ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jedenáctú nótu panny po poloch spívajú, když své ovce napájati k žlabúm pospíchajú. Jetro byl knez madiánský, Písmo pripomíná, mel síce sedem dcéreček, a žádného syna. Poneváč mel v hospodárství nekteré ovečky, když nezjednal k nim pastýra, pásli jich devečky. Jedna z nich menem Sefora snad nejstaršá byla, domnívám se, že sestričky v pasení rídila. Když Sefora na slovensky ptáček se menuje, též ona ze sestričkami v poloch poletuje. Pase ovce otce svého, sem i tam zavracá, na trávy užitečnejšé ovečky obracá. Když nemúžú d[í]vky v lete kúdelečky prásti, aby chleba zaslúžili, múžú ovce pásti. Když sú všecké dcéry knezské, posluhovať veďá, čo jim tatík rozkazuje, teho pilne hleďá. Nemajú starosti jinej, majíce dost sily, krem aby dobre napásli, a nic nestratili. Veďá to, že kdo se naje, potem nápoj žádá, tak i ony po pasénku hoňá k vode stáda. Z obyčeje když své ovce v žlaboch napájajú, napojené zas od žlabúv k pastve odháňajú. Nebylo v tých pustatinách vody, krem v studnici, y tej pastýri napájali dobytek žížnící. A z tej studne pracovite vodu dostávali, a do žlabúv ku nápoji statku nalívali. Trefilo se, že Sefora prišla ze sestrami, aby ovce napojila snad a i s krhlami. Táhnú vodu pracovite, a do žlabúv lejú, svoje ovečky žížnivé napojiti chtejú. A hle, druzí pastýrové stáda své prihnali, a od vody natáhnutej dévky odehnali. Choďte, dévky, preč s ovcami, vás tu nežádáme, na dobrý čas sme trefili, vodu v žlaboch máme. Nebudeme vody táhnuť, dost sme zunovaní, nech se nám ovce napijú, my ležme jak páni. D[é]vky mluvá: voda v žlaboch je pre ovce naše, vy sobe táhnite vodu pre ovečky vaše. Nech se nám včul od vás krivda v tej veci nedeje, sami si táhnite vodu podle obyčeje. My sme si vodu natáhli, my sme tu prvnejšé, právo k vode natáhnutej my máme jistejšé. Pastýri jim povedeli: nemáte pokoja, dokudkoliv naše ovce prv se nenapoja. Odehnali ovce jejich od žlabúv na stranu, když videli, že d[í]včence nemajú obranu. Sedel Mojžiš pri studnici; slyšíce jejich reč, povstal naproti pastýrúm, a odehnal jich preč. Byl d[í]včencom za obránce, ovce jim napojil, odženúce zlých pastýrúv, zvadu uspokojil. Když to d[í]včence otcovi všecko oznámili, u d[í]včenec, i u Jetra Mojžiš zostal milý. Dal ho zavolať ku chlebu za tú lásku velkú, i Seforu dcéru svoju dal mu za manželku. Privolila i Sefora, a i Mojžiš k tomu, vydala se dost šťaslive, ne ze svého domu. Sefora dobrá manželka manžela miluje, v dome otce jako svečí slušne ho šanuje. Tým spúsobem a i ona jemu byla milá, potem mu z ctného manželstva dvúch synúv zrodila. Gersona, Eliezera k svému potešení, k chvále Boha nejvyššího, rodu rozmnožení. Gersona kamenem ostrým obrezať m[o]sela, jináč by ho byl Búh zabil, čo ona nechtela. Pošla s mužem do Egypta, ale se vrátila, potem ze syny v Rafidim ku nemu trafila.

Ostatný punktík života jest veliká cena, neb od neho visí večnosť nikdy neskončená. Která vždycky se začíná, nikdy neprestává, každý človek ju po smrti jistotne dostává. Aby ti byla šťaslivá, na tebe záleží, dokud drahý čas života tvého k smrti beží. Obráť k Bohu srdce tvoje, život tvúj popravuj, neslúž svetu, ale Bohu, k smrti se pripravuj. Kdo velice známý všeckým v marném svete žije, když zemírá, tehdy i sám sobe neznámý je. Kdo na Boha v živobytí nikdy nespomíná, ten pri smrti i na seba scela zapomíná.

Kdo ze zlej pozorlivosti k dobrému nevstává, chtejíce byť pri pokoji, lenivý zústává. V čem nejakú težkosť vidí, nedá se do teho, aby nejak neutratil v tem pokoje svého. Ani dobré nechce činiť, zlých lidí se bojí, když ví, že proti dobrému zlý odporne stojí. To je neni hledať pokoj, ale zlú lenivosť, pro nenávisť zlostných lidí nechávať peknú cnosť. Lépej je, když pro tvé cnosti tvúj neprítel brojí, než kdybys' sedel bez práce v kúte pri pokoji. Ovšem v ničem nechybuje, který nic nečiní, ale hanba, když čo múže, pracovať nemíní.

Nemúdrý, kdo se pro chyby od práce ukrývá, neb žádné lidské činení bez chyby nebývá. Chyba cestu ukazuje ku dokonalosti, temu[,] kdo ju napravuje, a povstává k cnosti. Nech kdokoliv se vysmívá, aneb nenávidí, když v tvojem usilování jakú chybu vidí. Neni si Búh, ale človek, múžeš pochybiti, od zlých i v nejlepšém skutku budeš posmech míti. Zlí lidé i dobré veci obracajú k zlému, by prekážku učinili prospechu dobrému. Nedbaj na to, vždy čiň dobre ze všej zmužilosti, kdo se v dobrém neobírá, prichádzá do zlosti.

Nekterí zbytkem milujú pokoj v samotnosti, málo mluvá, anebo nic, chtejú byť v hodnosti. Nikomu prívetivosti ctnej neukazujú, seba za mnoho držíce jiných potupujú. Jak kdo činí čo dobrého, nic se jim nelíbí, své mnohé ze svú spurnosťú zastávajú chyby. Jiných súďá krivým zmyslem i v skutku i v slove, za bohúv se pokládajú, nic sú krem oslové. Tí prítelúv nemívajú, ani nemúž' býti, žeby nekdo s potešením mohel s nimi žíti. Když sú ve všeckém odporní, kdož se jim pripojí? Žáden, jedine ten, který o svú česť nestojí.

V jakémkoliv stave žiješ na svete s jinými, nikdy jiných neobrazuj s skutky nemravnými. M[o]síš též byť prívetivý, a uctiť druhého, cnosti však neoddalovať od chování tvého. Nezáleží dobrý život v samej nemravnosti, a i cnosť kyselá bývá v zbytečnej ostrosti. Vetšú krásu cnosť dostává od mravu pekného, neukazuj vždy nemravnosť z obličeje tvého. Múžeš míti dobré mravy, a spolu i cnosti, té dve veci v tvej osobe múžú byť v svornosti. Jedno druhému neškodí, ale ozdobuje, v obúch má byť vycvičený, kdo s lidmi obcuje.

Zlá náchylnosť, a i rozum v nesvornosti žijú, pro jedinkú slepú vúlu vespolek se bijú. I tá i ten chcejú vúlu sobe podmaniti, aby na rozkaz m[o]sela, čo kážú, činiti. Jestli rozum je silnejší, a dostává vúlu, drží celého človeka pod dobrú regulú. Jak náchylnosť k panování do srdca se vrazí, tehdy vúlu od dobrého ku zlému odrazí. Jak náchylnosť nepanuje, rozum pánem bývá, dobre stojí, jak i vúlu ku pomoci mívá. Jestli zhyne zlá náchylnosť, zlosti vykoreníš, to se stane, jak k rozumu vúlu tvú pripojíš.

Jak tvé tajné veci žádáš žadržať v skrytosti, nem[o]síš jazyk popúšťať do samopašnosti. Jak je jazyk rozpustilý, čo nechceš, vypoví, tvúj je, ale proti tebe mluviť je hotový. A jak jazyk ukrocený poslúchá te všade, tehdy a i jiné zmysly zdržuj pri tvej vláde. Nekdy síce mlčí jazyk, ale mluvá oči, časem z oka tajnosť srdce na zjav se vytočí. Ne len jazyk máš stahovať, ale i chování, pozná jiný, čo je v tebe z tvého obcování. Má svúj jazyk každý skutek, který zjevne činíš, každý pozná odkud a kam s tvojím skutkem cílíš.

Neprítela i prítela v mnohém se obávaj, zbroj nikomu proti sobe z ru[k]y nepodávaj. Jak te zjevný tvúj neprítel pred jinými chválí, neodhadzuj pozorlivosť, obcuj s ním pomaly. Oklame te i uškodí podle svej žádosti, jak te skrz chválu privede k nepozorlivosti. I prítela se obávaj, b[yť] byl nejmilejší, neb čím vetšú chuť má pokrm, bývá škodlivejší. Čokoliv z chuti požíváš, múže zdraví škodiť, nezaškodí i s prítelem opatrne chodiť. Zvlášte s takým, který se ti zbytkem komenduje, podchlebníctvo, ne prítelstvo skutkem oznamuje.

Daj pokoj nemravným lidem, obchoď jich zdaleka, zrídka nájdeš medzi nimi dobrého človeka. Každú vec, a i najlepšú za zlú pokládajú, každé slovo k obražení svému obracajú. Ne jiný zisk nadobudneš z jejich společnosti, kreme hnevy, težkosť srdce, netrpezlivosti. Podobní sú žalúdkovi, který je nezdravý, spúsobuje mdlosť na srdci, a bolení hlavy. Jídla dobre pripravené bez chuti požívá, paštéky, torty, kvíčele v ošklivosti mívá. A čo nasilu po[ch]ltne, zase to vyvrátí, tak nemravný tvú dobrotu v zlú stranu obrátí.

Jak chceš v tvojich všeckých činech dobrý prospech míti, m[o]síš na čas príležitý pozorlivým býti. Kdo slušný čas v každej veci užívati umí, ten k užitku svoje práce obracať rozumí. Ne ten je rozumný, který zná práce deliti, než ten, který ví v který čas čo se má činiti. Jak kdo v nečase pracuje, prácu svú utratí, čas pak príležitý prácu k užitku obrátí. Každá vec, a i nejmenšá žádá svého času, i testo na chléb spravené neskysne bez kvasu. Čas podává príležitosť, príležitosť silu, sila prospech, prospech konec, konec radosť milú.

Čo nemúžeš s tvým rozumem, to poddaj časovi, velké veci napravovať čas bývá hotový. Nejlépej jest v težkých vecách čas do rady volať, čo včul nemúžeš, to potem snad se dá dokonať. A čo čas spraviť nemúže, to poruč na Boha, Búh to spraví, kam nemúže pristúpiť tvá noha. A jak se Bohu nelíbí tvoju vec napraviť, nechaj ju tak, mysli sobe, že to tak m[o]sí byť. Ale však v žádném neštestí nebuď zúfanlivý, nekdy neštestí prinášá užitek ščaslivý. Nekdy štestí predesílá pred sebú neštestí, abys' mohel snadnej, čo chceš, ku koncu privésti.

Když si vrchní, a chceš jiným úrady rozdávať, na dve veci v rozdávání máš dobrý pozor dať. Jeden pozor daj na úrad, druhý na osobu, aby úrad byl podobný s osoby podobú. Jak malému velký úrad oddáš ze ščedrosti, hanbu získáš, když nesplní úrad z nemožnosti. Jak velkému malý úrad ráčíš udeliti, potupí te, a zanedbá povinnosť činiti. Neosoží velké boty obúvať malému, ani malé rukavičky darovať starému. M[o]síš dobre pozorovať, k čemu je kdo súcí, daj podobné podobnému, neb tak rozum učí.

Dary zbytečné prítelúm jestli často dáváš, tak zajiste neprítelúv z prítelúv dostáváš. To Iulius cisár skutkem poznal na Brutovi, kterému všecko čo žádal, dávať byl hotový. Zhynul cisár od prítelúv v Ríme na rathúze, když jim dával[,] čo žádali, milujíc jich tuze. Čím víc drév kladeš na oheň, tým víc oheň pálí, a teba víc s pálčivosťú od seba oddálí. Jak ustaneš dary dávať, budeš v nemilosti, a jak s darmi se nasyťá, vejdú k podvodnosti. Grunt trvácého prítelstva záleží na cnosti, dary dávaj, však ne často i to v potrebnosti.

Bez čeho sám byť nemúžeš, druhým nerozdávaj, ani čeleď k povinnosti s darmi nezvolávaj. K čemu čeleď je zjednaná, nech to vykonává, prekážku jej v práci činí, kdo jej dary dává. Jak naučíš služebníka za darmi choditi, nebude ti, to čo kážeš, bez daru robiti. Takému hospodárovi sluha má byť k škode, když ho naučí skrz dary chodiť po slobode. Daj sluhovi, jako sluší pokrm k vyživení, a potem plat, a i odev podle zaslúžení. A jak mu krem povinnosti darovať čo míníš, daj po práci vykonanej, lásku s ním učiníš.

Pravda, že s darmi prítelúv ku sobe priblížíš, však jak velké dary dáváš, sám sebe ublížíš. Malé dary obyčajne pochádzajú z cnosti, a veliké majú púvod snad od zbytečnosti. Milejší je dar maličký, když častejšej bývá, nebo vždycky nečo dostať nádeje prilívá. Ale naraz mnoho dávať, to je rozptýlení, tá vec nemívá vzácnosti, v kterej cnosti neni. Postačí síce tvúj prítel, čokoliv dáš, brati, a jak mnoho často dávaš, nestačíš dávati. Potem poveďá o tebe, že si byl bláznivý, když si rozdal to nemúdre, s čím si mel byť živý.

Oheň s ohnem nezahasíš, voda oheň hasí, ani s tvým krikem zvadlivé neukrotíš hlasy. Nenávisti s nenávisťú neprobuj krotiti, nebo dluhšej bude trvať, a vícej škoditi. Bolavé rany na tele denglavo mastíme, tvrdo s nimi zachádzeti težko dopustíme. I nenávisť m[o]síš hojiť v ctnej prívetivosti, aby prišel nenávistník ku dobrotivosti. Skorej se každá nenávisť premóže s dobrotú, Žádnú vec zlú neprivedeš k dobrote ze zlotú. I žebráci z nenávisti jak vejdú do zvady, pobijú se, a nekedy vyrvú si i brady.

V reči tvojej bývaj tichý bez spurného kriku, ostré slová jiným mluvit nedrž v tvojem zvyku. Ačkoliv i štráfeš jiných, štráfaj jich v tichosti, vícej platí pekné slovo, než krik z prchlivosti. Pekné slová ukazujú človeka dobrého, když nechce ani slovíčkem obraziť žádného. Obyčajne každý žádá takého líbiti, když ví, že od neho nemúž' ohrozený býti. Áno kdo v líbežných slovách dobré srdce vidí, tehdy všecko své činení k vúli jeho rídí. Milejšé je pekné slovo bez velkého daru, než velký dar s prchlivosťú a s hnevlivú tvárú.

M[o]síš býti ščedrý k jiným v jakémkoliv stave, jak chceš úctivosť spúsobiť tvojej vzácnej hlave. atedrosť dobrý chýr o tobe u lidí rozmóže, a po smrti neomylne do neba pomóže. Skúpý v meste, i ve vojne nikomu nemilý, skúposť skúpému kdekoliv ku škode se chýlí. Dobré meno zastiňuje, chýr nedobrý činí, nestatečnosť, i potupu u všech zbudiť míní. V jakémkoliv stave budeš, jak ščedrosť utratíš, tvoju hodnosť, i ctné meno v ošklivosť obrátíš. Ne proto mej, aby si mel, než proto, abys' dal, nech to skúposti neslúží, čo si od Boha vzal.

M[o]síš síce býti ščedrý, ale pri skrovnosti, nebo každá cnosť chce míti místo v prostrednosti. Jestli ščedrosť z bláznivosti ku zbytku vychádzá, menuje se rozptýlení, od cnosti odchádzá. Bývaj ščedrý, ne ze žrídla, než z potóčka jeho, múžeš to dať, čo ti zbývá z vyživení tvého. Nebo jak žrídlo vysušíš, i potok vysušíš, a potem sám po oprate zuby honiť musíš. Kdo ze stromu jabká trhá, nic stromu neškodí, jak se vyrve strom s korenem, víc jablek nesplodí. Tak a i ty bývaj ščedrý, ale podle stavu, nadprostrednosť k zbytečnosti nepozdvihuj hlavu.

Které statky že skúposťú rodič nadobývá, té potem jeho potomek k marnosti užívá. Čo syn do rukú dostává bez všeckej starosti, to k užitku neužívá, než k rozpustilosti. Samopašnosť, a i pýcha, jiných potupení, roste z lehkého nábytku, a i rozptýlení. Zlú mysel privádzá k skutku podle zlej slobody, potem všecko zmrhajíce vchádzá do chudoby. Otec mluvil, že nic nemá podle svej skúposti, i syn nic nechtejíc míti oddal to k marnosti. Z ničeho nic nevyroste, čo zle komu prišlo, to bez všeckého užitku zase na psy vyšlo.

Nezaškodí nečo málo popustiť z hodnosti, a malým se pripodobniť v ctnej príležitosti. Obyčajne svoju hodnosť vícej upevňuje, který svú vzácnú osobu múdre ponižuje. Augustus z potentátúv v Ríme nejprvnejší, obcovával s poddanými nejponíženejší, a i ku stolom chudobným dal se nakloniti, chtel se i ve veselosti jiným podobniti. Tak se milosť u poddaných k pánovi vzbudzuje, když pán dúvernosť k poddaným zjevne ukazuje. Ale když časem tvú hodnosť odložíš na stranu, tvú statečnosť neodkládaj, drž ju pod ochranú.

Jak za dobre s každým žiješ, hoden si pochvaly, všech míti dobre prejících to je kumšt nemalý. K temu kumštu dopomáhá všem dobre činiti, mnoho trpeť, a žádného v ničem obraziti. Dvojnásobní sú prítelé, ob[ú]ch m[o]síš míti, jestli chceš aspoň prostredne pri pokoji žíti. Jeden prítel je cnostlivý, a ten bude stálý, dokud se tvoja od cnosti osoba nevzdálí. A druhý je samopašný, nechce s cnosťú chodiť, temu s darem zapcháš oči, by nev[e]del škodiť. To pokládaj za užitek, že s tebú nebrojí, a když múže uškoditi, sedí pri pokoji.

Když ščedrým byť zakazuje tvá prázná pazucha, aspoň spurných rečí nemluv žádnému do ucha. Komu s rukú nepomáhaš, pomóž mu s jazykem, jak mu v čem dáš dobrú radu, budeš mu tatíkem. Nebuď nikdy v reči tvojej spurnému podobný, než k mluvení láskavému vždycky buď spúsobný. Neukazuj tvár hnevlivú a faldy na čele, než každému k potešení rozmlúvaj vesele. Jak komu dáš pekné slovo, slov ti neubude, čím častejšej budeš mluviť, reči ti pribude. V tem chudobný nezastaneš za života tvého, od seba bez potešení nepúšťaj žádného.

Dobrí lidé dobré čiňá bez príkazu všeho, a zlí na príkaz nedbajú, robá čo chcú zlého. Tehdy se zdá byť daremné každé prikázání, když žádnému zlé činiti v ničem nezabrání. Nebrání síc, než pokutu za hrích oznamuje, temu který prikázání zlostne prestupuje. Mnozí by mnoho činili proti prikázání, kdyby žádné za výstupky nebylo trestání. Víc se bojí zlý pokuty, než Boha samého, neobracá k lásce boskej srdce, než do zlého. Kdo pre Boha neni dobrý, m[o]sí pre pokutu, by nezískal z prestúpení samochtíc potupu.

Kdo v čem často se obírá, a často pracuje, ze svojú ustavičnosťú prácu ulevuje. Skusujú to pracovití: v čem kdo často bývá, v tem podle svej skúselosti vetšú snadnosť mívá. Zdá se práca velmi težká, dokud si v nej neni, ale jak ku nej privykneš, svoju težkosť zmení. Nejtežšá vec do roboty spredku se oddati, snadnejšej bude pracovať, a i dokonati. Kdo začíná, juž polovic práce odbavuje, jedna práca zas ku druhej vúlu napravuje, jak máš vúlu v pracování, prijdeš ku snadnosti, snadnosť prácu k koncu vede, konec ku sladkosti.

Poslyš, jakú ti otázku tuto pripomenem: čím bys' chtel byť uderený, slovem, neb kamenem? Snad odpovíš, že kamenem, neb slovo víc raní, když se srdca týká, bolí dluho krem nadání. A ja radnej slovo znesem, než kameň po hlave, neb uderení s kamenem nebývá láskavé. Slovo srdce obrazuje, a kameň i hlavu, kameň srdce a i hlavu nechává nezdravú. Jestli slovo nepripustíš sám chtíc k srdcu tvému, žáden te s odpornú rečú neprivede k zlému. Jak zlé reči nechceš slyšeť, odvráť se a choď preč, mysli sobe: jaký človek, tak[ová je] i reč.

Zlé jazyky, aneb listy jak smele potupíš, jiste od bolesti srdce daleko odstúpíš. Zlý jazyk, a list protivný žádá raniť srdce, ale neraní krem teho, kdo ranu prijať chce. Když zle slyšíš proti sobe, a v tem se necítíš, nedbaj na to, nemej za zlé, a ranu nechytíš. Když si pri dobrém svedomí vzdálený od zlosti, tehdy daremné rozprávky potup s udatností. A jak by ti chteli činiť v dobrém mene škodu, nehnevaj se, ale se bráň, k temu máš slobodu. Jak tvé meno nechávajú státi na svém míste, když potupíš jejich reči, zvítežíš zajiste.

Nesmej se, když ti zlosť tvoju nekdo nadhadzuje, vzlášte když te tak za zlého jiným ukazuje. Kterí zlosti nadhodené za žart pokládajú, jistá vec, že žádnej hanby v očách svých nemajú. Kdo se za svoju bezbožnosť pred lidmi nevstydí, je znamení, že srdečne bezbožnosť rád vidí. Nemá vúle ode zlého snadno odstúpiti, když za svoje bezbožnosti žádá chválu míti. Když do hlubokosti hríchúv bezbožný upadá, vstyd utratí, a spasení duše svej nežádá. Raduje se plesajíce, když čo zle učiní, a i z nejhoršího skutku chválu dostať míní.

Málo k malému pridané na mnoho vyrastá; tak u žákúv k výmluvnosti prichádza reč sprostá. Který žáček [po]rádečku rád často čítavá, ten svým časem skrz svú pilnosť učeným zústává. Když se aspoň jeden rádek naučí každý deň, naučí se sedem rádkúv za úplný týdeň. A za celý mesíc tricet rádkúv bude vedeť, za rok se naučí tristo šestdesát a i peť. Jedno jačmenné zrnéčko merice nečiní, když se k nemu víc zrn pridá, mericu preplní. Ustavičnosť vec maličkú na velkú vyvádzá, i žák pomaly k velkému umení prichádzá.

Jak učiníš proti obci zjevne nečo zlého, od mnohých uslyšíš mnoho kriku odporného. A čím více se jim budeš odporne brániti, tým víc budú proti tebe potupne mluviti. Jak upadneš kdy do teho, radnej uznaj vinu, nezastávaj ani tvoju v zlej veci príčinu. Aneb když múžeš s mlčaním ukrotiť hnev lidský, lépej mlčeť, nežli mluviť v takej veci vždycky. Nero cisár Rím vypálil, mnoho spáchal zlostí, mnoho slyšel proti sebe, však byl pri tichosti. Kdyby se byl rečám lidským sprotivil na ten čas, nezostal by mu na hlave snad ani jeden vlas.

Jak ti kdo dá titul velký, kterýť' neprislúchá, nežádaj ho z veselosti pripúšťať do ucha. Vzlášte když sú tam prítomní od tebe hodnejší, bys' u nich z teho nezústal opovrženejší. Kdo rád titule prijímá vyše svého stavu, jiste k svému potupení vystrkuje hlavu. Kdyby krava chtela konem nazývaná býti, musela by rohy zraziť, podkovy nositi. Kdo ti velký titul dává, neb te zná, aneb ne, neznámemu pravdu povedz, vymluv ho spúsobne. Jak te známý tituluje z posmechu neb z lásky, posmech nechaj, a o lásce neučiň otázky.

Jaký je obyčej v obci, i ty též drž taký, abys' zústal v obyčeji s druhými jednaký. Kdo se ctnému obyčeji v chování protiví, nemúže bez potupení s jinými byť živý. Obec svoje obyčaje, které má, zastává, časem proti obyčeji činících trestává. Ten nemúže počestnosti v svojej obci míti, když se s tými nezrovnává, s kterými chce žíti. Neni si ty jeden lepší, nežli obec celá, čo obec dobrého drží, i ty drž docela. Jako všeckým, tak i tebe chovati se sluší, neb rozličnosť v obyčajoch v obci pokoj ruší.

S mlčanlivosťú prevýšíš spurné hnevy lidu, vzlášte když mnozí hnevlive proti tebe jidú. První hnev jakožto slepý snadno zlé učiní, múdrý je, kdo ho s tichosťú ukracovať míní. Snadnejšá vec rozhnevaným lidem ustúpiti, než bez sily ze spurnosťú se jim protiviti. Spurnosť víc hnev zapaluje, a hnev rozpálený i od gvaltu ukrutného nebývá vzdálený. Proti mnohým rozhnevaným težko je jednému, snadno bys' i konec dostal živobytí tvému. S ustúpením a s mlčením privádzej k tichosti, čo nemúžeš uspokojiť podle tvej mocnosti.

Když ti lidé utrhajú, neboj se zlých rečí, ale podle tvej zvyklosti žij v cnostech jak svečí. Čím budeš žiť cnostlivejšej, víc budú mluviti, obyčajne závisť umí za cnosťú choditi. Teš se z teho, že máš nečo k závidení hodné, čo lidé záviďá, zlému nebývá podobné. Závisť srdce lidské raní, když máš cnosť na sobe, ze závisťú podzbudzení zlé mluvá o tobe. Cnosť pre závisť nenechávaj: nebo tak má býti, m[o]sí cnosť byť sužovaná, když chce nebe vzíti. Radnej žádaj lidskú závisť, než politování, když cnostlive žiješ, nedbaj nic na omlúvání.

Na dvúch tabulách kamenných dal Búh prikázání Mojžišovi, a skrz neho všeckým k zachování. Na prvnej tabuli bylo prikázání troje, že má rídiť k lásce boskej každý srdce svoje. Na druhej tabuli stálo sedem slov napsaných, by sme bližních milovali jako sebe samých. Hned po sebe tvých rodičúv Búh chtel napísati, bys' se učil jich po Bohu nejvíc milovati. Ze všech bližních, nejbližnejších máš otce i matku, tehdy jich nejvíc šanovať mej dobrú památku. Hned po Bohu tvých rodičúv máš úprimne ctíti, jak chceš v boském požehnání dluho v svete žíti.

Otce múdrá dobrotivosť syna napravuje, s lahodnosťú ho k dobrému od zlého stahuje. Poneváč když syn otcovskú dobrotivosť vidí, proti vúli otce svého zlé činiť se vstydí. Obává se, aby otce v nečem neobrazil, a tak lásku dobrotivú otce nepokazil. Ostrý otec když nadarmo syna k hnevu dráží, potem syn takého otca za nic si neváží. Když syn vidí, že zlý otec v zlosti postupuje, též zlý bývá, a i otce svého potupuje. Svatý Pavel všech rodičúv vynaučiť míní[:] by svých synúv nehnevali bez všeckej príčiny.

Pekná vec jest kedykoliv mluviti výmluvne, než peknejšá mnohé veci mlčeti rozumne. Múdrý človek ví mluviti, ale i mlčeti, nejlepšá vec škodné veci v ústech zadržeti. Mnohé veci k vykonání dobre se začali, ale pre jedno zlé slovo v prospechu ustali. Človek s jedným slovem mnoho dobrého pokazí, když ho nemúdrým jazykem z úst svojich vyrazí. Divná vec jest; jedno slovo nemá žádnej sily, múže skaziť velkú pevnosť dost v maličkej chvíli. Aneb nečo vyzradzuje, aneb jiných raní, ten je múdrý, kdo svúj jazyk od zlých rečí chrání.

Každý síce se má chrániť zbytečnej rečnosti, ale nejvíc ten, který je v nejakej hodnosti. Každý od velkej hodnosti čeká svaté slovo, tehdy kdo v hodnosti stojí, nemá mluviť mnoho. Velkých lidí všecké slová na krídlách lítajú, menší lidé s dychtivostí radi jich chytajú. Ačkoliv je dobré slovo, neni bez výkladu, nekdy bývá velikého príčina úkladu. Protož nekdy a i dobré veci mlčeť sluší, by k zlému výkladu druhým neprišli do uší. Když čo mluvíš, mluv rozumne, zretedlne, málo, by se tobe aneb jiným nečo zlé nestalo.

Víc na slová než na skutky lidé pozor dajú, protož vícej na zlé slovo než na krivdu dbajú. Ani dobré učinení vzácnosti nemívá, jestli pri nem pekné slovo spojené nebývá. Ne tak lidé pozorujú čo činíš, než z čeho, zdaliž skutek tvúj pochádzá ze srdce celého. Srdc[e] skryté nevidomé ze slov poznávajú, jaké slovo, také srdce býti uznávajú. Odtud slovo vícej raní, že od srdca jide, zlú reč za nejvetšú krivdu pokladajú lidé. Každý radnej škodu znese, než své potupení, jaké srdce máš ku komu, pozná se z mluvení.

S malým veslem se obracá velký šíf na vode, jak zlé veslo, tehdy i šíf prichádzá ku škode. S veslem celý šíf na mori jako chceš obrátíš, jak dobrého vesla nemáš, celý šíf utratíš. Jazyk veslovi podobný v tele velký neni, ale na nem smrť záleží, anebo spasení. Neb zlý jazyk obyčajne k zahubení beží, aby byl tvúj dobrý jazyk, na tebe záleží. Koho chceš meť za prítela, skusuješ jeho reč, aby nemel za zubami místo jazyka meč. Meč síc raní, ale zblízka, jazyk i zdaleka, nechtej držeť v ústech tvojich zlostného jazyka.

Jak máš skutky chválitebné, a i milé reči, budeš meť mnoho prítelúv, vícej jako svečí. Kdo má jazyk a i ruky bližním užitečné, temu mnozí podávajú titule statečné. Pekná reč s peknými skutky má spojená býti, jak pred Bohem, i pred lidmi žádá chválu míti. Neosoží pekné slovo od skutku vzdálené, tak jako meť zdravý jazyk, a srdce spálené. Pekné slová, pekné skutky vespolek chcú bývať, pekné reči bez ctných skutkúv nežádaj rozsívať. Komu dávaš pekné slová, dobre síce činíš, ale darmo, jak v potrebe pomáhať nemíníš.

Zlý jazyk je síce malý, však má velké zuby, snadno živých, a i mŕtvych dobré meno hubí. Hledá svoje vyživení, když bližního striže, často po cudzích kuchyňách staré metly hryze. Na cudzích smet[i]sk[o]ch handry velmi pilne zbírá, žváchá jich síc ustavične, ale nezežírá. Preto je vždy hladovitý, a nemá pokoje, žádá s cudzími chybami zapchať štrevo svoje. Ačkoliv je v tej úzkosti, však se drží hore, míní nad tým panovati, čo je v cudzém dvore. Po jiných se chce nositi, na každého kročí, prečo? preto: že má zuby, ale nemá oči.

Nikoho s jazykem nehryz, a s perem nepichaj, žádného ku pohoršení nijako netýkaj. S tvým prchlivým pohlédnutím bližních neobrazuj, nikoho s odporným skutkem nikdy neznevažuj. Žádného pro zahanbení do očí nežaluj, ani v žarte pred jinými nikoho nezhaňuj. Radnej ho chvál, však máličko, i to pri spúsobe, neni tak zlý, žeby žádnej cnosti nemel v sobe. Když se te čo kdo spytuje, slušnú odpoveď daj, jako o tvú, tak o jiných statečnosť mnoho dbaj. Do žádného se nedávaj nikdy ze spurnosti, Bohu mile a i lidem vždy žij v statečnosti.

Prečo človek težko jide ku nejakej cnosti? Ale snadno kedykoliv prichádzá ku zlosti[?] Preto, že zmysel človeka hned od narodzení, vícej k zlému než k dobrému bývá naklonený. Telo z hliny ulepené velkú težkosť plodí, duši v mnohých dobrých vecách úmyslne škodí. Duch síce k dobrému schopný, než nemocné telo radnej by v zlém nežli v dobrém odpočívať chtelo. Cnosť na vrchu má príbytek, zlosť v doline leží, tehdy človek snadnej k zlosti, nežli k cnosti beží. Lehko z vrchu do doliny ku zlosti se zvezeš, ale težko zase na vrch ku cnosti vylezeš.

Jak nekedy chceš zavolať k tvej pomoci koho, kdo má byť užitečnejší, zavolaj si toho. Kdo má nádej nečo dostať od tvojej dobroty, ten ti bude užitečný do tvojej roboty. Lepší bude, který žádá, než ten, kdo juž má dost, nasycený, bude v práci jako lenivý hosť. Koho si juž dost obdaril, netrúfá víc dostať, protož nedbá v tvojej práci i na chvoste zostať. Ale ten který má nádej od tebe čo vzíti, bude verne prácu tvoju jako chceš činiti. V jakejkoliv veci koho žádáš ku pomoci, vzbuď v nem nádej, dáš mu k práci schopnosti i moci.

Slabý je hospodár, který jazykem nevládne, popúšťá ho omlúvati bližních neporádne. Když omlúvá, tehdy seba za svatého súdí, a jiného za hríšnika, a tak velmi blúdí. Omlúvač chce, aby každý veril rečám jeho, ačkoliv nekdy nemluví slova pravdivého. Jak by nekdo rečám jeho chtel se protiviti, bude se s ním, jestli móže, do zubúv vaditi. Utrhač[o]m se neprotiv s velkú prchlivostí, abys' jiných zastávajíc nevšel s ním do zlosti. Radnej žartem, neb s mlčáním ukroť jazyk jeho, jiných a i seba vtipne osloboď od neho.

Jak nekedy rozveselíš slovem tvú čeládku, neboj se, že s tým ublížíš mravnému porádku. M[o]síš též nekdy vesele s tvými rozmlúvati, pri mírnosti k veselosti všeckých zbudzovati. Jak pán vždycky drží dúm svúj pri ostrém chování, dúm je smutný, a čas dluhý až do zunování. Domácí se obyčajne na pána hnevajú, když od neho potešení i v slove nemajú. Služebník má potešení s pánem se zmlúvati, a tým více, když pán umí s ním se žartovati. Potem pána víc miluje, bývá ochotnejší, a pri mírnej veselosti zústává vernejší.

Jestli vždycky s krivým nosem prítelúv obchodíš, ne jinému, ale sebe velice uškodíš. Neb se budú domnívati, že jich potupuješ, když k nim nemluvíš, a vždycky od nich odstupuješ. S kterým žiješ, s tým statečne m[o]síš obcovati, nemravnosť ku podezrení neukazovati. I prítelé i domácí majú v podezrení teho, který v svém chovaní podobný jim neni. Z podezrení prijdeš u nich k škodnej nenávisti, z nenávisti pak do hnevu, a z hnevu do zlosti. Nejvetšé hnevy prítelské, jak v nich nechceš býti, tehdy m[o]síš k všem spúsobnú prívetivosť míti.

Aneb seba aneb jiných jistotne pomlúvá, kdo pred nekým nespúsobne vinu svú vymlúvá. I tak podle skúselosti vícej se žaluje, kdo vinu ze zlú výmluvú od sebe vzdaluje. Kde netreba vymlúvání, o nem nespomínaj, a kde se m[o]síš vymlúvat, krátku odpoveď daj. Nevinnosť nepotrebuje mnohého mluvení, a zlosť nemá skrz výmluvu ospravedlnení. Vymlúvání nespúsobné užitečné neni, skrz výmluvu i nevinnosť jide k podezrení. Obyčejne zlé svedomí když se v nečem cítí, vymlúvá se kde netreba, chce nevinné býti.

Jak nekedy krem domnení podle tvej krehkosti s tvým prítelem do nejakej vejdeš nesvornosti. Povinen si tvú kyselosť ze srdca zložiti, a prv než slunce zapadne, s ním se zas zmeriti. To zmerení zevnitrné má býti srdečné, aby bylo, jako sluší, duši užitečné. Merkuj, abys' se nezmeril tak len ledabylo, by po zubatém zmerení víc zlosti nebylo. Do dúvernosti nevstupuj hnedky po zmerení, dokud se scela nezhojí všecko obrazení. Zas by mohel hnev predešlý nejak se vzbuditi, a potem víc nežli prvej prítelstvu škoditi.

Když se ti v takej pritrefí byť príležitosti, v kterej lidé zhromáždení sú v rozpustilosti, když oni slovem i skutkem žartujú zbytečne, pamatuj se medzi nimi držeti statečne. A jak s tebú zachádzajú v žartoch svých nezbedne, múžeš i ty pri rozume žartovať spúsobne. Žart ze žartem odháňati sloboda se dává, ale v žarte neprestupuj statečnosti práva. Jak te kdo žartem obrazí, nezjavuj bolesti, ale se nazatým varuj takej společnosti. Ze svatými svatý budeš, ze zlým zlý zústaneš, jak se s nimi schádzať budeš, zlú zvyklosť dostaneš.

Chceš-li vedeť čo znamená to slovo: Prítelstvo? Je dvúch neb trech dobrovolné v dobrém tovaristvo. A to takých, kterí v stave sú docela rovní, a i v mravném obyčeji vespolek podobní. Ne ku zlému než k dobrému prítelstvo vždy cílí, nemúže býti prítelstvo, jak se k zlému chýlí. Prítel ne len je pri tele, ale i pri duši, tovariša v zlém, menovať prítelem nesluší. Mnoho v svete tovarišúv, však málo prítelúv, za prítelúv neuznávaj k zlému zvoditelúv. Podle Aristotelesa: Prítel je druhý já. Ten k mej vúli všecko dobré líbežne pripíjá.

Takých hledaj tovarišúv, jaký si sám v sobe, jak jinakších sobe prijmeš, budú proti tobe. Když majú tovarišové mravy ne jednaké, tehdy budú i prítelstvo míti ledajaké. Zrídka veselý ze smutným se vespolek znese, rádmluvný mlčanlivému ostudu prinese. Když jeden mluví o vojne, druhý o pokoji, v rozdílných mravoch prítelstvo dluho neobstojí. Čo jednému podle vúle, to mrzí druhého, samé hnevy se vzbudzujú z prítelstva takého. Aneb m[o]síš byť jak druhý, aneb strpeť mnoho, jak chceš míti potešení, hledaj si rovného.

Chudobný je bojazlivý, bohatých se bojí, proto za chrbtem, neb od nich rád zdaleka stojí. Domnívá se, že ho každý v srdci potupuje, velice rád kedykoliv z očí ustupuje. Když má odev potrhaný, pred všemi se vstydí, radnej se doma samého, než u jiných vidí. Chudoba je bojazlivá, nerada se brání, ješte bude odpytovať, když ju nekdo raní. A když prijde k bohatému, zústává u dverí, poneváč ví, že bohatý chudobe neverí. A jak mu krivdu učiní, k Pánu Bohu vzdychá, boské trestání nemine, kdo chudobných pichá.

Nikdy ty nic nepotupuj preto, že je malé, nekdy malé má velkú cnosť, a v cnosti je stálá. Nekdy malá vec velikú v cnosti prevyšuje, z maličkosti na velikosť časem se zvyšuje. Nabuchodonozorovu štatuu kdo zvalil? Kterú ve sne svojem videl, jako sám oznámil. Jeden maličký kamének na zem ju vyvrátil, když ju po nohách uderil, v popel ju obrátil. Je v mori ryba, která se remora menuje, je síc malá, však šíf velký v behu zastavuje. Malým vecám velikú cnosť Pán Búh ráčil dati, nebezpečno malé veci opovrhovati.

Jak koho núdza ku tvému prítelstvu prižene, jeho prítelstvo snad bude toliko pri mene. Podle dávnej skúselosti špitální žebráci obyčajne nebývajú v prítelství trvácí. Nebo kdo se spríteluje na svúj zisk hledíce, neni stálý, ale jide k temu, kdo dá více. A i sám nekdy odstúpí, když bude v sytosti, neb nezústal prítel z lásky, ale z potrebnosti. Prítel má byť dobrovolný, a ne prisilený, nic je po nem, když od tebe s myslú je vzdálený. Z potrebného velmi dobrý prítel vtedy bývá, když od tebe nečo dostať žádosti nemívá.

Chceš-li vedeť koho múžeš za prítela vzíti, máš prv na jeho chování dobrý pozor míti. Jak byl komu prv prítelem, a nebyl mu verný, znamení jest, že i tebe nebude dúverný. Jak rád klame z obyčaja, i teba oklame, s falešnosťú i nejlepšé prítelstvo poláme. Jak jiných skrz omlúvání nenechá v pokoji, i teba bude omlúvať, když se ti pripojí. Jak je zbytkem rozpustilý v reči neb v chování, bude ti nekdy k potupe krem tvého nadání. A jak vyše tvého stavu prítela dostaneš, ne prítel, ale služebník u neho zústaneš.

Ne hned vstupuj do prítelstva, nezjavuj hned srdce, politične k tobe prijde, kdo tajnosť skúsiť chce. Mnozí majú tvár cnostlivú, ale v srdci zlosti, s policiú zakrývajú svoje podvodnosti. K svému zisku sú príteli, pekne rozmlúvajú, k tvojej škode z teba slovo dostati žádajú. Jed hledajú v tvojej reči jako zlí pavúci, jak dostanú, hned zústanú jako lvové rvúcí. Čím vtipnejšej politične v reči s tebú choďá, tým jistejšej jako hadi podvodne uškoďá. Pekné lúky, ale v peknej tráve had je skrytý, merkuj abys' naň nestúpil, jak mnozí, tak i ty.

Ach, falešná svetská marnosť, v samej zlosti chodíš, komu dáváš políbení, temu nejvíc škodíš. Podávaš jed milovníkúm v spúsobe sladkosti, a odvádzaš s tvými kumšty od dobrej večnosti. Oči paseš, srdce táhneš do sídel podvodne, ale pri konci ze všemi zachádzáš nehodne. Zvoníš síce dost hlasite na veselý zvonec, ale kdo te nasleduje, má neščasný konec. Proč te lidé oblibujú k svému zahubení, ačkoliv veďá, že v tebe nic dobrého neni. Ach, slepota plaču hodná! kdož nemá plakati, když mnohých k vúli márnosti vidí zlé páchati.