ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Mladí mužové očekávali nejméně nějakou otázku. Divili se tomu dokonce více, nežli kdyby byli bývali poplašeni výstřelem z ručnice.

Ze všech hypothes, které Marcelovi projely hlavou stran tohoto v smrtelný spánek pohrouženého města, zajisté neučinil si takovou, že by někdo mohl se ho zcela klidně tázati, co zde chce. Jeho podnik, jenž zcela jasným se zdál, bylo-li Ocelové město považováno za opuštěné, nabyl zcela jiného rázu, jestliže město to mělo dosud obyvatele. — Co v prvním případě bylo by jakýmsi archaeologickým podnikem, bylo by v druhém případě ozbrojeným přepadením sprostých zločinců.

Myšlenky ty doléhaly s počátku tak silně na Marcela, že zůstal beze slov státi.

„Wer da?“ opakoval hlas trochu netrpělivě.

Netrpělivost byla zajisté na místě. Kdo překonal tolik překážek, aby dostal se k těmto dveřím, při tom přelezl zdi a celé části města vyhodil do povětří, aniž by mohl dáti odpověď na jednoduchou otázku, za jakým účelem sem přišel, ten musil vzbudit jakési udivení.

Půl minuty Marcelovi stačilo, aby seznal choulostivost svého postavení, a proto ihned odpověděl:

„Jak chcete, přítel nebo nepřítel. Chci mluviti s panem Schultzem.“

Sotva že slova ta dozněla, když zaslechl pootevřenými dveřmi výkřik udivení.

„Ach!“

Marcel mohl při tom skulinou ve dveřích zpozorovati kus ryšavé brady, štětinatý knír a vytřeštěné oko. Dle těchto známek poznal Sigimera, svého bývalého strážce.

„Jan Schwartz,“ zvolal obr napolo zděšeně a napolo radostně. „Jan Schwartz!“

Neočekávané objevení se jeho vězně vzbuzovalo v něm stejné udivení, jako jeho tajemné zmizení.

„Mohu mluviti s panem Schultzem?“ opakoval Marcel, když kromě výkřiku nedostalo se mu jiné odpovědi.

Sigimer zakýval hlavou.

„Nemám žádných rozkazů!“ pravil. „Bez tohoto nesmí nikdo vstoupiti!“

„Můžete aspoň oznámiti panu Schultzemu, že jsem zde a že chci s ním mluvit?“

„Pan Schultze není zde. Pan Schultze odcestoval!“ odpověděl obr s nádechem lítosti.

„Kde jest? Kdy se zase vrátí?“

„Nevím! Stráž nebyla vystřídána. Nikdo nesmí vstoupiti bez rozkazu!“

Tyto kusé věty byly všechno, co Marcel mohl dostati ze Sigimera, jenž na všechny další otázky tvrdošíjně mlčel.

„Nač bychom déle prosili za dovolení, abychom mohli vstoupiti?“ pravil. „Dovolení to jednoduše si vezmeme!“

Opřel se o dvéře, aby je násilím otevřel. Avšak řetěz vydržel a jiný tlak, silnější nežli jeho, přivřel brzy křídlo, za nímž brzo slyšel zapadnouti obě závory.

„Za dveřmi jest asi více osob nežli jedna!“ pravil Oktáv, zahanben jsa tímto výsledkem.

Přiložil oko k vyvrtanému otvoru a zvolal najednou s udivením:

„Jest zde ještě jeden obr!“

„Snad Arminius?“ odpověděl Marcel.

Nyní také on podíval se úzkým otvorem.

„Ano, jest to Arminius, soudruh Sigimerův!“

Najednou jiný, zdánlivě s nebe přicházející hlas přiměl Marcela, že pozdvihl hlavu.

„Wer da?“ ozval se hlas.

Tentokrát byl to hlas Arminiův.

Hlava strážcova objevila se nade zdí, na kterou tento vylezl bezpochyby pomocí žebříku.

„Víte to již dávno dobře, Arminie!“ odpověděl Marcel. „Teď ku předu! Otevřete nebo ne?“

Ještě tuto větu ani neskončil, když najednou nad okrajem zdi objevilo se ústí ručnice. Ihned zarachotil výstřel a kule dotkla se okraje klobouku Oktávova.

„Jen počkej, však ti dám náležitou odpověď!“ zvolal Marcel, jenž pode dvéře vstrčil dynamitový náboj a na kusy je roztrhal.

Oktáv a Marcel, když byl průlom udělán, vnikli s karabinou v ruce a s nožem mezi zuby do parku.

Při kusu zdi, výbuchem utržené, skrze kterou právě sem vnikli, stál dosud žebřík, u jehož paty bylo viděti krvavé stopy. Avšak nebyl zde ani Sigimer, ani Arminius, aby hájili vchodu.

Před očima obou útočníků rozkládaly se zahrady v celé kráse své vegetace. Oktáv byl u vytržení.

„Toť velkolepé!“ pravil. „Než pozor!… Jděmež ku předu jako střelci… Tito žrouti kyselého zelí mohou býti schováni za některým křovím!“

Oktáv a Marcel se odloučili, a každý z nich běžel v jednu stranu před nimi se rozkládajícího stromořadí, kde pak dle hlavních zásad strategie pro boj jednotlivce postupovali opatrně od stromu ke stromu, od úkrytu k úkrytu.

Toto opatření bylo velice moudré. Sotva že urazili sto kroků, ozval se druhý výstřel. Kule odrazila kůru stromu, jejž Marcel právě opustil.

„Jen žádné šašky! Lehnout na zem!“ pravil polohlasně Oktáv.

Tento rozkaz ihned sám vykonal a lezl po kolenou a loktech až k druhému křovisku na pokraji místa, v jehož středu vypínala se Býčí věž. Marcel, jenž onoho pokynu ihned neuposlechl, dostal ještě třetí ránu a stěží zaskočil za kmen palmy, aby vyhnul se čtvrté ráně.

„Na štěstí střílejí tito chlapi jako vojenští nováčkové!“ zvolal Oktáv na svého průvodce, jenž byl asi třicet kroků vzdálen.

„Ticho!“ odpověděl Marcel očima i ústy. „Vidíš kouř v onom okně přízemí?… Tam schovali se ti lupiči!… Nyní však zatočím s nimi dle svého způsobu!“

Marcel v okamžiku vytrhl dosti dlouhý kůl za nejbližším křovím; pak svlékl svůj kabát, natáhl ho na kůl, nasadil na to svůj klobouk a zřídil takto polní strašidlo. Strašidlo to postavil pak na místo, na němž stál, tak že bylo viděti klobouk a rukávy, doplížil se k Oktávovi a pošeptal mu do ucha:

„Zaměstnávej nyní oba tím, že jednou vystřelíš na okno odtud a jednou z mého místa. Já sám vpadnu jim do týla!“

Marcel nechal nyní Oktáva stříleti a plazil se hustým křovím na okružním záhonu Býčí věže.

Uplynulo čtvrt hodiny, během které bylo bez výsledku vystřídáno asi dvacet kulí.

Marcelův kabát a klobouk byly do slova prostříleny jako řešeto, on však sám neutrpěl při tom ani nejmenší škody. Také Oktáv rozstřílel svou karabinou na hadry záslony v přízemí.

Najednou ztichla palba, a Oktáv slyšel napolo udušený hlas volati:

„Pomoc!… Držím ho pevně!“

Opustiti svůj úkryt, bez krytí spěchati přes okružní záhon a vlézti do okna bylo pro Oktáva činem půl minuty. Brzy na to seskočil dolů do místnosti.

Marcel a Sigimer, jsouce kolem sebe otočeni jako dva hadi, váleli se v zoufalém boji na podlaze. Překvapen jsa náhlým útokem nepřítele, jenž nepozorovaně otevřel za ním jedny dvéře, obr nemohl použiti svých zbraní.

Jeho obrovská síla činila ho přece hrozným protivníkem, a ačkoliv byl k zemi sražen, přece ještě stále doufal, že nabude převahy. Také Marcel dal na jevo neobyčejnou sílu a obratnost.

Bylo jisto, že boj skončí smrtí jednoho z obou zápasících, avšak zakročení Oktáva způsobilo, že zápas měl výsledek méně tragický. Sigimer, jsa uchopen dvěma pážemi a odzbrojen, byl spoután, tak že nemohl sebou více ani hnouti.

„Kde jest druhý?“ tázal se Oktáv.

Marcel ukázal na druhý konec světnice, kde Arminius ležel na pohovce, jsa úplně zalit krví.

„Dostal kuli?“ tázal se Marcel.

„Ovšem!“ odpověděl Oktáv.

Marcel přistoupil k Arminiovi.

„Jest mrtev!“ pravil.

„Na mou duši, zasloužil si to,“ prohodil Oktáv.

„Nyní jsme pány tohoto města,“ zvolal Marcel. „Nyní vykonáme pečlivou prohlídku. — Jděmež nejdříve do kabinetu pana Schultze.“

Z čekárny, kde odehrál se poslední nejvážnější děj, oba mladí muži šli celou řadou pokojů, které vedly ke svatyni krále Ocelového města.

Oktáv divil se všem těm divům, jež zde nalezl.

Marcel toliko se usmíval a otvíral za sebou všechny dvéře až k zelenému a zlatému salonu.

Myslil, že najde zde něco nového, nečekal však nikdy tak zvláštní obraz, jenž rozkládal se před jeho očima. Každý by se mohl domnívati, že hlavní pošta v Novém Yorku nebo Paříži byla vyloupena a že všechno bylo jedno přes druhé naházeno do tohoto salonu. Všude válely se dopisy a zapečetěné balíky ležely na psacím stole, na každém kusu nábytku a na podlaze. V této záplavě, bořil se člověk po kolena. Celá korespondence, týkající se peněžních záležitostí továrny anebo také jen vlastní osoby páně Schultzeovy, která každodenně sešla se v schránce na dopisy u parkovní zdi byla Sigimerem a Arminiem přesně sem dopravena a naplnila nyní soukromou pracovnu pánovu.

Co jen dotazů, bolestí, úzkostlivého očekávání, bídy a slz tajily v sobě tyto němé malé listiny s adresou páně Schultzeovou!

Co bylo zde millionů v papírových penězích, směnkách, pokázkách a rozmanitých účtech!… Vše to spalo nyní bez hnutí pro nepřítomnost jediné ruky, která měla právo roztrhnouti tyto slabé a přece neporušitelné obálky!

„Nyní třeba toliko nalézti tajné dvéře, vedoucí do laboratoře!“

Začal tedy odstraňovati knihy bohaté knihovny. Než nadarmo. Nepodařilo se mu znovu nalézti tajný vchod, kterým prošel dříve ve společnosti pana Schultze. Marně třásl všemi skříněmi a vylamoval je železnou tyčí, kterou vytrhl z krbu. Marně klepal na zeď, zdali by nezaslechl někde nějaký dutý zvuk. Bezpochyby Schultze, věda, že není samotným znalcem dveří, vedoucích do jeho laboratoře, dal je zazdíti.

Bylo však nutno opatřiti jiné dvéře.

„Kde však jsou?“ tázal se Marcel sám sebe. „Mohou býti jen zde, jelikoš Sigimer a Arminius přinášely dopisy do této místnosti. Po mém odchodu pan Schultze najisto zdržoval se v tomto salonu. Znám dosti dobře jeho zvyky, abych věděl, že po zazdění starého vchodu musil míti jiný v nejbližší blízkosti, chráněný před nepovolanými zraky… Nejsou snad padací dvéře pod kobercem?“

Koberec byl neporušený. Nevzali a neodstranili ho také s podlahy. Parketová podlaha, jejíž kostky byly jednotlivě prohlédnuty, neposkytovala nic podezřelého.

„Kdo ti praví, že vchod nachází se v této místnosti?“ tázal se Oktáv.

„Jsem si toho úplně jist!“ odpověděl Marcel.

„Pak ovšem nezbývá mně nic jiného nežli prohlédnouti strop!“ odpověděl Oktáv, vystoupiv na stolici.

Chtěl vylézti vzhůru po lustru a prohlédnouti pažbou karabiny růži, okolo něho se nacházející.

Sotva že Oktáv zachytil se pozlaceného lustru, spatřil, že tento k jeho nejvyššímu udivení klesá. Kus stropu povolil a zanechal za sebou zející otvor, z něhož vypadl lehký ocelový řebřík, sahající až k parketové podlaze.

Bylo to jako pozvání ke vstoupení.

„Tak vida! Již to máme!“ pravil Marcel klidně. Vyšvihl se pak na řebřík následován jsa svým společníkem.