ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dne 6. listopadu o sedmé hodině ranní Herr Schultze přibyl na nádraží Charing-Cross. O polednách dostavil se do čísla 93, Southampton row většího pokoje, rozděleného dřevěnou stěnou na dva díly, z nichž jeden byl ustanoven pro zřízence obchodního domu, druhý pak pro obecenstvo; jeho nábytek pozůstával ze šesti stolic, tmavého stolu, ohromného počtu knih ze zelené lepenky a obrovského adresáře. U stolu seděli dva mladí lidé, kteří právě chystali se snísti svou snídani, sestávající ze sýra a chleba, obyčejný to oběd písařů ve všech zemích.

„Pánové Billows, Green a Sharp?“ tázal se professor týmž hlasem, jako by si objednával oběd.

„Mr. Sharp jest ve svém kabinetu. — Vaše jméno? Jaká záležitost?“

„Professor Schultze z Jeny, v dědické záležitosti Langévolově.“

Mladý účetní oznámil tuto zprávu mluvicí rourou dále a obdržel touž cestou odpověď, kterou neodvážil se hlasitě opakovati. Mohli bychom ji přeložiti takto:

„Jděte k čertu s dědickou záležitostí Langévolovou! Zase nějaký blázen, který domnívá se míti dědických nároků!“

Odpověď mladého účetního:

„Je to muž ,úctyhodného‘ vzezření. Nečiní zvlášť dobrý dojem, není však patrně jen tak obyčejným člověkem.“

Nový mysteriosní výkřik.

„Přichází z Německa?“

„Aspoň tak tvrdí.“

Mluvicí rourou bylo slyšeti vzdech.

„Nechť vstoupí.“

„Druhé poschodí, dveře hned naproti!“ obrátil se účetní k panu Schultzemu, naznačiv mu cestu.

Professor zmizel ve vnitrní chodbě, vlezl do druhého poschodí a stál brzy před vycpanými dveřmi, na nichž skvělo se jméno Mra. Sharpa v černých písmenách na mosazné desce.

Mr. Sharp seděl u velikého psacího stolu z mahagonového dřeva ve světnici prostě zařízené, s vlněnými koberci, stolicemi koží potaženými a ohromnými svazky listů. Sotva že sebou v lenošce pohnul a dle zdvořilé methody většiny kancelářských úředníků zdál se býti po pět minut horlivě zaměstnán prohlížením největšího balíku listin, aby ukázal, jak velice jest zaměstnán. Konečně obrátil se milostivě k professoru Schultzemu, jenž vedle něho se posadil.

„Pane,“ začal, „prosím, abyste mně co nejkratčeji vyložil, co vás ke mně vede. Můj čas jest velice obmezen, tak že mohu vám věnovati toliko několik minut.“

Professor usmál se dosti lhostejně a dokázal mu takto, že jest mu takové přivítání zcela lhostejným.

„Snad přidáte si několik minut, až se dozvíte, proč k vám přicházím.“ — „Mluvte, pane.“

„Věc týká se pozůstalosti Jeana Jacquesa Langévola z Bar-le-Duc; já jsem vnuk jeho nejstarší sestry, Terezie Langévolovy, která provdala se roku 1792 za mého děda, Martina Schultze, bývalého ranhojiče v armádě brunšvické, jenž zemřel roku 1814. Mám dosud tři dopisy, jež zaslal můj prastrýc své sestře, jakož i různé zprávy o jeho cestě do vlasti po bitvě u Jeny; nezmiňuji se při tom o jiných úředních listinách, jež dokazují můj přímý původ.“

Jest zbytečno sledovati professora Schultze při výkladech, jež činil Mru. Sharpovi. Byl při tom proti svému obyčeji skoro rozvláčným. Záležitost tu nemohl takřka ani vyčerpati. Snažil se především Mra. Sharpa jako Angličana přesvědčiti, aby dal přednost germánskému plemenu přede všemi ostatními. Jestliže vůbec ho napadlo domáhati se svých nároků na dědictví, stalo se tak jedině proto, aby vyrval francouzským rukám, které mohly by ho nevhodně použiti!… To, co vytýkal svému protivníku, byla především jeho národnost!… Vůči Němci nečinil by nijakých nároků, atd. atd. Avšak obava, že by domnělý učenec, rodilý Francouz, onoho obrovského kapitálu mohl použiti k podporování francouzských ideí, přivedla ho úplně z rovnováhy a uložila mu za povinnost hájiti svá práva až do krajností.

Na první pohled tato spletitost myšlenek mezi politickými názory a obrovským dědictvím nezdála se býti úplně jasnou. Mr. Sharp měl však až příliš obchodního bystrozraku, nežli aby neprohlédl vyšší souvislost mezi požadavky zástupce germánského plemene vůbec a professora Schultze zvláště stran dědictví po bégumě. Oba požadavky zdály se mu stejně cennými.

Pochybovati o tom nebylo již možno. Ačkoliv bylo to ponižující pro professora z university jenajské býti příbuzným s lidmi inferiorního plemene, bylo přece zřejmo, že tomuto neobyčejnému lidskému produktu bylo přimíseno trochu francouzské krve, aspoň se strany matčiny. Jednalo se zde ovšem toliko o příbuzenství v druhé větvi vůči původu doktora Sarrasina, které podmiňovalo ovšem jen skrovné nároky na ono dědictví. Solicitor poznal možnost dodělati se nějakých vyhlídek na výsledek a v možnosti té viděl další prospěch pro firmu Billows, Green a Sharp; z krásné dědické záležitosti Langévolovy mohl učiniti věc neobyčejně výnosnou, jakousi novou historii Dickensovu, „Jarndyce contra Jarndyce“. Před očima muže zákona šířil se již celý obzor kolkovaného papíru, akt a rozmanitých listin. Nebo snad, což zdálo se býti ještě cennějším, myslil v zájmu svých klientů na jím, Sharpem, způsobené vyrovnání, které by mu vyneslo skoro tolik cti jako zisku?

Zatím seznámil pana Schultzeho s nároky doktora Sarrasina, přinesl patřičné doklady a poukázal při tom na to, že kdyby firma Billows, Green a Sharp jala se hájiti právní nároky professorovy — „nároky ostatně, můj drahý pane, které při řádném procesu stěží dají se dokázati —,“ které tento odvozuje ze svého příbuzenství s doktorem, on, Sharp, počítá na to, že všeobecně známý smysl Němců pro spravedlnost nezazlí firmě Billows, Green a Sharp když, jsouc si jista uznalosti professorovy, pokusí se jeho věc vésti proti jiným, oprávněnějším nárokům.

Professor byl příliš chytrý, nežli aby nepochopil logiku ve výkladu obchodníkově. Snažil se s této strany ho upokojiti, aniž by si stran uznalosti učinil nějakých určitých závazků. Mr. Sharp poprosil ho nyní co nejzdvořileji o dovolení, aby mohl jeho záležitost prozkoumati dle svého rozumu, a s největší úslužností doprovodil ho zase ke dveřím. Nyní nebylo již řeči o přesně vyměřených minutách, na něž byl dříve tak skoupým!

Herr Schultze odešel sice s přesvědčením, že nemá zcela právoplatných nároků na dědictví bégumy, ale také s jistotou, že boj mezi plemenem německým a latinským, nehledě na jeho záslužnost, bude-li dobře veden, může jen skončiti ve prospěch prvního.

Především bylo třeba znáti mínění doktora Sarrasina. Telegram zaslaný ihned do Brightonu přivedl francouzského učence již o páté hodině do kabinetu solicitorova.

Doktor Sarrasin vyslechl s klidem, jemuž Mr. Sharp velice se divil, naskytnuvší se případ. Po prvních slovech Mra. Sharpa pravil zcela otevřeně, že se pamatuje, jak v jeho rodině se o tom mluvilo, jak jedna bohatou a vznešenou paní vychovaná prateta s touto se vystěhovala a v Německu se provdala. Ostatně však neznal ani jména, ani stupně příbuzenství této pratety.

Mr. Sharp chopil se již pečlivě zanesených listin a předložil je doktorovi.

Povstal tím — Mr. Sharp tím se netajil — materiál k procesu a procesy druhu toho rády se protahují. Mohlo se ovšem zatajit protivné straně přiznání, které ve své upřímnosti učinil doktor Sarrasin vůči solicitorovi… Avšak byly zde přece dopisy Jeana Jacquesa Langévola jeho sestře, o které zmínil se pan Schultze a jež zajisté jeho věci byly jen ku prospěchu. Třeba že nebyly úplně věrohodny a neměly zákonitého rázu, byly přece jednou zde. Z prachu městských archivů bylo pak možno vyhrabati ještě dalších důkazů. Snad by šla protivná strana, kdyby jí scházelo autentických důkazů, tak daleko, že by takové vynalezla. Bylo třeba připraviti se na všechno.

Kdož mohl předpověděti, zdali nové vyšetřování oné najednou z hrobu vyvstalé Terezie Langévolovy a její zástupců nevynese snad na jevo nároky, které by měly přednost před nároky doktora Sarrasina?

… Najisto hrozily dlouhé spory, nekonečné důkazy a rozřešení této otázky teprv v daleké budoucnosti. Pravděpodobnost vyhráti proces byla na obou stranách stejná; oběma stranám nebylo by za těžko dostati od cizí osoby potřebných záloh k vedení procesu, aby mohlo býti použito všech možných prostředků. Všeobecně známý podobný proces trval u kancelářského úřadu plných třiaosmdesát roků a konečně musil býti zastaven, jelikož došly hmotné prostředky k dalšímu jeho vedení; proces pohltil — kapitál i s úroky!… Udání znalců, komise, opatření důkazů a obyčejné procedury vyžadovaly by dobu, kterou nelze určiti!… Po desíti letech mohl býti proces ještě nerozhodnut a půlmilliarda mohla v bance usnouti…

Doktor Sarrasin vyslechl tyto výklady zcela klidně. Ačkoliv nevěřil pevně všemu, co slyšel, jako slovům evangelia, přece vkradla se do duše jeho jakási stísněnost. Jako cestující, stojící vpředu lodi, najednou vidí vzdalovati se přístav, v němž chtěl vystoupiti, tak i on doznával, že není nemožným, že ono obrovské jmění, které měl již tak zabezpečeno, že již napřed s ním naložil, může ještě se rozplynouti a jemu uniknouti.

„Co mám tedy dělat?“ tázal se solicitora.

„Co máte dělat?… Hm!… Toť jest těžko říci. Ještě těžší jest to uskutečniti. Ostatně bude snad možno všechno ještě urovnati.“ On, Sharp, jest si aspoň toho jist. Anglické soudnictví jest znamenité — možná, že trochu zdlouhavé, což uznával — ano, trochu zdlouhavé, pede claudo… hm… hm… ale za to tím spolehlivější. Po uplynutí několika roků domohl by se snad onoho dědictví, kdyby… hm, hm… jeho nároky byly skutečně právnicky odůvodněny!…

Doktor odešel do kabinetu na Southampton row s důvěrou silně otřesenou a s přesvědčením, že bude nucen pustiti se do celé řady nekonečných procesů nebo zříci se svého krásného snu. Když vzpomněl si na svůj velkolepý lidumilný projekt, nemohl se zbaviti jisté lítosti.

Mezitím Mr. Sharp zavolal zase k sobě professora Schultzeho, jenž mu zanechal svou adresu. Oznámil mu, že doktor Sarrasin nikdy neslyšel mluviti o jakési Terezii Langévolově, že výslovně popřel, že by byla nějaká německá větev jeho rodiny a že odmítá všeliké vyjednávání. Nezbývalo tedy professorovi, považoval-li své právo za odůvodněné, než „podati žalobu“. Mru. Sharpovi jest věc úplně lhostejnou, zabývá se s ní více z libůstky a nemá nikdy úmyslu, aby ho přemluvil k nějakým krokům. Co by jiného mohl solicitor si přáti, nežli proces nebo raději deset procesů po třicet roků, jaké tato pozůstalost zdá se míti v zápětí?

On, Sharp, mohl by z toho se jen radovati. Kdyby se nebál učiniti návrh, který jemu, professoru Schultzemu, zdál by se snad podezřelým, mohl by ve své nestrannosti jíti tak daleko, že by mu doporučil jednoho ze svých kollegů, jemuž by mohl svěřiti své zastupování… Na volbě jeho nyní ovšem velice záleží! Kariéra advokátova stala se pravou silnicí…

Jest na ní hojně dobrodruhů a lupičů!… Přiznával se k tomu s ruměncem na čele!…

„Co by to stálo, kdyby francouzský doktor chtěl se vyrovnati?“ tázal se professor.

Jej, učeného muže, nemohla slova tato pomásti! Jako praktický muž ubíral se přímo ke svému poslednímu cíli, aby cestou neztrácel drahocenného času. Mr. Sharp byl tímto jednáním přiveden do rozpaků. Vykládal panu Schultzemu, že věc nejde tak rychle, že nelze předvídati konec, když člověk jest teprv na počátku, že jest třeba, aby doktor Sarrasin byl získán pro vyrovnání, že třeba věc trochu prodloužiti a zatajiti mu svou ochotu k takovému kroku.

„Prosím vás, pane,“ končil, „ponechte mně volnost jednání a důvěřujte mně; ručím za všechno.“

„Věřím vám,“ odpověděl Schultze, „rád bych však věděl, na čem jsem.“

Tentokráte se mu nepodařilo dostati z Mra. Sharpa, jak cení německou uznalost, a proto byl nucen ponechati mu volnost jednání.

Druhého dne Mr. Sharp pozval k sobě doktora Sarrasina, jenž s největším klidem tázal se ho, zdali může mu sděliti nějaké důležité zprávy; solicitor, tímto klidem znepokojený, oznámil mu, že všestranným uvažováním dospěl k přesvědčení, že bude nejlepší, když chopí se zla u kořene a novému uchazeči navrhne vyrovnání. Doktor Sarrasin musí sám uznati, že byl by to zcela nezištný návrh, jejž málo solicitorů na jeho místě by mu učinilo, jako učinil Mr. Sharp! Jemu však na tom záleží, aby tuto věc, na niž hleděl skoro otcovskýma očima, rychle vyřídil.

Doktor Sarrasin vyslechl tuto radu a schválil ji jako poměrně nejlepší. Již po několik dnů vžil se již tak do myšlenky, provésti svůj vědecký sen, že podřizoval tomuto projektu všechno ostatní. Čekati deset let jen anebo jen jediný rok, aniž by bylo možno přikročiti k jeho uskutečnění, bylo by bývalo pro něho ukrutným sklamáním. Jsa málo obeznámen s právnickými a finančními otázkami, odstoupil by, aniž by byl právě slovy Sharpovými zmámen, rád svá práva za jistou částku na hotovosti, jen kdyby mu tato částka dovolila přejíti od theorie k praxi. Dal tedy také Mru. Sharpovi neobmezené plnomocenství a odcestoval.

Solicitor dosáhl nyní toho, po čem toužil. Jiný na jeho místě snad by podlehl pokušení, sporné věci vyříditi procesem, jenž by mu po případě zabezpečil za jeho práci řádný, doživotní plat. Mr. Sharp nenáležel však k lidem, kteří pouštějí se do dalekosáhlých spekulací. Viděl před sebou možnost, že najednou může sebrati bohatou žeň, i rozhodl se proto, že této příležitosti použije. Již druhého dne psal zase doktorovi a dal při tom na jevo, že pan Schultze dal by si snad říci a přistoupil by k smírnému vyrovnání. Při dalších návštěvách, jednou u doktora Sarrasina a po druhé u professora Schultze, vyslovoval se vždy střídavě proti jednomu i druhému, že protivná strana nechce ničeho slyšeti o učiněném návrhu a že zpráva o sporu přilákala ještě třetího kandidáta.

Hra tato trvala osm dní. Ráno chodilo všechno dobře, večer objevily se však nějaké nečekané obtíže, které zase věc stěžovaly. Pro dobrého doktora byla to jen železa, vytáčky nebo aspoň bolestné průtahy. Mr. Sharp nemohl se odhodlati vytáhnouti udici ze strachu, že by ryba konečně mohla se odhodlati k poslednímu pokusu a přetrhnouti niť, na které ji držel. Opatrnost ta ukázala se býti v tomto případě zbytečnou. Již prvního dne řekl si doktor Sarrasin, jenž bál se obtíží dlouhého procesu, že jest ochoten se vyrovnati. Když tedy Mr. Sharp myslil, že přišel konečně onen po vědecku řečeno psychologický okamžik, kdy jeho klient, dle méně slušného výrazu, musil býti „uvařen na měkko“, odkryl náhle svou batterii a navrhl sám okamžité vyrovnání.

K tomu nahodila se jiná řádná osoba, bankéř Stilbing, jenž radil, aby se obě strany o dědictví rozdělily, a nabídl, že každé z nich vyplatí 250 millionů, kdežto on sám jako sprostředkovatel žádal pro sebe toliko přebytek přes půl miliardy, totiž 27 milionů.

Doktor Sarrasin byl by býval Mra. Sharpa rád objal, když oznamoval mu tento výsledek, jenž zdál se doktorovi nejvýš příznivým. Byl ochoten ihned vše podepsati, nepřál si již ničeho a byl by rád bankéři Stilbingovi a solicitorovi Sharpovi, vysoké Anglické bance a všelikému týrání Spojeného království postavil zlaté sochy.

Listiny byly vyhotoveny, svědkové byli předvoláni a stroj na kolkování ze Sommerset-Housu byl k práci připraven. Pan Schultze se vzdal. Jsa obratným Sharpem přitištěn ke zdi, musil chvěje se doznati, že věc vůči méně dobromyslnému protivníku, nežli jako byl doktor Sarrasin, mohla míti pro něho daleko horší výsledek. Celá záležitost byla nyní upravena. Na své plnomocenství, náležitě legitimované, a své prohlášení souhlasu, aby pozůstalost byla rozdělena na dvě stejné polovice, dostali na sebe vystavenou poukázku po stotisíci librách šterlinků a na zbytek směnku, která měla býti ihned splatná po vyplnění zákonitých formalit.

Tak skončila tato podivuhodná záležitost k větší slávě superiority anglo-saské.

Povídá se ještě, že Mr. Sharp při večeři v Cobden-Clubu ve společnosti svého přítele Stilbinga vypil jeden pohár šampaňského na zdraví doktora Sarrasina, druhý pak na zdraví professora Schultze a že při vyprazdňování láhve nechal se strhnouti k tomuto nediskretnímu výroku:

„Hurá!… Rule, Britania!…^[4] Není nikoho nad nás!“

Ve skutečnosti však považoval bankéř Stilbing svého hosta za chuďasa, jenž k vůli 27 millionům nechal si uklouznouti obchod na padesát; professor ve skutečnosti nesmýšlel jinak, aspoň od onoho okamžiku, kdy on, pan Schultze, viděl se v takovém postavení, že musil souhlasiti s jakýmkoli urovnáním věci. A k čemu nemohl by býti pohnut muž, jako jest doktor Sarrasin, Kelt, lehký, ukvapený a zajisté též snivý!

Professor slyšel také mluviti o projektu svého soka, založiti francouzské město za nejlepších zdravotních poměrů, jež zabezpečovaly by rozkvět duševně i tělesně co nejlépe vyvinuté generace. Takový podnik zdál se v jeho očích absurdním a dle všeho musil selhati, již proto, že byl v odporu proti zákonu jím hájenému, že latinské plémě zasvěceno jest záhubě; prozatím má se toto podříditi plemenu saskému a potom pomalu má vymizeti s povrchu zemského. Výsledky tyto mohly přece jen trochu býti brány v pochybnost, jelikož program doktorův spěl ke svému uskutečnění, zejména kdyby se mnohoslibně rozvinul. Každý Sas měl tedy za svou povinnost v zájmu všeobecného světového pořádku a následkem nezbytného zákona, pokud možno zmařiti tento šílený podnik. Za stávajících okolností bylo jemu, professoru Schultzemu, docentu lučby na universitě v Jeně, známo pomocí jeho četných porovnávacích prací o různých plemenech lidských — z nichž zcela jasně vycházelo na jevo, že německé plémě jest určeno k tomu, aby všechna ostatní pohltilo, — že on sám silou přírody, současně tvůrčí i ničící, k tomu jest určen, aby porážel trpaslíky, kteří proti němu se vzbouřili. Již od věčnosti bylo ustanoveno, že Terezie Langévolova musila se provdati za Martina Schultze, a že jednou, až oba národové, zastupovaní francouzským doktorem a německým professorem, budou státi proti sobě, tento najisto musí rozdrtiti prvního. Již dostal polovici jmění svého protivníka do svých rukou. Toť byl prostředek, jehož bylo mu třeba.

Onen projekt svou důležitostí byl ostatně pro pana Schultze toliko podřízený; měl jej na paměti toliko vedle projektu daleko obsáhlejšího, kterým sám se zanášel, podrobiti totiž všechny národy, které by se zdráhaly splynouti s německým národem a připojiti se k „fátrlandu“. Jelikož však chtěl úmysly doktora Sarrasina, svého úhlavního nepřítele, znáti až do základů — jestliže vůbec jakých základů měly — opatřil si vstup do mezinárodního hygienického kongresu a pilně navštěvoval jeho sezení.

Při odchodu z podobného shromáždění slyšelo několik jeho členů, mezi nimi náhodou také sám doktor Sarrasin, jeho vyjádření, že současně s France-Villem povstane opevněné město, které dosti rychle učiní konec životu tohoto absurdního a nepřirozeného mraveniště.

„Doufám,“ doložil pak, „že zkušenost, které s ní docílíme, bude sloužiti světu jako výstražný příklad!“

Ačkoliv doktor Sarrasin měl veliké srdce, plné lásky k lidstvu, přece nepotřeboval se teprv učiti, že ne všichni mu rovní zasluhují jména lidumilů. Zaznamenal si tedy ono slovo svého protivníka do své paměti, jelikož jako rozumný muž si v duchu řekl, že netřeba spouštěti se zřetele žádné výhrůžky. Když potom brzy na to psal Marcelovi, aby ho pozval k podporování svého úmyslu, zmínil se také o tomto případě a nastínil při tom obraz pana Schultze tak, že mladý Elsasan se přesvědčil, že dobrý doktor bude míti v něm tvrdohlavého protivníka.

„Třeba nám především silných a odvážných mužů,“ končil doktor, „dokonalých učenců, kteří dovedou netoliko stavěti, ale i brániti se.“

„Jestliže ihned nemohu vám přispěti svou pomocí,“ odpověděl Marcel na to, „abych zúčastnil se založení Vašeho města, počítejte přece na to, že v pravém okamžiku mne naleznete. Onoho pana Schultze nespustím s očí ani na jediný den. Má vlastnost jako Elsasan dává mně právo, že mohu starati se o jeho záležitosti. Ať jsem blízký nebo vzdálený, zůstávám Vám úplně oddaný. Neznepokojujte se, kdybyste o mně neslyšel několik měsíců nebo třeba i několik roků. Blízký i vzdálený budu míti toliko jedinou myšlenku: pracovati pro Vás a sloužiti takto Francii.“