ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Možná, že během vypravování příliš málo mluvilo se o osobních záležitostech vlastních jeho reků. Toť o příčinu více, abychom nyní k vůli nim samotným obšírněji o nich pojednali.

Dobrý doktor nešel již tak daleko ve své lidumilnosti, aby individualita v něm se ztratila, ačkoliv při tom sledoval jen své ideály. Ulekl se proto poněkud bledosti, která při jeho posledních slovech pokryla tvář Marcelovu. Jeho oči snažily se vyčísti z očí mladého muže příčinu tohoto náhlého rozčilení. Mlčení starého praktika znamenalo asi otázku na mlčení mladého inženýra, při čemž první zdál se očekávati, že druhý mlčení přeruší. Marcel však, jenž obrovským napětím své vůle se opanoval, nabyl zase brzo chladnokrevnosti. Jeho pleť nabyla zase přirozené barvy a chování jeho bylo takové, jako muže, jenž očekává pokračování v rozmluvě.

Doktor Sarrasin, jenž snad nyní sám lekl se trochu slov, jež pronesl k Marcelovi, přistoupil ke svému mladému příteli; pak vzal ho za ruku, jak obyčejně činívá lékař, když jen tak jakoby mimochodem chce ohmatati tepnu nemocného.

Marcel nechal si to líbiti, aniž by na to myslil, co doktor činí, a nepromluvil ani slova.

„Můj statečný Marceli,“ pravil k němu jeho starý přítel, „jednou příležitostně pojednáme o dalších osudech Ocelového města. Tím však není zakázáno, abychom se nezabývali zlepšením osudu všech a zejména osudu těch, které milujeme a kteří jsou našemu srdci nejbližší. Myslím, že nastal okamžik, abych ti vypravoval o mladé dívce, jejíž jméno později se dovíš, co již po dlouhou dobu a již po celý rok aspoň dvacetkráte odpověděla svému otci a své matce, když začalo se mluviti o vdavkách. Všechny tyto otázky byly tak opatrně dávány, že každá jiná při jejich zodpovědění byla by se chytla, a přece odpověděla mladá dívka ne a zase ne!“

V okamžiku tom Marcel náhlým pohybem vytrhl kvapně svou ruku z ruky doktorovy. Možná, že tento o zdraví nemocného dostatečně se přesvědčil nebo snad ani nepozoroval, jak onen vzal mu svou ruku a nejspíše také svou důvěru; aspoň pokračoval ve svém vypravování, aniž by si všímal této malé události.

„,Nuže, pověz nám přece,‘ naléhala matka na mladou dívku, o níž mluvím, ,příčinu tvého stálého odmítání. Máš vychování, bohatství, šťastné poměry, tělesné přednosti, zkrátka všechno! Proč pronášíš tak rychle určité a rozhodné „ne“ na všecky otázky, s kterými nedáš si ani tolik práce, abys je zkoumala? Vždyť nejsi přece tak umíněnou!‘

Vůči této výčitce se strany matky viděla se dívka nucenou mluviti a jsouc odhodlána přerušiti konečně trapné mlčení, pravila toto:

,Odpovídám vám zcela otevřeně „ne“, drahá matko, jako bych „ano“ řekla, kdyby toto „ano“ mohlo z mého srdce vyjíti. Souhlasím s vámi úplně, že veliký počet partií, které mně nabízíte, mohla bych po většině přijati. Avšak kromě obavy, že všechny tyto nabídky týkají se spíše nejlepší, totiž nejbohatší partie v městě nežli mé osoby; jakož i že tato myšlenka překáží mně říci „ano“, osměluji se říci, jelikož si toho přejete, že mezi nimi není nabídky, kterou jsem očekávala, kterou dosud očekávám, a která snad dlouho na sebe nechá čekati anebo snad vůbec nikdy nepřijde.‘

,Aj, dcero,‘ zvolala s údivem matka, ,ty’s…‘

Nedokončila tuto větu, jelikož nemohla pro ni nalézti pravý konec, ale podívala se toliko něžně na svého manžela, jako by na této straně hledala nějakou vytáčku a pomoc.

Snad že nechtěl k tomu přistoupiti nebo snad si přál, aby matka a dcera určitěji se domluvily, nezdál se rozuměti pohledu, ačkoliv ubohé dítě, s hlubokým zarděním a patrně s jakýmsi rozčilením, najednou šlo ještě dále.

,Řekla jsem vám, drahá matko,‘ pokračovala dále, ,že nabídka, kterou jsem očekávala, může ještě dlouho na sebe nechat čekat nebo že vůbec nepřijde. Přiznávám se vám, že tomuto zdráhání se nedivím a že mne také netrápí. Mám již to neštěstí, že jsem bohatou, ten však, jenž měl nabídku učiniti, jest naopak velmi chudý. Proto až dosud mlčel a dobře tak učinil. Třeba spíše, abych čekala…‘

,Proč nemáme mu to napověděti,‘ pravila matka, která slova, jež obávala se zaslechnouti od své dcery, chtěla vzíti jí se rtů.

Nyní zakročil však manžel.

,Má drahá přítelkyně,‘ pravil, chopiv se láskyplně obou rukou své manželky, ,taková, o svou dceru tak něžně starostlivá matka, jako ty, nechválí pred ní, když dívka vstupuje do světa nebo k tomu se chytá, zbytečně přednosti mladého statečného muže, jenž patří skoro k naší rodině, neupozorňuje nadarmo na počestnost jeho povahy a nesouhlasí horlivě se svým manželem, když tento při vhodném okamžiku chválí jeho schopnosti, když vřele mluví o tisíci důkazech dojemné příchylnosti, jež od tohoto dostal. Kdyby ta, která tohoto mladého muže má před očima, jemuž otec i matka dávají přede všemi jinými přednost, jeho si nepovšimla, pak jednala by proti všemu právu a proti vší spravedlnosti.‘

,Ach, otče,‘ zvolala mladá dívka, vrhnuvši se své matce do náručí, aby zakryla své rozčilení, ,když jste mne prohlédl, proč nutíte mne, abych sama mluvila?‘

,Proč?‘ pokračoval otec; ,abychom měli potěšení tě slyšet, dceruško, abych se přesvědčil, že se nemýlím, abych ti mohl říci sám i prostřednictvím tvé matky, že schvalujeme cestu, kterou nastoupilo tvé srdce, že s tvou volbou jsme úplně spokojeni. Co týče se však hrdého a chudého muže, jenž měl sám učiniti návrh, čemuž však vzpírá se jeho něžná zdrželivost, předložím mu sám tuto otázku. Ano, dám mu ji, jelikož četl jsem v jeho srdci tak dobře, jako v tvém! Buď tedy pokojnou! Při první vhodné příležitosti zeptám se Marcela, zdali souhlasí, aby stal se mým zetěm!‘“

Tato neočekávaná řeč, která náhle otevřela mu oči, vymrštila Marcela jako pružina. Oktáv mlčky stiskl jeho ruku, mezitím co doktor Sarrasin stiskl ho do svého náručí. Mladý Elsasan byl bledý jako smrt. Což pak ostatně není to barva, kterou vždy štěstí vhání na tvář, i při nejsilnějších povahách, když vniká do srdce, aniž by zvolalo: pozor!