ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Čtenář, jenž sledoval onehdy mladého Elsasana, sotva asi bude se diviti, že nalezl ho po několika týdnech již jako důvěrníka pana Schultze. Oba stali se skoro nerozlučnými. Práce, obědy, procházky v parku, dlouhé dýmky při džbáncích pěnícího se piva — všeho užívali společně. Až dosud nikdy nenalezl bývalý professor z Jeny spolupracovníka tak dle svého vkusu, jenž vyčetl mu každé slovo na rtech a jenž jeho theoretické požadavky dovedl tak rychle provésti.

Marcel byl netoliko všestranně a důkladně vzdělán, ale byl také roztomilým společníkem, neúnavným pracovníkem, jakož i nejšťastnějším a přece nejskromnějším vynálezcem.

Pan Schultze byl jím nadšen. Desetkráte denně si opakoval:

„Jaký to nález! Jaká perla mezi muži!“

Ve skutečnosti prohlédl Marcel povahu svého ukrutného chefa již v prvním okamžiku; poznal jako vynikající vlastnosti jeho povahy nekonečné sobectví, které projevovalo se na venek citlivou ješitností, a proto slavnostně si přísahal, že za všech okolností své jednání dle toho zařídí.

Během několika dnů seznal tak důkladně klaviaturu tohoto stroje, že mohl hráti s panem Schultzem jako na piano. Jeho taktikou bylo, vyvyšovati co možná nejvíce svou vlastní cenu, ale druhému ponechati při tom vždy tolik příležitosti, aby mohl projeviti svou převahu. Jestliže na příklad zhotovil výkres, odvedl jej pokud možno nejvíce dokonalý — až na nápadnou, snadno napravitelnou chybu, na kterou ihned bývalý professor ho upozornil s největším uspokojením.

Napadla-li ho nová myšlenka, projevil ji při rozmluvě takovým způsobem, že pan Schultze mohl se domnívati, že měl ji on první. Někdy šel v příčině té ještě dále a řekl na příklad:

„Zde zhotovil jsem nákres válečné lodi s odstranitelnou přídí, jak jste si přál.“

„Já?“ odpověděl pan Schultze, jenž ani z daleka si na to nevzpomněl.

„Ovšem! Což pak jste na to zapomněl?… Odstranitelná příď lodní, která v boku nepřátelského korábu zanechá vřetenovité torpédo, jež po třech minutách vybuchne.“

„Zapomněl jsem na to úplně. Rozmanité myšlenky projdou mně hlavou.“

Pan Schultze zcela klidně stržil otcovství nového vynálezu.

Avšak tímto jednáním byl toliko částečně oklamán. Bezpochyby sám cítil, že Marcel má nad ním převahu. Než následkem onoho záhadného a přece dosti častého postupu v lidském mozku nebylo mu brzy za těžké spokojiti se se „zdánlivostí převahy“, které vůči svému podřízenému znamenitě a pevně se držel.

„I při svém nadání jest přece jenom hlupákem ten domácí pes!“ pravil často k sobě a ukázal potutelně se usmívaje dvaatřicet „kamenů“ svého chrupu.

Jeho ješitnost byla skutečně trochu upokojena. Vždyť on sám jediný mohl uskutečniti takřka průmyslové sny!… Takové sny neměly žádné ceny, leda prostřednictvím jeho nebo pro něho!… Vždyť Marcel nebyl ostatně ničím jiným než kolečkem obrovského organismu, jejž on, Schultze, vyvolal k životu, atd. atd.

Celkem však řečeno, nebyl o nic moudřejší, jak se říkává. Po pětiměsíčním pobytu v Býčí věži Marcel nevěděl nic zvláštního o tajnostech posledních nejvnitřnějších místností. Toliko jeho dávno chované podezření stalo se poloviční jistotou. Bylo v něm nyní pevné přesvědčení, že Ocelové město skrývá ještě nějaké tajemství a že pan Schultze pracuje ještě za jiným účelem, nežli za pouhým výdělkem. Vše, co bylo kolem vidět a slyšet, podporovalo domněnku, že professor vynalezl nějaký nový válečný stroj.

Avšak rozřešení této hádanky dosud se nedostavovalo.

Marcel byl si toho také vědom, že bez nějaké krise toho se nedoví. Jelikož tato nechtěla se sama dostaviti, umínil si, že ji sám vyvolá.

Bylo to po jídle večer dne 5. září. Rok před tím, právě tohoto dne, nalezl v Albrechtově šachtě mrtvolu svého malého přítele Karla. Venku pokrývala dlouhá a drsná zima tohoto amerického Švýcarska svým bílým pláštěm již cele okolí. V parku Ocelového města byla teplota ovšem stejně mírná jako v červnu a sníh, jenž zde již tál, dříve než dostihl země, dopadl jako rosa na místě vloček.

„Tento klobás se zelím byl přece znamenitý, viďte?“ začal pan Schultze, jenž i při millionech béguminých zůstal svému zamilovanému jídlu věrným.

„Skutečně znamenitý!“ odpověděl Marcel, jenž toto jídlo, které takřka proklínal, s pravou rekovností polykal.

Jeho obtíže žaludeční byly příčinou, že chtěl učiniti poslední pokus, ke kterému se již dávno chystal.

„Vždyť jest mně hádankou,“ pokračoval pan Schultze se vzdechem, „jak národové, kteří neznají ani klobásů, ani zelí, ani piva, vůbec mohou žíti?“

„Ano, musí to býti pro ně nesmírný trest,“ pravil Marcel. „Bylo by to opravdu činem lidskosti, kdyby byli zase spojeni s ,fátrlandem‘.“

„Eh, eh!… Však k tomu dojde! Však k tomu dojde!“ zvolal král Ocelového města „Nyní usadili jsme se již pevně v srdci Ameriky; až jednou zmocníme se jednoho nebo dvou ostrovů nedaleko Žaponska, pak budete se diviti, jaké obrovské kroky budeme dělati kolem celé zeměkoule!“

Lokaj přinesl dýmky. Pan Schultze nacpal svou dýmku a zapálil ji. Marcel čekal zúmyslně na tento okamžik největší spokojenosti svého pána.

„Jsem nucen přiznati,“ začal pak po krátkém mlčení, „že v toto dobytí nemohu úplně věřiti!“

„V jaké dobytí?“ tázal se pan Schultze, jenž nezdržel se již při předmětu hovoru.

„V dobytí celé země Němci.“

Bývalý professor se domníval, že špatně slyšel.

„Nevěříte v podrobení světa Němci?“

„Ne.“

„Ah, toť věru podivné!… Jsem velice dychtiv slyšeti důvody této pochybnosti.“

„Věc jest velice jednoduchá; francouzští dělostřelci učiní ještě větší pokroky a vás překonají. Na př. Švýcaři, moji krajané, kteří Francouze dobře znají, mají předsudek, že jeden Francouz tolik zmůže jako dva Němci. Rok 1870 byl pro ony lekcí, která obrátí se proti těm, kteří ji udělili. O tom jest v mé vlasti každý přesvědčen a nechci tajiti, že také nejlepší hlavy Anglie s tím souhlasí.“

Marcel pronesl tato slova tak studeným, suchým a ostrým tónem, že musil působnost takového přímého posměchu u krále Ocelového města aspoň zdvojnásobiti.

Pan Schultze nemohl překvapením promluviti ani jediného slova. Krev hnala se mu tak prudce do tváře, že mladý muž se obával, že zašel příliš daleko. Když však zpozoroval, že jeho obět, když její zuřivost trochu se utišila, od takové rány nezemře, pokračoval dále:

„Jest ovšem nepříjemné k tomu se přiznati, ale jest to přece jenom pravda. Jestliže naši sokové vystupují méně hlučně, jsou za to tím pilnější. Což myslíte, že tito od poslední války ničemu se nenaučili? Mezitím co my pošetilým způsobem se staráme, abychom zvětšili váhu našich děl, vytvoří tito něco zcela nového, což ukáže se při nejbližší příležitosti.“

„Něco nového! Něco nového!“ mumlal pan Schultze. „Něco podobného dokážeme také, pane!“

„Ach, ano, pohovořme si o tom! Děláme z oceli to, co naši přechůdcové hotovili z bronzu, toť všechno! Zdvojnásobujeme rozměry a nosnost našich děl!“

„Zdvojnásobujeme!“ odpověděl pan Schultze tónem, jenž spíše říkal: „však jsme dosáhli více nežli pouhého zdvojnásobení!“

„Vlastně však nejsme ničím jiným, nežli pouhými napodobiteli. Mohu se odvážiti, říci vám pouhou pravdu? Nám schází vynalézavost. My ničeho nevymýšlíme, ale za to Francouzové vynalézají, věřte mně to!“

Pan Schultze nabyl zase na oko klidu, však chvění jeho rtů a bledost, která následovala po prvním apoplektickém ruměnci, dokazovaly, jak hluboce byl uvnitř rozechvěn.

Což mohl se kdy nadíti, že dožije se takového ponížení? Jmenuje se Schultze, jest neobmezeným vládcem největší továrny a první slévárny děl na celém světě, vidí krále a parlamenty u svých nohou a nyní má si nechati říci od obyčejného kreslíře, že schází mu dar vynalézavosti, že nachází se ještě pod francouzským dělostřelcem!… A to má snésti, kdy má ve své pevnosti tisíce prostředků k ruce, aby mohl zničiti nestydatého chlapa, aby mu zavřel na věky ústa a jeho důvody odstranil se světa? Ne, takové pohany nemohl nikdy snésti!

Pan Schultze vstal nyní tak náhle, že si při tom dýmku přelomil. Pak podíval se na Marcela s trpkou ironií, zaťal pevně zuby a pravil čili lépe řečeno, hvízdal mu tato slova:

„Pojďte za mnou; ukážu vám, zdali já, pan Schultze, mám dosti vynalézavosti čili nic!“

Marcel pustil se do odvážné hry, avšak vyhrál, díky náhlému překvapení pomocí tak smělé, neočekávané řeči, díky silné urážce, kterou učinil svému chefovi, u něhož ješitnost byla mnohem větší nežli rozum. Schultze to nyní nutilo, aby odhalil své tajemství; spěchal skoro proti své vůli do pracovny, jejíž dvéře pečlivě za sebou zavřel, odebral se přímo ke skříni s knihami a stiskl jeden truhlík. Ve zdi ihned objevil se otvor, jenž jinak byl zakryt řadami knih. Otvor ten tvořil vchod k úzké chodbě, která vedla k úpatí Býčí věže.

Zde byly silné, dubové dveře otevřeny pomocí malého klíčku, jejž majitel továrny nikdy nedal z ruky. Potom objevily se druhé dveře s písmenovým umělým zámkem, jaký vídáme u pokladen. Pan Schultze upravil příslušné slovo a odstrčil těžké dveře, které byly z vnitřku zabezpečeny složitými samostříly, které Marcel jako znalec byl by si velmi rád důkladně prohlédl, avšak jeho průvodce nenechal mu k tomu potřebného času.

Oba octli se nyní před třetími dveřmi bez patrného zámku, které otevřely se jen na stisknutí na patřičném místě a v určitém pořádku.

Když prošli tato tři opevnění, kráčeli pan Schultze a jeho průvodčí vzhůru po železných schodech, majících dvě stě stupňů, a dostali se takto k hořejší části Býčí věže, jež vyčnívala nad celé Ocelové město.

Tato žulová věž, o jejíž pevnosti bylo možno na první pohled se přesvědčiti, měla jakousi kasematu s několikanásobnými střílnami. Ve středu stálo obrovské ocelové dělo.

„Hleďte!“ pravil professor, jenž dosud nepromluvil ani jediného slova.

Bylo to nejtěžší obléhací dělo, které Marcel až dosud spatřil; nabíjelo se od zadu a bylo nejméně 300.000 kilogramů těžké. Jeho jícen měl v průměru půldruhého metru. S obludou s ocelovou lafetou na kolečkách bylo možno tak snadno zacházeti, že k jeho pohybu stačilo dítě; tak znamenitě pracoval důmyslný stroj. Za lafetou neobyčejně silné péro zadržovalo zpáteční náraz děla a sloužilo zároveň k tomu, aby po každé ráně bylo dělo přivedeno do dřívější polohy.

„Jakou perforační sílu má toto dělo?“ tázal se Marcel, jenž mimovolně tímto mistrovským kouskem byl přiveden v udivení.

„Na dvacet tisíc metrů prorazíme plným projektilem čtyřicetipalcovou desku jako krajíc chleba s máslem!“

„Jak velký jest dostřel?“

„Dostřel!“ zvolal Schultze, jenž pomalu se rozohnil. „Ah! Myslil jste, že my jako napodobitelé nepřivedli jsme to dále než na zdvojnásobení dostřelu nynějších děl. Nuže, s tímto dělem zavazuji se vrhnouti projektil s nejjistějším dopadem až do vzdálenosti deseti hodin.“

„Deset hodin!“ opakoval Marcel, „deset hodin! Pak musíte však užívati dosud neznámého prachu.“

„Oh, nyní mohu vám to říci,“ odpověděl pan Schultze hlasem trochu nápadným. „Nic nevadí, že odhaluji vám svá tajemství. Hrubozrnný prach již zastaral. Používám toliko střelné bavlny, která má čtyřikráte větší expansi nežli obyčejný prach, jest to síla, kterou zpateronásobuji přimíšením 8/10 její váhy dusičnanu sodnatého.“

„Výbuchu tohoto pyroxilu,“ pravil Marcel, „neodolalo by dostatečně žádné dělo, třeba by bylo ulito z nejlepší oceli světa. Po třech, čtyřech nebo pěti ranách bude vaše dělo zničeno nebo aspoň nepotřebno.“

„Vystřelí-li toliko jedinou ránu, pak i tato stačí!“

„Rána ta bude hodně drahá!“

„Bude státi asi million; tak veliké jsou výlohy s výrobou děla spojené.“

„Rána za million!“

„Co na tom, když bude jí milliarda zničena!“

„Milliarda!“ zvolal Marcel.

Musil se přemáhati, aby nedal na jevo zděšení, jež připojilo se k obdivu, který přece jenom v něm vzbudil tento hrozný ničící stroj.

„Toť opravdu podivuhodné a památné dělo, avšak při všech svých přednostech potvrzuje můj výrok: jest to zdokonalení, napodobení, ale žádný vynález!“

„Žádný vynález!“ pravil pan Schultze krče rameny. „Opakuji vám, že nemám pro vás nijakých tajností. Nuže pojďte!“

Král Ocelového města a jeho průvodce opustili kasematu a sestoupili pomocí hydraulického elevátoru do dolejšího poschodí. Zde bylo množství podlouhlých, cylindrovitých předmětů, jež z nějaké vzdálenosti mohly býti pokládány zcela dobře za zatlučená děla.

„Zde jsou naše střely!“ pravil pan Schultze.

Nyní byl Marcel ovšem nucen se přiznati, že to, co zde před sebou spatřil, nepodobalo se ničemu, co před tím kdy viděl. Byly to ohromné roury dva metry dlouhé, mající v průměru jeden metr a deset centimetrů; potaženy byly olověným pláštíkem, aby přesně hodily se do šroubu dělového jícnu; na spodní stěně byly uzavřeny ocelovou deskou a na špičce byly opatřeny podlouhlou kovovou špičkou, která končila zapalujícím přístrojem.

Dle zevnějšku nebylo nikterak možno souditi o vlastnostech těchto střel. Nejspíše bylo možno, že obsahovaly v sobě hroznou výbušnou látku, která patrně všechno svého druhu překonávala.

„Nedovedete se v tom vyznati?“ tázal se pan Schultze, když spatřil zde Marcela mlčky stojícího.

„Opravdu ne, pane! Nač u všech všudy jest střela tak dlouhá a patrně hodně těžká?“

„Zdání klame,“ odpověděl pan Schultze, „neboť váha její neliší se mnoho od váhy obyčejné koule téhož kalibru… Nuže, chci vám říci všechno!… Nejvnitrnější část sestává z dlouhého skleněného vřetena, jež obloženo jest dubovým dřívím a nabito jest tekutou kyselinou uhličitou pod tlakem sedmdesáti dvou atmosfér. Při dopadu nastane výbuch obalu a tekutina vrátí se do svého plynového stavu. Následkem toho jest mráz asi sto stupňů v okolí a zároveň přimíšení ohromného množství kyseliny uhličité ovzduší. Každý živý tvor, jenž zdržuje se v obvodu třiceti metrů okolo místa výbuchu, jest rovněž tak mrazem usmrcen jako plynem udušen. Předpokládám toliko třicet metrů, abych získal nějakého podkladu k výpočtům; působnost sahá však mnohem dále, snad na okolí sta až dvou set metrů. Kromě toho kyselina uhličitá následkem své specifické váhy, která váhu vzduchu značně převyšuje, po dlouhou dobu drží se v dolejších vrstvách ovzduší; usmrcující pásmo udrží tedy své smrtící vlastnosti několik hodin po výbuchu a každý tvor, jenž se do něho odváží, jest bez milosti ztracen. Toť dělová rána, která účinkuje rovněž tak v okamžiku jako na dlouhou dobu!… Při mé soustavě není sice raněných, ale jsou zde toliko mrtví!“

Pan Schultze měl v tom patrně zalíbení, když mohl náležitě vysvětliti přednosti svého vynálezu. Měl zase svou předešlou dobrou náladu, zčervenal celý pýchou a ukazoval všechny své zuby.

„Představte si nyní,“ pokračoval dále, „že dostatečný počet mých oheň soptících jícnů obrácen jest na obležené město! Počítejme každý kus na každý hektar plochy, což činilo by na jedno město o tisíci hektarech sto batterií, každá po deseti dělech. Mysleme, si že všechna tato děla byla by v patřičném postavení a dobře zamířena za příznivého klidného vzduchu; v tom bylo by dáno elektrickým proudem znamení k výstřelu… Během jediné minuty nedýchal by již ani jediný živoucí tvor na ploše tisíc hektarů! Pravý oceán kyseliny uhličité zaplavil by město! Myšlenku k tomu ostatně dostal jsem teprv posledního roku, když četl jsem lékařskou zprávu o malém hochovi v šachtě Albrechtově. První popud k tomu dostal jsem ovšem v Neapoli, při návštěvě tamní psí jeskyně.^[6] Bylo však třeba poslední události, aby myšlenka ta ve mně uzrála. Znáte dobře onen princip, viďte? Umělý oceán čisté kyseliny uhličité! Když jen pětina tohoto plynu přimíšena jest ovzduší, již stačí, aby bylo učiněno dýchání nemožným.“

Marcel nepromluvil ani jediného slova. Nebyl skutečně řeči mocen. Pan Schultze byl si tak vědom svého triumfu, že sám snažil se jej seslabiti.

„Mrzí mne při tom toliko jedna maličkost,“ pravil.

„Jaká?“ tázal se Marcel.

„Dosud se mně nepodařilo zameziti hluku při výbuchu. Okolnost ta dává mé ráně posud mnoho podobnosti s obyčejným výstřelem z děla. Přemýšlejte trochu o tom, jak bylo by možno docíliti rány beze všeho hřmotu. Taková náhlá smrt, která zcela nepozorovaně překvapí za veselé tiché noci sto tisíc lidí, byla by úplně po mé chuti!“

Tato velkolepá vyhlídka učinila z pana Schultze dokonalého snílka a snad jeho snění, při němž tonul v pravé lázni své sebelásky, bylo by trvalo ještě dlouho, kdyby nebyl z něho probuzen poznámkou Marcelovou.

„Výborně, pane, výborně, ale tisíc děl tohoto druhu stojí mnoho času a mnoho peněz.“

„Peněz?… V těch se skoro dusíme!… Času jsme my pány!“

Muž, jenž takto mluvil, věřil skutečně svým slovům.

„Budiž,“ pokračoval Marcel dále. „Bohužel však není naše střela, naplněná kyselinou uhličitou, žádným novým vynálezem, neboť již po mnoho roků známy jsou podobné kule se smrtícími plyny. Milerád však připouštím, že váš stroj může způsobiti nesmírných spoust. Avšak…“

„Avšak?“

„Střela na svou velikost jest příliš lehkou a nepoletí nikdy na deset hodin dálky!“

„Jest to také vypočteno jen na dvě hodiny,“ odpověděl s úsměvem pan Schultze. „Zde zase,“ doložil usmívaje se, „jest projektil z litiny. Tento obsahuje sto malých, symmetricky srovnaných děl, která jsou do sebe vsunuta jako články dalekohledu a která, když byla před tím vymrštěna jako střely, konečně sama působí jako děla, vysílajíce spoustu malých kulí s lehce zápalnou látkou. Vystřelím tedy současně celou batterii, která rozšíří smrt a zkázu přes celé město, neboť zaplaví je neuhasitelným ohněm. Střela ta má potřebnou tíži, aby mohla letěti po deset hodin. V krátké době učiním s ní pokus, jenž každému nevěřícímu poskytne příležitost, aby mohl prstem dotknouti se statisíce těl, která jako mrtvoly srazím k zemi!“

„Kameny“ v ústech pana Schultze při těchto slovech leskly se tak vyzývavým způsobem, že Marcel měl sto chutí tucet mu jich vytrhnouti. Přemohl se však tak dalece, že ponechal své ruce v klidu. Vždyť posud ještě nevěděl všechno, co by byl rád slyšel.

Skutečně také pan Schultze začal brzy znovu:

„Pravil jsem vám, že co nejdříve učiním pokus.“

„Opravdu? Kde pak?“ tázal se Marcel.

„S jednou z těchto střel, která bude mým obrovským dělem vržena s nejhořejšího patra přes Cascade-Mounts (Vodopádové hory)!… Vržena bude ostatně na město, které je od nás sotva deset hodin vzdáleno, které tuto hroznou ránu nečeká a jejíž jisté působnosti nikterak by zabrániti nemohlo. Dnes máme 5. září!… Eh, dobře, dne 13. o jedenácté hodině čtyřiceti pět minutách v noci zmizí France-Ville s americké půdy! Požár Sodomy bude míti svůj pendant! Professor Schultze uvolní se své věže všechny ohně nebeské!“

Při tom nečekaném projevu v prsou Marcelových tlačila se všechna krve k srdci. Na štěstí pan Schultze nezpozoroval, co v něm se dálo.

„Hleďte,“ pokračoval dále, jako by se jednalo o věci nejlhostejnější, „my domáháme se zde pravého opaku, po čem touží zakladatelé France-Villu. My hledáme tajemství, jak bychom život lidí zkrátili, kdežto oni snaží se jej prodloužiti. Jejich dílo jest však jednou proklato a život vytryskne teprv ze smrti, kterou jsme my poslali. Ostatně v přírodě všechno plní svůj účel; když doktor Sarrasin v oné poušti zakládal své město, učinil z něho, aniž by mu to napadlo, nejlepší předmět ke zkoušení dostřelu mých děl!“

Marcel stěží mohl věřiti tomu, co zde všechno slyšel.

„Avšak,“ začal s hlasem mimovolně se chvějícím, jenž na okamžik zdál se vzbuzovati pozornost krále Ocelového města, „obyvatelé France-Villu vám přece neublížili? Pokud vím, nemají nejmenší příčiny býti s vámi ve sporu?“

„Můj drahý,“ odpověděl pan Schultze, „ve vašem mozku, v jiném směru dobře zorganisovaném, žije dosud zbytek keltických idejí, které mohly by vám velice uškoditi, kdybyste měl ještě dlouho žíti! Právo, dobro a zlo jsou jen relativně různé věci, dle stanoviska, s jakého na ně hledíme. Není nic absolutního, kromě velikých zákonů přírody. Zákon boje o život patří sem rovněž tak jako zákon tíže. Chtíti se mu vyhnouti jest holý nesmysl; avšak podrobiti se mu a působiti směrem jím udaným jest jedině spravedlivým a rozumným a proto zničím také doktora Sarrasina. Pomocí mých děl mých padesát tisíc Němců bude velmi brzo hotovo s oněmi stotisíci snílky, kteří jednou k záhubě jsou odsouzeni.“

Jelikož Marcel již napřed byl přesvědčen o zbytečnosti každého pokusu, změniti názory pana Schultze, v hovoru již nepokračoval.

Oba opustili nyní střelnici, jejíž tajné dveře byly zase zavřeny, a vrátili se zpět do jídelny.

Jako by nebylo se nic přihodilo, pan Schultze nahnul džbán s pivem k ústům, zazvonil, objednal si novou dýmku na místě rozbité a tázal se lokaje:

„Jest zde Arminius a Sigimer?“

„Ano, pane.“

„Vyřiď jim, aby neodcházeli, abych je mohl potom zavolati.“

Když lokaj z pokoje odešel, obrátil se král Ocelového města k Marcelovi a podíval se mu přímo do očí.

Tento nesklopil oči před tímto pohledem, jenž zdál se míti kovovou tvrdost.

„Chcete úmysl, o němž jste se zmínil, skutečně provésti?“

„Ovšem,“ odpověděl pan Schultze. „Znám polohu France-Villu přesně na desetinu jedné vteřiny, co týče se šířky a délky; dne 13. září o jedenácté hodině čtyřiceti pěti minutách v noci bude město zničeno.“

„Takový záměr měl jste však uchovati v úplné tajnosti.“

„Můj drahý,“ odpověděl pan Schultze, „zase nedostává se vám logiky. Proto tím méně želím toho, že tak mladý musíte zemříti!“

Marcel při těchto posledních slovech povstal.

„Což pak jste před tím nevěděl,“ pokračoval pan Schultze ledově dále, „že své projekty nikdy nikomu nesděluji, leda těm, kteří je již nikdy vyzraditi nemohou?“

Ozval se zvonek. Arminius a Sigimer, dva obři, objevili se u dveří sálu.

„Chtěl jste vniknouti do mého tajemství,“ pravil pan Schultze, „nyní je tedy znáte!… Teď však nezbývá vám ničeho jiného nežli zemříti.“

Marcel neodpověděl.

„Jste příliš intelligentní,“ pokračoval pan Schultze, „nežli abyste se mohl domnívati, že bych mohl vás nyní, když znáte mé nejbližší úmysly, nechati ještě na živu. Byla by to neodpustitelná lehkomyslnost, bylo by to nelogické. Velikost mého účelu zakazuje mně poškoditi jeho dosažení ohledem na poměrně nepatrný život jednotlivého člověka — ano: člověka jako jste vy, jehož dobré organisace mozku jinak si velice vážím. Lituji opravdu, že slabý pocit sebelásky unesl mne trochu daleko a mne nyní nutí učinit vás neškodným. Zajisté nahlédnete, že vůči cílům, jež sleduji, nemohu ustoupiti jemnějšímu citu. Nyní milerád se vám přiznám, že předchůdce váš Sohne pro porušení téhož tajemství musil zemříti a že nezhynul následkem výbuchu dynamitové patrony. Mé pravidlo nemá žádné výjimky a já sám nemohu zde již ničeho měniti.“

Marcel podíval se na pana Schultze. Seznal z jeho hlasu, že umíněnost tohoto tvrdohlavce nelze zlomiti a že jest ztracen. Proto ani tolik se nenamáhal, aby odporoval.

„Tedy zemru, a jakým způsobem?“ tázal se.

„Nestarejte se o takové podrobnosti,“ pravil zcela klidně pan Schultze. „Zemřete, ale smrtelných muk budete ušetřen. Jednoho dne z rána se již neprobudíte. Toť vše!“

Na pokyn krále Ocelového města byl Marcel odveden a dopraven do svého pokoje, před jehož dveřmi oba obři postavili se na stráž.

Když byl zase o samotě, myslil, chvěje se úzkostí a vztekem, na doktora, jeho rodinu a své krajany, vůbec na všechny, jež miloval.

„Smrt, která mne očekává, jest mně lhostejnou,“ pravil: „Jak mám však odstraniti nebezpečí, které jim hrozí?“