ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Místo a čas se změnily. Již po pět roků nachází se pozůstalost bégumy v rukou obou dědiců a jevištěm jsou nyní Spojené státy, na jihu Oregonu, deset mil od břehu Tichého okeánu. Zde rozkládá se nesmírné území, jež mezi oběma sousedními státy není dosud přesně obmezeno a které tvoří jakýsi druh amerického Švýcarska.

Jest to skutečně Švýcarsko, hledíme-li toliko na zevnitřní stránku věci, totiž příkré vrcholy, vypínající se až k nebesům, hluboká údolí, jež oddělována jsou od sebe dlouhými horskými řetězy, a velkolepý divoký pohled, jejž poskytují tyto krajiny s ptačí perspektivy.

Avšak toto nepravé Švýcarsko neprovozuje jako Švýcarsko evropské klidné zaměstnání pastýře, průvodčího nebo hostinského. Celek není nic jiného, než na půdě, obsahující železo a uhlí, alpská dekorace, spousta skal, země a stoletých smrků.

Jestliže turista, zabloudivší do těchto pustin, poslouchá hlasy přírody, neslyší jako v horské krajině harmonický hukot života vedle tichého mlčení hor. Z dálky slyší těžké rány obrovského kladiva, u svých nohou pak dušené výbuchy prachu. Zdá se, jako by člověk mohl každým okamžikem propadnouti se do tajemných hlubin.

Silnice, vyštěrkované popelem a kusy uhlí, táhnou se podél stran hor. Pod nažloutlými travinami lesknou se malé hromady škvárů ve všech barvách hranolu jako oči baziliška. Tu a tam zeje lijáky rozervaný a malinovím napolo zakrytý jícen opuštěné šachty, jako krater vyhaslé sopky. Vzduch prosycen jest kouřem a spočívá na zemi jako těžký plášť. Nepoletuje zde ani jediný pták, hmyz nekrouží v sluneční záři a od paměti lidské nebyl zde spatřen ani jediný motýl.

Nepravé Švýcarsko! Na jeho severní hranici, kde výběžky hor ztrácejí se v rovině, rozkládá se mezi dvěma hubenými horskými řetězy území, které až do roku 1871 nazývalo se „Červená poušť“ od barvy půdy, bohaté na kysličník železitý a jež nyní sluje „Ocelové pole“.

Představme si pět až šest čtverečních mil velikou plochu s písčitou, tu a tam s valouny promíšenou půdou a tak suchou a smutnou, jako asi vyschlé dno moře prasvěta. Aby tuto zemi probudila a jí život a ruch dala, příroda neučinila takřka ničeho; za to však zakročila zde lidská ruka s rázností, která nemá sobě rovna.

Na holé kamenité rovině vyrostlo během pěti roků osmnáct dělnických vesnic s malými, stejně šedými, z Chicaga sem přivezenými, již hotovými domy, v nichž bydlil celý zástup statných dělníků.

Ve středu těchto osad, na úpatí Coal-Buttsu, nevyčerpatelných kamenouhelných hor, vypíná se ohromná, pochmurná, neznámá massa, spousta to pravidelných budov, se symmetricky zbudovanými okny, pokrytá červenými střechami, nad níž vyčnívá celý les cylindrovitých komínů, které vydychují z tisíce jícnů sazovitá oblaka. Obloha zahalena jest černou rouškou, kterou prorážejí často načervenalé blesky. Vítr odnáší odtud dále hrčivý rachot, jejž možno porovnati leda s hromobitím nebo hučením rozbouřeného moře, rachot ten jest však větší a pravidelnější.

Tato massa jest „Ocelové město“, německé město, osobní majetek pana Schultze, bývalého professora lučby v Jeně, jenž pomocí millionů béguminých stal se největším železářským průmyslníkem a nejslavnějším hotovitelem děl na obou zemských polokoulích.

Schultze zhotovuje děla libovolného tvaru a libovolného kalibru z hladké nebo tažené oceli, s pohyblivou nebo pevnou lafettou, pro Rusko i pro Turecko, pro Rumunsko i Žaponsko, především však pro Německo. Pomocí obrovského kapitálu vyrostl zde ze země jako na pokyn kouzelného prutu ohromný závod, pravé město a zároveň vzorná dílna. Kolem závodu usadilo se třicet tisíc dělníků, většinou rozených Němců, kteří utvořili takto jeho předměstí. Během několika měsíců dobyly si výrobky tohoto závodu svými všeobecnými přednostmi nejrozsáhlejší uznalosti.

Professor Schultze dobývá železnou rudu a kamenné uhlí ze svých vlastních dolů. Na místě předělává železo v ocelovou litinu, na místě lije z ní děla.

To, co nemohl nikdo z jeho konkurentů provésti, bylo mu snadným. Ve Francii zhotovují se ocelové balvany 40.000 kilogramů těžké; v Anglii zhotovili dělo z kutého železa, vážící sto tun; Krupp v Essenu dodává balvany ocelové litiny 500.000 kilogramů těžké. Pan Schultze nezná však v té příčině mezí i kdyby žádalo se na něm dělo jakékoliv váhy a nejneobyčejnější působnosti, zhotovil by je, lesknoucí se jako peníz vyšlý z mincovny, a to v umluvené době.

Ale — na příklad — nechá si vše dobře zaplatit! Zdá se, že 250 millionů z roku 1871 podráždily toliko jeho chut k jídlu.

Ve výrobě děl, jako vůbec ve všech ostatních věcech, jest člověk veliký, když může vykonati to, co jiní nedokážou. Zde třeba také podotknouti, že děla páně Schultzeova dosáhla nejen dosud nebývalých rozměrů, ale také, jestliže vůbec mohlo se při jejich užívání mluviti o nějakém upotřebení, že nikdy se neroztrhla. Materiál z Ocelového města zdá se míti zcela neobyčejné vlastnosti. Mluví se v té příčině o různých neznámých přísadách, o lučebných tajnostech. Jest toliko jisto, že o věci té neví nikdo ničeho určitého.

Ví se pouze, že v Ocelovém městě s řevnivou přísností tají se manipulace při výrobě tovarů.

V tomto koutě Severní Ameriky pouštěmi obklopeném a od ostatního světa odděleném náspem hor a vzdáleném od nejbližších malých osad pět set mil, hledali bychom ovšem marně stopu oné svobody, která založila moc Spojených států.

Kdo dostane se snad ke zdím Ocelového města, nepokusí se projíti některou z ponurých bran, které tu a tam přerušují rovnou čáru příkopu a opevnění. Hlídač bez odmluvy by každého odmrštil. Každý musí vystoupiti v předměstí. Do Ocelového města možno dostati se toliko pomocí tajné formulky, pomocí hesla nebo aspoň pomocí vstupenky, podepsané a řádně vystavené.

Vstupenku tuto měl patrně mladý dělník, jenž přišel jednoho rána v listopadu do Ocelového města, neboť po odložení starého odřeného koženého kufříku odebral se z předměstí přímo k nejbližší bráně.

Byl to vysoký, kostnatý muž, nedbale ošacený, oblečený dle vzoru amerických pionýrů; měl na sobě námořnickou volnou kazajku, vlněnou košili bez límce a pruhované kalhoty, jež měl zastrčeny do vysokých bot. Do tváře stáhl si hluboko hrubý plstěný širák, jako by chtěl skrýti na kůži nashromážděný uhelný prach, a kráčel pružným krokem dále, hvízdaje si do vousů písničku.

Když mladý muž dostal se ke bráně, odevzdal hlídači tištěnou vstupenku a byl ihned vpuštěn.

„Vaše obsílka jest vystavena pro dílovedoucího Seligmanna, sekce K, ulice IX., dílna 743,“ pravil poddůstojník. „Jděte jen podél zdi, zde po pravé straně až k rohovému kamenu K a představte se tam vrátnému… Znáte domácí řád?… Budete ihned propuštěn, jakmile vstoupíte do jiné sekce nežli jest vaše!“ doložil v okamžiku, kdy nový příchozí již odcházel.

Mladý dělník šel udaným mu směrem a zaměřil podél náspů. Po pravé straně táhl se příkop a na náspu přecházely stráže. Na levé straně, mezi širokou okružní cestou a spoustou budov, objevily se nejdříve dvojnásobné koleje pásové železnice; za ní vypínala se druhá zeď podobná zevnitřní, z čehož bylo možno snadno poznati podobu Ocelového města.

Závod tvořil totiž kruh, jenž paprskovitě rozpadal se na jednotlivé, opevněné výřezy, které byly od sebe úplně neodvislými, leda že je obklopovaly společná zeď a příkop.

Mladý dělník nalezl brzy na kraji cesty nárožní kámen K před branou velikých rozměrů, na jejíž průčelí byla vytesána na kameni táž písmena a představil se zde vrátnému.

Tentokráte neměl co dělati s vojákem, ale spatřil toliko vysloužilce s dřevěnou nohou a prsoma řádem ozdobenýma.

Vysloužilec prohlédl jeho vstupenku a vyrazil na ni zase známku.

„Vše v pořádku,“ pravil pak, „devátá ulice na levo.“

Mladý muž minul druhou opevněnou čáru a nacházel se nyní v oddělení K; ulice branou vycházející tvořila jeho osu. Na obou stranách táhly se v pravém úhlu dlouhé řady budov.

Hluk od strojů stával se pomalu omamujícím. Tyto šedé budovy, proražené stem oken, podobaly se spíše živým obludám než mrtvým spoustám. Nový příchozí byl však na něco podobného již zvyklý, neboť okolí nevzbuzovalo zvláště jeho pozornosti.

Za pět minut nacházel se v IX. ulici, v dílně 743. a dostal se zde především do malé pisárny plné kartonů a nákresů k mistru Seligmannovi.

Tento přijal vstupenku mladého muže, všemožně pověřenou, načež zkoumavě si ho prohlédl.

„Jste přijat jako pudlař?“ pravil. „Zdá se mně, že jste posud mlád?“

„Stáří nemá s věcí co dělat,“ odpověděl druhý. „Jest mně skoro dvacet šest roků a byl jsem již sedm měsíců pudlařem. Přejete-li si, mohu vám ukázati svá vysvědčení, na základě jichž byl jsem chefem personálu v Novém Yorku přijat.“

Mladý muž mluvil sice zběžně německy, ale s lehkým přízvukem, což vzbudilo podezření mistrovo.

„Jste snad Elsasan?“ tázal se.

„Ne, jsem rodilý Švýcar… ze Šafhauzenu. Podívejte se na můj průvodní list, jenž jest v pořádku.“

Na to vytáhl z kapsy koženou tobolku a ukázal mistrovi průvodní list, cestovní knížku a jiné dokumenty.

„Dobře, jste přijat a má povinnost jest vykázati vám místo!“ odpověděl Seligmann, jenž upokojen byl úředními doklady.

Zanesl do seznamu jméno Johann Schwartz, napsal na přijímacím listu příslušnou poznámku, odevzdal mladému muži modrý lístek s jeho jménem a číslem 57.938 a doložil:

„Každého jitra o sedmé hodině máte býti u vrat K, kde ukážete tento lístek, bez něhož neprošel byste ani zevnější ohradou, pak vezmete s věšáku v loži vrátného známku se svým matričním číslem a ukážete mně ji při vstoupení. V sedm hodin večer, když budete odtud odcházeti, vhodíte známku u dveří dílny do krabice, jejíž otvor jest pouze v tu dobu otevřen.“

„Vím již všechno… Možno zde v závodě bydliti?“ tázal se Schwartz.

„Ne, byt musíte si najíti někde v okolí. Za to však můžete za levný peníz dostati oběd v dělnické kuchyni dílny. Mzda vaše bude s počátku dollar^[5] denně, avšak každým čtvrtletím stoupne o dvacet procent… Na přestupek jest toliko jediný trest — propuštění. V první instanci prohlašuji je sám, v případě odvolání pak inženýr je buď potvrdí nebo zamítne. Začnete pracovati již dnes?“

„Proč ne?“

„Byla by to pouze polovice pracovního dne!“ podotkl Seligmann, mezitím co Schwartze vedl chodbou.

Oba minuli rozlehlý dvůr a dostali se do velké síně, která svými rozměry a zařízením podobala se čekárně velikého nádraží. Když Schwartz kolem se rozhlédl, nemohl se zcela zbaviti pocitu udivení.

Na každé straně této dlouhé prostory vypínají se dvě řady mocných, kulatých sloupů, které svým průměrem a výškou vyrovnaly se sloupům velechrámu sv. Petra v Římě; vypínaly se od země až k zasklené klenuté střeše, nad niž vynikaly. Byly to komíny stejného počtu tavicích pecí, které byly vystaveny na jejich základě. Každá řada měla padesát takových pecí.

Na jednom konci stále přijížděly lokomotivy, které přivážely litinou naplněné vozy k napájení těchto pecí. Na druhém konci přijímaly prázdné vlaky litinu v ocel proměněnou k další dopravě.

Tato změna provádí se pomocí pudlování. Mnoho skupin polonahých cyklopů s dlouhými železnými tyčemi vykonávalo tuto práci.

Kusy surového železa byly silně rozpáleny v peci, obklopené mocnou vrstvou škvárů. Abychom docílili kujného železa, třeba tyto kusy litiny ihned převraceti, jakmile massa stala se těstovitou. Abychom však dostali ocel, železitý karbonát, jenž jest s oním sice spřízněný, ale přece jen od něho se liší, třeba vyčkati, až litina jest úplně roztavena a tu pak teplota v peci vyžene se do výše ještě větší. Pudlař točí tekutým kovem a přehazuje jej na všechny strany, točí jím a obrací jej uprostřed plamenů; když pak dosáhl přimíšením jistých přísad jistého stupně tvrdosti, rozdělí jej na čtyři balvany nebo „lupy“ a každý z nich odevzdá pudlařským pomocníkům.

Na prostřední čáře síně koná se pak další zpracování. Před každou pecí jest postaveno těžké kladivo, jež uváděno jest v pohyb parou stojatého kotle, umístěného v krbech shora vzpomenutých a spravováno jest zvláštním mistrem. Chráněn jest od hlavy k patě botami a kamašemi ze železného plechu, opatřen jsa zástěrou z tlusté kůže a zahalen jsa kovovou škraboškou, tento kyrysník průmyslu uchopil se rozžhavené „lupy“ svými dlouhými kleštěmi a strčil ji pod kladivo. Za opětovaných ran obrovského kladiva vyprskovala na všechny strany „lupa“ za deště lesknoucích se jisker a hořících částiček železa obsahující v sobě nečistoty, podobně jako smáčknutá houba vodu.

Pak odevzdal ji kyrysník průmyslu zase pudlařským pomocníkům, kteří k novému rozžhavení odvlékli ji do pece, z níž znova dostala se pod obrovské kladivo, aby byla jím ještě jednou zpracována.

V této obrovské kovárně panoval ustavičný ruch, běhaly nekonečné řemeny přes svá kola, rozléhaly se temné rány, praskaly ohňostroje zpracovávaných spoust železa a oslepoval žár četných pecí. Uprostřed tohoto hromobití a rachotu podrobené hmoty zdál se člověk býti toliko dítětem.

Jsou to statní chlapíci, tito pudlaři! Všemi silami hnísti železo, při palčivém vysušujícím parnu zacházeti s hroudami kovu vždy dvě stě kilogramů těžkými, hleděti po kolik hodin do žhoucí výhně, toť práce velice těžká, která vysílí člověka během deseti let.

Schwartz, aby mistrovi ukázal, že práci tuto zastane, odložil kazajku a vlněnou košili, při čemž bylo viděti jeho obrovskou tělesnou konstituci a jeho pevné svaly, chopil se dlouhých kleští, s kterými právě jiný pracoval, a pokračoval v pudlování.

Jelikož mistr viděl, že s věcí jest obeznámen, ponechal ho sobě samotnému a vrátil se do své pisárny.

Mladý muž pracoval vytrvale až do poledne. Patrně své síly přílišně namáhal, aneb tohoto rána opomenul k takové práci důkladně se nasnídati; aspoň bylo pozorováno, že jest unavený a sesláblý. Náčelník dělníků brzy si toho povšimnul.

„Nejste zrozen na pudlaře, můj hochu,“ pravil, „a učinil byste lépe, kdybyste si včas vyžádal jiné zaměstnání, jelikož později nějaká změna nebude vám povolena.“

Schwartz odporoval. Jest to prý jen pomíjející slabost! Může pudlovati jako každý jiný.

Náčelník dělníků věc přece oznámil a mladý muž byl ihned povolán k vrchnímu inženýru dílny.

Tento prohlížel znova jeho listiny, pokrčil rameny a pravil s hlasem vyšetřujícího soudce:

„Byl jste v Brooklyně pudlařem?“

Schwartz sklopil zmateně oči.

„Vidím, že jsem nucen říci vám pouhou pravdu,“ odpověděl. „Byl jsem zaměstnán toliko u pecí a chtěl jsem zkusiti pudlování jen proto, že bych dostal vyšší mzdu.“

„Jste všichni stejní,“ odpověděl inženýr, krče rameny. „Chcete v dvaceti pěti letech dokázati to, co třicetiletý dovede jen výminečně provésti?… Jste aspoň dobrým slévačem?“

„Byl jsem po dva roky v první třídě.“

„Pak učinil byste lépe, kdybyste zůstal při tomto zaměstnání! Zde budete moci zase začíti teprv třetí třídou a můžete býti ještě šťastným, že dovoluji vám přechod do jiné dílny.“

Inženýr napsal několik slov na lístek, poslal telegram a pravil:

„Vraťte svou známku, opusťte toto oddělení, a jděte přímo do kanceláře vrchního inženýra v oddělení O. Již jsem mu všechno oznámil.“

Tytéž formality, které prodělal Schwartz v oddělení K, uvítaly ho také v oddělení O. Pak jako ráno byl zde vyslýchán, přijat a odkázán na dílovedoucího oddělení, jenž dovedl ho do slévárny. Zde konala se práce mlčelivěji, ale s větší ještě methodou.

„Zde vidíte toliko menší oddělení k lití 42ti liberních děl,“ pravil dílovedoucí. „V slévárnách k hotovení velikých kalibrů pracují toliko dělníci první třídy.“

Toto malé oddělení bylo přece jenom stopadesát metrů dlouhé a šedesát pět metrů široké. Dle odhadu Schwartzova bylo zde možno rozpáliti nejméně šest set tyglíků, které dle velikosti, po čtyřech, osmi neb dvanácti, byly postaveny do pece.

Formy, určené pro roztavenou ocel, nacházely se v prohloubené podélné ose chodby, v jedné řadě za sebou. Na každé straně tohoto prostředního příkopu vypínal se mohutný jeřáb, jejž bylo možno na kolejích posunovati a jehož konstrukce připouštěla libovolné pohyby, tak že největší tíže na jakémkoli místě mohly býti jím zdviženy a přeloženy. Podobně jako v pudlařském oddělení byla také zde na konci chodby železnice, kde přiváženy byly ocelové balvany, kdežto jiná železnice na protějším konci odvážela z forem vyšlá děla.

Vedle každé formy stál dohližitel se železnými kleštěmi, jenž dohlížel na teplotu tekuté oceli v tavicích tyglících.

Procedura, jak Schwartz pozoroval již na jiných místech, byla zde nejvýš dokonalá.

Před každým litím úder zvonu svolal všechny zúčastněné. Stejnoměrnými, odměřenými kroky ubírali se dělníci vždy po dvou stejné velikosti k peci, nesouce železnou tyč vodorovně na ramenou.

Důstojník opatřený píšťalkou a s chronometrem v ruce stál nedaleko slévací formy, které postaveny byly pokud možno v stejné vzdálenosti od pecí, potřebných k jich plnění. Od každé strany formy vybíhaly žlábky z ohnivzdorné hlíny, pokryté železným plechem, v mírném svahu k trychtýřovité prohlubině, která nacházela se zrovna nad slévací formou. Velitel zapískal. Ihned byl tyglík k tavení kleštěmi z ohně vyzdvižen a zavěšen na železnou tyč dvou nosičů, kteří stáli u pece nejblíže. Opět rozléhala se píšťalka různým způsobem, a oba mužové vylili obsah svého tyglíku do příslušného žlábku.

Bez přerušení a v přestávkách přesně vykonaných, aby byla zajištěna stejnoměrnost litého děla, pracovali všichni ostatní způsobem úplně stejným.

Zachovávaná při tom přesnost byla tak neobyčejná, že poslední tyglík k tavení přesně na desetinu před tím vypočtené vteřiny byl vyprázdněn a vhozen do kádě. Celý postup podobal se spíše působnosti slepého mechanismu než svornému projevu vůle sta živých bytostí. Neporušitelná kázeň, moc zvyku a vliv, jejž vykonává na každého takt hudby, vykonaly tento div.

Schwartz zdál se býti s touto prací obeznámen. Byl přidělen k jinému dělníkovi stejné velikosti, byl na zkoušku zaměstnán při lití méně důležitého předmětu a ihned byl uznán za zkušeného a obratného slévače. Jeho představený oznámil mu již prvního večera, že bude rychle postupovati.

Jakmile po skončené práci opustil oddělení O a zevnější ohradu továrny, odebral se do hostince pro svůj vak. Na jedné z cest vedoucích ven dostal se brzy ke skupině domů, kterou již ráno pozoroval a kde nalezl přiměřený byt u hodné ženy, která přijímala „strávníky“.

Po večeři nebylo viděti mladého dělníka, aby, jako ostatní dělávají, kráčel do pivnice. Uzavřel se naopak ve svém pokojíku a vytáhl z kapsy kousek oceli, patrně tajně uzmutý v huti, jakož i kousek ohnivzdorné hlíny z oddělení O, které bedlivě prohlížel si při svitu čadící lampy.

Pak vytáhl z vaku veliký, slabě vázaný zápisník, prohlížel jeho listy, pokryté poznámkami, formulkami a výpočty, a psal toto v dobré francouzštině, z opatrnosti však v tajném písmu, jež toliko jemu bylo známo:

„Dne 10. listopadu. — Ocelové město. — Pudlování jest zde zcela obyčejné, používá se však, mějmež to na paměti, Chernoffem doporučené a poměrně dosti nízké teploty, jak při prvním rozpálení tak i při druhém ohni. Slévání koná se dle příkladu Kruppova v Essenu, hledí se však při tom na opravdu podivuhodnou stejnoměrnost v provedení. Tuto jistotu při každé práci třeba uznati za největší sílu Němců. Pochází patrně od hudebního sluchu, jenž vrozen jest celému německému plemenu. Angličané nemohli by nikdy dosáhnouti takové dokonalosti; k tomu chybí jim sluch, ba snad dokonce i duch kázně, Francouzi, kteří rádi nazývají se prvními tanečníky světa, najisto lehce by se vzdělali v tomto způsobu. Až dosud nepozoroval jsem tedy nic tajemného, jemuž bylo by možno přičítati obrovské výsledky této výroby. Vzorky rud, jež nasbíral jsem na svých potulkách po horách, vyrovnají se úplně našim druhům rud. Kamenné uhlí jest ovšem velice pěkné a hodí se znamenitě ke zpracování kovů, není však jediné svého druhu na světě. Není pochybnosti, že Schultzova výrobní methoda spočívá v tom, že používá materiálu jen nejlepší jakosti, prostého cizích příměsků, a že dbá na úplnou jeho čistotu; to všechno však možno bez všelikých obtíží napodobiti. Třeba, abych měl v moci všechny elementy problému, vyšetřiti toliko složení ohnivzdorné hlíny, jíž používá se při tyglících k tavení a při žlábcích k lití. Dosáhl-li jsem toho a budou-li naši slévači rovněž tak vycvičeni, nevím, proč nemohli bychom dokázati totéž, co zde se vykonává. Až dosud viděl jsem ovšem toliko dvě oddělení, ale všech jest jich dvacet čtyři, kromě střediska, oddělení to pro plány a modely, dokonalý tajný kabinet! Co kuje se asi v tomto doupěti? Co hrozí asi našim přátelům, vzpomenu-li si na výhrůžky, které pronesl pan Schultze při převzetí dědictví?“

Schwartz, jsa dosti unaven denním namáháním, svlékl se a vklouzl do malé, nepohodlné postele, jak jenom může býti německá postel — a to mnoho znamená — zapálil si dýmku a začal dýmati a čísti v staré knize.

Jeho myšlenky těkaly však patrně někde jinde. Skrze jeho rty stále tlačily se lehké, rovné obláčky, jako by říkaly:

„Pah!… Pah!… Pah!… Pah!…“

Konečně knihu úplně odložil a hluboce se zamyslil, jako by zabýval se luštěním těžkého problému.

„Ah!“ zvolal konečně, „i kdybych měl co dělat se samotným ďáblem, vypátrám tajemství pana Schultze a dovím se, co zamýšlí proti France-Villu!“

Schwartz usnul se jménem doktora Sarrasina na rtech, ve snu však změnilo se toto ve jméno jeho malé dcery Jeanny. Uchoval si v plné síle upomínku na milou dívku, zvláště když Jeanne od té doby, co ji opustil, najisto rozkvetla v mladou slečnu. Zjev tento vysvětluje se snadno známými zákony sdružených ideí; myšlenka na doktora Sarrasina byla velice blízko myšlence na jeho dceru a proto když Schwartz nebo vlastně Marcel Bruckmann se probudil a posud měl jméno Jeanny v hlavě, nikterak tomu se nedivil, ale viděl v tom toliko potvrzení výborných psychologických zásad Stuarta Milla.