ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dne 13. září jen několik hodin před okamžikem, ustanoveným panem Schultzem ku zničení France-Villu — ani guvernér ani obyvatelé města neměli ani nejmenšího tušení o hrozícím jim děsném nebezpečí.

Bylo sedm hodin večer.

Zakryté hustými oleandry a tamarišky, prostíralo se příjemné město podél svahu Cascade-Mounts, mezitím co krátké vlny Tichého oceánu tiše odrážely se od jeho mramorového nábřeží. Ulice, pečlivě polévané a svěžím mořským vánkem provívané, poskytovaly veselý a živý obraz. Stromy, které je zastiňovaly, hučely v tichém šelestění. Trávníky skvěly se nejnádhernější zelení. Na pěkných záhonech květiny otvíraly své kalichy a vydychovaly líbeznou vůni. Ano i domy ve svém bílém čistém hávu zdály se spokojeně usmívati se. Vzduch byl klidný a obloha modrá jako nekonečné more, které lesklo se na konci dlouhých ulic.

Cestující, jenž by náhodou dostal se do města, divil by se zdravému vzezření obyvatelů a čilému ruchu, panujícímu v ulicích. Právě zavřeny byly v jednom domě se nacházející akademie malířská, sochařská a hudební, kromě veřejné knihovny, v kterýchž ústavech konaly se znamenité kursy navštěvované vždy jen malým počtem žáků, tak že každý jednotlivec tím větší prospěch z toho měl. Zástup lidí, opouštějících tyto ústavy, způsoboval tu a tam pravou překážku v dopravě; avšak ani při tom nebylo slyšeti netrpělivého volání nebo surového křiku. Vše mělo ráz klidu a uspokojení.

Ne ve středu města, ale nedaleko břehu oceánu zřídila si rodina Sarrasinova útulné obydlí. Zde hned na počátku — dům jeho náležel k budovám, jež byly nejdříve dokončeny — usadil se doktor Sarrasin se svou manželkou a svou dcerou Jeannou.

Oktáv, neočekávaný milionář, zůstal raději v Paříži, nyní však neměl Marcela, jenž mu byl vždy poručníkem.

Oba přátelé od té doby, co bydlili spolu v Rue du Roi-de-Sicile, přišli si skoro úplně s očí.

Když doktor se svou manželkou a dcerou vystěhoval se na pobřeží oregonské, zůstal Oktáv jako samostatný muž v Paříži. Brzy zanedbával vždy víc a více školu, na níž dle přání svého otce měl v studiích pokračovati, a hanebně propadl při poslední zkoušce, kterou Marcel složil s vyznamenáním.

Až dosud byl Marcel kompasem ubohého Oktáva, jenž nikdy nedovedl si raziti cestu sám. Hned po odjezdu mladého Elsasana začal v Paříži žíti velkopansky. Větší část svého času ztrávil na kozlíku kočáru se čtyřmi koňmi, jen ustavičně se proháněl mezi avenue Marigny, kde nyní bydlil, a různými jízdárnami uprostřed města. Oktáv Sarrasin, jenž ještě před třemi měsíci sotva dovedl se udržeti v sedle koně z jízdárny, jež tehdáž na hodinu si najímal, stal se náhle jedním z mužů Francie, kteří byli do tajností hippologie co nejlépe zasvěceni. Tohoto vzdělání nabyl od najatého anglického štolby, jenž dovedl ho úplně opanovati bohatstvím svých odborných vědomostí.

Krejčí, sedláři, obuvníci zaměstnávali ho v ranních hodinách. Jeho večery náležely malým divadlům a zcela novým společenským sálům, jež otevřeny byly na rohu ulice Trouchet a kterým dával Oktáv proto přednost, že nacházel zde lidi, kteří aspoň jeho penězům prokazovali pocty, jichž by nikdy svými zásluhami nedosáhl. Svět zdál se mu zde býti ideálem vznešenosti. Podivným způsobem vykazoval seznam hostů ve skvostném rámci jen cizí jména. Velezvučných titulů byla zde hojnost, tak že při čtení jich mohl se každý domnívati, že nachází se v předsíni heraldické posluchárny. Když jsme však vnikli hlouběji, musili jsme se domnívati, že byli jsme mimovolně přeloženi do živé ethnologické výstavy. Zdálo se, že daly si zde dostaveníčko všechny velké nosy a žluté pleti Starého a Nového světa. Tyto kosmopolitické postavy objevovaly se sice v šatu nejvýš pečlivém, při tom však patrná záliba pro světlobarevné látky prozrazovala stálou snahu černých a žlutých plemen, zevnějškem svým pokud možno nejvíce podobati se „bledým tvářím“.

Oktáv zdál se býti uprostřed těchto dvourukých malým bohem. Jeho slova byla citována, jeho nákrčníky byly napodobeny a jeho úsudky ctěny jako články víry. On pak, omámen jsa tímto kadidlem, ani nepozoroval, že při každé příležitosti přicházel toliko o peníze. Někteří členové klubu, rození Orientalové, zdáli se činiti jisté nároky na pozůstalost bégumy. Ostatně dovedli dosti značné částky její pomalu, ale jistě dostati do svých kapes.

Za těchto okolností stará pouta mezi Oktávem a Marcelem brzy se uvolnila. Oba přátelé sotva že v dlouhých mezerách vyměnili mezi sebou dopisy. Jaká společnost mohla ještě býti mezi pilným dělníkem, jenž spěl toliko za svým cílem, své duševní vědomosti co nejvíce zdokonaliti, a mladým, na své bohatství pyšným a hezkým mužem, jenž měl plnou hlavu historií z klubu a konírny?

Známo, že Marcel opustil hlavní město Francie především proto, aby pozoroval kroky pana Schultze, jenž právě založil Ocelové město, soka France-Villu, na témž neodvislém území Spojených států a později aby vstoupil do služeb krále Ocelového města.

Oktáv vedl lenošivý život plný zábav celé dva roky. Konečně však odebral se, nasytiv se všech těch prázdných věcí a promarniv několik millionů, zase k svému otci, krok to, jenž jej zachránil ještě o dvanácté hodině před záhubou, méně fysickou jako spíše mravní. Nyní bydlil v domě doktorově ve France-Villu.

Jeho sestra Jeanne, pokud bylo možno souditi dle jejího zevnějšku, vyvinula se v krásnou dívku. Nyní, jsouc devatenáct roků stará, po čtyřletém pobytu v nové vlasti dávala na jevo všechny vynikající vlastnosti Američanek ve spojení s něhou Francouzek. Její matka nejednou se vyjádřila, že teprv od té doby, co každé hodiny stýká se se svou dcerou, naučila se znáti plnou něhu její důvěrných styků.

Paní Sarrasinová od doby návratu svého ztraceného syna, svého korunního prince, syna svých nadějí byla tak úplně šťastnou, jak vůbec jenom možno, neboť cítila se býti účastnicí všech dobrodiní, která její muž při svém nesmírném bohatství mohl udíleti a také skutečně uděloval.

Tohoto večera mel doktor Sarrasin u svého stolu dva své nejlepší přátele, plukovníka Hendona, starý zbytek z odštěpenské války, jenž tehdáž ztratil jednu ruku u Pittsburgu a jedno ucho u Seven-Oaksu, avšak svou partii šachu hrál rovněž tak dobře, jako kdokoliv jiný, a pana Lentze, generálního ředitele vyučování v novém městě.

Rozmluva točila se kolem administračních městských záležitostí, jakož i o výsledcích, jichž bylo docíleno v různých veřejných ústavech, školách, nemocnicích a výpomocných pokladnách.

Pan Lentz dle programu doktorova, v němž bylo také vykázáno místo vyučování náboženství, zařídil několik národních škol, v nichž za hlavní úkol učitelů bylo pokládáno vyvíjeti ducha dětí, při čemž tento byl podrobován jakémusi intellektuelnímu tělocviku, který byl co nejvíce přizpůsoben přirozenému rozvoji jeho schopností. S dětmi zacházelo se tak, že byly učeny milovati jisté odvětví vědy, dříve nežli byly jím přecpány, čímž předešlo se mělkým vědomostem, které dle Montaigna „plavou toliko na povrchu mozku“, nepřecházejí do vědomí a nečiní nikoho ani chytřejším ani lepším. Později, po přípravě rozumně vedené, dostaví se sama sebou směrodatná a mnohoslibná cesta dalšího vzdělání.

V této době nacházelo se ostatně France-Ville v nejlepším rozkvětu jak hmotném, tak i intellektuelním. Zde sešli se nejlepší učenci z obou polokoulí země. Umělců, jako malířů, sochařů a hudebníků, jež přivábila sem dobrá pověst města, bylo zde hojnost. Pod takovými mistry vzdělávala se dospívající mládež a slibovala, že tento kousek Ameriky obklopí ještě větším leskem. Bylo možno právem předpokládati, že tyto nové Athény francouzského původu zastíní všechna ostatní města.

Zároveň vyučovalo se na středních školách vedle obvyklých předmětů také vědám vojenským. Při odchodu z ústavu znali žáci vedle zacházení se zbraní také zásady taktiky a strategie.

Plukovník Hendon, když o tomto předmětu se mluvilo, vyslovil se také velice pochvalně o mladých rekrutech.

„Jsou již,“ pravil, „zvyklí velkým pochodům, namáhání a všem tělesným cvičením. Naše armáda pozůstává ze všech zbraně schopných mužů města a kdyby jednou měl nastati den, ukázali by se najisto všichni jako vycvičení a kázně znali vojáci.“

France-Ville ovšem žilo v nejlepší shodě se sousedními státy, jež dovedlo si zavděčiti, když však jedná se o vlastní zájem, nabývá nevděk vždy vrchu; proto doktor Sarrasin a jeho přátelé drželi se vždy zásady: „Pomoz si sám a pak ti Pánbůh také pomůže!“ Proto spoléhali vždy jen sami na sebe.

Večeře blížila se již ke konci, dessert byl odbyt a dámy, dle anglosaského zvyku, jenž nabyl zde platnosti, opustily stůl i pokoj.

Doktor Sarrasin, Oktáv, plukovník Hendon a pan Lentz pokračovali v započaté zábavě a mluvili o nejdůležitějších otázkách politické oekonomie, když vstoupil sluha a podal doktorovi noviny.

Byl to „New-York Herald“. Tento velevážený list již dříve zmínil se blahosklonně o založení a později o rozvoji France-Villu, tak že první osobnosti města z jeho sloupců poznávaly úsudek veřejnosti o svém podniku. Toto sdružení šťastných, svobodných a ve svém obmezeném území zcela neodvislých mužů mělo také dosti závistníků; jestliže obyvatelé france-villští v Americe měli na jedné straně přátele, tož bylo také dost nepřátel, kteří proti nim útočili. „New-York Herald“ byl však na jejich straně a neopomenul také vysloviti jim veřejně svou úctu a obdiv.

Doktor Sarrasin rozmlouvaje roztrhl pásku na novinách a jako stroj podíval se na první článek časopisu.

Jak však podivil se hned při prvních řádcích, které nejprve pro sebe a pak k největšímu udivení a nejhlubšímu rozhořčení svých přátel hlasitě přečetl:

„V Novém Yorku, dne 8. září. — V příštích dnech hrozí býti nejsurovějším způsobem porušeno uznané mezinárodní právo. Dovídáme se z nejlepšího pramene, že v Ocelovém městě konají se nejrozsáhlejší přípravy ku přepadení a zničení France-Villu, kteréž město jest francouzského původu. Nevíme, zdali Spojené státy vůbec mohou neb jsou povinny zakročiti v tomto boji, jenž hrozí vypuknouti mezi latinským a saským plemenem; my však neváháme všem počestným mužům oznámiti toto hrubé zneužití moci. Kéž France-Ville nepromešká ani jediné hodiny, aby se připravilo k obraně, atd.“