ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ocelový řebřík sahal svým posledním stupínkem až k podlaze velikého, okrouhlého, na všechny strany uzavřeného sálu, jenž by byl úplně temným bez světla oslňujícího, jež vnikalo okrouhlým okénkem v podlaze. Tato skleněná tabule podobala se snad měsíci, jenž nacházeje se v opposici ke slunci, svítí plným svým leskem.

Úplné ticho panovalo mezi temnými a silnými zděmi. Oba mladí mužové se domnívali, že nacházejí se v předsíni nějaké hrobky.

Marcel mimovolně chvíli váhal, dříve nežli sklonil se nad ozářenou deskou. Blížil se konečně ke svému cíli. Zde konečně mělo se odhaliti jeho očím, jak pravilo mu neklamné tušení, tajemství, které příšerně vznášelo se nad Ocelovým městem!

Konečně přemohl toto váhání, které možno snadno si vysvětliti. Oktáv i on poklekli vedle skleněné desky a sklonili nad ní své hlavy, tak že mohli na všechny strany přehlédnouti prostoru, nacházející se pod nimi.

Tu spatřili hrozný, jako neočekávaný obraz.

Skleněná deska, na obě strany trochu konvexní, tedy čočce podobná, zvětšovala značně všechny předměty, které bylo možno pod ní vidět.

Zde byla tajná laboratoř pana Schultze. Silné světlo, které jako z lucerny majáku svítilo skleněnou čočkou, pocházelo od dvojnásobné elektrické lampy, která ve svém vzduchoprázdnem zvonci dosud hořela, jelikož mocný galvanický proud stále ji živil. Uprostřed pokoje v oslňujícím jasu seděla, lomem paprsků v čočce značně zvětšená — jako sfinx v Lybické poušti — nehybná lidská postava.

Kusy roztržené střely pokrývaly kolkolem podlahu.

Nebylo již žádných pochybností!… Byl to pan Schultze, jejž bylo posud možno poznati dle hrozného úsměvu kolem rtů, jakož i dle bílých zubů, byl to však Schultze v obrovské postavě, jejž výbuch jedné z jeho hrozných vražedných zbraní udusil a zároveň hrozným mrazem v kámen obrátil.

Král Ocelového města skláněl se trochu nad svým stolem s obrovským perem v ruce, jež podobalo se spíše oštěpu, a zdálo se, že dosud píše. Kdyby nebylo nehybného pohledu jeho rozšířených zornic a nehybnosti jeho úst, bylo by možno pokládati ho za živoucího. Jako mamutové, jež časem možno nalézti v ledu polárních končin, odpočívala zde tato mrtvola, která již celý měsíc byla skryta každému lidskému oku. Vedle ní nacházelo se všechno ve zmrzlém stavu, reaktivy ve zkušebných skleněných nádobách, voda v recipientech a rtuť v kuličkách teploměrů.

Marcel i při svém zděšení nad tímto pohledem cítil přece jakési uspokojení, že bylo mu popřáno přehlédnouti vnitřek laboratoře zvenčí, neboť v jiném případě byli by s Oktávem najisto překvapeni náhlou smrtí.

Ale jak mohla se státi tato hrozná událost? Marcel vypátral to velmi záhy, když seznal, že na podlaze rozptýlené kusy střely sestávají z drobných skleněných střepin. Vnitřní obal, jenž obsahoval tekutou kyselinu uhličitou v dusících střelách pana Schultze, sestával k vůli hroznému tlaku, jejž měl vydržeti, z tak zvaného ztvrdlého skla, výrobek to, jenž pevnost obyčejného skla převyšoval desetkráte až dvanáctkráte. Tento výrobek, jenž znám jest toliko krátkou dobu, má dosud úplně nevysvětlitelný nedostatek a sice ten, že bezpochyby následkem nějaké změny molekulů často beze vší patrné příčiny zdánlivě sám od sebe vybuchá. Snad přispěl k tomu také ohromný vnitřní tlak, že střela, přinesená do laboratoře krále Ocelového města, se roztrhla. Náhle osvobozená kyselina uhličitá způsobila, přesně dle fysických zákonů, když zase přešla v plynovou podobu, nesnesitelné klesnutí okolní teploty.

Jisto jest, že neštěstí toto dostavilo se jako blesk. Smrt překvapila pana Schultze v téže poloze, kterou měl v okamžiku výbuchu. Mrazem přes sto stupňů pod nulou byl ihned proměněn v mumii.

Jedna okolnost překvapila Marcela a sice, že král Ocelového města byl překvapen při psaní.

Co svěřoval asi papíru oním pérem, které dosud v ruce držel? Zajisté budilo by to zvědavost každého, seznati poslední slova, poslední myšlenky tak zvláštního muže.

Jak bylo by však možno dostati se k onomu papíru? Na to ovšem nebylo ani pomyšlení, aby vchod do labratoře byl usnadněn rozdrcením skleněné čočky. Kyselina uhličitá, upoutaná tam obrovským tlakem, najisto unikla by ven a každého živého tvora by obklopila a rychle udusila. Tímto způsobem šlo by se toliko vstříc jisté smrti a zajisté nebezpečí nebylo v žádném poměru s výhodami, které slibovalo zmocnění se této listiny.

Jelikož bylo skoro nemožné, mrtvole pana Schultze vyrvati poslední řádky psané jeho rukou, tož přece snad bylo možno přečísti je shora, jelikož lomem paprsků čočky zdály se zvětšenými a jako za dne byly osvětleny mocnou září dvou elektrických lamp.

Marcel znal ruku pana Schultze a po několika marných pokusech skutečně se mu podařilo přečísti následující řádky.

Jako vše, co pan Schultze napsal, měly také tyto více ráz rozkazu nežli nějaké instrukce.

„Rozkaz B. K. R. Z. vytrhnouti během čtrnácti dnů s uchystanou výpravou proti France-Villu. — Hned po dojití mého rozkazu mají býti mnou učiněná opatření provedena. — Tento pokus musí působiti tentokráte ničivě a jistě. — Nezměňte ani jediné písmeny na mých rozkazech. — Chci, aby France-Ville po čtrnácti dnech bylo mrtvým městem, a aby ani jediný jeho obyvatel nezůstal na živu. — Chci míti moderní Pompeje a rozšířiti takto hrůzu a zděšení po celém světě. — Bude-li můj rozkaz přesně vykonán, výsledku toho najisto se dosáhne.

Pošlete mně také sem mrtvoly doktora Sarrasina a Marcela Bruckmanna. — Chci je viděti a míti.

Schultz…“

Podpis byl nedokončený; e na konci a obvyklá křivá čára pod podpisem scházely.

Mlčky a bez hnutí stáli zde Marcel a Oktáv po nějakou dobu při tomto zvláštním divadle; byli uděšenými svědky povolání zlého ducha před věčný soud, ducha, jehož snahy rozplývaly se ve fantastičnosti.

Konečně však přece byli nuceni se odloučiti od této smutné scény. Oba přátelé, jsouce hluboce dojati, opustili sál nad příšernou laboratoří.

V hrobě tom, v němž nastane úplná temnota, až uhasnou lampy po přerušení elektrického proudu, měla mrtvola krále Ocelového města sama odpočívati, ztuhlá a vyschlá jako mumie z doby Faraonů, jež ani dvacet století nedovedlo převrátiti v prach…

Hodinu na to, když před tím zbavili pout Sigimera, jenž z nabyté svobody měl upřímnou radost, pospíchal Marcel s Oktávem z Ocelového města a zaměřili do France-Villu, kam večer šťastně se dostali.

Doktor Sarrasin pracoval právě ve svém kabinetu, když bylo mu oznámeno, že oba mladí muži se navrátili.

„Ať vstoupí,“ volal, „jen rychle sem!“

Jeho první slovo, když je spatřil, bylo:

„Nuže?“

„Doktore,“ odpověděl Marcel, „zprávy, které přinášíme z Ocelového města jsou takové, že zabezpečují nám klid na dlouhou dobu. Pana Schultze není více! Pan Schultze jest mrtev!“

„Mrtev!“ zvolal doktor Sarrasin.

Dobrý doktor stál zamyšleně a mlčky hodnou chvíli před Marcelem.

„Mé dobré dítě,“ pravil na to měkkým hlasem, „zajisté pochopíš, že tato novinka, která by mne měla potěšiti, jelikož zbavuje nás toho, co nejvíce zatracuji, totiž války a k tomu války nejzbytečnější a nejnespravedlivější, zajisté pochopíš, že naopak zpráva ta mne velmi zarmucuje? Proč tento muž s vynikajícím duševním nadáním musil býti naším nepřítelem? Proč neobětoval své vzácné vlastnosti blahu svých bližních? Co síly bylo zde promarněno, které s takovým prospěchem mohlo býti použito, kdyby byla se spojila s naší k všeobecnému blahu! Věz, co mně nejdříve napadlo, když jsi oznamoval: „Pan Schultze jest mrtev!“ Nyní však vypravuj, příteli, co víš o jeho náhlé smrti.“

„Pan Schultze,“ pravil Marcel, „nalezl svou smrt v tajemné laboratoři, kterou s ďábelskou chytrostí tak zařídil, že za jeho života kromě něho nemohl tam nikdo jiný vniknouti. Nikdo nevěděl o této laboratoři a proto bylo také nemožno, aby mu někdo přispěl svou pomocí. Padl jako oběť neslýchaného soustředění všech sil ve své ruce, které přikládal tak velikou váhu, aby byl on sám klíčem ke svému celému dílu, tohoto soustředění, které v hodinu Bohem ustanovenou obrátilo se proti němu a jeho dílu!“

„Nemohlo to jinak skončiti,“ odpověděl doktor Sarrasin. „Pan Schultze měl zásady velice klamné. Nejlepší vládou jest najisto ta, jejíž správce po své smrti snadno může býti nahrazen jiným a která nerušeně pracuje dále, jelikož v jejím stroji není žádné tajnosti.“

„Uvidíte, pane doktore,“ pravil Marcel, „že to, co stalo se v Ocelovém městě, jest nejlepším důkazem pro tato vaše slova. Vídal jsem velmi často pana Schultze u jeho psacího stolu, u střediska, z něhož vycházely všechny rozkazy, jichž Ocelové město poslouchalo, aniž by při tom někdo jiný byl na radu brán. Také smrt překvapila ho při obvyklém jeho zaměstnání, tak že měl na sobě všechny známky života a každým okamžikem jsem očekával, že přízrak ten mne osloví!… Vynálezce padl však jako mučedník svého vynálezu! Byl zničen jednou ze střel, kterými chtěl zahubiti naše město. Zbraň zlomila se v jeho ruce, právě když psal poslední slova rozkazu k útoku. Poslyšte!“

Marcel přečetl nahlas řádky psané rukou Schultzeovou, jež přinesl v opisu.

Na to doložil:

„Kromě toho přesvědčila mne o smrti pana Schultze také ta okolnost, že všechen život kolem něho vymřel. V Ocelovém městě přestalo všechno dýchati! Jako v čarovném zámku Popelky spánek všechno překvapil, všeliký ruch zastavil. Smrt pánova ochromila zároveň sluhy a měla dokonce vliv i na mrtvé stroje.“

„Ano,“ odpověděl doktor Sarrasin, „jest božská spravedlnost! Právě když zabýval se neslýchaným útokem proti nám, když pružiny příliš napial, musil pan Schultze podlehnouti!“

„Opravdu,“ odpověděl Marcel; „než nyní, pane doktore, nemysleme na minulost, ale na přítomnost. Smrt Schultzeova znamená pro nás mír. Znamená také záhubu jím utvořené a jinak obdivuhodné továrny a bezpochyby také její konec. Pošetilosti tak obrovských rozměrů, které král Ocelového města vymyslil, jí podkopaly půdu. S jedné strany jsa oslněn úspěchem, s druhé pak záští proti Francii a vám, dodal všem, o nichž se domníval, že jsou proti nám nepřátelského smýšlení, bez náležité záruky ohromnou spoustu zbraní. Při všem tom, ačkoliv zjištění těchto věcí může na sebe nechati dlouho čekati, myslím, že pevná ruka mohla by Ocelové město zase vzkřísiti a všech sil, které až dosud sloužily toliko ničení, použiti k lepším účelům. Pan Schultze má jediného vážného dědice, doktore, a dědicem tím jste vy. Jeho dílo nesmí zaniknouti. Ve světě každý rád si myslí, že toliko záhuba konkurující moci může míti nějakých výhod. Není tomu tak a jak doufám, budete s tím souhlasiti, že jest vaší povinností z tohoto nesmírného ztroskotání lodi zachrániti to, co pro blaho lidstva zachrániti možno. Tomuto úkolu chci se věnovati s největší ochotou.“

„Marcel má pravdu,“ pravil Oktáv, stisknuv ruku přítele, „a jsem ochoten pod jeho vedením pracovati, jestliže otec můj bude s tím souhlasiti.“

„Souhlasím, drahé děti,“ pravil doktor Sarrasin. „Ano, Marceli, kapitál nebude nám scházeti a v Ocelovém městě, vzkříšeném tvou pomocí, budeme míti arsenál přístrojů, jenž nás pro příště zabezpečí před každým útokem. A jako že se snažíme, abychom byli mezi všemi nejsilnějšími, budeme se také snažiti, abychom byli vždy spravedlivými a učili znáti dobrodiní míru a spravedlnosti všechny, kteří s námi přijdou do styku. Marceli, jaké to krásné sny! Uvážím-li, že část jich jen s tebou a prostřednictvím tvým mohu vyplniti, tážu se často sám sebe… ano, tážu se sama sebe, proč nemám dva syny… proč nejsi bratrem Oktávovým!… Nám třem nebylo by více nic nemožným!“