ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ku kapitole II

Dáta k dejinám a vývoju starej protireformačnej Trnavy zobral Štefan Ručka; „Trnava čili historicko-miestopisný nástin krutých osudov a pamätností toho sl. kr. mesta slovenského“, v Skalici 1868; str. 31 — 57 (bohužiaľ, spis je pokazený nespočetnými tlačovými chybami). Dáta o starej Žiline zostavil kronikársky Alexander Lombardini; „Stručný dejepis slobodného mesta Žiliny“, v Turč. Sv. Martine 1874; k textu viď str. 26 — 31.

O protireformačnej epoche v Uhorsku poučuje výborne Frankl Vilmos: „Pázmány Péter és kora“, I — III, Pest 1868 — 72; Pázmányovo základné dielo dômyselne rozobral Bodnár Zsigmond: „A magyar irodalom története“, Budapest, II, 1891, 30 nasl., a do bernolákovej slovenčiny preložil ho len r. 1791 — 2 minorita Anton Benčič, jeho preklad ostal však v rukopise.

Táto stará trnavská a jej príbuzná protireformačná tlač patrí medzi bibliografické vzácnosti. Jungmann poznal iba niekoľko nepresných názvov, J. Jireček o niečo viac, ale tiež najmä iba z druhej ruky. Stará bohatá jezuitská knižnica v Trnave bola totiž r. 1773 po zrušení rehole čiastočne rozobraná, čiastočne roku 1777 prenesená k univerzite do Budína a tak dnes v trnavských knižniciach, v novej jezuitskej, kapitulskej i gymnaziálnej, (ako som sa presvedčil v lete r. 1897) možno nájsť najstaršie slovenské knihy len z konca XVIII. storočia. Bohatú zbierku trnavských tlačív z konca XVII. a z počiatku XVIII. storočia mal bibliofil Michal Rešetka, katolícky farár v Hornej Súči, a daroval ju bývalej Matici slovenskej. Ale aj v tejto knižnici (so zvolením uhorského ministerstva vnútra preskúmal som ju v lete 1896), nachádzajúcej sa bohužiaľ, v neusporiadanom stave, bez inventára, bez katalógov, mnohú vec som márne hľadal. Len z oboch veľkých budapeštianskych knižníc, univerzitnej a muzeálnej, bolo možno vyhľadať temer všetko, o čom je v texte reč, najmä veľkolepá bibliotéka Maďarského národného múzea má zo zbierok Jankovichových a iných staré tlačené československé spisy, ktoré vyšli v Uhorsku, v pomerne najúplnejšom počte.

Tiež rozbor tejto starej trnavskej literatúry viazol doteraz iba v počiatkoch. Bernolákova škola, hoci to bola práve jej povinnosť, sa o ňu nestarala; Jozef Hurban v obšírnej a vtedy veľmi pozoruhodnej štúdii „Slovensko a jeho život literárny“ („Slovenské pohľady“, 1847, diel I., zv. 2., str. 11 — 13,) práve túto časť slovenskej literárnej minulosti odbavil napochytro, hoci mal celú látku v uvedenej Rešetkovej knižnici poruke. Podáva iba skrátené názvy knižiek (i to často nepresne) a niekoľko všeobecných poznámok o slovenčiacej reči, nedotýkajúc sa nijako obsahu a ich vnútornej tendencie; a nové katolícke literárne hnutie na Slovensku (prílohy ku „Kazateľni“: „K dejinám kazateľskej literatúry slovenskej“ a „Literárne listy“ z roku 1890 — 1 a nasl., sborník „Tovaryšstvo“ 1893 a 1895 a i., usilujúc sa opísať protireformačnú slovenskú minulosť z prameňov a v priaznivejšom svetle, než ako vedeli svojho času moje „Dejiny literatúry slovenskej“, v Turč. Sv. Martine 1890, predsa zase práve o tomto období 1660 — 1740 znieslo poväčšine len nepresné odpisy názvov z druhej a tretej ruky, (napr. stať „Katecheti a katechetické diela katolícke slovenské“ v „Lit. listoch“, I. 1891, 32 a „Kníhtlačiareň v Trnave“ („Tovaryšstvo“ I., 1893, 93), alebo niekoľko nehoráznych tvrdení, ako v článku „Jezuitská slovenčina v knižkách“ („Lit. listy“, I., 65): „Z doby predbernoláckej čili jezuitskej objavuje sa v knižkách i na písme naša slovenčina tým podobnejšia terajšiemu spôsobu písania, čím staršie sú dotyčné pramene. Keďby jezuiti doby Pázmányovej (1616 — 1637) boli složili mluvnicu slovenského jazyka, ona by sa veľmi ponášala na Hattalove dielo ,Gramatika linguae slovenicae‘ (1850). Prevrátený poriadok vecí by nastal, keby vplyvom Gallov, Saksov atp. spotvorená čeština nadobudla bola i u nás vrch nad našou slovanskejšou slovenčinou“… Nepozostávalo teda, ako znova zhľadávať pramene, ktorých rozbor podávam tu prvý raz. Pritom pre čitateľovo pohodlie odstraňujem v citátoch pôvodný pravopisný zmätok (vynímajúc názvy kníh) potiaľ, pokiaľ sa netýka skutočného znenia slova, a tak všetky charakteristické zvláštnosti a odchýlky jazykové ostávajú zachované. Diplomaticky verne odtlačil som texty v „Slovenských pohľadoch“, XVIII., 1898, 292 nasl.; len v úryvkoch zo Smrtníkovho „Kunštu“ treba opraviť sadzačský omyl y na ij.

Horčického kniha vyšla prvý raz v Prahe r. 1609, po tretí raz r. 1782; druhý odtlačok z r. 1677 je trnavský, o ktorom je reč v texte. Horčického snahy rozoberá poučne Jozef Vávra. „Jakub Horčický z Tepence“ („Výročná zpráva českej reálky pražskej“ 1895): jeho „Konfessí katolická“ bola vydaná „na odpor proti konfessí české, která tiskem se rozšířila po všech Čechách v jazyku českém i německém“, a týmto spisom Horčický „postavil se v řadu bojovných katolíků v Čechách podlé kancléře Lobkovice, Slavaty a Martinice. Nemohlo býti jinak, než že kniha jeho pokládána byla za předzvěst budoucí reakce proti evangelikům českým, kteří zatím 9. července 1609 vymohli na císaři majestát na svobodu konfessí české“.

Názov „Věčný pekelný žalář“ uvádzam podľa prvého pražského vydania z r. 1676, keďže trnavskému výtlačku z r. 1701 (v pražskej univerzitnej knižnici) chýba začiatok; vydanie, okrem formálnych rečových odchýlok, líši sa iba tým, že v slovenskom odtlačku sú drastické príklady smilstva vypustené. J. Jungmann („Historie literatury české“ 1849, 251) „Pekelný žalář“ pomenoval „nejhroznější ze všech knih“.

Tamáši uvádzal sa doteraz chybne podľa Hurbanovho článku; mylné je tiež jeho tvrdenie (na uv. m. str. 22), že Tamášiho spis je „prujšia ve slovenskom nárečí vyšlá kniha“ a to (podľa str. 11) „pre veľmi duoslednuo a častuo slovenských foriem užívania“.

„Poklad serafinský“, venovaný „Františku Wittinger, církve poctivého městečka Chtelnice faráři a vicearchidiakonovi“, je, ako vidno z ukážok v texte, vytlačený čiste česky, a mienka J. Hurbana (na uv. m. str. 11), že „spisovateľ slovenčí veľmi“, môže sa týkať iba „Kunštu“. Tiež o tom správnejšie usudzuje Jos. Jireček: „K historii starší literatury slovenské“, „Světozor“, príloha k viedenským „Slovenským Novinám“, 1858, 98: „Jazyk podstatou jest spisovný; od pravidelných forem odchyluje sa asi touž měrou, jako jazyk spisovatelův českých XVII. a XVIII. století. V dobách těchto, kde nebylo vyučování školního, … přiučovali se spisovatelé jazyku jen čtením, ba často jen hovorem. Jazyka čistého, jaký nám ve spisech Blahoslavových, Veleslavínových, Komenského a j. tak mile lahodí, marně bys hledal ve spisech na konci XVII., nerci-li v prvních dvou tretinách XVIII. století… Jak bídná byla i tehdejší latina! Jestliže v Čechách, kde přece zpomínky nedávného květu literatury ještě žily, jazyk spisovný ustoupati musil nevázanému způsobu obecné mluvy: což se mohlo očekávati na Slovensku?“ Životopisné dáta Smrtníkove P. Seraphinus Farkas, „Scriptores ord. min. s. P. Francisci provinciae Hungariae reformatae nunc s. Mariae“, Posonii 1879 (v. Sasinkov „Slovenský letopis“, v Skalici, III., 1879, 335): bol rodák ladomerský z Tekova (1650 — 1710), dlho bol kazateľom, v Malackách, r. 1689 — 92 bol gvardiánom a zomrel v kláštore sv. Kataríny neďaleko Chtelnice.

Abrahámffyho „Fakule“ nebola u nás zaznamenaná ani bibliograficky, rovnako ako ďalšie spisy od nepomenovaných jezuitov. „Čtyri a dvacet pochybování“, v Trnave r. 1700, pripisuje sa Martinovi Szentiványimu, S. J. zo Sv. Jána (1633 — 1705), kancelárovi trnavskej univerzity a správcovi tamojšej akademickej kníhtlačiarne, ktorý spis vydal súčasne latinsky a nemecky a okrem neho ešte 33 latinských a maďarských iných spisov. V. A. Lombardini; „Slovenský Plutarch“, „Slovenské pohľady“ VII., 1887, 278.

Životopis Štefana Dubniczayho rodom z trenčianskej Dubnice (1675 a 1725). Lombardini „Slovenské pohľady“ VI., 275.

Na Máčajovo slovenčenie spisovného jazyka upozornil už J. Dobrovský: „Über die Litteratur der östlichen Wenden“, „Slovanka“, zweite Lieferung, Pr. 1815, 180: „Seine Sprache ist zwar noch im ganzen die Böhmische, er erlaubte sichs aber gar oft, nach der Sprechart der Slowaken um Pressburg die Wörter zu biegen“… Mienka J. Jirečka; „Rukovět“ II., 1, že Máčaj „první byl mezi Slováky, který v knihách svých zvláštnostem nářečí slovenského úmyslně dával průchod“, neobstojí: to sa dialo už s trnavským pretlačkom Horčického, a ešte skoršie. Predsa však Máčajovu reč správne pokladá vcelku za „obecnou spisovní“. A správne i S. Czambel: „O ,prvej‘ knihe slovenskej“, „Živena“ II., 1885, 236, opravuje doterajší mylný názor v tom zmysle, že máčajovčina nie je „slovenské nárečie, ba ona nie je ani dosti čistým slovenským jazykom“, ako mienil Pypin, keďže Máčaj „nielen slovenské slová a formy bez všetkej dôslednosti upotrebuje, ale i pravopis jeho natoľko je zmútený, nelogický, bezpravidelný, že sa o ňom neomylne predpokladať musí, že vydávajúc svoje dielo, ani zďaleka pred očima nemal, jako sa Pypin nazdáva, odtrhnúť sa od ,kacírskeho‘, ,husítskeho‘ jazyka protestantských Slovákov, ale že on jedine z tej príčiny nazval jazyk svoj ostentatívne ,slovenským‘, aby svoju bezpochyby dobre cítenú neznalosť gramatickú pred možnou, českého jazyka znalou kritikou — prikryl“.

Ku kapitole III.

Gavlovičove verše „napravil a na svetlo vydal“ bibliofil Michal Rešetka: „Valaská škola mravuv stodola“, v Trnave, I., 1830, II., 1831, žiaľbohu, zvolil si formu Bernolákovej ľudovej slovenčiny, čím zotrel pôvodný jazykový ráz originálu (v citátoch vyššie sme ho rekonštruovali). Opravy Rešetkove zjavné sú najmä v rýmoch; byti: mati (VIII., 13), mává: spívá (XII., 23), bolo: chybilo (XII., 31), za ništ: najvíc (XIII., 65), lúbíš: pochybíš (XX., 30) atď., nasvedčujú pôvodným formám: míti, mívá, bylo, za nic, líbíš. Jazyk Gavlovičov je zmiešanina foriem spisovných i ľudových, obvyklých na Slovensku v tých časoch. O obľúbenosti „Valašskej školy“ u vysokých duchovných hodnostárov Bernolákovej školy, ako bol kardinál A. Rudnay a iní, podáva zprávu Michal Chrástek: „Michal Rešetka“, „Sokol“ I., 1862, 396. Zato je však divné, že Jozef Hurban: „Slovensko a jeho život literárny“, „Slovenské pohľady“ 1847, I., 2., str. 13, hoci látku študoval práve v Rešetkovej knižnici, Gavlovičovi ako veršovcovi nevenuje pozornosť, pripomínajúc predovšetkým jeho prozaické rukopisné diela: „Menologium t. j. Krátké rozmlúvání o životech bratruv a sester svatých tretího Rádu sv. Františka“ z r. 1747 a iné. Ďalšie tri knihy Gavlovičove, ktoré ostali v rukopise, podľa J. Hurbana zaznamenáva i J. Jireček: „Rukovět“ I., 201, ku ktorým novšie pribudla postila „Lapis adjutorii t. j. Kameň pomoci, který obsahuje v sobe kazně na všecke nedele celého roku i na všecke slavnosti uročite“, dopísaná premršteným slohom jezuitských kázní r. 1779. Viď Jozef Kohút: „Poznámky k dejinám našskej spisby“, „Literárne listy“ I., 1891, str. 3 a nasl., kde sa cituje i Gavlovičov epitaf: „Me Čarno Dunajec genuit, Trstenna nutrivit, forte volente Deo funera Pruska dabit“… Na „Valašskú školu“ stručným rozborom upozornili Svetozár Hurban Vajanský: „Rozpomienka na starú knihu“, „Národnie Noviny“ 1885, č. 39 — 40, a Jaroslav Vlček: „Anton Bernolák a jeho škola“, „Slovenské pohľady“ X., 1890, 390.

Ku kapitole IV

Všeobecne o útlaku slovenských protestantov poučuje Johannes Borbis: „Die evangelisch-lutherische Kirche Ungarns in ihrer geschichtlichen Entwicklung“, Nordlingen 1861. O hlavných predstaviteľoch luterského hnutia v XVIII. storočí Pavol Dobšinský: „O kultúrnych ústavoch na území Slovákmi obývanom z doby poreformacionálnej“, „Slovenské pohľady“ V., 1885, 191.

O Krmanovi, najmä ako veršovcovi, Bohuslav Tablic: „Poezye“, vo Vacove 1807, II., § 9, ktorý zachoval Krmanove citované distichá; Alexander Lombardini: „Slovenský Plutarch“, „Slovenské pohľady“, VI., 1886, 270, v ktorom upozorňuje najmä na Krmanovo príkre zatracovanie hallského pietizmu priebehom synody v Ružomberku r. 1707 a podľa listinných prameňov obšírne opisuje najmä Krmanov kriminálny spor; a Ferd. Menčík: „Daniel Krman.“ v Pr. 1887 odtlačok z „Věstn. Uč. spol.“, ktorý nás prvý zoznámil s Krmanovým itinerárom, ktorý potom Menčík a Ján Kluch s dôležitým úvodom odtlačili v „Magyar történelmi emlékek“ („Monumenta Hungariae historica“); „Krmann Dániel superintendens 1708 — 1709-iki oroszországi utjának leirása“, Budapest 1894, XXXIII., 423. Ako v hallskom vydaní svojej biblie z r. 1722 boli Krman i Bél „příliš malí mistři, než aby byli mohli kralické mistry s úspěchem mistrovat“, ukázal Ján Karafiát: „Rozbor kralického Nového zákona co do řeči a překladu“, v Pr. 1878, 17. Láskavosťou p. seniora J. Holubyho prišiel mi do rúk starý rukopis tzv. „Lamentatie biskupa Krmana“; je to paškvil, zveršovaný menom Krmanovým od niektorého jeho protivníka, zaujímavý iba ako doklad dravej doby a ľudskej ošemetnosti.

Jakobeiov a Ambróziov život u B. Tablica na uv. m. II., § 12 a § 10. O Bahylových osudoch: „Nicolaus Lange und Matthias Bahil, zwei Lebensbilder aus der evangelisch-lutherischen Kirche“, Eisleben 1858 (knižka mne neprístupná). Pozri tiež J. Jirečkovu: „Rukovět“ I. 41, a A. Lombardiniho na uv. m. VII., 1887, 114, kde sa však uvádza len latinský názov predlôh Bahyla, ktorý prekladal z nemčiny. Titul jeho pôvodného spisu z r. 1747 „Tristissima ecclesiarum Hungariae protestantium facies“.

Rukopisné diela Bélove kúpil po jeho smrti sčasti kaločský arcibiskup a neskorší ostrihomský primas Batthyányi (teraz sú uložené v peštianskom maďarskom Národnom múzeu), sčasti kustód viedenskej dvornej knižnice, historik Adam Kollár pre dvorný archív, kde sú uložené v devätnástich foliantoch: okrem toho časť ostala aj v knižnici bratislavského ev. lýcea, ktoré Bél spravoval. O Bélovom živote a pôsobení B. Tablic na uv. m. II., § 8: A. Lombardini na uv. m., VII., 1887, 241, zovrubne vypočítavajúc najmä jednotlivé kusy rukopisnej pozostalosti; a Markusovszky Sámuel: „A pozsonyi ág. hitv. evang. lyceum története“, Bratislava, 1896, 127, sledujúc v obšírnom jubilejnom dejepise prešporského ev. lýcea najmä Belove zásluhy o domáce evanjelické školstvo, ale tiež jeho pietistické stanovisko, pre ktoré sa nezhodol s Krmanom, i jeho početnú literárnu činnosť, pri čom reklamuje Bela (jeho matka bola maďarského pôvodu) pre maďarský národ.

Ku kapitole V

Ukážky Markovičových veršov podávam podľa rukopisov zbierky jankovichovej, chovaných v budapeštianskom Národnom múzeu (Inv. cod. man. slav., in quarto No 5). Niečo z nich odtlačil už jeho životopisec B. Tablic: „Poezye“, vo Vacove 1809, III., § 4, ktorý o veršovcovi súdi, že „Múzy mu nehrubě příznivy byly; … mnohem lépe by byl učinil, kdyby tyto knižečky v próze, bez rýmu byl sepsal“.

O Čerňanskom Tablic: „Poezye“ III., § 8; o Pavlovi Doležalovi II, § 19; o Hruškovičovi II., § 13; o Bodovi II., § 15, kde k rukopisnému „Poutníkovi“ odkazuje na Lad. Bartholomeaeidesa „Memorabilia prov. Csetnek“, Neosolii 1799, 112.

Ku kapitole VI

O stave protestantstva v Uhorsku za novšej doby viď Johannes Borbis: „Die evangelisch-lutherische Kirche Ungarns in ihrer geschichtlichen Entwicklung“, Nördlingen 1861.

Verše Jána Buoca a niekoľko dát o jeho živote odtlačil Fr. Sasinek: „Archív starých československých listín, písemností a dejepisných pôvodín pre dejepis a literatúru Slovákov“, v Turč. Sv. Martine 1873, II., 1, 51.

O Chrastinovi Bohuslav Tablic: „Poezye“, vo Vacove, II., 1807, LXVI., kde zároveň zpráva o prešporských československých korektoroch; jeho verše vydal tiež B. Tablic: „Slovenští veršovci“ I., 5, a II., 9. Tamže II., 21, odtlačené sú tiež veršované „Kratochvíle“ Jána Demiana.

Szent-Keresztyho „Rozmlouvání o gustech“ odtlačil doplnkom k Tablicovej zbierke Ján Csaplovics (Čaplovič): „Slovenské verše“, v Pešti 1822, 19 („na to jsem pozor dal, aby oni koliko možné jest slovenský zneli tak jako naší Slováci obyčejne hovoria“). Tam je tiež odtlačená z Rakšániho sborníka pieseň „o hořekování lnu“, znenie ktorej, trochu odchylné, podal tiež Fr. Sasinek na uv. m. II., 1, 73, pripisujúc ju Buocovi. Ukážka „Slovenského žertovného lexika“ u J. Čaploviča na uv. m. 99.

O živote Šramkovom, Markoviča ml., Barániovom a Čerňanského B. Tablic: „Poezye" IV., XXII; III., 24 pozn., III., 65; IV, VIII. O Šramkovi ako veršovcovi Jar. Vlček: „K dejinám literatúry slovenskej“, „Slovenské pohľady“ XVIII., 1898, 38. Markovičovo „Psaní“ a Barániho „Replika“ sú v rukopisnej zbierke maď. Národného múzea v Budapešti.

Ku kapitole VII

O „Prešpurských Novinách“ podáva zprávu Juraj Palkovič v „Týdenníku“, v Prešporku I., 1812, 76, a znova v „Tatranke“ III., 3, 1845, 88 (tu vydavateľ píše „Tállyai“; viď tiež „Světozor Slovenských Novin“, vo Viedni 1861, 257. Ostatné číslo „Prešpurských Novín“ oznamuje so šibeničným humorom svoj vlastný skon: „zde leží panna Novina, služebnice široce chýrečné pani Fámy… Hned od narození svého krví chrákala, až poseldně na souchotiny umřela“ atď. O Leškovi B. Tablic: „Poezye“ IV., LV., a J. Jireček: „Rukovět“ I., 448.

Tiež „Staré Noviny“ sú dnes bibliografickou zvláštnosťou, čo by zvádzalo k domnienke, že časopis nebol dosť čítaný a rozšírený. Ale to by bol omyl. Po prvé nebol príliš drahý: vtedajšie štyri zlatky na celý rok; a po druhé: exempláre chodili z ruky do ruky. Leží pred nami výtlačok prvého zošitu z mája r. 1785, ktorý pôvodný odberateľ opatril tuhým obalom a na ten pripísal: „Prosíme poníženě, aby tyto Staré Noviny následujícím způsobem šly a čtené byly“ — a teraz nasleduje nie menej ako šestnásť očíslovaných mien, medzi nimi dokonca dve urodzené panie, do rúk ktorých časopis postupne prichádzal.

Ale predsa nemal časopis ustlané na ružiach. Po polročných skúsenostiach uverejňujú „starí novinári“ toto „Prohlášení“: „Kdo tyto staré Noviny, aneb nové Stariny, z naší milé verejnosti, i následujícího půl roka, to jest měsíce Nov., Dec., Jan., Febr., Apr. a Máje chce čítati, toho velice vlídně vyhledáváme, aby se předplatiti čím spíše neztěžoval. Kdo se neohlási, to nám bude za jisté znamení, že mu tyto věci nešmakují, a protož, abychom jeho appetit nepokazili, má věděti, že mu jich více nepošleme. Valete! valete! — Kdo žádá, abychom lecijaké věci, babské pletky, z starých kalendářů, které ještě Simeon Stylites na onom sloupě čítal, vybrané kousky písali, a hned tak, hned jinak do světa bouchali, což sme z jistých příčin až posavad činiti tu i tam musili: tomu radíme, aby toto tovaryšství radněji napřed zanechal, nebo podle jeho notě tancovati nebudeme. Naproti tomu kdo chce, abychom vždycky na jedné jedinké struně hudli, i ten nebude s námi content; my zajisté chceme tomu latinskému přísloví dosti učiniti: varietas delectat! — Kdo tyto Noviny ordinarie číta, každý má na to plnomocenství, aby do nich užitečné věci vytlačiti dal, ale nekaždý to musí sám obšírně vypsati, co žádá, aby vytlačeno bylo. Nech jen propositiu aneb předložení odešle panu impressorovi, kterou by rád měl vydělanou, a uzří, že jestliže práci zaslouží, že se i pro ni takový pacholek nalezne, který ji vydělá. Mezi tím, vydělané kousky pod pres odešle, lépe učiní“.

O živote Plachého, Hrdličkovom a Semianovom B. Tablic: „Poezye“ IV., str. LXIII, XXVIII a XLVIII, o Aug. Doležalovi tamže III., 50; Semian ako novelista došiel povšímnutia u Bedř. Vil. Spiessa: „České povídky po r. 1620“, „Světozor“ III., 1869, 5.

Ribayovu latinskú autobiografiu preložil F. Kutlík: „Juray Rybay“, „Slovenské pohľady“ VII., 1887, 19; jeho životné snahy poučne opísal Ferd. Menčík: „Jiří Ribay, kapitola z dějin literárních“, vo Viedni 1892; zpráva o Ribayovej knižnici v „Lumíre“ VI., 1856, 575. Ribayove rukopisy, spolu s časťou jeho knižných zbierok, kúpil uhorský bibliofil zeman Mikuláš Jankovich a daroval ich Národnému múzeu v Budapešti.

Zbierku prísloví odtlačil z rukopisu A. P. Záturecký: „Georgii Ribay Sexcenta et octo Adagia slavica“, „Sborník Muzeálnej spoločnosti“, v Turč. Sv. Martine V., 1900, 3; opravy k tomu F. Menčík: „Ribayova sbírka českých přísloví“, „Č. Lid“ X., 1901, 218.

Ku kapitole VIII

O podstate a smere Palkovičovho a Tablicovho veršovania Jaroslav Vlček: „Palkovič a Tablic ako veršovci“, „Slovenské pohľady“, XI., 1891, 93, a v súvislosti s českým rokokom“ tenže: „První novočeská škola básnická“, v Pr. 1896, 69.

O Mošovského živote a spisoch bibliograficky B. Tablic: „Poezye“ III., 1809, 54; o jeho galofóbii Jaroslav Vlček: „Proti revoluci francouzské“, ČČH III., 1897, č. 1, kde sú aj ukážky z obdobnej brožúrkovej bernolákovskej literatúry.

Bartholomaeidesov život J. Jireček: „Rukovět“ I., 48. O obyvateľstve v Čechách hovorí autor („Geografia“, str. 54): „Obyvatelé české země jsou Češi a Němci. Oni mluvějí českým, jenž jest slovanský nejčistější způsob mluvení, a tito svým jazykem. Obojích 2,000.000 býti může. Přidržejí se křesťanského římského, též i evangelického náboženství.“

Ku kapitole IX

Na Jungmannov mylný výklad z prvého vydania „Historie literatury české“ r. 1825, vzniklý z nechuti k Dobrovskému, dôrazne ukázal už Václav Zelený: „Život Josefa Jungmanna“, v Prahe 1881, 250.

O Bajzovom živote Jozef Kohút: „Joz. Ign. Bajza a slovenské prebudenie“, F. R. Osvaldovo „Tovaryšstvo“, sborník literárnych prác v storočnú pamäť prvého Učeného slovenského Tovaryšstva“, v Ružomberku, II., 1895, 15 (s prudkou protičeskou a protireformačnou tendenciou, ktorá Bajzu pasuje na „prvej triedy velikána na slovenskom Parnasse“). Na Bajzov pomer k Bernolákovi a podstatu knižky „Veselé učinki a rečeňj“ ukázal Jaroslav Vlček: „K dejinám literatúry slovenskej“, I., „Slovenské pohľady“ XVII., 1897, 561. Niekoľkými ukážkami z „Epigramat“ upozornil na Bajzu Svetozár Hurban Vajanský: „Jozef Ignác Bajza“, „Národnie noviny“ XXVIII., 1897, č. 143 — 5. Napokon z porovnávacieho stanoviska literárnohistorického zovrubne Bajzove „Epigrammata“ rozobral Jan Jakubec: „Tři čeští epigramatikové“, „Obzor literární a umělecký“ II., 1900, 131. O prozodickej stránke jeho diel J. Král Lfil. XXI., 1894.

Ku kapitole X

O bernolákovskom hnutí mladícky a tendenčne hyperbolicky Jozef Miloslav Hurban: „Slovensko a jeho život literárny“, „Slovenské pohľady“ 1846, I., 1, 25; naplnený novými jazykovými ideálmi Štúrovej školy z r. 1845, mladý kritik konštruoval vtedy Bernolákovu školu ako pokrokový čin prvého stupňa a ako nutný predpoklad emancipačných snáh štúrovských, hoci do r. 1844 on i všetci štúrovci boli proti Bernolákovej škole v neústupnej opozícii z formálnych aj ideových dôvodov. O živote Fándlyho Michal Chrástek: „Juraj Fándly“, „Mat. kalendár na r. 1867“, 252; život A. Bernoláka M. Chrástek v Černého „Čítanke“ II., 392, a o vystúpení jeho M. Hattala v Riegrovom „Slovníku náučnom“ I., 653.

O „Učenom slovenskom tovaryšstve“ a jeho údoch ako celku Jaroslav Vlček: „Anton Bernolák a jeho škola“, „Slovenské pohľady“ X., 1890, 388, čo bolo v podstate pojaté i do jeho „Dejín literatúry slovenskej“, v Turč. Sv. Martine 1890, 18 a 265. Jednako toto spravodlivé a predsa ešte priveľmi blahovoľné stanovisko (vzdialené, pravda, od oslavných fráz z mladistvého pokusu „Literatura na Slovensku“, v Prahe 1881, ktorý dôverčivo opakoval vývody J. M. Hurbanove), vyvolalo žiarlivosť a odpor literárnej strany slovenských katolíkov a viedlo ich k vlastným štúdiám: len teraz vyhľadávali sa horlivo zapadlé bernolákovské knižky, a len teraz, prvý raz po sto rokoch, katolícka literárna minulosť na Slovensku dospela k sústavnému osvetleniu v dvoch obšírnych jubilejných sborníkoch „Tovaryšstvo“, v Ružomberku I., 1895 a II., 1895, k osvetleniu, pravda, bezmála celkom tendenčnému a stranníckemu, ktoré treba užívať len s veľkou opatrnosťou. Tam svojím originálnym, ale horúcokrvným a škodoradostným spôsobom rozhovoril sa o Učenom slovenskom Tovarišstve. A. Bernolákovi, Joz. Ign. Bajzovi, mecénoch a priaznivcoch „Tovaryšstva“ a i. zosnulý dolnokubínsky dekan Jozef Kohút (pod pseudonymom -ill), a tam podali výsledok svojho skúmania o jednotlivých spisovateľoch a podporovateľoch bernolákovej školy Michal Chrástek, S. M. Žilinský a Jozef Kompánek. K oslavám -illovým porovnaj najmä Josefa Dobrovského: „Českých přísloví zbírka“, v Prahe 1804, XII. a XV., a I. J. Hanuš: „Literatúra příslovnictva“, v Prahe 1853, 54, kde sa konštatuje, ako Bernolák preberal od svojich predchodcov, a súčasne viď výrok M. Hattalu: „Mluvnica jazyka slovenského“, v Pešti 1864, 15: (Bernolák) „i jazyk i pravopis pre Slovákov tak ustrojil, že v nich ani stopy filologickej kritiky, ktorú stále na jazyku mal, skutočne nebadať“; a tiež „Slovenské pohľady“ X., 1890, 256.

Na zaujímavú Bernolákovu knižku, dnes temer celkom zapadlú, upozornil som v „Slovenských pohľadoch“ XVII., 1897, 561. Týka sa Bernolákovho pomeru k Bajzovi i k češtine.

Bajza, predchodca Bernolákovej secesie, neišiel s „Tovaryšstvom“, na ktoré si v svojich „Epigrammatoch“ (I. 48) zavtipkoval:

Na odvetu vydal Bernolák hneď v tom istom roku 1794 v Žiline anonymne „Nečo o epigrammatéch anebožto Málorádkoch Gozefa Ignáca Bagzi“, kde formou rozhovoru dvoch farárov obhajuje stanovisko svojej gramatiky. Bajzova zmes, slovenčina „česko-morawsko-poľsko-horwátsko-rusňácká“ je vraj všetkým odporná, „poněvádž aňi gedného, aňi druhého gazik čistotňe ňehoworí“. Bajzova prozódia nevyrovná sa ani náukám Bernolákovej gramatiky, ktorý má vraj dobrých predchodcov v Konstantiovi, Steyerovi, Rosovi, Vusínovi, Doležalovi a inde. Ale zasa naopak, Bajzov výrok, že je nutné čerpať nielen z ľudovej slovenčiny, ale i z českých slovníkov, zložených učencami, mohol vysloviť alebo pošetilý alebo blázon. „Nebo zdáliž to ňeň i proti iních národow príkladu, i proťi samému rozumu zdrawému? Slowákom prepisowať: abi sa práwu a dobru sweg reči wíslownosť od Čechow učili —. Od Čechow? prečo ňe i od Horwátov, Polákow a Rusňákow? kterížto téš slowenského rodu sú a gak slowári, tak ai iné mnohé skrz učeních luďí zložené kňižki magú“… „W kňihách českích darmo gu hľedá; poňewáč sami Češi, že slowenská reč čisťegšá a pekňegšá nežli gegích gest, uprimňe wiznáwagú. Kdo ale wiďel, aby tí, kterí čistotňegšeg a pekňegšeg howorá, od tích, kterí tak čistotňe a krásňe ňemluwá, práwu a dobru wíslovnosť podúčať sa mali? Keďbi už ľen ráz Bernolákow Slowár witlačlení bol! (volá anonymný Bernolák sám o sebe) on bi nám negľepšeg tento uzel rozwázal. Haňba gest weru pre Slovákow ňemalá, že sú tak mudrí, a predca ešče v sweg wlastnég reči od tak starodáwních časow aňi slowára, aňi s. Písma, aňi iních potrebních kňíh ňemagú, než české kupugící a čítagící, swu peknu reč s ňimi hubá a kazá.“ Do takého zámedzia zašlo kmeňové povedomie, ktoré vyvolal k životu práve obrodný ruch, ktorý od sedemdesiatych rokov XVIII. storočia prenikal Čechy, Moravu, Sliezsko a Slovensko a spájal ako organický duševný celok…

O Papánkovi a Sklenárovi „Staré Noviny literního umění“, v B. Bystrici 1786, 732 a „Katolícke Noviny“, v Trnave XIX., 1888, 119.

Ku kapitole XI

O prvom období života Pavla Jozefa Šafárika výborne poučuje Vojtěch Šafařík v Riegrovom „Slovníku náučnom“ IX., 2, a Konstantin Jireček „Paul Joseph Šafařík“, „Politik“ 12. mája 1895, a ten istý „P. J. Šafařík mezi Jihoslovany“, „Osvěta“ XXV., 1895, 389; viď tiež J. B.: „O rodnom kraji Pavla Jozefa Šafárika“, „Slovenské pohľady“ XV., 1895, 349; Štefan Mišík: „Kobeliarovo“, „Národnie noviny“ v Turč. Sv. Martine, XXVI., 1895, č. 56; Jozef Škultéty: „O predkoch Pavla J. Šafárika“, „Slovenské pohľady“ XVII., 1897, 381; Josef Hanuš: „Pavel Josef Šafařík v živote i spisích“, v Prahe 1895, „Matice lidu“ XXIX., č. 6; Jaroslav Vlček: „Pavel Josef Šafařík“, v Prahe 1896, a „Šafaříkův list z Jeny 1817“, „Osvěta“ XXV., 117.

„Tatranská Můza s ljrau Slowanskau“, vydaná v Levoči r. 1814, je jeden z najvzácnejších českých výtlačkov, pretože temer celý náklad vyšiel nazmar; nové vydanie uskutočnil Fr. Bačovský v Prahe 1886. O Šafárikovi ako básnikovi: Jiří Palkovič v „Týdeníku“ 1815, 238; Fr. Bačkovský:“ „O básnické činnosti P. J. Šafaříka a F. Palackého“, v Prahe 1885 (s niektorými opravami opakuje sa i pri „Básňach P. J. Šafaříka a F. Palackého“, v Prahe 1889); Jan Máchal: „Pavel Josef Šafařík a jeho názory kritické a aesthetické.“ ČČH I., 1895, 183; Josef Hanuš: „Po stopách poesie P. J. Šafaříka“, „Lumír“ XXIII., 1895, 273, a Jaroslav Vrchlický: „Dvě starší sbírky básnické. Nové studie a podobizny“, 1897, 34.

K životopisu Palackého najdôležitejšie sú obe jeho autobiografie a denník; Marie Červinková-Riegrová: „Vlastní životopis Františka Palackého“, v Prahe 1885, a V. J. Nováček: „Františka Palackého korrespondence a zápisky“, I. Autobiografie a zápisky do roku 1863“, v Prahe 1898. Na prvé obdobie zamerané sú ďalej: Marie Červinková Riegrová: „Rodiště Františka Palackého“, Fr. A. Slavík: „Hodslavice“, a Jaroslav Vlček: „O škole trenčínské a prešpurské za Palackého mládí“, napospol v „Památníku na oslavu stých narozenin Františka Palackého“, v Prahe 1898, stať II. — IV.; okrem toho ešte najmä Jaroslav Goll: „František Palacký“ (odtlačené z ČČH), v Prahe 1898, a fejtóny Josefa Pekařa v „Politik“ 1898, č. 140 a ď.

Palackého verše kriticky vydal a vysvetlil ich význam Jan Jakubec: „Básne Frant. Palackého“, v Prahe 1898, a ten istý: „O básnickej činnosti Fr. Palackého“, „Památník“ 1898, 309.

Ku kapitole XII

O Šafárikových a Palackého „Počátkoch českého básnictví“ písalo sa často a často nesprávne. Veľmi dobre zdôraznil iba teoretické víťazstvo ich časomiery už Václav Zelený: „Život Josefa Jungmanna“, v Prahe 1881, 221; spornú vec podrobne prebral Peter Vepřek: „Beiträge zur Geschichte des Kampfes um das Princip der böhmischen Prosodie“, Siebzehnter Jahresbericht der deutschen Staatsrealschule in Pilsen“ 1890; najdôkladnejšie však, a zdá sa, definitívne dokázal neudržateľné prozodické stanovisko „Počátkov českého básnictví“ Josef Král: „O prosodii české“, „Listy filologické“ XXI., 1894, 1, kde poukázal najmä i na podstatnú súčasť Jungmanna (prostredníctvom Šafárikovým) v tendenciách i tóne prešporského spisku, o ktorého silnom vplyve, pozorovanom neraz už od r. 1818, dnes už nemožno pochybovať — navzdor odlišnej mienke Marie Červinkovej-Riegrovej: „Domněnky a pravda o Jungmannovi“, „Osvěta“ XXIV., 1895, 117, a A. B.: „K činnosti Jungmannově v prosodickém sporu“, tamže 470, ktorého vyvracia Josef Král: „K činnosti Jungmannově v prosodickém sporu“, „Listy filol.“ XXII., 33. Na druhej strane i vlastný účel „Počátkov“, na ktorý som v „Literárnych listoch“ V., 26, poukázal už r. 1884: „… poctivá snaha zvýšiti požadavky poesie české i v produkci v kritice“, totiž ich český „Sturm und Drang“ a ich revizionistické stanovisko, dnes je tiež už všeobecne známe; Leander Čech v novom vydaní „Počátkov“ (Fr. Palackého „Spisy drobné“, v Prahe 1901, III, 3) otázku charakterizuje šťastným slovom: „Ve sporu tom máme poslední zázvuky, querelle des anciens et des modernes’, boje mezi starými a moderními, vedeného v XVII. století ve Francii, v XVIII. století v Anglii a Německu.“

Ku kapitole XIII

Život a dielo Kollárovo začalo sa kriticky skúmať až v čase novšom; zo starších pokusov zasluhuje pozornosť V. Zeleného: „Jan Kollár“, „Máj“ 1862, 1, zárodok zamýšľanej obsiahlejšej práce, ku ktorej však nedošlo.

„Paměti z mladších let života Jana Kollára, sepsány od něho samého“, iba odtlačok textu bez potrebných vysvetľujúcich a opravných poznámok, v jeho „Spisoch“, v Prahe, IV., 1863, 85. K prvému obdobiu viď okrem toho: Pavel Križko: „Jána Kollára detský vek a školárenie v Mošovcach i Kremnici“, a Krivdou prebudený (pseud.): „Z básnických prvotín Jána Kollára v Banskej Bystrici z roku 1812“, „Jan Kollár, Sborník statí o životě, působení a literární činnosti pěvce Slávy Dcery“, red. F. Pastrnka, vydal Český akad. spolek a slovenský „Tatran“ vo Viedni 1893, 3; Jan Jakubec (ktorý mnohými svojimi sústavnými prácami o Kollárovi buduje veľké moderné dielo) „Vzpomínka na Kollára v Durinkách“, „Sborník“ 1893, 88; ten istý „O Kollárově uvědomění národním před jeho odchodem do Jeny“, „Světozor“ XXVII., 1893, 339; ten istý: „Kollár v Jeně“, „Osvěta“ XXIII., 1893, 575; a ten istý, „O Kollárově erudici básnické“, ČČM 1895, 83, kde sa dokazuje, že Kollárov nacionalizmus prebudila až Jena, a kde básnikov rozvoj sleduje sa po prvý raz podľa jeho nemeckého „Denníka“; veľký dôraz na vplyvy jenského prostredia kladie i M. Murko: „Jan Kollár“, v Ljubljani, I., 1894, a ten istý: „Deutsche Einflüsse auf die Anfänge der böhmischen Romantik“, Graz 1897, 193; výsledky svojich štúdií populárne zhrnul Jan Jakubec: „O životě a působení Jana Kollára“, v Prahe 1893.

O politickej reakcii ponapoleonovskej Schmidt-Weiszenfels: „Fürst Metternich, Geschichte seines Lebens und seiner Zeit“, Praha 1860. I., kap. IX. a X. a Ant. Springer: „Dějepis Rakouska od míru vídenského roku 1809“, v Prahe 1868, I., tretej knihy kapitola 2. O cenzúre dvadsiatych rokov Ant. Rybička: „Přední křisitelé národa českého“, v Prahe 1883, 127, 164, 195 a i.; sťažnosti z Čelakovského listov zostavil Fr. Táborský: „K jubileu Fr. L. Čelakovského“, „Obzor literární a umělecký“ I., 1889, 8; Ant. Truhlář: „Josef Chmela“, ČČM 1882, 194; a najmä „Dopisy Josefa Jungmanna k Janu Kollárovi“, tamže 1880, 41, 47, 55 a i.

O zárodku „Slávy dcery“ Fr. Bílý: „Jak Slávy Dcera rostla“, „Sborník“ 1893, 96, Jaroslav Vlček: „Z počátkův Jana Kollára. Několik kapitolek z dějin naší poesie“, v Prahe 1898, najmä však Jan Jakubec: „Původní podoba Kollárových ,Básní‘ z r. 1821“, „Obzor literární a umělecký“ III., 1901, 97, kde proti slovám Čelakovského: „Kollárových básní polovice vymazána“ sa zistilo, že vypadla nanajvýš dvanástina zbierky.

Kollárove „Nápisy“ dômyselne rozobral Jan Jakubec: „Tři čeští epigramatikové“, Obzor literárni a umělecký II., 1900, 156.

Menšie básnikove skladby pohromade vydal Fr. Bačkovský: „Sebrané drobné básně od Jana Kollára“, v Prahe 1887. Tam na str. 28 viď i presláveného „Vlastenca“, ktorého si Jungmann r. 1820 (ČČM 1880, 41) netrúfal cenzúre ani predložiť, takže do r. 1862 báseň kolovala iba v odpisoch; je to mladícky búrlivé volanie po propagande činu, ktorý by naraz dobyl národu samostatnosť a slobodu — zjavná obmena plamenných manifestov jenskej akademickej mládeže.

Ku kapitole XIV

Prvý, kto poukázal na epickú kostru nového spracovania „Slávy dcery“ v znelkách 1, 3, 20, 33, 37, a 38, bol Fr. Lad. Čelakovský: „Slávy Dcera, slovo o této básni“, ČČM 1831, 39 („Spisy“ IV., 366), a on i prvý dôrazne protestoval proti neorganickému spájaniu dvoch rozličných živlov v novej „Slávy dcere“. Zdanlivo sa obracajúc proti anglickému posudku, ktorý všetky Kollárove erotické výlevy vzťahuje na alegorickú vlasť, nijako nepripúšťa, že by Kollárovi „buď vlast, národ neb Slovanstvo za ideál vejhradně stáli ke zpěvum jeho“… „Z čeho… anglický pojednavatel soudí a uzavírá, že Kollár, podávaje nám nejslíčnější vidinu ženské krásy a k ni v ohnivé rozčilenosti zamilovance se vznášaje, vlast svou má na zřeteli a ji takměř pod tímto outlým závojem opěvá, — naprosto nepochopuji, a s mnohým čtenářem tohoto druhého vydání znělek Kollárových vyznati se musím, že ovšem neni jasno, kterak název k této knize, neboli kniha k tomuto názvu přichází. Bylo-li by jaké pravdy v nadzminěném úsudku, byla by zajisté myšlénka p. Kollárova velice netrefná a usilování jeho nepodstatné. Žádnýť čtenář mu neuvěří více,… že by v prvním vydání k pohledům vystavená Mína jako v allegorii co jiného představovati mohla, nežli právě onu všemi vděky duše i těla oplývající Mínu, rovně jako pravdě nepodobno, že by sama ona pouze básnickým byla přeludem… Za jakou příčinou (básník) chtěl by čistý tento oheň ať již na jakýkoli nadsmyslný předmět aneb allegorickou podobu přenášeti, který, byť třeba větší jasnosti získal, jisté teploty pozbýval by, jelikož všeobecná, čistě člověcká zanímatelnost přišla by k zkrácení? Dle mé chuti kvítí toto v podobě růží pěknějšího jest vidu, nežli v podobě immortelek.“

O jenských nacionalistických vplyvoch okrem Kollárových „Pamětí“ najmä Jan Jakubec: „Jan Kollár v Jeně“, „Osvěta“ XXIII., 1893, 575, a M. Murko: „Jan Kollár“, 1. del, v Ljubljani 1894.

Rozbor „Předzpěvu“ Jan Jakubec: „Předzpěv ke ,Slávy Dceři‘“, „Program Vyšší dívčí školy na r. 1892“; ten istý vo svojom „Antonínovi Markovi“, v Prahe 1896, 113, poukázal tiež, že Kollárov „Předzpěv“ vznikol pod silným vplyvom oboch Markových „Poslání“.

Ku kapitole XV

O Kollárových národnostných bojoch v službách samostatného cirkevného sboru Pavel Blaho: „Ján Kollár v Pešti“, „Sborník“, str. 30, a Jur Janoška: „Kollár, kňaz a kazateľ“, tamže 168.

K ideovému rozboru „Slávy dcery“, okrem už spomenutých statí, prihliadajú ešte: A. M.: „Kollár a jeho ,Slávy Dcera‘“, „Literární listy“ 1865, 616; Lev Scholz: „O Kollárově ,Slávy Dceři‘“, „Hlídka literární“ VI., 1889, 323, ktorý obhajuje organickú, a tým i umeleckú jednotu oboch hlavných živlov Kollárovej básne, ideálnu postavu dcéry Slávy poníma ako božský dar, ktorý všetky v minulosti na Slovanstve spáchané krivdy nahradil tým, že v Kollárovi vzbudil myšlienku slovanskej vzájomnosti, dávajúcej za hmotnú stratu odorvaných údov ideálnu jednotu všetkých ostatných, mysľou zatiaľ slovanských, a ktorý neskoršie pomocou tejto idey dá i jednotu v skutočnom živote; Leander Čech: „Význam Kollárovy ,Slávy Dcery‘ v naší básnické literatuře“, „Sborník“, 107; I. M. Sobestianskij: „Učenija o nacionaľnych osobennosťach charaktera i juridičeskago byta drevnich Slavjan“, v Charkove 1892, ktorý presvedčivo dokázal, do akej miery prebrala z Herdera naša obrodenská náuka, a teda i Kollár, ideálny obraz starého Slovana, a T. G. Masaryk: „Česká otázka“, v Prahe 1895, ktorý prenikave objasnil, koľko z tých ideálnych čŕt skutočne sa zhoduje ešte i s dnešnou slovanskou povahou; M. Murko: „Jan Kollár“, II. diel: „Njegova djaela“, v Ljubljani 1897; Jan Jakubec: „Politické a sociální názory v Kollárově poesii“, „Rozhledy“ III., 1894, 313; Jaroslav Vrchlický: „Jan Kollár. Nové studie a podobizny“, v Prahe 1897, 7. O posledných dvoch spevoch „Slávy dcery“ Fr. Lad. Čelakovský: „Obrana“, „Česká Včela“ 1835, 287 („Sebrané spisy“ IV., 381).

O talianskych vplyvoch na „Slávy dceru“ Emanuel Kovář: „Podoby některé básní Kollárových s Petrarkou a Dantem,“ „Listy filologické“ XI., 1884, 39, a Fr. Ryba: „V čem se shoduje a různí čtvrtý zpěv Kollárovy ,Slávy Dcery‘ s ,Rájem‘ v Dantově ,Božské komédií‘“, „Rozhledy literární“ I., 1887, 284 (viď tiež Jan Jakubec: „O životě a působení Jana Kollára“, v Prahe 1893, 29); účinky „Childa Harolda“ na „Slávy dceru“ definitívne dokázal Jan Jakubec: „Byron a Kollár“, „Naše doba“ IV., 1897, 413; Lev Scholz: „Klopstockovské vlivy u Kollára“ tamže V., 1898, 615; na všetky ohlasy pamätného miesta Herderových „Ideen“ v „Slávy dcere“ poukázal M. Murko: „Deutsche Einflüsse auf die böhm. Romantik“, Graz 1897, 216.

O pôsobení „Slávy dcery“ v ostatných literatúrach slovanských: Jar. Vlček: „Ako Kollár účinkoval na literatúru slovenskú“, „Sborník“, 133; Michal Hórnik: „Jan Kollár a lužiscy Serbja“, tamže 249; Milivoj Šrepel: „Jan Kollár i Hrvati“ tamže 252; Ď. S. Ďordevič: „Kollár i srpska književnost“, tamže 263; Ivan Franko: „Literaturne vidrodženie Poludnevoi Rusi i Jan Kollár“, tamže 268.

O slovanskej vzájomnosti Josef Pervolf: „Vývin ideje vzájemnosti u národův slovanských“, v Prahe 1867, a ten istý: „Slavjane, ich vzajemnyja otnošenija i svjazy“, Varšava, I. — II., 1., 1886 — 1890; Platon Kulakovskij: „Očerk istorii popytok rešenija voprosa ob edinom literaturnom jazyke u Slavjan“, Varšava 1885; A. S. Budilovič: „Obščeslavjanskij jazyk v rjadu drugich obščich jazykov drevnej i novoj Evropy“, Varšava, I. — II., 1892. So zvláštnym zreteľom na Kollára: Alexander Kočubinský: „Romantická myšlenka a skutečnost“ „Sborník“, 179, M. Murko: „Kollárova vzájemnost slovanská“, tamže 201, a T. G. Masaryk: „Slovanské studie: Jana Kollára Slovanská vzájemnost“, „Naše doba“ I., 1894, 481, — každý z iného stanoviska, ale všetci triezvo, vecne, s prenikavou znalosťou predmetu a širokým rozhľadom.

Ku kapitole XVI

Najdôležitejšie pomôcky k Šafárikovmu novosadskému obdobiu viď v mojom „Pavlovi Josefovi Šafaříkovi“, v Prahe 1896, 100. Z nich, okrem vždy ešte nepostrádateľného životopisu od syna, Vojtecha Šafárika, v Riegrovom „Slovníku náučnom“ IX., 2, a okrem Šafárikových listov z tých čias Kollárovi, Palackému a Maciejowskému, na prvé miesto patrí štúdia Šafárikovho vnuka, Konstantina Jirečka: „P. J. Šafařík mezi Jihoslovany“, „Osvěta“ XXV., 1895, 389, založená na podrobnej znalosti rodinných tradícií, miestneho i spoločenského prostredia, odbornej literatúry predmetu i dotiaľ použitej korešpondencie.

O prebudenom zmysle pre ľudovú poéziu v novom veku H. Hettner: „Literaturgeschichte des achtzehnten Jahrhunderts“, 1881, I., 451; zoznam českých rukopisných zbierok prostonárodných piesní Č. Zíbrt: „Bibliografický přehled českých národních písní“ („Sbírka pramenův ku poznání literárního života v Čechách, na Moravě a v Slezsku“, Skupina třetí, číslo I.), v Prahe 1895, 12. O „Písňach světských“ Jiří Polívka: „Kollár, sběratel a vydavatel písní lidových“, Sborník „Jan Kollár“, vo Viedni 1893, 161.

O vzniku „Geschichte der slawischen Sprache und Literatur“ podávajú zprávy Šafárikove listy Kollárovi. ČČM 1873, 130, a Hamuljákovi, „Sokol“ II., 1836, 65; prácu, okrem spomenutého už posudku Dobrovského, oceňuje Jiří Polívka: „Pavel Josef Šafařík a dějiny písemnictví slovanského“, ČČH I., 1895, 166. Výčitku J. M. Sobestianského: „Učenija o nacionaľnych osobennosťach charaktera i juridičeskago byta drevnich Slavjan“, v Charkove 1892, 40, že Šafárik do piatej hlavy svojich „Dějín“ prevzal Kollárovu herderovskú charakteristiku z jeho prvej kázne „Dobré vlastnosti národu slovanského“, v Pešti 1822 („nábožnost, pracovitost, nevinná veselost, milování své řeči a snášenlivost naproti jiným národům“), dopustil sa plagiátu, vyvrátili T. G. Masaryk: „Slovanské studie: Jana Kollára Slovanská vzájemnost“, „Naše doba“ I., 1894, 825, a Lubor Niederle: „Pavla J. Šafaříka Slovanské Starožitnosti“, ČČH I., 1895, 163, tiež Kollár preberal od Šafárika bona fide: jazyková úprava textov a filologický základ Kollárovej „Předmluvy“ k prvému zväzku „Písní“ spočíva na pokynoch Šafárikovho listu z 2. februára 1823 (ČČM 1873, 130), a nejedna Kollárova myšlienka v jeho náuke o slovanskej vzájomnosti je závislá na úvode Šafárikových „Dějin“; Šafárikovi šlo o účinky ideí, nie o prioritu: „Snad by nebylo od věci,“ píše Kollárovi 25. októbra 1827 (ČČM 1874, 419 — 20), „kdybychom nějak obapolně ze svých zásob, i dříve tisku, kořistovali… Jestliže tedy potřebu uznáte jakého takého spoločenství těchto našich prací, ktoré před sebou máme, tedy mi pište. Zisk národu našeho před Vámi a přede mnou! Já aspoň v tomto ohledu žádného tajemství nevím.“

O „Abkunft der Slawen“ L. Niederle na uv. m. 145 i 161, a K. Jireček na uv. m. 882. O „Serbische Lesekörner“ ten istý tamže 891, a J. Polívka, ČČH I., 1895, 174. K záveru obdobia viď môjho „Pavla Josefa Šafaříka“, 48 — 68.

Ku kapitole XVII

Práce Hollého súborne vyšli dvakrát: „Básňe Gana Hollého. Widané od Spolku Milowňíkow Reči a Literaturi Slowenskég. We štiroch Zwazkoch. W Budíňe 1841 — 42“, a „Jána Hollého Spisy básnické. So životopisom a zprávou o pomníku i spisoch jeho. Sporiadal a vydal Jozef Viktorin. Tretie, opravené vydanie“. V Pešti 1863 (bez prekladov, bez niektorých príležitostných básní a bez cirkevného spevníka, tiež i s niektorými jazykovými zmenami). Citáty v našom texte sú podľa pôvodného znenia, iba pravopis je terajší.

O prekladoch Hollého s uznaním sa vyslovovala česká kritika staršia i novšia: „Krok“ II., 2, 317, J. Jungmann „Sebrané spisy“, 1841, 169; J. Niederle: Slovo o Homerovi a jeho básních“, 1875, 34; J. Bartocha, „Listy filologické“, VIII., 256; J. Král, tamže XXI., 258 a 343; A. Škoda v predslove k prekladu Vergiliovej „Aeneis“, v Prahe 1889, 8, a i.

Pôvodné práce Hollého oceňovali v Čechách nie rovnako, ale vždy so záujmom. Prvý s pochvalou sa o nich vyslovil K. Vinařický, ČČM VII., 1833, 279, predkladajúc počeštený šiesty spev „Svatopluka“, „Kolébka národů slovanských“. Čiastočnou polemikou proti úsudku Vinařického je pozoruhodný rozbor Budislava (Jakuba Malého): „Jindy a Nyní, nového běhu půlletí druhé“, 1833, 166. „… Říše velkomoravská, upomínajíc nás na to, co býti mohlo, rmoutiti se velí nad tím, co jest, a protož více hodí se žalozpěvu čili elegii, nežli básni bohatýrské za předmět. Nad to ni způsob založení jejího, ni zakladatel sám ku zpěvu epickému neslouží. Království to dle p. Hollého založeno lstí a zradou muže, v jehož povaze hlavní jest známka: dychtění po vládě… Udatenství Svatoplukovo podlou jest služkou soběcké jeho ctižádosti, a protož i rekem v pravém slova smyslu býti přestává… Předmět tedy neepický; hrdina nehrdinný… Působení vyšších mocností s básní samou jen volně spojeno, a není patrno, proč „otec vševládný“ Černoboha, jenž sobě jak uprchlý z vězení loupežnícký vůdce počíná, jemuž se však nic podařiti nechce, již dříve do propasti pekelné neuvrhl, než až v předposledním zpěvu… Co se týče těch několika myšlének z Miltona — jakž v Musejníku uvedeno — jest jich tolik, co by bezmála celý zpěv vyplnily: popsání totiž hradeb a bran pekelných, a štítu Svatoplukovi Karolmanem darovaného.“ Naproti tomu „sloh naskrz jest vážný, jadrný, lepý a plynný, řeč kvetoucí a plna krásných i zdařilých připodobnění, hexametry pěkné, tak že, co do slohu a veršování, vzorem slouti může Svatopluk básní svého druhu. Z charakterů zvláště vynikají veleudatný Britwald a Slavimír, jež má povahu svého národu. Nacházejí se též netoliko jednotlivá místa, ba i celé zpěvy, hodny celku klassického. Ozdobou celého díla jest zajisté zpěv druhý,… a rád tomu přivolím, že my — Čechové — posaváde dílem podobným se honositi nemůžeme. Rovnou i zpěv osmý chválu zasluhuje… A tak bychom bez jeho ujmy mohli říci o Svatoplukovi: idea to chybná, vyvedení mistrné. Ostatně, ačkoliv ho „Slávy Dceři“ po boku nestavíme, nicméně jej co milého nám hosta vítám;… než to jediné mi pochopiti nelze, proč p. Vinařický překládání jeho před sebe vzal, ježto psán jest v řeči Čechu, zvláště vzdělanějšímu, dosti srozumitelné.“ A zároveň sa proti tomuto hlasu polemicky priostruje úsudok Fr. L. Čelakovského v „Českej Včele“ 1835, 103: „Hrdinská báseň Svatopluk, psaná hornoslováckym nářečím, ačkoliv přede dvěma již roky vyšla, přece u nás Čechů posaváde jedva dle jména jest známa, i neohlížejíce se na vnitřní cenu a přemnohé básnické krásy její, máme za to, že v tom způsobu, v jakém vydána jest, beze všeho působení na čtenářstvo naše zůstane… Víme, že chladnější a lhostejnější částka obecenstva našeho s ousměškem patří na hrdinské to zvelebování hrdinskými básněmi československého podnářečí, připomínajíc sobě slovutného rytíře z Manchy, který též byl hrdinou, a tváříc se při tom asi tak, jako by se kterýkoliv Němec tvářil, čta Aeneidu anebo Habsburgiadu na rakouském nářečí… Oblíbený spisovatel náš p. Karel Vinařický, uměje ceniti mistrovskou práci pana Hollého, a chtěje, aby též Čechům v známost uvedena byla, umínil si předně nejzdařilejší místa ze Svatopluka, a snad, bude-li mu dosti pochvílí k tomu, i celou tu báseň jazykem českým krajanům svým podati, jakož bychom vůbec přáli, mělo-li by i nápotom ještě co znamenitějšího a pozornosti hodnějšího slováckým nářečím vyjíti, aby spis takový tudíž písemním jazykem českým se vydal a rozšířil.“ Podrobný, veľmi priaznivý posudok o celej poézii Hollého podal nepodpísaný referent v „Kritickej přílohe“ k „Národným listom“ 1864, 170, posudzujúc Viktorinovo vydanie. „Dá-li se vůbec i v oboru literatury o monumentálních památkách mluviti, tedy básnické spisy Jana Hollého zasluhují, aby postaveny byly do jich řady, nejprv pro epickou svou část…“ Kto by „Hollého z pouhého následování Virgila, Biona, Horáce a j. vinil, dopustil by se nespravedlivosti i proti literatuře naší, i proti básníkovi… Oprávněná by byla výčitka, kdyby se… básník… uměle vpravil do jistého rázu povaze jeho nepřirozeného a s ním nesrostlého. To neplatí o Hollém. On byl skrz na skrz tím, čím se v básních svých objevil. Klassickými studiemi nasycen, proniknut ideou velkolepou, básnil z nitra povahy a citu svého, používaje formy, kteráž jasnotě mysli jeho nejlépe vyhověla. Ze všech básní jeho vyznívá úplná harmonie myšlení a cítění, i vyzírá onen klassický mír ducha, jejž zápal sice povznáší, ale nerozčiluje.“ A hneď napred ďakujúc vydavateľovi, posudzovateľ vraví: „Oživiv památku skutečného, plodností i názorem světa neobyčejného básníka, přispěl valně k nahlédnutí do povahy muže, doby a poměřů, jenž v písemníctví našem tak významného zaujímají místa, že chatrná jich znalost valnou činila mezeru v literárních poznáních českého čtenářstva. Míníme, že předsudek proti spisům v slovenském nářečí psaným i u nás čím dále tím více se vytratí, že úchylky orthografické a částečně i grammatikální nerozhodnou nad vzájemnou součinností přirozeně spojeného národu, že literatura česká a slovenská nikdy na dvé se nerozpadnou, nýbrž pospolu kráčeti a vzájemně se podporovati a doplňovati budou. Uvedení slovenského nárečí do literatury považujeme za fait accompli, jež se odčiniti nedá marným odporem z povzdálí, nýbrž pravého dojde směru, až čas a poměry nad dialektickým processem zvítězí.“

Doma oceňovanie Hollého poézie prešlo niekoľkorakou fázou. Škola Bernolákova, z ktorej Hollý vyšiel, jeho práce zvelebovala a vydávala, ale nerozoberala. Starší evanjelici, pridŕžajúci sa češtiny, poéziu Hollého si vážili, ale odmietali jeho jazyk (napr. Jiří Palkovič vo svojej „Tatranke“ I., 2, 1832, 109, citujúc začiatok „Svatopluka“, vraví: „Již i jen z tohoto kusu patrné jest, že d. pan Jan Hollý… dobrý poeta i dobrý Slovák jest, ač nám, kteříž sobě českou dávno vzdělanou reč v písmích libujeme, slovenčina jeho obecná býti se zdá… Slovákům vzácná báseň, která právě v dobrý čas u nás vyjde…“). Štúrova škola hovorila o Hollom s nadšením. V novších časoch pristúpilo sa už k vecnému rozboru: Svetozár Hurban Vajanský a Jozef Škultéty v statiach „Národných novín“ 1885, č. 35 — 38, A. Opferman: „Jan Gollyj, poet Slovakov i jego literaturnaja dejateľnost“, v Kijeve 1886, Jaroslav Vlček: „Dejiny literatúry slovenskej“, v Turčianskom Sv. Martine 1890, 44, a inde, najmä „Několik kapitolek z dějin naší poesie“, v Prahe 1898, 30; táto úvaha sa tu podáva v konečnej úprave.