ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V poslední době vzpomínají často znalci přírody pokusů, užívati zvláštní zemní hmoty jako potravy. Zprávy rozmanité uvozují na doklad, že se pojídá bělavá moučka zemní jako snesitelná krmě v dobách hladových. Nejde tu o podrobnosti a odborné výklady tohoto zjevu. Studii o geofagii, o pojídání země, hlíny, sepsal u nás Dr. Vaněk, dovolávaje se literatury příslušné.

Zasluhuje pro naši knížku povšimnutí zmínka o spisku českém a německém, ozdobeném dvěma dřevořezbami, vydaném r. 1590 v Praze a v Augšpurku, jak prý podobná jedlá země byla nalezena a požívána v Kouřimi téhož roku. Viz obšírné názvy spisů a literaturu v mojí Bibliografii České historie, 1. čís. 1318, 1319.

U města Kouřimě v království Českém, pět mil od Prahy, bydlí u vdovy Anny Střelkové bohabojný muž, jménem Mikuláš, se ženou a třemi malými dítkami. Došel s nimi dne 22. května (1590) ku pekaři, koupil tam bochník chleba. Ubíraje se domů, pomýšlel často s teskným vzdycháním, jak se asi bude dále živiti s ženou a s dětmi. Prosil úpěnlivě a pokorně Boha, aby je všecky milostivě zachovati a živiti ráčil. A když byl chléb rozdělil mezi ně, po malé chvíli dětem zachtělo se opět jísti. Peněz neměl a nevěděl jak jich získati. Poslal tedy ženu, protože ji všude měli rádi, aby si někde vypůjčila několik bochníčků chleba. Chodila, prosila; nikdo se neslitoval. Vrátila se plačky a zoufale domů.

I napadlo Mikulášovi, aby šel kopat hlínu a dával ji hrnčířům anebo sedlákům za chleba nebo za peníze. Vzal motyku, vyšel z místa až ke dvoru Branšeckému, nedaleko vesnice Třebovle, jež náleží k městu Kouřimi. Přišel na cestu mezi dvěma políčky, jednoho řečeného dvora Branšeckého, a druhého, jež patřilo panu Janu Lanovi, císařskému rychtáři v městě Kouřimi. Tu vedle cesty vidí hlínu. Kopá motyčkou několikráte a nakopal čtyři veliké kusy hmoty bílé jako sníh. Sebral hlínu, přinesl domů ženě a nakázal jí, aby se snažila, co nejvíce chleba dostati.

Žena dlouho se nevracela ze sousedstva. Všude lidé říkali, jaká podivná to hlína, že jest to spíše krásná, dobrá, bílá mouka… Mikuláš nemoha se dočkati ženy, šel zase pro hlínu. Vzal si veliký šátek a zase nakopal hodnou hrstku bílé hmoty, zavázal do uzlu a pospíchal domů. Žena mu vyprávěla, že všude jí říkali: To není hlína, to jest mouka dobrá, užitečná! Šel se Mikuláš přesvědčit a tvrdili mu to všude, že jest to mouka a kupovali ji honem, napekli chleba a chutnalo všem, byl bělounký, líbezné chuti, ba voněl prý jako fialkový kořen. Zkoušeli vařiti z mouky zázračné knedlíky, kašičku dětem a hle!, všem to chutnalo.

Zázrak, zázrak! Hrnulo se mnoho lidí zvědavých i nábožných, podívat se, mluví-li Mikuláš pravdu. Správcové obou polí se obávali, aby jim lidé osení nepošlapali a ohradili pole i jámu, kde Mikuláš nakopal jedlé mouky. Přes to z okolních osad, městysů, měst spěchaly davy lidí k divu a zázraku. Přinesly si hned lopaty a motyky, vykopávali u polí kusy hlíny a nosili domů i posílali v sudech jinam na okušenou.

Na důkaz, že to jest mouka zázračná, píše svědek z Prahy pánům Fuggerům do Augšpurku: „Tato mouka nebyla spojena s ničím, ani s prstí ani hlínou, ale sama od takových hned se oddělovala. Jest také trochu vlhká a drží předce pohromadě tak dlouho, až přijde na slunce, nábožným a obzvláštně takovým lidem ku prospěchu, kteříž s dítkami se vyživují. Lehkovážným a uštěpačným lidem pak, sotva že ji do ruky vezmou, v písek se obrátí. Trochu této mouky bylo též i sem do Prahy přineseno, kterouž mnoho počestných a vznešených lidí vidělo, vlastníma očima, a ohledalo vlastníma rukama. I děkovali vroucně Pánu za jeho nevyzpytatelnou moudrost a milost, žádajíce, aby chudé a věřící své ráčil věčně nasycovati…“