ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Třeba že nebezpečí nehrozilo ihned, bylo přece velice vážné. Marcel oznámil doktoru Sarrasinovi a jeho přátelům všechno, co věděl o přípravách páně Schultzeových a jeho ničicích strojích. Již druhého dne sešla se obranná rada, které byl přidělen, a pojednávala o plánu obrany a učinila příslušná opatření.

Marcel nalezl ve všem vydatnou podporu v Oktávovi, jenž v ohledu mravním změnil se velice ke svému prospěchu.

Jaké však bylo usnesení rady? Nikdo neznal podrobností. Toliko hlavní zásady byly časopisy přiměřeně sděleny obecenstvu. Ve všem bylo možno poznati Marcelovu praktickou ruku.

„Při každé obraně,“ tak mluvilo se v městě, „jedná se především o to, vypátrati sílu nepřítele a přizpůsobiti jí soustavu obrany. Jisto jest, že děla páně Schultzeova jsou opravdu hrozná! Jest však přece vždy lepší míti před sebou tato děla, jichž počet, kalibr, nosnost a ničící síla jest známá, nežli bojovati proti pekelným strojům, jež jsou napolo neznámy.“

Především bylo třeba zabezpečiti město před uzavřením na suchu i na vodě.

Této otázce věnovala obranná rada všechnu svou horlivost a když jednoho dne plakáty na zdích oznamovaly, že otázka tato jest rozřešena, nikomu nenapadlo o tom pochybovati. Obyvatelé města spěchali sem v celých zástupech, aby nabídli se ku provádění potřebných prací. Žádná nabídka nebyla podceňována, jen když byla tím zvýšena obranná síla France-Villu. Lidé každého stáří a povolání zúčastnili se za těchto okolností prací jako obyčejní dělníci. Pracovalo se rychle a s radostí. V městě shromažďovány byly potraviny, stačící na dva roky. Uhlí a železa hromadily se značné zásoby; železo, jako nejdůležitější materiál k výzbroji, uhlí jako nádržka tepla a pohybu, jehož nebylo možno nikdy postrádati.

Mezitím co uhlí a železo nahromaďováno bylo na volných prostorách, rostly také obrovské pilíře pytlů s moukou, jakož i beden s uzeným masem, vypínaly se celé milíře sýra a hory rozmanitých konserv; naplňovaly se sušenou zeleninou v skladiště proměněné síně a posluchárny. V zahradách proháněla se ohromná stáda, jež činila z France-Villu jediné veliké pastvisko.

Když konečně byl vydán rozkaz k povolání všeho zbraně schopného mužstva, nadšení, s jakým bylo přijat, ještě jednou dokázalo nejlepšího ducha těchto vojáků občanů. Majíce na sobě vlněné jednoduché kazajky, plátěné kalhoty a polobotky, jakož i kožené klobouky gummou potažené a ozbrojeni jsouce ručnicemi Werderem vynalezenými, manévrovali po dlouhých ulicích.

Zástupy kuliů prokopávali okolí, vyhazovali příkopy a na příhodných místech zřizovali reduty a náspy. Také pracovalo se pilně na lití děl, práce to, která byla velice usnadněna velikým počtem pecí ku spalování kouře, které bylo možno snadno předělati v slévací pece.

Uprostřed tohoto čilého ruchu ukázal se Marcel býti neúnavným. Byl všude a všemu rozuměl. Kde objevila se nějaká theoretická nebo praktická obtíž, dovedl ji ihned odstraniti. V případě potřeby vykasal si sám rukávy a ukázal nějaké výhodnější zacházení s prací nebo nějaký přiměřený obrat. Jeho autorita byla také bez odmluvy uznávána a rozkazy jeho byly přesně plněny.

Vedle něho také Oktáv činil všechno možné. S počátku chtěl svou uniformu ozdobiti zlatými portami, ale brzy od toho upustil, jelikož se přesvědčil, že může se zdarem působiti toliko jako obyčejný voják.

Vstoupil do vykázaného mu praporu, kde choval se jako vzorný voják. Těm, kteří ho s počátku litovali, odpověděl:

„Každý dle svých zásluh! Veleti bych opravdu nedovedl… Proto chci se učiti aspoň poslouchat!“

Nová zpráva — ovšem neověřená — popohnala všechny opevňovací práce. Povídalo se, že pan Schultze vyjednával s paroplavebními společnostmi stran dopravy svých děl. Od tohoto okamžiku každodenně následovaly „kachny“ za sebou. Brzy blížilo se již Schultzeovo loďstvo France-Villu, brzy zase bylo nádraží v Sacramentu obsazeno hulány, kteří patrně s oblak spadli.

Všechny tyto brzy na to vyvrácené zprávy byly vymyšleny toliko pochybnými žurnalisty pro zábavu čtenářů, kteří toužili po novinkách. Ve skutečnosti Ocelové město nedávalo ani nejmenších známek života.

Toto naprosté ticho ponechalo Marcelovi potřebného času k dokončení obranných prací, za to však tím více byl jím znepokojen za řídkých okamžiků odpočinku.

„Což pak ten loupežník změnil zase své batterie a vymyslil opět nějakou novou Býčí věž?“ tázal se sám sebe několikráte.

Jeho plány, zdržeti nepřátelské koráby a předejíti uzavření na suché zemi, slibovaly však, že najisto se osvědčí; takové okamžiky obavy zdvojnásobily toliko jeho činnost.

Jedinou zábavu a jediné zotavení po namáhavé denní práci poskytovala mu krátká hodinka, kterou každého večera ztrávil v salonu paní Sarrasinové.

Doktor již v prvních dnech žádal, aby, nemá-li nějakého neodkladného zaměstnání, každodenně u něho obědval; podivným způsobem nebyl však dosud nikdy tak naléhavě zaměstnán, aby této výsady musil se zříci. Věčná partie šachu mezi doktorem a plukovníkem Hendonem nemohla dostatečně vysvětliti tuto okolnost. Naskytovala se tedy domněnka, že na Marcela působí zcela jiná přitažlivá síla, jejíž povahu pozorovatel mohl snad uhádnouti, ačkoliv tento nikterak o to se nestaral, když viděl zájem, jaký vzbuzují v mladém Elsasanu večerní rozmluvy s paní Sarrasinovou a slečnou Jeannou, když všichni tři usadili se u velikého stolu, na němž obě statečné dámy všechno již připravovaly, co mohlo později býti prospěšným v nemocnicích.

„Budou tyto ocelové hřeby lepší nežli ty, jichž výkon jste nám nedávno ukázal?“ tázala se Jeanne, která o všechny opevňovací práce velice se zajímala.

„Není žádné pochybnosti, slečno,“ odpověděl Marcel.

„Ah, jak jsem proto šťastnou! Co namáhání a práce dá často nejmenší věc… Pravil jste, že zákopnický sbor vyházel včera pět set metrů nových příkopů? Jest to hodně, viďte?“

„Nikoliv, není to mnoho. Tímto způsobem před koncem měsíce nebyli bychom s náspy hotovi.“

„Ráda bych je viděla již dokončeny a jak táhnou oni protivní lidé Schultzeovi! Ah, jak jsou muži šťastni, že mohou nyní jednati a býti užitečnými. Čekání jest jim najisto rovněž tak protivné jako nám, které nehodíme se k ničemu.“

„Nehodíte se k ničemu!“ zvolal Marcel, jenž jinak mluvil mnohem klidněji, „vy a nehodíte se k ničemu! Pro koho tedy pracují, dle vašeho náhledu, oni stateční lidé, kteří všechno opustili, aby se nyní stali vojáky, kdyby nechtěli tím hájiti klid a štěstí svých matek, svých žen a nevěst? Kdo dodává jim ohně, když ne ony, komu mají přičísti svou obětavost, když…“

Marcel zarazil se trochu jsa zmaten při tomto slově. Jeanne neodpověděla na jeho slova a dobrá paní Sarrasinová byla nucena dáti zábavě jiný směr, tvrdíc před mladým mužem, že u většiny dává dostatečné vysvětlení jejich horlivosti obyčejný pocit povinnosti.

Když Marcel potom naléhavými okolnostmi byl odvolán z tohoto důvěrného kruhu, vyhnul se jen nerad tomuto milému hovoru, odnášel však s sebou nezdolné rozhodnutí, že zachrání France-Ville až do nejnepatrnějšího jeho obyvatele.

Nevěděl ještě, co se stane, ač přece jen všecko bylo přirozeným následkem onoho stavu věcí proti přírodě, onoho soustředění všech v jednom, jakž to bylo zásadním zákonem Ocelového města.