ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Poď, ó má harfo, ty mé potěšení
Jediné, jenž mé krotíš hněvy, žale,
Ty v mou vypráhlou mysl rozvlažení
Při Dunaji si lila i při Sále:
Poď, milá, sednem na břehu si Hrona
A slouchat budem, jak si on to stoná.

Když v jeho vlnách luna se umývá
A zrakem vlhkým olšiny prozírá,
Tehd’, ach, mi blaze, tam neb se usmívá
Na mne dlícího dávná otců víra:
Až srdcem žhoucím chladno blahé táhne,
Slza se prýští — ruka v struny sáhne.

Nuž poď, má harfo, v olšinách těch dumných
Slyš hovor hravý světla luny stínů,
Slyš, zdaž ohlasy kola vil to šumných,
Vábících muže k plesům vichrovírů,
Neb rusalky to dráždí snad Vodana.
Ó ne, již báj to, zmizlá slovem Pána.

Tam, hle, již Sitno, k pomstě zle činícím,
Pusté, nekoná soudy spravelnosti;
Na žádné více Vysočiny k čnícím
Trebnicem nejde lid želat milosti:
Pohroním pustým již jen zkazky vlají
A v rumích hradů smutné dumy lkají.

Hrone náš, Hrone, ó ty řeko stará,
Ty jsi viděla Mojmírovo rámě,
Tvá někdy vlna pokřestila jará
Temena otců v duchu pravdy chrámě:
Věrný Slováků příteli ty milý,
Na tvých mně ňádrách pervé sny se snily.

Snily se, snily a ještě se snějí,
Ač jiný předmět, po čem srdce touží;
Tehdy jen v noci, teď i ve dne chvějí
Sny se mi v mysli a má ňádra souží:
Žal neb ode všech časů mi zavání,
Z prošlých, z nynějších i z očekávání.

Aj, po tvých břehách již tvé plémě visí
Nad hrobem, přece o nic se nesnaží;
Darmo ho loutna Kollárova křísí,
Ach, ona hluchým sluchy neproráží!
Ve mně se svírá, ty preč klidně spěcháš:
Hrone, můj Hrone, pročže zde mne necháš?

Znáš čas ten, když sem ve tvých vlnách bystrých
Koupal se, chlapec, aneb rybky lovil,
Pak malou dlaní načra sobě čistých
Vod tvých, razem vše trudy své zahojil:
Neznal sem zašlost, budoucnost netušil
A čelko jasné nikdy nezasmušil.

Znáš potom, jak sme na tvých břehách volných
V soumraku tichém s Hankou sedávali,
Já lásku zpíval, ona z kvítků polních
Věnečky vila, vlny dolů pluly;
Než zpěvy, věnce, vlny dolů pluly,
Dál a dál pluly a pak zahynuly.

Teď slzy cedím, na tvém břehu sedě,
Slzy pohřební rodu slovenského,
Tuchnoucím okem do vln hravých hledě,
Ač v nich krásnější studu panenského
Září se lesknou luny zraky cudné,
Probírám city srdce svého trudné.

Máš zhynout, rode? Hoj, co to mnou bleslo!
A zpěvy svoje komuže poručíš?
Jiného nemáš nic, v otroctví kleslo
Vše, proto lehce s životem se lúčíš.
Hah! slyšíš zpěvy, jež tví nepřátelé
Co na tvém kaře zpívají vesele?

Ó harfo, harfo, proč tak smutně lkaješ?
Ještě Hron teče, žijí děti jeho!
Nech, nech své žale, veselým provlaješ
Ty ještě zpěvem mládce pohronského:
Buď v obět padnem my moci bezbožné —
Tvé naděje jsou věčně nepřemožné.

Nuž s Bohem, Hrone, spějž jen měkkým prúdem,
Zvlaž mysl bratrů, pozdrav pobratence:
Přijde i doba souděná osudem,
Sláva nebo skon pro tvoje milence.
Než hlas můj hyne, harfy znění hynou
A vlny Hrona plynou jen a plynou…