Zlatý fond > Diela > Verše drobné


E-mail (povinné):

Karol Kuzmány:
Verše drobné

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Michal Belička, Daniel Winter, Eva Lužáková, Ivana Černecká, Erik Bartoš, Slavomír Kancian, Katarína Tínesová, Ľuboš Tines.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 46 čitateľov

Lučatinská Víla

Romance

(,Vesna‘ II, 1838.)


„Kdo ze Zámostí jedeš k Lučatínu[12]
Večer, kdy luny svítí lesk,
A jsi u kříže, odkud v dolinu
Patře, uslyšíš Hrona stesk,
Soukromná kolmo kde skála ční
Lysým temenem v modřinu,
A příboj Hrona o skálu hřmí,
Řítě se v bezdnou hlubinu;
A šumem stříbrným pěny sipí,
A pára až k temenu skály kypí,
A srká, a chlemtá, a loká vír,
A tento do dna se otvírá;
A zas ode dna dýmaje puchne,
A valně vlnami vybuchne,
A vše se zas zavírá,
A vůkol panuje tichý mír — —
Mládenče dobrý! zdrž koně svého,
Modli se, zpytuj srdce své:
Zdaž lásku nelhals ze srdce zlého
A vždy byls věrným děvě své;
Ach, jsi-li vinen, obrať se zpátkem —
Neprojdeš přes most kouzelný;
Pod skalou věčným s Vílou tě sňatkem
Sloučí šum víru pohřební.“ —
Výstraha divná Hronem zaznívá:
Neposlechne ji mládenec,
Pověře bludné jen se posmívá,
A pouští uzdu — šílenec!
Tu mu do očí mhla vrazí tuhá,
Ze zadu svítí luny lesk,
Před ním a za ním a nad ním duha,
A pod ním ječí víru stesk.
Kůň divě srká, ježí se hříva,
Pysk k prsům — v bok mu ostruhy —
Skok — pád — skok — zas pád a zas zarývá
Kůň přední na most již nohy.
„Ó vrať se, vrať se, tam mostu není,
Jesti to most jen duhový!“
Než neslyší on — skok! — vír se pění,
A checht vybuchne hrobový.
A šumem stříbrným pěny sipí,
A pára až k temenu skály kypí,
A srká, a chlemtá, a loká vír,
A tento do dna se otvírá,
A zas ode dna dýmaje puchne,
A valně vlnami vybuchne,
A vše se zas zavírá,
A vůkol panuje tichý mír.

„Kde si tak zmoknul? a cožs tak bledý?
A kde si koně zůstavil?
Ach, jak tvé oči dřevěně hledí!
A kdo tvář tvou tak zohavil?
Siné máš rtíky, oči krvavé;
Snad že tě lotři přepadli?
Anebo v divoké noci dravé
Šelmy tě s koně strhaly?“
Tak máti dobrá synáčka vítá,
Než ten ni slova nepoví;
Studený mráz mu ňádrami zmítá,
On klesá v spánek hrobový.
Sběhnou se lidé, ženy i děti,
Mládenci, děvy, starcové;
Ti bledou tvář jeho chtí viděti,
A křičí: „Kde jsou zbojcové?“
A hlukem stařec, sešlostí chromý,
Prodře se k loži mrtvého,
A jak ho uzří, rukama lomí,
Hluk ztichne davu celého.
„Přežehnejte se!“ tak stařec řekne,
„Patřte, hle Víly znamení
Má ten na šíji!“ a sám poklekne,
I upí k Bohu spasení.
A jak Otčenáš, Věřím i Slávu
Všickni se pak pomodlili,
O lučatinské by jim dal zprávu
Víle stařečka prosili.
A jedni stojí, a druzí sedí,
A dítky v lůně třímají,
A děvy bledé, mládenci bledí
Bázlivě naň se dívají.
I přežehná se stařec a sedne
K nohoum si zpuchlé mrtvole,
A tajným zrakem vůkol pohlédne
I mluví, jakby švehole:
„Modří se nebe a první záře
Věž preceptury zjasňuje,
Dohořuje svíce, bledá tváře
Vězně vždy víc se ztemňuje.
Dlítě ve věži, kruhy mu ruky,
Kruhy mu nohy poutají,
Ach, a svědomí pekelné muky
Ňádra mu mocně trhají.
V červeném plášti dle něho mnich
Růženec čítá za jeho hřích.“
„Pusťte probůh mne, já musím k němu!
Ontě zasnoubencem je mým;
Jen slovo jedno ať řeknu jemu,
A od něho jen jedno zvím.“ —
Nešťastná děva! Vpustí ji stráž,
Než vězněm trhne ledový mráz.
„To svatba naše? ó milý Bože!
To tužby naší splnění?
Čerstvá-li zem tvé svatební lože?
Či pravda to, či mámení?
Obejm’ mě, obejm’!“ Ticha je stráž;
Než vězně pojme studený mráz.
„Ach, to tvé hrdlo, ty rtíky tvoje,
Tato tvá kadeř — oči tvé —
Aj, ňádra tvoje, a ňádra moje,
A to mé srdce klopotné!
Pevněj mne obejm’!“ Ticha je stráž;
Než vězně klíčí studený mráz.
„V obraně otce žes mnicha zabil,
Proto-li krev tvou vylejí?
To Bůh rozsoudí; jen jestližes byl
Mně věrný vždy! — Slyš, již znějí
Zvonečka hlasy!“ Bouří se stráž,
A vězně klíčí ledový mráz.
„Polib mne, polib z srdce čistého!“
Tak děva vězně sužuje,
Objímá hrdlo a sama jeho
Zsinalá ústa celuje.
Než zní již zvonek, s vězněm jde mnich;
A v srdci vězně — nevěry hřích.“
„Za Lučatínem, tam skála ční
Lysým temenem v modřinu,
A příboj Hrona o skálu hřmí,
Řítě se v bezdnou hlubinu;
A šumem stříbrným pěny sipí,
A pára až k temenu skály kypí,
A srká, a chlemtá, a loká vír,
A tento do dna se otvírá;
A zas ode dna dýmaje puchne,
A valně vlnami vybuchne,
A vše se zas zavírá,
A vůkol panuje tichý mír. —
Na břehu druhém rovina,
A na rovině kružina,
A drn uprostřed ní zklizen,
A kůl popravní vyzdvižen,
A rov u kůlu zjevný,
Dle rovu stolec pevný:
Vůkol červených mnichů sbor.
S koně čte vinu preceptor:
Že vězeň, zabiv mnicha,
Má zemřít z toho hřícha.
A lid nesčetný, zmrtvělý,
Co zkamenělé sochy stojí,
A jakby v prsech vytlelý
Nežil mu duch, dechnout se bojí.
Náhle se skály temena
Ozve se děva mladá,
A k nebi pnouci ramena,
Za ortel boží žádá.
„Chceš-li od vězně vinného
Odvrátit smrt, do hrozného
Skoč víru, a vyjdeš-li zdravá,
Bude nám prosba tvoje pravá,
A vězeň bude propuštěn,
A čin mu bude odpuštěn.“
Tak s koně hrozný preceptor —
A „Amen!“ volá celý sbor.
A lid nesčetný, zmrtvělý,
Co zkamenělé sochy stojí,
A jakby v prsech vytlelý
Nežil mu duch, dechnout se bojí.
Tu strašný hřmot — a pěny sipí,
K temenu skály pára kypí,
A srká, a chlemtá, a loká vír,
A tento do dna se otvírá;
A zas ode dna dýmaje puchne,
A valně vlnami vybuchne,
A vše se zas zavírá,
A vůkol panuje tichý mír.
Odtéká Hron, než děvy líce
Nespatří nikdo nikdy více.“
„Bůh soudil!“ rce lid zděšený,
A vězeň z roucha svlečený
Na stolec sedne červený,
Vedle stojí chlap červený,
A dokola sbor červený.
I bleskne meč — krev červená
Vysíkne, tráva zelená
Vůkol se krví zčervená.
A hrob se zdvihne, dle hrobu mnich
Růženec čítá za mrtvého hřích.“



[12] Lučatín jest vesnice asi půl hodiny od městečka Lipči Slovenské, výše Hrona. Ačkoli pak v Uhřích červení mnichové, jak lid templáře u nás jmenuje, nikde zákonně přijati nebyli, a proto i mnozí o tom, zdaž se tito kdy v krajině nalezali, pochybují: lid přece příliš mnoho o nich rozpráví, by se jejich nebytí v království s jistotou tvrditi mohlo. Že i v Lipči měli templáři precepturu, viz Hronky dílu II. svazek 1. str. 56, jakož lid praví o jistých zříceninách tam se nalezajících. O Mnichu pak, vrchu v Liptovské stolici, praví Al. baron Mednyanszký v ,Malerische Reise auf dem Waagflusse, Pesth 1826‘ na str. 54: „Johann Gottfried von Herberstein, Groszvisitator und Praeceptor der Templer, starb 1230 auf dem Berge Mnich bei St. Martin in Liptau; sein Vater war Landeshauptmann und der Älteste in Steyermark, die Mutter Elisabeth Stubenbergerinn.“ — Zkázka o lučatinské skále rozličně se, jak obyčejně, vypravuje. Během Váhu lid osedlý na jeho břehách silně posavad věří na Víly a dí, že jsou to duše zasnoubených, ale pro smrt svou sňatku nedošlých nevěst. Vedlé Hrona lid je vodními panenkami jmenuje a mnoho o nich bájí.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.