ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Kdo ze Zámostí jedeš k Lučatínu^[12]
Večer, kdy luny svítí lesk,
A jsi u kříže, odkud v dolinu
Patře, uslyšíš Hrona stesk,
Soukromná kolmo kde skála ční
Lysým temenem v modřinu,
A příboj Hrona o skálu hřmí,
Řítě se v bezdnou hlubinu;
A šumem stříbrným pěny sipí,
A pára až k temenu skály kypí,
A srká, a chlemtá, a loká vír,
A tento do dna se otvírá;
A zas ode dna dýmaje puchne,
A valně vlnami vybuchne,
A vše se zas zavírá,
A vůkol panuje tichý mír — —
Mládenče dobrý! zdrž koně svého,
Modli se, zpytuj srdce své:
Zdaž lásku nelhals ze srdce zlého
A vždy byls věrným děvě své;
Ach, jsi-li vinen, obrať se zpátkem —
Neprojdeš přes most kouzelný;
Pod skalou věčným s Vílou tě sňatkem
Sloučí šum víru pohřební.“ —
Výstraha divná Hronem zaznívá:
Neposlechne ji mládenec,
Pověře bludné jen se posmívá,
A pouští uzdu — šílenec!
Tu mu do očí mhla vrazí tuhá,
Ze zadu svítí luny lesk,
Před ním a za ním a nad ním duha,
A pod ním ječí víru stesk.
Kůň divě srká, ježí se hříva,
Pysk k prsům — v bok mu ostruhy —
Skok — pád — skok — zas pád a zas zarývá
Kůň přední na most již nohy.
„Ó vrať se, vrať se, tam mostu není,
Jesti to most jen duhový!“
Než neslyší on — skok! — vír se pění,
A checht vybuchne hrobový.
A šumem stříbrným pěny sipí,
A pára až k temenu skály kypí,
A srká, a chlemtá, a loká vír,
A tento do dna se otvírá,
A zas ode dna dýmaje puchne,
A valně vlnami vybuchne,
A vše se zas zavírá,
A vůkol panuje tichý mír.

„Kde si tak zmoknul? a cožs tak bledý?
A kde si koně zůstavil?
Ach, jak tvé oči dřevěně hledí!
A kdo tvář tvou tak zohavil?
Siné máš rtíky, oči krvavé;
Snad že tě lotři přepadli?
Anebo v divoké noci dravé
Šelmy tě s koně strhaly?“
Tak máti dobrá synáčka vítá,
Než ten ni slova nepoví;
Studený mráz mu ňádrami zmítá,
On klesá v spánek hrobový.
Sběhnou se lidé, ženy i děti,
Mládenci, děvy, starcové;
Ti bledou tvář jeho chtí viděti,
A křičí: „Kde jsou zbojcové?“
A hlukem stařec, sešlostí chromý,
Prodře se k loži mrtvého,
A jak ho uzří, rukama lomí,
Hluk ztichne davu celého.
„Přežehnejte se!“ tak stařec řekne,
„Patřte, hle Víly znamení
Má ten na šíji!“ a sám poklekne,
I upí k Bohu spasení.
A jak Otčenáš, Věřím i Slávu
Všickni se pak pomodlili,
O lučatinské by jim dal zprávu
Víle stařečka prosili.
A jedni stojí, a druzí sedí,
A dítky v lůně třímají,
A děvy bledé, mládenci bledí
Bázlivě naň se dívají.
I přežehná se stařec a sedne
K nohoum si zpuchlé mrtvole,
A tajným zrakem vůkol pohlédne
I mluví, jakby švehole:
„Modří se nebe a první záře
Věž preceptury zjasňuje,
Dohořuje svíce, bledá tváře
Vězně vždy víc se ztemňuje.
Dlítě ve věži, kruhy mu ruky,
Kruhy mu nohy poutají,
Ach, a svědomí pekelné muky
Ňádra mu mocně trhají.
V červeném plášti dle něho mnich
Růženec čítá za jeho hřích.“
„Pusťte probůh mne, já musím k němu!
Ontě zasnoubencem je mým;
Jen slovo jedno ať řeknu jemu,
A od něho jen jedno zvím.“ —
Nešťastná děva! Vpustí ji stráž,
Než vězněm trhne ledový mráz.
„To svatba naše? ó milý Bože!
To tužby naší splnění?
Čerstvá-li zem tvé svatební lože?
Či pravda to, či mámení?
Obejm’ mě, obejm’!“ Ticha je stráž;
Než vězně pojme studený mráz.
„Ach, to tvé hrdlo, ty rtíky tvoje,
Tato tvá kadeř — oči tvé —
Aj, ňádra tvoje, a ňádra moje,
A to mé srdce klopotné!
Pevněj mne obejm’!“ Ticha je stráž;
Než vězně klíčí studený mráz.
„V obraně otce žes mnicha zabil,
Proto-li krev tvou vylejí?
To Bůh rozsoudí; jen jestližes byl
Mně věrný vždy! — Slyš, již znějí
Zvonečka hlasy!“ Bouří se stráž,
A vězně klíčí ledový mráz.
„Polib mne, polib z srdce čistého!“
Tak děva vězně sužuje,
Objímá hrdlo a sama jeho
Zsinalá ústa celuje.
Než zní již zvonek, s vězněm jde mnich;
A v srdci vězně — nevěry hřích.“
„Za Lučatínem, tam skála ční
Lysým temenem v modřinu,
A příboj Hrona o skálu hřmí,
Řítě se v bezdnou hlubinu;
A šumem stříbrným pěny sipí,
A pára až k temenu skály kypí,
A srká, a chlemtá, a loká vír,
A tento do dna se otvírá;
A zas ode dna dýmaje puchne,
A valně vlnami vybuchne,
A vše se zas zavírá,
A vůkol panuje tichý mír. —
Na břehu druhém rovina,
A na rovině kružina,
A drn uprostřed ní zklizen,
A kůl popravní vyzdvižen,
A rov u kůlu zjevný,
Dle rovu stolec pevný:
Vůkol červených mnichů sbor.
S koně čte vinu preceptor:
Že vězeň, zabiv mnicha,
Má zemřít z toho hřícha.
A lid nesčetný, zmrtvělý,
Co zkamenělé sochy stojí,
A jakby v prsech vytlelý
Nežil mu duch, dechnout se bojí.
Náhle se skály temena
Ozve se děva mladá,
A k nebi pnouci ramena,
Za ortel boží žádá.
„Chceš-li od vězně vinného
Odvrátit smrt, do hrozného
Skoč víru, a vyjdeš-li zdravá,
Bude nám prosba tvoje pravá,
A vězeň bude propuštěn,
A čin mu bude odpuštěn.“
Tak s koně hrozný preceptor —
A „Amen!“ volá celý sbor.
A lid nesčetný, zmrtvělý,
Co zkamenělé sochy stojí,
A jakby v prsech vytlelý
Nežil mu duch, dechnout se bojí.
Tu strašný hřmot — a pěny sipí,
K temenu skály pára kypí,
A srká, a chlemtá, a loká vír,
A tento do dna se otvírá;
A zas ode dna dýmaje puchne,
A valně vlnami vybuchne,
A vše se zas zavírá,
A vůkol panuje tichý mír.
Odtéká Hron, než děvy líce
Nespatří nikdo nikdy více.“
„Bůh soudil!“ rce lid zděšený,
A vězeň z roucha svlečený
Na stolec sedne červený,
Vedle stojí chlap červený,
A dokola sbor červený.
I bleskne meč — krev červená
Vysíkne, tráva zelená
Vůkol se krví zčervená.
A hrob se zdvihne, dle hrobu mnich
Růženec čítá za mrtvého hřích.“