ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Paní Bauerová, hodná žena, která poskytla přístřeší Marcelu Bruckmannovi, byla rodilá Švýcarka a vdova po horníkovi, jenž asi před čtyřmi roky byl zabit při jednom z oněch neštěstí, která životu uhlokopa dávají ráz ustavičného boje. Závod povolil jí malou roční pensi třiceti dollarů; kromě toho byla nucena přivydělávati si na skrovné živobytí nepatrným výnosem při pronajímání nábytkem opatřeného pokoje a mzdou svého malého syna Karla, kterou tento každé neděle domů přinášel.

Ačkoliv bylo mu teprve třináct roků, byl Karel přece již zaměstnán v uhelném dolu, kde při ježdění vozů s uhlím otevíral a zavíral ona vzdušná dvířka, jež byla nezbytná k větrání šachet, jelikož jimi možno dáti libovolný směr proudu vzduchu. Domek, jejž najala si jeho matka, byl příliš vzdálen od šachty Albrechtovy, nežli aby každého večera mohl do něho přicházeti, a proto bylo mu přiděleno také snadné noční zaměstnání v dolu, jež spočívalo v tom, že hlídal a krmil šest koní v jejich podzemním chlévu, mezitím co kočí odebral se domů.

Život Karlův plynul tedy skoro výhradně pět set metrů pod povrchem zemským. Přes den stál na stráži u vzdušných dvířek a v noci spal na slámě vedle svých koní. Jen v neděli ráno přišel jednou na světlo denní a mohl se po několik hodin těšiti slunci, modré obloze a úsměvům matčiným.

Rozumí se, že po takovém týdnu, když vylezl ze šachty, nevypadal nikterak jako ulízaný mladík. Podobal se spíše horskému duchu z kouzelného divadelního kusu, kominíku nebo černochu z kmene Papuů. Paní Bauerová potřebovala pak mnoho času, aby mu dala zase pravou podobu pomocí teplé vody a mýdla. Pak vzal na sebe sváteční oblek ze zeleného sukna, zbytek z otcovské pozůstalosti, kterou matka přinesla z veliké skříně z ebenového dříví, aby pak svého hocha, jejž považovala za nejkrásnějšího na celém světě, obdivovala až do večera.

Když byl zbaven vrstvy uhlí, nebyl Karel o nic horší ostatních. Jeho rusé hedvábné vlasy a něžné modré oči hodily se zcela dobře k nápadně bledé pleti, avšak tělo na jeho stáří třinácti roků bylo příliš malé. Život bez slunce ho rovněž činil tak chudokrevným, jako rostlinu ve sklepě rostoucí; bezpochyby počitadlo krevních kuliček doktora Sarrasina zjistilo by v mladém horníku příliš nepatrné množství těchto důležitých částiček lidského těla.

Celkem byl to hoch mlčelivý, tichý, flegmatický, přece však poněkud dával na jevo pýchu, kterou pocit stálého nebezpečí, zvyk pravidelné práce a vnitřní uspokojení nad překonanými obtížemi snadno propůjčuje každému horníku bez výjimky.

Největším štěstím jeho bylo, když mohl seděti vedle matky u velikého čtyřhranného stolu, jenž zabíral polovici nízké světnice, a když na lepenku upevňoval množství odporného hmyzu, jejž přinesl s sebou z vnitřnosti země.

Stejné a vlažné ovzduší dolů plodí přírodozpytcům jen málo známou zvířenu, podobně jako mají vlhké kamenouhelné stěny podivuhodnou květenu mechů, dosud nepopsaných hub a amorfních tvarů. Inženýr Manlesmühle, milovník entomologie, brzy to zpozoroval a slíbil Karlovi za každý nový druh, jehož opatří mu třeba jediný exemplář, půl dollaru. Tato zlatá vyhlídka přiměla hocha nejdříve k tomu, že prohledal všechny kouty své šachty, a učinila konečně z něho samotného sběratele, tak že chytal nyní hmyz i ke své vlastní zábavě.

Při tom neobmezil svou zálibu na pavouky a stonožky. Ve své osamocenosti udržoval přátelské styky také s dvěma netopýry a krysou. Dle jeho řečí byla tato tři zvířata nejchytřejší a nejhezčí na celé zemi, najisto však rozumnější nežli jeho koně s dlouhými měkkými chlupy a krásnou hřívou, o nichž ostatně Karel mluvil toliko s obdivem.

Byl zde především Blair-Athol, nejstarší v konírně, starý filosof, jenž před šesti roky dostal se pět set metrů pod zemský povrch a nikdy již denního světla nespatřil. Nyní byl skoro úplně slepý. Ale jak výborně znal svůj podzemní labyrint! Jak dovedl zatáčet na pravo i na levo, když táhl svůj vůz, aniž by se zmýlil toliko o jediný krok! Jak jistě zastavil v patřičné vzdálenosti před vzdušnými dvířkami, aby ponechal potřebnou volnou prostoru k jich otevření! Jak přívětivě ržál v určitou minutu ráno i večer, když byla mu předkládána dobře zasloužená píce! Byl tak dobrý, přítulný a něžný!

„Ujišťuji vás, matko, že skutečně mně dává hubičku, když tře se svou hubou o mou tvář, přiblížím-li se k němu s hlavou,“ pravil Karel. „A víte, jest to velice pohodlné, že Blair-Athol má tak výborné hodiny v hlavě. Bez něho po celý týden bychom nevěděli, je-li noc nebo den, večer nebo ráno!“

Takto žvatlal hoch a paní Bauerová poslouchala ho s rozkoší. Měla ráda Blair-Athola již proto, že mu její syn byl nakloněn, a neopomenula při příležitosti dokázati mu to kouskem cukru, který mu poslala. Co by dala za to, aby spatřila tohoto starého věrného sluhu, kterého znal již její muž, a zároveň aby navštívila ono místo, kde po výbuchu třaskavých plynů byla nalezena mrtvola jejího muže černá jako inkoust a zuhelnatělá!… Ženy neměly však volného vstupu do dolu a musila se proto spokojiti s častými popisy svého syna.

Ach, znala velmi dobře tento důl, tento černý jícen, z něhož její muž již se nevrátil!

Jak často čekávala u zejícího jícnu, jenž měl osmnáct stop v průměru, a chodila podél šachtovní zdi k dvojnásobnému dubovému lešení, v němž běhaly koše nahoru i dolů na drátěných provazích, jež otáčely se kolem ocelového hřídele. Navštívila také zevnější ohradu strojírny, komůrku kontrolora a všechno ostatní, co zde bylo! Jak často dříve ohřívala se u stále hořícího ohně obrovského železného koše, u něhož horníci, když z propasti vystoupili, sušili své šaty a netrpěliví kuřáci zapalovali své dýmky! Jak obeznámena byla s hlukem a činností této pekelné brány! Zřízence, kteří přijímali vozy s nákladem uhlí, zavěšovače, vyhledávače a čističe, strojníky a topiče, ty všechny několikráte viděla a poznala.

Nikdy však nespatřila a přece viděla to tak živě před sebou, třebas jenom toliko okem srdce — co dálo se v hlubinách, když koš s nákladem lidí, mezi nimiž byl dříve její muž a nyní jediné její dítě, zmizel v prohlubni.

Slyšela hlasy a smích lidí, jak stával se pomalu slabším a konečně ztichl docela. Stopovala v myšlenkách klec, která ponořovala se v úzké, kolmé šachtě do hloubky pět až šesti set metrů — čtyřikrát tak hluboko, jako jest výška největší pyramidy — viděla konečně, jak dosáhl cíle a jak mužové spěchají, aby stoupli svou nohou na pevnou půdu.

Pak rozptýlili se na všechny strany v podzemním městě; pošinovači vozíků vyhledali své vozy; vysekávači se železnou sekerou, od níž dostali své jméno, ubírali se k uhelnému balvanu, jejž měli právě v práci; vyplňovači vyplňovali prázdné chodby, z nichž uhelné poklady byly odstraněny, zase pevnými látkami; tesaři zřizovali lešení ku podpoře dosud nevyzděných chodeb; kolejníci spravovali cesty nebo pokládali koleje; zedníci opatřovali klenutím chodby…

Ze šachty vede ústřední chodba a končí jako široká vozová cesta u jiné, asi tři až čtyři kilometry vzdálené šachty. Od této chodby vycházely v pravém úhlu postranní chodby a k těmto přiléhaly zase rovnoběžně s prvními chodby třetího řádu. Mezi těmito cestami vypínají se zdi nebo pilíře, buď z uhlí nebo z kamene. Vše jest pravidelné, čtverhranné, solidní a černé!

A v tomto bludišti cest stejně dlouhých a širokých pracovala armáda polonahých horníků, kteří rozmlouvali mezi sebou při svitu svých bezpečnostních lamp.

Toť byla představa, která vznášela se před paní Bauerovou, když sama a zamýšlená seděla u krbu.

Mezi těmito křižujícími se chodbami znala jednu velice podrobně, zajisté lépe nežli všichni ostatní a sice tu, jejíž dveře její malý Karel po celý den otvíral a zavíral.

Když nastal večer, horníci za dne pracující vystoupili, aby byli vystřídáni horníky v noci pracujícími. Avšak její hoch neposadil se do košíku. Odebral se do konírny, ke svému miláčku Blair-Atholovi a opatřil mu potravu, sestávající z ovsa a sena; pak pojedl sám studené večeře, která byla mu shora poslána, hrál si trochu se svou velikou krysou, která bez hnutí seděla mu u nohou, nebo s oběma netopýry, kteří těžce poletovali kolem jeho hlavy, a usnul konečně spokojeně na svém chudobném slaměném lůžku.

Jak dobře všechno věděla paní Bauerová a jak rozuměla každému slovu svého Karla, dříve nežli je úplně vyslovil!

„Víte-li pak, matko, co mně řekl včera inženýr Maulesmühle? Pravil, že jestli dobře odpovím na některé aritmetické otázky, které mně dá, že upotřebí mne k držení řetízku, když se svou busolou dělá plány v dolech. Zdá se, že chtějí proraziti chodbu do šachty Webrovy; dá to mnoho práce, aby se do ní přesně vrazilo!“

„Ovšem!“ zvolala paní Bauerová radostně, „včera mně to sám pan inženýr Maulesmühle povídal!“

Již si představovala, jak její hoch drží v chodbě řetěz, mezitím co inženýr se zápisní knížkou v ruce zaznamenával míru a okem upřeným na busolu určoval úhel nové chodby, která se měla proraziti.

„Na neštěstí,“ pravil dále Karel, „neznám nikoho, kdo by mně vysvětlil to, co v aritmetice posud neznám, a bojím se proto, že na ony otázky špatně odpovím.“

Nyní vmísil se do řeči Marcel, jenž mlčky u krbu kouřil ze své dýmky, k čemuž měl jako nájemník domu právo, a pravil k hochovi:

„Povíš-li mně, co ti schází, mohl bych ti to snad vysvětliti.“

„Vy?“ pravila paní Bauerová trochu nedůvěřivě.

„Ovšem,“ odpověděl Marcel. „Což myslíte, že nenaučil jsem se ničemu při vyučování, jež navštěvuji večer po jídle? Učitel jest se mnou úplně spokojen a říká, že mohu mu jednou posloužiti při výpomoci nebo při opakování.“

Marcel na to přinesl ze svého pokojíka čistý sešit, posadil se vedle malého hocha, vypátral nedostatky v jeho vědomostech a vysvětlil mu všechno s takovou jasností, že Karel nikdy nenarazil na nejmenší obtíže.

Od tohoto dne paní Bauerová měla svého nájemníka patrně u větší úctě, a Marcel cítil vždy větší náchylnost ke svému malému příteli.

Ostatně on sám ukázal se býti vzorným dělníkem a byl proto brzy do druhé a v krátce na to do první třídy přeložen. Každého rána přesně o sedmé hodině dostavil se ke bráně O.

Každého večera po jídle odebral se do kursu, jejž řídil inženýr Trubner. Měřictví, algebru, kreslení figur a strojů, vše chápal se stejnou horlivostí a činil při tom tak rychlé pokroky, že učitel byl tím velice překvapen. Po dvouměsíčním pobytu v závodě Schultzeově byl mladý dělník zaznamenán jako nejschopnější muž nejen v oddělení O, ale v celém Ocelovém městě. Zpráva, kterou na konci prvního čtvrtletí podal o něm jeho nejbližší představený, zněla takto:

„Schwartz Jan, 26 roků starý, slévač první třídy. Jsem povinen doporučiti mladého muže ústřední správě jako neobyčejně nadaného, a sice nejen pro theoretické vědomosti, ale i pro vynikající praktickou obratnost a zvláštní vynalézavost ducha.“

I při tom bylo třeba zcela neobyčejného důvodu, aby Marcel obrátil na sebe pozornost svých představených. Příležitost tato naskytla se, jak dříve nebo později se vždy stává, ale zde stalo se tak bohužel za okolností velice tragických.

Jedné neděle ráno zpozoroval Marcel s udivením, že svého malého přítele Karla dosud nespatřil, ačkoliv minula již desátá hodina; sešel proto k paní Bauerové, aby se jí zeptal, ví-li příčinu tohoto omeškání. Nalezl ji velice znepokojenou. Karel měl býti doma již po dvě hodiny. Jelikož znal její starost, nabídl se jí, že bude se poptávati, a odebral se proto k Albrechtově šachtě.

Cestou setkal se s několika horníky, jichž se tázal, zdali hocha nespatřili. Všichni odpověděli záporně a vyměnili s ním pozdrav „Glück auf!“ (Zdař Bůh!), což jest obvyklým pozdravem německých horníků, načež Marcel pokračoval ve své cestě.

Okolo jedenácté hodiny přišel k šachtě Albrechtově. Zde panoval úplný klid, pravý opak toho, jak bývá zde po celý týden. Leda že žvatlala nějaká mladá „modistka“ — tak nazývali žertem horníci třídičky uhlí — s kontrolorem, jehož povinnost i za svátečních dnů zdržovala u jícnu šachty.

„Viděl jste vycházeti malého Bauera, číslo 41.902?“ tázal se Marcel zřízence.

Muž prohlédl svůj seznam a zakýval hlavou.

„Má důl ještě jiný východ?“

„Ne, toť jediný východ,“ odpověděl kontrolor. „Chodba k severu není dosud skončena.“

„Jest tedy hoch dole?“

„Zajisté; jest to však podivné, jelikož v neděli má zůstati v dole jen pět mimořádných hlídačů.“

„Mohu dolů sestoupiti, abych se přesvědčil?“

„Ne bez dovolení.“

„Mohlo se přihoditi nějaké neštěstí,“ pravila modistka.

„V neděli není neštěstí možným.“

„Musím však věděti, co stalo se s tímto dítětem,“ pokračoval dále Marcel.

„Obraťte se na strojmistra, tam v kanceláři… jestliže vůbec zde jest…“

Strojmistr ve svátečním obleku a límcem u košile tvrdým jako bílý plech trochu se zde opozdil, když byl před tím skončil své účty.

Jako rozumný a cituplný muž nemohl vůči starostem Marcelovým zůstati lhostejným.

„Podíváme se, co se stalo!“ pravil.

Službu konající strojník dostal rozkaz, aby byl připraven, a strojmistr chystal se s mladým dělníkem spustiti se do dolu.

„Nemáte nějakých Galibertových přístrojů?“ tázal se tento. „Mohly by nám býti prospěšnými.“

„Ovšem, neboť nelze vědět, co může v hlubinách se přihoditi.“

Strojmistr vzal ze skříně dvě zinkové nádržky, podobné nádobám, jež nosí v Paříži na zádech prodavači „koka“. Byly to dvě kovové krabice se stlačeným vzduchem, jež pomocí dvou kaučukových rour s násadou pro ústa, kterou možno vzíti mezi zuby, uvádějí se se rty ve spojení. Naplňují se pomocí zvláštních měchýřů a jsou tak zařízeny, že mohou býti úplně vyprázdněny. Zavřeme-li nos dřevěnou svorkou, můžeme, opatřeni jsouce touto zásobou vzduchu, vniknouti do nejhoršího ovzduší.

Když byly tyto přípravy vykonány, vstoupili strojmistr a Marcel do koše, lano otáčelo se na hřídeli a jízda dolů počala. Osvětleni jsouce dvěma malými elektrickými lampami, oba hovořili, mezitím co klesali do útrob země.

„Ačkoliv jste nováček při takové cestě, přece není na vás viděti mnoho strachu,“ pravil strojník. „Viděl jsem lidi, kteří buď vůbec nemohli se odhodlati sestoupiti, anebo aspoň zalezli jako králíci do kouta koše.“

„Opravdu?“ odpověděl Marcel. „Mně to aspoň nijak nevadí. Ovšem, že již dvakráte nebo třikráte sestoupil jsem do uhelných dolů.“

Brzy dostali se na dno šachty. Hlídač, jenž nacházel se u vchodu, nespatřil malého Karla.

V konírně byli koně samotni a zdáli se nuditi se z celého srdce. Bylo to možno aspoň poznati z radostného ržání, s kterým Blair-Athol uvítal tři lidské postavy. Na hřebíku visela Karlova plátěná brašna a v malém koutě, vedle koňského řemení, jeho aritmetika.

Marcel zpozoroval ihned, že lucerna nebyla na svém místě, což bylo dalším důkazem, že hoch jistě jest v dolu.

„Byl bezpochyby někde zasypán,“ pravil strojmistr, „ale lze tomu stěží uvěřiti. Co by také dělal dnes v neděli v chodbách, kde láme se uhlí?“

„Oh, snad hledal hmyz, dříve nežli vystoupil,“ pravil hlídač. „Byla to jeho pravá náruživost.“

Kočí, jenž mezitím přišel, přidržel se také této domněnky. Viděl, jak Karel již před sedmou hodinou odcházel s lucernou v ruce.

Nezbývalo nic jiného, než začíti s pravidelným hledáním. Píšťalkou byli zavoláni také ostatní hlídači a každému z nich bylo přikázáno, aby prohledal jistou část rozsáhlého dolu.

Za dvě hodiny byly prozkoumány všechny části uhelného dolu a všech sedm mužů sešlo se zase dole u otvoru šachty. Nikde nebylo možno pozorovati nijaké strže, ale také po Karlovi nebylo nijakých stop. Strojmistr, jenž patrně začal pociťovati hlad, klonil se k náhledu, že hoch asi prošel, aniž by byl kontrolorem zpozorován, a že bezpochyby nyní klidně sedí doma; avšak Marcel, jenž byl opačného náhledu, naléhal, aby počalo se znovu s pátráním.

„Co jest to?“ tázal se, ukázav na jedno místo na plánu dolu, které bylo jen body naznačeno, jak zeměpisci poznamenávají terrae ignotae (neznámé země) za arktickými krajinami. — „Toť zatím opuštěné pásmo,“ odpověděl strojmistr; „uhelné balvany byly zde málo vydatné.“

„Jest zde opuštěné pásmo?… Oh, pak třeba tam hledati!“ pravil Marcel a to s určitostí, které ostatní ihned se podrobili.

Brzy dostali se k ústí chodeb, které, pokud bylo možno souditi dle jejich vlhkých, plísní potažených stěn, již před několika roky byly opuštěny. Šli jimi již po nějakou dobu, aniž byli zpozorovali cos nápadného, když Marcel najednou se zastavil.

„Necítíte snad jistou tíži v údech a trochu bolest hlavy?“

„Ovšem!“ odpověděli společníci.

„Zdá se mně chvílemi,“ pokračoval Marcel, „jako bych byl napolo omámen. Jest zde patrně ve vzduchu mnoho kyseliny uhličité! Dovolíte mně rozsvítiti sirku?“ tázal se mistra.

„Jen rozsviťte, hochu, a neostýchejte se.“

Marcel vytáhl z kapsy malou krabičku, škrtl sirkou, shýbl se, aby přiblížil plamen zemi. Plamen ihned uhasl.

„Věděl jsem to,“ pravil. „Plyn ten pro svou větší tíží drží se při zemi… Nesmíme zde déle zůstati… myslím totiž ty, kteří nemají Galibertových přístrojů. Je-li vám libo, strojmistře, můžeme v pátrání sami pokračovati.“

Marcel a strojmistr vzali nyní mezi zuby náhubky vzdušné nádržky, sevřeli si nosní otvor a vnikli pak hlouběji do starých chodeb.

Za čtvrt hodiny byli nuceni jednou se vrátiti, aby obnovili zásobu vzduchu, načež pokračovali ve své cestě.

Když věc třikráte opakovali, namáhání jejich dodělalo se konečně výsledku. V tmavé dáli plála skrze temné stíny namodralá zář elektrické lampy. Běželi tam.

U vlhké zdi ležel nešťastný malý Karel již studený a ztuhlý. Jeho modré rty, tmavočervená tvář a jeho poloha jasně dokazovaly, co se zde stalo.

Chtěl zdvihnouti cosi se země, shýbl se a do slova utonul ve vrstvě kyseliny uhličité.

Všechny pokusy přivésti ho k životu zůstaly bez výsledku. Smrt nastala asi před čtyřmi nebo pěti hodinami. Příštího večera měl hřbitov Ocelového města o malý hrob více a nešťastná paní Bauerová stála nyní opuštěná ve světě, zbavena byvši muže i jediného dítěte.