ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Oktáv Sarrasin, syn doktorův, nebyl právě lenochem. Neměl zvláštního nadání, nebyl ani hezký, ani ošklivý, ani malý, ani veliký, ani rusovlasý, ani hnědovlasý. Byl vůbec ve všem prostředním. V koleji dostal obyčejně druhou cenu a dvě nebo tři menší ceny. Při zkoušce bakalářské dostal známku „dostatečnou“. Když byl jednou na Ústřední škole odmrštěn, byl přijat po druhé zkoušce s číslem 127. Náležel k oněm nerozhodným povahám, k oněm duchům, kteří jsou již spokojeni s nedokonalou jistotou, kteří jsou ve všem si nejisti a životem se ubírají jako měsíční paprslek. Lidé tohoto druhu podobají se korkové zátce na hřebenu vlny. Dle toho, vane-li vítr od severu či jihu, bývají zaháněni k točně nebo rovníku. Jejich karieru rozhoduje náhoda. Kdyby byl doktor Sarrasin neoddával se sám jistým klamům o povaze svého syna, byl by zajisté váhal psáti mu onen dopis; avšak trocha otcovské slepoty jest dovolena i nejlepším hlavám.

Na štěstí podlehl Oktáv hned na počátku svého vyššího studia nadvládě rázné povahy, jejíž trochu násilný, ale blahodárný vliv s neodolatelnou mocí na něho působil. Na lyceu Charlemaňském, kam poslal jej jeho otec za příčinou dokončení studií, uzavřel Oktáv vřelé přátelství s jedním ze svých soudruhů, Elsasanem Marcelem Bruckmannem, jenž byl sice o rok mladší nežli on, měl však nad ním tělesnou, duševní i mravní převahu.

Marcel Bruckmann, který již ve svém dvanáctém roce byl sirotkem, měl jako dědictví malý důchod, jenž právě stačil, aby mohl zaplatiti své kolejné. Bez Oktáva, jenž brával ho na prázdniny ke svým rodičům, byl by sotva kdy vykročil ze zdí lycea.

Bylo zcela přirozeno, že rodina doktora Sarrasina stala se brzy rodinou mladého Elsasana. Jsa povahy citlivé, přes zdánlivou chladnost, byl si vědom toho, že celý svůj život má zasvětiti těmto lidem, kteří nahražovali mu otce a matku. Bylo tedy zcela přirozeno, že naučil se upřímně ctíti doktora Sarrasina, jeho manželku a již zcela rozumnou dcerušku, ale veškerou svou vděčnost nedával na jevo slovy, ale spíše skutky. Uložil si totiž příjemný úkol, že ze Jeanny, která milovala studium, vychová mladou dívku s jasným rozumem, s pevným a soudným duchem; zároveň chtěl učiniti z Oktáva syna hodného svého otce. V dosažení tohoto cíle činil mu mladý muž mnohem větší překážky než mladá dívka, která na své stáří měla patrně nad svým bratrem převahu. Avšak Marcel si umínil, že oběma svým úkolům dostojí.

Marcel Bruckmann náležel k oněm statečným a rozvážným zápasníkům, které Elsasko každého roku vysílá k jich vyzkoušení do velikého víru pařížského života. Již jako hoch vynikal tělesnou silou a ohebností svalů rovněž tak, jako svými duševními schopnostmi. Byl uvnitř rovněž tak pevné vůle a podnikavý, jako zevnitř obrovské postavy.

Již ze školy osvojil si potřebu vždy se vyznamenati, při práci i ve hře s míčem, jako při tělocviku a v chemické laboratoři. Jestliže mu ušla cena jeho ročních žní, považoval ten rok za ztracený. Ve svém dvacátém roce byl tělem obr, plný života a činnosti, nejvýš napiatý organický stroj největší činnosti. Jeho intelligentní hlava budila pozornost vtipných pozorovatelů. Vstoupiv jako druhý do Ústřední školy, umínil si, že opustí ji jako první.

Oktáv měl jedině co děkovati jeho nezlomné a pro dva lidi stačící energii, že přijat byl do ústavu. Během roku Marcel jej „vycepoval“, a navykl jej vážné práci a krásnému sebevědomí výsledku. Marcel měl pro tuto slabou a vrtkavou povahu pocit přátelské soustrasti, asi takový, jaký může míti lev pro štěně. Měl z toho radost, když mohl tuto anemickou rostlinu posíliti přebytkem své životní šťávy a vedle sebe nechati ji nésti ovoce.

Válka roku 1870 překvapila oba přátele v tom okamžiku, kdy skládali své zkoušky. Jakmile bylo vyučování skončeno, Marcel, plný vlasteneckého bolu nad nebezpečím, jež hrozilo Štrasburku a Elsasku, vstoupil do 31. praporu pěších myslivců. Také Oktáv následoval jeho příkladu.

Těsně jedna vedle druhé stály obě přední stráže za hrozného obléhání Paříže. Marcel dostal u Champigny kuli do pravého ramene; u Buzenvalu byl střelen do levé eupaletty. Oktáv neměl žádného vyznamenání a také žádného poranění. Máme-li říci pravdu, nebylo to jeho vinou, jelikož vždy v ohni svého přítele následoval. Sotva šest metrů zůstal za ním. Avšak těchto šest metrů bylo také všechno.

Po uzavření míru a zahájení obvyklých prací oba studenti obývali společně dva sousedící pokoje v jednoduchém domě nedaleko ústavu. Neštěstí Francie, ztráta Elsaska a Lotrinska, vtiskly Marcelovi ráz úplné mužné vyspělosti.

„Jestiť věcí francouzské mládeže,“ pravil „napraviti chyby otců a tohoto účele možno dosíci toliko vytrvalou prací.“

O páté hodině obyčejně vstával a nutil Oktáva, aby jeho příkladu následoval. Doprovázel ho do ústavu a na procházce a nikdy ani na krok od něho neodstoupil. Když se vrátili domů, dali se do práce, při které tu a tam vykouřili dýmku tabáku a vypili koflík kávy. Na lůžko ubírali se v deset hodin s upokojeným ač ne spokojeným srdcem, jsouce nasyceni duševní stravou. Časem partie kulečníku, dobře volený divadelní kus, v delších přestávkách koncert konservatoře, jízda na koni až do lesa Verriereského, procházka v lese, dvakrát týdně zápas pěstní a šermování, toť byly jejich zábavy. Oktáv pokusil se několikráte sice vzepříti se tomuto pořádku a dal na jevo své náklonnosti k zábavám, jež možno méně doporučiti. Pravil, že by rád viděl Aristida Lerouxe, jenž rád meškával v pivovaře St. Michelském. Marcel vysmíval se však tak drsně podobným fantasiím, že tento raději od své záliby upustil.

Dne 29. října 1871 okolo sedmé hodiny večer seděli oba přátelé jak obyčejně u téhož stolu pod stínítkem společné lampy. Marcel zahloubal se tělem i duší do problému deskriptivní geometrie, Oktáv zabýval se velice pozorně pro něho daleko důležitější přípravou litru kávy. Prací tou s chutí se zabýval, jelikož takto denně měl příležitost na několik okamžiků zbaviti se hrozné nezbytnosti řešiti zmotané rovnice, úkoly, které dle svého náhledu až příliš často opakoval. Nechal prosakovati horkou vodu kapku po kapce skrze hustou vrstvu mleté mokky; byla to tichá zábava, která úplně ho uspokojovala. Jestliže píle Marcelova činila mu výčitky svědomí, tož cítil přece vždy nepřekonatelnou touhu, aby ho vyrušil aspoň svým žvatláním.

„Budeme nuceni koupiti si řádné sítko,“ pravil najednou. „Toto starožitné sítko nestojí již na výši civilisace.“

„Kup tedy sítko! Poslouží to aspoň k tomu, že nezabiješ každého večera hodinu při tomto vaření,“ odpověděl Marcel.

Znovu pohroužil se do svého problému.

„Klenutí má za intrados elipsoid o třech nestejných úhlech. Budiž ABDE základní elipsou, která má největší osu o A = a, prostřední osa však o B = b, kdežto nejmenší osa (o, o, o1) jest vertikální a rovná c, čímž klenutí jeví se býti stlačeným…“

V okamžiku tom bylo na dvéře zaklepáno.

„Dopis pro pana Oktáva Sarrasina,“ pravil domovník.

Možno si mysliti, jak milou byla tato změna mladému studentovi.

„Jest od mého otce,“ pravil Oktáv. „Poznávám jeho ruku… Jest to již pořádný dopis!“ doložil, potěžkávaje v ruce balík papíru.

Marcel věděl podobně jako on, že doktor mešká v Anglii. Když před osmi dny jel Paříží, byla přítomnost jeho oslavena sardanapalským obědem pro oba soudruhy v restauraci Palais-Royal, která dříve byla proslulá, nyní však vyšla z módy, avšak doktor Sarrasin dosud považoval ji za vrchol pařížské raffinovanosti.

„Pověz mně, co píše tvůj otec o hygienickém kongresu,“ pravil Marcel. „Byla to znamenitá myšlenka, že se tam odebral. Učenci francouzští velmi snadno chybují tím, že se osamocují.“

Marcel zahloubal se zase do svého problému:

„Extrados sestávají z elipsoidu prvnímu podobného, jenž mějž svůj střed pod o1 vertikály O. Po označení ohnisek tří hlavních elips F1, F2, F3 nakreslemež výpomocnou elipsu a hyperbolu, jichž společná osa…“

Výkřik Oktávův byl příčinou, že pozdvihl hlavu.

„Co se stalo?“ tázal se, spatřiv svého přítele bledého.

„Čti!“ pravil tento, jenž následkem došlé zprávy zdál se býti pomateným.

Marcel vzal dopis, přečetl jej do konce, přečetl jej ještě jednou, pohlédl na přiložené listiny a pravil:

„Toť podivné!“

Pak nacpal svou dýmku a zcela klidně ji zapálil. Oktáv pozoroval napiatě jeho rty.

„Věříš, že jest to pravda?“ tázal se chvějícím hlasem.

„Pravda?… Ovšem. Tvůj otec má příliš zdravý rozum a vědeckého ducha, nežli aby podlehl podobnému klamu. Ostatně jsou důkazy přiloženy a věc sama jest v jádru velice jednoduchá.“

Když dýmka byla řádně zapálena, Marcel dal se znovu do práce. Oktáv stál zde s chvějícíma se rukama, nejsa ani s to, aby připravil kávu; tím méně byl schopen nějaké logické myšlenky. Chtěl však dáti se do rozhovoru, aby se přesvědčil, že nesní.

„Je-li to však pravda, pak jsou naše poměry převráceny!… Víš-li pak, že půl milliardy jest opravdu obrovské jmění?“

Marcel pozdvihl hlavu a odpověděl:

„Obrovské jest to pravé slovo. Takové jmění není snad v celé Francii; několik takových jmění jest ve Spojených státech a pět nebo šest v Anglii a patnáct nebo dvacet v celém světě.“

„A k tomu ještě titul!“ zvolal Oktáv, „titul baroneta! Nikdy jsem netoužil po něčem takovém, jelikož však samo se to nabízí, třeba přiznati, že zní to mnohem elegantněji nežli pouhé jméno Sarrasin.“

Marcel vypustil před sebe hustý kotouč dýmu, ale neřekl ani jediného slova. Tyto kotouče dýmu hovořily zcela jasně: „Pah!… Pah!“

„Nikdy bych najisto tak nejednal,“ pokračoval Oktáv dále, „jako mnozí lidé, kteří přivěšují ku svému poctivému jménu nějaké to slovíčko nebo kupují si papírový markyzát! Míti však pravý titul, jenž zcela platně zanesen jest mezi peery Veliké Britanie a Irska, aniž by mohl vzbuditi pochybnosti neb nějaké námitky, jak ostatně zhusta se stává…“

Dýmka opakovala stále: „Pah… pah!“

„Můj drahý, říkej si o tom, co chceš,“ pokračoval Oktáv vřele dále, „ale krev jest přece něco zvláštního, jak říkají Angličané.“

Zarazil se trochu při pohrdlivém pohledu Marcelově a vrátil se zase k millionům.

„Pamatuješ se,“ pokračoval dále, „že náš profesor mathematiky Binome v první hodině každého školního roku pravidelně opakoval, že půl milliardy jest mnohem větší číslice, nežli aby lidský duch mohl učiniti si nějakou představu, kdybychom nemohli ji graficky zobraziti?… Víš zajisté dosud, že člověk, kdyby každou minutou utratil jeden frank, potřeboval by přes tisíc roků, aby tuto částku utratil. Ah! opravdu… jest to přece jenom zvláštní pocit, když může člověk o sobě říci, že jest dědicem půl milliardy franků!“

„Půl milliardy franků!“ zvolal Marcel, více jsa rozčilen touto řečí než věcí samotnou. „Víš-li pak, jak byste s tím nejlépe naložili? Měli byste částku tu darovati Francii na zaplacení válečné náhrady! Bylo na ni třeba jen desetkrát tolik!“

„Pro všechny svaté nezmiňuj se před mým otcem o podobné myšlence!“ zvolal poděšeně Oktáv. „Byl by s to ji vykonati! Již vidím, jak podobnou myšlenkou se zanáší… Souhlasil bych, aby částka ta věnovala se státu, ale úroky z ní musili bychom aspoň podržeti!“

„Tak vida, jsi, aniž bys o tom měl tušení, pravým kapitalistou!“ odpověděl Marcel. „Přece mně však něco praví, můj ubohý Oktáve, že by pro tebe lepší bylo, ba snad i pro tvého otce, jenž má dosud zdravý mozek i smysly, kdyby toto obrovské dědictví bylo omezeno na menší rozměry. Raději bych viděl, kdybys měl se svou malou sestrou důchod 25 tisíc liber sterlinků ročně než tuto horu zlata!“

Chopil se zase své práce.

Také Oktáv nemohl zůstati nečinným a začal přecházeti proto tak prudce po pokoji, že přítel jeho, stav se poněkud netrpělivým, pravil k němu konečně:

„Učinil bys lépe, kdybys šel na vzduch! Tohoto večera nehodíš se k ničemu!“

„Máš pravdu!“ odpověděl Oktáv, jenž s radostí chopil se tohoto dovolení, aby se vyhnul všeliké práci.

Chopiv se rychle klobouku, seběhl se schodů a nacházel se na ulici. Když učinil deset kroků, zastavil se pod plynovým kandelábrem, aby ještě jednou přečetl dopis otcův. Cítil potřebu přesvědčiti se, že skutečně bdí.

„Půl milliardy!… Půl milliardy!“ opakoval stále. „Toť nejméně 25 millionů ročních důchodů!… Dá-li mně otec ročně jen jeden na živobytí, jen půl, jen čtvrtinu, byl bych nejvýš šťastným! S penězi možno mnoho věcí začíti! Zajisté dovedl bych jich rozumně upotřebiti! Vždyť nejsem přece žádný pitomec!… Byl jsem přece přijat v Ústřední škole!… Kromě toho mám predikát!… Dovedu jej také nositi!“

Při chůzi spatřil se ve skle výkladní skříně.

„Budu míti dům a koně!… Také Marcel jej bude míti. Od okamžiku, kdy jsem bohat, jest to totéž jako by on to byl. Toť věc samozřejmá!… Půl milliardy!… Baronet!… Toť podivné; nyní, když to přišlo, zdá se mně, že jsem na to čekal. Vnitřní hlas mně pravil, že nejsem k tomu ustanoven, abych věčně sedel u knih a luštil rovnice!… Ať jest tomu jakkoliv, jest to přece jenom krásný sen!“

Oktáv, zabývaje se těmito myšlenkami, procházel se podél arkád ulice Rivoli. Přišel na Elysejská pole, zahnul kolem rohu ulice Royal a dostal se na boulevard. Dříve se díval lhostejně na výkladní skříně s rozkošnými výklady, jež považoval za zbytečné věci, které byly mu lhostejny. Dnes však se před nimi zastavil a s radostným rozechvěním cítil, že všechny tyto poklady budou mu náležeti, jestliže se mu toho zachce.

„Pro mne,“ pravil, „otáčejí hollandské pradleny svá vřetena, pro mne vyrábějí továrníci elboefští svá nejjemnější sukna, hodináři zhotovují nejpřesnější chronometry, vyzařuje lustr opery své moře světla, znějí housle a zpěvačky mohou se ukřičeti do ochraptění! Pro mne pěstují se plnokrevní koňové v konírnách a stkví se ve svém lesku Café Anglais!… Paříž jest má!… Měl bych snad vypraviti se na cesty? Neměl bych snad navštíviti svou baronii v Indii? Mohl bych tam zakoupiti pagodu a modly z bronzu a slonoviny zaplatiti vyšší cenou nežli jest tržní!… Pak opatřil bych si slony!… Lovil bych tygry!… A což rozkošné zbraně!… Překrásný člun!… Člun? Nikoliv — opatřil bych si důkladnou parní jachtu, která by mne dopravila, kam by se mně zachtělo, a dle mé vůle by se zastavila nebo odplula!… Jelikož jsem nyní u páry, musím přece o všem podati zprávu matce. Což abych odejel do Douai?… Nyní jest však vyučování… oh! oh! vyučování — mohu také jednou scházeti. Avšak Marcel musí o tom věděti. Pošlu mu telegram! Zajisté pochopí, když za takých okolností chci spatřiti svou matku a svou sestru.“

Oktáv vstoupil na telegrafní stanici a oznámil svému příteli, že odjíždí a že za dva dni se vrátí. Pak vzal fiakr a dal se dovézti na Severní nádraží.

Jakmile ocitl se ve vagonu, pokračoval ve svém snění.

O druhé hodině ranní Oktáv tiše zazvonil u dveří domu svých rodičů — u nočního zvonku — a uvedl v rozčilení tichou čtvrt Aubettu.

„Kdo jest asi nemocen?“ ptali se strýcové ze sousedství od okna k oknu.

„Doktor není v městě!“ zvolala stará služka ze svého okénka v nejhořejším poschodí.

„Já to jsem, Oktáv!… Pojďte mně otevříti, Francino!“

Když byl deset minut čekal, mohl Oktáv vstoupiti do domu. Jeho matka a sestra Jeanne přiběhly nakvap v nočním obleku, aby se dověděly příčiny, proč tak neočekávaně je navštívil.

Hlasitě přečtený dopis doktorův rozluštil ihned tuto hádanku.

Paní Sarrasinová nebyla okamžik sebe mocna. Objala svého syna i svou dceru, plačíc radostí. Zdálo se jí, že patří jim nyní celý svět a že nemůže nikdy neštěstí postihnouti mladé, kteří mají nyní několik set millionů. Ostatně ženy jsou mnohem více nežli mužové k tomu stvořeny, aby snesly velké změny osudu. Paní Sarrasinová přečtla dopis svého manžela ještě jednou, řekla si v duchu, že jest to jeho starostí, aby rozhodl nad osudy jejími a její dětí, a klid vrátil se zase do jejího srdce. Jeanne těšila se z radosti své matky i svého bratra; její třináctiletá fantasie nesnila však o žádném větším štěstí, než jakého užívala v tomto malém domě, kde život klidně a radostně jí plynul mezi vyučováním učitelů a laskáním rodičů. Nedovedla si nikterak představiti, proč o několik balíků bankovek více mělo by v jejím životě způsobiti zvláštní změnu, a proto budoucnost neznepokojovala jí ani na okamžik.

Paní Sarrasinová, která provdala se velice mladá za učence, jenž byl úplně oddán svým tichým studiím, měla v úctě choutky svého muže, jejž něžně milovala, ačkoliv mu někdy dobře nerozuměla. Jelikož nedovedla sdíleti štěstí, jež doktor Sarrasin v práci nacházel, cítila se někdy trochu osamělou po boku tohoto pilného badatele a věnovala proto svou lásku a své naděje tím spíše svým dětem. Snila pro ně vždy skvělou budoucnost a domnívala se, že budou nejvýš šťastnými. Oktáv, nepochybovala o tom ani dost málo, byl povolán ještě k vyšším úkolům.

Od jeho vstoupení do Ústřední školy povýšena byla skromná a užitečná akademie k vychování mladých inženýrů v její představě na školu k výchově slavných mužů. Její jediné znepokojení spočívalo v tom, že považovala své malé jmění za překážku, které slavnou budoucnost jejího syna tísní a může také jednou uškoditi příštímu postavení její dcery. Nyní seznala z dopisu svého muže, že takových obav může nyní se sprostiti. Teď byla zcela upokojena.

Matka i syn ztrávili větší část noci při hovoru a kutí plánu, kdežto Jeanne s přítomností spokojená a o budoucnost se nestarající usnula na pohovce.

Konečně chystali se oba k odpočinku.

„Neřekl jsi mně ničeho o Marcelovi,“ pravila paní Sarrasinová k svému synovi. „Sdělil’s mu obsah dopisu otcova? Co tomu říkal?“

„Oh!“ odpověděl Oktáv, „vždyť znáš Marcela! Jest více nežli mudrc, toť stoik! Myslím, že ulekl se nad výší tohoto dědictví a sice jen stran nás; jeho znepokojení netýkalo se však otce, jehož hluboké vědecké vzdělání, jak pravil, jej uspokojuje. U všech rohatých, co týče se však tebe, matko, Jeanny a zejména mne, netajil se nikterak, že menší dědictví, asi 25.000 liber sterlinků ročních důchodů by mu bylo milejší…“

„Marcel má snad do jisté míry pravdu,“ odpověděla paní Sarrasinová, podívavši se na svého syna. „Náhlé štěstí přináší často některým povahám velké nebezpečí!“

Jeanne právě se probudila. Zaslechla poslední slova své matky.

„Pamatuješ se, matko,“ pravila protírajíc si oči a zaměřivši do své komůrky, „pamatuješ se, jak jsi mně řekla jednoho dne, že Marcel má vždycky pravdu? Věřím ve vše, co řekl náš přítel Marcel!“

Na to objala Jeanne svou matku a odešla.