ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když rozšířila se ve France-Villu zpráva o zmizení Schultzeově, bylo prvním slovem Marcelovým:

„Což není to nějaká válečná lest?“

Po pečlivější úvaze dospěl k názoru, že následky takové válečné lsti pro Ocelové město musily by býti zhoubnými a že při zdravém logickém myšlení třeba něco takového napřed zamítnouti. Zato však také se upamatoval, že zášti schází obyčejně rozvaha a že smrtelná zášť muže, jakým jest pan Schultze, mohla by ho učiniti schopným, aby své vášni všechno obětoval. Ať jest již tomu jakkoliv, bylo třeba, aby se měli na pozoru.

Na jeho návrh vydala obranná rada provolání, v němž obyvatelé byli napomínáni, aby ve stálé bdělosti se nedali zmásti klamnými zprávami, rozšířenými nepřítelem za tím účelem, aby byli uspáni.

Práce a vojenská cvičení, vykonávaná s dvojnásobnou horlivostí, dokazovaly, jakou odpověď má France-Ville na to, co má dle všeho býti toliko manévrem páně Schultzeovým. Pravdivé však a nepravdivé podrobnosti, které sdělovaly časopisy v San Francisku, Chicagu a Novém Yorku, finanční a obchodní následky katastrofy Ocelového města, všechno toto seskupení nepochopitelných, jednotlivě nepatrných, v celku však tak makavých důkazů, nenechaly již žádných pochybností.

Jednoho krásného jitra probudilo se město doktorovo úplně a trvale zachráněné, jako spáč, jenž pouhým probuzením se zbavil zlého snu. Ano! Nyní bylo France-Ville skutečně, bez jediné rány mečem, zcela mimo nebezpečí, a zavázáno bylo za tuto radostnou zprávu Marcelovi, jenž ji, nabyv vlastního přesvědčení, rozšířil všemi publicistickými prostředky, jež byly mu po ruce.

Brzy rozšířil se všeobecný pocit vykoupení a radosti, slavnostní nálada, když všichni mohli si volně oddychnouti.

Při blahopřání tiskli si vzájemně ruce a jeden druhého zval k obědu. Ženy procházely se zase v nádherných šatech, mužové brali si zatím dovolení od vojenských cvičení, manévrů a opevňovacích prací. — Všichni cítili se zabezpečenými, upokojenými, nadšenými.

Každý mohl by se domnívati, že má před sebou město rekonvalescensů.

Nejšťastnějším ze všech byl však najisto sám doktor Sarrasin.

Statečný tento muž považoval se za zodpovědna za blaho všech, kteří s důvěrou v něho usadili se na jeho území a dali se pod jeho ochranu.

Již po celý měsíc nedal mu strach, že přilákal do nebezpečí ty, jichž těstí toliko na srdci mu leželo, ani na okamžik pokoje. Konečně zmizela tato ohromná tíseň s jeho prsou, tak že mohl si zase volně oddychnouti.

Všeobecné nebezpečí sblížilo však ještě více občany města. Všechny třidy vstoupily do vzájemných bližších styků; každý viděl v druhém bratra, jenž chová tytéž city a ovládán jest týmiž zájmy. V srdci každého jednotlivce probudil se takto zcela nový pocit. Od nynějška měli obyvatelé France-Villu opravdu společnou „vlast“. Báli se o ni, trpěli a sami stali se toho vědomými, jak velice ji milovali.

Město docílilo dokonce tímto náhlým přeložením do stavu obrany jakýchsi hmotných úspěchů. Staly se známými jeho síly a nebylo třeba při pozdějších příležitostech teprv je vyvolávati. Zkrátka řečeno, stali se sebevědomějšími a pro příště připravenými na všechny případy.

Dosud ještě nikdy dílo doktora Sarrasina nemělo příležitost, aby složilo tak skvělou zkoušku své životní schopnosti. Nebyli také, což ovšem jest řídkým zjevem, neuznalými vůči Marcelovi. Ačkoliv zachránění všech nebylo nyní možno nazvati jeho dílem, tož odměnili přece mladého inženýra, jenž zorganisoval obranu a jehož obětavost zachránila město před úplnou zkázou, kdyby vyplnily se zlé úmysly páně Schultzeovy, aspoň vyslovením veřejných díků.

Avšak Marcel sám nepovažoval svou úlohu dosud za ukončenou. Tajemství, které nyní Ocelové město zahalovalo, mohlo každým okamžikem, jak se domníval, zroditi nové nebezpečí. Dříve nemohl býti upokojeným, dokud nerozšířil úplné světlo v temnotě, která vznášela se nyní nad závodem Ocelového krále.

Proto umínil si, že vrátí se do Ocelového města a že neustoupí, pokud nerozřeší tuto hádanku.

Doktor Sarrasin ovšem ho z toho zrazoval pro obtíže, ba snad i pro nebezpečí tohoto podniku, upozorniv ho, že vrhá se tím do otevřeného pekelného jícnu a že při každém kroku může upadnouti v záhubu… Dle dřívějších líčení Marcelových nebyl pan Schultze mužem, jenž by mlčky s jeviště odstoupil a pochoval se sám pod troskami svých nadějí… Bylo správné, obávati se i poslední myšlenky takové osoby, jako žraloka v hrozném zápasu se smrtí…

„Jelikož sám se domnívám, milý doktore, že vše, co vy si myslíte, jest možným, považuji za svou povinnost odebrati se do Ocelového města. Zdá se mně, že přede mnou leží bomba, jejíž doutnák odstraniti jest mou povinností, a chci vás dokonce poprositi za dovolení, abych mohl vzíti Oktáva s sebou.“

„Oktáva!“ zvolal doktor.

„Ovšem! Stal se z něho nyní statný muž, na něhož možno spolehnouti, a ubezpečuji vás, že procházka ta bude mu prospěšnou.“

„Kéž Bůh vezme vás tedy ve svou ochranu!“ odpověděl stařec, stisknuv ho dojatě ve své náručí.

Druhého dne vysadil vůz Marcela a Oktáva, když projeli opuštěnými vesnicemi okolí, před zevnější branou Ocelového města. Oba byli zbraněmi a všemi potřebami hojně opatřeni; byli také odhodláni, že dříve se nevrátí, pokud toto podivuhodné tajemství nerozluští.

Kráčeli vedle sebe Pasovou ulicí, která obepínala opevnění, a zde přesvědčil se Marcel, jenž dosud nechtěl tomu věřit, že všechny dílny nyní stojí.

Na cestě, kterou nyní ubíral se s Oktávem temnou nocí, bez jediné hvězdy na obloze, dříve spatřil by za jasného světla plynového blyštění bodáku stráže a tisíc jiných známek čilého života. Bylo by viděti osvětlená okna jednotlivých oddělení jako žhoucí oči. Nyní bylo všechno před ním pochmurné a tiché. Zdálo se, že toliko smrt vznáší se nad městem, jehož vysoké komíny jako kostry vypínaly se k obloze. Kroky Marcela a jeho průvodce ztrácely se v hrozné prázdnotě. Prázdnota a beznadějnost měly na ně tak neodolatelný vliv, že Oktáv nemohl se přemoci a pravil:

„Jest to podivné, dosud však nikdy neslyšel jsem tak příšerné ticho jako zde; jest to skutečně klid hřbitova!“

Okolo sedmé hodiny dostal se Marcel s Oktávem ke kraji náspového příkopu, naproti hlavnímu vchodu do Ocelového města. Na cimbuří zdi nebylo viděti ani jediné živé bytosti a po strážích, které jindy jako sochy stály vedle sebe v určité vzdálenosti, nebylo ani nejmenší stopy. Avšak mezi ulicí a vytaženým mostem brány zel otevřený příkop, pět až deset metrů široký.

Uplynula více než hodina, než se jim podařilo přehoditi smyčku přes kůl na druhé straně. Konečně podařilo se to Marcelovi po velikém namáhání; Oktáv chopil se pak provazu a vylezl po něm až ke střeše brány. Marcel poslal nyní touž cestou zbraně a náboj a následoval konečně sám.

Nyní upevnili provaz na druhé straně zdi, spustili všechny potřebné věci dolů a pak svezli se sami až k zemi.

Nyní nacházeli se na téže okružní cestě, po níž, jak Marcel se upamatoval, kráčel po svém příchodu do Ocelového města. Všude panovala táž prázdnota, totéž ticho. Obrovská spousta budov vypínala se černá a němá se svým tisícem oken, jako by chtěla říci vetřelcům:

„Jen ku předu!… Nyní jsou tajnosti naše otevřeny každému, jenž toliko po nich touží!“

Marcel a Oktáv okamžik přemýšleli.

„Uděláme nejlépe, když půjdeme k bráně O, kterou dobře znám!“ pravil Marcel.

Obrátili se k západu a stáli brzy před velkolepým vchodem, v jehož oblouku nacházela se písmena O. Obě křídla těžkých, dubových vrat, pokrytá silnými ocelovými hřebíky, byla uzavřena. Marcel, zdvihnuv na ulici dlaždičku, začal do nich mocně v přestávkách bušiti.

Toliko ozvěna byla mu odpovědí.

„Nuže, k dílu!“ naléhal Oktáv.

Znova začaly zase namáhavé pokusy s házením provazu přes vchod, až konečně náhodou něčeho pevně se zachytil. Bylo to ovšem obtížné. Konečně však přece podařilo se Marcelovi a Oktávovi přelézti zeď, čímž dostali se nyní do osy oddělení O.

„Všechno to jest dobré,“ pravil Oktáv, „ale čeho tím docílíme? Po šťastném překročení jedné zdi stojíme zase před zdí jinou!“

„Ticho v řadě!“ odpověděl Marcel. „Zde jest má stará dílna. Zase ji rád jednou vidím, a pak najisto budou tam některé nástroje a několik dynamitových nábojů, které mohou nám ještě velice prospěti.“

Byl to veliký sál slévárny, v němž pracoval mladý Elsasan po svém přijetí do práce. Jak smutně nyní vypadal se svými vyhaslými pecemi, zrezovatělými kolejemi a zaprášenými jeřáby, které, podobajíce se stejnému počtu šibenic, napřahovaly své prázdné ruce do vzduchu! Pohled na to činil tak ledový dojem, že Marcel pocítil potřebu změny.

„Pojď, zde jest dílna, která tě bude více zajímati!“ pravil k Oktávovi, zaměřiv ke kantině.

Oktáv odpověděl kývnutím hlavy, jež projevilo jeho souhlas a brzy též úplné uspokojení, když spatřil na dřevěné polici celý pluk červených, žlutých a zelených lahví v bitevní řadě. V různých skříních s konservami bylo možno také viděti známé krabice z bílého plechu s mnohoslibnými nápisy. Bylo zde zkrátka všechno pohromadě k snídaní, po níž byla všeobecně pociťována touha. Brzy bylo také připraveno výborné jídlo, které posilnilo oba mladé muže k pokračování v jejich odvážném kousku.

Marcel stále při tom přemýšlel, co nyní počíti. Nebylo vůbec ani pomyšlení, že by mohli přelézti zeď, obklopující středisko závodu. Zeď byla příliš vysoká a byla příliš vzdálena od každé budovy; neměla také nikde žádného výběžku, za nějž bylo by možno provaz upevniti. Aby se dostali ke bráně, která byla patrně jediná, musili by proniknouti všemi odděleními, což bylo by prací velice obtížnou. Nyní jim ovšem nezbývalo nic jiného nežli vždy trochu odvážné použití dynamitu, neboť zdálo se takřka neuvěřitelným, aby pan Schultze před svým zmizením nebyl určil protipodkopy proti těm, kteří by snad učinili podkopy za tím účelem, aby se zmocnili Ocelového města. Vše to nemohlo však Marcela přiměti k tomu, aby upustil od svého úmyslu.

Když Oktáv se posilnil a dostatečně si odpočinul, šel s ním až ke konci Osové ulice oddělení O, jakož i k úpatí mocné žulové zdi. —

„Co soudíš o podkopu, jejž bychom dole učinili?“ tázal se.

„Bude to velice obtížná práce, my však nejsme žádnými lenochy!“ odpověděl Oktáv, jenž připraven byl ke každému podniku.

Práce začala. Nejdříve bylo třeba odkrýti zaklad zdi a vraziti pak železnou páku do skuliny mezi dvěma balvany, aby jeden z nich mohl býti vylomen; pak pomocí nebozezu bylo vyvrtáno několik malých, rovnoběžných otvorů.

Okolo desáté hodiny byla práce skončena; dynamitové náboje byly na svých místech a doutnák byl zapálen.

Marcel věděl, že doutnák hoří pět minut, jakož i že pod kantinou nachází se klenutý sklep, i schoval se s Oktávem prozatím do této místnosti.

Najednou zachvěla se budova i se sklepením jako při zemětřesení. Brzy na to otřásl vzduchem hrozný rachot, jako by najednou vystřelily tři nebo čtyři celé batterie. Po dalších dvou nebo třech vteřinách sletěla k zemi celá lavina na všechny strany rozptýlených kamenů.

Po nějakou dobu nebylo slyšeti nic jiného nežli rachot propadávajících se střech, lámajících se trámů, řítících se zdí a k tomu řinčení rozbitých tabulí v oknech.

Konečně nastalo zase utišení. Oktáv a Marcel opustili své útočiště.

Ačkoliv znal dobře účinky výbušných látek, Marcel přece velice se divil způsobeným spoustám. Polovice oddělení byla vyhozena do povětří a stržené zdi všech dílen, nacházejících se na blízku ústředního oddělení, podobaly se spíše bombardovanému městu. Všude bylo na zemi plno trosek, skleněných střepin a kovových desek, kdežto celé oblaky prachu, jenž na místě výbuchu pomalu ze vzduchu k zemi klesal, usazovaly se jako sníh na zříceninách.

Marcel a Oktáv spěchali ku vnitřní zdi. Také ta byla v délce patnácti až dvaceti metrů zničena a na druhé straně průlomu spatřil bývalý kreslič ústředního oddělení dobře známý dvůr, v němž strávil tolik jednotvárných hodin.

Jelikož tento dvůr nebyl nyní střežen, mohli snadno přelézti obkličující jej železnou mříž, což také brzy se stalo.

Všude panovalo předešlé hrobové ticho.

Marcel ubíral se sály, kde dříve soudruzi obdivovali se jeho návrhům. V jednom koutě nalezl také napolo dokončený výkres parního stroje, na němž právě pracoval, když pan Schultze dal ho tehdáž zavolati do parku. V čítárně ležely noviny vedle knih, jichž obyčejně bylo užíváno.

Všechny předměty zde se nacházející prozrazovaly náhle přerušený ruch, krátce přerušenou činnost.

Mladí muži dostali se ku vnitřní hranici ústředního oddělení a stáli brzo u zdi, která dle domněnky Marcelovy dělila je od parku.

„Bude třeba také tyto balvany vyhoditi do povětří?“ tázal se Oktáv.

„Možná… Abychom se tam dostali, můžeme především vyhledati dvéře, které vyrazí zcela obyčejná raketa.“

Nyní šli oba podél zdi kolem parku. Chvílemi byli nuceni dělati zacházky k vůli ostruhovitě vystupujícím skupinám budov nebo byli také nuceni lézti přes zamřížené dvéře. Avšak zeď neztratili při tom s očí a jejich namáhání bylo také brzy odměněno. Ve zdi objevila se malá, křivá dvířka.

Ve dvou minutách vyvrtal Oktáv malým nebozezem malý otvor dubovými deskami. Marcel, když přiložil oko k otvoru, viděl, že na druhé straně rozkládá se rozkošný tropický park s věčnou zelení a vlažným jarním vzduchem.

„Ještě jedny dvéře vyhodíme do povětří a jsme na místě,“ pravil ke svému průvodci.

„Raketa pro obyčejné prkno,“ odpověděl Oktáv, „toť bylo by příliš mnoho pocty!“

Potom začal bušiti do dveří mocnými ranami sekerou.

Sotva že do nich udeřil, slyšel, jak uvnitř zarachotil zámek od klíče a jak dvě šoupátka byla odstrčena.

Z vnitřku silným řetězem držené dvéře trochu se pootevřely.

„Wer da?“ (Kdo to?) ozval se drsný hlas.