ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ženské přistrojí se tak, že na rubáč obleče si 3 — 4 sukně spodnie (starší, chatrnější), aby byla od pasu dolů široká, na to pátou sukni naškrobenú a šestou sukni na vrch. Ale takto strojí se pouze do kostela, na všední den stačí jí jedna sukně, a v létě chodí často i jen v rubáči. Potom navlékne si rukávce, na to prucel, po případě pod něj šatku na hrdlo; na prucel navleče si pak onu šestou sukňu vrchňů, potom zástěru, na tuto stužky okolo sebe, cipky (krézel) okolo krku a mašli pod hrdlo.

Mladou nevěstu oblékají vždy do nejpěknějších šatů, a když nemá svého dost pěkného, vypůjčí si.

Co ženské šatstva na sebe potřebují, samy si ušijí a vyšijí doma; pouze když nestačí, dají si to udělat švadleně. Mužskou bielizeň mají též ženy na starosti.

Ženy spávají v rubáči a v rukávcích, a sice špinavých, kterými pak každý večer svoje denní čisté zaměňují.

Vetchá bielizeň je „votoš“ a prodávají ji na jarmarcích, též i šatstvo po zemřelých.

Úprava vlasů. Malé děvčátko po prvním roce jednou, dvakrát ostříhají a ve třetím roce, když mu již vlásky vyrůstají, zaplétají mu kůrničky. Děcku před prvním rokem vlasů nestříhají, neboť by mu později všecky vypadali a ohloupělo by.

Vlasy se rozčešú, vřeténkem uprostřed čela se rozdělí, obě polovičky každá o sobě na strany sa sčešú a zapletajú sa vo trojo, vždycky popletky po kousíčku priberajúc nad uši až do týla, pokud vlasy dostačují. Potom už všecky zaplétají se ve troje, zaváží šňúrkou, jejíž konce zachytia sa za jeden prázdny popletok, tak se zaváží a připraví „na kolečko“.

Od šestého roku, když děvčeti narostli již dosti dlouhé vlasy, začínají mu zaplétat ocase (vrkoče) na patoro aneb sedmoro. Nejprv vlasy hřebenem rozčeše, potom na temeni předělí na pútec, na strany sčeše tak, že polovinu vlasů jednou rukou přidržuje, druhou počesuje a hned na to každou polovici zvlášť od samého týla zaplétá „ve dvojo“ anebo „ve trojo“ (při čemž může míti 3 — 5 — 10 popletů), tak už potom plete až do konce, pokud jí vlasy vystačují. Na konec přimíchá bavlněnou šňúrku, ponejvíce barvy černé a zapletá spolu s vlasy. Konec „ocasu“ zaváže na uzle (zauzlí šňúrku), z něhož zbývající šňúrka dolů visí. Tak zaplete i druhý „ocas“. Potom sváže „vajco“ (sváže nití ocasy v týle u kořene), na to přehodí si oba ocasy napřed přes prsa, vezme pútko (= nit konci k sobě svázaná, asi 15 cm dlouhá), které vloží si do úst, chytí ocasy (rulíky) oběma rukama, zdvihne vzhůru, přitiskne na temeni k sobě, přidrží je tam levou rukou, pravou přehodí pútko přes prsty levé ruky, přichytí ocasy pravou rukou a poutkem, a spustí z levé ruky poutko, nyní levou rukou chytí levý ocas, převleče přes poutko tak i pravý, že se rulík nad uchem na poutku zadrží a utvoří tak rožky, chytí jeden rulík do zubův, potom oba rulíky nad ušima zakroutí za uši, na týle překřižuje šňúrky, pod vajcem zaváže na uzle a konce pod vajco schová.

Když se chce dívka přistrojit „na parádu“, uváže si „blavu“. (Blava je říčka na Dobré Vodě ze skal vytékající. Kraj, který tato říčka přetéká, jmenuje se na Blave. Od lidu tohoto kraje převzaly lopašovské děvy způsob upravení stuhy k účesu a proto jmenují jej i „na blavu“.) K „blavě“ musí rozvázat si ocásky z pod vajca a zaváže si jej pod bradu. Na to jí druhá osoba (některá dovedná dívka si i sama „blavu“ přistrojí) přiloží na pútko a rožky stužku (asi 12 cm širokou a 80 cm dlouhou, obyčejně červenou květovanou), kterou delším koncem podstrčí užicú (rukovětí lžíce) pod pútko. Za pútkem prevleče stužku pod ocásky tak, aby vždy byla nahoru lícem obrácena a podtáhne ji až pod samý rožek, kde ji podstrčí pod ocas tak, že projde až na předek ocasu, aby rožek šel hladce do okrouhla a aby stužka po hlavě nahoru byla dobře obtáhnuta. Aby se stužka z rožku nevytáhla, sepne se jí vrch se spodkem špendlíkem. V zadu rožka stužku též podstrčí pod stužku jdoucí křížem přes hlavu, a sepne. Podobně upraví si také druhý rožčok. Na to z levého rožka křížem pod pravý ocas podstrčí jeden konec stužky a navrch rubem vytáhne. S pravého rožka zas křížem pod levý ocas pěkně utáhne „na hladko“ (aby stužka nikde nebyla skrčena), kraj hořejší stuhy na kříži zapne do ocasa. Delší konec stužky zavine do seba, uloží do roha stužek (mezi stuhy), spraví tam mašlu na ružičku, upraví konec tak, aby tvořil čtverhran a kryl vlasy, které na temeni ještě „prázdne“ (nepokryté) zůstaly a připne tak všechny čtyři kraje stužky. Potom již ocasy z pod brady rozváže, pod vajco zavine, tam schová a sepne špendlíkem, aby odtamtud nevylézaly. Tím je dívka přistrojena „do blavy“. Vlasy vidět jí pouze na čele a ocasy nad ušima, ostatní pokryty jsou stuhou, jak by nějakou čepičkou. Na krku vyholí si dívky vlasy jedna druhé břitvou.

Za nejkrásnější vlasy považují se černé. Stuha na blavu nejhezčí je, prý, červená („perkovaná“ aneb i „čisto červená“) z atlasu, aneb „vybíjaná kanafatka“.

Takto „blavů“ vyparáděné dívky chodí do kostela a na muziku. Ve všední den „blavu“ nenosí, ale přikrývají si hlavu ručníkem: mladé červeným a starší bílým. Mladá děvčátka, jakmile začnou si vlasy zaplétati do ocasů, již přistrojují si také „blavu“. Ani smutek ani advent ani půst nemají vlivu na změnu barvy v stuhách aneb ručnících. Na pohřeb děvy nejdou v „blavách“, ale s nepokrytými hlavami v rozmarínových věncích, které pak házejí do hrobu.

Mladuše zdobí hlavu dva venčoky, jeden z rozmarínu a druhý krámsky (koupený, umělý), vedle toho má ganierik z cingrleniec (uměle sestavený z lesklých šíkových drátků, lístků, plíšků, perliček). Věnečky jsou vedle stuhy na ocasech kolmo kolem hlavy upraveny, nejprv rozmarínový ze dvou „ohánek“ (ratolístků), které jsou na čele skřižovány a svázány, pak krámský, na samém předu je věneček cigrlenec. V týle svázány jsou věnce dvěma stuhami, které na stranách upraveny jsou na malé mašličky, a čtyři konce visí dolů po zádech až po pás. Družice mívají pouze jeden věnec z rozmarínu, ale „blavu“ mají jak mladucha, tak družice. Když dívka zemře, rozpletou jí na posteli, kde leží, vlasy, rozčeší a rozloží po prsech a plecích.

Asi do r. 1880 mladá nevěsta a družice nosili „partu“. Nejprv do rulíků zapletli jim vrkoče (z hedbávných zápletků purpurové barvy), do každého rulíku po jednom, vrkoče kolem hlavy do okrouhla otočily a přišily na ně vlasy, aby nespadly. Potom vedle vrkočů v předu přivázaly partu (úzký tvrdý pruh, vyšívaný reliefně stříbrem na černém sukně). Potom přišily na pruh tvrdého papíru osm i více stužek míchaných barev, se stran „perované“ a v prostředku červené, pruh na temeno připnuly a stužky visely dolů na zádech po pás. Na stuhy připevnili se dvě růže (kruh tvrdého papíru, ovinutý červenou stuhou, uprostřed stříbrem vyšitá hvězda). Stužky z růží připnuly pod vrkoče. Na vrch hlavy nad partou přiložily malý venčok ze šíku, granátků, perel. Party a věnečky hotovily mnišky v Trnavě, kam do kláštera putovaly ženy si je kupovat. — Doposud přechovávají po mnohých domech hedvábné vrkoče ze starodávných part, neboť, když je někdo nemocný na úmor a pokadí ho takovýmto vrkočem, vyjde z té nemoce a pak ji již nikdy nedostane. Proto za tím lidé v čas potřeby velice běhají, nebo je, prý, to dávno vyzkoušená věc.

Mladou nevěstu jen jiné přistrojovaly, sama sebe nikdy ne. Mladé nevěstě po svadbě ráno po snídani ženy vlasy rozčeší a v týle všechny spodní vystřihají a připraví „grguľu“. Grguľa je na způsob podkovy zahnutý drát, obšitý plátnem, na jehož koncích přiváží se šnúrky a stužky. Grguli přiloží dolů konci na vlasy, které omotává na grguli, pak na tyto omotá stuhu; když omotala, zdvihne grguli nahoru, stužky přiváže na vlasy v týle, šňúrky na temeni překřižuje, odtud zašmekne (zauzlí) na rožcích, jde s nimi k týlu a dvakrát kolem hlavy otočí a zaváže na dva uzgy (uzly). Nato připraví se čepec tak, aby rožky z čepce padly zrovna na rožky z grguli; dýnko z čepce prostře se na grguli. — Dřív byly grgule tlusté jak ruka, koudelí ovinuté, teď musí míti drát. Před tím byla grgule okrúhla (do kruhu), teď nosí rožky („na rožky“).

Ženy se češí v neděli a ve čtvrtek ráno. Kdo se v pátek češe, hlava ho bolí. Když si žena grguli uvázala, umyje se a uváže si čepec. Ženy chodí spat bez čepce, ale v grguli s hlavou do ručníka zabalenou tak, že v předu konce ručníka překřižují a pak zaváží do zadu.

Děvče, které zapomělo na poctivost, nesmí choditi holou (obnaženou) hlavou ani ke sňatku jíti ve věnci, nýbrž přikryté ručníkem. Grguli a čepec též si nesmí na hlavu položiti, ženy by to netrpěly a roztrhali by jí čepec kdekoliv.

Rubáč. Prvý tělo zahalující „stroj“ je rubáč, skládající se ze dvou částí: spodní je rubáč, vrchní driečik (též oplecko zvaná). Rubáč je z konopného plátna (z nové, vyvařené příze, z kteréž tkadlec plátno utká) krátká, řasnatá suknička, která v poli (přes pás) je přišita k driečku. Rubáč je z rubu i z líc všit v driečku tak, že je driečik zahnut a přestřižen a tvoří zevnitř pásek. Driečik je tu potom „oščepovaný“. Rubáč se nejprv na zadku nasbiera a potom se všije do driečiku, ušije, na předku sešije, potom se v zadu nařasí a předek hladký nechá, ale na spodku na kousku se bílými nitěmi soscinkuje. Naposled přišije se na driečiku trak (uprostřed kraje v zadu), potom se přes plece křížem a na předku driečiku jehlou nebo špendlíkem připne. Driečik je z koudelného plátna, kterého se spotřebuje na driečik loket šířky a půl lokte délky; na spodok (rubáč) 4 lokte šířky a loket délky. Rubáč nosily o třech půlkách po konci, teď jde dolů krajem venkoncem. Přísloví: „Tam žena nosí gace a chlap rubáč.“ (V tom domě je žena hospodářem, všecko vede = rozumná, energická žena.) „Tam nosí chlap gace a žena rubáč.“ (V tom domě je všecko v pořádku.)

Sukne. Lahká sukňa, nebo letnica zvaná, ze 6 — 8 loket rozličné látky a dle ni jsou i sukně kartúnové (kartúnky), štofové (štofky), mólové (mólky), listerové (listerky), vatmólové (vatmólky), barchanové (barchanky), pigetové (pigetky) barev libovolných. Sešita je ze sedmi půlek. Často je na sukni predná pola z plátna. Na spodku rubu přišita je „gerlica“ (obramok) z bavlněného plátna na čtvrt lokte, potom barevná šňúrečka „gulkovačka“. Mimo to táhne se vůkol sukně šňúrka dolů a nahoru tři, vedle sebe. Sukně je nahoře posbieraná, k tomu připojuje se obojok. Když se sukně vyžehlí, potom se narási (= nasbírá) v zadu až po klouby. Zavazuje se na sberách připevněnou šnórkou, a když se opáše, sahá o něco niže kolen. Když žena sukni odepne a do truhly ukládá, znovu ji narásí a na polovic složí, delší i na čtvero. Lehká sukně stojí 4 zl. Jedna ženská má jich 3 — 15. Dříve lehkých sukní nenosily, to teprv asi od 30 roků nastalo.

Na velké, výroční svátky nosí súkenné, „tažké sukne“, mladé ženy černé, staré světlé a zelené, nosívaly i červené. Na těžkých sukních řasy bývaly velké, hrubé, teď řasnatějí na drobno, jako lehké. Těžká sukně je napřed od kloubů hladká a není sešívaná; krajní půle zovou se líčka. Gerlica je červený falingiš zahnutý na líc tak, aby ho jen po kraji bylo viděti. Nad samým falingišem rozkládají se na 6 mm široké plechy, t. j. světlé stužky nebo krajky ve dvou až třech řadách, jeden nad druhým. Těžká sukně stojí 10 — 12 zl. Jedna žena má jen 1 — 2, ale předtím mívaly ženy i 4 až 6. Kdysi upravovaly si těžké sukně „na chochole“. To dálo se tak. Nejprv přiložila si od zadu ku předu pás, v zadu jej překřižovala a na předku tkanicemi zavázala, potom zdvihla v předu sukni až tak vysoko, že z pásu bylo jen trochu vidět, na to futkou nebo fertuchou (zástěrou) opásala a potom už vytáhla chochol, t. j. boky ze sukně podstrčila pod tkanice a fěrtuchy tak, že plechy se na vrch obrátily. Z pod sukně takto vykasané vykukoval z obou boků rubáč. V takovýchto chocholatých sukních chodila děvčata i na tanec. — V těžkých sukních chodí ve svátek i na posedzeňá, v „podlých“ (obnošených) i do práce.

Nosily i kornorážové sukně, ale ty se již počítaly mezi horší. Přísloví: „Musíš si sukňu podkasať,“ značí, že musí silno pracovati.

Zástery, fiertochy, futy. Zástěru připasuje si na sukni, ale, když sukně neoblékla, přímo na rubáč. Zástěra je „za rovno“ (jedné délky) se sukní nebo rubáčem a je na dva lokte široká. Když si chce zástěru vyzdobit, vyšije si na ni krajky do kola (t. j. dolů a na bocích) nebo přišije si krajky pletené, nebo jen strapce, potom zástěru na bocích nafalduje, ale na břichu hladkou ponechá, na záhybech vyšije „osmičky“ a „prútiky“ retázkami, prišije obojok, na jehož konec připevní koupené šnórky, tkané půlčtvrta lokte, na polou přestřihnuté. Takto hotovou zástěrku opáše kolem sebe a zaváže v zadu šňúrky „na babičku“ (uzel) tak, že jí konce šňúrky dolů visí. Na zástěru váží se mimo to dvě stužky kolem pasu. Zástěra k těžké sukni stojí 9 zl., k lehké 2 — 4 zl. Bývá jich 6 — 15.

Na rubáč obléká se zástěra bočnica, která je jen na bocích sbíraná, aby byla ženská v bocích široká. Bočnica je z kartounu na loket krátká (široká) a dva a půl lokte dlouhá, na vrchu má obojek z plátna. Opáše ji od předu, v zadu překřižuje a šňúrkou přiváže nebo přišpendlí. Které mohou („ty pyšnější“), nosí ještě škrobnicu, škrobenou zástěru, ale jen ve svátek, na to potom oblekou letnicu.

Staré ženy nosí fiertoch, který je složen ze dvou půlí spojených v prostředku mrežkou a výšivkou, ale je i okolo krajů vyšívaný. Fiertoch není faldovaný, ale nasbieraný a má na obojku retázkou vyšité formičky. Fiertoch může být i ze lňeného plátna, „farbového“ perovaného (květovaného).

V XVIII. stol. nosily futy (futky) šité v celku z hedvábí rozličných barev. Dnes je už jen staré ženy berou ve svátek.

Pás. Některé staré ženy do nedávna nosily „červený pás“, pletený na spůsob sítí, na koncích gombovaný se strapcami. Pasy bývaly z harasu, z vlny, z hedvábí, z „ispiánu“. Stál 1 zl. stř. Žena, aby si na pás zarobila, musila tři dni dobře pracovat na tovarych (nádeničit za 30 kr. denně). Pás přistrojoval se na sukni a živůtek byl rozprostřen v předu, a v zadu se svazoval; střapce se pustily dolů. Jak dávno se pasy již nosily, vysvítá z jednoho zápisníku v Lopašově z r. 1677, ve kterémž zapsány jsou obecní pokuty. Stojí tam o pasu tento případ: „Item Dorotka Jana Czigan manželka prehráva proti Jura Seginovej manželce birságu, že v tajemnosty mluvila pred dobrými a statečnými lidmi strany nyjakého pasu, že ji darovala Forgačina dívka v Veselí a její vlastný manžel mluvil, že by ten jistý pas našel na smechšty, pro který výstupek, že jednostajne nemluvili, prehrává jeden zlattý na svíce 4, jedna každá po #U#?#-U# (denarech) 25.“ Červené pásy pletené musely ustoupiti čierným pásom listerovým, které je již začátkem XIX. stol. vytlačovati začaly. Černé pasy byly na obou koncích vyšíváný. Připravovaly se tak jako červené, jenže se konce šňůrkou zamotaly a podpásaly. Vyšívané konce se v zadu na sukni a fěrtochu na obě strany rozprostřely. — Naposled přišly čierne úzké pasy bez vyšívání. Černé pasy děvčata nenosila, jen ženy. I černé pasy jsou dnes již stará móda, neboť nynější móda pasů již nevyžaduje, ale předpisuje pestré tkanice (šnórky) a stužky.

Rukávce jsou ze čtyř kusů sešity: ze dvou driečků a dvou rukávů. Driečíky jsou z jednoho lokte látky, na polou rozstřiženy: z jedné půle jsou zanné driečky, ze druhé prenné driečky (zadní a přední), tyto jsou v předu prostřiženy na rozparok. Driečky jsou nasbierané, v předu na 7 nití, v zadu na 2 niti. Rukávy jsou každý na loket dlouhý, na loket široký a do polou driečka všit. Pod paží je do driečka vsazen kousek obdélníkového plátenka, klin, který sahá dolů zároveň s driečkami. Některá ženská má přední driečky delší než-li zadní, aby je mohla v předu připásať. To si překřižuje přední driečky a připásá zástěrou tak, že v zadu, zadní driečky odstávají. Jsou-li driečky stejně dlouhé, připáše je obě kolem do kola, „aby bola usporádaná“. Nepřipásat driečky je starý zvyk, však když si nepřipáše, řekne se, že je „rozdrchaná“, že je „drchna“. Konopné rukávce se nikdy nepřipásají. — Obojok je z téže látky jako rukávce, ale je naň přišit krámský pásek červené barvy, bíle kvítkovaný, lienčok zvaný. Na jeho koncích po půl lokte šnórky uvazují se na mašličku. Staré ženy zapínají si obojok špendlíkem. Pod lienčokem přišit je kriesel, nasbíraný na nitku. Kriesel je ze dvou loket plátna na čtvrtku široký, jeho spodní kraj vyšívaný, horní prázdný, okraje jsou „ošvinglované“ nebo cipkami (háčkovanými, pletenými, strojovými) ovinuty. Kriesel vyšívá se jen červenou bavlnou na vypísané kvety (Plattstich), na stehy (Kreuz- und Zopfstich), po nici (= po niti, Gobelinstich), „na šošovičky“, „zúbky“, „pilku“ a na štvorky (hrachoviny, punto tirato). Na rukávě krajní čtvrtka připadá na fodru (tacle), po rukávě příčně přešije se gačka (průvlak), vtáhne se do něho šnórka (delší než na loket), rukáv stáhne se dohromady a šňúrka otáčí se okolo něho a pod paži zaváže se na smyčky, aby šňúrku nebylo vidět. Na kraj fodry jsou cipky kol do kola vyšité nebo pletené nebo i strapce vyruskané. Na robotných rukávcích gačiek nebývá, ale jsou jehlou sesbírané a sběry šňúrkou pošité. — Na sviatočných rukávcích je kriesel samostatný a buďto bíle vyšívaný, nebo z krajek a potom nosí název cipky. Tyto mají zlatý obojok (zlatem vyšívaný), který kupují hotový na jarmarku ve Chtělcici nebo ve Vrbovém. Také je nosí ženy z trnavského okolí. Krajek na kriesel je dva lokte a stojí zl. 1,20 — 4,50, obojok 30 — 80 kr. Jemné krajky s obojkem stojí i přes 5 zl. — Samostatné od rukávův oddělené fodry jmenují se tacle a nosí se jen na svátečních rukávcích. Tacle mají gačky s tkanicí, ale i rukávy mají své gačky uvázané na rameni nad loktem. Na tuto gačku přivazují se potom tacle. Malá děvčata mají rukávce v jedno sešité.

Konopné rukávce jsou do práce, ale staré babky nosí je i ve svátek neb do kostela. Do nedávna nosili je na rukávech otevřené, rovné „na skos“, teď je již stahují „na fodry“. Na rukávech není cipek (krajek), ale na obojku jsou cipky cverenné (krajky nitěné). Vyšívány bývají na plecích anebo i uprostřed rukávů (po nici, na štvorky) a na kadlecké stehy („máje“, „pohladkovanie“) bílými a žlutými nitěmi. Když chce rychlo rukávce ušít, nosí je i bez vyšívání. Lněné rukávce se nenosí, nýbrž bavlnkové na všední den, a ve svátek váperové, pérkálové a dólčové. Sváteční se tak lehko nerozedrou, „to aj národ prenárod čaká“. Rukávce sváteční vyšívají žlutým hedvábím a kamrholem, vyplněné čiernym a žeravym „na formu“. Žena jak se vdá, nosí rukávce jen pobielo vyšívané. Vdova chodí si zase jen červeno přistrojena „a všelijak sa šperkuje a blázni“. Ale kdyby se nepřistrojila, řekli by o ní, „že chodí opustená“. Ale i slamenná vdova ráda se strojí. Rukávce hedvábím vyšívané stojí — jen material bez práce — přes 12 zl. (tacle 5 zl., vrchy /rukávy/ 70 kr., driečky 20 kr., kriesel 5 zl., stužka půldruhého lokte po 80 kr. = 1,20 zl., na stužku hedvábné střapce 10 kr. = 12 zl. 20 kr.).

Prucel, životok. Na rukávce nastrkují si prucel ženský z kartounu, ze štofu, aksamitu, atlasu, tafaty, ornátu, zlatohlávu, damašku, štrómu, barev rozličných, obyčejně pestře květovaných („kreditóry“). Výzdoba je na hřbetě šikové krajky, na předu soukenné. Je z půl lokte látky. Otvory, kterými se ruce provlekou, zovou se uši, na předku z obou stran vyčnívají rožky. Prucel tento nepřišívá se k sukni. Jedna ženská má jich 3 — 8 — 12; nejlacinější stojí 1 zl., nejdražší 5 zl. 50 kr.

V stol. XVIII. a až do polovice XIX. stol. byly v módě a nosily se do nedávna životky s ostrými rožky „pyskami“ v předu a na hřbetě, z červeného sukna, nebo z červeného, světlého i zeleného damašku, vykládané aksamitovými stužkami ve třech řadách, kol do kola vyšité oblamovkú, povypletané retázkou, mimo to v předu i v zadu bohatě retázkou vyšité tulipány, srdéčka, sekačky. Zapínaly se na 5 — 6 haklikův. Když byla žena širší, že jí hakliky nestačily, navázala si stužky. Živůtky sestřihoval i vyšíval krejčí. Nosily se stále sešité s těžkými sukněmi.

Později nastoupily prucle damašky bez vyšívání, s mírnými „pyskami“ v předu. Oblamovka táhla se kol do kola i okolo uší. V předu na levé straně rozkládaly se ve 4 — 5 řadách rojty ze šňůr, buďto jednoduché, ale nejvíc se střapci anebo když byla žena bohatší, pěkně proplétané růžičkami. Rojty kupovaly hotové. Rojtám zodpovídavě na levém boku nacházely se gombíky. V zadu na spodku damašku připevněn byl haklik, na kterýž zachycovala se sukně. Damašky tyto šil též krejčí.

Pokrývání hlavy. Když novorozence „obriadili“, nastrčí mu na hlavu čepec (čepček), aby se mu témě nenastudilo, a nosí ho potom stále, aby mu hlava okrouhle vyrůstala. Čepec nosí do roka jak chlapec tak děvče.

V chladném počasí uvazují na čepec ještě i ručník (ručníček).

Po prvém roce, když dítě začíná běhati, začínají i v pokrývání hlavy bráti ohled na různost pohlaví. Chlapec dostane klobučik, děvče chodí holou hlavou nebo v ručníku.

Mravy vyžadují, že děvčata musí choditi nepokrytou hlavou, což je znakem panenství; proto nepoctivá dívka nesmí se vlasatá ukázat, ale stále pokrývati se ručníkem. Dnes však i poctivé panenky rády si chrání hlavu proti horku a chladu ručníkem.

Do nedávna vázaly si odrostlé osoby ženského pohlaví na hlavy pólky, které i dlhými ručníky zovou. Pólka je na loket široká a na půl páta (dříve i jen na 4 lokte) dlouhá půle plátna, kterouž položí si na hlavu tak, že kratší konec visí a další otočí si okolo krku, na předu se překříží na obě strany, na bocích v zadu se podstrčí pod šňůrky z fertuchy a konce rozestrou se po zástěře i po sukni. Pólky byly z plátna perkálového, nebo bavlnkové. Dříve ručníků nebývalo a chodily i do práce (i do žatvy) v pólkách konopných, které byly 3 — 3,5 lokte dlouhé.

Pólky (dlouhé ručníky) nosí teď již jen staré ženy na velké svátky (v zimě na mentékách) a mladé nevěsty, když jdou na sobáš. Avšak mladá nevěsta má pólku na záda dolů spuštěnou, v předu kolem rukou otočenou a tak na sukni s obou boků rozprostřenou. Jen když jde mladá nevěsta na sobášný (sňatkový) úvod, zdvihne jí její křestní matka pólku na hlavu, a po úvodě zase jí ji strhne. Jako matka jde k úvodu též do této pólky s děckem zavinutá (tak jako do nějaké loktuše, odědze).

Pólky byly obloženy cipkami (krajkami) „misikornovými“ (z kopřivových nití pletené), „šmídovými“, které stály i 6 zl. anebo bílými nitěnými. Dolů visely krajky široce, na bocích vinuly se úzce. Konce vyšívány hedvábím „žeravým“ (oranžovým) a „sirkovým“ (citronovým) „zplna“ (Plattstichstickerei); při krajích táhly se vyšívané pruhy „štvorky“ a „mrežky“ (Punto tirato. Die einfache Durchbruchstickerei).

Nyní nosí ručníky do práce kartúnové, a to jich má jedna v zásobě 5 — 6. „Svátečné ručníky“ jsou kažmírové, atlasové, tylanglové, bohatě vyšívané v růžku v zadu a okolo krajů „pobielo na dzierky“ (bílé vyšívání). Ručník je velký na 3/4 lokte, skládá se na kříž („na skos“), spodní růžek se zavine, uprostřed přeloží přes hlavu a konce zaváže „na uzg“ (na uzel) pod bradu.

Ručník vlnačík berou kolem domu na hlavu, konce váží v předu neb v zadu na krku. Nosí je jen asi od 18 let.

Dříve nosily okolo domu na hlavách obrúsky, dokud byly nové, i do kostela. Jemné jmenovaly servítkami.

Nesouce dítě ke křtu, přikryjí je ručníkem. Kdysi měly jeden hedvábný, který jen k tomu sloužil; býval velmi drahý.

Mimo to mají šatku na hrdlo, šatku na čelo (kolem čepce), šatku na hlavu (tureckou), velkou šatku na hlavu (rojtožku) s franclemi (střapci).

Hrubý ručník je ze dvou loket, váže se do zadu okolo hrdla; 3 rohy ozdobeny vyšíváním, jeden, který visí na zádech, vrchný, a dva rohy zavázané, okolo krajů na třech bocích vinou se krajky (5 loket).

Krížný ručník velký váže se pod paží v zadu a zakrývá celý krk až po bradu; nosí se k „ťažkým šatám“.

Za deště a v zimě odívají se vlnákom.

Děvče, když se vdá, dostane na hlavu čepec, který mu přistrojí, kterým je čepí („začepá mladú nevestu“) po svadbě ráno „po snídaní“. Nejprve upraví jí grguľu a na tuto posadí čepec tak, aby růžky z čepce padly právě na růžky z grgule, dýnko s čepce prostře se potom na grguli. Čepec položí mladé nevěstě nejprve mladý ženich na hlavu (a to jí ho dá naopak) „aby hej ho mohou aj sraziť, keď ho nahnevá“. Jinému není dovoleno ženě čepec sraziti a považují to za veliké pohanění; proto žena, které některý mužský ve zlosti čepec strhnul, křičí na něho: „Nedau si mi ho ty na hlavu, aby si mi ho mohou strhať!“ K tomu má jen její muž právo. — Čepec považován je za odznak ženské důstojnosti, poddanosti a věrnosti. Proto, když padlá dívka nasadí si na hlavu čepec, ženy jí jej roztrhají kdekoliv. — S nepokrytou hlavou se ukázati, je pro vdanou ženu veliká hanba. Ženy spávají bez čepce, aby si jej nezmačkaly, ale obalí si hlavu ručníkem tak, že v předu konce ručníku překřižují a potom na krku zavážou.

Čepec záleží z „líčka“ a z „dienka“; stahuje se na „smečky“ (slučky, smyčky) v týle tkanicí; v předu, k líčku přišity, vyčnívají ven z tváře široké „cipky“ (čipky, krajky). Líčko i dienko bývají vyšívány „z plna“, „pobielove“, nebo „zlatom striebrom“, které i hotové na trzích po okolních městečkách kupují od žen z trnavského okolí. Aby čepec nespadl, uvazovaly jej dříve pod hrdlem barevnou šňúrkou na smyčku, podobně i v týle, ale tyto sahaly v zadu až do pásu, pro parádu. Na to přišla móda, že se šňúrky z týla v předu přes prsa překřižovaly a potom se v zadu uvázaly a chvosty pustili se dolů. Nyní nosí už jen v předu mašle. Ve svátek sváže si v týle okolo čepce širokou pestrobarevnou stužku, jejíž konce dolů po zádech padají. Čepců má žena 10 — 20. Jeden stojí nejméně 1 zl. 50 kr., ale i 12 zl. —

Obrusy, plachty. Dóčové obrusy (gyoles abrosz) a dóčové servity nosí staré ženy okolo krku na zad zatočené.

Plachtu s rackú nosí na rukou do kostela, by se jí přikryly, kdyby pršelo; v zimě nosí ji i na mentéce.

Šnuptychle nosí v ruce do kostela.

Když kmotřička nese „do kúta“ poctu (dar šestinedělce), nese na zádech v obruse koš (nůši a v ní koláče). Obrus tento je celý

červeně zarábaný, má uprostřed tkanou racku, koupenou. Menší nůši nese v bielom obruse.

Plachta nošková, ve které nosí nůše (batohy) na trh, kterouž i stůl přikrývají. Ale stůl přikrývají též ubrusem koupeným v krámě, pročež se i krámskym obrusom jmenuje.

Popolice, popoluše užívá se na zeleninu. Má-li ve všech čtyřech rozích traky (popruhy) jmenuje se trakovica.

Plachta záponná čili kútnica je ze tří půlí vyšívána „na stehy“ nebo „na kvety“, „vyrezavaná“, nebo „zarábaná“. Připíná se na povalu ku hlavě. Vejde se na ni 10 loket plátna, ženy dávají si přízi a plátno utkávají jim v Dubovanech. Od práce platili 6 zl. Ve svátek připíná se nová plachta místo staré, po svátku nová se strhne a opět stará zavěsí.

Postelnú plachtú nebo přikryvadlem prostírá se postel.

Uceráky na umývání neb utírání tváře a rukou bývají jen konopné a visí na dveřích ve světnici.

Kacabaja (kacabajka) je s rukávy a obléká se na rukávce, ale kriesel vyloží se na ni. Bývají súkenné, štofové, vatmolové, aksamitové, barchanové, štruksové, oxfortové. Látky na kacabaju spotřebuje se 1 a 1/2 lokte. Podšívka bývá flanelová nebo barchetová. Na kacabaji je kolem krku široká oblamóka (oblamovka) z aksamitu, na soukenné je z pliše, kožešiny ovčí nebo kozí; oblamovka je i okolo rukou. Kacabaja má chrbet z jednoho kusu, dva boky (kaizertály) a predek je též ze dvou kusů, na něm dolů našity jsou šosy; rukávy jsou každý z jednoho kusu sešity. Faldy se utvoří jeden ze zad a po dvou s boků, společně 6 faldov. Kacabajka jde dole do špice, aby se to krylo. Vyzdobena je šňúrkami a gombičkami. Květy jsou na rukávech, šňůrky okolo spodu na záhybech a v předu kolem do kola. Na každém faldě je 5 knoflíků. Spínadla (tři páry) jsou cínové (na nich vyobrazeny české lvi nebo uherský zemský znak). Zapíná se veskrze na haklíčky. Kacabajek má žena v zásobě 8 — 15. Nosí se v zimě i do kostela.

Krátké kacabaje ze svetlého súkna jsou bez kozlin a zapínají se na knoflíky a šňúrky. Podšívka je z flanelu neb barchanu.

Kacabaje jsou novějšího původu, před tím nosily kabáty.

Ženy nosí biele kožuchy, dlouhé až po kolena, lemované kolem hrdla bílou, někdy černou berančinou, podšívka je z bílé berančiny. Krýdla byla vyhrnutá a v zadu sepnutá. Na hřbetě je vyšito „pero“. Dříve o těchto kožiších nebylo ani slechu, nosili mentéky a kabanice. Kožuchy dívky nenosí, pouze ženy. Dnes mentéky nosí již jen ženy novší t. j. mladší do kostela, starší i na trh. Ženský menték je delší, než byl mužský.

Děvčata mimo prsténky žádných jiných okras nenosí. Posvácené prsténky (snubné) mladosobášní nenosí, ale uschovávají si je na památku.

Mrtvolu dívky vystrojují jako „mladou nevěstu“. Na hřbitov nese „mladoženich“ před samou truhlou (rakví) na talíři „věnec“ z rozličných květin, upravených do pyramidy, na níž na vrchu je modrou stuhou svázán rozmarín a na tomto pověšen prsten.

Ženám zemřelým oblékají rubáč, rukávce, prucel, sukni, zástěru, ručník, čepec s grgulí, všechno jak do kostela, jen když si toho některá za živa výslovně přála, oblekou jí „podlejší“ (obnošené).