedočkavejšou, aby za ním nasledovaly ďalšie. A tak sa diala nevysloviteľná zvrhlosť s roka na rok, a čo je hrozné, že po manželovej smrti, keď už vdova ostarievala, konaly sa tieto bezbožné zločiny. — Hovorí sa, že Alžbeta dosiahla taký stupeň divosti, že požívala mäso zavraždených dievčat a nič nepokladala za príjemnejšie ako tieto hody. … Počujme, ako sa tento veľmi tajený zločin prezradil. Medzitým redla jej dievčenská družina a chýbaly mnohé dievčatá zo šľachty. V tom čase bolo zvykom, že v palácoch magnátov sa učili a vychovávali synovia a dcéry nižšej šľachty. Keď sa rodičia po nich dovedali, povedalo sa im, že bohužiaľ umrely a boly pochované. Zpočiatku sa tomu verilo. Ale keď sa pohreby množily a nikdy neprišla vopred zpráva o chorobe alebo o nehode, znepokojili sa niektorí, ktorí väčšmi milovali svoje deti, a starostlivejšie začali pátrať. Spytovali sa: Odkedy a dokedy bolo počuť, že dievča je v paláci? Na akú chorobu? Ako dlho ležala, pripútaná k posteli? Aké lieky užívala? Keď sa na toto ako tak odpovedalo, chceli si dať ukázať miesto a hroby dcér. Pretože v tomto s nevôľou museli zniesť odmietanie, pojalo ich nie neoprávnené podozrenie, že sa tu skrýva lesť a klam. Vypytovali sa preto na dcéry u palácového služobníctva. Mnoho sa dovedali, podplácali a sľubovali. Takto vymohli z niektorých odpoveď — ale vrahovia o tom nevedeli —, že videli dievčatá zdravé a bez úrazu vchádzať do vínnej pivnice, ale že potom ich už nikdy nevideli. Len vtedy sa vskutku všetko ukázalo podozrivým a vzniklo veľké rozčúlenie. Žiaľ mnohých bol horkejší, než ho tu možno podať plynným výrazom. Preto sa v záležitosti spojili priatelia a vec podali najprv na miestokráľa a potom na samého kráľa. Tí vymenovali vyšetrovateľov a rozkázali, aby sa všetko robilo čo najtajnejšie, aby skúmali, pátrali, vyhľadávali. — Ostatok z histórie, lepšie povedané tragédie, a tresty nad strašnou zločineckou skupinou ľudí sme už uviedli vyššie slovami denníka.“

Domnievame sa, že na túto ohavnosť zviedla Alžbetu Báthory nielen prirodzená ukrutnosť a ženská márnomyseľnosť, ale aj poverčivosť a dryáčnictvo toho času. V mnohých lekárskych spisoch toho času sa chváli a odporúča ľudská krv na umývanie ako vynikajúci prostriedok na zachovanie a zvýšenie krásy tela a kože. Porov. Andreas Baccius, Elpidianus de thermis et balneis in sanguine, L 7. Práve sme dostali Aktá procesu proti Alžbete Báthory, v ktorých samo vypočúvanie a vyznanie vinníkov je v maďarčine, a súd a nález v latinčine „de inaudita ab exordio mundi immani crudelitate, saevitiae, plus quam belluina feritate et satanica tyranide“. Z toho vidieť, že podobnú šelmu a hyenu ešte azda nikdy nijaký národ nemal: rímski Nerónovia a Domiciánovia sú len tiene proti tejto maďarskej ukrutnici. Najvyhľadávanejšie muky a bolesti ľudské pôsobily jej najväčšiu rozkoš. Ona písala registrík mučených a zavraždených dievčat až do 650. A predsa táto arciohava podľa súdu vtedajších sudcov živá zostala a len na večný žalár na svojom hrade Čachtickom, odsúdená bola. Avšak jej pomocníci a pomocnice, ktorých ona na to násilne nútila, boli najprv škripcovaní, kliesťami trhaní a potom ohňom spálení. Bátori značí v maďarčine to, čo smelý, opovážlivý. Ostatne porov. i Výklad ku Slávy dceře, zn. 604. Javorina v tejto piesni značí vysokú horu v Nitrianskej stolici na hraniciach Moravy, hovorí sa, že Viedeň odtiaľ vidieť. Spomína sa aj vo Svätoplukiáde. Vršoček zlatý, kde by bol, neznáme. Hory Biele, t. j. Tatry Nitrianske (Biele Karpaty, E. P.). — Ostatne pán Sloboda, zasielateľ tejto piesne, toto píše: Žiadate ma, aby som Vám niečo bližšieho o piesni „Brodil sa koň sivý“ oznámil. Istý gazda na našich kopaniciach, menom Kodaj, má knihu českú pod názvom „Anatomia et Laboratorium veri christiani“, t. j. štvoro kníh o pravom kresťanstve, z nemeckého jazyka na český preložené od kňaza Michala Longila, v Prahe 1617. Túto knihu si drží ako posvätné dedičstvo svojich otcov. V nej vzadu, na bielom papieri, napísaná je pieseň „Brodil sa koň sivý“ a niektoré iné, ktoré Vám z tej istej knihy vyňaté, tu in originali, posielam. Na predku knihy je síce napísané meno jej prvého majiteľa, totiž Johanes Czryka Touaczo, anno 1618, ale nie je pravdepodobné, žeby on i oné slovenské piesne tam napísal, pretože ani písmo ani černidlo sa nesrovnavajú. Možno, že niektorý z predkov Kodajových si ich tam zaznačil, možno i mnohé iné, pretože veľa listov je vytrhaných. Kodaj hovoril, že ako chlapec vo zvláštnych sväzkoch doma mnoho slovenských piesní vídal, medzi nimi niektoré o Turkoch, o kurucoch, ktoré ale neopatrnosťou a nevšímavosťou domácich postrihané, potrhané a popálené boly.

St. Souček, Domnělá píseň, 31 — 35, pokladá túto pieseň za nový ohlas ľudových piesní. Jeho argumentácia je veľmi neprehľadná a nepresvedčuje. Otázka ostáva otvorená.

[189] svetlica — izba

[190] vartár — strážnik

[191] O Tompierovi (r. 1620). M. Holko. J. K., NZ 438 — 439: Tompier, t. j. Dampier, menoval sa vlastne Heinrich Duval, gróf z Dampierre, narodený v biskupstve Metz, na hraniciach Lotrinska, porov. Allgem-Histor. Lexicon. Leipzig, 1722, II, 93: ,Keď r. 1620 Bethlen Gábor v Hornom a Dolnom Uhorsku všetko vzbúril, bol proti nemu vyslaný Duval, gróf de Dampier, cisársky generál. Ale bol taký nešťastný, že keď chcel Bratislavu nenazdajky prepadnúť a pri vyhadzovaní zámockej brány svojich vojakov taseným mečom povzbudzoval, bol prezradený a preto zastrelený. Uhrovia boli takí rozzúrení na neho, že mu odťali hlavu. Potom ho pochovali v kláštore františkánov v Bratislave.“ Porov. Belius, Notitia Hungariae novae I, 238: „Dampierius r. 1620, naložiac osemtisícové vojsko na lode, pri východe slnka napadol Bratislavu 9. októbra. Dampierius dajúc urobiť klin, usiloval sa preniknúť k bráne hradu, ktorý sa týči nad mestom, a častejšie súc odrazený, naliehavo sa usiloval, aby podložil stroj, ktorý sa nazýva petarda, vyrazil ním krídla brány a zámok dobyl. O bránu sa strhla veľmi ostrá bitka. S jednej strany sa Dampierovi vojaci usilovali s vypätím všetkých síl rozvaliť zábranu, s druhej strany obrancovia neustále sypali na nastupujúcich olovený dážď. Celá cesta, ktorá zo severu v podobe strmého chodníka do hradu vedie, bola pokrytá krvou ranených a mŕtvolami. Už sa prvé rady útočiacich prebily blízko k bráne a priložily prístroj k verajam, keď Dampierius, súc v najlepšej nádeji na úspech a hlasom, rukou a vytaseným mečom povzbudzujúc svojich odzadu, aby podložiac zápalnú šnúru vyhodili veraje, olovenou guľkou zranený do krížov a zasiahnutý do oboch obličiek, odpadol bez ducha. Išlo na druhú hodinu popoludní, keď bol Dampierius zasiahnutý smrteľnou guľou. Keď to vojaci videli, dali sa na útek, zanechajúc na mieste prístroj i mŕtvolu svojho vodcu. Vtedy sa z hradu vyrútili Uhrovia, podobní šialencom. Nájdenú mŕtvolu rozzúrený vojak poprebodával kopijou, potom jej odťal hlavu a zaniesol do hradu.“

Kurzívou sa dopĺňa text z rkp. SNM, ktorý je veľmi pravdepodobne odpisom Kollárovej predlohy.

[192] muškatier, muškatýr — vojak vyzbrojený mušketou

[193] Myjava a kozáci (r. 1621). J. Martešík, D. Sloboda. J. K., NZ II, 441: Strofa 8: Rohatec, teraz dedina na Morave na 3/4 hodiny od Skalice. Strofa 11: Myjava niekedy prináležala Nádaždimu. Strofa 18: Turá Lúka, dedina na 1/4 hodiny od Myjavy, vystavená r. 1580, a tak teda o 6. rokov prv ako Myjava. — Okolo kostola bol vysoký múr (azda od husitov), snížený len r. 1731 na rozkaz cisára Karola VI. Belius, Notitia Hungariae novae IV, 494 takto o tom píše: „Roku 1624 kozáci, slúžiaci Ferdinandovi II., spustošili dedinu Myjavu. Keď sa to dialo, mnohí z obyvateľov, pochytiac zbrane a shromaždiac si majetoček, ku chrámu a k jeho veži sa soskupovali. Kozáci na nich dorážali a nútili a žiadali ich, aby sa vzdali. Ale tí, vidiac, že požiar zachvátil dedinu naširoko, ani hrozbami ani prosbami sa nedali pohnúť a bojovali, ako najlepšie vedeli. A už sa zdalo, že vec sa chýli na vzdanie, pretože barbari neustále napádali, keď ktosi z ľudu vložil do muškety ostatnú guľku, ktorá obliehaným ostávala, a vystrelil ju do hlavy vodcu kozákov tak šťastlive, že ten padnúc na zem dušu vydýchol. Menoval sa Krnovské knieža. Keď to videli obyčajní vojaci, pochytili náhlivo mŕtvolu vodcovu a zanechajúc obliehanie, dali sa na útek, súc obťažení korisťou.

[194] Strážnice — mestečko na južnej Morave na slovenských hraniciach

[195] Nádaždi Pavol, gróf, príslušník starého uhorsko-chorvátskeho rodu Nádaždy-Fogaras

[196] Brod — Uherský Brod, mestečko na južnej Morave, blízko slovenských hraníc

[197] Krnov — mesto v Sliezsku

[198] svätej Kataríny je 25. novembra

[199] Píseň o bídnej Uherskej krajině (r. l620 — 1637). M. Holko

[200] Ferdinand kráľ — Ferdinand II., nemecký (a rakúsky) cisár (1619 — 1637)

[201] Baloni — Vailoni, národnosť románska, bývajúca v pohraničnom území holandsko-belgicko-nemecko-francúzskom, najmä v Belgicku

[202] zvláčiť — vyzliecť

[203] da — ba, veru

[204] Zpustatenie Uherskej země pod Turky. Pieseň polosvetská, polosvätá; pôvodca jej je podľa začiatočných písmen veršov Mathaeus Roškovecius, kňaz na Bradnom v XVII. storočí. Podľa zistenia Dr. R. Brtáňa bol rodákom z Lutily a kazateľom na viacerých miestach okolo r. 1597.

[205] abba (arab.) — otec

[206] Odchod Rákociho. Mich. Gerboš od jedného starca v Rimavskej Bani. Porov. I, 40 (v tomto vydaní piesne 33, 34 tohto oddielu).

[207] Brandeburg. Šarišská. Porov. I, 43 (v tomto vydaní č. 39 tohto oddielu). Ján Hollý. Táto pieseň je ohlasom na sedemročnú vojnu (1756 — 1763).

[208] Brandeburg — vojská Fridricha II., pruského kráľa

[209] skaržati — nariekať

[210] „královna uherská naša pani česká“ — Mária Terézia, rakúska cisárovná (1740 — 1780)

[211] remundovať (franc.) — cvičiť

[212] valedikovať — lúčiť sa; spievať na rozlúčku (na pohrebe)

[213] vale (lat.) — sbohom

[214] plývať — plávať v slzách

[215] valete — sbohom, ostávajte zdraví

[216] order (franc.) — rozkaz

[217] berzo — rýchle

[218] herceg — knieža

[219] koník — jazdec

[220] Brandeburg a generál Braum (šarišská, Starý rukopis od J. Hollého. Brandeburg, pozri č. 60.

[221] vizita (franc.) — návšteva

[222] žadlavý — bodavý

[223] zotrímávat — zachovávať

[224] ščírost — úprimnosť

[225] zepreť — uvädnúť

[226] milosť — láska

[227] Červený ritír a Zburova dcera (p. Dan. Sloboda, Kodaj). J. K., II, 450: Meno Zbur v tejto nitrianskej piesni upomína na nitrianskeho, od Maďarov r. 893 nevinne usmrteného vodcu Zobora (Sobora), stiahnuté Zbor, Žbur, o a u sa v Nitrianskej stolici zamieňa (napr. mosím — musím; zdory — zdury). Je to azda, ak nie dcéra, teda aspoň potomkyňa z jeho rodu. Porov. Výklad ku Slávy dceře, str. 241.

St. Souček tvrdí, že ide o nový ohlas na ľudovú poéziu (Domnělá píseň, 31 — 35). Jeho argumentácia je nejasná a nepresvedčivá. Otázka ostáva otvorená. Názor J. K., že tu ide o potomkyňu historicky nedoloženého Zobora, údajného obrancu nitrianskeho hradu z IX. — X. storočia (spomína ho Anonymova kronika) nie je podložený ničím. Náhodná zvuková blízkosť mien a výskyt v tej istej stolici po mnohých storočiach nie je dôkaz. Souček sa dal zviesť azda touto Kollárovou interpretáciou.

[228] Píseň o Červeném kameni a Červeném vítězi. M. Holko. J. K., NZ II, 454 — 455: Červený Kameň, hrad v Bratislavskej stolici, v horách tatranských. V. 87, Kláštor Sv. Martina a arciopátstvo, rozumie sa to, ktoré je pri Rábe. Sv. Martin, bol rodom z Uhorskej krajiny, z mesta Kiseku (Gűns, Sabaria), žil v IV. storočí, bol vojakom, potom sa dal pokrstiť, šiel do Francúzska, kde sa v meste Tours stal biskupom, zomrel r. 402. Bol horlivým rozširovateľom kresťanstva medzi pohanmi a takého čistého života, že bol započítaný medzi svätých, mnoho chrámov je jeho menom pomenovaných, i zvláštny deň a sviatok v roku je mu obetovaný. Cez ten deň kňazi skvostnejšie hodovali a na také hody od ľudu hydinu, najmä husi vyberali ako daň alebo dar. Odtiaľ „martinské husi, Martinsgänse“ svoj pôvod vzaly a až podnes sa zachovaly. — Sv. Juraj, tento bol azda predkom a praotcom grófov Svätojurských, ktorí v susednom hrade svätojurskom bývali. Z posledných veršov tejto piesne vysvitá, že táto pieseň složená a spievaná bola od. národných spevcov, ktorí sa spievaním živili. Vôbec celá táto pieseň ukazuje na vysokú starožitnosť, napr. kniahna, zmilený, Nový budín, odpíši atď. Vydavateľ srbských národných spevov p. Vuk Karadžić vyprával nám pred niekoľkými rokmi v Budínskych Tepliciach obsah jednej srbskej piesne, ktorá tejto našej podobná bola. Obe azda tiekly z jednej praslovanskej studnice.

Pieseň je veršovaným variantom známeho rozprávkového motívu o zlovoľnej macoche (v rozprávke niekedy striga). Lokalizáciu na Červený Kameň (s Červený rytierom) navodil sám rozprávač pre väčší efekt medzi ľudom, ktorý tento hrad pozná. Kollárove kombinácie so sv. Jurajom ako predkom rodu grófov zo Sv. Jura nemajú, pravdaže, nijaký podklad (predkom rodu Svätojurských bol Poznan, spomínaný v poznámke k č. 46).

[229] kňahna, kniahna — kňažná

[230] písmo — list

[231] hospoda — bývanie, nocľah; obydlie

[232] gubatý — pyskatý

[233] šablataška — pošva

[234] čím — kým

[235] fortelne — ľstivo

[236] štráfať (nem.) — trestať

[237] zamrknúť: oni jsú zamrkli — stihla ich noc

[238] O svatém Jiří (Legenda), M. Holko. Sv. Juraj (†303), sviatok 24. IV.

[239] Kapadócia — staroveká časť Malej Ázie na západ od Arménie

[240] Sýria — štát na Blízkom východe

[241] zlatohlav — brokát (látka)

[242] O Sibylle (M. Holko). J. K., NZ II, 458: Pôvodcom tejto piesne, ako sa zdá, bol Čech.

Táto redakcia proroctva, súdiac podľa obsahu, vznikla cez vojnu o rakúske dedičstvo (1740 — 1748) alebo cez sedemročnú vojnu (1756 — 1763). Poznámka o českom pôvodcovi je správna.

[243] Knihy Sibylline — knihy veštieb, užívané pre potreby štátu v starom Ríme. Boly vo veľkej vážnosti. Ich prvá redakcia zhorela, potom boly sosbierané znovu a udržaly sa do roku 389 po Kristu. V rannom stredoveku vznikla pomiešaním rozmanitých veštieb židovských, asýrskych, egyptských a iných nová kniha veštieb Sibylliných.

[244] Šalamún — kráľ židovský, r. 1082 — 975 pred Kristom

« predcházajúca kapitola    |    



Ján Kollár

— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.