ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Úprava vlasův. U chlapců (mužských) je účes zcela jednoduchý a všude na Slovensku běžný. Vlasy nedřív do kola ščesú sa dole, „v pravo nosa“ (rovno nad nosem) předělí se pútec až na temeno, obě strany začeší se na spánky a za uši. V týle zastřihují se rovně s ušima a krky se vyhálajú (vyholí). Vlasy přistřihují si jeden druhému. Mladší pokolení střihá si již „na krátko“. Staří česávali si vlasy na lastovice (na lastovičky = vlašťovky); pomastil si vlasy (vepřovým neb husím sádlem, některý i mýdlem), přední vlasy sčesal dolů po spánku na líce, tu je rukou přidržel, stočil nazpátek a konce za ucho založil tak, že to zobrazovalo podobu vlašťovčí hlavy.

Vousů nenosí ani sedláci ani řemeselníci. Holí se každou neděli ráno a to každý sám sebe. Břitvy mají každý svoje a sami si je ostří. Když šohaj přijde z vojny s vousy, hneď je doma shodí. Ženy nemají rády muže s vousy. Který manžel nechá si byť i jen bakombart, již mu žena domlouvá, aby si jej sholil.

V Dubovanech, půldruhé hodiny od Lopašova vzdálených, nosí již všichni mladí vousy.

Košele mají dvojí: se širokými a s úzkými rukávy. Rukávy jsou vlastně na obou stejně široké, ale ony jsou na zápěstí otevřené, tyto uzavírají se liencí. Na prsou je prostřižen rozparek, punt, pod kterým zevnitř přišita je podšívka z koudelného plátna, aby bylo na prsou tepleji, též aby se vrch nedral. Na levém boku na puntě je podšívka otevřena, aby si tam něco mohl uschovati (fajku, peníze). Hrdlo ovíjí úzký obojek, ház (házik) zvaný, pestře aneb i jednobarevně vyšívaný, okraj nese z nití šité zúbky. Háziky svazují čtyřmi tkaničkami, žinkami. Nejprv sváže vrchní z házika, potom na pravo spodní z podšivky a spraví z každé žínky slučku tak, že potom visí na prsou čtyři slučky ve dvou hromádkách vedle sebe. Mládenci nosí žínky červené, ženáči s počátku, pokud je znosí, červené, pak již jen bílé. Žínky považují za ozdobu a proto vykládají si je na prucel. Rukávy jsou přišity pod ramenem, kde jsou k životu priscinkované. Mládenci nosí tenké košele dólčové, vyšívané na ramenou a kolem rukou při spodu žlutým a černým kamrholom (Kameelhaar) aneb žlutým hedvábím.

Konopné košele vyjma lience nebývají vyšívané, ale mládenci nosí je zarábané (protkávané) červeným. Košile z domácího plátna není bílá, ale režná (barva surového konopí, konopná). Košile zatahuje se na gatě, ale v práci, když je horko, si ji vyhrne. Košil mívá jednotlivec: všedních 5 — 10, lepších nových 2 — 3.

Gace jsou dlouhé z konopného plátna z povesna aneb z koudelného, z tohoto pouze do práce. Skládají se ze tří kusů: po jednom na každou gacu a klin, aneb, když chce míti gace široké, jak to dříve nosili, musí míti též po jednom nadšivku z každé strany. Gace přivazují se motúzem přes liemec. Okolo spodku obšity jsou meštérkou, sváteční pak dvojkou; na okrajích visí strapce. Mládenci dávaji si z pýchy gace za sáry čižem upravené na holubov tak, že v předu jsou založeny a vzadu dolů padají, avšak když je zima, aneb ve všední den, zastrčí je celé za sáry. V létě, když je horko, vezme do kostela dvoje gací, sváteční na vrch; taktéž, když ho z práce odvolají někam k pánům, rychle navleče na všední gace ještě jiné čisté gace, ale když se vrátí, shodí vrchní a chodí ve spodních. Gatí mívají obyčejně tolik, co košil.

Nohavice (= kalhoty) nosí nyní úzké, uherské z černého sukna černě šňúrované, před tím větším dílem „svetlé“ (bledě modré) na světlém. Šnóry nosili mladší široké, starší úzké, teď nosí je stejně. V předu rozstřiženy jsou dva vačky, mezi nimiž je veko (šlic, rozparek); vačky od spodu zakrývají fertušky. V pasu kolkolem je liemec, abo obojok, přes který se remeň protahuje. Mezi nohama je rozkrok. Nohavice přitahují se ku šlapě (chodidlu) strmeňom, podnožkou, pouze na jedné straně přišitou, druhý konec omotá se kol nohy. Aby nohavice na nohách rovně stály, vkládají se na kolena podložky (katalafóty = katona foltok). Šnoruvání je pod vačkami ornament, a dolů nohavicí též se táhnou šňúry. Nohavice podšívají se flanelem aneb barchetem, chudšímu stačí i plátno. Na nohavici vejde se sukna 1 loket — 3/4 lokte. Nohavic má jeden 5 — 7. Hotoví je slovenský krajčír. Šnuruje „z hlavy“ aneb přetiskuje na sukno prodírkované furmy, které pak ještě křídou „vypisuje“.

Chlapský prucel je z 1/2 lokte sukna ušit, ale nosili též damaškové květované. Nemá žádného obojka. Zapíná se na 8 — 10 gombiček (knoflíčků). Vačky jsou též gombičkami vyzdobeny. Mladí chlapi nosí prucle šnoruvané a s vybíjanými cipkami, do kterých jsou ringle „zabíjané“. Prucel stojí 3 — 4,50 zl. Mívá jich jeden 2 — 3. Nosí se od nepaměti. Žinky z košile vykládají se na prucel tak, že z košile pouze háčik a obojek vykukuje.

Lajblik má na zádech kvet, ostatní je šnoruvačka; okolo ramenou, okolo spodku a na předku okolo dírek; podobně rozloženy jsou také cipky (krajky). Předek na lajbliku je z jednoho kusu, chrbet ze dvou. Potřebuje se na lablik 1/2 lokte sukna.

Kabát. Na prucel nebo lajblik oblékají kabát, který se již ode dávna nosí. Kabát má chrbet, predky a rukávy. Na předku jsou klopy na prsou, na bocích vačky, kolem hrdla obojek nebo goriel uzoučký z krajek. Chrbet může býti z jednoho kusu, ale i ze dvou, rukávy každý ze dvou kusů, ale i z jednoho. Kabát nemá záhybů. Na chrbtě je kvet, pak šnurování okolo spodku a v předu, kde se spíná. Vysekované cipky okolo krku a kolem do kola kabátu; na rukávech jsou výložky. Důležitou výzdobou kabátu jsou gombíky, ktrých je 36: v předu v řadách, na klopech a na vačkách. Knoflíky jsou olověné. Kabát potřebuje 1 a 1/2 lokte sukna černého a stojí úplně hotový 4,50 — 8 zl. Jednotlivec mívá 2 — 3 kabáty. Kabát rovný je do práce bez cifer (ozdoby), nosí se jednak v zimě, jednak v létě. Slovenský kabát je krátký ke spodkům, ale už vyšel z módy. Ženské nosí kabáty s pintňou.

Od nedávna přišel do módy bekeš, neboli dlhý kabát zvaný. Dlouhý je po boky a jde dole do špice. Bekeš je ušit ze 1 a 3/4 lokte černého sukna, skládá se ze dvou chrbtů, dvou předků ze dvou boků a ze dvou šosů. Goriel je široký preložný: lámaný goriel. Šňurovaný květ leží od shora dolů, opačně než při kabátě. Bekeš má v předu 5 řádků gombíků a na pravo od každého gombíku má květy. Knoflíky jsou pletené; v předu je jich 5 a v zadu nad faldy 2. Bekešů má jeden mužský 5 — 8. Nosí je také ženské.

Kytla je kabátové formy, ale sešita z „mechového plátna“ (z „podlej [špatné] kúdele“), nemá obojku, zapíná se na gombíky jako kabát. Je podšita plátnem a sahá přes pás. Stojí 60 kr. — 1 zl. Bere se do těžké práce, neb je pevná a když se i roztrhá, není jí velká škoda.

Halena je z bílého sukna, dlouhá až po kotníky. Od krku dolů v zadu visí na ní hazucha, kterou v dešti přehazují si přes hlavu. Co pokračování hazuchy zahýbají se v předu po celé délce haleny úzké závinky. Na závincích na prsou zaplétají švihlemi remence na obou stranách po jednom kousku a zapínají remenem z pravého boku do pracky. Každý remenec je na čtyry švihle proříznut. Sukno na haleny zove se halenčina (halenné súkno, huňa) a dělají ji nejvíce v Skalici. Haleny tyto však zovou senickými proto, že je šijou v Senici halenári, též se zovou brezovskými a vrbovskými (šité na Brezové a ve Vrbovém). Haleny neoblékají se do rukávů, pouze do práce v zimě nebo v dešti, ale tu je v páse stahují řemenem, motouzem nebo povříslem. V zimě za deště oblekou si ji na kožich, aby nezmokl.

Před tím nosili kabanice z bílého sukna halenového, vyšňůrované jednoduše černou pospolierkou, téže formy, jaké podnes nosí se v okolí Brezové.

Nejnověji nastala guba s kapucou, která visí pod gorielem. Po většině jsou ze šedého sukna, ale jsou také bílé a černé. Guby mají v předu kolmé vačky, do kterých se ruce vstrčí, a tak se guba přitáhne k sobě. V zadu spíná se zápinkou. Ženy haleny ani guby nenosí. Kupují je na trzích, hlavně ve Vrbovém, v Senici a v Brezové.

Kožuch obléká se na prucel. Staří nosí biele kožuchy, mladší pak pouze mädové (mädovce). Sahají po boky. Okolo hrdla přišit je z černé ovčí kůže prém (tedy ne goriel, kterým je jen tehdá, když se dá vzhůru pozdvihnouti). Černou beránčinou jsou olemovány u kožicha také rukávy a spodek kolem do kola. Kožich vačků nemá, jen okienka, t. j. průřezy k podšívce také beránčinou obložené, pouze aby se do nich mohly ruce vstrčiti. Knoflíky a zápinky upleteny jsou z jirchy. Kožichy pucované jsou barevnou jirchou (irchou), zvláště na zádech jest velké pero ornamentálně vykládané. Kožichy dělají a prodávají blanári z Modry, Trnavy, Nov. Města a z Vrbového. Stojí 12-13 zl.

Bez rukávů kožich: prucel kožušený nosí jen málokdo.

Menték býval kdysi dlouhý až po paty, ale měli také krátké přes boky. Menték je z tmavomodrého sukna se světlemodrými šňúrami podšit bílou beránčinou, ale límec, předek a okolo rukou je olemován kozinou nebo černou beránčinou. Mladý ženich šel v mentéku na sobáš (ke sňatku), když neměl, vypůjčil si. Dnes muži již nenosí mentéky a je tomu již tak dávno, že jich ani nepamatují.

Obuv. Nejstarší známá obuv v Lopašově jsou bóty, za nimi přišly čižmy a naposledy nastoupily štible. Krpců zde již nikdo nepamatuje.

Bóty šijí ševci. V některých okolních městech žije větší počet ševců, kteří po svém spůsobu zhotovují bóty a stali se pro tento svůj výrobek pověstnými i rozvážejí jej po trzích široko daleko, kde nalézají větší menší odbyt, podle toho, které bóty jsou v kterém kraji v módě. V Lopašově nosí dva druhy bót: brezovské a senické, tyto do práce, ony „do parády“. Brezovské bóty sahají po kolena, šity jsou dratvami ze čtyř kusů: ze dvou sára (holínka), z jednoho podpust (nad patou) a z jednoho nárt. Sáry šity jsou z obou stran, v předu vystupují do výše a vyřezány jsou na uši, v zadu mají cecík. Bóty nejsou valchovány, proto skládají sáry v kotnících na ráseň; na ženských bótach bývají čtyry sbery, na chlapských (= mužských) 5 — 6 sberů. (Sber je každý záhyb o sobě, více sberů spolu zove se ráseň [narásiť, rásnaté]). Vrch sáry olemován je světlemodrou šnórkou, z jejíchž konců visí mezi ušima malá kystka. Podešva leží na podložení a je spolu s nártem sešita; aby byl opatok pevný, vložena je v něm čerešňová (třešňová) aneb lipová kóra; aby byl opatok vyšší, má ještě tři podložeňá. Na opatku je přibit čtyřmi klinci (hřebíky) podkovička, která má na koncích špice zahnuté do podešvy, aby se nezachytávala do země. Bóty jsou z hovězí kůže a stojí 4 zl.; bývají též z koňské, ale ty jsou horší a proto i lacinější, stojí 3 zl. Bóty mastí se olejem aneb sádlem. Senické bóty liší se od brezovských tím, že mají sáru z jednoho kusu sešitou, na povrchu rovnou a vůkol širokým pásem z červené kočky obloženou. V Lopašově známy jsou také trnavské bóty. — Tamější přísloví: „Kúpiu nové bóty smrci“ znamená, že vyšel z těžké nemoci.

Na svátek nosí čižmy, které jsou úzké, špičaté a v celku ze dvou kusů řemene sešity. Z jednoho kusu předek sáry s nártem, z druhého záda sáry s podpustem. Čižmy mají sáry téže podoby co bóty; šněrovány jsou širokou jasně modrou šňúrkou ze soukaných hedvábných nití; v předu je ružička, pod touto kystka dlouhá až po nárt. Podešva je s nártem sešívaná. Opatky dříve nízké, jsou teď vysoké. Dříve nosili podkovičky luskačky, dvěma hřebíky v předu a třetím v zadu na podešvě opatkové přibité. „Luskačky“ nedělali kováři, nýbrž zámečníci. Byly asi na palec tlusté, vlastně vysoké. Čižmy jsou též nevalchované a proto sbírané. Šijou se dratví z rubu, takže když švec čižmu ušil, dalo mu to práce, než ji obrátil na líc. Čižmy jsou jen z kozy kordovánky, kordovánské, proto i jejich jméno dle toho zní. Kdysi nosili též žluté čižmy s vysokými podkovičkami. Čižmy se málokdy mastí, ale leští se leštidlem, žluté ničím. Do bláta nebo sněhu nikdo čižem neobouvá a když si je umazal, tož si je mokrým hadrem poutíral. Čižmy šil čižmár, a stály 3 — 4 zlaté. Teď čižem nekoupíš, nebo jich již čižmáři nedělají, pouze štíble, neb to je pro ně lehčí práce.

Štíble nastaly od 30 let. Jsou valchované a sbíjené dřevěnými hřebíky. Sáry jsou rovné. Stojí 4 — 5 zl.

Ženské bóty, čižmy a štíble mají tvrdé a rovné sáry, mužské sou zrňačky (shŕňačky). Jarmoční (jarmareční) obuv je horší, než „nápočná“ (objednaná).

Do obuvi zastrkují žitnou slámu, stlačky, aby neozábalo, ba ještě i nohy obtáčejí si slamou z „užmanného“ (upotřebeného) povřísla: patou přišlápne tenčí konec, polovic povřísla, z toho vezme kousek a začne otáčet kolem nohy. Když mu ten došel, opět si z téhož povřísla přibere a a tak obtočí celé chodidlo i prsty, a co z povřísla zůstalo, to rozdělí na čtyry částky a z těchto jednu zahne na vrch nohy, druhou pod chodidlo a po jedné na stranu, na to všechny částky přitáhne k patě a obuje do bóty. Takto obtáčejí slámu jen do bót a pouze do veliké zimy, jinak nosí onuce t. j. kusy tkané látky. V čas velikého vedra aneb do strniska obouvají pantofle, které nosí Brezované na prodej. Avšak v létě chodí nejraději bosi.

Papuče (kapce) nosí nemocní aneb „raušíci“ (pytláci), když jdou na čekání.

Klobúky, kterými si mužští hlavy pokrývají, jsou malé, okrúhlé širáky. Na širáku rozeznávají vrch, strechu, mezi těmito v záhybu vine se kolkolem šnórka. Střecha kolem do kola obroubena je švíčkom, nebo stužkou oblamó(v)kou. Uvnitř širáku dno přikryto je plátěnou podšívkou, která je z kraje obroubena oblamovkou. Mládenci nosí za šňúrkou zastrčená bílá „péra“ z kohouta. Širáky vyrábějí širáčníci (ve Vrbovém, Fraštáku, Trnavě).

Pred 30 roky ještě nosili mladí mužští širáky s více odhrnutou, skoro rovnou střechou, a taktéž je jmenovali okrúhle širáky. Staří nosili širáky vysoké, které posměšně jmenovali homolkami, jelikož měli homolkovitou podobu a byly přes píď vysoké. Vrch byl poněkud prevalený (prohnut), jen když byl širák nový, byl rovný. Tento vysoký širák býval nad strechou a okolo „vrchu“ vyzdoben barevnými „húseničkami“ a „strapcami“ až na píď široko, takže ze samotného širáku bylo sotva na dva prsty vidět. Z pod „húseničiek“ vykukovala červená stužka. Střapce byly obyčejně bavlněné, ale který chtěl být větší „frčkár“, koupil si stužku a střapce hedvábné a klobouk si sám vyzdobil. Mládenci nosili „kosírky“ z bílého kohouta, z bažanta, z dropa, z páva.

Děvčata dávají frajerům v zimě za širák pera z rojmarínu, 5 — 6 výhonků, v létě z květů, které si v zahradě sama vypěstují: tulipán, bazalicu, hrebíček, muškátik, resedu, georginu a pod. Tyto květy, dokud jsou ještě na kořenu, již jmenují „perami“, proto, ptá-li se někdo děvčete, vida je v zahrádce, co dělá, odpoví: „Ná, sadím pero!“ anebo „Polievam pero!“ Tato „perá“ nosívají i dívky samy, jdou-li do kostela, zapíchnutá za pruclem anebo šňúrkou na „fiertochu“ místo „šperku“. V kostele potom k „perám“ přivánějí. Rekruti připínají si na širák neb na prsa mašličky z úzké stužky v barvách zemské trikolory. Nepoctivý mládenec „pero“ za širákem nesmí nosit, nebo by mu je mládenci roztrhali a namlátili mu.

Před sto lety nosili klobouky bez střechy, jen rovné, vysoké, homolaté, na vrchu ohnuté do zadu a na samém konci „kystkou“ opatřené.

V zimě nosí špičaté čepice z černé ovčí kůže (od čehož je i barančinovými čepicami zovou), ale podšívku z bílé. Když prší, obrátí čepici na ruby. Do nedávna nosili súkenné čepice, s vršky z černého sukna (téhož vzoru, jako oravské „baranice“). Střechu tvořil priem, z něhož část nad čelem byla s vrchu přišita, ale ostatek od ucha k uchu byl volný, tak že se dal převrátit a na uši stáhnout. Soukenná čepice byla sešita ze 4 kousků sukna, každý skrz na skrz i na priem, švy byly pošity světlými šňúrami, „boritášmi“ a na jich vrchu trůnila „kystka“. („Boritáše“ jsou šňúrky uvnitř bavlněné, vně hedvábím ovinuté.) Podšívka byla z černé ovčí kůže. Do velké zimy nosili je přes uši stažené, ale pravidelně nosily se s „priemom“ obráceným a zadkem ku předu. Za čepicí se péro nikdy nenosilo. V zimě, kdo nemá čepice, natáhne si na hlavu šlochaubňu (Schlafhaube) a na to posadí širák. Tato čepice je pletena z černé bavlny. Na kom se dá dobře poznat, že se hodně „motúza“ (pálenky) natahal, o tom řeknou: „Ten si hodne naložiu pod čepicú.“

V zimě nosí na krku šál.

Šnuptychlu nosí ve vačku na prucli uschovanou. Za starodávna byly šnuptychle i „na pýchu“; nosili je tak, že si vyšívaný růžek na vačku připevnil.

Rukavice nosí v zimě ze sukna podšívané kožešinou. Šity jsou na jeden palec a pak čtyři prsty spolu.

Mešec na tabák je se střapcem z jirchy (zámiše) aneb z kocoura, na jednom střapci visí šparák. Fajky mají s krátkou pípkou (pipasár) s cecíkem a s pokrývkou. Staří nosí ještě šňupačky s tabákem šňupavým.

Po boku nosívají kapsu z domácího (konopného) plátna; potřebují ji na chléb, když jdou ven z domu do pole, do hor. Na trhy aneb na pout berou kapsu koženou, tegezu.

Staří doma a v kostele nasadí si ke čtení okuliare.

V novějším čase rychle ujímají se parasóle na svátek a na cesty.

Kdysi mužští nosili opasky na 2 — 3 pracky.

Mrtvolu zemřelého mládence vystrojí jako „mladoženicha“. „Mladá nevěsta“ (milenka nebo dívka z příbuzenstva) nese na talíři „venec“ před rakví. Mrtvému oblekou šaty „svátečné“ aneb aspoň „prostrenné“ (střední jakosti), a sice: gace, nohavice, košili a prucel. Když ho do nohavic oblékají, postaví mrtvolu na zem, dva muži ji drží a třetí mu nohavice natáhne. Starému již málokdy dají nohavice.