ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Prof. Jacobj vydal právě několik spisů, jimiž doporučuje úpravu pokrmů, mouky, polévky, salátu, puddingu, huspeniny, knedlíčků, chleba atd. z lišejníku islandského.^[5]

Návrhy a návody jeho nepodávají nic nového. Podle zkušeností cizokrajných doporučovali před sto lety lékaři, chemikové a hospodáři, aby se vytěžily z téhož mechu živné látky, aby jen se příchuť nahořklá odstranila, zjinačila a že podle příkladu seveřanův, odkázaných na tuto potravu, ušetří se výhodně za nedostatku jiných jídel a tělo se nasytí i posílí podivnou sice, nezvyklou, ale přece jen chutnou krmí.

U nás již r. 1755 uvažoval o výživnosti sobího lišejníku J. Bohadsch.^[6]

Dobrodějný prý dar, od Prozřetelnosti za času neúrody poskytnutý, jest tak nazvaný mech islandský, který se i krevní mech, plicní mech, lisatec, lišejník (lichen islandicus) jmenuje. Nejmenujeť se z té příčiny mech islandský, jako by pouze na ostrově Islandu rostl, nýbrž proto, že ho na Islandu nejdříve jako potravního prostředku potřebovali. Kalina doporučuje roku 1817 mouku z tohoto mechu:

Mech roste také v Čechách a sice především v o-drách a poněvadž se u nás v obyčejných létech za pokrm lidem a dobytku nepotřebuje a pouze pro lékárny sbírá, dá se ho snadno za krátký čas hojnost nashromážditi.

Mech islandský má suché, bez mála jako kožené, tmavě zelenalé listí, aneb spíše listy, podobné látce, která má sem tam bílé tečky; roste s pěsti vysoko, vždy hustě pohromadě na postranných místech, často i na neúrodných pláních, ano i v stinných jedlových lesích. Kdo mech islandský od jiných mechů rozeznati nemůže, dobře učiní, když si ho v lekárně koupí, ale ne rozkrájený, nýbrž celý, a na hodinu do vody položí, čímž suchý mech dostane svou přirozenou barvu a podobu.

Mech islandský jest velmi živná a zároveň sílící potrava pro lidi; neboť Islanďané a Lapové, žijící v studených krajinách, kde málo obilí roste, mimo maso a ryby živí se toliko výhradně tímto mechem. Jdou do hor, kde mech roste, a přinášejí domů plné pytle, aby se jím, zvláště v dlouhé a kruté zimě, kdež ani lovu ani rybaření není, živili. Při tom jsou jídla, z něho připravovaná, zdraví na nejvýš prospěšná. Islanďané tvrdí, že dvě měřice mouky — z toho mechu připravené, tak záživné jsou, jako jedna měřice pšeničné mouky. Švédští přírodozpytci, kteří v létě 1788 Laponsko projeli, živili se po 40 dní pouze tímto mechem, a v Korutanech vodí se hovězí i koňský dobytek do krajin, kde islandský mech roste, na pastvu, tam ztuční za čtyři neděle.

Přísné zkoušky dokázaly, že mech ten obsahuje bez mála 9 desetin své tíže zdravých, živných částek, kdežto obilní druhy toliko 6, nejvýš 8 desetin obsahují.

Zde toliko nutno znáti způsob, jak by se hořkost mechu tomu odňala, a z něho dobré vařivo, živná chutná polévka, hustá kaše a mouka, ze které by se přimícháním obilní mouky chléb a jiná moučná jídla dělati mohla, připravovati dala, a to se stává následujícím způsobem.

Nashromážděný islandský mech se přebéře, by v něm žádný jiný mech, mezi ním roztoucí, ani tráva, ani jehličí, ani zemní neb jaké jiné částky nezůstaly, rozkrájí se na drobné kousky, tak dlouhé jako řezanka, což při větším množství může se na řezačce vykonati. Pak vezmeme čistý, prosypaný popel z borovic, jedlí, smrků, z vrbového, neb i bukového dříví, při čemž se připomenouti musí, že se bukového popele o polovic méně potřebuje. Popel nesmí býti smíchán s popelem kameného uhlí nebo ze slatiny.

Na libru mechu potřebuje se čtvrt libry bukového, neb půl libry jiného čistého popele ze dřeva. Nemáme-li vážky, vezmeme jakoukoliv nádobu, naplňme ji třikrát vyčistěným mechem, a ustanovme k vyloužení toho množství mechu rovněž takovou nádobu měkého popele nebo půl nádoby bukového.

Popel mícháme se studenou vodou na kaši, pak dáme vyčistěný mech do dřevěné nebo hliněné nádoby, rozprostřeme kus čistého plátna přes ni, vlejeme do něho kaši z popele, dolévajíce zponenáhla, kdykoli se voda skrze plátno procedila, studenou vodou. Tímto přiléváním vody musíme tak dlouho pokračovati, až jsme dvanáctkráte tolik vody dolili, kolik máme mechu v nádobě k vylužení. Když tedy na příklad máme tři pinty mechu, potřebujeme pinty měkého aneb půl pinty bukového popele a 36 pinet vody, kterou poznenáhla přiléváme.

Nádoba, ve které mech jest, musí býti tak velká, aby se do ní všecka voda vešla a předce nepřetékala. Nikdo se nestrachuj, že louh mech pokazí; jestiť jednak slabý a jednak vymeje se napotom z mechu. Mech zůstane 24 hodiny při častějším míchání v louhu; pak se louh sleje, ale tak, aby se zároveň s ním mech nevylil. Louh má pak černou, černohnědou barvu a jest velmi hořký. Když se byl louh slil, vymačká se mech rukama a vymeje se ještě dvakráte a třikráte studenou vodou. Na vymytý mech nalejeme poznovu tolik vody, co jsme ji na louh potřebovali a při častém míchání necháme mech opět 24 hodiny státi, načež se voda sleje, mech se opět rukama vymačká a dvakráte nebo třikráte studenou vodou vymeje.

Je-li voda s mechu slitá ještě tuze barvená a hořká, musíme po třetí studenou vodu na mech nalíti, 24 hodiny státi nechati, při vylévání vody mech vymačkati a poznovu ve vodě vymýti. Tím by se ukázalo, že mech starý jest, a pak bývá dobře, při prvním vylužení jiný, avšak čerstvý louh na něho nalíti.

Nejlépe bez vyluhování z mechu hořkost vypraviti, čtyřikráte, vždy po 24 hodinách, mech ve studené vodě močiti, pak slíti vodu a vyndaný mech rukama náležitě vymačkati. První slitá voda bude hnědočerná a hořká, druhá po 24 hodinách slitá bude světlejší a méně hořká, při čtvrtém slévání nemá již žádné barvy ani hořkosti.

Kdo tedy louhu nedůvěřuje, může mechu i tím hořkost odejmouti, když ho tolikráte 24 hodin ve studené vodě státi nechá, až slitá voda bez barvy a chuti jest.

Tím neb oním způsobem sprostí se mech hořkosti, a tak vymytý mech islandský může se jako zelený pokrm, na příklad špenát, řepa, zelí s trochem vody, při pilném míchání, aby se nepřipálil, vařiti, při čemž nabotná, tak že se z něho stane hustá kaše, kterážto solí, kmínem, cibulí, neb i zázvorem neb pepřem okořeněna jsouc, velmi výborně chutná, přede vším pak jest záživná a zdravá.

Nechceme-li míti z mechu kaši, nýbrž toliko polívku, musíme na pintu mechu, půldruhé pinty vody vzíti a poznenáhlu vařiti, až se třetí díl vody vykouřil, pak se tekutost skrz sítko procedí, osolí, výše jmenovanými věcmi okoření a jí s nakrájeným chlebem, pečenými neb vařenými brambory, s krupicí aneb knedlemi z mouky. Že ta polívka velmi sytí, můžeme se odtud přesvědčiti, když byla vychladlá, že huspenina (rosol) z ní bývá tuhá, hustá, jako tuk z masa a kostí vyvařený.

Mech po vylité polívce v sítku nebo v plátně pozůstalý, nesmí se vyhoditi; obsahuje ještě mnoho živných částek, a může se s octem jako salát neb jako vařivo požívati.

Vyluhovaného mechu nemusí se hned upotřebiti, když ho ve stínu, na teplém suchém vzduchu, nebo pod přístřeším, co možná, usušíme, pak na kamnech, neb i ve vychladlé peci, docela seschnouti necháme; pak ho můžeme v pytlech, sudech anebo v truhlách na suchém místě po delší čas uložený míti, ano i zasílati, a kdykoli polívku neb jiné jídlo z něho vařiti obmýšlíme, vezmeme ze zásoby, co potřebujeme. Toliko musíme k vaření více vody vzíti, než když ho po vyluhování za mokra vaříme.

Z islandského mechu dá se i dobrá mouka připravovati, která v sudech neb spižírnách na suchém místě uložena, jako mouka z obilí nezkažena se zachová a ještě více sytí.

Mech takto vyluhovaný musí se na vzduchu, avšak ve stínu a pak v chlebové peci dokonale a rychle usušiti. Hned po usušení donáší se mech do obyčejného mlýna a semele se co nejrychleji, sice by ze vzduchu vlhkost přitáhl a mletí obtížné učinil. Z mechu můžeme jako z obilí čistou a hrubší mouku obdržeti, čím vícekráte ho přemleti necháme.

Když se mechová mouka s vodou vařila, a po svaření se na ní mléko nalilo, obdržíme kaši, která tak záživná jest, jako kaše z mouky. I jiná moučná jídla, na příklad knedlíky, nudle atd. můžeme z ní, jako z obilné mouky připravovati, zvláště přidáme-li do ní trochu obilní mouky.

Nejvydatnější bývá tato mechová mouka pro prostého člověka, který tolik nemá, aby, když se brambory neurodily, rodinu svou pouze obilní moukou živiti mohl, upotřebuje-li mechové mouky ku pečení chleba. K tomuto účelu berme stejné částky obilní a mechové mouky, aneb i dva díly mechové a jeden díl obilní mouky. Tato směsice, která se dobře promíchati musí, zadělá se vřelou vodou, jako při obilní mouce, k tomu přidá se kvas, sůl a kmín, postaví se dobře přikrytá na teplé místo, aby vykynula. Těsto se pak s obilní nebo mechovou moukou vyválí a chléb v peci, o něco více vypálené, dobře se vypeče.

Tato mechová mouka poskytuje i tu výhodu, že k úpravě dobrého chleba, nijakž žitné mouky nepotřebuje, nýbrž toliko přísadu ovesné mouky, která bez odmluvy lacinější jest, než žitná a s mechovou bez zhoršení chleba se snáší.

Poněvadž připravování mechové mouky, mimo plat od semletí, žádných peněžitých výloh nepožaduje, nýbrž pouze malou, nikoli obtížnou práci stojí, protože každý majitel lesů, když se to náležitě opoví, sbírání islandského mechu každému nuznému rád a tak dlouho povolí, pokud se uškozením lesa neb odcizením dříví toho dobrodiní nehodným neučinil: nalezne v tom každý starostlivý člověk o své vyživení, pro letošní nedostatek bramborů, prostředek, tímto mechem místo bramborů, potravu svou rozmnožiti a z něho s chlebovou moukou upravený chléb o polovici laciněji obdržeti.

Mechová mouka poskytuje znamenitou výhodu, že když se z ní hořkost dokonale vyluhovala, tak jako obilní mouka a bez mála jako brambory, dokonce žádnou, ani sladkou nebo kyselou, ani trpkou chuť nemá, a to jest výtečná vlastnost hlavního potravního prostředku, která působí, že takovou potravu každodenně s chutí požívati můžeme, kdežto jiná potrava v poměru její sladkosti, kyselosti, trpkosti, čpavosti atd. snadno se přejídává a odpornou bývá.

Každé potravě a jejímu působení na naši chuť musí člověk zvykati. Kdo jakživ chléb neb hrách anebo brambory nejedl, tomu nebudou nám tak zdravá jídla jistě dokonale chutnati, a dá navyklému pokrmu přednost. I na tento chléb, z mechové a obilní mouky pečený, na moučná jídla a z mechu vařené pokrmy, musí si člověk uvykati, protože, ačkoli ne odpornou, přece však, ježto v přírodě dvě zcela sobě podobné věci nejsou, jinou mají chuť, než chléb neb moučná jídla z pouhé mouky nebo pečené a vařené pokrmy z mouky, míchané s bramborovou moukou.

Spokojme se tedy s přesvědčením, že islandský mech, v přípravě jakékoli požívaný, lidskému tělu dokonce nezdravý není, tím spíše jadrnější a silnější jest, a v těchto vlastnostech osvědčil se po mnohá sta léta v Islandu a Laponsku, a ještě posavade se osvědčuje.

Ovšem není mouka z mechu tak bílá, jako mouka z obilí, nýbrž zamodralá. Takéť na barvě při potravních prostředcích nic nezáleží, ježto bytečnost jejich přede vším v tom záleží, aby člověku byly zdravé a záživné, jej sílily a jemu chutnaly. Naše nejobyčejnější jídla, na příklad hrách, čočka, zelí, mrkev, ovoce, jahody, jakož i naše nápoje: voda, pivo, víno atd. majíť také rozličné barvy a chutnají nám předce dobře, proto že jsme jim přivykli.

Mech jest podobně rostlina, tak dobře jako obilí, řepa, brambory, ovoce jsou plodiny říše rostlin. Proč bychom se měli rozmýšleti, když s neúrodou bramborů potrava pro lidi tak velice se zmenšila, toho požívati, co po nejpřísnějším vyšetřování uznáno, že nejen nijak neškodné, nýbrž toliko záživné a zdravé částky obsahuje.

Povědomo, že islandský mech tolik zcela čistých a živících částek obsahuje, že potřebuje se i ku připravování čokolády pro prsní neduhy, která na způsob podlouhlých čtverečků, tři palce dlouhých, dva palce širokých a půl palce tlustých u mnohých kupců a v lékárnách k dostání jest, a pod jménem „plícní čokoláda“ se prodává, a k připravování silné a chutné polívky se připravuje.

Minulého času požívali lidé z nedostatku potravy mnohem méně záživných, ano i zošklivujících se věcí, jenom aby hlad zahnali, a podnes jí lid v severním Švédsku a Norvežsku, kde pro velkou zimu dostatečného obilí neroste, skoro po celý rok chléb, jenžto záleží z polovice lecjakés mouky a z polovice stromové kůry, na drobno stlučené.

„Léta nouze 1817“ vydali, tehdejší profesor lučby, c. k. gubernialní rada, Dr. K. A. Neumann a profesor Josef Steinmann tiskem: „Navedení k upotřebování Islandského mechu, v čas nedostatku obilí, na zdravou a silnou potravu pro lid“, kteréž skrze tehdejší soukromý spolek ku podporování trpících nouzí, po domech ve všech krajích v Čechách bylo rozdáváno. Mnozí, o své vyživení tehdáž starostliví obyvatelé, shledali v islandském mechu, dle tohoto navedení upraveném, patrné ulehčení svého osudu, a dosvědčili snadnou úpravu mechu tohoto ve zdravou a živnou potravu.

Této užitečné knížky, jakož i spisů, které J. L. Bayerhammer, C. K. Gmelin, K. J. Zimmermann a J. H. Voss r. 1817 o tomto předmětu vydali, použil Kalina ve svých návodech o úpravě jídel z tohoto mechu.^[7]

Nejen islandský, nýbrž i sobí čili (jak nazývá Kalina) rentářový mech (lichen rangiferinus, Rennthiermoos) a trnkový mech (lichen prunastri, Schlehendornmoos) mohou prý se na výše podotknutý způsob vyluhovati, jako vařivo nebo mouka připravovati. Oba druhy mechu jsou islandskému v podobě, houževnaté pevnosti a v suchosti listů velmi podobné, a rostou vůbec v našich lesích a horách.

Doporučoval Kalina podle uvedených cizích návodů také mech rašelinový, rašeliník (sphagnum palustre). Očistili mech ve vodě, usušili v peci rozehřáté, aby se mohl rozmělniti na mouku. Tuto mouku míchali stejným dílem nebo na polovic s moukou obilní, upravili v těsto a pekli chléb nebo raději sucharky, zdravý, výživný prý pokrm.