ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nesíti, nežíti a skliditi hned hotová zrnka obilní na chutné pečivo, bez práce jísti koláče — jaké smělejší přání a jaká vábivější touha mohla napínati zvědavost našich předků, když čítali o hustých mračnech, z nichž místo deště sršelo a pršelo obilíčko, zrnka jedlá, chutná, jako stvořená na bílý chleb! Není tedy divu, jak byli r. 1571 Čechové překvapeni, když veřejně prodávali na trzích noviny, v tehdejším smyslu, letáky, s hrubým neumělým dřevorytem, jaký podivný déšť zázrakem obohatil některé krajiny slezské a polské.

Spisek časový a záhy oblíbený měl název: „Div veliký, od Pána Boha ukázaný, kterýž se stal v knížetství slezském při městech těchto jmenovaných, totiž Lemberku, Hiršperku a při městě Lublinu, kterážto města náležejí ke koruně české. Při kterýchžto městech pršelo obilí všelijaké a na pohledění velmi divné, z kteréhož obilí Jeho Milost Císařská s některými pány ráčil jest jísti chléb, a to se stalo léta Páně 1571. Vytištěno s povolením pana arcibiskupa Pražského, v Starém Městě Pražském, 1571.“

Dlouze a široce popisuje skladatel knížky, jak lidé vybíhali z chalup, spínali ruce k nebi, očím nevěřili, sbírali napadaná prý zrnka, jak mlynáři semleli napršené obilí a jak lahodná krmička to byla, když upekli chléb a húsce pletenice. Donesla se zvěst o tomto nebeském zrní i do měst, na zámky. Ba vyslovil přání i panovník, že by rád okusil, jakou má chuť prapodivný chléb z tohoto obilí z oblak. Přisvědčil, že se vyrovná pecnům, vymíseným z mouky obyčejné.

Vypravuje podobně roku 1548 Jenston a Thuanus v knihách o zjevech přírodních, jak v okolí Celovce a Běláku napršelo za dvě hodiny tolik obilí, že tam sklízeli jako roční úrodu. Líčí Fimelius v knize o divech, že r. 1550 v Durynsku napršelo z oblak obilí na prst zvýší a jak z něho upekli záživný chlebíček. Fundius r. 1570 popisuje obilní déšť v Horním Bavorsku, z něhož urobili výbornou, bílou mouku. Pohl v letopisech slezských r. 1571 rozpovídal se o dešti zrnek obilních ve Vratislavi.

Ve století XVIII. pozorovali znalci přírody, hlavně ve Slezsku, podivný tento zjev a pokoušeli se přirozeně jej vysvětlovati. R. 1736 sepsal učenou úvahu J. G. Böhm. Zkoumal zrnka, napadaná prý z mraků mezi Těšínem a Opavou. Došel přesvědčení, že jsou to obyčejná semena některých bylin, semena jedlá, záživná. Obšírně se dále v týž rozum o tom rozhovořil Matuška v díle o květeně slezské. Upozorňuje na rostliny, které na jaře nebo v zimě bývají deštěm vyplaveny a silným větrem roznášeny a padají pak zdánlivě z oblak v jiném kraji jako zrnka, obilí jedlé.

Muschenbrok v knize o filosofii přírodní podobně vykládá původ domnělých zrnek pšeničných, kdesi napršelých, stejně jako známý prírodozpytec Jaquin r. 1803 v listě, poslaném Klaprothovi do Berlína. Dokazuje přesvědčivě, že „obilí“, spadlé k údivu prostého lidu v Horních Rakousích, jest pouze směs výhonků, přírůstků na kořenech bylin. Stejné jsou výzkumy Güntherovy r. 1805 o dešti obilí v Krkonoších. Nejdůkladnější pak jest rozprava H. Göpperta o pršení obilí v časopise Schles. Provinz. Blätter, svazek 93, 1831 a studie Henschelova, tamtéž, svazek 86, 1827.

Podrobný výzkum vědecký těchto zrnek „obilních“, deštěm prý spadlých, dovedl ku přesvědčení, že jsou to výrůstky u kořene byliny známé, zvané orsej (ranunculus ficaria). Již staré herbáře české popisují, že má orsej (nazývali jej staří Čechové roupové, neštovičné koření nebo krtičník) koření bílé, hlávkovaté, z něhož některé bývá obdloužné, jako zrna ječná, obyčejně tři aneb čtyři pospolu vedle sebe. Herbáře staročeské ovšem ještě neznají přirozeného výkladu, že lid tato zrnka mohl považovati za obilí, spadlé deštěm.

Göppert rozvláčně dokazuje, jak orsej odkvétá začátkem května, listy uvadnou, nezbude nežli kořen, svazeček 6 — 20 zrnek, slabě přirostlých k sobě. Zrnka ta, brzy spočívají volně skoro na povrchu země. Stačí prudký lijavec, aby je vyplavil a roznášel proudem po zemi, oddělené i tam, kde bylina neroste, kde jí lid nezná a z neznalosti pak pokládá zrnka, jejichž původ přirozeně vysvětliti neumí, za obilí napršelé. Stejně vykládá Rittwitz, jak zkoušeli znalci toto „obilí“, jeho klíčivost, a místo stébla a klasu ze zrnek „obilních“ vyrostl — orsej! Lid nestaral se o učené výklady, zrnka orsejová sbíral v době nedostatku potravy před sto lety, pekl si chléb ze zrnek a nebylo prý to pečivo chuti odporné. Pojmenovali tato zrnka orsejová mezi lidem „mouka nebeská“ a vítali tuto náhradu mouky pravé v dobách hladu a drahoty.

Lid český také jídal chléb z této „mouky nebeské“. Z lidového podání českého čerpal zprávu o tom Jan Svatopluk Presl do svého Rostlinopisu (I. 1846, str. 15): „Rostlina (orsej) brzo dokonává svůj zrůst, takže pak v zemi kypré zůstanou jenom bambulinky, ježto pak deštěm se obnažují, takže prostý lid má za to, že jsou žito s nebe spadlé. Jsouce ale škrobnaté, mohou lidem za potravu sloužiti. Chléb z mouky jejich upečený jest dobrý a dokonce neškodlivý.“ Nechtěje se plésti do řemesla přírodozpytcům, prosil jsem za poučení p. prof. Dra. Bohumila Němce a poučil mne, že Preslovo mínění o neškodlivosti chleba orsejového neshoduje se s pravdou.

Podle dohadu L. Trevirana bývá „žito“ z mračen ještě jiného původu, z rostliny rozrazil břečťanolistý (veronica heredaefolia). Roste na polích, zelništích. Vypravuje ve shodě s jinými znalci opět náš Presl (Rostlinopis II., str. 1149), že rostlina zavdala v lidovém podání podnět k rozprávkám, že semeno její padá z nebe. Přívalem dešťovým zaplavuje se její semeno do brázd a nakupí se v značném množství, což lid neumí sobě vyložiti a svádí divný tento zjev na vrub divu přírodního, obilního deště z oblak.

Ještě jiný názor vyslovil Willdenov. Snaží se dovozovati na základě zkoušek ze zrnek, „napršelých“, že to může býti také semeno z rostliny černýš (melampyrum arvense). Roste mezi obilím, známá rostlina. Zrnka roznášejí se přívalem dešťovým. Prof. Dr. Boh. Němec upozornil, že semena černýšová roznášejí také mravenci, když je pokládají za mravenčí „vajíčka“ a tahají je na místa, kde bylina neroste. Lid pak opět neuměje přirozeně vysvětliti podivná tato zrnka, nevěda, že jest to semeno černýšové, hájí pověry o oblačném původu tohoto obilí, z něhož staří v lékařství užívali mouky. Lid, jako tomu při orseji a rozrazilu, jak uvedeno, i z černýšových semen mlel mouku pro užitek a z mouky pekával pečivo poněkud trpké chuti.

Učené důkazy nevyvrátili z lidového podání pověry o pršení krve, síry, obilí, rybiček, žab, ohnivých kapek, sena, lnu, žita, ječmene atd. Napomíná marně v knize o pověrách r. 1827 Javornický: „Když se slunce nebo měsíc zastaví, proč bych nad tím lámal hlavy? Proto nás Bůh dobrý zkaziti nemíní, jakž pověrečník hloupý praví. Podobně že síra, žáby prší, s deštěm obilí z nebe na zem prší. Teď nám na to posvítili, jak jsme prvé hloupí byli!“

Lid věřil ještě r. 1847, že napadala z nebe mana (jako bible vypravuje) pro úlevu hladovících rodin. Vzpomíná plukovník Karel Zástěra (Český Lid XI. 131), jak prý jako chlapec sedmiletý ve společnosti dětí přeběhal zahrady a luka a ve trávě hledal „manu“. Mnohému se poštěstilo nasbírati hrstě kuliček, velkých jako hrášek, hnědobarevných, měkkých zrnek. Byla prý to mana, kterou lidé vařili a jedli. Patrně byl to orsej, nebo rozrazil nebo černýš, „obilí“, na které chtěl jsem touto statí upozorniti, jako na výživu v dobách bídy a neúrody.