ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bursa v San Franciscu, zhuštěný a do jisté míry algebraický výraz ohromné průmyslové a obchodní činnosti, jest nejživější a nejzvláštnější na celém světě. Jako přirozený následek zeměpisné polohy hlavního města Kalifornie má také ona kosmopolitický ráz, kterým toto město tak nápadně vyniká. Pod jeho sloupovím z krásné červené žuly schází se rusovlasý, vysoký Sas s osmáhlým, tmavovlasým Keltem, jehož údy jsou pohyblivější a jemnější. Černoch stýká se zde s Čuchoncem a Indem. Polynésan vidí vedle sebe s udivením obyvatele Grónska. Číňan s šikmýma očima a pečlivě pěstěným copem snaží se překonati Žaponce, svého historického nepřítele. Všechny řeči a nářečí zde se rozléhají, jako v nějakém moderním Babylonu.

Otevření této bursy stalo se dne 12. října zcela obyčejným způsobem. Přesně o jedenácté hodině bylo viděti různé obchodní sprostředkovatele a agenty, vesele nebo vážně, dle jejich povahy, přicházeti a tisknouti si navzájem ruce, načež odebrali se do bufetu, aby zahájili denní práci příslušnou obětí. Na to jeden po druhém otvírali měděná dvířka číslovaných skřiní v předsíni, v nichž byly dopisy abonentů, vytahovali veliké balíky dopisů a prohlíželi je roztržitým pohledem.

Brzy vyvinuly se první denní kursy, mezitím co obchodnický zástup vždy více a více vzrůstal. Ze skupin, které staly se nyní četnějšími, dralo se na venek lehké reptání.

Brzy ze všech koutů země sypaly se telegrafické depeše. Neuplynulo takřka ani minuty, aniž by modrý papírový proužek, předčítaný hlasitým, všechen hluk překonávajícím hlasem, nerozmnožil na severní stěně sálu připevněnou sbírku telegramů.

Každým okamžikem stávalo se hnutí živějším. S největším kvapem spěchali sem nebo odtud obchodní agenti, běželi na telegrafní úřad a přinášeli odtud odpovědi. Všechny zápisní knížky byly otevřeny, zápiskami a čarami pokryty nebo dokonce částečně roztrhány. Zdálo se, že všechen zástup zachvácen jest nakažlivou šíleností, když najednou asi o jedné hodině jakási tajemná novinka naplnila hrůzou všechny skupiny.

Zpráva podivná, neočekávaná a neuvěřitelná přinesena byla právě jedním ze spolumajitelů „Banky Dalekého Západu“ a rozšířila se rychlostí blesku.

Jedni pravili:

„Jaký to hloupý vtip!… Toť pouhý manévr! Kdo by věřil takovému nesmyslu?“

„Ah, ah!“ odpovídali druzí, „není kouře bez ohně!“

„Což možno v takovém postavení, jako jest ono, padnouti?“

„Možno v každém postavení padnouti.“

„Avšak, pane, toliko nemovitosti a stroje mají cenu osmdesát millionů dollarů!“ pravil první.

„Nepočítaje v to ani balvany litiny, surovou ocel, zásoby a hotové výrobky!“ dokládal druhý.

„U všech všudy! Vždyť jsem to říkal! Schultze jest dobrý za devadesát millionů dollarů a proto zavazuji se, jeho aktiva ihned za to realisovati!“

„Jak můžete však vysvětliti toto zastavení platů?“

„Nemohu si je nikterak vysvětliti!… zkrátka tomu nevěřím!“

„Jako by takové věci nedály se každodenně a to u domů nejváženějších!“

„Ocelové město není žádným domem, jest to celé město!“

„Jisto však jest, že není ztraceno. Najisto utvoří se společnost k dalšímu vedení závodu.“

„Proč u všech ďasů Schultze sám takovou společnost neutvořil, dříve nežli dal protestovati své směnky?“

„Opravdu, pane, jest to nesmysl, který nelze ani pochopiti! Všechno jest snad jen nepravá zpráva, která pochází bezpochyby od Nashe, jenž potřebuje naléhavě pro svou ocel jisté stoupání cen!“

„Žádná nepravá zpráva! Schultze nejen že učinil úpadek, ale on také uprchl.“

„Ale jděte!“

„Pravím, že uprchl. Telegram s touto zprávou byl právě vyvěšen!“

Obrovská vlna lidu hnala se k tabuli s telegramy. Na nejnovějším modrém proužku byla tato slova:

„Nový York, 12 hodin, 10 minut. — Ústřední Banka. Továrna Ocelové město. Platy zastaveny. Známá passiva: čtyřicet sedm millionů dollarů. Schultze zmizel.“

Nyní nebylo již žádné pochybnosti, ačkoliv zpráva ta byla překvapující; brzy také začaly se šířiti všelijaké domněnky.

O druhé hodině začaly místo zaplavovati seznamy obchodních domů druhého řádu, jež byly úpadkem Schultzeovým strženy. Největší ztrátu utrpěla „Mining-Bank“ v Novém Yorku a firma „Westerley a syn“ v Chicagu, které byly zúčastněny sedmi milliony dollarů; obchodní dům Milwaukee v Buffalu s pěti milliony dollarů; „Industriální Banka“ v San Franciscu s půldruhým millionem dollarů; konečně řada firem třetího řádu.

S druhé strany, aniž by se čekalo dalších zpráv, přicházely bouřlivě na jevo přirozené důsledky této události.

Dle výpovědi znalců dopoledne ještě těžkopádný trh v San Franciscu nabyl o druhé hodině odpolední zcela jiného vzezření. Jaké skoky, jaké stoupání kursů a bezmezné rozpoutání spekulace vyšlo na jevo!

Stoupání cen ocele a to každým okamžikem! Stoupání cen uhlí! Stoupání papírů všech železných hutí americké Unie! Stoupání železářských výrobků nejrozmanitějších druhů! Stoupání také pozemků ve France-Villu. Od prohlášení války klesly na nullu, a zmizely skoro úplně z bursy; nyní však stál akr půdy zase sto osmdesát dollarů!

Od večera tohoto dne byly expedice časopisů v pravém slova smyslu obléhány. Třeba že „Herald“ jako „Tribune“, „Alta“ jako „Guardian“ sporé zprávy, které dovedly si opatřiti, oznámily obrovskými písmenami na plakátech, scvrkly se tyto obyčejně skoro na nic.

Vědělo se toliko, že směnka, vystavená „Jacksonem Edlerem a spol.“ na osm millionů dollarů, přijatá panem Schultzem, byla předložena k výplatě u novoyorských bankéřů Ocelového krále, „Schringa, Strausse a spol.“, a že tito pánové zjistili, že bilance úvěru jejich klienta nestačí ku krytí tohoto ohromného požadavku, mezitím co telegrafická zpráva, zaslaná mu stran této věci, zůstala bez odpovědi. Dále při prohlídce svých knih s udivením shledali, že po třináct dní nedostali z Ocelového města ani jakého dopisu, aniž jaké splátky, že od té doby hromadí se denně směnky a šeky, vystavené panem Schultzem na jejich pokladnu, aby pak propadly osudu všech ostatních, totiž aby s poznámkou „no effects“ (žádné krytí) vracely se ku svému prvotnímu východišti.

Čtyři dni hrnuly se ve spoustách na Ocelové město i na zmíněný bankovní závod prosby za vysvětlení, nepokojné telegramy i zuřivé dotazy.

Konečně přišla z Ocelového města odpověď.

„Pan Schultze pohřešuje se od 17. září,“ zněl telegram. „Nikdo nedovede vysvětliti tuto tajemnou událost. Nezanechal žádných rozkazů, a pokladny jednotlivých oddělení jsou prázdné.“

Od tohoto okamžiku nemohla býti pravda již tajena. Hlavní věřitelé dostali strach a uložili své papíry u obchodních soudů. Za několik málo hodin rozšířila se zpráva o úpadku s rychlostí blesku a měla za sebou celou řadu úpadků druhého řádu. O polednách dne 13. října bylo ohlášených pohledávek za čtyřicet sedm millionů dollarů. Dle všeho obnášela veškerá passiva s připočtením menších dluhů skoro šedesát millionů dollarů.

Toť bylo vše, co se vědělo, a co časopisy — snad trochu přehnaně — oznamovaly. Rozumí se, že všechny bez výjimky slibovaly pro příští den nejspolehlivější a nejpodrobnější zprávy.

Opravdu také hned v prvním okamžiku každý časopis kvapně poslal do Ocelového města své zpravodaje.

Od večera dne 14. října bylo také Ocelové město náhle obleženo celou armádou zpravodajů s otevřenou zápisní knížkou a přiříznutou tužkou v ruce. Avšak jako vlna o skalnatý břeh odrazila se také tato armáda od zevnějších hradeb tohoto obrovského závodu. Stráže stály zde na místě jako dříve, a ačkoliv zpravodajové použili všech možných svůdných prostředků, přece žádnému z nich se nepodařilo, aby některý ze strážců se zapomněl.

Přece však dospěli přesvědčení, že dělníci ničeho nevědí, a že v jejich příslušných odděleních nestala se žádná změna. Mistři oznámili však posledního večera na vyšší rozkaz, že v pokladnách oddělení není již peněz a že z ústředního oddělení nepřišly žádné další instrukce, následkem čehož — leda že by prohlášení to bylo odvoláno — příští soboty musí býti všechny práce zastaveny.

Vše to přispělo sice k tomu, že situace stávala se složitější, nežli aby byla vysvětlena. O tom však nikdo již nepochyboval, že pan Schultze jest již přes měsíc pohřešován. Za to však nikdo neznal příčinu, proč zmizel, a nemohl určiti konečné toho následky. Při všeobecném znepokojení převládal dosud ještě neurčitý pocit, že záhadná osoba každým okamžikem zase může se objeviti.

Během prvních dnů pracovalo se v dílnách obvyklým způsobem. Každý zabýval se ve svém obmezeném působišti toliko se svým vlastním úkolem. Pokladny oddělení každého večera vyplácely příslušnou mzdu. Hlavní pokladna kryla až dosud místní potřeby. Avšak v Ocelovém městě byla centralisace velice přemrštěna; majitel vyhradil si sám bezvýjimečný dozor nad celým závodem, že jeho nepřítomnost již po krátké době musila vyvolati nezbytné zastavení celé továrny. Tak stalo se, že již od 17. září, onoho dne, kdy král Ocelového města podepsal své poslední rozkazy, až do 13. října, kdy jako blesk dostavila se smutná zpráva o zastavení platů, tisíce dopisů, mezi nimi zajisté se značnými zásilkami peněz, přibyly s poštou Ocelového města, odevzdány byly do schránky na dopisy ústředního oddělení a zajisté byly také dodány do pracovny pana Schultze, jen že on sám ponechal si právo je otvírati. Červenou tužkou poznamenal vždy, že jsou vyřízeny, načež odevzdal obsah hlavnímu pokladníkovi.

Dokonce ani nejvyšší úřadníci závodu nikdy se neodvážili jíti přes vyměřený jim kruh činnosti. Ačkoliv měli vůči svým podřízeným skoro neobmezenou moc, tož přece při panu Schultzeovi, i za jeho nepřítomnosti, podobali se spíše neživým nástrojům bez autority a iniciativy. Každý ohradil se zodpovědností svého postavení, čekal, všechno odložil a koukal, až „přiženou se“ události.

Konečně události přikvačily. Podivný tento stav vlekl se až k okamžiku, kdy nejvíce interesovaní a náhle poděšení obchodní přátelé telegrafovali, žádali za odpověď, reklamovali, protestovali a konečně učinili zákonité kroky. K tomu tak příliš rychle se neodhodlali. Nikdo nemohl pochopiti, aby tak světoznámý majetek spočíval skutečně jen na hliněných nohách. Nyní však bylo všechno jasné: pan Schultze zachránil se útěkem před svými věřiteli.

Toť bylo vše, co mohli zpravodajové vypátrati. Ano, i slavný Meiklejohn, jenž stal se tím proslulým, že podařilo se mu vylákati politická sdělení od generála Granta, nejmlčelivějšího muže našeho století, a neúnavný Blunderbuss, mnohem slavnější nežli první, jenž, jako obyčejný zpravodaj „Worldu“, přinesl carovi Alexandru II. důležitou zprávu o pádu Plevna, ani tito rekové zpravodajští nebyli tentokráte šťastnějšími svých druhů. Byli nuceni se přiznati, že ani „Tribune“, ani „World“ nemohly ještě pronésti poslední slovo stran úpadku Schultzeova.

Toto průmyslové neštěstí stalo se neobyčejnou událostí tím, že Ocelové město bylo neodvislou, úplně osamocenou osadou, v níž každé pravoplatné a zákonité zakročení bylo nemožným. Podpis páně Schultzeův byl ovšem v Novém Yorku protestován, a věřitelé jeho mohli předpokládati, že aktiva, representovaná továrnou, stačí ke krytí jejich požadavků. K jakému soudnímu dvoru měli se však obrátiti, aby vymohli zabavení majetku nebo postavení ho pod sekvestra? Ocelové město tvořilo až dosud samostatné území, nepřijaté dosud do Unie, kde bylo všechno odvislým toliko na panu Schultzeovi. Kdyby byl aspoň zanechal nějakého representanta, nějakou správní radu nebo nějakého zástupce! Zde však byl toliko on králem, vrchním soudcem, velícím generálem, notářem, advokátem a obchodním soudem svého města!

V jeho osobě zosobněn byl ideál centralisace. Jakmile ho tu nebylo, stáli ostatní před ničím, a celá obrovská budova sřítila se jako zámek z karet.

Za všech jiných poměrů mohli věřitelé utvořiti syndikát, mohli vstoupiti na místo pana Schultze, vztáhnouti ruku na jeho aktiva a zmocniti se správy závodu. Dle všeho byli by se přesvědčili, že celému stroji k dalšímu chodu bylo by právě třeba jen trochu peněz a regulující síly.

Ze všeho toho nebylo však nic možným. Scházel zákon, aby tato substituce mohla býti provedena. Stáli zde před mravním šraňkem, který snad ukázal se býti nepřístupnějším nežli náspy, naházené kolem Ocelového města. Nešťastní věřitelé viděli, že jejich požadavky mohou býti kryty, viděli však také nemožnost provedení toho.

Nezbývalo jim tedy nic jiného, než sejíti se ku generální schůzi, poraditi se o svých záležitostech a učiniti kongresu udání se žádostí, aby ujal se jejich záležitosti, aby zabezpečil zájmy státních občanů, vyslovil připojení Ocelového města k státům Unie a takto ono znetvořené dílo podřídil společnému právu vzdělaných zemí. Někteří členové kongresu byli osobně při této věci zúčastněni; žádost ta, s více jak jednoho stanoviska, měla cosi svůdného pro americký charakter, a bylo proto možno očekávati dobrý výsledek. Bohužel však kongres nyní nezasedal, i bylo možno očekávati dlouhý odklad dříve, nežli záležitost ta bude mu předložena.

V očekávání tohoto okamžiku vázla proto v Ocelovém městě každá činnost a pece vyhasínaly jedna po druhé.

Mezi obyvatelstvem, sestávajícím z deseti tisíc rodin, žijících od závodu, nastalo zcela přirozeně veliké zděšení. Co měli však lidé ti si počíti? Měli snad pokračovati v práci v naději na pozdější zaplacení, které mělo se státi snad po šesti měsících nebo snad vůbec nikdy? Nikdo nevěděl, co dělat. A jaké práce měly býti prováděny?

Pramen obvyklých rozkazů vyschl zároveň s ostatním.

Všichni klienti páně Schultzeovi očekávali, aby mohli přijati zase své závazky, zákonité upravení. Představení oddělení, inženýři a mistři, nemajíce nijakých rozkazů, nemohli nic podniknouti.

Nyní konaly se schůze, tábory, vyjednávání, návrhy, ale žádný plán nebyl proveden, jelikož to bylo vůbec nemožným. Všeobecná zahálka měla brzy v zápětí bídu, zoufalství a zločiny. Dle toho, jak vyprazdňovaly se dílny, plnily se hostince. Za každý komín, který již nečadil, povstala v okolí nová krčma.

Nejchytřejší a nejopatrnější dělníci, kteří z obavy horších dnů něco si uspořili, utekli se zbraněmi a zavazadly, s nástroji a peřinami, které majitelce bytu tak k srdci přirostly.

Buclaté děti jásaly rozkoší při spatření nového světa, na nějž dívaly se okny vagonů. Lidé ti rozptýlili se do všech končin a brzy, jeden na východě, druhý na jihu, třetí na severu, nalezli novou dílnu, jinou kovadlinu, jiný krb…

Co však jich zůstalo zpět za jednoho, za deset, kteří si takto mohli pomoci, jež bída k hroudě nepoutala! Stáli zde s vytřeštěným zrakem a krvácejícím srdcem, vysazeni nejtrpčí nouzi!

Zůstali zpět, prodávali své skrovné nemovitosti smečce dravých ptáků v lidské podobě, kteří pudem hnáni všude se sletují, kde větří nějaké hotové neštěstí, během několika dnů vyčerpali poslední prostředky a stáli zde brzy bez úvěru a beze mzdy, bez naděje a bez práce a viděli před sebou toliko budoucnost plnou starostí a bídy, temnou jako zima, která měla v krátce začíti!