ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Postavení Marcelovo bylo skutečně velice těžké. Co mohl činiti, jehož hodiny života byly sečteny a jenž se zapadajícím sluncem viděl blížiti se snad poslední svou noc?

Nespal ani okamžik — ne tak ze strachu, že se již neprobudí, jak pravil mu pan Schultze — ale jelikož jeho myšlenky nemohly se odloučiti od France-Villu, jemuž hrozila děsná katastrofa.

„Co mám dělat?“ tázal se sám sebe několikráte. „Zničiti ono dělo? Vyhoditi do povětří věž, která je nese? Jak bych mohl to dokázati? Prchnouti!… Prchnouti, když pokoj můj hlídán jest těmito dvěma obry? A kdyby se mně podařilo dostati se z Ocelového města před hrozným 13. zářím, jak mám odstraniti hrozící neštěstí?… Budiž! Nemohu-li naše milé město obhájiti, mohu přece zachrániti jeho obyvatele, dostanu-li se k nim včas s voláním: „Prchněte! Prchněte okamžitě! Jest vám určeno zahynouti bídně ohněm a železem. Prchněte všichni!“

Pak vzaly myšlenky Marcelovy jiný směr.

„Bídácký Schultze!“ myslil si. „Připustíme-li, že přehnal ničivou moc své střely a že nemůže celé město zasypati neuhasitelným ohněm, tož přece nelze o tom pochybovati, že jen jediná rána velikou jeho část obrátí v popel! Jest to pekelný stroj, který vymyslil, a toto hrozné dělo vrhne svou střelu, i při veliké vzdálenosti mezi oběma městy, najisto do vytčeného cíle. Počáteční rychlost, která předčí obyčejnou rychlost dvacetkráte! Asi deset tisíc metrů aneb půldruhé hodiny za vteřinu! Jest to skoro třetina rychlosti, s jakou země se otáčí na rovníku! Jesti to možno skutečně?… Ano, ano!… Jestliže jen jeho dělo hned při první ráně se neroztrhne!… To však se nestane, neboť zhotoveno jest z kovu, jehož odpor proti roztržení jest takřka nekonečný! Darebák ten zná přesně polohu France-Villu. Aniž by opustil svůj brloh, namíří svou rouru s matematickou jistotou a střela, jak předpověděl, padne do prostřed nešťastného města! Jakým způsobem bych měl oznámiti to nešťastným obyvatelům?“

Marcel, když den zase nastal, nezavřel oka. Opustil tedy své lůžko, na něž marně položil se ve své zimničné bezesnosti.

„Tedy až příští noci,“ pravil. „Katan ten chce mně uspořiti smrtelných muk a proto čeká, až unavením spánek mne přemůže!… Co potom?… Jaký způsob smrti mne asi určil? Chce mne snad zavražditi při spaní vdýcháním kyanovodíku? Nebo chce snad nechati tajně vniknouti do mého pokoje kyselinu uhličitou, které může vyrobiti jakékoliv množství? Nepoužije snad plynu toho spíše v tekutém stavu, jak užívá ho ve svých skleněných střelách a jehož náhlé měnění se v látku vzdušnou způsobuje mráz skoro sto stupňů? Druhého dne z rána ležela by pak na mém místě místo silného, vyvinutého těla plného života suchá, zmrzlá a zkostnatělá mumie!… Ah, jaké to neštěstí!… Ať mé srdce uschne, ať ztuhne můj život při onom nesnesitelném mrazu, jen když byl by zachráněn můj přítel doktor Sarrasin, jeho rodina, Jeanne, má drahá Jeanne! Jen k vůli ní musím prchnouti… A také uprchnu!“

Promluviv toto poslední slovo, Marcel, ačkoliv mohl se nyní domnívati, že jest uvězněn, mimovolně vložil ruku na kliku u dveří.

Dveře k jeho největšímu udivení se otevřely; jako dříve mohl jíti dolů do zahrady na procházku.

„Ah,“ pravil, „jsem toliko vězněm v ústředním sadu, nikoliv však ve svém pokojíku! To již něco znamená!“

Sotva že Marcel ocitl se venku, zpozoroval, že při své zdánlivé svobodě nemůže učiniti ani dva kroky bez dozoru obou mužů, kteří úplně vyhovovali historickým nebo spíše předhistorickým jménům Arminius a Sigimer.

Již častokráte tázal se sám sebe, když je při procházce potkal, jaká jest vlastně služba těchto dvou obrů v šedé uniformě s býčím krkem, herkuleskými svaly a načervenalou tváří s hustým šedým plnovousem.

Nyní ji znal. Byli výkonnými orgány rozsudků páně Schultzeových; při tom byli jeho tělesnou stráží.

Oba obři měli ho stále na očích, líhali u dveří jeho pokoje a šli mu v patách, když sešel dolů do parku. Bohaté vyzbrojení revolvery a dýkami zabezpečovalo ještě více výsledek jejich úlohy.

Jinak byli němi jako ryby. Marcel pokusil se sice několikráte zapřísti s nimi rozhovor, ale nedostal jiné odpovědi leda výhrůžného pohledu. Ano i nabízený džbán piva, o němž mohl směle se domnívati, že bude neodolatelným, ukázal se býti bezúčelným. Po pozorování, patnáct hodin trvajícím, seznal toliko jedinou náruživost svých strážců, jedinou, a sice dýmku, z které stále kouřili, když krok za krokem ho sledovali. Mohl snad Marcel využitkovati této jejich slabosti? Dosud to nevěděl a nedovedl si to také nijak představiti, avšak přísahal v duchu, že uteče, a proto musil míti na zřeteli i nejnepatrnější věci, které by jeho útěku mohly prospěti.

Čas ubíhal. Co měl však podniknouti?

Byl si jist, že při nejmenším odporu nebo pokusu o útěk dostane dvě kule do hlavy.

I kdyby ho kulky minuly, nacházel se přece uprostřed trojnásobného ohražení, jež hlídáno bylo trojnásobnou řadou stráží.

Marcel, jako starý chovanec ústřední školy, dle svého zvyku vyložil si svůj úkol přesně matematicky.

Uvážíme-li, že jeden muž hlídán jest dvěma zcela bezohlednými chlapy, kteří vynikají nad něho tělesnou silou a kromě toho jsou po zuby ozbrojeni, může se především jen o to jednati, jak ujíti pozornosti těchto očí Argusových. Je-li toho dosaženo, třeba prchnouti z opevněného místa, jehož vchody jsou střeženy co nejpřísněji…

Stokráte kladl si Marcel tyto otázky a stokráte seznal, že nemožno je rozluštiti.

Jest těžko rozhodnouti, zdali jen nebezpečí jeho postavení napialo nejvyšší měrou jeho vynalézavost či zdali pouhá náhoda poskytla mu možnost vyváznouti.

Již druhého dne, když Marcel po parku se procházel, mimovolně povšiml si zvláštního keře, jenž zelenal se na jednom záhonu.

Byla to smutná, vysoká rostlina se střídavými, jednotvárnými a našpičatělými listy, s velikými fialovými zvonkovitými květy, na zdřevnatělém stonku.

Marcel, jenž zabýval se botanikou jen tak mimochodem, domníval se, že poznal na ní příznaky druhu solaneí. Zcela beze všeho úmyslu utrhl jeden lístek, jejž při chůzi rozkousal.

Nemýlil se. Jakási těžkost údů, spojená s pocitem dávení, dokázala mu, že nalezl zde přirozenou laboratoř pro rulík zlomocný, to jest jeden z nejprudších narkotik.

Stále se po parku potloukaje, dostal se k malému jezeru, jež sahalo k jihu parku; na svém konci plnilo vodopád, jenž byl otrocky napodoben dle vodopádu v Bouloňském lesíku u Paříže.

„Kde má však odtok voda tohoto vodopádu?“ tázal se Marcel sám sebe.

Vodopád vytékal především do koryta malé říčky, která po četných záhybech mizela na hranici parku.

Tam tedy musil býti odtok; dle vší pravděpodobnosti řeka odtékala podzemním průplavem, jenž za Ocelovým městem svlažoval okolí.

Marcel měl tušení, že zde třeba hledati bránu k útěku.

„Což je-li průplav uzavřen železnou mříží?“ namítl mu hlas opatrnosti.

„Kdo nikdy nevsadí, nevyhraje! Pilníky nebyly k tomu vynalezeny, aby byly jimi pilovány korkové zátky, a nejlepších pilníků jest zde hojnost!“ odpověděl ironický hlas v jeho nitru, hlas, jenž plodí rychlá rozhodnutí.

Za dvě minuty byl Marcelův plán hotov. Myšlenka — možno-li ji takto nazvati — myšlenka ho napadla, která snad ukáže se býti neuskutečnitelnou; chtěl se však přece pokusiti o její provedení, jestliže před tím smrt ho nezachvátí.

Vrátil se tedy jako by náhodou k onomu keři a utrhl z něho dva nebo tři listy tak, že jeho strážcové musili si toho povšimnouti.

Na to odebral se do svého pokojíka, usušil na ohni listy, rozemnul je rukama a přimísil je do svého tabáku.

Marcel k svému vlastnímu udivení probudil se zase vždy ráno také po šest následujících dnů. Což snad pan Schultze, jejž nyní již nevídal a jejž při svých procházkách nikdy nepotkal, upustil od svého úmyslu? Ne, zajisté ne, jako že nezřekl se svého úmyslu zničiti město doktora Sarrasina.

Marcel použil tedy dosud mu darovaného života a každodenně opakoval svůj kousek. Rozumí se, že ho ani z daleka nenapadlo, aby sám kouřil rulík; proto rozdělil svůj tabák na dva balíky, z nichž jeden určil k své denní potřebě, drahý pak k svému každodennímu kousku. Jednalo se mu především o to, aby vzbudil pozornost Arminia a Sigimera. Jako vášniví kuřáci musili si konečně zapamatovati keř, s něhož trhal své listy, a učiniti jednou pokus, jakou chut dodává tabáku tato přísada.

Jeho výpočet byl správný a kýžený následek dostavil se takřka s mechanickou nezbytností.

Šestého dne — den před osudným 13. zářím — spatřil Marcel konečně k svému největšímu upokojení, když náhodou podíval se po oku dozadu, že také jeho oba strážci natrhali si jistou zásobu oněch listů.

Brzy na to viděl, jak je při ohni sušili, pak v hrubých dlaních rozemleli a přimísili k svému tabáku. Zdálo se, že již napřed mají zálusk na tento požitek.

Chtěl snad Marcel Arminia a Sigimera toliko uspati? Ne. Vždyť nestačilo mu, aby se vyhnul toliko jejich bdělosti. Musil také nalézti prostředků, aby mohl ve vodě šťastně dostati se skrze průplav, třeba byl tento dlouhý několik kilometrů. Také tento prostředek měl Marcel stále na zřeteli. Ovšem že tento pokus mohl v deseti případech devětkráte potkati se s nezdarem, avšak obět ta zdála se mu nepatrnou při nebezpečí, které každou hodinou hrozilo jeho životu.

Přiblížil se večer a zároveň s večerem doba jídla, jakož i doba jeho obvyklé poslední procházky. Nerozlučný trojlístek odebral se do parku. Aniž by váhal, aniž by ztratil jediného okamžiku, Marcel na oko beze všeho úmyslu zaměřil do budovy, vystavěné v háječku totiž do atelieru pro modely. Tam posadil se na osamělou lavci a začal kouřiti.

Arminius a Sigimer, kteří měli své dýmky stále po ruce, posadili se ihned na blízkou lavici a vypouštěli před sebe hustá oblaka dýmu.

Narkotický účinek brzy se dostavil.

Již po pěti minutách potáceli se tito dva těžcí Teutoni jako dva medvědi ve své kleci. Jejich oči zastřeny byly mlhou, v uších jim hučelo; na jejich tváři střídala se jasná červená barva s barvou třešňovou; ruce klesly jim bez vlády dolů a hlavy sklonily se dozadu na opěradlo lavice.

Brzy válely se dýmky na zemi.

Posléze hlasité chrápání přimísilo se ku štěbetání ptáků, jež zdrželo věčné léto v parku Ocelového města.

Marcel čekal na tento okamžik. Možno si představiti, s jakou netrpělivostí, neboť příštího večera v jedenáct hodin čtyřicet pět minut mělo zmizeti s povrchu zemského France-Ville, panem Schultzem zkáze zasvěcené.

Marcel spěchal do atelieru pro modely. V této ohromné prostoře bylo celé museum: hydraulické stroje, lokomotivy, parní stroje, lokomobily, pumpy, turbiny, vrtací stroje, lodní stroje, lodní rumpály, vše za několik milionů, pravá mistrovská díla. Zde byly uloženy dřevěné modely každého kusu, jenž byl kdy zde zhotoven od založení továrny páně Schultzeovy, a jak samo sebou se rozumí, nescházely zde modely pro děla, torpéda a střely.

Noc byla tmavá a zvláště příznivá smělému podniku, o nějž mladý Elsasan chtěl se pokusiti. Mezitím co dělal přípravy k útěku, chtěl také zničiti museum modelů Ocelového města. Ah! kéž mohl by zároveň zničiti hroznou, nezničitelnou Býčí věž s kasematou a dělem! Na to však nebylo možno ani pomysliti.

Marcelovou první starostí bylo vybrati si malou ocelovou pilku, s kterou mohl by propilovati železo; vzal ji ze skříně s různými nástroji a schoval ji do kapsy. Pak zapálil sirku a hodil ji hořící do kouta sálu, kde byly nakupeny výkresy a lehké modely z vrbového dříví. Potom odešel.

Krátce na to šlehaly již okny plameny, živené lehce zápalnými látkami. Ihned ozval se poplašný signál; elektrické zvonky oznamovaly nehodu po celém Ocelovém městě a se všech stran hnali se sem hasiči se svými parními stříkačkami.

V okamžiku tom objevil se pan Schultze, jehož přítomnost mohla všem dělníkům dodati více odvahy.

Během několika minut měly kotle již plnou expansi a obrovské stříkačky vrhaly do výhně své mocné proudy vod. Vrhaly celou potopu na zdi, ba i na střechu domu pro modely. Oheň překonal však tuto vodu, která se vypařila, nemohouc hasiti, a brzy byla celá stavba zachvácena jasnými plameny. Již po pěti minutách nabyl požár takových rozměrů, že nebylo již možno jej opanovati. Pohled na tento požár byl stejně velkolepý jako hrozný.

Marcel schován jsa v koutě, nespustil s očí pan Schultze, jenž povzbuzoval své lidi jako při dobývání nepřátelského města. Než nadarmo: oheň klidně hlodal na své kořisti a budově, která stála v parku o samotě, hrozila úplná záhuba.

Když také pan Schultze se přesvědčil, že z budovy nelze ničeho zachrániti, zvolal najednou jasným hlasem:

„Deset tisíc dollarů odměny tomu, kdo zachrání model číslo 3175, jenž nachází se pod skleněnou kopulí středu budovy!“

Tento model byl vzorkem panem Schultzem zdokonaleného děla a byl pro něj daleko cennějším než kterýkoliv model jiný.

Aby mohl býti model zachráněn, bylo třeba projíti ohnivým deštěm a vstoupiti do ovzduší, v němž dýchání bylo vůbec nemožným.

Každému hrozilo nebezpečí, že v ohni zůstane. I při lákadlu deseti tisíc dollarů neodpověděl nikdo na volání pana Schultze.

V tom předstoupil jakýsi muž.

Byl to Marcel.

„Půjdu,“ pravil.

„Vy!“ zvolal pan Schultze.

„Já!“

„Vězte, že neuvaruje vás to rozsudku smrti, který byl nad vámi pronesen.“

„Nemyslím na to, aby byl ode mne odvrácen, ale myslím toliko na zachránění drahého modelu!“

„Nuže jdi!“ odpověděl pan Schultze; „přísahám v případě, že se ti to podaří, že oněch deset tisíc dollarů vyplatím tvým zákonitým dědicům.“

„Na to počítám!“ odpověděl Marcel.

Pro případ požáru bylo vždy připraveno několik Galibertových přístrojů, s nimiž bylo možno odvážiti se i do takových plynů, v nichž není možno dýchati. Marcel použil již takového přístroje, když chtěl kdysi před smrtí zachrániti malého Karla, syna paní Bauerové.

Takový přístroj, naplněný vzduchem několika atmosfér, byl upevněn mu na záda. Maje svorku na nose a náhubek kaučukové roury mezi pysky, vnikl směle do kouře.

„Konečně!“ pravil. „V nádržce mám zásobu vzduchu na čtvrt hodiny!… Dejž Bůh, aby stačila!“

Rozumí se, že Marcelovi ani zdaleka nenapadlo vynésti z plamenů model Schultzeova děla. S nebezpečím života běžel nyní sálem kouřem naplněným skrze spoustu sršících jisker a praskajících trámů, jež takřka divem ho ušetřily, a právě v okamžiku, kdy střecha se sřítila, vyrazivši překrásné ohnivé paprsky, jež vítr vyhnal až k oblakům, unikl protějšími dveřmi sálu, jež otvíraly se do parku.

Běžeti přímo k malé říčce, seběhnouti s jejího břehu až k neznámému odtoku, jenž měl ho zachrániti z Ocelového města, a beze všeho dlouhého uvažování vrhnouti se do vody — vše to bylo pro Marcela činem toliko několika okamžiků.

Proud rychle strhl ho do vodního koryta, jež bylo asi sedm nebo osm stop hluboké. Nemusil dbáti na žádný směr, jelikož proud vedl ho jako nit Ariadny. Brzy také zpozoroval, že vtažen byl do úzkého průplavu, jakousi dlouhou rourou, která byla vodou úplně vyplněna.

„Jak dlouhá jest asi tato roura?“ tázal se Marcel sama sebe, „na tom vše spočívá! Nejsem-li za čtvrt hodiny venku, dojde mně vzduch a osud můj jest rozhodnut!“

Marcel uchoval si úplně svou chladnokrevnost. Proud hnal ho bez ustání ku předu po deset minut, načež narazil na odpor.

Byla to železná mříž, zadělaná skobami do zdi.

„Věděl jsem to napřed!“ pravil k sobě Marcel.

Hned vytáhl z kapsy pilku a začal pilovati na závoře.

Za pět minut toho mnoho nedokázal. Marcel dýchal již jen s velikými obtížemi. Vzduch v nádržce, jenž byl již velice prořídlý, proudil mu nyní jen v nedostatečné míře. V uších začalo mu hučeti, krev hnala se mu do očí, hlava ho pálila a vše nasvědčovalo, že dostaví se mrtvice. Dosud ještě vzdoroval; chvílemi zadržoval dech, aby zbylého kyslíku co možná nejméně spotřeboval, ale závora posud sebou ani nehnula.

V okamžiku tom pilka vypadla mu z ruky.

„Bůh nemůže býti proti mně!“ myslil si.

Chopil se mříže oběma rukama silou, kterou propůjčuje toliko pud sebezachování.

Mříž povolila. Závora byla zlomena a proud unášel s sebou dále nešťastného Marcela, jenž byl již napolo udušen a jen s největším namáháním ssál ze své nádržky poslední zbytek vzduchu.

*

Druhého dne, když lidé páně Schultzeovi vnikli do budovy ohněm úplně zničené, nenalezli pod ssutinami a žhavým popelem ani nejmenších zbytků lidského těla. Bylo zrejmo, že statečný dělník stal se obětí své dobré vůle. Ti, kteří ho z dílny blíže znali, nedivili se tomu nikterak.

Vzácný model nemohl býti tedy zachráněn, avšak také muž, jenž znal tajemství krále Ocelového města, nebyl již mezi živými.

„Nebesa jsou mně svědkem, že jsem chtěl ho ušetřiti všelikých smrtelných muk,“ pravil pan Schultze k svému upokojení. „Ostatně uspořím takto deset tisíc dollarů!“

Toť byla celá pohřební řeč nad mladým Elsasanem!