ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Velkolepá zpráva doktora Echternacha, vrchního lékaře sekce dolu Albrechtova, zjistila, že smrt Karla Bauera, č. 41.902, třináct roků starého, hlídače dvířek chodby č. 228, zaviněna byla asphyxií následkem vniknutí většího množství kyseliny uhličité do dýchacích ústrojů.

Neméně skvělá zpráva inženýra Maulesmühla dokázala nezbytnost, aby ventilační soustava byla prodloužena až k pásmu B plánu XIV., jehož chodby vylučovaly škodlivé plyny pomocí volné, nepozorovatelné destilace.

Konečně zmínil se týž úředník v dokladu vrchní zprávě o obětavých pracích strojmistra Rayera a Jana Schwartze, slévače první třídy.

Když asi po osmi nebo deseti dnech mladý dělník chtěl si vzíti svou známku v budce vrátného, nalezl tam na hřebíku zavěšenou obsílku se svým jménem.

„Zmíněný Schwartz má se dnes o desáté hodině dostaviti do kanceláře generálního ředitele, ústřední budova, brána a ulice A.“

„Konečně!“ pomyslil si Marcel. „Dali si na čas, ale přicházejí přece!“

Hovorem se soudruhy a nedělními procházkami do okolí Ocelového města nabyl nyní dostatečných vědomostí o přísné organisaci celého závodu, aby věděl, že dovolení, vniknouti do vlastního středu, udílelo se jen velice zřídka. Všichni vypravovali o tom celé legendy. Vypravovalo se, že neoprávnění vetřelci z uzavřeného středu nikdy již se nevrátili, že zaměstnaní tam dělníci a úředníci byli nuceni před svým přijetím podrobiti se celé řadě zednářských obřadů a slavnou přísahou slíbiti, že o všem, co zde se děje, zachovají nezlomné mlčení, kdežto nad každým, jenž tuto přísahu porušil, byl bez milosti tajným soudem pronesen rozsudek smrti. Podzemní železnice spojovala tuto svatyni se zevnější ohradou závodu… Noční vlaky dopravovaly sem neznámé hosty… konaly se tam také někdy porady za přítomnosti záhadných osob, které účastnily se porad…

Aniž by takovým zprávám přikládal jaké váhy, Marcel přece věděl, že vyslovují lidový názor nepopiratelného fakta, totiž nesmírné obtíže, s jakými možno dostati se do ústředního oddělení. Ze všech jeho známých dělníků — a měl mnoho přátel mezi kovkopy a uhlokopy, strojníky a pomocníky při pecích, mezi lezci, zedníky i kováři — dosud ani jedinému nepodařilo se překročiti práh brány A.

S pocitem oprávněné a nejvýš napnuté zvědavosti dostavil se v určitou hodinu na místo a brzy se přesvědčil, že prováděla se zde nejpřísnější bezpečnostní opatření.

Marcel byl již očekáván. V komůrce vrátného stáli dva muži v šedé uniformě se šavlí po boku a s revolverem za pasem. Také tato místnost, podobně jako klausura vrátné v uzavřeném klášteře, měla dvoje dveře, zevnější a vnitřní, které neotvíraly se nikdy současně.

Když jeho průvodní list byl prohlédnut a vidován, přinesen bílý šátek, kterým oba uniformovaní společníci Marcelovi, jenž nikterak se tomu nedivil, oči pečlivě zavázali.

Pak vzali ho za ruce a odváděli ho odtud, nepromluvivše ani jediného slova. — Když ušli asi dva nebo tři tisíce kroků, ubírali se po schodech vzhůru, dveře se otevřely a zase zavřely a Marcelovi bylo dovoleno sejmouti pásku.

Nacházel se v sále velice jednoduchém s několika stolicemi, černou tabulí a velikou nástěnnou mapou se vzorky, kromě všech potřeb, jichž bylo třeba ku kreslení pomocí lineálu. Světlo denní vnikalo sem vysokými okny, zakalenými skelnými tabulemi.

Skoro současně vstoupily do sálu dvě osoby, v nichž ihned bylo možno poznati učence.

„Byl jste nám velice vřele doporučen,“ začal jeden z nich. „Vyzkoušíme vás a uvidíme pak, zdali hodíte se pro oddělení pro modelování. Chcete odpovídati hned na naše otázky?“

Marcel odpověděl skromně, že jest ke zkoušce připraven.

Oba examinátoři dávali mu po sobě různé otázky z lučby, měřictví a algebry. Mladý dělník upokojil je všestranně jasností a určitostí svých odpovědí. Figury, které křídou nakreslil na tabuli, byly přesné, čisté, ba elegantní. Jeho rovnice stály zde tak urovnané, jako řady gardového pluku. Jedna jeho demonstrace zdála se tak pozoruhodnou a novou zkušebním komisařům, že vyslovili mu své udivení a ptali se ho, kde nabyl svého vzdělání.

„V Šafhausenu, v mé vlasti, v primární škole.“

„Zdáte se býti dobrým kresličem?“

„Bylo to mé nejmilejší zaměstnání.“

„Vyučování ve Švýcarsku nachází se opravdu na vysokém stupni!“ pravil jeden zkušební komisař k druhému… „Necháme vám dvě hodiny času k provedení této kresby,“ pokračoval pak dále a odevzdal zkoušenému průřez dosti složitého parního stroje. „Provedete-li to dobře, budete připouštěn se známkou: „Zcela uspokojivý a neobyčejně schopný…“

Marcel, když byl ponechán o samotě, dal se čile do práce.

Když jeho soudcové po uplynutí ustanovené doby se vrátili, byli dokonalostí jeho výkresu tak potěšeni, že ke slíbené známce připojili ještě poznámku: „Nemáme jiného kresliče takových schopností.“

Mladý dělník byl brzy na to zase přijat šedými společníky, kteří odvedli ho za předešlých opatření, t. j. se zavázanýma očima do kanceláře generálního ředitele.

„Jste navržen pro jednu z kreslíren oddělení pro modelování,“ pravil tento muž. „Chcete se podrobiti ustanoveným podmínkám továrního domácího řádu?“

„Neznám jich sice,“ odpověděl Marcel, „předpokládám však, že možno je přijmouti.“

„Vězte tedy: 1. Jste povinen po celou dobu své služby bydliti v témž oddělení a můžete je opustiti jen se zvláštním dovolením, jež povoluje se jen výminečně. — 2. Podrobíte se vojenské kázni a přislíbíte svému představenému naprostou poslušnost pod přísným, neúprosným trestem. — Při tom vstoupíte jako poddůstojník do svazku činné armády a můžete pravidelným postupováním dosáhnouti v ní i nejvyšších hodností. — 3. Konečně budete zavázán nikdy nikomu nezmíniti se o tom, co spatříte v oddělení vám přístupném. — 4. Dopisy přišlé i odesílané — dopisování má se vůbec omeziti toliko na vaši rodinu — projdou otevřené rukama příslušných představených.“

„Zkrátka řečeno, jsem zajatcem,“ myslil si Marcel.

Na to odpověděl zcela jednoduše:

„Podmínky ty zdají se mně spravedlivými a proto jsem ochoten jim se podrobiti.“

„Dobře. Zdvihněte ruku… Přísahejte… Jste jmenován kresličem ve čtvrté kreslírně… Byt bude vám poukázán a o jídla a nápoje stará se zde kuchyně první třídy…“

„Své věci nemáte posud zde?“

„Ne, pane. Jelikož jsem nevěděl, co bude se ode mne chtíti, nechal jsem je posud ve starém bytě.“

„Věci vám sem přinesou, jelikož od tohoto okamžiku nesmíte oddělení již opustiti.“

„Dobře jsem tedy učinil,“ pomyslil si Marcel, „že jsem své poznámky psal šifrované. Mohly by býti snadno nalezeny!“…

Ještě nežli den skončil, byl Marcel ubytován v hezkém pokojíku čtvrtého poschodí vysokého domu, jenž přiléhal k prostornému dvoru, a mohl si učiniti představu o novém způsobu svého života.

Nezdál se býti tak smutný, jak s počátku si představoval. Jeho soudruzi — v hostinci brzy s nimi se seznámil — byli celkem tiší a přívětiví, jako vůbec mužové vážné práce. Aby však přece trochu se pobavili — neboť jinak tento automatický život postrádal všeliké změny — utvořilo několik z nich orkestr a každého večera provozovali velmi hezkou hudbu. Za řídkých okamžiků odpočinku poskytovala duchu všestranné vědecké potravy knihovna a bohatě zřízená čítárna. Zřízenci byli zavázáni navštěvovati jisté, vynikajícími učiteli vydržované kursy a kromě toho byli podrobeni pravidelným zkouškám a zkušebným pracím. Této obmezené prostoře scházela však svoboda, vzduch. Celek podobal se uzavřené škole pro dospělé a to škole s nejobtížnějším obmezením. Ačkoliv poloviční zajatci byli zvyklí této železné kázni, přece dosti těžce tížilo je obklopující je ovzduší.

Zima uplynula při pracích, jimž Marcel věnoval se tělem i duší. Jeho horlivost, dokonalost jeho výkresů a neobyčejné pokroky ve všech oborech, které jednohlasně potvrdili učitelé a zkušební komisaři, získaly mu v krátké době mezi všemi těmito pilnými muži jistou proslulost. Byl pokládán vůbec za nejlepšího a nejobratnějšího kresliče, jenž jakoukoliv obtíž dovedl překonati. Jestliže někdo na ni narazil, byl to on, u něhož hledáno útočiště. Ano i představení oddělení zacházeli s ním s jistou úctou, kterou pravá zásluha dovede si vždy vynutiti i při vší žárlivosti.

Mladý muž doufal ovšem, že vstupem do oddělení pro modelování vnikne do největších tajností celého závodu, ale v tom velice se zklamal.

Jeho život plynul uvnitř železné mříže, mající tři sta metrů v průměru, která ústřední závod uzavírala na všechny strany. Theoreticky mohl zde sice nahlédnouti do všech odvětví metalurgického průmyslu, v praxi však zůstala jeho činnost omezena na kreslení parních strojů. Kreslil je ve všech velikostech a poměrech sil, pro každý průmysl i k jinému upotřebení, pro válečné lodi a tiskací lisy; nikdy však činnost jeho nešla za tento obor. Zde skoro do krajností provedené rozdělení práce drželo ho ve svých pevných okovech.

Po čtyřměsíčním pobytu v oddělení A věděl Marcel o celkovém zařízení Ocelového města sotva více nežli dříve, leda, že obohatil své zápisky několika všeobecnými poznámkami o tomto velkolepém závodě, v němž on sám při všech svých zásluhách byl toliko nepatrným kolečkem. Věděl, že Býčí věž, jakási cyklopská stavba, která vyčnívala nad všechny ostatní budovy, tvořila vlastní středisko Ocelového města. Z příležitostných, ale nespolehlivých projevů dověděl se při jídle, že soukromý byt pana Schultze nachází se v přízemí oné věže a že často jmenovaný nejtajnější kabinet jest zase v jejím středu.

Také bylo řečeno, že tento před každým nebezpečím ohně zabezpečený a ve vnitřku jako obrněná loď zvenčí chráněný klenutý sál uzavřen jest bezpečnostními dvířkami se samostříly, které by stačily i nejúzkostlivějšímu bankovnímu závodu. Myslilo se všeobecně, že pan Schultze pracuje na dokončení hrozného válečného stroje neobyčejné působnosti, jenž má zabezpečiti Německu světovou nadvládu.

Aby odhalil závoj tohoto tajemství, kul Marcel nejdobrodružnější plány. Chtěl se tam jako zloděj vplížiti nebo použiti přestrojení, nic však nezdálo se slibovati nějakého úspěchu. Dlouhé, pochmurné a pevné zdi, které za noci byly jasně osvětleny a hlídány osvědčenými strážemi, zmařily by všechny jeho pokusy. I kdyby snad všechny překážky na jednom místě šťastně překonal, spatřil by zase jen nějakou jednotlivost, ale nikdy celek!

Nechť si. Přísahal, že neustoupí, a také neustupoval. Kdyby ho to stálo skoro deset roků žalářního života, chtěl třebas těchto deset let vytrvati. Jednou musila udeřiti hodina, kdy tajemství bude mu zjeveno. France-Ville, šťastné město, rychle vzkvétalo a svými blahodárnými zařízeními bylo každému prospěšným, neboť otvíralo zmalátnělým národům nový, krásnější obzor. Proto Marcel nepochyboval ani na okamžik, že pan Schultze při takovém úspěchu latinského plemene více než kdy jindy bude na tom trvati, aby uskutečnil své výhrůžky. Důkazem toho bylo celé Ocelové město a dělníci, pro které bylo zřízeno.

Takto uplynulo několik měsíců.

Jednoho dne v březnu, kdy Marcel po tisíckráte potichu opakoval si svou Hannibalovu přísahu, přišel jeden ze šedých průvodčích se zprávou, že generální ředitel rád by s ním mluvil.

„Panem Schultzem bylo mně nařízeno,“ začal tento vysoký úředník, „abych mu poslal našeho nejlepšího kreslíře. Tím jste vy. Seberte tedy všechny své věci, abyste se přestěhoval do nejvnitrnějšího kruhu. Jste tímto povýšen na poručíka.“

Právě nyní, kdy skoro zoufal nad konečným výsledkem, poskytovala mu logická a přirozená působnost jeho hrdinné píle dávno kýžené povolení! Marcel překonal radost nad tím tak velice, ač výraz tohoto pocitu mimovolně zračil se v jeho tazích.

„Jsem šťastný, že mohu vám oznámiti tak příjemnou zprávu,“ pokračoval ředitel, „a mohu vám jen raditi, abyste vytrval na cestě, kterou jste tak pilně sledoval. Nyní čeká vás skvělá budoucnost. Jdětež tedy, pane.“

Konečně po dlouhé zkoušce viděl Marcel před sebou cíl, kterého — jak kdysi přísahal — chtěl dosáhnouti.

Složiti všechny své věci do kufříku, následovati šedé muže, překročiti poslední ohradu, jejíž jediný vchod byl ze silnice, a mohl by mu býti Bůh ví jak dlouho ještě uzavřen — vše to bylo pro Marcela činem několika okamžiků.

Nyní nacházel se tedy na úpatí jinak zcela nepřístupné Býčí věže, jejíž kolmou špičku viděl až dosud jen z dálky ztráceti se napolo v oblacích.

Obraz, který před jeho očima zde se rozložil, byl nejvýš překvapující. Představme si člověka, jenž náhle, beze všeho přechodu přesazen byl náhle z hlučné, pochmurné evropské dílny do středu panenského pralesa tropického pásma. Takové bylo udivení, jež zmocnilo se Marcela v středu Ocelového města.

Pravý prales nabývá ovšem na půvabu, když vidíme jej toliko dle líčení velikých spisovatelů; než park pana Schultze byl skutečně čarokrásným a rozkošným sadem. Zde tvořily skupiny vysoké štíhlé palmy, banány s hustým listím a kypré kaktusy. Liány vinuly se vzhůru po ztepilých eukalyptech a tvořily ve vrcholcích světlozelené pruhy nebo spouštěly se zase k zemi v hustých chumáčích. Na zemi zelenaly se a kvetly nejvzácnější rostliny. Kromě ananasů zrály zde pomoranče a goyavy. Kolibříci a rajky poletovali zde se svým pestrobarevným, lesklým peřím. Ano i sama teplota měla zde týž tropický ráz jako vegetace.

Marcel pátral především po skleněných střechách a pecích, které tento div činily, a stál zde chvíli němý udivením, když spatřil nad sebou toliko modrou oblohu.

Potom však se upamatoval, že nedaleko odtud hoří uhelný důl, a seznal brzy, že pan Schultze využitkoval tohoto pokladu podzemní teploty pomocí kovových rour, čímž zabezpečil si stejnoměrnou teplotu skleníku.

Toto vysvětlení však, které mladému Elsasanu poskytl jeho rozum, nepřekáželo mu, aby nadšeným zrakem nepozoroval šťavnatou zeleň trávníku a aby nevdechoval plnými doušky rozkošnou vůni ovzduší. Po celých šest měsíců nespatřil ani slaboučkého stébla trávy a proto snažil se dnes bohatě se odškodniti. Cesta pískem posypaná vedla ho při nepatrném stoupání k pěkným mramorovým krytým schodům, vroubeným velkolepým sloupovím. Za schody vypínala se ohromná čtverhranná budova, která tvořila zároveň podstavec Býčí věže. Mezi sloupovím zpozoroval Marcel sedm nebo osm sluhů v červené livreji a vrátného s třírohým kloboukem a halapartnou; mezi sloupy stály bohatě ozdobené bronzové kandelábry a když ubíral se po schodech vzhůru, prozrazovalo temné dunění, že podzemní železnice vede pod jeho nohama.

Marcel udal své jméno a byl ihned vpuštěn do předsíně, pravého to musea rozkošných soch. Aniž by mohl zde se zdržeti, prošel nejdříve salonem s červenými a zlatými ozdobami, pak jiný salon s ozdobami černými a zlatými a přišel konečně do žlutozlatého pokoje, kde nechal ho sluha pět minut o samotě. Konečně byl uveden do pracovny se zelenými a zlatými ozdobami.

Pan Schultze, jenž seděl zde vedle důkladné sklenice piva a kouřil z dlouhé hliněné dýmky, činil uprostřed této nádhery dojem skvrny na botě z lakýrky.

Aniž by povstal, ba aniž by hlavy obrátil, pravil král Ocelového města ledově a jednoduše:

„Jste kresličem?“

„Ano, pane.“

„Viděl jsem vaše výkresy. Jsou velice zdařilé. Kreslil jste však toliko parní stroje?“

„Nikdy nebylo ode mne nic jiného žádáno.“

„Rozumíte trochu ballistice?“

„V prázdných chvílích zabýval jsem se jí k vůli zábavě.“

Tato odpověď panu Schultzemu se líbila. Teprv nyní poctil svého podřízeného pohledem.

„Dovedl byste nakresliti se mnou dělo?… Hned uvidíme, jak při tom obstojíte!… Oh, nebude vám to tak snadné, abyste nahradil onoho pitomce Sohnea, jenž dnes svou neopatrností přišel dynamitovou patronou o svůj kejhák!… Osel ten mohl nás všechny dohromady vyhoditi do vzduchu!“

Z úst páně Schultzeových nezněla tato bezohledná slova skutečně zvláště nápadně.