ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Doktor Sarrasin, když přišel ke čtvrtému zasedání hygienického kongresu, mohl pozorovati, že všichni jeho kollegové uvítali ho se zvláštní úctou. Až dosud ctihodný lord Glandover, rytíř podvazkového řádu, jenž byl nominálním předsedou shromáždění, stěží dal si tolik práce, aby povšiml si osobní přítomnosti francouzského lékaře.

Tento lord byl osobou vynikající, jejíž úkolem bylo zahajovati nebo zavírati zasedání a úplně jako stroj udíleti slovo oněm řečníkům, kteří byli zaznamenáni na listině před ním ležící. Měl obyčejně pravou ruku v otvoru svého zapiatého svrchníku — ne snad proto, že spadl s koně — ale zkrátka proto, že někteří angličtí sochaři tuto nepohodlnou posici zvolili pro bronzové sochy některých státníků.

Bledá oholená tvář s osamocenými červenými skvrnami, vlásenka z pýru, vysoce se vypínající nad dunivým patrně čelem, tvořily postavu velice komickou a zároveň neobyčejně škrobenou, Lord Glandover pohyboval se celý najednou, jako by byl udělán ze dřeva nebo papírové massy. Dokonce i jeho oči škubaly sebou pod klenutím svých důlků jen trhaně, jako oči nějaké loutky nebo nějakého panáka.

Při prvním představení předseda hygienického kongresu pozdravil doktora Sarrasina s milostivým snížením se, což mohlo se přeložiti asi takto:

„Dobrý den, nepatrný muži!… Jste to tedy vy, který, aby vydělal kousek živobytí, koná tak malé práce s nejmenšími přístroji?… Musím zajisté míti ostrý zrak, abych poznal na stupních živoucích bytostí tak hluboko pode mnou stojícího tvora… Posaďte se do stínu mé velebnosti, dovoluji vám to!“

Dnes uvítal ho lord Glandover s nejpřívětivějším úsměvem a ve zdvořilosti šel dokonce tak daleko, že nabídl mu prázdné místo na své pravé straně.

Ostatně také všichni ostatní členové kongresu povstali ze svých míst.

Jsa udiven těmito známkami neobyčejné pozornosti a jsa přesvědčen, že počitadlo krevních kuliček při bližším ohledání zdálo se jeho kollegům mnohem důležitějším vynálezem, nežli jak bylo na první pohled možno souditi, přijal doktor Sarrasin nabízené mu místo.

Avšak všechny jeho illuse vynálezcovy zmizely, když lord Glandover s neobvyklým pohybem, že mohl z toho dostati rovný krk, sklonil se k jeho uchu a pravil:

„Dovídám se, že jste mužem ohromného jmění? Slyšel jsem, že jste 21 millionů liber sterlinků těžký?“

Lord Glandover byl celý zoufalý, že tuto hezkou v mase a kostech zosobněnou částku nechal až dosud bez povšimnutí.

„Proč neřekl jste mně to hned?!… Na mou věru, nebylo to hezké! Člověk nemá se vysazovati tak klamnému podezření!“

Doktor Sarrasin, jenž ve svém citu necítil se ani o halíř cennějším než při dřívějších sezeních, tázal se sám sebe, jak zpráva jeho se týkající mohla již tak se rozšířiti, když jeho soused, doktor Ovidius z Berlína, zašeptal mu se strojeným úsměvem:

„Stal jste se takovým boháčem jako Rothschild!… ,Daily Telegraph‘ přináší tuto zprávu! Má nejhlubší poklona!“

Podal mu číslo časopisu z téhož dne. Zde bylo možno čísti v rubrice „Směs“ následující, z čehož bylo možno jasně poznati pisatele:

„Obrovské dědictví. — Slavná, dosud nevyzdvihnutá pozůstalost bégumy Gokool nalezla nyní pravého dědice obratností a přičiněním pánů Billows, Green a Sharp, solicitorů v Londýně, 93, Southampton row. Šťastným majitelem 21 millionů liber sterlinků, jež uloženy jsou v Anglické bance, jest jistý francouzský lékař doktor Sarrasin, o jehož pěkném pamětním spise, který předložil hygienickému kongresu v Brightonu, podali jsme teprv před několika dny zprávu. Po velikém namáhání a marném pátrání, čehož vypočítávání utvořilo by skoro román, podařilo se Mru. Sharpovi nezvratně dokázati, že doktor Sarrasin jest jediným žijícím potomkem baroneta Jeana Jacquesa Langévola, druhého manžela bégumy Gokool. Tento miláček Štěstěny pochází, jak všechny listiny dokazují, z malého francouzského města Bar-le-Duc. Za příčinou převzetí majetku třeba vyplniti ještě některé nepatrné formality. Žádost byla již kancléřskému úřadu podána. Jest to zajisté podivné seskupení okolností, které na hlavu francouzského učence kromě anglického predikátu nahromadily poklady celé řady indických radžů. Štěstěna mohla zvoliti také někoho méně schopného a proto možno se těšiti tomu, že tak ohromné jmění dostalo se do rukou, které najisto dovedou ho co nejlépe použiti.“

Byl to zvláštní odporný pocit, jejž ucítil doktor Sarrasin při rychlém rozšíření se své záležitosti; nebyly tím vinny malé nepříjemnosti, které jako pronikavý znalec lidí napřed tušil, než cítil se sám sníženým důležitostí, která této záležitosti se přikládala; najednou zdál se býti sám sobě zmenšeným vůči obrovské výši svého kapitálu. Jeho práce, jeho osobní zásluhy — jež on sám nepovažoval za nepatrné — mizely nyní v tomto okeánu zlata a stříbra, ano i v očích jeho soudruhů. Neviděli v něm více neúnavného badatele, jemného, osvíceného ducha a bystrého vynálezce, viděli v něm toliko půl milliardy. Kdyby byl býval krtičnatým mrzákem z Alp, surovým Hottentotem, nějakým dosti hluboce pokleslým člověkem, na místě nejuctihodnějšího zástupce lidského pokolení, jeho „váha“ byla by zůstala stejnou. Lord Glandover užil pravého slova: „vážil“ 21 millionů liber sterlinků, nic více a nic méně.

Tato myšlenka ho sklíčila; Uvagres, jenž pozoroval jej se zcela vědeckou zvědavostí, aby viděl, jak vyjímá se „půlmilliardář“, zpozoroval s udivením, že jeho tvář pokryla se jakousi truchlivostí.

Byla to však pouze prchavá slabost. Velikost účelu, jemuž chtěl věnovati neočekávané poklady, předstoupila před doktora a vyjasnila zase jeho tahy. Očekával klidně konec přednášky doktora Stevensona z Glasgowa o výchově blbců a vyprosil si pak slovo k poznámce.

Lord Glandover ihned mu je udělil, dokonce před doktorem Ovidiem, jenž byl dříve ohlášen. Byl by mu je udělil, i kdyby celý kongres tomu se vzpíral, kdyby všichni učenci celé Evropy opřeli se takové protekci! Z hlasu předsedy bylo možno zcela jasně to poznati.

„Pánové,“ pravil doktor Sarrasin, „chtěl jsem vlastně čekati ještě několik dní, dříve než bych vám oznámil nečekané štěstí, které mně připadlo, abych vám pak vyložil další následky, jež tento případ může míti pro vědu. Jelikož však tato věc bez mého přičinění se roznesla, zdálo by se to snad zamlouváním, kdybych nevyslovil se o pravosti nebo přehnanosti těchto zpráv… Ano, pánové, jest skutečně pravda, že mně zákonitě připadla značná částka, částka ,několika set millionů‘, které jsou nyní uloženy v Anglické bance.

Mám vám snad teprv připomínati, že za těchto poměrů považuji se toliko za fideiního komisaře vědy? (Veliká sensace). Mně vlastně kapitál ten nepatří, patří lidstvu, pokroku! (Pohnutí, volání a jednohlasné výborně! Celý kongres vstává, jsa nadšen vyjádřením, jež právě vyslechl.) Nezahanbujte mne svou pochvalou pánové. Neznám ani jediného stoupence vědy, ani jediného, jenž by byl hoden tohoto krásného jména, jenž by na mém místě neučinil totéž. Kdož ví, zdali nejsou tací morousové, kteří se budou domnívati, že takové jednání zaviněno jest spíše sebeláskou než oddaností vznešeným účelům?… (Ne, ne!) Na tom však mnoho nezáleží! Mějmež na zřeteli poslední. Prohlašuji zde jednou pro vždy a beze vší zákulisní myšlenky: půl milliardy, kterou náhoda dala do mých rukou, není mým majetkem, ale majetkem vědy. Chcete býti parlamentem, jenž ustanoví příslušný rozpočet?… Nemám v sebe dostatečné důvěry, že bych mohl sám vše provésti. Ustanovuji vás za soudce; sami rozhodněte, jak by tento poklad mohl býti co nejlépe zužitkován!“ (Hurá! Obrovské rozčilení. Všeobecné delirium.)

Celý kongres byl vzhůru. Někteří jeho členové ve svém nadšení vylezli na stoly. O professora Turnbulla z Glasgowa zdá se pokoušeti mrtvice. Doktor Cicogna z Neapole sotva dechu popadá. Toliko lord Glandover uchovává důstojnost a veselý klid, jenž přísluší jeho hodnosti. Jest ostatně úplně přesvědčen, že doktor Sarrasin vesele toliko se baví a nemá ani v nejmenším úmysl provésti tento nejvýš výstřední plán.

„Je-li mně dovoleno,“ pokračoval řečník, když zjednal poněkud ticho, „je-li dovoleno sděliti s vámi projekt, jenž by byl schopen rozvinutí a zdokonalení, navrhuji vám následující.“

Zde kongres, jenž nabyl zase chladnokrevnosti, poslouchal s nábožnou pozorností.

„Pánové, mezi příčinami nemocí, příčinami bídy a smrti, jež nás obklopují, jest jedna, která dle mého soudu zasluhuje největší pozornosti; jsou to bídné zdravotní poměry, jimiž trpí většina lidí. Nahromaďují se v městech, v bytech v nichž jest nedostatek vzduchu, a světla jež jsou nezbytnými podmínkami života a zdraví. Toto nahromadění lidí stává se dosti zhusta skutečným plemeništěm nákazy. Ti, kteří při tom nenacházejí smrti, jsou přece na svém zdraví poškozeni; jejich produktivní síly ubývá a společnost ztrácí takto spoustu práce, které by jinak výhodně mohla použiti. Proč pak, pánové, neměli bychom proti tomuto zlu použiti jednou nejmocnějšího prostředku přemlouvání, totiž vlastního příkladu? Proč bychom neměli jednou spojiti všechny síly své, všechny své vědomosti, abychom vypracovali a provedli plán vzorného města, jež vyhovělo by nejpřísnějším vědeckým požadavkům?… (Ano, ano! pravda!) Proč bychom neměli tedy kapitál, s nímž můžeme volně naložiti, k tomu použiti, abychom toto město vystavěli a predstavili je světu jako praktický vyučovací předmět?…“ (Ano, ano! — Bouřlivá pochvala.)

Členové kongresu, jako by byli napadeni nakažlivým šílenstvím, tisknou si vzájemně ruce, běží k doktoru Sarrasinovi, vyzdvihují ho a nosí ho vítězoslavně po sále.

„Pánové,“ pokračoval doktor, když se mu podařilo zmocniti se zase svého místa, „do tohoto města, jež každý z nás svým duševním zrakem před sebou již hotové vidí a které během několika málo měsíců může se uskutečniti, do tohoto města zdraví a blahobytu pozveme pak na návštěvu všechny národy, rozšíříme jeho plán a popis ve všech jazycích a přivoláme do něho řádné rodiny, jež chudoba a nedostatek práce vypudily z přeplněných zemí. Také tací — nebudete se diviti, když na to myslím — jež vnitřní poměry donutily k ukrutnému vyhnanství, nalezli by u nás místa pro svou činnost, k úrodnému rozvinutí svých duševních sil; přinesli by nám mravní poklady, jež mají mnohem větší cenu než zlaté nebo diamantové doly. Vystavíme zde prostorné školy, v nichž mládež, vychovaná dle moudrých zásad, jež všechny mravní, tělesní a intellektuelní schopnosti vypěstují, pojistí nám pro budoucí časy mnohoslibnou generaci.“

Musíme se zříci popisu nadšeného poplachu, jenž po tomto sdělení následoval. Pochvalné výkřiky, „hurá, hip, hip!“ střídaly se po celou čtvrt hodiny. Sotvaže doktor Sarrasin zase se posadil, lord Glandover znovu k němu se sklonil a blýskaje očima, zabručel mu do ucha:

„Dobrá spekulace!… Počítáte na výtěžek z městských daní?… Zcela jistý to podnik, jakmile jen zaveden a chráněn jest vybranými jmény… Všichni nemocní a napolo uzdravení budou chtět tam bydleti!… Doufám, že mně zabezpečíte pěkné stavební místo, viďte?“

Ubohý doktor, rozhněván jsa tvrdošíjností, s jakou podkládaly se jeho nejlepším úmyslům sobecké pohnutky, chtěl tentokráte jeho Vznešenosti odpovědíti, když najednou slyšel, jak místopředseda navrhl poděkování, jež mělo býti aklamací vysloveno, a sice původci lidumilných návrhů, jež shromáždění právě vyslechlo.

„Kongresu brightonskému,“ pravil, „bude to k věčné cti, že tato myšlenka zde se zrodila. K vytvoření jí bylo třeba nejvýš jasného rozhledu ve spojení s velikým srdcem a neslýchanou štědrostí. A přece nyní, kdy tato myšlenka byla vyslovena, skoro se divíme, že již dávno nebyla provedena! Co milliard, vyházených ve zbytečných válkách, co kapitálů v pošetilých spekulacích promarněných mohlo a mělo býti obětováno takovému účelu!“

Konečně navrhl řečník, aby nové město k spravedlivému uctění svého zakladatele bylo pojmenováno Sarrasina.

Tento návrh byl již jednohlasně přijat, když na žádost doktora Sarrasina znovu musilo býti o něm jednáno.

„Nikoliv,“ pravil, „mé jméno nemá při tom ničeho co dělat. Varujme se vůbec, abychom příští město znetvořili jménem, aby pod záminkou, že pochází z latiny nebo řečtiny, dalo věci, jejíž jest nositelem, pedantického nátěru. Město to bude městem blahobytu, přál bych si však, aby s ním bylo spojeno jméno mé vlasti a abychom je na příklad nazvali France-Ville!“

Tohoto zaslouženého zadostiučinění nebylo možno doktorovi odepříti.

France-Ville bylo již slovy založeno; jelikož sezení bylo již skončeno, mělo býti město také brzy na papíře. Dály se také ihned porady o hlavních předmětech projektu.

Nechejmež kongres při tomto praktickém zaměstnání, které od obyčejné činnosti podobných shromáždění tak velice se lišilo, abychom mohli krok za krokem sledovati osud lokálky „Daily Telegraphu“ na její nesčetných potulkách.

Od večera dne 29. října rozšířila se zajímavá, do slova otištěná zpráva pomocí anglických časopisů do všech zemí Spojeného království. Mezi jiným objevila se v listu „Gazette de Hull“ a byla v čele druhé strany jednoho čísla tohoto nepatrného časopisu, jejž „Mary Queen“, trojstěžňová loď s nákladem uhlí, již dne 1. listopadu přivezla do Rotterdamu.

Tam byla ihned vystřihnuta pilnými nůžkami vrchního redaktora a jediného tajemníka časopisu „L’Echo néerlandais“ a přeložena do jazyka Cuypova a Potterova; tato sensační novinka na perutích páry dostala se již dne 2. listopadu do „Mémorial de Breme“. Zde, aniž by na věci něco se měnilo, dostala nový šat a byla brzy otištěna německy. Nevíme ovšem, proč teutonský žurnalista když nadepsal svůj překlad „Eine übergrosse Erbschaft“,^[3] použil bídného úskoku, že zneužil lehkověrnosti svých čtenářů tím, že ku zprávě s pathosem připsal: „Correspondance spéciále de Brighton“ (Zvláštní dopis z Brightonu).

Když konečně byla zpráva ta změněna, dostala se do redakce velikého listu „Gazette du Nord“, která ji umístila v druhém sloupci třetí strany, když byla před tím dřívější titul, jako příliš šarlatánský pro vážnou osobu, zkrátka potlačila.

Když konečně zpráva ta prodělala tak vážné změny, dostala se večer dne 3. listopadu do ruky jistého saského sluhy a pomocí něho do jídelny pana Schultze, professora na universitě v Jeně.

Ačkoliv taková osoba zaujímá velice vysoké místo na stupnici žijících bytostí, přece na první pohled neposkytovala nic zvláštního. Professor byl muž vysoké postavy, starý čtyřicet pět až čtyřicet šest roků; jeho široká ramena svědčila o dobré tělesné soustavě; jeho čelo bylo holé a sporé vlasy na spáncích a na temenu připomínaly svou barvou len. Jeho oči byly modré, ale oné neurčité modré barvy, která neprozrazuje žádné myšlenky. Z nich nevychází ani jediného paprsku a přece pohledem tím cítíme se nepříjemně dotknuti. Professor Schultze měl veliká ústa s dvojnásobnou řadou důkladných zubů, které nikdy více nepustily, co jednou chňaply, s obrubou úzkých rtů, jichž hlavním úkolem zdálo se býti počítati slova, která jimi prošla. Celý jeho zevnějšek činil na pozorovatele znepokojující, skoro odporný dojem, s nímž však professor zdál se býti úplně spokojen.

Při šramotu, jejž způsobil jeho sluha, obrátil oči ke kamnům a podíval se na velmi hezké visací hodiny barbedienské, které podivným způsobem dostaly se mezi jednoduchý nábytek pokoje, při čemž pravil hlasem více odměřeným než drsným:

„Šest hodin padesát pět minut! Můj časopis přicházívá nejdéle v šest hodin třicet minut. Dnes přinášíte mně jej zase o dvacet pět minut později. Příště, nebude-li na mém stole ležeti v šest hodin a třicet minut, opustíte během osmi dnů mou službu.“

„Chce pan professor jísti?“ tázal se nato sluha, dříve nežli odešel.

„Jest teprv šest hodin a padesát pět minut a já jím v sedm hodin! Víte to již po tři neděle, co sloužíte u mne! Mějte příště na paměti, že nikdy neměním hodiny a že nikdy neopětuji svých rozkazů.“

Professor položil noviny na stůl a začal zase pracovati na článku, jenž v příštích dnech měl vyjíti v časopise „Annalen für Physiologie“.

Nedopustíme se žádné nediskretnosti, když oznámíme titul tohoto článku, jenž zněl:

„Proč všichni Francouzi podléhají dědičné degeneraci?“

Mezitím kdy professor touto prací se zabýval, byla přinesena večeře, sestávající z velikého talíře s jitrnicemi a zelím a důkladného džbánu piva, což bylo postaveno na jiný stůl. Professor položil péro a snědl večeři s větší rozkoší, nežli bylo možno očekávati od tak důstojné osoby. Pak zazvonil, aby mu byla přinesena káva, zapálil si velikou porculánovou dýmku a dal se znova do práce.

Byla skoro půlnoc, když professor odložil poslední list, načež ihned odebral se do své ložnice, aby se oddal zaslouženému odpočinku. Teprv na lůžku strhl pásku se svého časopisu a jal se před usnutím ještě trochu čísti. Právě když oči jeho chtěly se mu zavříti, vzbuzena byla jeho pozornost cizím jménem, Langévol, které nalezl v odstavci „Směs“ ve spojení s obrovským dědictvím. Ačkoliv všemožně se namáhal, aby si vysvětlil právě toto jméno, jež bylo mu zvláště nápadným, nedocílil přece žádného výsledku. Když po několik minut nadarmo o tom přemýšlel, odhodil noviny stranou, shasl svíčku a začal pevně chrápati.

Následkem jistého fysiologického zjevu, o němž sám dříve pojednával v sáhodlouhých učených článcích, objevilo se jméno Langévol znova ve snech professora Schultze. Při probuzení se příštího rána ke svému největšímu udivení začal jméno to zase opakovati.

Najednou, právě když chtěl se podívati na své hodinky, kolik jest hodin, v hlavě se mu rozbřesklo. Zdvihl u postele ležící noviny a četl znovu dotyčnou zprávu od počátku do konce, mezitím kdy si posud mnul čelo, jako by chtěl svým myšlenkám dáti lepší chod. Nejspíše byl mozek jeho pojednou osvícen, neboť náhle vyskočil a běžel, aniž si popřál času k oblečení županu s velikými květy ke zdi, strhl vedle okna visící malou podobiznu a stíral rukávem zaprášenou její zadní stranu.

Professor se neklamal. Za podobiznou bylo možno čísti ve vybledlém písmu, jež během půl století stalo se skoro nečitelným, tato slova: „Terezie Schultzeová, rozená Langévolova.“

Ještě téhož večera odejel professor přímým vlakem do Londýna.