ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nedávná zmínka, že dnes u říšsko-německých lahůdkářů čítá se veverčí maso mezi pamlsky labužnické a že již u Boženy Němcové v „Babičce“ flašinetář Kudrna si pochutnával k nemalé ošklivosti panímámy ze mlýna na veverčí pečince, vyvolává tuto vzpomínku, jak staří Čechové rádi jídali veverky a jak je uměli chutně připraviti a rozmanitě předložiti na stůl.

Překvapuje, že staročeští spisovatelé skoro ani neznají čiperných veveřic. Rady zvířat, známé sbírky poučení a zkušeností, jež podávají zvířata králi svému lvovi nebo člověku, mimo jméno nic o nich nevypravují. Jen opice na závěru svého výkladu souhrnem spojuje veverku s jinými zvířaty: „Kuna, sobol a křepká veveřice, toť jsou mé vlastní družice. Za tyť sama já odpovídám, neb se stydí, ale já se neostýchám.“

V Nové radě Smila Flašky z Pardubic „múdrý veverek, ač malý“, doporučuje králi lvu hromadění pravých pokladů.

Slovnikáři staročeští znají veverku, ale pod názvem starším, dnes již neobvyklým: vever, veverek, veverice, veveřice, veveřička (v starší době také: popelice). Kdož popisují přírodu, rovněž nevěnují mnoho pozornosti způsobu jejího života. Ještě Komenský tvrdí v knize Janua, že prý sysel, křeček a veveřice díry sobě v zemi dělají. Za to lidové podání přirovnávalo vždy hbitost skotačivé veverky ke křepkosti mladistvé, čerstvosti, pružnosti. Postyskuje si obrazně vetchý staroušek: „Dyž sem já byl malým veveřátkem, přeskočil jsem tři jedlice řádkem; včilej, jak sem už staré veveřisko, nemóžu doskočit s buku na jedlisko.“

Staročeský cestopis Mandevillův po Asii podle cizí předlohy líčí, že jsou ve veveřicích zaklety hříšné duše a jak je mnichové krmí proto pravidelně: „Stojí jedna veliká hora, na níž všeliká zvířata bydlé, jako mořské kočky, hranostaji, malí zajiečkové a veveřičky.“

Zmínku, jak staří chytali veveřice, bezděky vtipem zachoval potutelný rýmovník Lomnický z Budče v rozmarném svatebním zpěvu na oslavu Viléma Slavaty roku 1602. Čtveračivě popisuje dvořany Petra Rožmberka, Oldřich z Kalenice rozumí prý myslivosti. Radí Lomnický, aby byl „jaklmajstrem (Jägermeister) na nějakém koni bystrém. A nechť na tak čerstvém koni holubem skřivany honí, štve kravou lišky, zajíce, chytá na lep veveřice.“ Tropí si Lomnický žerty, že veveřice na lep se nechytají, jako se neloví skřivani, lišky a zajíci tak, jak líčí.

Zajímavější jest, že staří Čechové vevery jedli rádi, prostý lid i v městech a na panských hodokvasech, nikoli z nouze o jiné maso, ani z mlsavosti, nýbrž proto, že byla tenkráte v lesích a v zahradách hejna těchto čistých, úhledných zvířátek, jež Čechové počítali mezi chutnou lesní zvěřinu. Svědectví, jak lid v XV. století požíval vevery, zachováno bezděky v Popravčí knize pánů z Rožmberka (vydal Fr. Mareš 1878, 35), kdež vyznává úředně před právem Sýkora z Jablonce: „Táboři z Prachatic mají stavy u Hamršmida v Jabloncích a tu jim súsedé snosie veveřice a jiné věci k snědku!“ Vysvítá jasně z pásma právního výslechu, že tu nešlo o pochoutku, než o krmičku obvyklou, na venkově zřejmě rozšířenou jako všední, vezdejší jídlo.

Úprava veverů po selsku patrně pokulhávala za přípravou veveřic na stůl měšťanský a panský. Všecky kuchařské knihy XVI. století, Konáčova, Kantorova, Melantrichova, Bavora Rodovského z Hustiřan, Mouřenínova, poučují zevrubně o úpravě masa veveřího. Podivíme se, na kolikerý způsob pojídali staří veveřice a jak podle tehdejšího vkusu zvyšovali kořením, sladkostí i kyselostí, chuť zvířátek později opovržených, dnes už zase jedlých.

Ochutnejme nejdříve veveřice ve žluté jíše podle staročeského umění kuchařského, zdobené smaženými křížalkami jablečnými: Veveřice takto se žlutou jíchou strojeny býti mají. Odpec jatřičky slepičí a usuš topénku nebo dvě z chleba a ztluc to v moždíři a rozpusť hovězí polévkou, protáhni čistě a dej do té jíchy veveřice, okořeň, pepřem, zázvorem, muškátovým květem a usmaž na ně jablek, jako na jinou zvěřinu, dej na mísu a jestli vhod osoleno, jez!

A máme tu druhý recept, jejž dnešní kuchařka nám snad nepochválí. Řekne si snad: proč veveřice „rozbírali“, obrali masíčko s kostí, rozsekali, promíchali vajíčky a hrozinkami a zase vše obalovali na kosti a pekli. Recept ten zní: Rozřezaná veveřice. Vezmi veveřici na miesto uvařenú a ober s kostí a zsekej maso a vlí několik vajec a řeckého vína (hrozinky), okořeň a potom obaluj zase na kosti a pec na másle anebo na sádle. A potom učiň čistú jíchu sladkú anebo s octem ostrú, jakž se ti zdá. Anebo vař vevery na celo u vodě a přičiň k nim vína a topenici bielého chleba uštířalú (připálenou) a z toho potom učiniti dobrú, lahodnú jíchu!

Veveřice v prosté jíše připravoval si známý alchymista Bavor Rodovský po „staromládenecku“ tím způsobem, že je uvařil nejprve ve vodě, potom je přistavil k ohni v masové polévce, a jíchu udělal, vezma řeckého vína (hrozinek), povidel a jatříčky, a rozetra, rozpustil sladkým vínem a procedil, okořenil a omastil, až povřely. „Veveřice také dobrá jest s cibulí, aneb s jablky smaženými!“ napsal mlsně pro paměť všem budoucím.

Jiný recept: Vytáhna veveřice, vykuchej a vymej čistě a zastav je v hovězí jíše, nevelmi slané. A když uvrou, udělej na ně žlutou jíchu, aneb chceš-li, černou.

Jinak: Černou jíchu na veveřice. Vezmi švestek, nebo třešeň vařených, usuš topénky z režného (žitného) chleba, i směs vodu s octem, dej ty švestky s topénkami tam, ať rozevřou, a protáhni skrze hartuch. Dejž do ní veveřice, ať povrou, okořeň hřebíčky, pepřem a zázvorem a trochu šafránu a dej svrchu smažená jablka.

Zase jinak: Vodvářka na veveřice, vařené ve slané vodě, na obědě žlutá: Vezmi octa, piva, polévky, dvě jablka, cibuli, topénku režného (žitného) chleba. Petružel přidati můžeš.

Jinak vodvářka na veveřici a bude černá: Uvař je na večeři u vodě, jíše třebas hovězí i jiné, jakou máš, nevelmi slané. Vodvářku dělej i topénku, sádlo, polévku, ocet, víno, pospi (posypej) svrchu řeckým vínem (hrozinkami).

Jsou ještě jiné podobné staročeské recepty na dobré veveřičky. Stačí snad pro praktickou zkoušku zaznamenati jen tyto vzpomenuté, na důkaz, že neměli listy německé pravdu, když psaly a tvrdily: „Byla krmě až dosud nikomu neznámá!“…