Zlatý fond > Diela > Ocelové město


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Ocelové město

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Martin Droppa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Veronika Gubová, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Kapitola I., v níž Mr. Sharp se představuje

„Ty anglické časopisy jsou skutečně nedostižné!“ pravil k sobě statečný doktor, uvelebiv se na veliké, koží potažené pohovce.

Doktor Sarrasin již ode dávna vedl sám s sebou takový monolog jako nějakou zábavu. Byl to muž padesátiletý, s jemnými tahy, s očima živýma a jasnýma za ocelovými brejlemi, s výrazem vážným, ale roztomilým; náležel k lidem, při jichž prvním spatření říkáme: „toť řádný muž!“ V této hodině ranní doktor, aniž bylo možno na něm něco zvláštního pozorovati, byl již oholen a měl na sobě bílou kravatu.

V jeho pokojíku v hotelu v Brightonu byly vyloženy po nábytku anglické časopisy „Times“, „Daily Telegraph“ a „Daily News“. Bilo právě deset hodin, avšak doktor měl přece již dosti času, že mohl projíti město, navštíviti nemocnici, vrátiti se do svého hotelu a čísti v předních časopisech londýnských podrobnou zprávu o pamětním spisu, jejž teprve předevčírem předložil velikému hygienickému mezinárodnímu kongresu, v němž pojednávalo se o „počitadle krevních kuliček“, jež sám vynalezl.

Před ním na stolku, pokrytém bílým ubrouskem, nacházely se jemně pečené kotlety, koflík kouřícího se čaje a několik kousků rostbeafů, jejž anglické kuchařky tak výtečně připravují, jelikož dodávají jim k tomu pekaři zvláštní malé chlebíčky.

„Ano,“ opakoval, „tyto časopisy Spojeného království jsou skutečně nedostižné, což nelze nikterak popříti!… Speech (spíč = řeč) místopresidenta, odpověď doktora Cicogni z Neapole, výklad z mého pamětního spisu — vše jest zachyceno letem, v pravém okamžiku, takřka fotografováno.“

„Slovo má doktor Sarrasin z Douai. Ctihodný člen kongresu mluví francouzsky. ,Moji posluchači mně odpustí,‘ pravil počínaje, ,užívám-li této svobody; zajisté rozumíte lépe mému rodnému jazyku, nežli já bych se vyjádřil ve vaší mateřštině‘…“

„Pět sloupců drobného tisku!… Nevím, zdali jest lepší zpráva ,Timesů‘ či ,Telegraphu‘… Těžko říci, která jest lepší a přesnější!“

Doktor Sarrasin stál právě pohroužen ve svých myšlenkách, když ceremonář ve své vlastní osobě — každý váhal by dáti menší titul osobě v bezvadném černém obleku — zaklepal na dveře a tázal se, zdali možno navštíviti „monsioua“…

„Monsiou“ jest oblíbený titul u Angličanů, kterého užívají vůči všem Francouzům; zrovna jako báli by se uraziti předpisy slušnosti, kdyby neoslovili Itala „signor“ nebo Němce „herr“. Snad jest to rozumné. Tento zakořeněný zvyk má aspoň výhodu, že hned napřed můžeme poznati národnost lidí.

Doktor Sarrasin přijal navštívenku, která byla mu podána. Byl vůbec velice udiven, že v zemi, v níž nikoho neznal, dostal návštěvu, a to tím spíše, když na malé, podlouhlé navštívence četl:

„Mr. Sharp, solicitor, 93, Southampton row, Londýn.“

Věděl, že „solicitor“ jest domácí anglický advokát nebo spíše záhadný právní přítel, jakýsi přechod mezi notářem a advokátem, prokurátor dřívějších dob.

„U všech ďasů, co mně po onom Mru Sharpovi?“ tázal se sama sebe. „Což snad nevědomky provedl jsem nějakou špatnost?… Víte to určitě, že tato navštívenka jest pro mne?“

„Oh, yes, monsiou.“

„Dobře, nechť vstoupí.“

Ceremonář vpustil mladého ještě muže, jejž doktor hned na první pohled zařadil do veliké rodiny „umrlčích hlav“. Jeho tenké, spíše seschlé rty, dlouhé bílé zuby, skoro úplně zapadlé spánky pod koží jako pergament průsvitnou, mumiová pleť a malé oči s pronikavým pohledem řadily ho do třídy nám protivných zjevů. Jeho kostra od nohou ke krku byla skryta pod kabátem s velikými kostkami, v ruce držel cestovní brašnu z lakované kůže.

Muž tento vstoupil, zběžně pozdravil, hodil na zem svou brašnu a klobouk, posadil se, aniž by požádal za dovolení, a pravil:

„William Henry Sharp mladší, společník domu Billows, Green a Sharp… Mám čest mluviti s panem doktorem Sarrasinem?“

„Áno, pane.“

„Francois Sarrasin?“

„Jest to mé pravé jméno.“

„Z Douai?“

„Douai jest mé bydliště.“

„Váš otec jmenoval se Izidor Sarrasin?“

„Ovšem.“

„Rekněmež, že jmenoval se Izidor Sarrasin.“

Mr. Sharp vytáhl z kapsy zápisní knížku, podíval se do ní a pokračoval:

„Izidor Sarrasin zemřel v Paříži roku 1857 v VI. okrsku, ulice Tarranne, číslo 54., v hotelu des Écoles, jenž nyní jest sbořen.“

„Tak jest,“ pravil doktor, mezitím co jeho udivení stále vzrůstalo. „Vysvětlete mně však…“

„Jeho matka jmenovala se Julie Langévolová,“ pokračoval dále Mr. Sharp, aniž by se dal vyrušovati. „Pocházela z Bar-le-Duc, byla dcerou Benedikta Langévola, bytem v slepé ulici Loriol, který zemřel r. 1812, jak vychází najevo z úřední matriky zmíněného města… Matriky tyto jsou znamenitým opatřením, pane, znamenitým opatřením!… Hm!… Hm!… a sestra Jeana Jacquesa Langévola, vrchního tambora v 36. lehkém…“

„Přiznávám se,“ pravil doktor Sarrasin, udivený nad rozsáhlou znalostí svého rodokmenu, „že o mnohých věcech jste mnohem lépe zpraveni nežli já sám. Má babička skutečně jmenovala se Langévolová, avšak to jest všechno, co o ní vím.“

„Opustila kolem roku 1807 město Bar-le-Duc s vaším dědečkem, Jeanem Sarrasinem, jehož pojala za muže roku 1799. Oba odebrali se do Melunu, aby tam otevřeli klempířský obchod, a zůstali tam až do roku 1811, v kterémž roce zemřela Julie Langévolová, manželka Sarrasina. Z jejich manželství pošlo toliko jediné dítě, Izidor Sarrasin, váš otec. Od této doby jest nit přetržena, až na den úmrtí tohoto, jenž objevil se zase v Paříži…“

„Mohu navázati přetrženou nit,“ pravil doktor, jenž mathematickou přesností byl opravdu velice unesen. „Můj děd usadil se v Paříži za důležitou příčinou vychování svého syna, jenž věnoval se studiu mediciny. Zemřel roku 1832 v Palaiseau u Versaillesu, kde otec můj provozoval praxi a kde jsem se já sám narodil roku 1822.“

„Jste muž, jejž hledám,“ pravil Mr. Sharp. „Nemáte ani bratří, ani sester?…“

„Ne! Byl jsem jediným synem a má matka zemřela dva roky po mém narození… Račte mně však říci, pane, co chcete vlastně ode mne?“

Mr. Sharp povstal.

„Sire Bryah Jowahir Mothooranathe,“ pravil, pronášeje slova tato se vší úctou, jakou zachovává každý Angličan vůči vznešeným titulům, „jsem šťasten, že jsem vás nalezl a že jsem první, jenž může vám blahopřáti!“

„Muž ten šílí,“ myslil si doktor. „Jest to dosti časté u ,umrlčích hlav‘.“

Solicitor uhádl z pohledu jeho myšlenky.

„Pro všechno na světě nepovažujte mne za šílence,“ pravil klidně. „V této chvíli jste jediným známým dědicem titulu baroneta, jenž na návrh generálního guvernéra provincie Bengalské propůjčen byl Jeanu Jacquesu Langévolovi, jenž stal se roku 1819 anglickým občanem, jakož i vdovcem bégumy [1] Gokool a užívatelem její statků; tato zemřela roku 1841, zanechavši toliko jediného syna, jenž zemřel jako blbec, bez potomků a bez poslední vůle, roku 1869. Pozůstalost před třiceti roky obnášela asi pět millionů liber sterlinků[2]. Byla dána pod poručnický dozor a rozmnožena byla o úroky za celou dobu žití blbého syna Jeana Jacquesa Langévola. Pozůstalost ta obnášela roku 1870 asi 21 millionů liber sterlinků čili pět set dvacet millionů franků. Na základě rozhodnutí soudu v Agře, jež stvrzeno bylo vyšší instancí v Delhi a konečně také tajnou říšskou radou, byly movité i nemovité statky odkazatelovy prodány, stržené peníze sebrány a uloženy v Anglické bance. Jest tam pět set a dvacet milionů franků, jež na pouhou poukázku můžete si vyzvednouti, jakmile předložíte na kancelářském úřadě důkazy svého původu; na částku tu dovoluji si vám nabídnouti zálohu libovolné výše u banky pánů Trollop, Smith a spol…“

Doktor Sarrasin byl zkamenělý. Okamžik nemohl promluviti ani jediného slova. Potom však zmocnila se ho pochybnost a jelikož nechtěl jen tak zhola uznati uskutečnění snu z „Tisíce a jedné noci“, zvolal:

„Jak můžete mně, pane, dokázati pravdivost této historie a jakým způsobem jste mne nalezl?“

„Důkazy jsou zde,“ odpověděl Mr. Sharp, klepaje na brašnu z lakované kůže. „Způsob, jakým jsem vás nalezl, jest velice jednoduchý. Hledám vás již pět roků. Pátrání po oprávněných, po ,next of kin‘, jak vyjadřuje se anglický zákonník, na četná dědictví, k nimž nikdo se nehlásí a jež soudy v anglických osadách mají ve své správě, jest specialitou našeho domu.

Právě dědictví bégumy zaměstnává nás již celých pět roků. Pátrali jsme na všech stranách a vyptávali jsme se na více jak sto rodin Sarrasinů, aniž bychom však byli mezi nimi nalezli jedinou, která by měla původ od Izidora. Již jsem dospěl k náhledu, že v celé Francii není více žádného Sarrasina, když najednou včera ráno při čtení zprávy ,Daily News‘ o hygienickém kongresu spatřil jsem jméno doktora, jehož jsem dosud neznal. Sebral jsem ihned své vlastní poznámky, porovnal jsem je s tisíci listin, které jsme za příčinou této dědické záležitosti sebrali, a zjistil jsem ke svému udivení, že město Douai ušlo naší pozornosti. Jsa si skoro vědom, že přišel jsem na pravou stopu, vsedl jsem do vlaku jedoucího do Brightonu, spatřil jsem vás při opouštění kongresu a mé tušení mne nezklamalo. Jste živým obrazem svého děda Langévola, jak jest vyobrazen na podobizně, kterou máme v rukou, dle olejového obrazu indického malíře Saranoniho.“

Mr. Sharp vytáhl ze své zápisní knížky podobiznu a podával ji doktoru Sarrasinovi. Podobizna představovala muže vysoké postavy s krásným vousem, s chocholatým turbanem a s nazelenalým brokátovým kabátem v oblíbené posici historické podobizny velícího generála, jenž dává rozkaz k útoku, při čemž upřeně pozoruje diváka. V pozadí bylo možno pozorovati nastínění kouře bitvy a útoku jezdců.

„Tyto listiny povědí vám více nežli já,“ pokračoval Mr. Sharp. „Ponechám vám je zde a vrátím se zase za dvě hodiny, abych s vaším dovolením přijal vaše rozkazy.“

Promluviv toto Mr. Sharp vytáhl ze své brašny z lakované kůže šest nebo sedm částečně psaných, částečně tištěných balíků listin, položil je na stůl a zády pomalu ustupoval ke dveřím, při čemž zabručel:

„Sire Bryah Jowahir Mothooranathe, mám čest vám se poroučeti.“

Napolo s důvěrou a napolo s nedůvěrou chopil se doktor balíků listin a začal je prohlížeti.

Zběžná zkouška postačila, aby se přesvědčil, že celá historie jest pravdivá; všechny pochybnosti byly rozptýleny. Jakž také bylo možno váhati na př. před takovým dokumentem, jenž měl tento titul:

„Zpráva vysoce ctěným lordům tajné rady královniny, uložená dne 5. ledna 1780, týkající se pozůstalosti bégumy Gokool z Ragginahry v provincii Bengálské, na niž nikdo nečiní nároků.

Stav věci. — Jedná se o vlastnické právo více mehalů a 43.000 beegalů orné půdy, různých budov, paláců, dvorů, movitostí, kapitálů, zbraní atd. atd., které pocházejí z pozůstalosti bégumy Gokool z Ragginahry. Z různých akt, předložených civilnímu soudu v Agře a apellačnímu soudu v Delhi vychází na jevo, že bégum Gokool, vdova radži Luckmissura a dědička rozsáhlých statků provdala se r. 1819 za jistého cizince, rodilého Francouze, jenž jmenoval se Jean Jacques Langévol. Tento cizinec sloužil jako poddůstojník (vrchní tambor) až do r. 1815 ve francouzské armádě u 36. pěšího pluku a když tak zvaná Loirská armáda byla rozpuštěna, vstoupil v Nantesu na loď jako zástupce obchodní lodi. Přišel do Kalkuty, odebral se do vnitra země a dostal brzy místo instrukčního kapitána (setníka) v malé armádě domorodců, kterou radža Luckmissur měl právo vydržovati. Z této hodnosti v krátké době postoupil na vrchního velitele armády a krátce po smrti radžově obdržel také ruku jeho vdovy. Se zřetelem na osadní politiku a důležité služby, které prokázal za choulostivých poměrů Evropanům v Agře Jean Jacques Langévol, který přijal anglické poddanství, generální guvernér provincie Bengálské žádal a obdržel pro manžela bégumy titul baroneta. Území Bryaha Jowahira Mothooranatha bylo proto povýšeno na léno. Bégum zemřela r. 1839, zanechavši užívání všech svých statků Langévolovi, jenž po dvou letech následoval ji do hrobu. Z jejich manželství povstal jediný syn, jenž již od útlého mládí byl přiblblý a který ihned musil býti dán pod opatrovnictví. Jeho statky byly věrně spravovány až do jeho smrti r. 1869. Až dosud nejsou známi dědici této obrovské pozůstalosti. Jelikož soud v Agře a apellační soud v Delhi na žádost místních úřadů jménem státu nařídily prodej této pozůstalosti, máme čest požádati lordy tajné rady za jejich potvrzení zamýšlených opatření, atd. atd.“

Následují podpisy.

Ověřené opisy soudních výnosů v Agře a Delhi, listiny prodeje se týkající, opisy poukázek Anglické banky, zpráva o krocích učiněných ve Francii za příčinou vyhledání dědiců Langévolových, jakož i spousta listin, týkajících se této záležitosti, zapudily poslední pochybnosti doktora Sarrasina. Dle zákona a práva byl „next of kin“ a dědicem bégumy. Mezi ním a pěti sty dvaceti sedmi milliony, uloženými v sklepeních banky, bylo toliko vyplnění některých formalit, obyčejné opatření ověřených křestních a úmrtních listů!

Taková neobyčejná hra Štěstěny rozčilí i nejklidnější mysl; také dobrý doktor při této neočekávané jistotě nemohl se rozčilení úplně zhostiti.

Jeho rozčilení netrvalo však dlouho a jevilo se toliko krátkým přecházením po pokoji. Potom zase úplně se vzpamatoval, nazval prchavý záchvat zimnice nedůstojnou slabostí, vrhl se do pohovky a po nějakou dobu zůstal pohroužen v hlubokých myšlenkách.

Potom jal se zase choditi po pokoji sem a tam. Nyní plály jeho oči čistým plamenem; bylo viděti, že také v jeho nitru utváří se veliká, šlechetná myšlenka.

Myšlenku tu poznal, uvážil, pěstoval ji s láskou a konečně ji přijal za svou.

V tomto okamžiku bylo na dveře zaklepáno. Mr. Sharp se vrátil.

„Prosím vás za odpuštění stran mých pochybností,“ pravil k němu upřímě doktor. „Nyní jsem se přesvědčil a proto děkuji vám tisíckrát za vaše namáhání.“

„Nic nevadí… jednoduchá věc… mé povolání…“ odpověděl Mr. Sharp. „Mohu doufati, že sir Bryah zůstane mým klientem?“

„Netřeba o tom ani mluviti. Celou tu věc svěřuji vašim rukám… Prosím vás toliko, abyste mně nedával onen podivný titul…“

„Podivný! Titul, jenž má cenu 21 millionů liber šterlinků!“ pravila tvář Mra Sharpa; byl však příliš zdvořilý, než aby ihned neustoupil.

„Jak vám libo, vy jste pán,“ odpověděl. „Odjedu zase vlakem do Londýna a nyní čekám toliko vašich rozkazů.“

„Mohu podržeti u sebe tyto dokumenty?“ tázal se doktor.

„Ovšem, neboť máme jejich opisy.“

Když byl doktor Sarrasin zase o samotě, posadil se ku svému psacímu stolu, vzal listovní papír a psal následující:

„V Brightonu, dne 28. října 1871.

Můj drahý synu, dostalo se nám neočekávaně jmění ohromného, obrovského, neslýchaného! Nemysli si, že jsem snad choromyslný, ale přečti si především tištěné listiny, které přikládám k tomuto dopisu. Dovíš se z nich, že jsem dědicem titulu anglického čili lépe řečeno indického baroneta a kapitálu půl milliardy franků, jenž nyní jest uložen u Anglické banky.

Nepochybuji, milý Oktáve, s jakými city přijmeš tuto neočekávanou zprávu. Nahlédneš zajisté jako já, že takové jmění nám ukládá zcela jiné povinnosti a pochopíš nebezpečí, které nám povstati může při jeho upotřebení. Znám tuto věc sotva hodinu a již dusí mne starost k vůli takové zodpovědnosti napolo radost, kterou mně k vůli tobě dříve učinila. Možná, že tato změna bude míti nepříznivý vliv na další naše osudy…

Jako skromní zákopníci vědy cítili jsem se v zátiší šťastnými. Zůstane to tak? Snad ne; chci však nyní vzniklou ve mně myšlenku potlačiti: což kdyby toto nám připadlé bohatství posloužilo nám jako nová, mocná vědecká pomůcka, jako užitečný nástroj civilisace!… O tom promluvíme si později.

Piš mně a pověz mně brzo, jaký dojem na Tebe učinila tato neobyčejná novinka a hleď, aby se o tom dověděla Tvá matka. Doufám, že jako rozumná žena vyslechne tuto zprávu klidně.

Tvá sestra jest dosud příliš mladá, nežli aby jí podobná věc mohla poplésti hlavu. Jest ovšem již dosti rozumnou; a kdyby i dovedla postřehnouti všechny následky sdělené Ti zprávy, jsem přece ubezpečen, že změna našich poměrů by na ni nejméně účinkovala. Vřelé stisknutí ruky Marcelovi. Nezapomněl jsem na něj při žádném našem plánu do budoucnosti.

Tvůj upřímný otec

Fr. Sarrasin,

doktor medicíny.“

Když vložil tento dopis s nejdůležitějšími listinami do obálky a opatřil tuto adresu „Pan Oktáv Sarrasin, studující na Ústřední umělecké a průmyslové škole v Paříži, 32, Rue du Roi-de-Sicile“, chopil se doktor klobouku, oblékl svrchník a odebral se do kongresu. Čtvrt hodiny na to výtečný tento muž nemyslil již ani zdaleka na své milliony.



[1] Bégum = indická kněžna.

[2] Libra sterlinků = 12 zl. r.č.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.