ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zášť krále Ocelového města proti doktoru Sarrasinovi a jeho snahám nebyla nikomu tajemstvím. Vědělo se, že zúmyslně založil své město proti France-Villu. Ovšem, že nacházela se veliká mezera mezi tímto krokem a úmyslem zničiti France-Ville nějakým neslýchaným, násilným krokem. „New-York Herald“ přinášel však tuto zprávu jako zcela hodnověrnou. Dopisovatelé tohoto obrovského časopisu vyslídili tajnosti pana Schultze a nyní — sami to říkali — nesmělo se ztratiti ani jediné hodiny!

Důstojný doktor byl s počátku omámen. Jako každá šlechetná duše zdráhal se dlouho věřiti v tuto zlomyslnost. Zdálo se mu nemožným, aby někdo tak dalece se zapomněl, aby město, které do jisté míry bylo společným majetkem lidstva, chtěl beze vší příčiny zničiti, z pouhé toliko vychloubavosti.

„Považte,“ zvolal ve své naivnosti, „že úmrtnost našeho města letošního roku byla by toliko jedno procento a čtvrt, že nemáme ani jediného desetiletého hocha, jenž nedovedl by čísti, že od založení France-Villu nebylo zde spácháno ani jediné vraždy, ani jediné krádeže! A nyní by měli přijíti barbaři a zničiti hned v zárodku tak mnohoslibný podnik? Ne, nemohu tomu věřiti, aby chemik, učenec, třeba byl stokráte Němcem, byl schopen takového činu!“

Přece však nesměla býti bez povšimnutí ponechána výstraha časopisu, jenž byl doktorovi nakloněn. Když minul první okamžik zděšení, doktor, jenž zase se vzpamatoval, obrátil se k svým přátelům.

„Pánové,“ začal, „jste členy městské rady, a jest proto jak vaší tak i mou povinností učiniti všechna možná opatření k zachránění města. Co máme především učiniti?“

„Což není nikterak možným nějaké vyrovnání po dobrém?“ tázal se pan Lentz. „Možno se ctí vyhnouti se boji?“

„Toť nemožno,“ prohodil Oktáv, „neboť pan Schultze chce jej vyvolati za každou cenu!“

„Budiž tedy,“ zvolal doktor, „snad budeme přece moci dáti mu náležitou odpověď. Myslíte, plukovníku, že budeme moci vzdorovati dělům Ocelového města?“

„Každá lidská síla může patrně býti překonána jinou lidskou silou,“ odpověděl plukovník Hendon, „nesmíme však nikterak na to mysliti, abychom se chtěli brániti týmiž prostředky a zbraněmi, jimiž pan Schultze učiní bezpochyby útok. Zřízení válečných strojů, jež mohly by podniknouti zápas s jeho stroji, vyžadují příliš mnoho času a já vůbec pochybuji, že bychom je provedli, jelikož schází nám k tomu potřebných dílen. K našemu zachránění zbývá toliko jediná cesta: zabrániti nepříteli přístup k nám a každé obléhání učiniti nemožným.“

„Svolám ihned radu!“ pravil doktor Sarrasin.

S těmito slovy ubíral se již za svými hosty do své pracovny.

Byla to jednoduše zařízená světnice, jejíž tři stěny byly pokryty skříněmi na knihy; na čtvrté stěně mezi některými obrazy a uměleckými díly nacházela se řada číslovaných, ušnímu boltci podobných přístrojů.

„Pomocí telefonu,“ pravil, „můžeme ve France-Villu konati poradu, při níž každý účastník může zůstati doma.“

Doktor stiskl knoflík svolávacího zvonku, jenž současně rozlehl se v domech všech členů městské rady. Netrvalo to ani tři minuty a již každým vodicím drátem přišla odpověď: „jsem přítomen,“ čímž zasedání rady bylo zahájeno.

Doktor posadil se nyní k svému mluvicímu přístroji, zazvonil a pravil:

„Zasedání jest zahájeno. Slovo má vážený můj přítel, plukovník Hendon, jenž sdělí radě velice důležitou zprávu.“

Pak posadil se k telefonu plukovník, přečetl nejdříve článek z „New-York Heraldu“ a navrhl, aby byla ihned učiněna potřebná opatření.

Sotva že skončil, tázalo se číslo 6.:

„Myslí plukovník, že obrana jest i potom možnou, když jím navržené prostředky k zadržení nepřítele ukážou se býti nedostatečnými?“

Plukovník Hendon odpověděl příznivě.

Otázku a odpověď mezitím okamžitě slyšeli také ostatní neviditelní účastníci zasedání, podobně jako dřívější výklady.

Číslo 7. tázalo se, mnoho-li času jim zbývá ku přípravě k boji.

Plukovník nemohl to určiti, myslil však, že třeba dáti se do díla tak, jako by útok měl se státi za čtrnáct dní.

Číslo 2.: „Máme útok očekávati, nebo bylo by snad lepší mu předejíti?“

„Naše postavení vyžaduje druhého,“ odpověděl plukovník, „a hrozí-li nám nebezpečí s moře, pokusíme se zničiti lodi páně Schultzeovy pomocí torpéd!“

Na tento projev nabídl se doktor Sarrasin, že svolá komitét nejlepších chemiků a nejzkušenějších dělostřeleckých důstojníků, aby mu přikázal prozkoumání návrhu, jejž učinil plukovník Hendon.

Otázka č. 1.:

„Mnoho-li peněz třeba k nejrychlejšímu opatření obranných prostředků?“

„Potřebujeme asi patnáct nebo dvacet millionů dollarů.“

Číslo 4.: „Navrhuji, aby byla ihned svolána všeobecná schůze občanstva.“

Předseda Sarrasin: „Dám o tom návrhu hlasovati.“

Dva údery zvoncem, jež z každého telefonu se ozvaly, oznámily jeho jednohlasné přijetí.

Bylo nyní půl deváté. Sezení trvalo sotva osmnáct minut a nikdo nebyl ze svého klidu vyrušen.

Schůze občanstva byla pak na to svolána rovněž tak jednoduchým, jako rychle působícím prostředkem a sotva že doktor Sarrasin, stále pomocí telefonu, oznámil usnesení městské rady do radnice, když skoro v témž okamžiku na všech sloupech u dvou set osmdesáti křižovatek města rozlehl se elektrický zvonek. Nad těmito sloupy vypínal se osvětlený ciferník, jehož ručičky elektřinou pohybované zastavily se ihned na půl deváté, hodině to svolané schůze.

Všichni obyvatelé, kteří dostali zprávu zvoněním čtvrt hodiny trvajícím, spěchali z domů, obraceli hlavy k nejbližšímu ciferníku a jsouce přesvědčeni, že národní povinnost volá je do radnice, spěchali tam, neztrácejíce ani jediného okamžiku.

V ustanovenou dobu — což netrvalo ani čtyřicet pět minut — bylo shromáždění úplně pohromadě. Doktor Sarrasin nacházel se již na čestném místě, obklopen jsa členy městské rady. Plukovník Hendon čekal dole u tribuny, až uděleno mu bude slovo.

Většina přítomných znala již smutnou zprávu, která způsobila tuto schůzi. Telefonem radnice automaticky znamenané jednání městské rady bylo ihned rozesláno časopisům, které je ihned rozšířily pomocí zvláštních vydání.

Sál radnice sestával z krásné, skleněnými tabulemi kryté prostory s výbornou ventilací, nad níž na železných obloucích v klenutí připevněné řady plynových světel rozšiřovaly stejnoměrné, bohaté světlo.

Kolem stál klidný, nedočkavý zástup lidu. Každá tvář zářila veselostí. Pocit úplného zdraví, zvyk pravidelně zařízeného života a vědomí vlastní síly byly příčinou, že nikdo nebyl nápadně rozčilen nebo snad zlostně rozechvěn.

Sotva že rozlehl se zvonek předsedy, nastal ihned nejúplnější klid.

Plukovník vstoupil na řečniště.

Hlubokým, silným hlasem, bez zbytečných řečnických okras a bezvýznamných frází — řečí lidí, kteří jsou si vědomi, co povídají, a kteří o svém předmětu dovedou se jasně vyjádřiti — jelikož jej úplně znají — plukovník Hendon líčil hluboce zakořeněnou zášť pana Schultze proti Francii, proti Sarrasinovi a jeho dílu a pak dle „New York Heraldu“ hrozné přípravy ke zničení France-Villu a jeho obyvatelů.

„Tito nyní sami jsou žádáni, aby hledali nejlepší východiště,“ pokračoval pak dále. „Lidé zbabělí a bez lásky k vlasti snad by raději ustoupili a útočníkům přenechali svou novou vlast. Jsem však již napřed přesvědčen, že takové malomyslné návrhy nenajdou ohlasu v srdcích mých spoluobčanů. Mužové, kteří dovedou pochopiti dalekosáhlost cílů, jež měli na zřeteli zakladatelé France-Villu a mohli se podrobiti zákonům vzorného města, tito mužové jsou zajisté lidmi, kteří mají hlavu a srdce na pravém místě. Jako upřímní a bojovní zástupci pokroku učiní rádi všechno, aby zachránili tuto obec, která nemá sobě rovné, tento drahocenný památník, jenž zřízen byl za tím účelem, aby zlepšen byl osud lidí! Jejich povinností jest nasaditi svůj život za věc, kterou zastupovali.“

Bouřlivá pochvala následovala po těchto mužných slovech.

Různí řečníci připojili se k projevům plukovníka Hendona.

Doktor Sarrasin vyličoval nutnost, aby ihned byla zřízena obranná rada, která nezbytně v tajnosti zachovávajíc své plány měla z vlastní své moci učiniti nejnutnější opatření, což ihned bylo přijato.

Při zasedání přednesl ještě jeden člen městské rady, že bylo by žádoucno, aby pro první práce povolen byl prozatímní úvěr pěti millionů dollarů. Všechny ruce se zdvihly, aby schválily toto opatření.

O čtvrt na jedenáctou skončila schůze a již chtěli obyvatelé, vykonavše volbu vůdců, se vzdáliti, když najednou se něco stalo neočekávaného.

Na prázdné řečniště vyšvihl se neznámý muž velice podivného zevnějšku.

Muž ten zdál se býti jakoby kouzlem sem přinesen. Jeho energická tvář prozrazovala mocné rozechvění, kdežto svým chováním dával na jevo nejklidější odhodlanost.

Napolo rozedraný oblek plný špíny a bahna a dosud zakrvácené čelo svědčily, že prodělal mnoho nebezpečí.

Při jeho spatření všichni se zastavili. Zcela srozumitelným pohybem ruky poručil neznámý přítomným, aby mlčeli.

Kdo to jest? Odkud přišel? Nikomu, ba ani doktoru Sarrasinovi nenapadlo tázati se ho na to.

Jeho osobnost byla však brzy zjištěna.

„Uprchl jsem z Ocelového města,“ pravil, „kde pan Schultze odsoudil mne k smrti. Milosti božské mám co děkovati, že dostal jsem se až k vám, abych ještě včas pokusil se o zachránění vaše. Můj ctihodný, otcovský přítel, doktor Sarrasin, zajisté potvrdí, že možno důvěřovati Marcelu Bruckmannovi, ačkoliv můj zevnějšek činí mne i jemu samotnému nepoznatelným!“

„Marcele!“ zvolali doktor a Oktáv jakoby jedním hlasem.

Oba spěchali k němu.

Novým pohybem ruky zadržel je zpět.

Byl to opravdu zázračně zachráněný Marcel.

Právě když začal ztráceti vědomí, vyrazil mříž průplavu, a tu odnášel proud již jeho takřka neživé tělo. Na štěstí mříž ona zavírala také náspy Ocelového města; dvě minuty na to byl Marcel vyvržen na břeh potoka, nyní svobodný muž, jen jestliže zase nabude vědomí.

Celé hodiny ležel statečný mladý muž bez hnutí v temné noci a pusté krajině beze vší pomoci.

Když se zase vzpamatoval, byl již druhý den.

Pomalu vrátilo se mu zase vědomí. Díky Bohu, konečně dostal se ven z proklatého Ocelového města a nebyl již zajatcem! Všechny jeho myšlenky směřovaly nyní k doktoru Sarrasinovi, jeho přátelům, jeho krajanům.

„K nim! K nim!“ volal hlasitě.

S největším namáháním podařilo se Marcelovi povstati.

Deset mil dělilo ho od France-Villu, deset mil, které byl nucen uraziti bez železnice, bez koně a vozu opuštěnou krajinou kolem Ocelového města. Aniž by si popřál chvíli oddechu, prošel toto prostranství a o čtvrt na jedenáctou hodinu byl u prvních domů města doktora Sarrasina.

Zde vysvětlily mu již všechno plakáty na zdích. Dověděl se, že obyvatelé vědí o hrozícím jim nebezpečí; věděl však, že tito nemohou věděti, jak nebezpečí to jest blízkým, a tim méně, jakého druhu jest.

Panem Schultzem zamýšlená katastrofa měla se dostaviti ještě dnes večer v jedenáct hodin čtyřicet pět minut… A nyní bylo čtvrt na jedenáct!

Očekávalo ho ještě poslední napětí. Marcel hnal se městem, co mu jen síly stačily, a v deset hodin dvacet pět minut, právě když shromáždění chtělo se rozejíti, stál bez dlouhých dotazů na řečništi.

„Přátelé, ne za měsíc,“ zvolal, „ba ani ne za týden hrozí vám záhuba. Dříve nežli uplyne hodina, má dostaviti se neslýchaná katastrofa, při níž vaše město má býti zaplaveno deštěm železa, a ohně. Pravý pekelný stroj, jenž nese do dálky deset mil, nyní, co zde k vám mluvím, jest již proti vám namířen. Spatřil jsem jej svýma vlastníma očima! Ženy a děti ať hledají ochrany v nejpevnějších sklepeních nebo odveďte je zatím z města na hory. Všichni statní mužové jsou povinni připraviti se k hašení. Nyní jest oheň vaším jediným nepřítelem! Netáhnou proti vám ani armády, ani vojáci. Nepřítel, jenž vás ohrožuje, pohrdá takovými obyčejnými prostředky k útoku. Jestliže uskuteční se plány a výpočty muže, jehož moc nad zlem jest známa, jestliže pan Schultze po prvé se nemýlil, ve France-Villu najednou na stu místech vypukne požár! Na stu místech budeme nuceni současně zápasiti se zhoubným živlem. Ať se stane cokoliv, především třeba zachrániti obyvatelstvo, třeba by vaše domy, pomníky a v nejhorším případě celé město mělo zahynouti; ztrátu tuto může nahraditi čas a peníze!“

V Evropě byl by Marcel považován za šílence. V Americe však nepopírá se napřed žádný div vědy, třeba byl sebe více nepravděpodobným. Vyslechli klidně mladého inženýra a na pokyn doktora Sarrasina věnovali mu úplnou důvěru.

Zástup vyslechl ho, přesvědčen jsa více důrazem řečníkovým nežli jeho slovy, aniž by začal nové vyjednávání. Doktor Sarrasin ručil za Marcela Bruckmanna. To stačilo.

Hned byly dány potřebné rozkazy, k jichž rozšíření v okamžiku na všechny strany rozptýlili se četní poslové.

Z městských obyvatelů někteří vrátili se do svých domů a schovali se do sklepů, jsouce připraveni snésti všechny hrůzy bombardování; jiní spěchali pěšky, na koních a na vozech do polí a shromáždili se na prvních výběžcích Cascade-Mountů. Mezitím rozdělili se mužové na místa, udaná doktorem Sarrasinem, a přinesli vše, co mohlo přispěti k hašení požáru, totiž vodu, písek a prsť.

V zasedacím sále pokračovalo se v jednání v podobě rozmluv.

Tu však se zdálo, že Marcel najednou pojal myšlenku, která nechtěla mu z mozku vyjíti. Nemluvil více, ale rty jeho mumlaly toliko jediná slova:

„V jedenáct hodin čtyřicet pět minut! Bylo by to možným, aby onen proklatý Schultze zničil nás svým ďábelským vynálezem?“

Najednou vytáhl Marcel z kapsy zápisní knížku. Pokynul jednomu z mužů, aby zjednal úplné ticho a s rukou zimničně se chvějící napsal několik číslic na papír. Potom jeho čelo pomalu se vyjasnilo a jeho tvář byla zase veselou.

„Ah, přátelé,“ zvolal hlasitě; „buď lhou tyto číslice zde, aneb všechno, čeho se obáváme, rozplyne se v nic, jako tíže na prsou před výsledkem ballistického problemu, jemuž již dávno marně namáhal jsem se přijíti na kloub. Pan Schultze se mýlil. Nebezpečí nám hrozící jest toliko snem. Tentokráte všechny jeho vědomosti selhaly. Nemůže a nestane se nic z toho, co zamýšlel! Jeho hrozná střela poletí přes France-Ville, aniž by se k němu přiblížila, a je-li se ještě čeho obávati, pak nebezpečí to hrozí v budoucnosti!“

Co chtěl Marcel říci? Nikdo mu nerozuměl.

Tu mladý Elsasan vysvětlil udiveným posluchačům výsledek právě skončeného výpočtu. Jasným, posud slabě se chvějícím hlasem podával tak jasné důkazy, že musily přesvědčiti každého nezasvěcence. Bylo to světlo po tmě a klid po smrtelném strachu. Střela nejen že nemohla trefiti město doktora Sarrasina, ona nemohla vůbec „nikde“ dopadnouti. Byla určena k tomu, aby zmizela ve světovém prostoru!

Doktor Sarrasin zkoumal a potvrdil výpovědi Marcelovy a ukázal pak prstem na ciferník hodin, nacházejících se v sále.

„Za tři minuty se přesvědčíme,“ pravil, „zdali měl pravdu Schultze nebo Marcel Bruckmann! Milí přátelé, budiž však tomu jakkoliv, nelitujme učiněných opatření a neopomeňme ničeho, čím bychom mohli zničiti plány našeho nepřítele. Jeho rána mine se cílem, jak právě dokazoval Marcel, ale rána ta nebude poslední. Schultzeova zášť nebude potlačena, a on k vůli nezdaru nevzdá se dalších pokusů.“

„Pojďte!“ volal Marcel.

Všichni následovali ho na veliké prostranství.

Tři minuty uplynuly. Na věži bily hodiny tři čtvrti na dvanáct!

Za čtyři vteřiny na to letěl vysoko ve vzduchu temný předmět nad hlavami rozechvěného zástupu a rychle zmizel, jako nějaká myšlenka, s příšerným bzučením v dáli.

„Šťastnou cestu!“ zvolal Marcel s veselým smíchem. „Při takové počáteční rychlosti nemůže střela páně Schultzeova, která již nyní opustila hranici ovzduší, více dopadnouti na povrch zemský!“

Dvě minuty na to bylo slyšeti zahřmění, jako by vycházelo temné dunění z vnitřností země.

Bylo to zahřmění děla na Býčí věži, které bylo možno slyšeti teprv 113 vteřin po přeletění střely, jelikož tato hnala se s daleko větší, skutečně báječnou rychlostí dále.