ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V šírom poli rakyta na červeno rozkvitá, na červeno na bielo Janenkovi na pero. Pod rakytú stolička, na nej sedí Anyčka, na nej sedí Anyčka, čaká svého Janyčka. Ide Janko, ide z hor, a nese si paloš svoj. Tri razy sa zatočiu, paloš z pošvy vyskočiu. Pichou milej do bóčka do zdravého srdéčka. Milá nato nedbala, len si rany vázala. A vy starí svatové, ponáhlajte k Nádašu, ponáhlajte k Nádašu, pristaneme k sobášu. Svatové sa dzivili, čo je to za nevestu, ked ponáhla k Nádašu, že pristane k sobášu. A vy milé družičky, icte vy mi ložu stlat, icte vy mi ložu stlat, už ja pójdem do nej spat. Družičky sa dzivili, čo je to za nevestu, ked ponáhla ložu stlat, že už pójde do nej spat. Cicho hudci, cicho hrat; ide milá, ide spat. Cicho hudci hudená, už je milá studená. Kuchárky sa starajú, čo jej do jamy dajú? Či vieneček zelený, či čepeček bielený? Netreba jej čepeček, leč jej svedčí vieneček; ja som sa hej netýkau, ani na nu nedýchau.

Sceu sa Janko ženit; manka mu radila, manka mu radila, sestra mu kázala. Žen sa, Janko, žen sa, ožen sa bratríčku, sama pójdem pre nu na vraném konýčku. A ked oni prišli k hájku zelenému, konýk sa him potkou, Janko krky vytkou. Ve dva rady stali a tak sa radzili. Čo máme urobit, či sa máme vrátit, či pre nevestu it. Domú sa nevracme, pre nevestu podme, novotnej rodine tú hanbu nerobme. A ked oni prišli pred jejej biely dom: na ulic vybehla, nanho sa pýtala. Dzeže je, dzeže je ten mój mladožených? Ostau doma, ostau; hostom stole chystau. Šak je to smutná vec od mladoženycha, ked on doma ostau, hostom stole chystau. A ked oni prišli pred jeho biely dom, hned z voza skočila, nanho sa pýtala. Dzeže je, dzeže je, ten mój mladožených? Tam na hore leží, že ho hlava bolí. Ked ich ukladali, tak jej prikázali, aby sa ho šecka do polnoci netkla. Ona nemeškala, hlavenku hmatala: hlavenka studená, ručenka drevená. Ústa zanemené, ústa zanemené, srce zkamené, srce zkamené. Vy starí svatové, čo ste urobili, ked ste živú pannu s mrtvým uložili.

Sama stará maci okná malovala, išól Janko kolo, núter ho volala. Pod, Janenko, pod k nám, ružička vonavá, bila som cérušku; šecka je bolavá. Ked ste si hú bily, teda si hú majte. Ze mna chudobného, šuhaja švárneho, posmech nedelajte. Zdalo sa mi, zdalo, po sobote ráno, že mi svadba stála, muzika mi hrála, od večera do dna.

K večeru sa chýli, hosté sa schádzali. Ach, bože milý, bože premilený; mladých ukladali. Ty družba najstarší, mládenec najkrajší, pre boha ta prosím, neukladaj ma s ním, lebo umret mosím. Ked bolo pou noci, on sa k nej obráci. Obracaj sa ke mne, mé srdenko verné, už som sa ja k tebe. Ja sa neobrácim neni si mi k vóli ked na teba pozrem, ked na teba pozrem, hlavenka ma bolí. Hlavenka ma bolí, po mej vóli neni, ked po mojem bude, ked po mojem bude, bolet ma nebude. Načos mi slúbila, keds ma nelúbila? Ach, bože mój milý, bože premilený, bola som núcená. Ani jedna maci nech nenúci dzeci k stavu manželskému, k stavu manželskému, ked nemajú chuci.

V tej našej zahradke fíkový strom. Do falešné lásky uderiu hrom, uderiu hrom a to zjasna, až sa lopašovská veža trásla. Dyckys mi slubovau, že budeš mój, aby som si dala ručnyček mój. Ale ja dobre viem, že nebudeš, darmo mi ručnyček špinit budeš. Ked som si ta nezau za ženyčku, ale si ta veznem za družičku, za družičku na veselí, nech sa mé srdenko rozveselí. Nemóž to, šuhajko, nemóž to byt, ani bych nemohla od žálu ít, od žálu ít, slóka mluvit, ani bych nemohla perenko vít.

Chudobná dzievečka, jako iskerečka, chodzí po svobode, jak ryba po vode. Ked rybenka z vody, rada by do vody; ked sa dzieuča vydá, rád by do slobody. Ked sa dzieuča vydá, jako by umrelo, jako by ho jakživ na svece nebolo. Vydat sa je, vydat, ale odvydávat, neni to len, neni, chleba vypožčávat. Ked chleba vypožčá, ked napeče, vráci. Ked sa dzieuča vydá, vác sa nenavráci. Ked sa šuhaj žení, jako by sa topiu, jako by perenko do vodenky pustiu. Ked sa dzieuča vydá, až na veky amen, jako by uhodziu do vodenky kamen. Jako je ten kamen v morskej hlbokosci, tak nezná vác dzieuča v svece veselosci.

Lopašovský farár kázen káže, obrázky rozdáva, ruky váže. A ja na tú kázen preca pójdem, a ja si obrázek pýtat budem. Dám si ho do knyžky, nezmescí sa, dám si ho do truhly, zadusí sa, dám si do postele, lahnem k nemu, on mi dá hubenku a ja jemu. Ešte si mój milý to vyžádam, abys pri mé smrti sám pri mne stau, sám pri mne stau, horce plakau, abys mé očenky sám zatláčau. Keby ma puscila má mamička, ale nedovolí má ženyčka, s kerú som si ruky svázal, aby som s nú do smrti sám setrvával.

Ach, bože mój, prebože mój, čo ja robit mám? či len s tebú mój mladý vek, ja strávit mám? Mój mladý vek od mladosti do starosti, a to nám tak trvat móže do večnosti. Povecte mi aj vy ženy, šak vy viete, jako je to s mrcha mužem žit na svete, s mrcha mužem žit na svete bez lúbosti a to nám tak trvat móže do večnosti? Povecte mi aj vy knazi, šak vy viete, ked to vy tak pri oltári vyznávate, spravedlivých s falešnými sprisaháte, jako z toho pánu Bohu počet dáte. Už je Kačo, Katerinko, už je darmo, mala si si rozmysleci, ale dávno. Už ci z toho ale nikdo nespomóže, ked budete proti sebe jak dva nože. Už je Kačo, Katerinko, už je darmo, mala si si rozmysleci, ale dávno. Už ci z toho jak živ nikdo nespomóže, rýl, motyka, ked budete v tmavem hrobe.

Ej, s tamtej strany hája milá na mna volá. Eštech u njej nebol už hú ludé haná. Ej, nehante, nehante, sebrat sa nám dajte. My sa dva lúbime, sebrat sa musíme. Ej, a ked sa nám dvom sebrati nedajú, sloboda nám drahá k tichému Dunaju. Ej, pri tichém Dunaju stojí knazov sedem; Bože mój, oče mój, sobášiu nás jeden. Ej, nesobáš, nesobáš, ty páterko knazský, lebo je tvoj sobáš prevelice tažký. Ej, Dunajský hnilý klát, to bude starý svat, dunajské rybičky, to budú družičky. Ej, z neba andelové to budú družbové, a tá smrt vysoká, to bude široká. Ej, a na mori pena, a na mori pena bude moja žena, bude moja žena.

Tam s tej strany jazera stojí lipka zelená. Pod tú lipkú, lipkú zelenú tré vtáčkové spievajú. Jeden praví, budeš má, a ten druhý, ak boh dá, ej, a ten trecí: má panenko, v srci čo si taká žalostná? Jak ja nemám smutná byt, kážu za starého ít. Zarmúcené je to srdenko ve mne, nemóžem ho uskrovnit. Tam na vrchu v komore, tam je loža ustlaná, loža, loženka, loženka bielená, kto na tebe spat bude? A ked bude starý spat, bodaj umrel na stokrát. A ked bude driečny z bohatého rodu, nech mu pán Boh zdravia dá.

A sklenyčka sklenená, dobré vínko z teba, pozdrau pán boh sklenára, ktorý robiu teba. Ked ta spraviu velikú, my sme z toho radi: napime sa, napime, moji kamarádi.

Daj nám pán Boh zdravíčka, daj nám pán Boh zdraví v tomto našém krajíčku, v tomto našém kraji.

Jako sme si zaspievali, tak nám hrajte. Hrdlo sme si presílili, pít nam dajte.

Komu že je lepšie, jak mladej neveste: muž hej doma robí, ona pije v meste. A ked prišla z mesta, kázala mu skákat, a muž nebožátko začal pre nu plakat. Žena moja dobrá, nedelaj takého, leč mi ty daj zajest nyečo vareného. Radej bych ci dala mužu šibenycu, alebo s palicú, čo je pod lavicú. Zala si palicu, podeprela boky; a muž nebožátko vyskočil ven okny. Dala ho za kachle: tu sa mužu modli. Ach, ženyčko moja, šak ja budem dobrý. Dala ho pod lavic, prikryla ho mechom; dycky nanho kuká, či ešte nezdechou. Pozrite že ženy, jak sa ma muž bojí, naučila som si muža po méj vóli.

Šla gazdiná do jarmaku kupovat vretená, stavila sa trochu v krčme smadom prinúdzená. Sešla sa s jednú kmotričkú, len sa podnapila. Šla do ryngu, mesto vretien hrncov nakúpila. Ide s hrncami do domu, úzka je hej cesta, má v očách tmu, potýka sa nevdačná nevesta. A jak cez prah nohú kročí, tma hú zarazila: spadla ona dole nosom a hrnce pobila (hrnce pozrazila). A muž hladí, čo sa robí, počína hú kriesit. Ona hrnce oplakáva, a prahu sce hrešit. Prečo že sa mi nemóžu žádne hrnce zdarit? Naposledy čo ma po ných? Nemám v ných čo varit. Čo som slyšau od malička, v mysel mi prichádza, že pod slnkom v celém svete pet bab sa nachádza. Jedna baba, céry matka, baba sa menuje, druhá, čo šestonedélkam v kútach posluhuje. Trecá baba ve špitáli, o tej šeci vedá; štvrtá, čo sa na pekáčoch pri krstenách jedá. Pátu babu do komína na palici pchajú a teplú hore komínom vychádzat nedajú.

Spievala si jedna baba, má peňáze v miešku, má hích ona zakopané, neviem v ktorém briešku. Išla by som oznámiti, ale čo ma po ných; zala by si na pálené, ale neviem o ných. Popozieram si po dome, čo patrí kde k čomu, všetko veznem a vynesiem za pálené z domu.

Zajac kosí otavu, muška pohrabuje, komár nosí na kopu, vrabec potlačuje. Komár k muške prisedá: rád by sa ženici, svrčok botky obšíva: rád by družbom býci. Veš bola družicú, blcha tanečnicú, ploštica širokú a hnida kuchárkú. Nebolo hích k tomu dost, zavolaly švába, ked išly na sobáš, veliká paráda. Ze sobášu do fary rozdávaly dary a z fary do domu jako s mladú ženú. Tak sa ony hostily klapu vína nemaly, priletel k ným sláviček, donesel him žajdlíček. Tak sa ony napily, až komára zabily: komár leží na dvore, muška plače v komore. Neplač, muška v komore, ved ci komár ožije. Tažké jeho ožití, ked je na smrt zabitý. Sadlo z neho vybraly, za sto zlatých predaly a kožičku za tolár, má tá muška velký žál.

Ženiu som sa po svéj vóli, ale ma už hlava bolí, zau som si ženičku velice švárnučkú a včul neni. Indaj bola prvá v tanci, a včul sedá na kraj peci, jako čert strapatý, jak holub nadutý v čiernem čepci. Inšie ma pri nej nič nemrzí, len hej z nosa sopel visí pri myse, pri jedle, dze sa trafá ludé, že mi lajú.

Čo budeš robit mrcha sedláček, čo budeš robit, ked ješ koláček? Stodolenka prázna, nyč nemá, Príde k tebe rychtár, čo mu dáš? Zapráhnem kone, pójdem do pola, do rána bude plná stodola, dzeci budú mlácit, žena vát, a ja budem v šenku karty hrát. Ukáž mi ženo, čo si navála, zaplac mi vínko, čo som vypiu ja. Navála som dve merice pšenice, kúpila som cére strevíce. Ešte hej kúpim šaty hadbávny, aby sa za nú chlapci tahali. Nedá na sebe znat svojej chudoby, treba nemá chleba do huby. Syn chodzí po dvore, nosi zlatý pás, v maštali dvihá kona za ocas. Nedá na sebe znát chudoby, treba nemá konom otruby.

Ach, mužu, mužu, pod že domu: dzeci plačú na peci. Kec si plačú, nech si plačú šak to svečí na dzeci. Ach, mužu, mužu, pod že domu: dzeci chleba pýtajú, Šak máš suknu posvátečnú, nech ci na nu naddajú.

Tažký je, tažký, kamen mynársky, ale je tažči, ten stau manželský. Kamen mynársky odvalit móžem, ten stau manželský zrušit nemóžem.

Tuším sa ty, mój šuhajko, tuším sa na mna hneváš, ked mi dycky odkazuješ, že ma ty len tak neháš. To sa móže lahko stát, že sa móžme tak nehat, ale ci to lúto príde, ked ma vidíš s iným stát. Ked už bolo to veselí, prišiou hej pod okénko, vidzeu hu on s iným sedet, klaplo mu na srdénko. Tak on žalosne plakau, prežalosne nariekau, až sa tá zem pod ným trásla, na kerém on miesce stáu. Pošlite mi pre malára, neh mi hu vymaluje; pošlite mi pre dochtora, nech ma on vykuruje. Dochtor praví, nemóž byt, nemóžem ci spomoci. Pre jednu falešnú pannu musí šuhaj v zemi hnit. Ked uz bolo po veselí, išla milá na vodu, odbehla džbánek pri studny, bežala k jeho hrobu. Tam žalosne plakala, ruky zalamuvala: bodaj som ta, mój šuhajko, nebola poznávala. Ic ty milá, ic ty domu; tak povedaj inému, že ked sa dva zamilujú, nech sa ony seberú. Ic ty milá, ic domu, ic ty k svojmu milému a mna nechaj v hrobe ležat až do božího súdu.

Dau by mi to pán Boh, čo by ja sceu: černooké dzieuča, černooké dzieuča jako jaščer. Dole Lopašovom voda teče. Čože tebe, Janko, sivá holubenko, manka reče? Čože by mi rekla, korhelovi? Prepiu som hej žitko, aj zelený jačmen na koreni. A ked som ho prepiu, nebojím sa: šak na vojnu berú, azda i mna veznú, zverbujem sa. A ja sa zverbujem pre frajerku: nedala mi perka, tá moja frajerka, z rozmarínku.

Šak som ci ja povedala, ked som s tebú sedávala v tej našej zahrade pod slivú: vezny ma, panenku, poccivú. Šak som ci ja povedala, ked som s tebú sedávala v tej našej zahradke pod klencom: vezny ma panenku pod vencom. A ty na to nyč si nedbau, len si dycky k nám chodzievau každý den aj každú hodzinu, zakál si nepočú novinu. Ked tá novinečka došla, šetka láska ta odešla. Podme, milá, podme odtál preč, zakál nás neveznú ludé v reč.

Keby som ja mala klúče od svitaná, nedala by svitat zajtrá do poludná. Keby som ja mala klúče od dennyčky, nedala by svitat za dve hodzinečky. Keby som ja mala sokolove krýdla, zalecela by som, dze mój milý býva. Sadla by mu, sadla, na jeho biely dom, až by zaplakalo jeho srdéčko v nom. Sadla by mu, sadla, na maštalné dvere, až by zahržaly jeho kone vrané. Nehržte, konýčky, kone sivovrané, prilecelo ke mne potešenie moje. Potešenie láska, vidzím ta ja neská, vidzím ta lebo nye a zajtrá pán Boh vie.

Škoda ta, šuhajko, že za vodú bývaš; voda lávku zala, už k nám nechodievaš. Vytnem si vŕbičku, spravim si lavičku a tak si navštývim svoju frajerečku.

Nade mlynem, pode mlynem umievala sa s rozmarínem. Aby bola pekná, biela, aby sa chlapcom zalúbila.

Bodaj ca vred hádzau na našem prielazku k nám chodzíš na posmech a k iným pre lásku.

V šírem poli lipka od poly zelená, pod nú sa Janenko s Kačenkú karty hrá. Hrali oni, hrali, až sa rozihrali; od velkej lúbosci obidva zaspali. Zaspala Kačenka na zeleném kričku, zaspau hej Janenko na jej bledém líčku. Spime, milá, do dna, šak nemáme ohna. Nedbám, duša moja, chodár do poludna.

Tak mi manka kázala, abych chlapcom dávala pomalyčky. Ale nye každý den, tri razy cez týžden bazaličky. Tak mi manka kázala, abych chlapcom dávala po korienku. Ale nye každý den len tri ráz cez týžden maderánku.

Povedala milá, že hu bolí hlava: bolely hu oči, čo by bola spala.

Ej topol, topol, zelený topol. Ked ma nevezneš, len mi daj pokoj. Ked ma nevezneš, budeš banuvat, prídu ma zajtrá večer namlúvat. Keby len prišli Lopašované, račej by bola, jak Chtelničané. Chtelničané sú tenkých košelách, zabili Janka pri Bielych Horách. Ked ho zabili, kríž uderili: tu leží Janko zamordovaný. Tu leží Janko aj jeho kosci: už má mamilá žalosci dosci.

Vesel mi je, vesel, ej, ked mi príde jesen a ked mi príde jar ej, to je mój veký žal. Žálu mi je, žálu, ej, kto mi ho dodáva: starodávny frajer, ej, ked ma zanecháva. On ma zanecháva ej, pre moju chudobu a ja na to nedbám ej, poručena Bohu. Poručena Bohu; ej, komu budem, komu? Bár aj šuhajovi ej, tomu chudobnému.

Išla dzieučina hore dzedzinú, nesla ve džbáne vodu studenú. Čo je za voda, ked je studená: mosela to byt studna srúbená. Studna srúbená a vrch kamenný. Otvor mi milá, mé potešení. Ja neotvorím, neny som-c rovná; ty si bohatý a ja chudobná. Bár som bohatý, vandruvac mosím, ceba dzevenko opuscit mosím.

Vandruvau by susedou syn, vandruvau by, keby mau s kým. Kebys mi bou dau slovečko: vandruj se mnú frajerečko. Nebola by taká pyšná, bola by som s tebú išla. Vandrovali dolinečkú, našli oni studenečku. Tu si milá spočineme, syra, chleba si zajeme. Tak si oni spočívali, až večera dočekali. Stel mi milá, stel mi lože, už to ináč byt nemóže. Z čoho bych hu, smutná, stlala, duchen som si nenabrala. Široký list javorový, ešče širší jablonový. Javorovým posteleme, jablonovým prikryjeme. Ked už bolo po pounoci, začau deždík popŕchaci. Milá stala a plakala. Čo som smutná dočakala? Čože plačeš, čože ci je? Ked ta božkám, dobre ci je. Dobre, dobre, ale jako, ked už bolo paholatko. Dočkaj milá, až to bude, až sa zvedzá šeci ludé. Šeci ludé, šeci páni, že sme my dva spolu spali.