ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Rok 836.)

A)
V pošmourném tichu vedl Žel
Nade pohanstva pádem kvěl.
Však ze Zobora jeskyň temných^[1]
Slyšet hlasy zpěvů jemných:
Sláva! sláva! sláva
Budiž Bohu na výsostech!

A milostně se blankyt smál,
A jeho láskou zář planoucí
Větříček libý porozvál
Po vlně Nitry se třesoucí.
Na břehu město rozložené,
Nad městem hrad, nad hradu výš
Zdi chrámu skvostně vyzdvižené
A nad klenutím Krista kříž.
Pribina klečí v pokoře,
Adalram před oltářem stojí,
Žehná oltáři, žehná hoře,
Žehná bojarům a jich zbroji.^[2]

(Rok 892.)

B)
Milostivě se blankyt smál,
A jeho láskou zář planoucí
Větříček libý porozvál
Po vlně Nitry se třesoucí.
Na břehu město rozbořené,
Nad rumem rum, znad rumu výš
Klesly zdi chrámu rozdrobené,
Klesnul zlomený Krista kříž.
V pošmourném tichu vedl Žel
Nade křesťanstva pádem kvěl.
Však ze Zobora jeskyň temných
Slyšet jest hlasy zpěvů jemných:
Sláva! sláva! sláva
Budiž Bohu na výsostech!^[3]

(Dvojzpěv. Rok 907.)

C)
V knize čítá Svatboj, mnich, jsa kníže,^[4]
On Svatboj to sám, Svatoplukovič,
V knize čítá na Zoboru svatém,
Ve Metoda zvěsta knize svaté:

Blaženi niščii duchom, jako těch jest carstvije nebesnoje.
Blaženi plačąčšii sę, jako tii utêšęt sę.
Blaženi krotcii, jako tii naslêdęt zemlą.

Jak to čítá Svatboj, mnich, jsa kníže,^[5]
Zamyslí se čelem zadumeným
Ve Metoda zvěsta knize svaté.
A již luna na rum hradu svítí,
Luny světlem vzdechy tajně vlají,
Krev se uschlá na rozvalu leskne.
Zírá na to ze jeskyně Svatboj,
Zírá, myslí s srdcem zadumeným.
Přijde k němu Chetumar a vece:
„Ztráta je Slovenska, kníže mnichu!
Dozuřila bitva u Dunaje,
U Dunaje blíže Bratislavy.^[6]
Kříž na prsa, pancíř na se, mnichu!
Vezmi paloš, vezmi štít svůj, kníže!
Vytrhni vlast ze záhuby věčné
A buď, kněz jsa, Krista bojovníkem!“

Neslyší ho Svatboj, mnich, jsa kníže,
On se dívá na zář světla luny,
I vztýčí se vzhůru a pak vece:
„Mně souděno tajným býti věku
A potomci jen snít mají o mně,
Moje jméno však má vítěziti.
Ha, již vidím křest pohanů krále,
Vojtěch Pražan donáší ho Kristu.
Hej, Vojtěchu, ty slovanská duše!
A již blaho celou vlastí vlaje.“

Než tu bledne Svatboj, mnich, jsa kníže,
A pak dlouho mlčí jen a zírá,
Zírá jen zrakoma upřenýma
A zas zrazu počne hovořiti:
„Vzteká zas se peklo proti Kristu,
Zuří zas boj, křesťané se klátí,
Vencelíne, ty slovanská duše!
Ha, již leží Kupa, posel pekla,
Leží skolen Vencelína kopím.
Nitra vstává rukou královinou,
Vstává i chrám svatý Emerama,
Sám král káže a jest zvěstem Krista,
Nose žádost vroucí rodu svého.^[7]
A již blaho celou vlastí vlaje.“

Než zas bledne Svatboj, mnich, jsa kníže,
A pak dlouho mlčí jen a zírá,
Zírá jen zrakoma upřenýma
A zas zrazu počne hovořiti:
„Co to měsíc krevdychtě tak svítí?
Ha, korouhev pluků Turků divých,
Ani vlekou v otroctví lid věrný!
Znám tě, znám tě, ty slovanská duše,
Znám tě, Zrini, dej životem ránu,
Ránu v srdce moci Turka zlého.“^[8]

Než zas bledne Svatboj, mnich, jsa kníže,
A pak dlouho mlčí jen a zírá,
Zírá jen zrakoma upřenýma
A zas zrazu počne hovořiti:
„Nezpomůže mužnost, ni oběti?
Dále jede Turek na křesťany:
Ocas vlaje s věže Emerama,
Až pod Vídní ,Allah!‘ se ozývá.
Hej, Sobieski, ty slovanská duše,
Dolů měsíc, dolů ocas s věže!^[9]
A již blaho celou vlastí vlaje.“

Než zas bledne Svatboj, mnich, jsa kníže,
A pak dlouho mlčí jen a zírá,
Posléz klesne, klesna klečí Svatboj,
Ruky rozpne, čelo k zemi skloní
A na zemi leže tak se modlí:
„Hospodine! Hospodine svatý!
Služebník tvůj povrh’ slávou světa,
Slávou světa na přestole jasném;
Povrhnul ní, aby tobě sloužil!

Hospodine! Hospodine svatý!
Služebník tvůj povrh’ slávou jména,
Slávou jména u věku, u rodu,
Povrhnul ní, aby tobě sloužil!

Hospodine! Hospodine svatý!
Ty si dal mi zaslíbení jedno,
Zaslíbení nade vše mi milé,
Že mé jméno má vždy vítěziti.

A ke konci, tam hle, tisícletí
Tisícletí první jen přichází
A dědictví mé má již umříti?
Ó, vzbuď věštce dva, duše slovenské:
Jeden prachu ať povstati káže,
Postavě jej před potomstva oči,
Uče krev se zase poznávati;
Druhý ať mu budoucnosti krásou
Vleje v zpěvě zmužilosti život,
Nepohna se vprostřed bouři mnohé.^[10]
Hospodine! Hospodine! Amen.“

Tak se modlil Svatboj, mnich, jsa kníže,
Dlouho ještě leže čelem k zemi.
Pak se vzhůru mužně rychle vzchopí
A mu v rukách zlatostrunná harfa
Pěje slávu, slávu Hospodina,
A sbor mnichů na Zoboru za ním
Pěje slávu, slávu Hospodinu.

(Rok 1837.)

D)
Milostně blankyt se usmívá
A jeho láskou zář planoucí
Větříkem milostným zavívá
Dunaje vlnou se třesoucí.
A lid zachráněn v chrám pospíchá
A v zpěvy zbožné vděk svůj míchá,
A od klenutí chrámu zjevných
Slyšet jest hlasy zpěvů jemných:
„Sláva! Sláva! Sláva
Budiž Bohu na výsostech!“^[11]

U Karlovce, městě svatoslavném,
U Karlovce na Dunaji tichém,
Péře dívka bílá plátno bílé.
A jak dívka péře plátno bílé,
Zpívá píseň hrdlem labutím:
„Hej, plátenko bílé, radost moje,
Buď mi čisté, buď mi měkké, silné!
Když ty budeš čisté, měkké, silné,
Na košilku budeš Pavlu mému.
Vím já dobře, co on hovořil mi,
Hovořil mi včera pod ořechem:
,Když povezu dobré žitko s pole,
Pošlu svaty do vašeho dvora.‘
Hej, plátenko, buď mi čisté, silné,
Na košilku budeš Pavlu mému.“

A jak dívka péře plátno bílé,
A jak zpívá hrdlem labutím,
Přiletí k ní holub krásný, bílý,
Na hrdle mu zlatá hvězda visí.
Vece k dívce holub krásný, bílý:
„Dej mi píti, dívko krásná, bílá!
Dej mi píti čerstvé, zdravé vody;
Dáš-li ty mně píti zdravé vody,
Novinku ti zato milou povím.“
Dívka dává vody čisté, zdravé,
Vodu pije holub krásný, bílý;
Říká k němu dívka krásná, bílá:
„No, pověz mi novinku již milou,
Zda již svezl Pavel žitko dobré?
Zda již pošle svaty v dvory naše?
Rci, holoubku krásný, bílý, rychle.“

Než nebyl to krásný, bílý holub,
Aj, totě byl posel od císaře;
To ne hvězda zlatá s hrdla visí,
Totě list s pečetí od císaře;
Nechtěl to pít krásný, bílý holub,
Než to pít chtěl posla koník vraný.
A on posel vece k dívce bílé:
„Ty z Karlovce dívko bílá, krásná,
Nepovím já tobě o Pavlovi,
Ale povím tobě radost větší:
Já svolávám národ do Soboru,
By pastýře volil sobě národ.“
A to řekna pryč odletí posel,
Pryč odletí na koníku vraném;
Patří za ním dívka bílá, krásná.
*
U Karlovce, městě svatoslavném,
U Karlovce, na Dunaji tichém,
Sedí národ ve Soboru svatém.
U vrch stolu, na přestole zlatém
Dlí komisar od císaře pošlý,
Podlé něho kněžstvo svaté sedí
A dle kněžstva sedí bojovníci,
Za vojíny sedí měštěníni —
Všechněch vůkol sedmdesát poslů,
Sedmdesát i pět poslů sedí.
A jak všickni řádně spolu sedí,
Ozve k nim se komisara slovo,
An ke všechněm takto vážně říká:
„Pozdravení od císaře pána!
Voliž sobě, rode Srbů věrný,
Voliž sobě již metropolitu,
Jenžby světil tvoje věrné srdce
A byl tobě otcem i pěstounem.
Pastýř bude on ti, stádu svému,
Vodě vždy tě po zelených pastvách
A tě chráně před hltavou zvěří.“
Moudře k poslům komisar tak řekl,
A ti všickni: „Živ buď císař!“ praví
A pak volí metropolitu si,
jenž by světil jejich věrná srdce
A byl rodu otcem i pěstounem.
A když volí metropolitu si,
Prvních deset zkřikne Stankoviče,
Druhých deset zkřikne Stankoviče,
Třetích deset zkřikne Stankoviče;
Čtvrtých deset nechce Stankoviče,
Pět z nich chce mít Vasilea Mogu,
Pět z nich zase chce mít Živkoviče.
Ale pátých, šestých, sedmých deset
Všickni chtějí mít jen Stankoviče
A již i ti Stankoviče chtějí;
Všecko volá: „Stankoviče chcemeť!“
*
Hej, sokole můj, ty synu Hrona,
Rozpni křídla, zaleť do Karlovce,
Tam zalétna zlétni do Soboru,
V němž u vrchu, na přestole zlatém,
Dlí komisar od císaře pošlý,
Vedle něhož kněžstvo svaté sedí
A dle kněžstva sedí bojovníci,
Za vojíny sedí měštěníni —
Všechněch vůkol sedmdesát poslů,
Sedmdesát i pět poslů sedí.
Tomu řekni ty národu Srbů:
„Hej, národe ty pravoslovanský,
Šťastnější nad mnohé pokmenníky,
Ty se modli za císaře k Bohu,
Ty miluj svou církev, blaho svoje,
Ty cti Stankoviče, perlu svoji!“
Takto řekni ku národu Srbů,
Pak se obrať zas ke Stankoviči
A mu řekni v tato slova milá:
„Mnohá léta, ó Štěpane, pane,
Ó Štěpane, pane Stankoviči!
Mnohá léta přeje ti Slovensko
A v Slovensku zpěvné Hrona břehy
A po břehách národ pravoslavný!
Ó Štěpane, pane Stankoviči!
Mnohá léta přeje Čechie ti
A v Čechii pilné Labe břehy
A po břehách národ pravoslavný!
Ó Štěpane, pane Stankoviči!
Mnohá léta Morava ti přeje
A v Moravě smutné její břehy
A po břehách národ pravoslavný!
Mnohá léta přejí ti k blahosti,
Ku blahosti rodu, církve, vlasti,
Mnohá léta přejí ti ku lásce,
Hej, ku lásce ke všem kmenům Slávy.
Nuž Hospodin dej ti léta mnohá
A ty přijmiž přání ze Slovenska.